Gary Braunbeck – A potom přijde chodba… (AFTERWARD, THERE WILL BE A HALLWAY)

„Věděli, jak je to s lidským bolem,

staří mistři: dobře chápali,

odkud v člověku se bere,

když někdo jiný jí, otvírá okno, nebo

jen kráčí netečně kolem.“

1. H. Auden

„Musée des Beaux Arts“

 

(… prsty se sotva dotkly kůže, ale oči jí přesto s tichými šustivými zvuky propadly důlky do mozkovny… dotkla se tváří, chtěla vzít obličej do dlaní tak, jak by mohl milenec se zašeptáním, že všechno bude zase dobré, bude, uvidíš, jenom se musí vrátit nazpátek, vrať se, prosím tě, neodcházej zase, probohatěprosím, ale hlava se jí zbortila dovnitř, maso se drolilo, odlupovala, rozsypávalo na kousky, na vločky, na prach, obličej se jí propadal, praskal vedví, rozpadal se… bezmocně přihlížela, jak se i zbytek jejího těla bortí a práchniví a odhaluje prázdno uvnitř, vyschlé zlomky, jež bývaly jejími rty, si ještě chviličku udržely tvar, jenom na tak dlouho, aby vyslovily, že už je čas…)

„… vstávat, ospalče! No tááák – je středa a za pár hodin to začíná.“

„Během noci jsi mi to připomněla snad jen desetkrát,“ zavrčel jsem s hlavou stále přetaženou přikrývkou v předzvěsti budoucího dne, kdy budu ležet pod prostěradlem, které už neodhrnu, ve studené zásuvce ve studené místnosti ve studeném suterénu nějaké nemocnice jako všichni ostatní. Jednou. Dnes ještě ne. A jako po ránu většinou jsem měl z této předzvěsti rozporuplné pocity.

Nic se mi nezdálo – poslední dobou se mi málokdy něco zdá; ležel jsem a představoval si, co by se mohlo stát, kdybych měl příležitost se dotknout…

(… nedělej to. Prostě… to nedělej. Máš přece víc rozumu, než aby sis prováděl tohle, Neale, sakra, chlape.)

Posadil jsem se, protřel jsem si oči a zadíval se na holčičku stojící ve dveřích mé ložnice. Sedm… ne, moment, zrovna jí bylo osm let. Stále na sobě měla bílý nemocniční župan, pod ním pyžamo s motivy animovaného seriálu Scooby Doo a trepky ve stylu SpongeBob SquarePants, které z dálky vyhlížely roztomile, ale zblízka až neuvěřitelně hrůzostrašně. Pleť měla nezdravě žlutobílou a pod očima fialovohnědé kruhy. Levou rukou se poškrábala na šátku uvázaném po pirátsku, který jí zakrýval holou hlavu. Chemoterapie musela být peklo. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, přemítal jsem, jestli bych vydržel tak dlouho jako ona.

Chvíli na mne hleděla a nakonec se zeptala: „Můžeme to otevřít hned?“

„Jsi tady teprve dva dny. Znáš moje pravidlo.“

Založila ruce v bok, netrpělivě podupávala jednou nohou, vzdorně ohrnula spodní ret. „Ale to je pitomé pravidlo! Celý týden? Proč mám vlastně čekat celý týden?“

„Protože…“ Zamnul jsem si tvář a ucítil první ozvěny bolesti za levým okem; spolehlivé znamení, že mě dnes navštíví migréna, když si nedám pozor. „Mohla bys, prosím tě, přijít blíž, Melisso?“

„Až mi začneš říkat ‚Missy‘. Už jsem tě o to žádala aspoň Stokrát.“

„Nepřeháněj – tohle je teprve podruhé nebo potřetí a ty to víš.“

„Ale stejně… ne aby sis myslel, že je to hloupé. Máma mi říkala Missy, protože to zní skoro jako ‚myši‘ a ona vždycky říkala, že mám v pokojíčku čurbes jako v myší díře. ‚Myška Missy*. Líbilo se mi to. Budeš mi tak říkat taky, jo?“

Podařilo se mi dokonce vyloudit drobný úsměv. „Tvé přání je mi rozkazem, ó, Myško Missy.“ Ukázal jsem na nohy postele. „Mohla by ses teď posadit sem, prosím?“

Na nepatrnou chviličku zaváhala a potom udělala, o co jsem ji požádal. Zřejmě ji matka varovala před cizími lidmi, aby s nimi nikdy nemluvila, natož aby si sedala na jejich postel.

Rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku a zamžoural do náhlého přívalu světla. „Missy, už se ti někdy stalo, že ses naštvala na některého kamaráda a řekla jsi mu něco, co tě později mrzelo?“

„No, samo. Komu se to někdy nestalo?“

„To moje jednotýdenní pravidlo je takový můj způsob, jak… zajistit, aby se něco takového nestalo mezi tebou a tvými věcmi, samo.“

Naklonila hlavu ke straně a podívala se na mne úkosem. „To přece nedává smysl. Propána, ty jsi ale divný.“

Vzdychl jsem. „Dobře, podívej se na to takhle. Je to tak, že… a nejsem divný.“

„Ale jsi.“

„Nejsem.“

„Jsi.“

„Nejsem.“

„Ticho! Jsi. Už jsem viděla divné lidi a ty jsi hotové strašidlo. Nemáš žádné kamarády kromě té paní, co spí ve vedlejším pokoji a nikdy se neprobudí, takže co já vím, může tě děsně nenávidět, nikdy ti nikdo nevolá, nikam nechodíš, jenom celý den jezdíš po městě a kradeš krabice, skoro nikdy se neusmíváš, a když už, vypadá to, jako by ses snažil vykakat, ale nešlo ti to – jsi divný.“

Jo. Tohle jsem projel.

Něco v mém výrazu ji muselo poplašit, protože se po chvilce nahnula blíž a řekla: „Promiň. Opravdu. Nemyslela jsem to zle, víš? Sice jsi divný, ale hodný.“

„Nemusíš se omlouvat, Missy. Máš pravdu. Jsem divný a nemám žádné kamarády.“

„Ani tu spící paní?“

Věděl jsem, že pokoj pro hosty dříve nebo později prozkoumá; jenom jsem doufal, že to bude později. „Nevím. Nevím, co ke mně cítí.“

„Kdo to vůbec je?“

„Jmenuje se Rebeka. Byla to moje manželka.“

„Jak dlouho je mrtvá?“

„Teď v pátek to budou tři roky.“

„Nevypadá moc dobře. Při dýchání sípá a kůži má…“

„… mohli bychom se vrátit k věci, prosím tě?“ Věděl jsem až příliš dobře, jak Rebeka vypadá, pokud se od včerejšího večera, kdy jsem se na ni díval naposledy, něco nezhoršilo. Přestože jsem věděl, že bych tam měl zase zajít (a možná jsem i v hloubi duše chtěl), nemohl jsem. Dnes ráno ne. Pohled na ni včera večer mi úplně stačil – stále vypadávající chomáče vlasů, tváře propadlejší než předevčírem, černé skvrny na kůži, které se málem rozrůstaly před očima. Další návštěva takhle brzy by byla víc, než bych dokázal snést.

Missy se zadívala k předsíni, zabraná do svých myšlenek osmiletého dítěte. Potom se ke mně otočila a prohlásila: „Mohla bych být tvoje kamarádka.“

„To je sice milé, ale zase tak dlouho tady nebudeš.“

„Kvůli tomu jednotýdennímu pravidlu?“

„Ano. Já vím, že to vypadá nespravedlivě, ale dělám to jenom pro tvoje dobro.“ Proboha, opravdu jsem tohle řekl? „Je to podobné, jako když uděláš nebo řekneš něco, co tě napadne v první chvíli, zrovna v tom momentě, chápeš? Takže to řekneš nebo uděláš a později toho lituješ, protože si uvědomíš, že to bylo ošklivé, neuvážené nebo prostě hloupé. Pak si přeješ, abys to mohla vzít zpátky, ale už to nejde. Tohle už ti dává smysl?“ Pokrčila rameny. „Asi jo.“

„Takže s tvými věcmi je to stejné, jenom o hodně důležitější. Jak jednou tu krabici otevřeme, musíš si něco vybrat a musí to být ta správná věc. Když si vybereš špatnou věc, budeš…“ Tiše jsem zaúpěl bezradností; tohle bylo mnohem obtížnější, než jsem si představoval. Odhodil jsem přikrývku (spal jsem v košili a kalhotách), vyhrabal jsem se na nohy, přešel jsem na opačnou stranu ložnice a roztáhl jsem závěsy zakrývající okno. „Pojď sem. Chci ti něco ukázat.“

Přimhouřila oči. „Nebude to nic nechutného, že? Můj spolužák Erik mi jednou řekl, že mi ukáže něco senza, a strčil mi pod nos rozmáčknutého tlustého ošklivého brouka. Vypadalo to jako velký sopel s nožičkami a kusadly. U oběda jsem pak ten den nemohla vůbec vzít do pusy pudink. A to mám pudink ráda. Moc.“

„Žádní rozmačkaní brouci ani nic podobného, slibuji.“ Přistoupila k oknu a vyhlédla na ulici. Bydlím ve dvanáctém patře jednoho z hezčích činžáků na Cedar Hill a okna mé ložnice a obývacího pokoje skýtají pěknou vyhlídku na centrum města.

Ukázal jsem. „Vidíš tu starou cihlovou budovu kousek odsud po ulici? Tu s kamennými schody?“

„Hrad chrličů!“ vykřikla a zahihňala se.

„Cože?“

„Hrad chrličů, ty strašidlo. Má přece pod střechou kamenné chrliče, nevidíš? Proto jsem mu vždycky říkala Hrad…“

„… už jsem pochopil, díky… a přestaň mi říkat strašidlo‘. Je to neslušné a brzy se to omrzí.“

Usmála se. „To tvrdíš ty.“

Po pravdě řečeno, na chrliče dřepící nad krytým vchodem bývalé Stavební a hypoteční banky jsem zapomněl, takže jsem se na to teď chvilku díval jejíma očima a bylo to, jak by asi řekla ona, senza. Ale ten pocit pominul. Jako vždycky.

„Dobře,“ řekl jsem. „Podívej se tedy na schody Hradu chrličů a pověz mi, co vidíš.“

Přitiskla se k oknu, soustředila se, co to šlo, a potom se zeptala: „Myslíš toho chlápka, co tam sedí s plechovou miskou? Toho jsem měla vidět?“

„Ano. Jmenuje se Leonard, ale rád si nechává říkat ‚Lenny‘. Bojoval ve Vietnamu a odsloužil dva turnusy. Tu misku má odtamtud – mimochodem, tahle je z oceli a říká se jí ešus. Už jsi to někdy Slyšela?“

„Jo. Viděla jsem s mámou v televizi film o vojácích z druhé světové války. Hrál tam Lee Marvin – máma se pokaždé ráda dívá na filmy s Lee Marvinem. Líbí se jí. Já jsem si vždycky myslela, že vypadá jako mizera, který nechce být mizera. Každopádně v tom filmu taky jedli z ešusů.“ Byla tak pyšná na to, že mohla odpovědět na mou otázku kladně, že jsem si dal záležet, abych se zatvářil, jako že to na mne udělalo velký dojem.

Pohodil jsem hlavou směrem k Lennymu. „Nosíval ten ešus zavěšený na boku. Odsud to není vidět, ale po straně je hluboko promáčknutý. To proto, že se od něj odrazila střela, která by Lennyho jinak zasáhla do kyčle a nejspíš by ho zmrzačila. Od té doby se bez toho ešusu nikam nehnul. Říkal o něm, že je to jeho štít proti smůle.“

„Jeho co?“

„Jeho talisman pro štěstí.“

„Aháááá…“ Znovu se podívala dolů na Lennyho. „Takže když jste vy dva otevřeli Lennyho krabici, vybral si svůj ešus, svůj talisman pro štěstí, je to tak?“

„Ne tak docela. Ten ešus byla první věc, kterou Lenny uviděl, a on… byl tak šťastný, že jej zase vidí, že po něm prostě bez přemýšlení šáhl.“

Tiše, ale nepředstíraně zalapala po dechu. „To nebyla ta věc, kterou si měl vybrat?“

„Ne. A protože bez přemýšlení popadl špatnou věc, uvázl tady. Trčí tam na těch schodech… pořád. A pořád bude. Možná, že ne zrovna na těch schodech, ale pořád bude čekat… tady někde.“

„Protože to nemůže vzít zpátky?“

Přikývl jsem. „Protože to nemůže vzít zpátky.“

„To je smutné. Má si s kým povídat?“

„Já si s ním povídám skoro každý den. Občas kolem projdou jiní lidé jako on.“

„Opravdu?“

„Divila by ses, kolik lidí jako ty a Lenny tady chodí po ulicích, Missy.“

„A ty je všechny vidíš?“

„Kdepak, ani zdaleka ne. Když má Lenny návštěvu, jejíž… Totiž, já vidím jenom ty, jejichž majetek… počkej – podívej se.“ Jak se dalo čekat, Lenny, jenž se dával do řeči s každým, zrovna s někým klábosil.

„Jů,“ vyhrkla Missy. „Kdo je ta krásná paní, se kterou mluví? Téééda… ta má nádherný účes. Vypadá, jako by šla na Oscary nebo tak nějak.“ Podívala se na mne. „No není krásná?“

„Nemám tušení. Nevidím ji.“

„Ale vždyť je přímo támhle!“

„O tom nepochybuji, Missy. Opravdu ne. Ale jde o to, že o její osobní majetek jsem se nepostaral já.“

„O její co?“

„O její věci. Krabici s jejími věcmi jsem nevyzvedl já.“

„No dobře… tak jak to, že ji vidím?“

„Protože mrtví se navzájem mohou vidět.“

„Hm.“ Chvilku zamyšleně hleděla a potom se jí obličej rozjasnil. „Takže je to něco jako tajný klub? To je senza. Hele, co kdybychom se šli dneska projít a počítat přitom, kolik jich uvidím já a ty ne? Jako když se na dlouhé cestě autem hrají hry ‘Počítej auta‘ nebo ‚Na všímáka‘.“

„Můžeme dělat, co chceš, Missy. A když už je o tom řeč…“ spustil jsem zase závěsy, „… určitě chceš jít na svůj pohřeb?“

„Jo. Chci zase vidět mámu… a chci zjistit, jestli ten mizera Erik lituje toho, co mi provedl s tím broukem. To bylo tak nechutné.“ Teatrálně se otřásla. Když se ode mne nedočkala žádné reakce, zopakovala to a přitiskla si ruku hřbetem k čelu. „Vskutku ohavné“ zaintonovala v celkem dobré imitaci jižanských krásek. „Myslím, že omdlím.“

„Jdete na to dobfe, dvahý,“ opáčil jsem. „Jenom pfíliš pfehváváte.“

Vrhla se k mé komodě, opřela se o ni, jednu ruku stále na čele a druhou nyní napřáhla před sebe, jako by chtěla zadržet zlotřilého Yankee. „Neuvážejte mou čest, pane! Snad máte v těle ještě tvochu slušnosti!“

Zatleskal jsem a ona se rozmáchle, velkolepě uklonila.

„Chtěla jsem být herečkou v telenovelách.“

„Hezká na to určitě jsi. Vsadím se, že bys byla skvělá.“

„Já taky.“ Žádný smutek, žádná lítost. Většina lidí se v okamžiku takového zjevení zlomí…

(Já taky)

… a trpkost, hněv, strach a zármutek je na nějaký čas promění ve zdrcené trosky, které vědí, že potenciál, který v nich dřímal, se už nikdy neprojeví. Poslouchal jsem to už tři roky, tu nabalující se symfonii lidského neštěstí, ublíženosti, osamělosti, hrůzy, vzteku a zoufalství při hledání nějakého východiska, něčeho, co by tomu dodávalo smysl; tu nekonečnou sonátu žalu a beznaděje skládanou těmi, jejichž existence se zasekla v nepravidelné řadě trápení a kteří nemají kam jít, ha co se upnout a s kým si promluvit, kromě nějakého cizího člověka, jehož prací je sbírat zbytky zanechané podivíny, postiženými a zmasakrovanými, zruinovanými, starými, osamělými a zapomenutými lidmi.

Jo, jsem opravdová ozdoba mejdanů, chodící karneval radosti. Jen se zeptejte mé ženy. Možná vám odpoví… jestli z ní ještě něco zbylo.

Melissa byla nejmladší, s kým jsem dosud měl co do činění, a stále překypovala dychtivou, netrpělivou dětskou energií. Nejspíš právě její netrpělivost způsobila, že se ukázala tak brzy po své smrti; když jsem sebral vyhozenou krabici s jejími věcmi na nemocniční skládce, její tělíčko ještě leželo v pokoji a čekalo na odvoz do pohřebního ústavu. Uložil jsem krabici do kufru auta, dojel domů, a když jsem vešel do bytu, našel jsem ji sedět uprostřed obýváku.

„Hej,“ řekla teď tiše (stejně jako tehdy). Něco v jejím hlase mě varovalo, že se mi chystá položit otázku, na kterou se mi nebude chtít odpovídat.

„Musíme se začít chystat – tedy aspoň já musím.“ Vydal jsem se ke koupelně a scházelo mi už jenom pár palců k tomu, abych hladce unikl, když se Missy zeptala:

„Jak umřela Rebeka?“

A bylo to tady.

Ale já byl připraven. Luskl jsem prsty, jako bych si právě na něco vzpomněl, ostře jsem zabočil do předsíně a zavolal jsem přes rameno: „Málem bych zapomněl – mám pro tebe překvapení.“

„Překvapení?“

Byla v obýváku dřív než já a její nečekaná přítomnost mě k smrti vylekala. „Zatraceně – Missy! Prosil jsem tě, abys to už nedělala.“ Tři roky, a přesto mě pokaždé vynervuje, jak se dokážou zčistajasna zjevit nebo zmizet, kdykoliv se jim zachce.

„Promiň,“ omluvila se. „Mne jenom tak nabudilo, když jsi řekl…“

„Už je to v pořádku. A teď… zavři oči.“

Ukažte mi dítě, které dokáže odolat těmto dvěma slovům. Missy udělala, co jsem jí řekl, a netrpělivě nadskakovala na špičkách. Vsadím se, že kdybych poslouchal dost pozorně, slyšel bych, jak její éterické molekuly šumí: Jé, páni, páni, páni…

Vytáhl jsem z úkrytu za televizorem zabalený balíček a podržel jsem jej před ní. Nebyla to jenom úhybná taktika, byl to i experiment. „Dobře… můžeš je otevřít.“

Udělala to a vzápětí je vyvalila až absurdně doširoka, začala poskakovat radostí a vypískla: „Páni! Dárek!“

A vzala mi jej z ruky.

Měl jsem tedy pravdu: pokud nějaký čin vykonávali za živa bez přemýšlení, mohli jej dělat i po smrti.

Očekával jsem, že papír nedočkavě rozbalí nebo strhá jako každé dítě nadšené dárkem, ale ona si jej místo toho začala prohlížet. „To je opravdu krásný papír. Zabalils to úžasně. Ta stužka je nádherná.“ Ještě chvilku si balíček prohlížela jako klenotník odhadující hodnotu diamantu, potom si jej podržela u ucha a maličko s ním zatřásla. „Hmmm… Zajímalo by mě, co to je.“

Tou dobou už jsem měl já sto chutí ten zatracený papír z dárku strhat, ale včas jsem si uvědomil, že nejenom potvrdila moje teorie, ale také mi ukázala, jaká byla výjimečná dívenka. Jaká je výjimečná dívenka. V osmi letech věděla, že překvapení se rovná tajemství a že každé dobré tajemství je třeba si před vyřešením vychutnat. Při pohledu na její úsměv jsem ztuhl; ještě nikdy jsem tak zářivý úsměv neviděl… a jestli ano, byl jsem příliš zaměstnaný sám sebou, než abych si (Nemáš žádné kamarády kromě té paní, co spí ve vedlejším pokoji a nikdy se neprobudí, takže co já vím, může tě děsně nenávidět…) jej všiml. Byl to ten druh úsměvu, který člověku prozradil, že byla právě zasvěcena do velkého tajemství, do něčeho tak nádherného, velkolepého a plného šťastných příslibů, že už jí nikdy nic nebude připadat zlé nebo strastiplné; a když jsem tam tak stál v obýváku, přibitý k zemi pohledem na její úsměv, na její radost, na její schopnost vychutnat si údiv a nedočkavé napětí, moje ostražitost tím překvapením polevila, rozvrácená náhlým přívalem citů, a já jsem zjistil, že jsem si ji zamiloval.

Nechápejte to špatně, nebyla v tom ani špetka sexu, nic tělesného, chtivého nebo zvrhlého; zamiloval jsem si ji stejně, jako si lidé zamilovávají hudební skladbu, určitou denní dobu, roční období – podzimní soumrak – nebo třeba myšlenku. Byla to překvapivá, silná, všespásná láska, jakou člověk zažívá možná dvakrát nebo třikrát za život, když žije dost dlouho. Dech se mi zadrhl v hrdle a ruce mi ztuhly. Ani jsem nemrkal. Všechno, co jsem kdy v životě pokládal za dobré, čisté a osvobozující, stálo teď necelé dvě stopy ode mne v podobě osmileté holčičky, jež nikdy nepozná první polibek, první taneční, první uchopení chlapecké ruky, učení dlouho do noci na velkou zkoušku, promoci a její oslavy, první zaměstnání, první výplatu, první povýšení; nic z toho Myšku Missy nepotká. Bude mít jenom tuto chvíli, tento okamžik na tomto místě s tímhle nádherným tajemstvím zabaleným v nevalném papíru, které jsem sebral v koši s výprodejovým zbožím těsně předtím, než jsem se zařadil do fronty na pokladnu.

„Není ti nic?“ zeptala se a přistoupila o krok blíž.

Zamrkal jsem, otřel jsem si oči, vydechl a o krok jsem ustoupil. „É, ehm… nic. Je mi dobře. Jenom mi myšlenky někam zabloudily.“ Vrhl jsem na ni svůj nejlepší toporný úsměv. „No tak – rozbal to.“

„Dobře.“ Ani teď papír nestrhala; pečlivě jej rozbalila – růžek tady, růžek támhle – dokud papír nebyl dostatečně volný na to, aby mohla sáhnout dovnitř a dárek vytáhnout, což učinila se zavřenýma očima.

„Jé, to bude něco pěkného, že?“

„Proboha – otevři oči a podívej se!“

„Jéžiš, ať ti nepraskne žilka.“ Otevřela oči, uviděla, co to je, hlasitě vypískla a začala poskakovat dokolečka. „Film SpongeBob SquarePants!“

„Litovala jsi přece, že už jej neuvidíš, ne?“

„Ne, ale podívám se na něj, zatímco se budeš sprchovat!“ Zastavila se a přitiskla si DVD na hruď, jako by se bála, že odněkud zčistajasna vypluje nějaký pirát, připraví ji o poklad a pošle ji po prkně. „Nebo – počkej! Počkej! Moment! Víš, co by bylo skvělé? To bude fakt senza! Poslouchej – mohli bychom si dneska večer udělat popcorn a pustit si film potom. Máme s mámou speciální recept na máslový popcorn. Mohla bych ho pro nás udělat. Bude ti chutnat, uvidíš! Bude, bude, bude!“

Ukázal jsem na televizor. „Já jsem si myslel, že se na něj budeš chtít podívat hned.“

„No… jóó, chtěla bych, ale větší zábava je dívat se na SpongeBoba s někým dalším, ne jenom sama. Mohli bychom – jé, hele! Počkej! Mohli bychom zjistit, jestli se s námi nebude chtít dívat Rebeka – a mohli bychom pozvat Lennyho a jeho novou kamarádku.“ Zajíkla se a vyvalila oči ještě víc. „Mohli bychom uspořádat párty! Rozbalíme to! Uděláme to, ano? Budeme mít večer párty. Pohřební párty pro Missy se SpongeBobem!“

„Ty chceš uspořádat párty, aby ses podívala na SpongeBoba a oslavila svůj pohřeb?“

Jala se zuřivě přikyvovat. Diy jí neupadla hlava. „Bude to úžasné!“

„A to říkáš o mně, že jsem divný.“

„Tohle je jeden z nejúžasnějších dárků vůbec! Jsi prima! Moc ti děkuji!“ A než jsem se mohl pohnout, rozběhla se ke mně, mohutně mě objala, a pak jsem (křičela, ale nevycházel z ní žádný zvuk, ať se snažila, jak se snažila, a divila se, co se jí stalo s hlasem a proč tady nikdo není a, proboha, to bolelo, to bolelo, to tolik bolelobolelobolelo a ona se snažila převalit a zmáčknout tlačítko aby přišly sestřičky ale nemohla pohnout nohama a náhle se jí po zadní straně stehen rozlil tekutý oheň a ona se dala do pláče protože právě znovu znečistila postel a panebože to tak pálilo když se vyprazdňovala střeva a ona zavřela oči a snažila se myslet na něco veselého, něco hezkého, jako třeba zimní sníh a legrační sněhuláky, ale to už se jí chopily silné paže, pomáhaly jí zvednout se, jenže ona pozvracela sebe i sestřičku a mámu, kde jsi, to bolí, mami, to bolí a teď už to bolelo i mne, cítil jsem to všechno, nevolnost, bolest, zvracení, močení, kálení, potom ji roztřásla zimnice a nemohla se přestat třást a měla pocit, že se jí zuby při každém cvaknutí rozpadnou na prach, jak drkotaly, ale potom přišla injekce a s ní teplo, znovu teplo, nové čisté povlečení a nové čisté pyžamo a trepky SpongeBob, aby měla i nohy v teple, a ona se na chvilku začala propadat do spánku a pak procitla a uviděla mámu, jak sedí vedle její postele, drží ji za ruku a říká jí, že je silná a statečná holčička, že jí bude za chvíli lépe a jestli chce další injekci, že jí mohou dát další injekci, jestli bude chtít, a Missy řekla ano, prosím, a mohla bych dostat i trochu pudinku, mám moc ráda pudink, slibuju, že se nepobryndám…) se probral až na všech čtyřech na podlaze, tělo dosud zmučené agonii jejích posledních hodin, ale to přejde, věděl jsem, že to přejde, proto jsem vždycky kladl důraz na to, abych se nikdy nikoho z nich nedotkl, nebo abych nenechal nikoho z nich dotknout se mne; v každém zůstaly nějaké pozůstatky prožitků, některé silnější, některé slabší, ale ještě nikdy jsem nezažil něco takového jako to, co mě právě převálcovalo.

„Propána!“ vykřikla Missy a dopadla na všechny čtyři vedle mne. „Propána, já… moc mě to mrzí! Opravdu. Nezlob se, prosím tě. Můžu pro tebe něco udělat? Nepotřebuješ, abych…?“ Natáhla ke mně ruku.

„Ne… nedotýkej se mě, prosím tě. Nebo to přijde znovu.“ Otočil jsem k ní hlavu a pokusil jsem se usmát, ale příliš to bolelo. „Ne že by mě tvoje objetí netěšilo. Bylo opravdu milé. Ale ty… nemůžeš… já nemohu…“ Nedokázal jsem dokončit myšlenku, a tak jsem se svezl na břicho na podlahu.

Missy se naklonila blíž a zašeptala: „Nebude vadit, když tady s tebou zůstanu?“

„… samozřejmě, že nebude, zlato, dělej si, co chceš…“

„Tak já budu tady.“

„… dobře…“

„Hele, Neale?“ To bylo poprvé, kdy mě oslovila křestním jménem.

„… co je…?“

„Mrzí mě, že se Rebeka zabila.“

To byl další důvod, proč jsem se vyhýbal jejich doteku: oni vždycky pochytili nějaký pozůstatek ze mne.

„… mne taky…“ Ježíšikriste, proč ta bolest ještě neustupuje? „Víš, proč to udělala?“

Zavrtěl jsem hlavou – což vzhledem k mému stavu s hrozbou migrény navrch asi nebyl ten nejlepší nápad. „… nevím, Missy… opravdu nevím…“ zalhal jsem.

„Pšššt, no tak. Odpočiň si, ano? Budu tady, až se Vzbudíš.“

„… nevím, proč to udělala… tolik… toho nevím…“

Bolest vyvrcholila návalem chladného dávení nasucho a já jsem z jeho prudkosti omdlel.

* * *

Tohle vím:

Přicházejí ke mně v té podobě, jakou měli ve chvíli smrti, to je jediná věc, od které jsem dosud nezaznamenal žádnou odchylku; zachovávají si svých pět smyslů (pokud je zaživa všechny měli); až do případu Missy se obvyklé období mezi smrtí a zjevením se v mém životě pohybovalo od deseti dnů do jednoho měsíce (Rebeka se v pokoji pro hosty, kde jsem našel její mrtvolu, objevila přesně třiadvacet dní po své sebevraždě), ale nejméně deset z nich se ještě neukázalo ani po třech letech; většina z nich prvních několik dní nerada moc mluví, jen Missy a Lenny v tomhle ohledu představovali výjimku; a – opět s výjimkou Missy a Rebeky – všichni zemřeli osamělí a zapomenutí, někteří v nemocnici, někteří v domově důchodců, někteří v hospici a nikdo se nepřihlásil ani o jejich tělo, ani o krabice s jejich osobními věcmi.

Tohle jsem se dozvěděl:

Smrt není okamžitá. Buňky odumírají jedna po druhé a nějakou dobu trvá, než všechno skončí. Kdyby někdo chtěl, mohl by odebrat shluk buněk hodiny po konstatování smrti a vypěstovat z nich kultury. Smrt je základní funkce; její mechanismus funguje se stejným ohledem na detaily, za stejných podmínek pro výhody organismů a se stejnou genetickou informací jakožto vodítkem pro průběh, jaké si většina lidí spojuje s fyzickým životem. Položil jsem si tedy otázku: jestliže to je takový spletitý a ucelený fyziologický proces – alespoň v prvotních, lokálních fázích – jak tedy vysvětlíte trvalé zmizení vědomí? Co se s ním stane? Zastaví se prostě na místě, rozptýlí se v půdě, nebo co? Takhle příroda nefunguje. Má tendenci pro své složitější systémy nacházet trvalé využití, a to mě přivedlo na představu: vědomí se možná nějak odtrhne ve vláknech, jimiž je spojeno s člověkem, a poté je včleněno zpět do membrány svého původu. Myslím, že právě tím jsou ve chvíli, kdy přijdou ke mně – odtržené vědomí jediné buňky, jež nezemřela, ale zcela se rozpouští do svého potomstva.

„Nemám vůbec páru, o čem to mluvíš,“ oznámil mi Lenny třetího večera v mé společnosti. Seděli jsme u kuchyňského stolu a řádně pouštěli žilou láhvi Glenlivet, kterou jsem koupil během dne, protože jsem věděl, že to je Lennyho oblíbený jed.

„Ještě neodumřely všechny tvoje buňky,“ řekl jsem jen trochu ztěžklým jazykem, „a ty, které ještě jsou naživu, si tě pamatují. A dokud si tě pamatuje jedna jediná buňka, jsi nějakým způsobem upoutaný k fyzickému – hmotnému – tělu. Ale až to ty poslední buňky nakonec vzdají…“ Luskl jsem prsty, jako bych předložil skutečně pádný argument.

„Tys asi do kostela moc nechodil,“ utrousil Lenny, z balíčku ležícího na stole vyklepl cigaretu a zapálil si.

Opřel jsem se a zazubil se. „Dobře, ty chytráku, já se tě tedy na něco zeptám. Jak to, že můžeš ještě kouřit?“

Lenny se podíval na cigaretu mezi svými prsty, jako by ji nikdy v životě neviděl.

„Nepamatuješ si, žes to udělal, co?“

Zavrtěl hlavou.

„Tady máš odpověď – nebo aspoň její část. Každý den děláme bez přemýšlení tisíc různých věcí – chodíme, jíme, dýcháme, zapalujeme si cigaretu, bereme do ruky tužku, čuráme. Všechno to děláme mechanicky. Vymlouváme se na to, že to děláme ‚podvědomě‘, ale pravda je taková, že si takové věci pro nás pamatují naše buňky, které pak zbytku těla napovídají, jak zvednout telefon nebo jak přidat trochu cukru do ledového čaje, protože není dost sladký. Nechápeš to, Lenny? Jsi tady se mnou, protože ty buňky v tobě, které jsou dosud naživu, ještě nepřišly na to, že jsi zemřel.“

„Blbost. Šoupli mě pod kytičky skoro před měsícem. Snad se mi nesnažíš namluvit, že pod zemí na hřbitově Cedar Hill jsou v mém těle ještě nějaké živé buňky? Jsem prostě tady a nic jiného to neznamená.“

Byl jsem u čtvrté skleničky – daleko přes svou obvyklou míru dvou – a necítil jsem žádnou bolest. „Pamatuješ se na Medgara Everse?“

„Toho vůdce hnutí za lidská práva z Mississippi? To se vsaď, že jo! Bezva chlap. Trvalo jim to sice třicet roků, ale nakonec toho hajzla Beckwitha z jeho vraždy usvědčili.“

„A vzpomínáš si na exhumaci Eversova těla před Beckwithovým třetím procesem v devadesátém čtvrtém? Po třiceti letech pod zemí téměř nebyl patrný žádný rozklad.“

„Jo…?“

„Viděl jsem jednou večer na kabelovce rozhovor s jedním z patologů, kteří zkoumali Eversovu mrtvolu, a ten vyprávěl o tom, jak při rutinním testu jakési tkáně odhalil nepatrnou buněčnou aktivitu. Mumifikované tělo, třicet let v zemi, a přesto v té tkáni dosud fungovaly nějaké buňky. Takže mi nevykládej nic o blbostech, kámo.“

Típl nedopalek, nalil si dalšího panáka a zapálil si novou cigaretu. „Tohle mi teď už nemůže ublížit, že?“

„To je tvůj způsob, jak říci, že možná, možná mám pravdu?“

„To je můj způsob, jak říct, že možná, možná nemáš v hlavě úplně nasráno, ale to je asi tak všechno. Víš, připomínáš mi toho pilota helikoptéry, který mě jednou vezl od druhého sboru v Pleiku. Ten čubčí syn se musel strašně rád poslouchat, protože, člověče, dokázal furt a furt mlít pantem o všem možném, a přitom o většině toho, o čem mluvil, neměl ani páru. Ale bránilo mu to ve žvanění? Kdepááák…“

To Lennyho zásluhou jsem objevil, že oni nespí. Zjistil jsem to později té noci, když jsem slyšel jeho pláč z malého pokoje, který jsem směšně nazýval svou pracovnou. Ještě jsem sepisoval jeho osobní majetek a měl jsem krabici otevřenou. Zatoulal se dovnitř, uviděl svůj ešus a bez rozmýšlení jej zvedl.

Mohou se dotknout neživých věcí, které pro ně měly význam, když byli živí, a zvednout je, a to i v případě, že se tyto předměty nenacházely mezi jejich posledním majetkem – oblíbená kniha nebo časopis, audiokazeta nebo CD, hračka nebo ozdoba, a dokonce, věřte tomu nebo ne, kuchyňské náčiní a zařízení. Jednou jsem potkal úžasnou starší paní jménem Grácie (snad ještě nikdo nikdy neměl přiléhavější jméno) – a ta se málem roztančila nadšením, když uviděla, že mám starý stojanový kuchyňský robot, a nedala jinak, než že upeče sušenky a koláče. Jakmile uviděla robot, všechno v kuchyni pro ni nabylo smyslu a ochomýtala se tam řadu dnů. Poslouchat, jak se tam činí, vlastně působilo uklidňujícím dojmem; cinkání mis, chrastění lžic, vrčení robotu pracujícího přesčas… připomínalo mi to doby dětství, když jsem o Vánocích seděl v obýváku a poslouchal, jak matka svou prací vtiskává svátkům kouzlo. Grácie si dokonce při pečení broukala starou ukolébavku, kterou mi matka jako malému zpívávala:

Pojedeš vláčkem do Města Hraček a rozjásaným expresem, nikdo smutkem netrpí tam, vždyť je to přece šťastná zem. Nenech čekat loď svých snů a zážitky příjemné na ostrově Uspávanek v zátoce Houpavé…

Ano, je kýčovitá až běda, ale mně je to jedno (ostatně nazpíval ji Sinatra, takže ten nos zase moc neohrnujte); bylo hezké mít během Gráciina pobytu kolem sebe zase něco, co mi připomínalo matku.

A konečně v tohle doufám: Doufám…

… é, ehm, no…

… tohle raději přeskočím. Beztak bych jen mlátil prázdnou slámu.

* * *

U hlav zavřené rakve stál stojan se zvětšenou fotografií Melissy pořízenou na oslavě jejích sedmých narozenin. I zezadu zaplněné místnosti bylo vidět její sladkou zubící se tvářičku a bylo zřejmé, o kolik svět přišel.

Muselo tam být aspoň pětasedmdesát lidí, možná i víc. Měl jsem na sobě svůj nejlepší oblek a snažil jsem se vypadat, že nesu já jej a ne on mne. Přistoupil jsem k pultíku z leštěného dřeva, na němž ležela kniha hostů, a podepsal jsem se Lennyho jménem.

„To není moc hezké,“ zašeptala Missy. „Opravdu bys měl raději napsat svoje jméno.“

Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že mě nikdo nepozoruje, a co nejtišeji jsem zašeptal: „Už jsme o tom přece mluvili, Missy.“

Povzdech. „Já vím… ‚Uvnitř s tebou nebudu moci mluvit, Missy. Lidé by si mohli myslet, že jsem blázen.’ To je otrava.“ Podívala se směrem k zavřené rakvi. „Jak to, že je víko přiklopené? A… panebože, to snad ne, ona vybrala tuhle fotku. Vypadám na ní jako šarpej!“ Chvíli na ni hleděla, rukama se držela za klopy nemocničního županu a potom pomalu zvedla jednu ruku k šátku. „To vypadám tak děsně!“ V jejím hlase byly slzy znát dřív, než se jí objevily v očích. „Nemyslela jsem si, že jsem vypadala tak ošklivě, tolik ošklivě, že máma… že máma nechtěla, aby mě lidi viděli!“

Chtěl jsem ji vzít za ruku, ale hned jsem zase ucukl; nemohl jsem takhle brzy riskovat další záchvat.

Když jsem ležel na podlaze v obýváku, trvalo skoro dvacet minut, než bolest polevila, a Missy, věrná svému slovu, se ode mne po celý ten čas nehnula. Když jsem byl schopen mluvit aspoň neúplnými větami, poprosil jsem ji, aby zašla do koupelny, otevřela lékárničku nad umyvadlem a přinesla mi jednu z krabiček obsahujících pohotovostní injekci s dávkou Imitrexu, který jsem brával, když migréna udeřila – a nebylo pochyb, sotva pominula Missyina bolest, byla tady migréna v celé své kráse, drásající, s chvějivou aurou a nutkáním na zvracení. Poslouchal jsem, jak Missy utíká do koupelny, otvírá dvířka skříňky a převrací většinu obsahu, než nahmátla Imitrex. Slyšel jsem, jak na zpáteční cestě do obýváku roztrhává krabičku.

„Určitě to udržíš?“ zeptala se. „Vypadáš hrozně roztřeseně… hele, já to udělám.“

„P… prosím tě, ne…“

„Ticho! Ty ťuňťo. Ani se tě nedotknu. Jak se to… tohle nevypadá jako injekce, které jsem viděla. Jak to mám…?“

Vysvětlil jsem jí to, aniž bych se musel jedinkrát opakovat, a ona mi dala injekci jako profesionál. Trvalo asi půl minuty, než účinná látka začala se svým vúdú, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem jí ještě zapomněl něco povědět.

„Předběhla jsem tě,“ řekla, a zatímco jsem se hrabal do sedu, postavila vedle mne vysypanou odpadovou nádobu na papír.

„Možná… možná by ses měla dívat chvíli jinam,“ vypravil jsem ze sebe.

Pokrčila rameny. „Mně nevadí, když někdo blinká.“

Odpověděl bych něco duchaplně noelovského, ale to už jsem měl hlavu strčenou do plastového kbelíku a věci nabraly přirozený běh. Když si nedám injekci včas a lék se mi dostane do krevního oběhu v době, kdy je migréna naplno rozvinutá, zvracím. Bez výjimky. Stejně jako teď; ani by mě nepřekvapilo, kdyby to odnesly i moje boty.

Potom jsem odstrčil kbelík stranou a roztřeseně jsem se znovu svalil na podlahu.

„Jsi celý zpocený,“ zhodnotila situaci Missy, zvedla kbelík a odpochodovala zpátky do koupelny. Slyšel jsem, jak vylévá obsah do záchodu a splachuje, potom kbelík vymývá ve vaně a nakonec jak něco kutí nad umývadlem. Několik vteřin nato opět klečela u mne a kladla mi na čelo teplou mokrou žínku. Začal jsem něco namítat, ale přerušila mě.

„Nedotýkám se tě,“ prohlásila a jemně přitlačila. „Mezi námi je mokrý hadr.“

To byla pravda. Přidržovala žínku jemným tlakem na místě, dokud mi teplo nezačalo přecházet do těla. Teplotu trefila přesně a pocit její ruky na čele se mi líbil.

„Umíš se o mne dobře starat,“ podařilo se mi ze sebe vypravit druhou souvislou větu za necelé tři minuty. Začínalo se to lepšit.

„No, o mne se dobře staralo hodně lidí a já jsem vždycky dávala dobrý pozor, takže jsem se to taky naučila. Hele, třeba bych mohla být sestřičkou, co říkáš?“

„Jsi lepší než Florence Nightingaleová.“

„Ty si určitě myslíš, že nevím, o co jde, že jo? Tak abys věděl, slyšela jsem o Florence Nightingaleová ve škole, a máš to!“ Zasmál jsem se a zabolelo to. Ona se také zasmála.

„Už je to lepší?“ zeptala se.

„Ano, je.“

„Když mi řekneš, kde máš oblek, mohla bych ti ho nachystat. Chystávala jsem mámě večer oblečení do práce, aby měla všechno připravené, až ráno vstane.“

Otevřel jsem oči a ulevilo se mi, když jsem uviděl, že chvějivá aura obklopující Missy i všechno ostatní se už téměř rozplynula. „Ve skříni v mé ložnici nalevo visí hnědý vak na oblečení.“

„Boty tam máš taky?“

„Ano.“

„Už sis vybral kravatu? Jestli ne, mohla bych ti ji vybrat?“

„To by od tebe bylo hezké.“

Ještě chvíli se na mne dívala. „Víš, kdybych se nebála, že z toho budeš mít další ošklivý záchvat, dala bych ti pusu na tvář. Vypadáš, jako by ti to prospělo.“

„Oceňuji aspoň ten nápad.“

„No, hele…“ Potom udělala něco úžasného. Odtáhla ruku z žínky, sehnula se a přitiskla k ní rtíky. Políbila mě na čelo přes dosud vlhkou bavlnu. „Řekla bych, že to funguje.“

„Mně se to líbilo.“

Zamávala na mne ukazováčkem. „Maminka mě varovala, že tohle říkají všichni dědkové, než začnou obtěžovat holčičky, tak si dávej pozor, kámo.“

„Já ještě nejsem dědek.“

„To ne, ale potřebuješ sprchu. Fuj, ty smrdíš. Běž s tím něco udělat.“

A byla tatam, aby mi připravila oblek a boty, vybrala kravatu (hedvábnou, tlumeně červenou) a ponožky (černé) a počkala, až se seberu a osprchuji.

Teď jsme stáli v hlavní obřadní síni pohřebního ústavu Criss Brothers, ona plakala a styděla se, protože si myslela, že na konci byla hrozně ošklivá (což znamenalo, že si myslela, že je ošklivá teď), a já jsem právě zbaběle couvl a nevzal jsem ji za ruku, abych jí možná, možná pomohl cítit se trochu lépe.

Poklekl jsem a předstíral, že si zavazuji tkaničku. „Přestaň, Missy.“ Zuby jsem měl zaťaté a snažil jsem se nepohybovat rty, takže z toho vyšlo něco jako fřestaňisy.

„Já jsem nechtěla být ošklivá. Jé, podívej se na mámu! Je tak smutná…“ A pláč, jenž předtím sestával z popotahování, několika přerývaných slov a zatoulaných slz, teď hrozil přerůst do srdceryvného vzlykání. Byla tak vyděšená, zahanbená a zmatená a já tam jenom klečel, zbytečný, neohrabaný, rozpačitý, neschopný a nešikovný, napomínal jsem ji a odpíral jsem jí to jediné gesto, které jí mohlo říci, že je pořád hezká, že se za ni nikdo nestydí, že není odpudivá a nikdy nebyla…

(„… mrzí mě, že se Rebeka zabila…“)

… ne, pomyslel jsem si. Tak to nenechám, když ji mám na dosah ruky.

Možná kdybych si dokázal vypěstovat tak pevnou páteř dřív, Rebeka by… to neudělala.

Vzal jsem Missy za ruku, připraven na nával pocitů a vzpomínek, který, jak jsem si byl jistý, se mnou pořádně zacvičí.

A tímhle způsobem jsem zjistil, co se stane, když se před jejich dotknutím duševně připravím na následky:

Cítil jsem jenom ruku vyděšené holčičky. Missy se na mne podívala, slzy se jí koulely po tvářích a snažila se něco říci, ale dokázala ze sebe vypravit jenom nesmyslné koktavé zvuky. Pevně mi stiskla ruku, potom ji pustila a vrhla se mi kolem krku. „J-já p-přece n-nejsem ošklivá, Neale, že ne?“

„Ne, zlatíčko, samozřejmě nejsi. Pst, Missy. No tak, no tak.“

Stará paní na židli v poslední řadě mě zaslechla a pootočila se, aby se podívala. Když uviděla, že mluvím sám k sobě, znechuceně přimhouřila oči.

„Promiňte,“ řekl jsem jí. „Jenom jsem… znal Missy a tohle je hrozná ztráta.“ Emoce v mém hlase nebyly zdaleka tak předstírané, jak jsem čekal.

Staré paní zjihly oči a přes obličej jí přelétl náznak úsměvu. Nepatrně přikývla – Možná je ten chudák opravdu zdrcený – odvrátila se a zanechala cizího člověka jeho zármutku.

Missy bohatýrsky popotáhla a zasmála se. „Páni, to bylo o chlup. Neříkej nic, strašidlo, nebo někdo zavolá do blázince, aby si pro tebe přijeli.“ Letmo mě políbila na tvář, pustila mě a otřela si oči a nos do rukávu županu. „Já teď půjdu za mámou, ano?“

Vstal jsem a při vstávání jsem krátce přikývl. Missy nepřešla místnost; jednoduše opět imitovala elektron a přesunula se z jednoho bodu do druhého, aniž by procestovala prostor mezi nimi. Její matka seděla na vyhrazené židli vedle rakve a stojanu s fotografií. Missy jí teď stála po boku a vypadalo to, jako by nevěděla, co má dělat.

Sotva se tam Missy objevila, začali se prostoru, který zaujímala, všichni přítomní jakoby po tiché domluvě vyhýbat. Možná jenom matce Missy poskytovali trochu oddechu – Bůh ví, že ta žena působila vyčerpaným dojmem ze snahy udržovat statečný výraz, zatímco poslouchala, jak jí truchlící vyslovují lítost nad její ztrátou – ale já jsem spíš přesvědčen, že Missy kolem sebe nevědomky šířila nějakou energii, která v přítomných vyvolávala pocit, že se v těch místech něco náhle změnilo a že by bylo nejlepší se několik minut držet kousek dál.

Šoural jsem se podél zdi, snažil jsem se být tak neviditelný, jak jen živý člověk může být, a ani na okamžik jsem nespustil oči z Missy a její matky. Na milisekundu jsem okrajově zahlédl tu starou paní, která se na mne předtím ohlížela: nakláněla se k dobře oblečenému muži s výrazem odměřené účasti, jež ho snadno identifikoval jako zaměstnance pohřebního ústavu, a něco mu šeptala. Aniž bych se na ně díval, věděl jsem, že mluví o mně.

– Znáte ho, paní?

– Ještě nikdy jsem ho neviděla. Nevím jistě, ale možná by bylo dobré na něj dohlédnout. Myslím, že je chudák opravdu zdrcený – mluvil sám k sobě. Nesnažil se vyvolávat žádné potíže, chápete.

– Chápu, paní, a dohlédnu na něj.

Skvělé. Přitáhnout k sobě pozornost bylo to poslední, co jsem mohl potřebovat.

Missy se chystala vzít matku za ruku. Pohřební zřízenec už mířil přímo ke mně (nemohl jsem se na něj zlobit, dělal jenom svou práci). Neměl jsem toho mnoho na vybranou a ten malý počet možností, které jsem měl, se rychle scvrkával.

Odlepil jsem se od zdi a propletl jsem se mezi shluky lidí k rakvi. Vedle ní stálo klekátko, na něž jsem si klekl, pokřižoval se, sepjal ruce a sklonil jsem hlavu. I kdyby si pohřební zřízenec myslel, že jsem potížista, neodváží se mne vyrušit při modlitbě – tedy, ne že bych se opravdu modlil, ale věděl jsem zatraceně dobře, že to tak vypadá, a to předstírání modlitby mi mohlo vykoupit přinejmenším dvě minuty bezpečí.

Nezavřel jsem oči; místo toho jsem po maličkých kouscích otáčel hlavou, abych aspoň periferně viděl Missy a její matku. Nejdřív se mi z toho povedlo chytit jen kapitální křeč za krkem, ale jakmile jsem uviděl, co se děje, skoro jsem na namožené svaly zapomněl.

Missy tiskla matčinu ruku. Žena zvedla hlavu, vytřeštila oči a zalapala po dechu. Několik lidí se k ní otočilo, ale nikdo nepřistoupil blíž.

„Neale?“ zavolala Missy. Neobtěžovala se šeptat, protože věděla, že jsem jediný, kdo ji slyší. „Pojď sem, prosím tě. Pojď honem.“

Pokřižoval jsem se, vstal jsem a obešel nablízku číhajícího pohřebního zřízence.

Přistoupil jsem k matce Missy, jež se podívala přímo na mne, usmála se a řekla: „Lenny! Jsem tak ráda, že jste to stihl.“

Missy mi spěšně pohledem naznačila, abych uchopil druhou ruku její matky, což jsem neprodleně udělal. Pokožku měla vlhkou, ale současně popraskanou a mozolnatou.

„Lenny,“ oslovila mě její matka a hlavou mi naznačila, abych se k ní sklonil blíž; já jsem místo toho poklekl na jedno koleno. Přiblížila ústa k mému uchu – ale zase ne příliš blízko. „Já vím, jak by se na to dívala většina lidí, ale myslím, že vy to pochopíte… já… já ji právě teď cítím vedle sebe. Je to nádherný pocit. Její dobře. Cítí se dobře. Už netrpí.“

Usmál jsem se a podíval jsem se jí do očí; předtím byly zarudlé a plné lesku mnoha prolitých slz, kdežto nyní zářily vnitřním mírem, požehnáním, které přesahovalo všechno, co jsem kdy zažil, a jestli jsem se předtím zamiloval do Missyiny radosti a nevinnosti, nyní jsem pocítil stejný nával citů k její matce. Neměl jsem tušení, co Missy dělá – nebo dokonce jak – ale bylo zjevné, že den této žalem zkroušené ženy neskončí stejným zlomeným srdcem i duchem, jež ji provázely od smrti její dcery, ale pocitem klidu, který jí pomůže ztrátu překonat.

Ještě teď nevím, o čem jsme s Missyinou matkou Cynthií vlastně mluvili. Nemám pro to přesnější pojmenování, než že jsem se stal Missyinou břichomluveckou loutkou. Filtrovala své pocity, vzpomínky a myšlenky přes svou matku do mne a nutila mě, abych tyto pocity a vzpomínky oděl do (víceméně) vlastních slov, takže desítkám lidí, které se pomalu a opatrně shromáždily okolo a poslouchaly, to znělo, jako bychom Cynthia a já byli staří přátelé, kteří společně vzpomínají na chvilky s Missy. Pokud někdo ještě měl nějaké pochybnosti o tom, zda jsem rodinný přítel, během dvaceti minut se tyto pochybnosti zcela rozplynuly.

Když si Cynthia konečně všimla, že jsme přilákali obecenstvo, usmála se, otřela si oči, vstala a oznámila: „Promiňte, všichni – tohle je Leonard Kessler. Byl učitelem Melissy – Missy – ve školce.“

Všichni – včetně té staré paní, která mě pozorovala, i pohřebního zřízence – mě pozdravili a stiskli mi ruku a ujišťovali mě, že je krásné, že jsem přišel. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mi Missy předala sadu vzpomínek na každého z přítomných, podrobné a konkrétní osobní vzpomínky na každého jedince, se kterým jsem promluvil.

Nakonec někdo – pravděpodobně kněz – oznámil, že za pět minut začne bohoslužba a že by se všichni měli posadit na místa. Objal jsem Cynthii, ona mě políbila na tvář a já jsem se odebral (čti: napůl odvrávoral) zpátky k poslední řadě, kde čekala Missy.

Když jsem se na ni teď podíval, uvědomil jsem si, že ji znám lépe než svou ženu. Poté se rozeběhla k dobře oblečené ženě, která právě vešla a vedla za ruku poněkud buclatého chlapce zhruba Missyina věku. Chlapeček měl pláč na krajíčku. Missy k němu přistoupila, vzala ho za volnou ruku, něco mu zašeptala do ucha a políbila ho na tvář.

Kluk se zatvářil, jako by si právě potřásl rukou se Spidermanem. Doslova se rozzářil a slzy – voilá! – byly tytam. Podíval se doprava, kde stála Missy, a usmál se. Missy se usmála na něj a vrátila se ke mně.

„To je Erik, kluk, co mi provedl tu odpornost s broukem,“ vysvětlila. „Řekla jsem mu, že se na něj nezlobím, takže si nemusí dělat výčitky a tak. Potom jsem mu řekla, že je opravdu hezký a dala jsem mu pusu.“ Zvedla ke mně hlavu. „Některá děcka říkají, že je tlustý, ale víš, co si myslím já? Myslím si, že jednou z něj bude opravdu silný fotbalový hráč se spoustou fanoušků a miliony dolarů a nikdo už si z něj legraci dělat nebude.“ Chvilku si ho prohlížela. „Vsadím se, že z něj vyroste něco mezi Johnny Deppem a Georgem Cloonym. Bude mňamózní.“

Málem jsem se rozesmál, ale ona po mně vrhla pohled, který říkal: Neopovažuj se, a už vůbec ne tady, strašidlo, a dodala: „To slovo jsem se naučila od mámy – ona si myslí, že mňamózní je Lee Marvin, takže se na mne tak nedívej. A teď se tě dotknu, tak se připrav.“ Vzala mě za ruku a táhla mě ke dveřím.

„Už jsem na to přišla,“ řekla cestou na parkoviště. „Když se jeden z nás… no… připraví, víš… když čekáme, co bude, až se toho druhého dotkneme, nemusíme se bát, že dostaneš záchvat.“

„Záchvat?“

„No, byl to záchvat, ne? Všechno to třesení a kopání nohama a dušení se na podlaze a blinkání do odpadkového koše.“ Pokrčila rameny. „Mně to připadá jako záchvat.“

„Missy, proč nechceš zůstat na pohřební obřad?“

„Pověděla jsem mámě všechno, co potřebuje vědět, aby se cítila líp. Zbytek už bude jenom hromada nudného modlení a pláče a to bude přííííšerně deprimující.“ Zastavila se u auta, podívala se mi zpříma do očí a prohlásila: „A rozmyslela jsem si ještě jednu věc. Odteď mi říkej ‘Melissa‘, ano?“

„Určitě. Beztak si myslím, že je to hezčí než ‚Missy’. Smím se zeptat proč?“

Oči se jí maličko zaleskly, ale nerozplakala se. „Nevěděla jsem, že to bylo prostřední jméno mé babičky. Máma mě chtěla pojmenovat po ní – nikdy jsem ji nepoznala, umřela dřív, než jsem se narodila – jenže… jenže já jsem hloupě plácla, že je to jméno jako pro starou bábu. Takhle jsem to řekla: ‚Zní to jako jméno pro starou bábu.’ A to jsem neměla říkat.“

„Ale maminka už to ví, ne?“

Melissa jednou pevně přikývla. „To si piš. A už se bude cítit líp. Totiž, budují chybět…“ Postavila se jako klasická filmová hvězda, jednu ruku založila za hlavu, druhou v bok, zkřížila nohy v kotnících, hotová Carole Lombardová předvádějící se pro tisk předtím, než otiskla svou dlaň do betonu před Graumanovým Čínským kinem. „… no tak, podívejte se na mne, komu by tohle všechno nechybělo! Ale mámě bude dobře.“ Spustila ruce a podívala se na mne. „A co s tebou?“

„Co se mnou?“

„Co uděláme, aby bylo dobře tobě!“

„O mne nejde, Miss… ehm, Melisso.“

„Jde, když to řeknu já – tvrdil jsi, že dnešek je můj den, že můžeme dělat všechno, co budu chtít, a je to tvoje pravidlo, ne moje, chytráku – a já chci vědět, co můžu udělat, aby ses cítil dobře.“ Nasedl jsem do auta a připevnil jsem si na ucho sluchátko bluetooth handsfree telefonu; s ním nevypadá tak divně, když mluvím k nikomu… tedy k nikomu, koho by viděli ostatní. Ano, jsou to vyhozené peníze, ale chrání mě to, abych neskončil v polstrované cele.

Melissa už seděla na sedadle spolujezdce, ruce založené na prsou, a netrpělivě se na mne škaredila.

„Na něco jsem se tě ptala, mračidlo.“

„Jestli ti mám říkat jménem, musíš mě taky oslovovat jménem. Tak je to fér.“

„Stejně fér jako to tvoje pitomé pravidlo jednoho týdne? Takhle fér?“

Hleděl jsem na ni. Ona hleděla na mne.

„Rád bych viděl, že se bavíš,“ odpověděl jsem.

„Her“

„Nedaleko odsud je pěkné dětské hřiště. Dell Memoriál Park. Znáš to tam?“

„Ně. Mají tam houpačky?“

„Ano, a prolézačku a skluzavku a spoustu jiných věcí.“ Mávla nad tím ostatním rukou. „Ty jiné věci mě nezajímají. Zato na houpačku bych mohla denně. Vážně, chlape… totiž Neale…“

Nastartoval jsem auto. „Tak do Dell Memoriál Parku. Počkáš tam na mne?“

„Ne,“ prohlásila a uvelebila se na sedadle. „Myslím, že se tentokrát projedu.“

„Připoutat,“ řekl jsem.

Upřeně se na mne zadívala. „Chlape… totiž Neale. Uvědom si, s kým mluvíš. Vážně.“

„Jo, správně. Promiň. Nevšímej si toho.“

„No, samo.“

* * *

Dětská hřiště mi odjakživa připadala na jednu stranu veselá a na druhou stranu současně smutná a nahánějící husí kůži bez ohledu na to, kolik dětí po nich pobíhá, křičí, piští, směje se z plna hrdla a užívá si časů her, zatímco milující rodiče sedí stranou na lavičkách a přihlížejí, jak Jimmy, nebo Suzy, nebo Billy, nebo Amy, nebo (dosaďte jméno dítěte podle libosti) spalují něco z té zdánlivě nevyčerpatelné energie, která by dokázala zásobit malou zemi Třetího světa, kdyby ji někdo dokázal náležitě zapřáhnout. Navzdory radosti, nadšení a smíchu vždycky vidím hřiště jako svého druhu palimpsest; tam kde se druzí dívají na děti, život a čilou aktivitu, já si představuji, že vidím pod povrch, kde čeká jiné hřiště, opuštěné hřiště, to, které existuje pozdě v noci, když už se všichni rozešli domů. Tiché, do stínů pohroužené místo, kde se neobsazené závěsné houpačky téměř nepostřehnutelně kývají sem a tam ve večerním vánku, prázdné kyvadlové houpačky kdovíproč skřípají v pantech a kovové skluzavky tiše drnčí, jak něco malého, ale pevného dopadá z nejbližšího stromu a kutálí se dolů na zem.

Už jsem vám přece říkal, že jsem chodící karneval radosti. Ale z toho, co jsem sledoval teď, by i člověku s těmi nejocelovějšími nervy běhal mráz po zádech.

Melissa pobíhala po celém hřišti, střídala houpačky, prolézačku, skluzavku a vůbec všechno (navzdory svým námitkám, že ji Ostatní nabídka hřiště nezajímá), smála se z plna hrdla, velkolepě se bavila a hrála si přinejmenším s pěti jinými dětmi… z nichž jsem ani jedno neviděl. Představoval jsem si, jak se asi ta scéna jeví lidem, kteří projíždějí kolem; kyvadlová houpačka, na které nikdo nesedí, se kývá nahoru a dolů, neobsazené závěsné houpačky se houpají sem a tam, některé docela vysoko… ti si musí myslet, že mají vidiny.

Když jsem se tak díval, jak si Melissa hraje s neviditelnými dětmi, slyšel zvonit její smích, viděl na její tváři štěstí a byl svědkem toho, jak vypadá jako normální zdravé čiperné živé dítě, myslím, že jsem se ještě nikdy necítil tak osamělý.

Po několika minutách ke mně Melissa přiběhla a přitom se dosud chichotala něčemu, co jí řekl někdo z kamarádů. Zastavila se, popadla dech a zeptala se: „Nefunguje to, že jo?“

„Co tím myslíš?“

„Pořád se tváříš jako mračidlo. Mračidlo nejmračidlovatější.“

„Mně je dobře.“

„Vezmu tě zase za ruku, tak se připrav.“

Připravil jsem se a ona udělala to, čím mi vyhrožovala.

„Ty jsi tak smutný,“ zkonstatovala.

„Jsem jenom unavený, Melisso. To je všechno.“

„E-e, kámo. Nelži mi.“ V jednom oku se jí začala nalévat slza.

„Ale no tak, Melisso,“ chlácholil jsem ji a vzal jsem ji i za druhou ruku. „Nezlob se, zlato, ano? Já jsem jenom… občas mě to přepadne.“

„Ty jsi takový spoustu času. Já to poznám.“

„To přejde. Běž si zase hrát s novými kamarády, ano?“ Zavrtěla hlavou, ani přitom nemrkla. „Ne. Chci se zase projet a podívat se, jestli uvidím lidi, které nevidíš ty.“

„Jak chceš.“

„Co já chci je nebýt mrtvá. A chci, aby ses usmíval, a to doopravdy. Však ti kvůli tomu obličej neupadne, víš?“

„No, co kdybychom teda jeli domů – teda do mého bytu – a pustili si SpongeBoba? Pokud si vzpomínám, mám slíbený úžasný máslový popcorn.“

„Popcorn dostaneš a bude ti strááášně chutnat. Dobře. Já se ještě rozloučím a potom se vrátíme.“

„Můžeš tady ještě chvíli zůstat a hrát si s nimi. Totiž, nemusíš zrovna nutně jet se mnou.“

„Chtěl jsi přece, abych se náhle nezjevovala a nemizela. Že tě to znervózňuje.“

„Jenom když to nečekám. Tohle bude jiné.“

Přimhouřila oči. „Ty se mě chceš zbavit?“

„Vůbec ne. Ale ty ses tady tak dobře bavila a… a se mnou moc zábavy není.“

„To mi povídej, mračidlo.“

„Myslím, že bych dal přednost strašidlu1.“

Rozhodila rukama. „Jsem vrtkavá. A jsem mrtvá. Takže bude po mém. Rozloučím se s ostatními dětmi a potom chci, abys mě ještě někam zavezl, než pojedeme zpátky a pustíme si SpongeBoba.“

„Už ti někdo někdy řekl, že jsi tak trochu panovačná?“

„Jo, ale já jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jako teď.“ S těmi slovy odběhla, aby se ještě vyřádila na houpačce se svými neviditelnými kamarády, zatímco já jsem tam zůstal sedět a lámal jsem si hlavu, kam asi tak bude chtít zavézt.

* * *

„To nemyslíš vážně.“

„Ale jo,“ trvala na svém. „Chci vidět, kde máš uložené krabice ostatních lidí.“

Projížděli jsme náměstím v centru, kde by podle mého podezření Melissa měla být schopná vidět jiné jedince svého druhu, ale jestli nějaké viděla, nic o tom neřekla.

„Proč bys měla chtít vidět… totiž, není to nic…“

„Jenom si myslím, že by to mohlo být zajímavé, to je všechno.“

Dával jsem si dobrý pozor na tón svého hlasu. „Hele, Melisso, já tam nejezdívám, dokud nemusím.“

„Zase nějaké z těch tvých pitomých pravidel?“

„Ne. Prostě je to tak.“ Zastavil jsem na červenou u Sparty a přistihl jsem se při vzpomínce na to, jak jsme se s Rebekou začali scházet a jak jsme páteční večer vždycky začínali ve Spartě nejlepšími cheeseburgery na světě. To bylo v dobách, kdy jsem byl dostatečně arogantní – nebo líný – na to, abych věřil, že ji znám.

„Hele,“ ukázala Melissa na semafory. „Není to ten správný odstín zelené, na který čekáš?“

„He? Jo, správně… díky.“ Rozjel jsem se a automaticky jsem zamířil k mostu na Východní hlavní ulici, který vedl do Rakvové čtvrti.

„Jak to, že tam nejezdíš, dokud nemusíš?“

Sevřel jsem volant pevněji. „Není to zrovna Disleyland. Je to velká, studená, deprimující místnost plná kovových polic s krabicemi plnými osobního majetku mrtvých lidí – jejich věcí.“

Melissa se na mne na chvilku zaškaredila. „Já si pamatuju, co je ‚osobní majetek’, už z toho, jak jsi mi to říkal předtím, takže mi to nemusíš vysvětlovat pokaždé, když to řekneš. Nejsem pitomá.“

„Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Promiň.“

Na chvíli se ode mne odvrátila, zamávala někomu, koho jsem neviděl a usmála se a řekla: „Vidíš tu paní támhle u zdi?“

Aniž jsem si to vlastně uvědomil, přejel jsem most a vjel do Rakvové čtvrti. Znovu jsme zastavili na červenou přímo na tom rohu, kde začal velký požár z roku 1968. Tehdy vzplála místní výrobna pohřebních uren a požár zachvátil všechny provozovny v okruhu tří bloků. Oblast už se nikdy nevzpamatovala.

Před cihlovou zdí stála stará, ale elegantně vyhlížející černoška. Pokud si dobře vzpomínám, bývala tahle část Rakvové čtvrti – jíž se říkalo Staré východní město – plná nočních klubů, malých muzeí a specializovaných obchodů. Uvažoval jsem, kterému typu podniku ta zeď patřila a jaké vzpomínky si s ní ta stará žena spojovala.

„Ano, vidím ji.“

Stála tam s rukama rozpřaženýma, jako by čekala, že ji někdo obejme. Její šaty se vyznačovaly omšelou, vybledlou elegancí a rukavice, které na sobě měla, vyhlížely… ponuře. To bylo jediné slovo, které mě napadlo.

„Co tam dělá?“ zajímala se Melissa.

„Nemám ponětí, zlato. V téhle oblasti žije spousta… ztracených lidí.“

Jakoby na dokreslení mé odpovědi došel ke staré ženě mladý, ale hrozně neupravený muž a velmi hlasitě se začal dožadovat, aby mu uřízla kus obličeje. Stará žena se po chvíli usmála, pohladila ho po tváři, jako by to byl jenom navztekaný chlapeček, a dala mu z peněženky dolar. Potom se obrátila zpátky ke zdi s rukama rozpřaženýma k objetí, zatímco mladík se díval střídavě na ni a na dolarovou bankovku a nakonec se v tichosti odšoural pryč.

„Viděl jsi i jeho?“ zeptala se Melissa.

„Jo.“

Naklonila se ke mně. „Nevím proč, ale mám pocit, že by to mohl být další člověk, který se u tebe na čas zastaví.“

„Je to jenom jeden z těch… ztracených lidí tady, Melisso. Ten chudák je zřejmě blázen a nemůže si dovolit léčení.“

Semafor přeblikl a já jsem jel dál.

„Děláš to vždycky?“

Podíval jsem se na ni. „Co jestli dělám?“

Zadívala se za mladíkem, jenž vrávoral za roh, a zavrtěla hlavou. „Nic. Jenom jsi o moc milejší, než bys chtěl, abych si myslela.“

„Ne, to nejsem. Ale přesto díky.“

„Hele, jsem panovačná, vzpomínáš? Když řeknu, že jsi milý, tak jsi milý.“

„Ale…“

„Ticho!“

Na několik dalších minut jsme upadli do pohodlného mlčení. Melissa si prohlížela ulice a budovy (a trosky budov) se zaujetím, jakého je člověk od devíti let výš geneticky neschopný, a já jsem jednoduše kopíroval trasu, kterou bych dokázal projet i ve spánku.

Nemocnice Cedar Hill Memoriál, oba městské domovy důchodců a okresní hospic tvoří spolu s mým bytem téměř dokonalý kruh; ten kruh pak uzavírá zastávka ve skladišti ve Starém východním městě, než zamířím zpátky domů. Třebaže jsem si toho byl vědom odjakživa, ještě nikdy to na mne nedolehlo tak, jako když jsme s Melissou jeli ke skladišti; tři roky jsem jezdil a žil stále v jednom kruhu jako můra, která krouží kolem žárovky a rozhoduje se, jestli má nebo nemá podlehnout pokušení, jako letadlo na vyčkávacím okruhu, které čeká na povolení k přistání, jako smrtelně vážný komik zaseklý v otáčecích dveřích němé grotesky z dvacátých let, který čeká na pointu gagu.

Zastavil jsem u zamčených vrat a vylovil z peněženky přístupovou kartu. Chystal jsem se ji protáhnout skenerem, když tu Melissa pronesla: „Ty bys to opravdu udělal, že jo?“

„Co?“

Kývla hlavou směrem k vratům. „Vzal mě dovnitř a ukázal mi ty krabice.“

„Přece jsi říkala, že je chceš vidět.“

„A ty jsi říkal, že tě to místo deprimuje.“

„Ne, já jsem říkal, že je velké, studené a deprimující.“

„To je stejné.“

„Technicky vzato není, protože…“

„Ticho! Opravdu bys mě vzal dovnitř a ukázal mi to, i když jsi z toho smutný?“

Neřekl jsem nic. Asi by to nemělo smysl.

„Na chvíli ti podržím ruku,“ oznámila Melissa.

Udělala to a já jsem si na několik vteřin uvědomoval její přítomnost v jedné z mých vzpomínek na skladiště. Tohle bylo něco jiného než ráno s její matkou v pohřební síni; tentokrát jsem měl pocit… útěchy. Že nejsem tak sám.

Pustila moji ruku a předstíraně se otřásla. „Fůůůj, máš pravdu. To je opravdu depresivní místo, chlape. Vážně.“

„Říkal jsem ti to.“

„Smím se tě na něco zeptat?“

„Myslíš kromě toho, jestli se smíš na něco zeptat?“ Zahihňala se. „Nedělej ze sebe chytráka. To pak mám sto chutí tě plácnout.“

„A tvoje otázka zní…?“

Zatvářila se velmi vážně, velmi dospěle. „Proč tohle děláš? Jak ses k té práci dostal? Bereš za to peníze? Totiž, za tohle by ti přece nikdo neplatil, nebo ano?“

„To jsou čtyři otázky.“

Zatvářila se rozmrzele. „No a co? Snad někam nespěcháš? No tak jsou to čtyři otázky, a co má být? Povíš mi to, prosím tě?“ Tou dobou už jsem vycouval a měl namířeno k domovu. Rozhodl jsem se vzít to objížďkami. Jestli jí mám povědět o tomhle, pak v autě, ne v bytě. V bytě jsem o tom nikdy nemluvil a nikdy nebudu. Připadalo mi to v Rebečině přítomnosti nevkusné, jako bych zneucťoval památku své ženy. Nebo vzpomínku na manželku, o které jsem si myslel, že ji znám.

Melissa si odkašlala – samozřejmě dramaticky. „Nooo…?“

„Slibuješ, že mě nebudeš přerušovat hromadou otázek?“ Naznačila zapínání úst na zip.

„Myslím to vážně, Melisso. Ještě nikdy jsem o tom nikomu nevyprávěl a nechci, aby sis z toho dělala legraci.“

Zvedla ruku, rozepnula ústa a prohlásila: „Nikdy bych si z tebe legraci nedělala, když jde o tyhle věci. Slibuju.“

Blýskl jsem po ní svým nejoslnivějším toporným úsměvem. „Dobře. Kdyby ti něco nebylo jasné, pak mě smíš přerušit. Platí?“

„Platí,“ odpověděla a plácli jsme si na to.

„Dobře. Odpovím ti na ty otázky v opačném pořadí, jestli ti to nebude vadit.“

„Nebude, pokud mi na ně odpovíš.“

„Nedostávám za to zaplaceno. Žiju ze svých úspor, z prémiového balíčku firmy za odchod do předčasného důchodu a z Rebečiny pojistky.“

Melissa zvedla ruku. „Hele, já bych nerada mluvila o něčem smutném, ale jestli se Rebeka zabila, pojišťovna přece pojistku nevyplatí.“

Zazubil jsem se a zašermoval na ni prstem. „Ne, ne, kdepak – to je mýtus, který spousta pojišťoven ze všech sil drží při životě. Pravda je taková, že existuje několik pojišťovacích společností, které vyplatí životní pojistku i v případě, že pojištěnec spáchá sebevraždu. Sice počkají rok a vyplatí jenom nominální hodnotu pojistky, ale vyplatí. Sebevražda se považuje za následek nediagnostikované duševní choroby. Byla bys překvapená, kolik pojišťoven to v tichosti dělá.“

„Jak to všechno víš?“

„Víš, co jsem dvaadvacet roků dělal, než se Rebeka zabila a já odešel do předčasného důchodu?“

Melissa zavrtěla hlavou.

„Prodával jsem životní pojistky.“

„Panejo! To je teda legrace! To je ta nejpraštěnější věc, jakou jsem slyšela za celý týden! Je v pořádku, když si myslím, že to je praštěné?“

Přikývl jsem. „Sám v tom shledávám jistou ironii.“ Podíval jsem se na ni.

„Já vím co je to ironie,“ prohlásila. „Moji učitelé mámě říkali, že jsem nadaná.“

„O tom nepochybuji.“

„No, a… co teda…? Hele, kolik ti je vlastně let?“

„Příští měsíc mi bude čtyřicet sedm.“

„Páni. Ty budeš mít narozeniny! To bych ti mohla upéct ten nejbáječnější dort.“

„Narozeniny už jsem dávno přestal slavit… a ne, Melisso, nemohla. A žádné odmlouvání.“

Vzdychla a zakabonila se. „No dobře. Takže říkal jsi…?“

„Rebeka nebyla pojištěná u mé společnosti. Můj bývalý zaměstnavatel patřil k těm pojišťovnám, které při sebevraždě pojistky nevyplácejí.“

„Tak to je v hajzlu.“

Ty dnešní děti.

„Odpovídá to na tvou otázku o mém finančním zajištění?“

„Ty tedy máš dost peněz na to, aby ti stačily až do konce života?“

„Když budu opatrný, tak ano. Byt je splacený. Rebeka a já jsme udělali několik dobrých investic. Nejsem bohatý, Melisso, ale s tím, co mám, vyjdu.“

„Bezva.“ Otočila se ke mně o kousek víc a založila ruce na prsou. „Takže… jak ses k téhle práci dostal a proč zrovna ty?“

„Já to nepovažuji za práci, Melisso. Spíš…“

„Spíš co?“

Trochu se mi sevřelo hrdlo. Zakašlal jsem. „Mohli bychom se k tomu vrátit později?“

„Dobře.“

Zastavil jsem u podzemního parkoviště a musel jsem vytáhnout kartu. Pak jsem zajel na své vyhrazené stání u výtahů. Vypnul jsem zapalování, vytáhl klíče a zůstal sedět. Držel jsem je v ruce a hleděl jsem na ně.

„Co je?“ vyzvídala Melissa. „No tak, Neale, už ti to šlo tak dobře.“

„Mohu se na něco zeptat tebe?“

‚ „Jasně.“

„Proč nebyl na pohřbu tvůj táta? Ještě ses o něm ani nezmínila.“

„Táta je mrtvý. Umřel dřív, než jsem se narodila. Měl velký mejdan s kamarády hned po tom, co se dověděl, že je máma těhotná. Opil se a naboural do stromu. Ale naštěstí s ním nikdo jiný v autě nebyl.“ Sklopila pohled ke svým rukám. „Znám ho jenom z obrázků a videonahrávek a z toho, co o něm vyprávěla máma. A to není úplně ono, víš? Ale podle všeho mohl být prima, něco jako ty.“

„Ty si myslíš, že jsem prima?“

Pokrčila rameny. „Ale nenech si to stoupnout do hlavy. Myslím, že bys byl prima táta.“

Chvilku jsme se jenom dívali jeden na druhého. Potom se ke mně přitulila a položila si moji ruku kolem ramen. „Je to v pořádku?“

„Je to pěkné. Líbí se mi to.“

„Mně taky.“

Žádné otřesy, žádné vize, žádný náhlý příval vjemů; jenom já s rukou kolem jejích ramen a ona s hlavou položenou na mých prsou. Bylo to hezké.

„Tři týdny po Rebečině pohřbu jsem se vrátil do bytu a našel jsem ji spící v pokoji pro hosty, právě tak, jak jsi ji viděla. Na místě, kde jsem… našel její mrtvé tělo. Vzala hromadu prášků na spaní, rozdrtila je a zamíchala do misky kaše, aby je nevyzvracela. Shromažďovala prášky na předpis celé měsíce a já o tom neměl ani tušení.

Nejdřív jsem nevěděl, co si mám myslet – přece jsem viděl, jak rakev s jejím tělem zahrabávají do země, ale přesto najednou byla tady, v pokoji pro hosty. Ta hniloba – jestli to tedy je hniloba – se začala projevovat až skoro po třech měsících. Ale tu noc, kdy se Rebeka znovu objevila, nedokázal jsem se na ni přestat dívat. Dýchala. Viděl jsem, jak se jí zvedá a klesá hruď, slyšel jsem, jak jí vzduch proudí do plic a zase ven. Jako by si jenom zdřímla. Vysvětloval jsem si to tak, že jsem v sobě potlačoval zármutek tak dlouho, až se nahromadil a… až mi prostě přeskočilo. Vytáhl jsem tedy láhev kořalky, sťal jsem se jako doga a vrátil jsem se zpátky do pokoje. Pořád tam ležela. Rozhodl jsem se, že ji vzbudím. Dovrávoral jsem k posteli, popadl jsem ji za rameno a pořádně jsem s ní zatřásl. V tu chvíli… pamatuješ si, co se nám přihodilo dnes ráno, že?“

„M-hm.“

„Něco takového se mi stalo i s Rebekou. Nebylo to tak silné jako dnes ráno, ale bylo to dost zlé. V jediném záblesku mi prolétlo hlavou to, co měla na mysli v posledních chvílích, a… a bylo to hrozné, Melisso. Byla hrozně osamělá a já to vůbec nevěděl. Celé roky žila s pocitem, jako bych byl cizí člověk.“ Ani teď, když jsem se slyšel, jak to vyslovuji nahlas, jsem to ještě plně nechápal.

„Totiž, lidé si rádi myslí, že když někdo jim blízký umírá, myslí do samého konce na ně, na ty, které nechává za sebou.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Rebeka vůbec nemyslela na mne. Ani zdaleka ne. Já jsem pro ni prakticky přestal existovat.“

Melissa mě vzala za ruku. „To mě moc mrzí.“

Jenže já už nedokázal přestat. „Ale potom jí něco vypadlo z ruky.“ Pozvedl jsem klíče od auta. „Klíč zabalený v kousku papíru. Byl to vzkaz psaný její rukou. Byla na něm adresa, číslo a slova: ,Hledej ve své druhé peněžence.‘

Tam jsem našel přístupovou kartu ke skladišti. Ten klíč byl od visacího zámku na dveřích místnosti číslo 23.“

„A tam ukládáš ty krabice.“

Přikývl jsem. „Ale když jsem tam té noci dorazil, ležela tam jenom jedna krabice. Byla plná Rebečiných věcí, o kterých jsem ani nevěděl. Dětské knihy, plyšová zvířátka, krabička se starožitnými náprstky, desky s těmi nádhernými akvarely, které namalovala – sakra, vždyť já ani nevěděl, že ráda maluje. Byli jsme manželé patnáct let a já o tom neměl ani tušení. Byly tam sešity s básněmi, které složila, programy divadelních představení, ve kterých vystupovala na střední a vysoké škole, takové… vzácné upomínky na někoho, koho jsem vlastně neznal.

Ale nejhorší ze všeho byly dopisy. Měla… neřekl bych ‚milence‘, protože ti dva… é, nikdy… ehm, no…“

„Neměli sex. Klidně to přede mnou můžeš říct.“

Příliš jsem se styděl, než abych se na ni dokázal podívat. „Ti dva do sebe byli zamilovaní na střední škole a scházeli se ještě asi deset let po naší svatbě. Mluvili spolu hodně po telefonu, scházeli se na oběd, ale dávali si pozor, aby nikdy nebyli spolu sami. On byl také ženatý, měl kupu dětí, ale ty dopisy… proboha, Melisso, on ji tolik miloval a ona milovala jeho. Říkala mu věci, které mně nikdy neřekla. Měla jeho i své dopisy – on jí ty její poslal zpátky, když to posléze ukončil. Už to začalo být příliš… já nevím… příliš bolestné pro oba. Seděl jsem v tom zatraceném skladu celou noc a četl je, a když jsem dočetl poslední, věděl jsem, že jsem pro ni byl celou tu dobu jenom až ten druhý. Cena útěchy za to, že nedostala muže, se kterým měla prožít život.

Tehdy jsem ji chtěl zpátky. Pořád chci. Mohl bych být lepší člověk, takový muž, jakého by si zasloužila za manžela. Kdybych se pořád nezaobíral tím, abychom měli všechny záležitosti v dokonalém pořádku, všechno splacené, kdybych v jednom kuse nesledoval peníze, investice a všechny ty zbytečné nesmysly… pak bych si možná všiml, jak je osamělá. Miloval jsem ji stejně jako on, ale nikdy jsem to moc neuměl dát najevo, vyjádřit to slovy tak, jak bych měl. ‚Ty jsi velice opatrný člověk, Neale.‘ Tak mi to říkávala. ‚Opatrný‘.“ Zhluboka jsem se nadechl, stiskl jsem Melisse rameno a vyklopil ze sebe zbytek.

„Od té noci jsem ji pravidelně kontroloval a nacházel jsem nové a nové kousky papíru, na kterých stála jména a adresy nemocnice, domovů důchodců nebo hospice. Přijít na to, co mám dělat, mi netrvalo příliš dlouho. Prvních několik mi dalo docela zabrat. Musel jsem důkladně prohledat skládky, abych krabice našel. Ale když jsem se rozkoukal, jak to chodí, najít krabice už nebylo tak obtížné. Bývají v odpadu nahoře, někdy dokonce položené vedle kontejnerů. Dokonce už znám rozvrhy. Nemocnice se nevyzvednutého majetku zbavuje každé úterý večer, dům s pečovatelskou službou na 21. ulici jej vyhazuje ve čtvrtek, domov důchodců odkládá nevyzvednuté krabice v pátek a hospic…“

„V neděli večer,“ dořekla Melissa.

„V neděli večer.“

„A tohle tedy děláš tři roky?“

„Ano.“

„To musí být osamělý život.“

Pomyslel jsem na to, jak se na hřišti smála s kamarády, které jsem neviděl. „Občas ano. I když mám návštěvy jako tebe a Lennyho a jiné. Dokonce jsem se s tím jednou pokoušel přestat, ale právě tehdy Rebeka začala …chátrat. No, už jsem to tak řekl. Stále doufám, že když se dostanu k osobnímu majetku zesnulých co nejdřív, že se tím ten proces zastaví, že se Rebeka začne zotavovat. Jenže, uvědom si, že… je mrtvá. Z toho se ‚nezotaví’.“

„Proč to vlastně potkalo zrovna tebe?“

Tentokrát jsem se na ni podíval. „Nevím jistě, ale doufáni… doufám, že když toho udělám dost, Rebeka mi odpustí, že jsem nebyl nablízku, že jsem byl tak špatný člověk, že jsem byl tak rezervovaný a nedovtipný a… a…“

„Opatrný?“

Přikývl jsem. „Opatrný.“

„Třeba je to něco takového, co ti uloží kněz po zpovědi. Odříkat Otčenáš, nebo Zdrávas Maria, nebo projevit lítost.“

„Pokání.“

„Tak mi to připadá. Máma vždycky říkala: ‚Když to chodí jako kachna a kváká to jako kachna, musí…’“

Oba nás polekalo zabouchání na okénko u řidiče. Já dokonce vykřikl, čemuž se Melissa potom smála.

„Vylezete někdy z toho zatraceného auta?“ zahulákal Lenny. „Něco vám chci ukázat.“ Otevřel jsem dveře, ale Lenny mi blokoval výstup.

„Dneska jsem přišel k nové hračce!“ Pozvedl předmět, který mohl být pouze digitální fotoaparát, a to docela drahý. „Nějaký mladý kravaťák ho nechal v knihovně. Já jsem takový vždycky chtěl, tak jsem si řekl co, do prdele… mladá dáma promine, to mi jen tak uklouzlo.“

Melissa se zakřenila. „To je v pořádku. Už jsem slyšela horší.“

Vystoupili jsme z auta. Lenny smekl klobouk a podal Melisse ruku. „Jmenuju se…“

„Jmenujete se Lenny Kessler. Těší mě. Já jsem Melissa.“ Popadla jeho ruku a rázně s ní zapumpovala.

„No, je mi opravdu potěšením se s tebou seznámit, Melisso. Hádám, že se o mně zmínil tady starý Neal, že jo? Řekni mi, že je to pravda.“

„Je to pravda. Kde máš svoji známost z rána?“

„Moji známost? Jo tak, ty myslíš Theresu? Tu ženskou v šatech?“

„M-hm. Viděla jsem, jak si povídáte. Dívala jsem se z okna. Je hezká.“

„Je hezky zahleděná sama do sebe, ale jinak jo, je to fešanda. Ale obávám se, že jsme se zrovna neskamarádili.“ Podíval se na mne. „Škoda. Dal bych roční plat za to, kdyby přede mnou vyvalila ty dudy, co měla schovaný pod těma značkovýma šatama.“ Melissa se zachichotala. „Ty jsi legrační.“

„Jsem rád, že si to tady někdo myslí,“ mrkl na ni Lenny a obrátil se ke mně. „Ty ses mě chystal zeptat, co jsem v knihovně vůbec dělal?“

Vzdychl jsem „Lenny, mám za sebou perný den, a to ještě není ani šest.“

„Vidím, že jsi samá sranda jako vždycky. No dobře, povím ti to cestou nahoru k tobě. Mimochodem, doufám, že ti ještě zbylo trochu toho dobrýho chlastu. Trochu mi vyprahlo.“ Všichni tři jsme zamířili k výtahům. Stiskl jsem tlačítko NAHORU a čekal jsem.

„V knihovně jsem si listoval knihou o vědě kolem mozku a o tom, čemu autoři říkají ‚biologie víry‘, víš?“ řekl Lenny. „Mozky nás všech prý obsahujou takzvanou ‚oblast Boha’, místo, kde se ve chvílích euforie spojuje duchovno a biologično. A to mě přivedlo k přemýšlení o tobě a o tvých žvástech o tom jak ‚si tě buňky pamatujou‘, takže jsem…“

Zvedl jsem tuku a umlčel ho. „Máš u sebe ještě peněženku, Lenny?“

„Vždycky.“ Vytáhl ji ze zadní kapsy kalhot. „Ale moc peněz v ní nezbylo.“

„Ukaž.“ Vzal jsem mu ji z ruky, otevřel ji a probíral obsah, až jsem našel, co jsem hledal. Vytáhl jsem kartu, přečetl si ji, uviděl Lennyho podpis a zasmál jsem se.

„Co je?“ otázal se Lenny. „Našels snad moji hambatou fotku? Je mi líto, jestli si připadáš nedostatečný, ale…“

„Tys byl dárcem orgánů a tkání, Lenny.“

Sebral mi kartu i peněženku z ruky. „Jo, a co má…? Aha, moment…“

„Nevím, co ti odebrali a co ne, ale podle téhle karty jsi souhlasil s odběrem rohovek. I kdybys měl všechny ostatní orgány nepoužitelné, rohovky jsou jedna z prvních věcí, které se dárcům odebírají.“

Chvíli civěl na kartu a potom se podíval na mne. „Tak jsi měl pravdu? Buňky z mých rohovek…?“

„Stále fungují v očích nějakého Šťastlivče.“

„No teda, to je gól.“

Výtah přijel a dveře se otevřely. Byl prázdný.

„Rád bych vás dva o něco požádal,“ řekl jsem, nastoupil dovnitř a podržel dveře otevřené. „Mohli byste se prostě přenést nahoru do bytu a nechat mě jet samotného? Není v tom nic osobního, jenom… potřebuju minutu nebo dvě o samotě.“

„Nezdejchneš se pryč nebo něco takového, že?“ ujišťovala se Melissa.

„Kam bych šel?“

Přikývla. „Taky pravda.“ Popadla Lennyho za ruku. „Dobře, mračidlo – uvidíme se nahoře.“

Dveře se zavřely. Stiskl jsem tlačítko do svého patra, počkal několik sekund, než se výtah dal do pohybu, a potom se mi podlomily nohy. Dopadl jsem zadkem na podlahu, zabořil obličej db dlaní a rozplakal jsem se. Zatraceně! Tři roky. Tři roky mi trvalo postavit kolem sebe zdi a naučit se nic necítit a Melissa je za dva dny rozbourala a všechno, na co jsem se snažil nemyslet, čemu jsem se odmítal postavit, co jsem si nechtěl přiznat, to všechno se přivalilo hned za ní a ovanulo mě to jako žár z pece.

Musí přece existovat způsob, jak vyškrábat vinu, lítost a smutek ze svého nitra, kde se vrství jako zvápenatělé usazeniny na vazivové tkáni a člověku takřka znemožňují ráno vstát z postele a čelit dnu, protože už jenom pohnout se příliš bolí; měl by existovat nějaký nástroj, který by člověk nosil s sebou pro případ, že se maličký kousíček té usazeniny nepozorovaně utrhne a začne putovat k srdci, nástroj, který by se dokázal vnořit do těla, aniž by prolil krev nebo zjizvil tkáň, jednoduše tu usazeninu vydrhnout a odstranit a ponechat člověka bezpečnému zapomnění, v němž se ho nic nedotkne, nic ho nedojme a na ničem nezáleží.

„Kurva…“ ulevil jsem si nahlas. Zvedl jsem hlavu a zjistil, že jsem skoro ve svém patře, vstal jsem, otřel si oči, jak nejlépe to šlo, a doufal jsem, že se ten zatracený výtah nezastaví v jiném patře, aby nastoupil někdo další. Nechtěl jsem, aby mě takhle někdo viděl.

Dveře se otevřely v mém podlaží. Nikdo tam nečekal. Zamířil jsem s klíčem v ruce přímo ke svým dveřím, a spěšně jsem vklouzl dovnitř.

Melissa v kuchyni chystala ingredience na svůj popcorn a Lenny si štědře naléval. Prošel jsem kolem nich co nejrychleji s výmluvou, že potřebuji na záchod, když tu jsem Melissu zaslechl zpívat:

„Z hory Snů jemný šeptavý vánek přes záliv ukolébavek vál do plachet lodí, co přivážejí spánek a odvezou všechny starosti v dál…“

A nedokázal jsem se ani pohnout.

„Hej, Neale,“ zahlaholil Lenny. „Nechceš prcka tohohle šnapsu?“

„To se k mému popcornu nehodí,“ namítla Melissa. „Jenom sodovka. Nebo jahodový džus.“

Dlouze jsem popotáhl, odešel do pracovny, vzal krabici s Melissiným osobním majetkem, vrátil se do obýváku a hodil krabici na pohovku. „Je na čase, aby sis něco vybrala,“ prohlásil jsem trochu hlasitěji, než bych rád.

Melissa vystrčila hlavu z kuchyně. „Cože je na čase?“

„Slyšelas mě,“ řekl jsem a odklopil víko. „Je čas jít, Melisso. Pojď sem a hned teď si něco vyber.“

Podívala se na krabici a potom na mne. Snažila se nedat to najevo, ale bylo znát, že se v ní něco zbortilo.

„Ale to není fér! Říkal jsi, že musím týden…“

„Moje ‚pitomá‘ pravidla, pamatuješ? Mohu je změnit, kdy se mi, sakra, zachce. Teď sebou hoď a pojď si něco vybrat!“

„A… a… ale…“

„Žádné ale! Já tohle nepotřebuji. Já tohle nechci. Všechno bylo dobré, dokud ses neobjevila ty se svými otázkami a se svým ‚chlape‘ a ‚strašidlo‘ a tulením a ‚byl bys bezva táta‘ a vůbec. Já – dívej se na mne!

Já nejsem tvůj táta, Melisso, ten je mrtvý, stejně jako ty, stejně jako Lenny, stejně jako Rebeka, stejně jako budu jednou já – a čím dřív, tím lépe, do prdele!“ Samotného mě vylekalo, jak hlasitě jsem na ni řval.

Lenny stál za ní, ruku položenou na jejím rameni. „Hele, Neale, kámo – co blbneš?“

„To není tvoje věc, Lenny.“ Odhodil jsem víko a vykročil jsem k Melisse, která ucouvla k Lennymu, oči vytřeštěné strachem.

Zastavil jsem se. Ježíšikriste, co to dělám? Ona se mne opravdu bojí. A na hřišti si to tak užívala.

Jenže já jsem samozřejmě věděl, co dělám. Byl jsem jenom opatrný. Odstraním příčinu toho, že něco cítím, a nebudu zase cítit nic a budu žít stejně jako předtím.

Zakryl jsem si ústa rukou. „Proboha…“

„Ty jsi plakal!“ podivila se Melissa.

„Myslím, že potřebuješ frťana něčeho dobrého,“ nadhodil Lenny.

Podíval jsem se na krabici, na víko na podlaze, a uvědomil si jakou hroznou, strašnou, špatnou věc jsem právě udělal. Jakmile bylo víko zvednuto v jejich přítomnosti, museli si vybrat. Nevím, proč tomu tak je, ale je to prostě tak.

„Proboha, Melisso,“ spustil jsem ruku od úst. „Moc mě to mrzí. Já… jsem byl rozčilený, protože… protože…“

„To je v pořádku,“ řekla bezbarvým tónem a s nečitelným výrazem. Odložila mísu, do které chtěla nasypat popcorn, stiskla Lennyho ruku, přistoupila ke krabici a zkoumala její skrovný obsah.

„No dobře,“ oznámila maličko rozechvělým hlasem. „Už jsem se rozhodla.“

„Můžeš mi odpustit?“

„To se ještě uvidí.“ Odvrátila se, zvedla víko a položila je zpátky na krabici. „Není tam nic, co bych chtěla. Promiň, strašidlo. Vypadá to, že mě máš na krku napořád.“

„Co to má znamenat?“

„Vybírám si.“ Přistoupila ke mně, vyslala ke mně varovný pohled říkající „teď se tě dotknu“ a vzala mě za ruku. „Rozhodla jsem se zůstat tady s tebou. A vím, že nejsi můj táta, jenže toho jsem ani neznala.“ Pověsila se mi na ruku a přinutila mě, abych se trochu shýbl. „Ale tebe znám. A opravdu chci zůstat tady.“ Políbila mě na tvář. „Potřebuješ někoho, kdo by se o tebe staral, protože sám na to očividně nestačíš. Chlape, prohlédl sis někdy koupelnu? Myslím pořádně! Už jsem viděla vědecké pokusy, které vypadaly míň odpudivě.“

Všichni jsme chvíli stáli mlčky a potom jsme se všichni tři otočili k pokoji pro hosty.

„To jsi byl ty, Lenny?“ zeptal jsem se.

„Jo, zkouším si tady břichomluvecké promítání svého kašle do vedlejšího pokoje – co si, sakra, myslíš, ty zázraku!“ Podíval jsem se na Melissu. „Ještě nikdy nekašlala.“

„Určitě?“

„Ano.“

„No, co kdybychom se na ni tedy šli podívat…?“

Všichni tři jsme se vydali do pokoje pro hosty. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem, že mezi žaluziemi na okně se dovnitř dere podvečerní světlo, zlaté, ale současně jakoby šedivé, a vrhá přes Rebečino tělo neostré jasné pruhy.

Melissa odběhla a roztáhla žaluzie trochu víc – ne úplně, ale jen natolik, aby Rebeka na chvilku vyhlížela jako postava na malbě a černé skvrny na její pleti vypadaly spíš jako stínování doplněné s rozmyslem na závěr práce umělcovým štětcem nebo uhlem.

„Je jich méně,“ zašeptal jsem.

„Jo,“ přisvědčila Melissa, přistoupila k posteli a posadila se vedle Rebeky. „Pořád nevypadá moc dobře, ale vypadá líp, nemyslíš?“

Chystal jsem se něco říci, ale Rebeka znovu tiše a suše zakašlala a nepatrně pootočila hlavu doprava, jako by hledala pohodlnější polohu. Zaslechl jsem, jak jí přitom tiše zapraskaly krční obratle a potom vydala tichý, jemný, ale spokojený vzdech. Tááák, takhle je to lepší.

Melissa ji vzala za ruku. „Hm, to je zvláštní.“

„Co?“ To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázal vypravit.

Melissa se na mne podívala. „Myslí na cheeseburgery.“

„Páni,“ ozval se za mnou Lenny. „Neale, musíš mi dovolit, abych ji vyfotil, vás všechny tři.“ Nečekal na odpověď, zapnul fotoaparát a kývnutím mě vybídl, abych se přesunul k posteli.

Pohnul jsem se, jako bych byl opilý nebo zdrogovaný, a posadil jsem se na druhou stranu postele vedle své ženy.

„Vem ji za ruku,“ poručila mi Melissa.

Zaváhal jsem.

„Já se postarám, aby se nic nestalo,“ uklidňovala mě. „Slibuju.“

Vzal jsem Rebečinu ruku do obou svých; připadala mi prakticky stejná jako vždycky, když jsem se její ruky odvážil dotknout: vlhká, lepkavá, bez života… ale hluboko pod fasádou tkání, pod fasádou, jíž bylo nakonec celé tělo, jsem cítil drobounkou vlnku tepla, jak se snaží vyplavat k povrchu.

„Ještě to bude trvat dlouho,“ řekla Melissa. „Ale aspoň bude mít společnost. A ty taky.“ Naklonila se kupředu. „Prosím tě, už na mne nikdy takhle nekřič. Vystrašil jsi mě.“

„Já vím.“

„Zranil jsi moje city.“

„Už nikdy, zlato. Už nikdy.“

Lenny namířil fotoaparát a zaostřil nás. „Víte, že existujou kultury, které věří, že pořízením něčího obrázku tomu člověku ukradnete duši?“

„To udělej hodně obrázků,“ prohlásila Melissa. „Můžeš tam uložit všechny naše duše pohromadě.“ Usmála se na mne. „Tak můžeme být rodina. Svým způsobem. Myslíš, že by to šlo?“

„Já jsem pro,“ souhlasil jsem hlasem zničehonic ochraptělým.

„Až budeš mít narozeniny, upeču ti čokoládový dort,“ slíbila Melissa. „Čokoláda se k narozeninám hodí.“

Přemýšlel jsem o zbytku svého života, neboť jsem věděl, že už jej mám větší část za sebou, přemýšlel jsem o dnech, které strávím v těchto místnostech dohlížením na Rebeku s Melissou nablízku, aby se o mne starala, a dumal jsem, jestli třeba nakonec přece jen nezjistím, že můj život má nějaký smysl. Možná se Rebeka ke mně plně vrátí, a možná také ne; ale jestli existuje sebemenší šance, že bych mohl získat její srdce tak, jak jsem doufal, šance, že bych ji mohl milovat a hýčkat tak, jak jsem vždycky měl, nezahodím ji. Budu dál sbírat krabice s osobním majetkem a pomáhat těm, kdo přijdou k mým dveřím, najít cestu do… tam, kam odejdou, až provedou svou volbu. Zestárnu ve společnosti své ženy a téhle holčičky a přijde den, kdy se ocitnu v nemocnici, v domově důchodců, nebo na lůžku v hospiců. Věděl jsem, že tam budou také, budou na mne dávat pozor, šeptat mi do ucha vzpomínky a zpívat zapomenuté ukolébavky, dokud s úlevou nevydechnu naposledy, dokud navždy neshodím tíhu cíle a smyslu, a potom…

Potom přijde chodba, jejíž vyleštěná podlaha se bude lesknout v záři výbojek pod stropem, a do té chodby vjede vozík s tělem zakrytým prostěradlem, budou mu tiše povrzávat kolečka, až dojede na druhý konec, kde bude čekat jediný výtah, a ten výtah pojede jenom jedním směrem. Až ten vozík odvezou, z místnosti se vyloudá další člověk oblečený v nemocničním nebo hospicovém bílém oděvu, v rukou krabici s mým jménem napsaným na boku, a tu krabici odnese do recepce s vědomím, že v úterý, nebo ve čtvrtek, nebo v neděli bude s dalšími nevyzvednutými majetky vyhozena, přenechána času, živlům nebo jiným tajemstvím, jimiž není radno se dlouho zabývat. Je to konec konců jenom krabice krámů, věcí z pozůstalosti, předmětů, které nemají pro nikoho žádný význam, kromě osoby, která se jich už nemůže dotknout, vzít je do ruky nebo vyprávět o tom, jaký je význam téhle knihy, proč je tenhle prsten tak drahocenný a ten vyšívaný obrázek tak krásný…

Ale prozatím, právě teď, v tuto chvíli, jsem držel svou ženu za ruku a Melissa ji držela za druhou a takto jsme byli spojeni v jedno a to je třeba zachytit, to je třeba zaznamenat, aby to byla pravda nejenom v té chvíli, ale i ve vzpomínkách. Podíval jsem se na Melissu, usmál jsem se a doufal, že v tom úsměvu uvidí všechno, co jsem chtěl, aby věděla, a doufal jsem – Bože, jak jsem doufal, jak nezvyklý pocit je naděje – že budeme vědět víc za několik vteřin, až nás Lenny vyfotografuje. Podíval jsem se na něj a pomyslel jsem si: Foť. Foť nás, jak jsme teď. Díváme se na tebe. Tak jak jsme teď. Foť. Foť. Foť.

 

Věnováno Vinceovi Singletonovi.

 

Poprvé vydáno v antologii Five Strokes to Midnight sestavené Garym A. Braunbeckem & Flankem Schwaeblem roku 2007.

Přeložil Jiří Engliš