Bob Rosen se s Peterem Martensem – „Staroušem Petem“ – „Nezmarem Petem“ – „Švorcovým Petem“, jak je ctěná libost – poprvé a rovnou málem i naposled setkal v lobby Rutherfordových kanceláří na Lexington Avenue. Společnost sídlila v jedné z těch nablýskaných nóbl výškových budov, kde se to hemžilo nablýskanými nóbl sekretářkami, a jelikož si byl Bob zatraceně jistý, že on sám není a nikdy v životě nebude ani dost nablýskaný, ani dost nóbl, aby ho takové dívky vůbec vzaly na vědomí, dařilo se mu zůstat v klidu sedět a jen se kochat pohledem. Dokonce i časopisy na odkládacím stolku byly nóbl: The Spectator, Botteghe Oscure a Žurnál geografické společnosti státu New York. Bob se natáhl pro poslední z nich a začetl se do „Demografické studie o Jackson Whites“.
Pokoušel se právě pobrat smysl hutných statistických dat o výskytu albinismu mezi členy toho kuriózního kmene (který vděčil svému neméně kurióznímu jménu za skutečnost, že jeho příslušníci byli potomky Indiánů Tuskarora, dezertérů z řad hessenských žoldnéřů, londýnských pouličních šlapek a také ‚Jacků‘, jak se říkalo uprchlým či propuštěným otrokům), když pro něj přišla jedna úžasně nóbl a náramně nablýskaná sekretářka, aby ho zavedla do Tresslingovy kanceláře. Bob odložil časopis na stolek svrchní stranou dolů a vyrazil za dívkou. Zároveň s ním se zvedl i jediný další člověk, který v lobby čekal, takový stařík s portfoliem, a když se míjeli, Bob si všiml, že stařík má v jednom oku krvavou skvrnu. Vůbec měl kromobyčejné oči: byly zažloutlé a protkané sítí červených žilek, a v koutku jednoho z nich svítila jasně rudá kaňka. Rosena se při tom pohledu na okamžik zmocnila tíseň, ale neměl čas nad tím víc přemýšlet.
„Napsal jste to náramně,“ ubezpečil ho Joe Tressling na uvítanou. Pochvala patřila povídce, která Bobovi – prostřednictvím jeho agenta – zajistila tenhle pohovor. Povídka vyhrála první cenu v soutěži a Rosenův agent si pomyslel, že Tressling… že kdyby Tressling… že Tressling by snad…
„Vydat to samozřejmě nemůžeme, vzhledem k tématu,“ zmařil Tressling hned další větou podobné naděje.
„Proč? Co je na občanské válce – na tématu občanské války – špatného?“ zeptal se Rosen.
Tressling se pousmál. „Co se týče prodejů Farmářského sýra tetičky Carrie,“ poukázal, „občanskou válku vyhrál Jih. A přinejmenším nepřísluší nám, abychom Jižanům říkali něco jiného. Mohlo by je to popudit. A na Severu je to zase všem putna. Ale něco nám napište. Pro Hodinku tetičky Carrie hledáme neotřelé náměty v jednom kuse.“
„Například co?“ zajímal se Bob Rosen.
„Naše velectěné americké sýrožroutské publikum by potěšilo pěkné melodrama o vyřešených neshodách ze života současných mladých amerických párů s ročními příjmy nad deset tisíc dolarů. Ale pozor – nesmí se tam objevit nic obscénního, kontroverzního, extravagantního ani staromódního.“
Rosen byl rád, že dostal šanci sejít se s Josephem Tresslingem, který měl ve společnosti J. Oscara Rutherforda na starost scénáře pro pořad Hodinka tetičky Carrie. Proslýchalo se, že tenhle rok povídkám nadobro odzvoní, časopisy umíraly jako mouchy v parném létě a každý rozumný člověk, který se chtěl dál živit psaním (říkal si Bob), se potřeboval dostat do televize. Bob nicméně nečekal, že se mu ten přestup opravdu podaří, a okolnost, že nezná žádné současné Američany – ať už mladé, staré, zadané nebo nezadané – s ročními příjmy nad deset tisíc dolarů, jako by napovídala, že si na takové peníze v životě nepřijde ani on.
„A nic avantgardního,“ dodal Tressling.
Mladá sekretářka se vrátila a oblažila je skvostně nablýskaným úsměvem. Tressling vstal, a tak vstal i Bob. „V lobby ještě čeká pan Martens,“ připomněla sekretářka potichu.
„No, jak to vypadá, dnes už ho bohužel nepřijmu,“ zhodnotil to Joe Tressling. „Tady pan Rosen byl natolik okouzlující, že jsem se nechal připravit o všechen čas, a pak taky… On je to báječný starý brach,“ usmál se Tressling na Boba a potřásl mu pravicí. „Víte, jeden z těch opravdu ostřílených harcovníků v reklamní branži. Řekl byste, že to on napsal slogany na Zklidňující sirup Madam Winslowové? A k tomu vypráví fantastické báchorky. Velká škoda, že nemám čas si ho poslechnout. Doufám, že vás tu brzy znovu uvidím, Rosene,“ ujišťoval se, zatímco Bobovi dál třásl rukou a odváděl ho ke dveřím, „a že nám přinesete pěknou novou povídku. Takovou, že ji od vás bez váhání koupíme. Pamatujte, žádná kostýmní dramata, žádné cizokrajné prostředí, nic extravagantního, staromódního, žádnou avantgardu a především – nic obscénního nebo kontroverzního. Vy přece neskončíte jako jeden z těch věčně hladových pisálků, co říkáte?“
Než se Rosen nadechl k odpovědi, poznal Tresslingovi na očích, že už pro něj přestal existovat, a předsevzal si, že i kdyby měl duši vypustit, začne neprodleně pracovat na extravagantním, kontroverzním kostýmním dramatu z cizokrajného prostředí, plném obscénností atd. atp.
Cestou k výtahům špatně zahnul, a když se vracel, stanul tváří v tvář proti staříkovi s portfoliem. „Demografická studie o Jackson Whites?“ pronesl stařík s neskrývaným pobavením. „Co je vám do tý všivácký holoty? Nenakupujou, nic neprodávaj, nediktujou módní trendy, ani je nesledujou. Jenom kradou, smilní a produkuj ou žádná celá čtyři desetiny hydrocefalického albína z každýho sta potomků. Přibližně.“
Když přijel výtah, nastoupili do něj společně. Stařík na Boba upřeně zíral; jeho žlutorudé oko připomínalo oplodněné vajíčko. „Teda, ne že bych jim to zazlíval,“ pokračoval. „Kdybych já měl za mák rozumu, nehledal bych obživu v reklamě, ale narodil bych se jako jeden z těchdle Jackson Whites. Moh byste mě aspoň pozvat na skleničku,“ navrhl bez přechodu. „Když už to na vás ten Tlučhuba Tressling tak pěkně svedl, že mě dneska nepřijme, parchant jeden prolhaná. Pro boha živýho!“ rozdurdil se stařík. „To, co s sebou tahám v tomdle hubeným odřeným portfoliu – panenko skákavá, to má pro ty chlápky na Madisonu, Lexingtonu a na Park Avenue cenu zlata – kdyby jenom…“
„Když dovolíte, zvu vás na skleničku,“ povzdychl si odevzdaně Rosen. V ulicích bylo vedro k zalknutí, a tak doufal, že v baru bude chládek.
„Panáka Bushmills,“ poručil si starouš Peter Martens.
V baru byl chládek. Bob přestal poslouchat brebentění svého hosta o tom, co že to má v tom svém hubeném odřeném portfoliu (všechno se to točilo kolem jakéhosi nápadu, jak se značným předstihem předvídat, kudy se budou ubírat módní trendy), a začal mluvit o vlastních trampotách. Stařík, který měl nadmíru bohaté zkušenosti s tím, že ho nikdo neposlouchá, nakonec zmlkl a začal si všímat, co říká Bob.
„To bylo tenkrát, jak všichni doslova hltali Heyerdahlovo Aku-aku,“ líčil Bob. „Takže jsem čekal, že moje knížka půjde taky na dračku, psal jsem o Rapa Nui, víte, o tom Velikonočním ostrově, a o peruánských otrokářích a vyšperkoval jsem to odkazy ke starým mýtům a podobnými serepetičkami.“
„A?“
„A nic. Jediný nakladatel, který vůbec projevil nějaký zájem, ten jeden člověk, abych to upřesnil, mi řekl, že se mu líbí, jak píšu, ale tohle že už by se neprodávalo. Doporučil mi, ať si důkladně prolistuju paperbacky v trafikách. ‚Dobře si je prohlédni, a pak jdi a jednej také tak,‘ přikázal mi. Tak jsem ho poslechl. Umíte si ty romány představit. Na sudých stránkách z hlavní hrdinky strhávají spodní prádlo a ona u toho křičí: ‚Ách ano, ano! Uch! Teď! Áách!‘.“
Bob si nebyl vědom, že by dával číšníkovi znamení, ale co chvíli se odněkud vynořila ruka, aby jim dolila skleničky. „A to ona křičí ‚potěšeně‘ – anebo ‚vášnivě‘?“
„Potěšeně i vášnivě. O co vám jde? Chcete vědět, jestli není frigidní?“
Martens uznal, že to by byla absurdní představa. „Víš ty co, Harolde,“ mudrovala u sousedního stolku trudnomyslné macatá blondýna, „ještě štěstí, že mi milej pámbu nenadělil vlastní děti. Zkazila bych si s nima život právě tak, jako jsem si ho zkazila s těma nevlastníma. Jsou to nezvedený fakani.“ Martens se zeptal, co se odehrává na lichých dětech.
„Totiž –‚stránkách‘,“ opravil se po chvilce uvažování.
Bobu Rosenovi znecitlivěla pravá půlka obličeje. Levá ho naopak začínala brnět. Přestal si na chvilku broukat lechtivou písničku a odpověděl. „V tomhle ohledu je to pokaždé stejné. Na lichých stránkách hrdina buďto majzne padoucha po kebuli pažbou pistole, nebo ho skope do kuličky a pak ho praští, anebo ho ztrestá ještě nějak jinak – je přitom svlečený do půli těla, respektive o tom, co se stalo s kalhotami, nemáte jako spisovatel dovoleno říct nic, ačkoli to je pro další vývoj děje o dost zásadnější: musíme předpokládat, že kalhoty se rozpustí nebo co, zatímco hrdina bez košile sklání své svalnaté, leč útlé boky nad nějakou bezduchou kráskou – není to ovšem hlavní hrdinka, protože tohle nejsou její stránky, ale zkrátka nějaká jiná ženština –, do jejíhož klína se noří, aby v něm četl sladká a nepoznaná tajemství…“ Bob Rosen se na okamžik ztrápeně odmlčel.
„To přece nemohlo nezafungovat?“ namítl stařík chraplavým hlasem. „To ti povím, chlapče, sám jsem to zažil, jak se v tomdle měnil společenskej vkus, od Děvčete z Limberlostských blat (což byla tak nevinná četba, že to mohly číst i jeptišky) ke knížkám, u jakejch by se museli červenat i přístavní dělníci: takže mě vážně zajímá, jak by to, cos mi tu právě vylíčil, mohlo nezafungovat?“
Mladší muž pokrčil rameny. „Do módy se vrátily jeptišky. Roztrhl se s nimi pytel – vznikaly filmy o jeptiškách, knížky o jeptiškách, v televizi byly jeptišky, dokonce i ve westernech…
A nakladatel mi prostě oznámil, že se změnil trend a jestli bych mu nenapsal o životě svaté Terezy.“
„Fíha.“
„Načež jsem strávil tři měsíce horečnatým sepisováním života svaté Terezy, a když jsem to měl po kupě, ukázalo se, že jsem psal o nesprávné Tereze. Ten omezenec ani nevěděl, že svatých Terez je víc, a mě nikdy nenapadlo se ho zeptat, jestli myslí španělskou svatou Terezu nebo francouzskou – Terezii z Ávily anebo Terezičku z Lisieux.“
„Hrom aby do všech svatejch! Poslouchej, že ty nevíš, jak si připíjeli starý Irčani? ‚Na paměť Tridentského koncilu, jenž káže půst zdrženlivosti od masa, avšak nikoli od pití!‘“
A tak Bob mávl na barmana. „Ale stejně jsem nechápal, že když se může prodávat jedna Tereza, proč by se ta druhá nemohla. Zkusil jsem to u jiného nakladatele, ale od toho už jsem uslyšel jen tolik, že se zase změnil trend a jestli bych mu nenapsal příběh, který by pojednával o kriminalitě mládeže. Po tomhle jsem si radši sehnal normální práci a nějakou dobu jsem prodával zmrzlinu v podloubí a všichni známí za mnou chodili, aby mi promluvili do duše: ‚BOBE! Ty?! Se svým talentem?‘ ‚Jak jen jsi MOHL?!‘“
Otylá blondýna odložila brčálově zelený koktejl a nevěřícně pohlédla na svého společníka. „Co tím chceš říct, že mě maj rádi?! Kdyby mě měli rádi, tak se nebudou stěhovat do Connecticutu! Člověk se nestěhuje do Connecticutu, když má někoho rád,“ poukázala výstižně.
Starouš Martens si odkašlal. „Já bych ti navrhoval, abys všecky ty tři nebo čtyři záhadně nepublikovatelný příběhy spojil do jednoho. Hlavní hrdina se na peruánský otrokářský lodi přeplaví na Velikonoční ostrov, jehož obyvatele skope do kuličky v případě, že je to chlap, nebo jim nabídne svůj sladký klín, v případě, že je to ženská; pak se mu ale zjeví vobě dvě svatý Terezy a vylíčí mu svoje životy – v důsledku čehož se hrdina rozhodne, že se stane lepším člověkem, a přijme práci jako prodavač zmrzliny v podloubí, aby mohl pomáhat mladistvým delikventům, kteří se tam pravidelně scházejí.“
Bob jenom zabručel. „Při mém štěstí bych to dokončil zrovna ve chvíli, kdy by se znovu měnil trend, a nakladatel by po mně chtěl, abych mu sestavil kapesní Zlatý výběr ze školních čítanek od MacGuffey Readers, případně abych mu sepsal paměti Konstantina Porfyrogenneta. Obrazně řečeno bych nejdřív mrznul někde v Himálajích jako pes, a až bych slezl dolů s rukopisem v zubech, zjistil bych, že všichni přední newyorští nakladatelé a kritici si mezitím nasadili šnorchly a ploutve a harpunují ryby na dně Rudého moře… Jenom si pořád nejsem jistý, do jaké míry se vkus čtenářů mění sám od sebe, a jak velkou roli v tom hrají právě tihle nakladatelé a kritici…“
Bob sice věděl, že v baru je chladno, ale stejně měl najednou dojem, jako by se vzduch před ním začal tetelit, a on se skrz to tetelení díval, jak se Peter Martens zdvihá ze židle a jak se k němu naklání, jako by do něj náhle vjel život, a prastarý, zbrázděný obličej mu prozářila dychtivost. „A chtěl bys mít jistotu?“ zeptal se ho starouš Martens. „Chtěl bys vědět, doopravdy vědět, jak to je?“
„Co? Jak?“ Bob se polekaně zarazil. Staříkovo oko už bylo téměř úplně zalité krví.
„To máš tak,“ pokračoval Martens, „Já ti to můžu říct. Já bych ti mohl říct, co a jak. Na celým světě jenom já a nikdo jinej. A nejde jenom o knížky, ale o všecko. To máš tak…“
Vtom se zdvihl podivný šum, jako když v dálce zachrastí vítr v suché trávě, a Rosen zvedl hlavu a uviděl, že u jejich stolku stojí nějaký muž a šeplavě se chichotá. Neznámý byl oděný ve světle hnědém obleku, měl světle hnědou pleť, byl velice vysoký a hubený, měl malinkou hlavičku a trochu se hrbil. Připomínal kudlanku. Nad širokým namodralým horním rtem mu rašil tenký knírek ve tvaru obráceného V.
„Už zase blouzníš, Martensi?“ otázal se muž a nepřestával se smát tím svým drásavým, šepotavým smíchem. „Nerozeznáš sny falešné, jež unikají branou ze slonové kosti, od snů pravých, jež unikají branou z průhledné rohoviny?“
„Táhni k čertu, Shadwelle,“ zabručel Martens.
Shadwell natočil mrňavou hlavičku k Rosenovi a zazubil se. „Vykládal vám, jak dělal na té reklamě na Zklidňující šimp Madam Winslowové? Věčná škoda, že Harrisonova farmaceutika ten kšeft pohřbila! Říkal vám, že dělal i na té slavné reklamě pro Sapolio? Nebo že ten slogan na čističe koberců Stanley Steemer je taky jeho práce?“ („Vypadni, Shadwelle!“ odbyl příchozího Martens, položil si lokty na stůl a znovu se otočil k Bobu Rosenovi.) „Anebo prostě jen tak žvanil jako námezdní dělníci na Zambezi, co vás zapřísahají, že znají místo, kam chodí umírat sloni? – „Há-dej, kde-se mó-da ro-dí, u-ho-dneš-to hra-vě,“ zadeklamoval. „Na-dně flaš-ky – ne-bo v-starý Mar-ten-so-vě hlavě?“
Martensova hlava, řídce pokrytá žlutavě bílými vlasy, s sebou škubla směrem k posměváčkovi. „Tohle, chlapče,“ prozradil Bobovi, „to je T. Pettys Shadwell, nejbídnější mizera pod sluncem. Rozjel takovej pofidérní byznys – z vlastní kapsy, protože jemu by na úvěr nikdo neprodal ani čepici – s průzkumem trhu. Ačkoli nevím, kterej podnikavec by si ho eště najal, po tom, co ze mě stará Polly Adlerová divže duši ne vymlátila. – Varuju tě, Shadwelle,“ obrátil se na kundlankáče, „kliď se vodsaď. Já už tě mám plný zuby. Ze mě už žádný informace nevymámíš.“ Martens pak ještě chvíli barvitě vypočítával, čeho všeho by se od něj T. Pettys Shadwell nedočkal v případě, že by chcípal žízní, a nakonec si založil ruce na prsou a významně se odmlčel.
Nejbídnější mizera pod sluncem se zaculil, zajel na kost hubenou rukou do kapsy a vytáhl z ní trhací bloček s bílými kartičkami z tvrdého papíru. Jednu z nich podél perforované hrany odtrhl a podal ji Bobovi. „Moje navštívenka, vážený. Je sice pravda, že zatím nemám velký záběr, ale tohle se bude pořád rozrůstat. A neberte tady pana Martense moc vážně. A nekupujte mu toho pití moc. Nemá už tak dobré zdraví jako dřív – a že to nikdy žádná sláva nebyla.“ Shadwell se naposledy zasmál, jako když vítr zaharaší v suché kukuřici, a šel si po svých.
Martens si povzdychl a slízl z tající kostky ledu posledních pár lesklých kapek bushmills. „Pořád žiju ve smrtelný ouzkosti, že se mi jednoho dne poštěstí mít dost peněz, abych si koupil všechen chlast, po kterým zatoužím, a že až se z toho probudím, tak zjistím, že jsem to svoje střežený tajemství vyklopil zrovna tomudle baziliškovi, co se právě odporoučel. Chápeš to, chlapče, že si někdo nechá natisknout vizitky a pak je škube jako lístky vod šatny? A eště si libuje, že se mu taklenc nepoztrácej ani nezmačkaj. Takovej vochcápek nemá právo na existenci, podle přírodních ani podle společenskejch zákonů.“
V chladném vzduchu a bzukotu barové místnosti se Bob pokoušel zachytit určitou myšlenku, která před ním koketně ustupovala do zapadlých zákoutí jeho mysli. Nebýt toho, cítil, že se mu ještě nikdy neuvažovalo jasněji. Ale z nějakého důvodu ztratil nit, přistihl se, jak si pro sebe vypráví žertovnou anekdotu ve francouzštině a – přestože na střední ve francouzštině nikdy nevynikal – jak se rozplývá nad čistotou svého přízvuku a dokonce se směje pointě.
„‚Na černý negližé se vyprdni,‘“ rozhorlila se tlustá blondýna. „‚Chceš si udržet manžela v posteli?‘ řekla jsem jí, ‚tak mě poslechni…‘“
Myšlenka, která se prve odmítala nechat polapit, najednou sama přiskotačila a hupsla Bobovi rovnou do klína. „‚Zjistíte, že jste vyklopil tajemství?‘“ zopakoval po staříkovi pochybovačně Bob. „Jaké tajemství že jste vyklopil? Myslím – Shadwellovi.“
„Nejbídnějšímu mizerovi pod sluncem,“ dokončil starouš Martens automaticky. Pak se mu do věkovité tváře vloudil ten nejpodivnější výraz: radostný, pyšný, zchytralý a bázlivý zároveň…
„Chtěl bys vědět, kde jsou prameny Nilu?“ zeptal se. „Řekni, chtěl?“
„‚Tak ho nech, ať si vyjede třeba do Maine,‘ řekla jsem jí. ‚Ať si tam celej boží den maluje skály,‘ jsem jí řekla. ‚Jenom ho pro boha živýho za žádnou cenu nepouštěj na Fire Island.‘ Přesně tak jsem jí to řekla. A jestli jsem neměla pravdu, Harolde?“ otravovala macatá blondýna.
Bob si uvědomil, že Pete Martens něco šeptá. Podle toho, jak se tvářil, to muselo být důležité, a tak se Bob ve všeobecném halasu snažil rozeznat jednotlivá slova a přitom si s opileckou rozšafnosti kdovíproč pomyslel, že by to přece měl někdo zaznamenávat těsnopisem nebo jak… chceš vědět, doopravdy vědět, kde se rodí tydle změny obecnýho vkusu a jak a taky jak často? Ale kdeže; copak mně se něco donese? Roky jsem pro ně byla Clara-ta-hrozná-macecha, a teď je ze mě Clara-ta-hrozná-tchýně. Najdou se v každý generaci takoví jako oni? Určitě… se to už roky ví… už celý roky se to ví… jenže kdo? – a kde! – takoví hledači a pátrači, jako byl Livingstone a jemu podobní, kteří hledali a pátrali… pátrali a hledali, překonávali útrapy, protože doufali, že objeví prameny Nilu…
Kdosi ze sebe vyrazil táhlé, srdceryvné zaštkání. Musela to být Clara. A pak se v hlavě Boba Rosena dlouho neozývalo nic jiného než bzukot, halas a hučení, zatímco starouš Martens seděl líně rozvalený na židli a uštěpačně si ho prohlížel krvavým okem, přes které se mu pomalu, pomaloučku zatahovalo víčko: a starouš Martens už nikdy nikomu neřekl ani slovíčko.
Bob se probral s příšernou kocovinou, která jen zvolna ustupovala pod náporem všech zaručených léčebných prostředků (anebo možná navzdory jim), na jaké si jeho rozbolavělý mozek dokázal vzpomenout: zkusil to s černou kávou, silným čajem, čokoládovým mlékem a nakonec i s blivajzem ze syrového vejce, mleté červené papriky a worcestrové omáčky. Alespoň se mu žaludek nezvedá naprázdno, zhodnotil po nějaké chvíli výsledky s uměřenou vděčností. A taky štěstí, že má doma všechno potřebné, takže nemusí vytáhnout paty z domu. Bydlel v čtvrti s dobrou občanskou vybaveností a žil v samém srdci toho včelínu, v bloku domů, kde tradiční bagely s uzeným lososem zvolna vyklízely pole jednak vepřovým střívkům a žaludkům a jednak obchůdkům s hispánskými a kreolskými specialitami; mezi kolonami autobusů a dodávek tu věčně pobíhaly hordy vřískajících děcek a povrch ulic bez ustání masakrovaly sbíječky.
Bobovi proto chvíli trvalo, než pochopil, že rámus, který slyší, není tlumená ozvěna vrtáků, ale bušení na dveře. Nejistě k nim dovrávoral a otevřel. Nebyl by ani trochu překvapený, kdyby na prahu uviděl přešlapovat havrana, ale stál před ním vysoký, poněkud nahrbený muž s maličkou hlavou a s rukama složenýma na hrudi tak, že připomínal kudlanku.
Bob několikrát chabě a bezvýsledně zapátral v paměti a nakonec se mu z hrdla zkusmo vydralo: „Shadbum?“
„Shadwell,“ opravil ho vlídně příchozí. „T. Pettys Shadwell… Řekl bych, že se asi necítíte moc dobře, pane Rosene…“
Bob se zachytil dveřní zárubně a slabě zasténal. Shadwellovy kudlančí pařátky se rozvinuly a odhalily – ale ne, nedržel v nich žádný úlovek, žádného napůl ožvýkaného pidimužíčka –, svíral v nich jenom papírovou tašku a hned ji také před Bobem otevřel.
„…a tak jsem si dovolil přinést vám trochu horkého kuřecího vývaru.“
Polévka byla blahodárně teplá, silná, a k tomu i dobře chutnala. Bob ji polykal plnými doušky a mezi hlty nakřáplým hlasem děkoval. „Ale to je maličkost, to vůbec nestojí za řeč,“ mávl Shadwell rukou. „Jsem rád, že vám to přišlo vhod.“ Nastalo ticho, přerušované jen tichým srkáním. „Ale je ho škoda, starouše Martense. I když už měl svůj věk. Ale i tak – a pro vás to musel být hrozný šok. Prý ho trefilo. Poslyšte, snad vás kvůli tomu policajti nepopotahovali?“
Z horkého vývaru jako by se do Boba přelila trocha síly. „Vůbec ne, byli vážně moc milí,“ odpověděl. „Velitel stanice mi říkal ‚synku‘. A přivezli mě zpátky domů.“
„Hmm.“ Shadwell vypadal, že o něčem přemýšlí. „Rodinu žádnou neměl. To vím jistě.“
„Aha.“
„Ale – i kdyby po něm zůstalo pár dolarů… spíš ani ne, ale – i kdyby ano, tak je asi někomu odkázal, možná i nějaké nadaci. To nic. To nás nemusí zajímat. Určitě se ale nenamáhal s tím, aby někomu odkazoval svoje papíry… skicáře s návrhy starých sloganů a tak podobně. Taky by to nikomu na nic nebylo. Vyhodili by to nebo spálili. Ale mně by se to hodilo. Přece jen, celý život dělám do reklamy, věřil byste? Fakt. Už jako kluk jsem roznášel letáky, nekecám.“
Bob si zkusil představit, jak T. Pettys Shadwell vypadal jako kluk, nepovedlo se mu to, a tak si nabral další lžíci polévky. „Je moc dobrá,“ zahučel. „Ta polívka. Děkuju. Že jste se obtěžoval.“ Shadwell ho znovu vehementně ujistil, že to nestojí za zmínku. Pak se zasmál. „Starouš Pete s sebou v tom portfoliu všude tahal hrstku svých nejlepších nápadů,“ prozradil. „Ale jistá část těch materiálů se ve skutečnosti týkala jednoho našeho společného podniku, který jsme se kdysi pokoušeli rozběhnout. Nic z toho nakonec nebylo, ale ten mezulán to nikdy doopravdy nepustil z hlavy a pořád ho to zvedalo ze židle – jsem přesvědčený, že by vás to mohlo zajímat. Co kdybych vám to ukázal?“ Bobovi bylo pořád ještě hodně zle, ale už se mu aspoň nechtělo umřít. „Klidně,“ souhlasil. Shadwell se rozhlédl po pokoji a pak se vyčkávavě zahleděl na Boba. Uběhla celá minuta, než se zeptal: „Kde to je?“ – „Kde je co?“ – „To portfolio přece. Starouše Martense.“
Oba muži na sebe zírali. Do toho zazvonil telefon. Bob sebou škubl a se zaúpěním zvedl sluchátko. Volala Noreen, děvče s divadelními a literárními ambicemi, s nímž Bob udržoval neveřejný, striktně dvoupolohový milostný poměr, přičemž do polohy vypnuto se jejich vztah pokaždé přepínal ve chvíli, kdy se v Noreenině bytě začala v Bobově přítomnosti vyskytovat i její matka (s pletením, středostavovskou morálkou a všemi ostatními proprietami), rozhodnutá Boba ulovit.
„Mám děsnou kocovinu,“ odpověděl Bob na Noreeninu první (oťukávací a čistě konverzačně formulovanou) otázku. „A je tady binec.“
„Vidíš, co se stane, když tě na minutku spustím z očí?“ prohlásila Noreen vítězoslavně. „Ale máš štěstí. Dneska mě nečekají žádné pracovní ani společenské povinnosti, takže jsem za chvilku u tebe.“
„Víš, že je to bláznivost,“ okomentoval to diplomaticky Bob, zavěsil a otočil se k Shadwellovi, který tam seděl a okusoval si nehty na těch svých nenechavých kudlančích pazourách. „Takže díky za tu polívku,“ pronesl Bob s jistou definitivou v hlase.
„A co to portfolio?“ – „Já ho nemám.“ – „Když jsem vás dva potkal v tom baru, bylo tam, Martens ho měl opřené o židli.“ – „No, tak tam možná pořád je. Nebo zůstalo v nemocnici. Nebo ho mají policajti. Ale…“ – „Není. Nezůstalo. Nemají.“ – „Ale já ho taky nemám. Vážně, pane Shadwelle, díky za tu polívku, ale já fakt nevím, kde to pitomý…“
Shadwell si promnul tenký, ostrý knírek, který byl jako trojúhelníková značka namířená na jeho tenký, ostrý nos. Vstal. „Tak to je pěkná mrzutost. Ty papíry, co se týkají našeho společného byznysu – vážně, na ty mám stejné právo jako… Ale koukejte. Třeba vám o tom Pete něco vykládal. Vždycky o tom mluvil, když měl upito, a obyčejně o tom každému na potkání meldoval i za střízlivá. Měl pro to takový zvláštní výraz: prameny Nilu – co? No tak?“ Shadwellovi neušlo, že ta dvě slova se bok po boku prodrala mlhou v Bobově hlavě a zažehla tam slabé světélko poznání. Jedním skokem byl u něho a dlouhými prsty mu sevřel rameno.
„Vy víte, o čem mluvím. Koukněte. Vy – vy jste spisovatel. Nápady toho staříka vám k ničemu nebudou. Ale já – já dělám do reklamy. Já už budu vědět, jak s nimi naložit. Za obsah toho portfolia – na které, jak už jsem vysvětlil, mám naprosté právo – vám dám – rovných – tisíc – dolarů. A víte co? Když mě necháte, abych si ho aspoň prolistoval, tak vám dám – rovných – sto – dolarů.“
Když Bob uslyšel, jaké cifry tu létají vzduchem, a připomněl si, že poslední šek vypsaný na jeho jméno činil 17,72 dolarů (za práva na překlad jedné detektivky do dialektu monégasque), protočily se mu panenky a vybičoval všechny síly, aby si vybavil, kde to zpropadené portfolio skončilo. Ale marně.
Shadwellův suchý, šepotavý hlas nabral prosebný tón. „Já vám milerád zaplatím i za to, když budete ochotný se mnou probrat, o čem s vámi ten mezu… ten starý dobrák hovořil. Tu máte.“ Shadwell šáhl do kapsy. Bob zaváhal. Pak se upamatoval, že Noreen už je na cestě k němu, že se za ním kodrcá přes celé město a nádavkem ke svým svůdným vnadům s sebou, jak má ve zvyku, nepochybně veze rozmanité exotické lahůdky, jimiž se tak ráda rozmazluje, aby se odškodnila za dětství strávené na periferii nad talíři telecích nožiček a zeleného hrášku: šašlikové špízy, rahat, baklavu, provolone, vína z horkého jihu a další skvostné doklady někdejší slávy staré Hellady a velikosti dávného Říma.
Ta představa v něm probudila k životu rozličné chutě a žádosti, a tak se snadno obrnil proti Shadwellovým (beztak určitě amorálním, a každopádně špatně načasovaným) návrhům.
„Teď ne,“ odmítl návnadu a pak se vykašlal na bonton a ještě dodal: „Čekám dámskou návštěvu. Nechte to plavat. Někdy jindy.“
V Shadwellově mrňavém obličejíku se mihlo rozčarování a nelibost, jež ale vzápětí vystřídal mimořádně slizký lascivní úsměšek. „No ovšem, to se rozumí,“ přizvukoval, „někdy jindy, to se ví. Moje vizitka“ Vytáhl trhací bloček. „Už jste mi jednu dal,“ zarazil ho Bob. „Nashledanou.“
Jen co kudlankáč odešel, Bob se chvatně zbavil páchnoucího oblečení, v němž se předešlého dne nejdřív zpotil jako kůň a potom opil do bezvědomí; rychle se osprchoval, pročísl si špinavě hnědé vlasy, oholil narůžovělé strniště, jehož protivné zabarvení samo stačilo, aby se vzdal myšlenek na pěstěný plnovous, natřel se, pomazal a nastříkal všelijakými přípravky, o jejichž mnoha prospěšných vlastnostech, jakož i naprosté nezbytnosti, chce-li být dobře přijat v slušné společnosti, ho (tisícero způsoby, od delikátních až po naprosto neomalené) přesvědčili úspěšnější kolegové z branže T. Pettyse Shadwella, a pak se oblékl a s neskrývanou dychtivostí vyčkával příchodu své neřestné Noreen.
Noreen přišla, políbila ho a pustila se do přípravy pokrmů: zhostila se tak odvěkých povinností ženy, jejichž sebemenší náznak zanedbávání je neklamnou a neodvratnou známkou úpadku a počátku konce každé civilizace. Potom přečetla všechno, co Bob napsal od chvíle, kdy se miliskovali naposled, a musela na tom najít nějakou tu chybičku.
„Začátek máš zbytečně roztahaný a popisný,“ prohlásila s jistotou člověka, který v životě neprodal jediný rukopis. „Musíš postavám vdechnout život – hned první větou.“
„Nu, abych tedy začal: Vodral byl nebožtík,“ ucedil kysele Bob.
„Cože?“ zamumlala nepřítomně Noreen, aby zakryla, že ho neposlouchá. Nedívala se na svého milence – oči jí utkvěly na něčem úplně jiném a rozzářily se jako hvězdy. „Co to tady je?“ ukázala. „To máš tolik peněz, že je tu můžeš nechat takhle povalovat? Neříkals mi náhodou, že seš švorc?“ Bob sledoval špičku jejího růžového prstíku až ke dvěma nažehleným, pečlivě podélně přeloženým dvacetidolarovým bankovkám položeným na stolku u dveří.
„Shadwell!“ vyhrkl bez rozmýšlení. A v odpověď na Noreenino tázavě zvednuté obočí (které by vypadalo mnohem lépe, kdyby nebylo vytrhané, což ale patřilo do kategorie zbožných přání) dodal: „Jeden takovej špína chlap – šmejd a neomalenec –, co mi přišel dělat ubohý návrhy.“
„A kterej mimo jiný,“ přešla Noreen rovnou k jádru věci, „je taky prachatej.“ Bob se v duchu rozhodl, že pokud to bude v jeho silách, tak ti dva se spolu v životě neseznámí. „Každopádně,“ pokračovala Noreen, odkládajíc Bobův rukopis stranou, „mě teď musíš vzít někam ven.“ Bob chabě namítl, že přece vaří a co bude se vším tím jídlem, ale Noreen jednoduše vypnula hořák, bez otálení šoupla hrnce do mrazáku a naznačila, že je připravená vyrazit. Bob měl v záloze ještě další námitky, proč by neměli hned odjíždět, ale nebylo by od něj taktické je zmiňovat, protože Noreen měla svoji vlastní koncepci morálky a podle ní bylo každé vzplanutí vášně, k němuž mezi nimi došlo, uzavřenou kapitolou, a jakmile bylo po všem, nedaly se z toho vyvozovat žádné další přísliby.
A tak to Bob vzdal a posílený vědomím, že Shadwellových čtyřicet babek jim nevydrží navěky a že žádný večer není tak dlouhý, aby nakonec neskončili zpátky v jeho kvartýru, vyprovodil Noreen ze dveří.
I stalo se, jak předvídal. Když od něj Noreen na druhý den pozdě dopoledne odjížděla, zanechala ho ve výtečné náladě, ale bez jediné vindry. Zrovna zvažoval, jakou má šanci vyrazit nějakou zálohu ze Stuarta Emmanuela, svého agenta – energického mužíčka, jehož oči za dvojitými skly brýlí vypadaly jako veliké černé knoflíky když zazvonil telefon. Ať už to bylo znamení, že telepatie funguje, nebo ne, volal mu Stuart osobně a zval ho na oběd.
„Rád slyším, že někteří tvoji klienti vydělávají,“ podotkl nanejvýš nevychovaně Bob.
„Ale kdeže, já to platit nebudu,“ vyvedl ho Stuart z omylu, „to jde na účet J. Oscara Rutherforda. Zve nás jeden z jeho předních lidí – ne, nemyslím Joe Tresslinga, ano, vím, že jste se předevčírem viděli, ano, vím, že z toho nic nebylo, tohle je někdo úplně jiný. Phillips Anhalt. Potřebuju, abys přišel.“
Bob se nedal dlouho přemlouvat, aby nechal nedovařený gáblík z předešlého dne v mrazáku, a vyrazil na setkání se Stuartem a s Phillipsem Anhaltem, o jehož existenci doposud nikdy neslyšel. Nejdřív se všichni sešli na skleničku v bam, jehož název Bobovi zprvu také nic neříkal, ale hned jak vešel, uvědomil si, že je to tentýž podnik, ve kterém byl před dvěma dny, a značně znervózněl – dílem i proto, že jeho mozek nekompromisně vytěsnil valnou většinu všeho, k čemu toho večera došlo, zato barman, jak bylo na první pohled patrné, si to pamatoval do mrtě. Podezíravě si trojici příchozích prohlédl, ale co viděl, ho zřejmě přesvědčilo, že jejich návštěva stojí za určité riziko, protože se zdržel veškerých poznámek.
Anhalt byl prostřední postavy, měl modrošedé vlasy ostříhané na ježka a trochu bezradný, ale vcelku dobromyslný výraz ve tváři. „Ta vaše povídka se mi moc líbila,“ pokynul na úvod Bobovi – čímž jedním rázem vytrhl z letargie toho nevděčného spratka, který úřadoval v Kanceláři Bobova spisovatelského sebevědomí. No jistě (ječel spratek), já přece vím naprosto přesně, kterou povídku máš na mysli, vždyť jsem za celý svůj život napsal jenom tu jednu, takže ‘ta vaše povídka‘ je plně postačující určení. Ten váš román byla radost číst, pane Hemingwayi! Pane Kaufmane, ta vaše hra byla famózní!
Stuart Emmanuel, který se v labyrintech duševních pochodů spisovatelů orientoval stejně bezpečně jako v položkách na svém bankovním účtu, konejšivě podotkl: „Pan Anhalt měl jistě na mysli Pokojně do moře.“
Avšak Philips Anhalt Stuartovu intervenci zdvořile, leč rozhodně podkopal. „Já vím, to je ta vítězná povídka,“ přitakal, „chystám se, že si ji přečtu, ale teď jsem mluvil o Zelené stěně.“ To byla jen taková kratičká věc, kterou Bobovi třináctkrát odmítli, než ji za směšnou sumu koupil nějaký druhořadý časopis – shodou okolností však patřila k jeho nejoblíbenějším. A tak se Bob na Phillipse Anhalta usmál a ten mu úsměv opětoval. Stuart se rozzářil a objednal pití.
Když jim číšník objednané pašerácké dryáky přinesl, podal Bobu Rosenovi přeložený list papíru. „Tohle tady nechala ta dáma,“ vysvětlil. – „Jaká dáma?“ – „Ta blondýna.“ Stuart Emmanuel a Anhalt se vědoucně zasmáli a chvíli se bavili obligátními poznámkami na Bobův účet, zatímco Bob přelétl očima vzkaz, zjistil, že je napsaný jeho vlastní rukou, ale nepodařilo se mu ho rozluštit, a tak si ho jen zastrčil do kapsy.
„Tady Anhalt,“ obrátil Stuart tmavé oči s rozšířenými zřítelnicemi na svého klienta, „platí u Rutherforda za velice důležitého člověka – má vlastní rohovou kancelář.“ Anhalt se vlídně, ale poněkud unaveně usmál a stočil hovor jinam; vykládal jim o svém domově v Darienu a kolik toho na domě udělal vlastníma rukama. Dopili rundu a pěšky se přesunuli o pár bloků dál do restaurace.
Bobovi se nesmírně ulevilo, že si Anhalt neobjednal míchaná vajíčka, špenátový krém, hovězí hašé ani žádný jiný podobně jednoduchý, zdraví prospěšný a naprosto nechutný blaf, ale že projevil stejně velikášské chutě jako Bob a poručil si mladou kachýnku; Stuart si na to konto dal skopovou kotlem a Bob si vybral zadělávané dršťky s cibulkami.
„Joe Tressling se mi zmínil, že budete psát něco pro tu jeho sýrovou show,“ nadhodil Anhalt, zatímco plenili talíře s nakládanou zeleninou. Bob jenom s mírným úsměvem pozvedl obočí a Smart se sklíčeně zadíval do nitra nakyselo naloženého rajčete, jako by si v duchu připomínal: „Deset procent ze sedmnácti dolarů dvaasedmdesáti centů, práva na překlad detektivky do dialektu monégasque.“
„Dneska se ve Státech sní mnohem víc sýra než před pětadvaceti lety,“ filozofoval Anhalt. „Mnohem, mnohem víc… Je to díky reklamě? Vděčíme za to pořadům jako Hodinka tetičky Carriel Opravdu jsme to my, kdo takhle udává tón? Anebo se módní trendy mění z nějakých jiných důvodů, a my se jenom snažíme držet krok?“
„Člověk, který vám na tuhle otázku mohl dát odpověď,“ prohlásil Bob, „předevčírem natáhl bačkory.“
Anhalt hlasitě vydechl. „Jak víte, že na to měl odpověď?“
„Tvrdil to.“
Anhalt odložil nakousnutou kyselou okurku do popelníku a naklonil se k Bobovi. „Co ještě říkal? Starouš Martens, myslím. Mluvíte přece o něm, nebo ne?“
Bob přisvědčil, a přestože neměl v úmyslu nikoho obelhat, dodal, že mu za takovou informaci nabízeli tisíc dolarů a že odmítl. Než to však mohl uvést na pravou míru, Anhalt, který byl normálně v obličeji bledý jako křída, zrudl jako rak, a Stuart Emmanuel se na Boba zadíval horečnatě se lesknoucím zrakem: „Kdo ti nabídl…?“
„Kdo bys tak myslel? Meluzína v komíně.“
Stuart se vzpamatoval jako první (Anhalt dál mlčky zíral před sebe a do tváře se mu jen pomalu vracela normální bílá barva). „Poslyš, Bobe, tady končí legrace. Nepozvali jsme tě sem pro nic za nic. Lítá v tom šílená hrůza peněz – pro tebe, pro mě, pro Phila, pro – zkrátka pro všechny. Úplně pro všechny. Takže…“
„Pro T. Pettyse Shadwella?“ uklouzlo Bobovi.
Jeho otázka měla (jak se říkalo v předatomovém věku) přímo elektrizující účinek. Stuart vydal zmučený ston, cosi mezi zaúpěním a syknutím, asi jako kdyby si v dobré víře spustil kalhoty a místo na mísu dosedl na rampouch. Popadl Boba za ruku. „Chraň tě pámbu, jestlis něco podepsal!“ zabědoval. V tu chvíli Anhalt pro změnu úplně zesinal, ale ostych mu přece jen nedovolil, aby Boba popadl za druhou ruku, a tak mu jen položil dlaň někam na manžetu u košile.
„Je to lump!“ zašeptal třesoucím se hlasem. „Grázl, pane Rosene!“
„Nejbídnější mizera pod sluncem,“ připojil se Rosen. („Přesně tak,“ přitakal Anhalt.)
„Bobe, pro boha živýho, řekni, žes nic nepodepsal?!“
„Ne, kdepak. To se ví, že ne. Ale teď si konečně připadám tak žádoucí, jak jsem si vždycky přál. A dokud mne, pánové, nezasvětíte, neodhalím před vámi ani kotníček.“ Číšník jim přinesl jídlo a zcela podle pravidel a zvyklostí svazu číšníků před každého z nich postavil talíř s cizí objednávkou. Když to napravili ke spokojenosti všech, Stuart Boba důvěrným tónem ujistil: „Ale to se rozumí, Bobe. Všechno se dozvíš. Před tebou přece není důvod něco tajit,“ zazubil se spiklenecky. „Klidně začni jíst, já se do toho taky pustím a přitom ti všechno vyložím, ty jenom jez a poslouchej.“
A tak se Bob ládoval dršťkami a přitom poslouchal, jak mu Stuart, s výřečností jen mírně omezenou kvůli tomu, že zároveň mordoval skopové, vykládá nanejvýš fascinující historku. „Každá generace, začal Stuart, má svoje arbitery vkusu, lidi, kteří diktují, k čemu se bude napříště vzhlížet. Na dvoře císaře Nerona to byl Petronius, v Anglii za regentství Jiřího IV. zase Beau Brummel. Dnes už to jsou nějakou dobu vlivní pařížští návrháři. A na literárním poli („Ajaj,“ zasténal Bob s pohledem chmurně upřeným na vidličku s nabodnutým kusem vařeného volského žaludku.) – a na literárním poli, nenechal se vyrušit Stuart a rychle polykal, aby mu bylo lépe rozumět, inu, všichni dobře vědí, jak zapůsobí pozitivní recenze z pera některého z té hrstky nejmenovaných kritiků na přední straně literární přílohy nedělních Timesů, i kdyby se jednalo o naprosto neznámého autora.“ Stuart se dramaticky odmlčel, a pak pro jistotu upřesnil: „Že ho to rychlostí světla vyexpeduje na dráhu úspěšného a bohatého spisovatele.“
„Přejdi k pointě,“ vyzval ho Bob. Ale Stuart, jemuž zrovna zaskočil odbojný kousek rozžvýkané ovce, jen cosi zahuhňal, zašermoval vidličkou a zdvihl obočí. Anhalt přerušil náročnou operaci, při níž se pokoušel proměnit kachní mládě v hromádku oranžovohnědých vláken, a sebral Stuartovi slova z úst ucpaných skopovým.
„Pointa je, pane Rosene, že chudák starouš Martens chodil roky po Madison Avenue od čerta k ďáblu a všude tvrdil, že přišel na to, jak změny v módních trendech předvídat, ale nikdo mu nevěřil. Upřímně, já taky ne. Ale teď už tomu věřím. A víte, co mě přimělo změnit názor? Když jsem se předevčírem doslechl, že nás Pete tak náhle opustil, zmocnil se mě mlhavý dojem, že mi kdysi něco dával, abych se na to podíval, něco, co jsem si od něj vzal, jen abych se ho zbavil. A snad z pocitu provinilosti, nebo prostě proto, že jsem byl trochu naměkko, jsem požádal sekretářku, ať mi to vyhledá. No a to víte, u J. Oscara Rutherforda máme o všem přehled málem jako u Božího soudu, tam se nikdy nic neztratí…“ tady se Phil Anhalt usmál svým spíše plachým, vcelku dobromyslným a trochu bezradným úsměvem, „takže mi to přinesla a já se na to kouknul… A zůstal jsem…“ Anhalt se zarazil, jak hledal správný výraz.
Stuart mocně polkl a s pohotovostí frontového bojovníka zaplnil vzniklou mezeru v čele útoku. „Úplně ho to vykolejilo!“
Anhalt z toho byl dočista perplex, zůstal úplně paf. Nevěřil vlastním očím.
V obálce adresované k rukám Petera Martense, s poštovním razítkem, na kterém bylo datum 10, listopadu 1945, našel barevnou fotografii mladého muže v elegantní vestičce.
„Pochopte, pane Rosene, v roce 1945 ještě elegantní vestičky nikdo nenosil. Přišly do módy teprve za pár let. Jak mohl Martens vědět, co se bude nosit? A byla tam ještě další fotka, na té byl muž v uhlově černém obleku a růžové košili. Takhle se v pětačtyřicátém nikdo neoblékal… Prošel jsem si záznamy, a co byste myslel? Starouš Pete mi tam ty fotky nechal ještě v prosinci toho roku. Hanba mě fackuje, když si vzpomenu, jak jsem sekretářce nařídil, aby se ho zbavila, až se zase ukáže… Ale kdo by si to tehdy pomyslel: elegantní vestičky, černé obleky, růžové košile, v pětačtyřicátém!“ Anhalt se zamračil. Bob se zeptal, jestli v obálce nebylo taky něco o mužích v šedém flanelovém obleku, a Anhaltovou tváří prokmitl výraz vlažného pobavení.
„Ale ale, Bobe, kroť se,“ zamlaskal Stuart mastnými rty s mírnou výčitkou. „Ty si pořád neuvědomuješ, jak V-Á-Ž-N-É tohle je –“
„Opravdu,“ potvrdil Anhalt. „Poslyš, Stue, víš co mi na to řekl Mac, když jsem mu to pověděl? Řekl mi: ‚Phile, nešetři koně!‘“ A oba muži svorně pokývali hlavami, jako dva vyvolení, na něž se shůry snesl obláček moudrosti.
„Kdo je Mac?“ zeptal se Bob.
Phil a Stue na něj pohoršeně pohlédli a začali ho unisono zasvěcovat; Mac, bylo mu řečeno, to je přece Robert R. Mac lan, sám generální ředitel šťastně prosperujících sdružených podniků J. Oscara Rutherforda.
„Ani se tě, Phile, nebudu ptát,“ prohodil jako by nic Stuart, zatímco se důležitě nimral vidličkou v pečených bramborách, „proč ti to trvalo až do dnešního rána, než ses mi ozval. Kdybyste to nebyli vy od Rutherforda, ale někdo jiný, mohl bych si myslet, že se to pokoušeli zaonačit tak, aby se tady s mým chlapcem nemuseli dělit. Jenže starouš Martens si toho kluka vybral za svého důvěrníka, a abych tak řekl, pokračovatele morálního odkazu.“ (Bob to jen mlčky poslouchal, rozhodnutý, že počká tak dlouho, jak to půjde, aby viděl, jak se věci vyvinou samy od sebe.) „Ale já vím, že vy od Rutherforda takhle neuvažujete, na to je Rutherford moc velká společnost, která vyznává jistou etiku.“ Anhalt na to nic neřekl.
Stuart vteřinku vyčkával, a pak se znovu ujal slova. „Podívej, Bobe, tohle je vážně velká věc. Kdyby se ten nápad nebožtíka starouše Martense podařilo úspěšně využít – a jsem si jistý, že tady Phil na tebe nebude tlačit, abys něco prozradil, dokud nebudeme připravení se dohodnout –, znamenalo by to naprostý převrat pro celá odvětví, pro vydavatele, pro módní návrháře, velkovýrobce, obchodníky, a v neposlední řadě taky pro lidi od reklamy. Dal by se na tom vydělat hotový majlant. Není divu, že se o to ten neřád Shadwell tolik zajímá. Panečku, představ si – ale teď ne, bohužel, prozatím musíme tenhle vzrušující rozhovor odložit. Bob se musí vrátit domů a přichystat podklady…“ (Jaké podklady? uvažoval Bob. No, ale to už máme čtyřicet babek od Shadwella plus oběd na Anhaltovy útraty.) – „A my dva, Phile, si zatím promluvíme o těch koních, co ti je Mac nařídil nešetřit.“
Anhalt přikývl. Bobu Rosenovi se namouduši zdálo, že ten člověk od reklamy je neskonale zdrcený tím, jak starého Petera Martense zasklil, když byl ještě naživu, a že mu je hluboce nepříjemné, aby byl teď po jeho smrti započítán mezi supy hodující na staříkově mrtvole. Bob si přitom zahanbeně uvědomil, že se nyní mezi ty supy bude počítat i on sám, a napadlo ho, aby se zeptal, jak že se to má s pohřbem. Ale o to už se zřejmě postarali svobodní zednáři – tělo Petera Martense bylo touhle dobou na cestě do Marietty v Ohiu, jeho rodného města, kde mu bratři ze zednářské lóže přichystají důstojné rozloučení: s vyšívanými zástěrami, snítkami akácie a všemi ostatními obřadními náležitostmi. A proč by ne, pomyslel si Bob, a z nějakého zvláštního důvodu pocítil, jak se mu nesmírně ulevilo.
Brzy nato už seděl v příměstském autobusu, jemuž dal přednost před rychlejší, dusnější a špinavější podzemní dráhou, a snažil se utřídit si myšlenky. Ani za živého boha by si z toho opileckého hovoru, který s Martensem vedli, nedokázal vybavit nic, co by komukoli dávalo smysl, natož aby mu za to ještě platili. Vzpomínal si, jak na něj stařík zíral planoucím pohledem svého krvavého oka a říkal něco o pramenech Nilu. A je pravda, že stejný výraz použil i Shadwell. Možná, že Shadwell ví, co to znamená, co přesně to znamená, jenomže on, Bob Rosen, a na to můžou vzít všichni jed, nemá nejmenší tušení. Nicméně ta dvě slova podnítila jeho představivost. Martens strávil spoustu let – kdo ví, kolik přesně – hledáním pramenů svého pomyslného Nilu, veletoku módních trendů, právě tak jako Mungo Park, Livingstone, John Hanning Speke a další zpola zapomenutí badatelé strávili celé roky života hledáním místa, kde pramení skutečný Nil. Všichni museli překonávat různé strázně a nebezpečenství, strpět porážky, projevy nepřátelství, odporu, výsměchu… a na konci honby za jejich snem na ně čekala smrt; a právě tak i starý Peter Martens obětoval život honbě za vlastním snem.
Ale – když ponechá stranou, jak ho Martens dokola ujišťoval, že prameny jeho pomyslného Nilu skutečně existují a že on ví naprosto přesně, odkud vyvěrají –, o čem to ještě mluvil? Proč jenom Bob nezůstal střízlivý? Ta tlustá blondýna od vedlejšího stolku, ta s tím brčálově zeleným koktejlem, nevlastními fakany a zkaženým životem, si z Martensových řečí určitě odnesla víc než on sám, díky konverzační osmóze, která v barech mezi stolky probíhá.
A tehdy si Bob konečně vybavil, jak mu v tom baru číšník v poledne řekl, že ta dáma tam něco nechala… Jaká dáma? Ta blondýna… Bob zašmátral v kapse a vylovil papír se vzkazem. Na flekatém, pomačkaném cáru papíru stálo jeho rukou – nebo spíše žalostnou opileckou verzí jeho jinak vypsaného rukopisu – načmáráno: Dtr řka vhld Bimsonaj…
„Co to do prdele je!“ dopálil se Bob, nakrabatil čelo a začal luštit vzkaz, který za svou uměleckou hodnotu evidentně vděčil více produktům společnosti Bushmills než tovaru Eberharda Fabera. Po dlouhém zkoumání se rozhodl, že zápis jeho ad hoc vynalezenou variantou těsnopisu je nutno číst jako: Peter říká, že mám vyhledat Bensonovy v ulici Purchase Place v Bronxu, jestli mu nevěřím. Peter říká, že si to mám napsat.
„To přece musí něco znamenat,“ zabručel polohlasem Bob s pohledem naprázdno upřeným do Central Parku, jak ho právě řvoucí a rachotící autobus unášel po Páté Avenue jako po nějaké demarkační čáře mezi okázalým blahobytem a zelení. „To přece musí něco znamenat.“
„To je mi ale smutná novina,“ svěsil hlavu pan Benson. „Nicméně je od vás velice laskavé, že jste nám to přišel říct.“ Vlnité šedé vlasy měl pan Benson stejnoměrně ostříhané kolem dokola celé hlavy jako podle kastrolu. Podle toho, že mu za krkem nesvítil žádný bledý pruh neopálené kůže, se dalo poznat, že to takhle už nějakou dobu nosí. „Nedal byste si ledový čaj?“
„Že to s ním ale vzalo rychlý konec,“ zavrtěla hlavou paní Bensonová, jež byla natolik ženou, že se její ženskost nedala v mnoha směrech nijak přehlédnout. „Myslím, že už žádný ledový čaj nemáme, tatínku. Až jednou přijde moje chvíle, přála bych si odejít stejně jako on. Nechcete limonádu?“
„Jestli Kitty před chvilkou pila to, co si myslím, že pila, tak už žádná limonáda nezbyla. Zednáři dělají moc pěkné pohřby. Opravdu pěkné. Sám jsem uvažoval, že bych se k nim přidal, ale nějak jsem se k tomu zatím nedostal. Možná že tam zůstala ještě trocha ginu. Zůstala tam ještě trocha ginu, maminko? Co takhle sklenku vychlazeného cideru s kapkou ginu, Bobe? Kitty nám to hned namíchá.“
Bob vlídně odvětil, že rád ochutná. Hověl si zpola zabořený v kanafasovém křesle v rozlehlém a příjemně stinném obývacím pokoji. Přitom to bylo sotva víc než patnáct minut, co se – jakmile bez větších nesnází zjistil, který dům v ulici Purchase Place patří Bensonovým –, k jejich dveřím doslova plížil s bázní a chvěním, navíc zpocený jako kůň, a říkal si, že ten na pohled notně oprýskaný dřevěný dům bude určitě jenom kamufláž. Že uvnitř se jistě táhnou řady tiše předoucích strojů, které polykají děrné štítky a vyplivují nekonečné role hladce se vinoucích pásek. A v duchu už živě viděl, jak mu zahrazuje cestu ramenatý, širokoplecí mladý muž s vlasy oholenými tak nakrátko, že mu jsou na lebce vidět všechny jizvy, a klidným, rozhodným hlasem se Boba chladně ptá, co tam pohledává.
„Ehm, uch, pan Martens mě posílá za panem Bensonem,“ odpovídá mu Bob.
„V naší organizaci o panu Martensovi nikdy nikdo neslyšel a pan Benson má naléhavé jednání ve Washingtonu. Je mi líto, ale dovnitř nemůžete, tady je všechno přísně tajné,“ odpálkuje ho ramenáč.
A Bob se viděl, jak s nepořízenou odchází, a úplně cítil, jak ho v propocených, ohnutých zádech pálí opovržlivý pohled toho vazouna.
Ale nakonec to všechno bylo úplně jinak, Bob se snad ani nemohl mýlit víc.
Pan Benson zamával Bobovi před očima dopisní obálkou. „Povím vám o jednom tajném komplotu, nechcete?“ nabídl se. „Ti lumpové podvedli hezkou řádku poctivých sběratelů ataky překupníků: představte si, princ Abú-něco-něco sem přiletí odněkud z Arábie, soukromou linkou. Spojí se s několika překupnickými šejdíři, které bych mohl jmenovat, ale nebudu, a vytiskne jim tlustý svazek letecké korespondence, ovšem známky jsou falešné, orazítkované předem. Trhne na tom majlant. Pak odletí zpátky do té své Tramtárie a co byste řekl? Fik! Ani nemrkne, a je o hlavu kratší!“ Pan Benson se při představě tak rychlé a případné odplaty potěšeně rozesmál. V jeho očích se tomu výlupkovi zjevně dostalo, co si ve jménu filatelistické etiky zasloužil; že by dekapitace mohla být spíš vyústěním intrik mezi nástupnickými větvemi v rodinách ropných magnátů, mu nepřišlo na mysl ani omylem.
„Kitty, buď tak hodná a namíchej nám něco studeného k pití,“ požádala matka B. „Chudák Pete. Chodíval k nám v neděli na oběd, víte, hezkou řádku let. – A vida, kdopak to k nám jde? Není to Bentley?“
Bob tam jen tak seděl, užíval si příjemného chládku a pohody a zíral na Kitty. Kitty měla v ruce maličkou šablonu ve tvaru hvězdy a pečlivě si s ní lakovala nehty na nohou. Bob nemohl uvěřit, že Kitty je bytost z masa a kostí. Její krása byla ‚nadpozemská‘, žádné lepší slovo pro to nebylo. Jak se skláněla ke svým dokonale tvarovaným prstům u nohou, kolem tváře ve tvaru srdce jí spadaly neuvěřitelně dlouhé a nepopsatelně zlaté kadeře. A na sobě měla šaty, v kterých vypadala jako dívenka z obrázkové knížky od Kate Greenawayové.
„Je to Bentley. – Ahoj, Bentley,“ přivítal B. starší synátora. „Představ si, co se stalo. Strýček Martens umřel, zničehonic, předevčírem, a tenhle mladý muž je jeho přítel a přišel nám to říct. Že je to od něj velice laskavé?“
„Ach jo,“ vzdychl Bentley. Byl to jinoch v rozpuku puberty, měl na sobě obnošené džíny ustřižené u kolen a tenisky s vyříznutými nárty, patami a špičkami. Jinak byl do pasu nahý a přes opálenou holou hruď se mu od jedné bradavky ke druhé táhl hladce zvlněný nápis ZMIJE, vyvedený červenou barvou.
„Ach jo,“ vzdychl Bentley Benson podruhé. „Zbyla nějaká pepsi?“
„Pokud vím, tak jsem tě žádala, abys jich pár přinesl,“ pokárala ho matka mírně. „Namíchej nám do pěkného velkého džbánu cider s ginem, Bentley, prosím tě. Ale sobě si udělej do sklenice zvlášť a nedávej si tam toho ginu moc, slyšíš?“ – „Ach jo,“ vzdychl Bentley potřetí, poškrábal se na prsou nad zářivě rudým J a odporoučel se z pokoje.
Bob si v klidu prohlížel jednu po druhé fotografie vystavené na krbové římse. Pak najednou zpozorněl a lehce se v křesle narovnal. „Kdo je to?“ ukázal. Mladík na obrázku vypadal trochu jako Bentley a trochu jako Bentleyho otec.
„To je můj nejstarší hoch, Barton Benson mladší,“ pochlubila se matka Bensonová. „Vidíte tu fešnou vestičku, co má na sobě? Tak to bylo těsně po válce, Bart sloužil u námořnictva a v Japonsku mu přišel pod ruku přepychový kousek brokátu, tak ho poslal domů. Říkala jsem si, jaký z toho bude hezoučký župánek, ale nakonec na něj nebylo dost látky. Tak jsem místo toho ušila tuhle pěknou vestičku. Chudák strýček Pete, jemu se ta vesta líbila tak moc, že si v ní Barta dokonce vyfotil. No a co byste řekl, uběhlo pár let a vesty přišly do módy, no a samozřejmě, že Bart už tu svoji skoro nenosil („Samozřejmě,“ zamumlal Bob.), a tak ji prodal nějakému studentíkovi, který byl zrovna v Little and Harpey’s na letní brigádě. Dostal za ni tenkrát pětadvacet dolarů a všichni jsme si toho večera vyrazili do města na večeři.“
Kitty si na další nehtík lehounce omalovala novou hvězdu.
„Aha,“ podotkl Bob. Chvíli trvalo, než mu to sepnulo. „Říkala jste v Little and Harpey’s?“ přeptal se.
Jistěže. Byli to oni. Ti nakladatelé. Bart i jeho mladší bratr Alton pracovali pro nakladatelství jako posudkoví čtenáři. Alt v Little and Harpey’s začínal, ale potom přešel ke Scribbley’s Sons; Bart pro Scribbley’s taky jednu dobu pracoval. „Ti dva už dělali pro všechna velká nakladatelství,“ oznámila mu pyšně paní matka. „Kdepak, ti nezůstanou, kam je člověk postaví, ti jsou z jinačího těsta, panečku,“ pochvalovala si a přitom si jen tak mezi řečí pohrávala s prahem lesklé látky, aby pak zlehýnka zvedla ruce i s látkou k hlavě, prsty se jí nahoře chvilku obratně míhaly – a když skončila, měla na hlavě dokonalý, rafinovaně zavinutý turban.
Bentley se vrátil do pokoje se džbánem v jedné ruce a s pěti skleničkami – jedna na každý prst – v druhé. „Neřekla jsem ti snad, že si máš pro sebe namíchat zvlášť?“ okomentovala jeho příchod matka. Čtvrtý povzdech svého benjamínka přešla bez poznámky a obrátila se zpátky k Bobovi. „Mám těchhle madrasových látek plný koš,“ svěřila se mu. „Hedvábných i bavlněných… a zrovna jsem na ně celý den myslela. Kdybych si tak vzpomněla, říkala jsem si, jak jen si je ty staré ženské v Karibiku zavazovaly na hlavách, když jsem byla malá… No a teď se mi to najednou samo vybavilo! Jak to vypadá?“ zeptala se.
„Vypadá to báječně, maminko,“ pochválil turban Bart starší. „Vsadím boty, že kdyby ženské schovávaly natáčky pod tohle, vypadaly by o dost líp než s těmi babskými šátky, co dneska nosí, nemyslíte?“ zauvažoval.
Bob Rosen by na to vsadil i poslední košili.
Tak takhle to tedy bylo. Prameny Nilu. Jak na to starý Peter Martens přišel, Bob nevěděl. Ale však se časem dozví i to, uklidňoval se. Jak to ale dělají? Je to prostě v nich? Je to tím, že sami mají šmrnc? Nebo jde o nějakou formu paranormální komunikace? Jako nějaký šestý smysl, třeba telepatie, jasnozřivost, schopnost uhodnout, jaká padnou čísla na kostkách nebo v ruletě? Bob nevěděl.
„Bart tuhle vzpomínal, že zrovna čte moc hezký rukopis, který jim někdo poslal teprve před pár dny,“ pronesla paní Bensonová zasněně nad sklenkou. „O Jižní Americe. Podle Barta se totiž na Jižní Ameriku dlouho zapomínalo a říkal, že teď se už brzy zase zvedne zájem o populárně naučnou literaturu o Jižní Americe.“
„Takže už žádní křováci?“ zajímal se pan otec.
„Ne, podle Barta už se křováci začínají čtenářům přejídat. Dává křovákům ještě tak tři měsíce, a pak – šmytec – prý se na krámech nebudou moct zbavit ani knížek, co už se vydaly.“ Bob se zeptal, co si myslí Alton. „Tak Alton, víte, ten zase čte spíš beletrii. A podle něj už mají čtenáři po krk románů o vraždách a o sexu a taky s humoristickou válečnou literaturou už prý bude amen. Alt si myslí, že uzrál čas na romány z vysoké politiky. Poradil to jednomu spisovateli, kterého vydávají u Scribbley’s, prý se ho na rovinu zeptal, proč nenapíše román o nějakém ministrovi. A ten spisovatel prý uznal, že je to dobrý nápad.“
Rozhostilo se dlouhé, uklidňující ticho.
Nebylo o tom pochyb. Bob pořád nevěděl, jak to Bensonovi dělají, ale dělali to. Naprosto nevědomky, a přitom s neomylnou přesností předvídali, co se bude lidem líbit v nadcházejících sezónách. Bylo to fantastické. Bylo to zázračné. Bylo to…
Kitty zvedla svou něžnou hlavinku, pohlédla na Boba nejprve skrze hedvábnou záplavu dlouhých vlasů, a pak si je odhrnula stranou. „Ty, jsi občas při penězích?“ zeptala se ho. Její hlas zněl jako zvonkohra nejjemnějších stříbrných zvonků. Noreeniny sprostě uječené longislandské samohlásky vedle toho působily jako – jako – uf, kdepak, to se vůbec nedalo srovnávat.
„No tedy, Kitty Bensonová, co je to za otázku?“ pohoršila se matka B. a podala Bentleymu sklenici, aby jí dolil. „Chudák Pete Martens, kdo by si pomyslel – jen mi dolij víc, Bentley, nemysli si, že ti dovolím dopít, co zbude, mladíku.“
„Protože kdybys někdy byl při penězích,“ pokračoval hlásek jako rajská hudba z říše vil, „mohli bychom si spolu někam vyrazit. Někteří kluci jsou věčně bez peněz,“ uzavřela to k zulíbání posmutněle Kitty.
„Brzy budu při penězích,“ vyhrkl okamžitě Bob. „Na beton. Ehm – kdy – bychom mohli…“
Kitty mu věnovala naprosto odzbrojující úsměv. „Dneska večer to nejde,“ uvažovala, „dneska už schůzku mám. A zítra večer taky ne, to už taky schůzku mám. Ale pozítří večer to půjde, protože to ještě žádnou schůzku nemám.“
V jednom koutě Bobova mozku se ozval tenký hlásek. „Tohle děvče má v hlavě rozumu za rozpůlenou kuličku sušeného hrášku, je ti to jasný, že jo?“ A jiný hlas, mnohem méně tenký, zařval z opačného kouta: „No a co?! Koho to zajímá?!“ Navíc byla pravda, že Noreen se sice pozvolna, ale nepřehlédnutelně začínala rýsovat druhá brada a její poprsí (bylo-li ponecháno bez umného umělého vyztužení) jevilo tendence k ochablosti. Nic z toho se ani náznakem nedalo pozorovat u Kitty. Ani náznakem.
„Tak tedy pozítří,“ ujistil se Bob. „Máme schůzku.“
Celou následující noc pak zápasil ve volném stylu se svým andělem. „To nesmíš. Nemůžeš tu rodinu takhle zaprodat, vydat je všanc mrzkým obchodním praktikám moderní doby,“ konstatoval anděl a nasadil mu polovičního nelsona. „Zchladnou z toho a umřou. Podívej se, jak dopadl dodo nebo si vezmi takového bizona. No tak, vezmeš si ho?“ – „Vem si ho sám,“ zavrčel Bob, vyprostil se ze sevření a znehybnil anděla v nůžkách. „Já přece nedovolím, aby se Bensonovi dostali do nenechavých pazourů nějakých všiváckých obchodních jednatelů. Všechno to budu zprostředkovávat já sám, chápeš? Jenom já!“ vykřikl Bob a přibodl andělovi perutě k žíněnce. „A kromě toho,“ procedil mezi zaťatými zuby, „já teď potřebuju peníze…“
Hned ráno pak zavolal svému agentovi. „Nadiktuju ti na ukázku pár tipů, jako takovou ochutnávku pro Phillipse Anhalta,“ nabídl mu velkomyslně. „Piš si to. Poletí pánské účesy podle kastrolu. Jo, přesně to říkám. Můžou jim k tomu u holiče nabízet horské sluníčko, na ty bledé pruhy vzadu na krku. A poslouchej. Ženské si budou na nehty u nohou lakovat hvězdy podle šablonek. A začnou se nosit šaty ve stylu Kate Greenawayové. Cože? Aha, ale vsaď boty, že Anhalt bude vědět, kdo je Kate Greenawayová. A ještě: dámy, které se vyznají, začnou nosit madráské šátky, budou si je vázat do turbanu okolo hlavy, jak se to tradičně nosí v Karibiku. Je to hodně složité, takže myslím, že by se měly prodávat poskládané a nastehované předem. Z hedvábí a z bavlny… Píšeš si to všechno? No dobrá.
Tak dál. Puberťáci budou v létě nosit šortky z ustřižených obnošených modrých džínsů. A ze starých tenisek si budou stříhat sandály. A budou chodit do půl těla nazí, žádné košile, trička ani tílka – cože? NE! Panebože, jenom kluci!“
A Bob Stuartovi postupně vyklopil i všechno ostatní, o knížkách a tak dál, a pak si řekl o zálohu a dostal ji. Příštího dne mu Stuart oznámil, že mu Anhalt oznámil, že Mac lan z toho byl poměrně nadšený. Mac lan totiž řekl – ví Bob, co Phil řekl, že řekl Mac? No dobrá, tak Mac tedy řekl: ‚Kdo kouká, kde by ušetřil niklák na dehtu, zničí loď, Phile.‘
A tak si Bob řekl o další zálohu, a zase ji dostal. Když zavolala Noreen, stroze ji odbyl.
V den schůzky pak před polednem telefonoval k Bensonům, aby dostaveníčko potvrdil. Totiž, pokusil se k nim zavolat, jenže spojovatelka mu oznámila, že velice lituje, ale volané číslo bylo odpojeno. Bob si vzal do Bronxu taxíka. Dům našel prázdný. Ne pouze v tom smyslu, že by nikdo nebyl doma, ale také v tom, že byl dočista vybílený. Zůstaly tam tapety, jinak nic.
Kdysi dávno, o spoustu let dřív, někdy v té době, kdy Bob zkusil svou první cigaretu, ho jednou jeden kamarád vedl uprostřed hluboké noci (řekněme kolem půl desáté večer) ztichlou předměstskou ulicí a zaklínal ho těmi nejstrašlivějšími přísahami mlčenlivosti. Kamarád dovedl Boba k žebříku, který na ně čekal opřený o zeď garáže – nebyl ale dost dlouhý, aby dosáhl až na střechu: takže Bob a jeho kamarád se nahoru museli vytáhnout s úsilím, které by jim za jiných okolností vyneslo od jejich tělocvikáře nejvyšší uznání. Střecha byla vynikající pozorovatelnou: mohli odtamtud nerušeně sledovat, jak se ke spánku chystá jedna mladá dáma, kterou zapomněli naučit, že okenní rolety jsou stahovací. Vtom se však rozsvítilo ve vedlejším domě, světlo ozářilo střechu garáže, mladá dáma ty dva uviděla a začala ječet; o chvilku později už Bob visel dolů z garáže, zaklesnutý za okraj střechy, cítil, jak se mu potí dlaně, a zpocenými chodidly se pokoušel nahmatat pod sebou žebřík, aby nakonec zjistil, že už tam žádný žebřík není…
A právě tak se teď cítil.
Mísilo se v něm ohromení, nevíra a svíravý strach a taky v něm začal narůstat vztek. To když na něj plnou vahou dolehlo vědomí, že jeho role je jako vystřižená z některého z těch starých filmů. Jen by snad vypadal (vzhledem k filmové realitě) náležitěji, kdyby na sobě měl rozedranou uniformu, říkal si hořce Bob, nevěda, jestli má spíš brečet nebo se smát. Už jen kvůli závazkům vůči scénáři v té frašce pokračoval ještě dál: procházel prázdnými pokoji, volal nahlas jména, ptal se, jestli je někdo doma.
Nikdo tam nebyl. Nezůstala po nich žádná stopa ani vzkaz, zmizeli dokonaleji než první osadníci z ostrova Croatoan: po těch zbyl aspoň nápis na kůlu. Bobovi v jednu chvíli připadlo, že v houstnoucím šeru zaslechl zvuk, a tak se otáčel kolem dokola a napůl čekal, že se odněkud vynoří pohublý a zesláblý pan Benson a bude si na cestu svítit neuměle vyrobenou lampou s tukem z výpečků, anebo že se objeví nějaký postarší černoch, který bude v slzách hořekovat: „Pane Bob, ty svinský Yankeeové zapálili všecku bavlnu…“ Ale dům byl prázdný.
Bob vyběhl schody na verandu u sousedního domu a pokusil se něco vyzvědět od staré dámy v houpacím křesle. Stařenka měla hlásek tenký jako konipásek a rozmrzele si mu postěžovala: „Já vám toho moc nepovím. Viděla jsem je, to jo, byli všichni vyšňořený, nasedali do auta, a tak na ně volám: ‚Hazel, kam to propáníčka jedete?‘ („Hazel?“ – „No, přece Hazel Bensonová, neříkal jste, že se s nima znáte, holoubku?“ – „Ale jistě, jen prosím mluvte dál.“) – No dobrá, tak já na ně volám: ‚Hazel, kam to propáníčka jedete?‘ A ona na to: ‚Ále, už bylo na čase změnit lokál, paní Machenová.‘ A všichni se rozesmáli, zamávali a odjeli. A pak přišla parta chlapů a ti zabalili všechny jejich věci do krabic a odvezli je v náklaďáku pryč. Tak jsem se jich zeptala, kam že to všichni odjeli. ‚Kampak to ti Bensonovic odjeli?‘ zeptala jsem se. Ale myslíte, že měli tolik slušnosti, aby starý ženský odpověděli? A to tady žiju už čtyřiapadesát let. Kdepak, jedno slovo se mnou neztratili. Achich ach…“
Bob si říkal, kdovíjak to od něj není mazané, když jen tak mimochodem prohodil: „No jo, přesně vím, kterou partu máte na mysli. To museli být ti stěhováci od O’Briena.“
„Tak O’Brienovi stěhováci to teda nebyli. Jak vás taková věc vůbec napadla? Tohle bylo Sedm Sebastiánových sester.“
A to bylo všechno. Víc už se toho Bob Rosen nedozvěděl. V ostatních domech, kde se ptal, buď nevěděli vůbec nic, anebo si odnášel takové veledůležité informace jako: „Jó, Kitty mi přišla vrátit natáčky. Říkala, že mi je vrací, protože už je nebude potřebovat,“ nebo: „No jo, zrovna jsem tuhle mluvil s Bartem starším a pamatuju se, jak mi doslova řekl: ‚Člověku ani nedojde, jak hluboko zajel do starých kolejí, dokud nemusí zvednout hlavu, aby vůbec viděl oblohu.‘ – Oni teda všichni z tý Bensonovi familie občas mluvili trochu divně, takže jsem si nic zlýho nepomyslel, až pak…“ případně: „No, to já sem řek Bentleymu: ‚Heleď, Zmijáku, co kdybysme zejtra vyrazili na Williamsbridge trochu prolustrovat místní krasotinky?‘ A von mi na to povídá: ‚To nepude, Zmijáku, na týdle štaci já s tebou zejtra nehraju, moji starobci vyvěsili fungl nový plagáty.‘ A tak já mu na to řek: ‚Tak to máš teda blbý,‘ a pak už si pamatuju jenom“
„Kdože co udělal?“
„Heleď, příteli, přece bys nečekal, že takovej Zmiják bude mluvit jako ňákej páprda, ne? Prostě jako že jeho rodičové, jasný, že změnili plány, no ne? Heleď, a voni se fakt vypařili, co?“
Oni se fakt se vypařili. A Bob tam stál, nažehlený, načesaný a navoněný, s kapsami plnými peněz, a nevěděl, co se sebou. Rozhlédl se po stromy lemované ulici a o dva bloky dál uviděl na rohu neonový nápis. Harryho, blikalo tam (zeleně). Gril-Bar (červeně).
„Kde je Harry?“ zeptal se Bob postarší ženské za barem.
„Na zasedání lóže,“ prozradila mu. „Ale bude hnedle zpátky. Dneska neprojednávaj nic vážnýho, jenom samý vobchody. Copa si dáte?“
„Panáka Bushmills,“ poručil si Bob a zamyslel se, kde tohle poslední dobou slyšel. V baru byl chládek. Bob si vzpomněl a otřásl se.
„Jémine, to nevypadá dobře,“ zakvílel Stuart Emmanuel. „To vypadá dočista zle… A u těch stěhováků s náklaďákem ses neměl vyptávat sám. Zbytečnější zakalil vodu.“
Bob svěsil hlavu. Jeho pokusy získat nějaké informace od Sedmi Sebastiánových sester – očividně to byla sedmerčata, ale všech sedm jich nosilo šedivé kníry –, dopadly bezesporu žalostně. A jemu se před očima pořád vznášela srdčitá tvář Kitty Bensonové, orámovaná zlatými kadeřemi jako sluneční svatozáří, a v uších mu bez ustání zněl její stříbrný hlas.
„Tak dobrá,“ přislíbil Stuart, „udělám, co budu moct.“ A nepochybně udělal, ale nestačilo to. Nakonec musel přiznat barvu Anhaltovi. Anhalt se tím chvíli zbytečně trápil a pak, s ještě bezradnějším výrazem v dobromyslné tváři než obvykle, všechno pověděl Macovi. Mac do pátrání po Bensonových zapojil všechny síly a veškerou vyšší moc společnosti J. Oscara Rutherforda, a teprve pak se dostavily konkrétní výsledky – výsledná zjištění byla konkrétně dvě.
První zjištění: Sedm Sebastiánových sester nemělo k dispozici žádnou jinou adresu Bensonových než tu starou v ulici Purchase Place a všechny jejich věci byly uloženy v protipožárním skladu, s dobou uskladnění sjednanou a zaplacenou na dva roky dopředu.
Druhé zjištění: „Řekl jsem jim, že se mi ozval zájemce, který by ten dům koupil, ale že ho neprodám, pokud budou souhlasit se zvýšením nájemného. A pak už mi jenom přišly poštou klíče od domu,“ vypověděl majitel domu v ulici Purchase Place.
U Little and Harpey’s stejně jako u Scribbley’s Sons jim mohli říct jen tolik, že Alt i Bart mladší oznámili, že odcházejí, ale nezmínili se kam.
„Třeba odjeli jenom na dovolenou,“ uvažoval Stuart. „Třeba budou co nevidět nazpátek. Anhalt má svoje uši ve všech nakladatelstvích, tak o nich třeba uslyší.“
Ale dřív než mohl Anhalt něco uslyšet, Mac se rozhodl, že tu vlastně není nic k slyšení. „Já si nad tím myju ruce,“ prohlásil. „Vždyť je to jen honba za přeludem. Kde jste vůbec přišli na takovou pitomost?“ A Phil Anhalt se přestal usmívat. Míjely týdny a pak měsíce.
Jenom Bob Rosen to pořád nevzdával. Prošel u místní školní rady Bentleyho záznamy, aby zjistil, jestli neobjeví nějakou zprávu o přestupu nebo zápisu. Korzoval sem a tam po ulici Nassau Street a obtěžoval – především – tamní překupníky, kteří se specializovali na pravé i falešné známky z arabské letecké pošty, v naději, že jim pan Benson zanechal zprávu o místě svého příštího pobytu. Dal do zástavy hodinky, aby měl na pizzu a hamburgery pro Zmijáky a na nesčíslné panáky skotské na nesčíslných kostkách ledu pro pěstěné mladé ženy a muže, jinak čerstvé absolventy Benningtonu, kteří plnili kanceláře předních nakladatelů. Pak také…
Zkrátka a dobře, z Boba se stal hledač a pátrač, jakým býval Peter Martens (Starouš Pete, Nezmar Pete, jak je libo). Hledá prameny Nilu. A jestli se mu podařilo něco vypátrat? Inu, když to musíte vědět, tak vlastně ano.
Jednou kdosi výstižně popsal tajemnou povahu koincidencí, oněch náhod, k nimž dochází v předivu zaběhaných pořádků, pomocí notoricky známého postřehu, že člověk může celé roky bydlet v jednom městě, aniž by spatřil jednonohého muže s kšiltovkou; a pak v jednom jediném odpoledni potká hned tři za sebou. A přesně to se stalo i Bobu Rosenovi.
Jednoho dne měl zrovna náladu pod psa a připadalo mu, že stříbrné tóny hlasu Kitty Bensonové v jeho mysli slábnou víc a víc, a tak ho napadlo, aby zavolal jejich bývalému domácímu.
„Kdepak, ti už se neukázali,“ rozpovídal se po telefonu dotyčný muž. „A víte, kdo další se už taky nikdy neukázal? Ten dobrák, co mi nabídl, že koupí jejich dům. Na schůzku nepřišel, a když jsem mu pak volal do kanceláře, jen se mi vysmál. To jsou mi pěkný způsoby, jak dělat obchody.“
„A jak že se jmenoval?“ zeptal se bez valného zájmu Bob.
„On vám měl takový legrační jméno,“ zauvažoval domácí. „E. Peters Shadwall? Nějak tak. Ale k čertu s ním, co na tom záleží.“
Bob zpřevracel celý byt vzhůru nohama, aby našel vizitku s perforovaným horním okrajem, kterou mu Shadwell kdysi – připadalo mu, že už uběhla celá věčnost – odtrhl ze svého paklíku. A přitom mu zároveň došlo, že vlastně nemá ani ten kus papíru, na který si tehdy načmáral Martensův poslední odkaz, ten se jménem Bensonových a jejich adresou. Prolistoval Žluté stránky, ale nenapadalo ho, pod jakou kategorií služeb by vlastně měl toho kudlančího chlapíka hledat. A s abecedně řazenými Bílými stránkami to vzdal rovnou, protože pravopisných variant toho jména by se nedopočítal: Shad-, Shadd-, -wal, -wall, -wel, -well, -welle atd. atp.
Nakonec se rozhodl, že se zajde poradit za Stuartem Emmanuelem. Ten energický mužíček ostatně nesl zmizení Bensonových tak těžce („Taková krása to byla,“ nepřestával naříkat), že by mohl na zdar Bobovy výpravy zároveň přispět i menší sumičkou. Když už došel po Lexington Avenue přibližně do míst, kde ji protínala Východní 40. ulice, ocitl se najednou u baru, kam vzal kdysi Noreen na koktejl – což tehdy byla chyba, protože tím jen ještě o stupeň zmlsal její už tak náročný jazýček –, a díky tomu si uvědomil, že Noreen se mu už hezkou chvíli neozvala.
Pokusil se spočítat, jak dlouhá ta hezká chvíle přesně je, a přemýšlel, jestli by s tím měl něco dělat, a právě v ten moment uviděl svěho třetího pomyslného jednonohého muže s kšiltovkou.
Řečeno neobrazně, Bob se v půli bloku otočil, že přejde ulici, ale zůstal stát, protože mu v cestě překážela dvě auta, mezi nimiž nezbyla žádná mezera (auta uvízla v dopravní zácpě v důsledku hustého a dlouho nepřerušeného provozu v jedné z kolmých ulic daleko před nimi). Bráno zprava stál před Bobem modrý Mustang Eleanor s nápisem Ňam-ňam ~ Boršč máti Goldbergové a odporně růžový jaguár, ve kterém seděli T. Pettys Shadwell a Noreen.
Byl to takový ten šokující moment prozření; Bobovi svitlo a rázem všechno pochopil.
Aniž by vydal hlásku, ti dva se ve stejný moment otočili jeho směrem a spatřili ho, jak tam stojí s pusou dokořán a ve tváři se mu zračí ohromení. A došlo jim, že všechno pochopil.
„Jejda, Bobe,“ vyjekla Noreen. – „Heleme se, Rosene,“ zaševelil Shadwell.
„Promiň, že jsme tě nepozvali na svatbu,“ rozhodila Noreen rukama. „Ale všechno se to seběhlo tak rychle… Tady s Petem to byla láska na první pohled.“
„To se vsadím,“ přikývl Bob.
„Nebuď protiva,“ napomenula ho Noreen, která na něm viděla, jak ho to zasáhlo, a užívala si to. Ulicí znělo troubení klaksonů a nadávání řidičů, ale šňůra aut se nehýbala.
„Tos byla ty,“ uhodil Bob na Noreen a přikročil blíž k vozu. Shadwell pustil volant a složil si ruce na hrudi, palci k sobě, prsty dolů, jako kudlanka. „Nejdřív jsi uviděla ty voňavý zelený bankovky, co nechal na stolku, a pak jsi u mě našla i jeho vizitku, a dala ses s ním dohromady – a sebrala jsi mi ten vzkaz a – Kam se poděli?!“ zařval, popadl autíčko za okraj dveří a začal s ním lomcovat. „Na penězích mi nezáleží, ale řekněte mi, kam se poděli! Musím vidět to děvče!“
Ale T. Pettys Shadwell se jen smál a smál, a jeho smích zněl jako šepotání větru v suchém listí. „No tohle, Bobe,“ pustila se do něho Noreen, poulila oči, blýskala velikými, hrubě opracovanými drahokamy na všechny strany a zkrátka do té scény vkládala všechno, co v sobě měla, „no tohle, Bobe, tak ono v tom bylo nějaké děvče? Ale to jsi mi nikdy neřekl!“
Bob se přestal vztekat, prohlásil, že nemá nejmenší zájem na komerčním využití kohokoli z Bensonových, zřekl se veškerého možného finančního přínosu, nabídl se, že jim to dá písemně a upíše se třeba vlastní krví, jen když mu dovolí, aby se viděl s Kitty. Shadwell si jedním prstem pohladil svůj knírek nevalné jakosti a pokrčil rameny. „Napište tý holce dopis,“ poradil mu a ušklíbl se. „Ujišťuji vás, že veškerá korespondence bude řádně předána.“ A pak se kolona aut dala do pohybu a jaguár odfrčel, jen Noreen ještě našpulila rudé rtíky a poslala Bobovi vzdušný polibek.
„Napsat jí?“ Panebože, samozřejmě že jí Bob napsal. Psal jí každý den a často i dvakrát denně a vydrželo mu to několik týdnů. Ale na žádné svoje psaní nedostal odpověď. A když pochopil, že jeho dopisy nejspíš neputují dál než k rukám Noreen (paní T. Pettys Shadwellové), která se z toho uprostřed svého blahobytu nepochybně raduje a škodolibě se mu vysmívá, zmalomyslněl a psát přestal. Kam jen se poděla jeho Kitty s tváří ve tvaru srdce, jeho Kitty se světle zlatými vlasy, jeho Kitty s jasně stříbrným hlasem? Kam se poděl její tatíček a její matička, kam se poděli její tři bratři? Kde je jim konec? Kdepak dnes jsou prameny jeho Nilu, ach, kde jen jsou?
A takhle to tedy je. Není snadné uvěřit, že Shadwell doopravdy unesl celou Bensonovic rodinu, ale faktem zůstává, že zmizeli ze dne na den, téměř beze stopy, a ta jediná slabá stopa, která po nich zbyla, vede rovnou ke dveřím T. Pettys Shadwellovy Poradenské společnosti pro průzkum trhu. Odvezl je snad všechny narychlo do nějakého úkrytu uprostřed lesů v odlehlém zákoutí Kouřových hor? Nebo je ubytoval na některém z rozbujelých a donekonečna se živelně rozrůstajících předměstí Los Angeles, Města Andělů, kde teď nerušeně rozvíjejí svoje vizionářské nápady? Anebo je s ďábelskou prohnaností schovává někde nablízku, takže už samotné Bobovy představy o tom, v jakých dálavách se mu ztratili, zabrání tomu, aby si jich kdy všiml, i kdyby mu prošli přímo před nosem?
Možná je drží hluboko uvnitř Brooklynu, ze spleti jehož cest by na vlastní pěst nenašla trasu k dennímu světu a jasu ani armáda geodetů věřících v spásu. Nebo je pozřel bezedný chřtán Queensu, ten žlutohnědý zděný svět, z nějž není cesty zpět a kde i srdce, jež touží a prahne po nocích i za dne, brzy uvadne a zchřadne.
Rosen neví, ale nepřestalo mu na tom záležet. Píše, aby žil, ale žije, aby se rozhlížel a hledal, tu a tam něco prodá, mezitím pátrá, hubené dny střídají časy hojnosti, ale naděje neumírá.
Phillips Anhalt se protlouká podstatně hůř. Nedrží ho při životě Bobova naděje. Je pravda, že pořád pracuje u J. Oscara Rutherforda, ale už nemá svoji rohovou kancelář a vlastně už nemá žádnou kancelář. Anhalt se neosvědčil, a tak sedí za stolem v hromadné cele se všemi ostatními zaměstnanci, co se neosvědčili, a s mladými vlčáky v zácviku.
A zatímco Bob neúnavně křižuje ulicemi – protože kdo ví, kde by mohl nečekaně narazit na zurčící a bublající prameny svého Nilu – a zatímco Anhalt upíjí hořký čaj a dře se jako soumar v solném dole, ten vyvrhel, ten zlosyn, ta krysa, ten nejbídnější mizera pod sluncem, T. Pettys Shadwell, si dosyta užívá svého jmění: patří mu už celá tři patra v nové výškové budově z hliníku, oceli a modrozeleného skla, která stojí pouhý jeden blok od katedrály, má soukromou lóži v Metropolitní opeře, vlastní dům v Bucks County v Pensylvánii, byt na prestižní adrese v ulici Beekman Place, drží si svůj stálý stůl ve Vineyardu, má cadillac a bentleye a dva jaguáry, má jachtu pro deset lidí a také si pořídil jednu z nejvybranějších soukromých sbírek Renoirových obrazů, která je zatím sice malá, ale utěšeně se rozrůstá…
Poprvé vydáno v magazínů F&SF editora Roberta P. Millse v lednu roku 1961
Přeložila Jitka Cardová
Poznámky překladatelky
* „Jdi a jednej také tak.“ – jedná se o citaci z Evangelia podle Lukáše (Lukáš 10,25 – 37).
* Děvče z Limberlostských blat (v orig. A Girl of the Limberlost, 1909) je román americké spisovatelky a amatérské přírodovědkyně Gene Stratton-Porterové.
* „… někdejší slávy staré Hellady a velikosti dávného Říma“ – parafráze úryvku z básně „To Helen“ od E. A. Poea (zde s přihlédnutím k překladu Jaroslava Vrchlického s názvem Sloky Heleně).
* „Nu, abych tedy začal: Vodral byl nebožtík.“ – úvodní věta povídky Vánoční koleda Ch. Dickense (česky v překladu Emanuely Tilschové).
* „Nerozeznáš sny falešné, jež unikají branou ze slonové kosti…“ – jedná se o odkaz na Homérovu Odysseiu.
* Zklidňující sirup Madam Winslowové – v originálním znění „Mrs. Winslow’s Soothing Syrup“; pod tímto názvem je skutečně možné onu starou reklamu na internetu vyhledat. Stejně tak lze najít i reklamy na mýdla Sapolio nebo na čističe koberců (slogan, na který se v povídce naráží, zní: Stanley Steemer – carpet cleaner).
* Pearl Polly Adlerová byla slavná newyorská bordelmamá, nad níž drželi ochrannou ruku vlivní gangsteři.
* Pokojně do moře (v originále Unvexed to the Sea) – v angloamerickém prostředí notoricky známý citát z dopisu Abrahama Lincolna, který se váže právě k válce Severu proti Jihu a k významné porážce Jižanů v bitvě o Vicksburg a obnovení plynulé dopravy po řece Mississippi do moře.
* Muž v šedém flanelovém obleku je narážka na stejnojmenný bestseller Sloana Wilsona (The Man in the Gray Flannel Suit, 1956), jde o označení pro určitou sortu mužů na rozhodovacích pozicích v silných korporacích.
* Pašerácké dryáky – anglicky „popscull“ označuje něco, po čem vám exploduje lebka, a odkazuje k létům prohibice.
* Bázeň a chvění – původně titul pojednání o povaze víry od dánského filozofa a teologa Sorena Kierkegaarda.
(rozšířenou verzi poznámek plných rozmanitých zajímavostí najdete na webu našeho časopisu)
