Josef Pecinovský – Stěna z temnoty

Polosvětlo, pološero.

Arénu svíralo beztvaré počasí bez výkyvů, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Stál jsem na písku, který nebyl žhavý sluncem, ale byl očekáváním. Udeřila do mne černající se masa diváků. Nevím, kolik jich bylo; později jsem pochopil, že spatřit moji smrt projevily snad jen čtyři stovky lidí; víc se jich do toho dřevěného stánku nevešlo.

Nebyl jsem tam sám. Snad dvacet metrů ode mne stál muž. Oblečený stejně jako já, i jeho tvář kryla maska. I on sledoval svět jen několika dírkami v kovovém hledí.

Trvalo mi několik měsíců, než jsem si na to zvykl. Co bych teď za to dal, kdybych měl přílbu hráče amerického fotbalu. Aspoň bych viděl.

Navrhl jsem Cassiovi, že půjdu do arény bez přílby, ale on to nechtěl připustit. Tak jsem se rozhodl, že si ji nechám shodit. Chci vidět, chci mít přehled, čert vzal nějakou ochranu, co kdy slyšel ten pacholek naproti mně o nějakém šermu.

Jenže – v ruce jsem nedržel kord. Byla to sica. Krátký meč římského gladiátora.

Nechtěl jsem znát jeho jméno, ale oni mi je řekli. Mysleli si, že mě to ohromí; nechtěli pochopit, že jsem je nikdy neslyšel.

Burgundus, tak se jmenoval.

Ještě nikdy nebyl poražen. To mě moc neuklidnilo.

Většinou svého soka zabil. To mi opravdu dodalo odvahy.

Caprie, to chceš o své dobré zboží přijít hned při prvním vystoupení? Vždyť už jsem tě stál dost peněz!

Kdo ví, co za tím stojí. Trentone, když tohle přežiješ, tak už přežiješ všechno.

Nevím, proč mi teď bleskl před očima ten okamžik. Tam dole, pod arénou, kde se smějí pohybovat jen zřízenci, zvěř a gladiátoři, jsem potkal dívku. Drobnou, útlou, usměvavou. Přišla tam s ozbrojeným doprovodem a nějakým nafoukaným chlapem. Asi sponzor, řekl jsem si.

„Pro štěstí,“ řekla a vetkla mi do šatů malý kvítek. Růžička.

Nevěděl jsem, zda je to takový zvyk, že si dámy takto vybírají svého favorita, nebo zda jsem právě já padl tomu děvčeti do oka.

„Díky,“ odpovídám svou mizerou latinou. „Budu ho potřebovat.“

„Ty jsi Trentinus, viď?“ zeptala se.

Na víc nebyl čas. Volali mě. Musel jsem do arény. Nestačil jsem se tedy ani zeptat, jak se jmenuje. Nevadí, snad ještě přijde.

Ještě jsem se za ní ohlédl.

A pak mě napadlo, jestli vůbec bude mít za kým přijít.

Burgundus to je prý třída.

Pořád se mi v hlavě honí myšlenky, jak se to všechno vlastně mohlo stát. Jak a proč jsem se dostal sem? Jak se mohlo přihodit, že jsem se stal nulou?

A bylo to tak prosté. Ještě teď to vidím.

* * *

Polosvětlo, pološero.

To bylo jediné, co jsem vnímal, když jsem otevřel oči. Vše ostatní, co mělo trýznit mou bytost, jsem si začal uvědomovat až mnohem později, pěkně postupně, aby se na všechno dostalo.

Spoutané ruce – to znamená, že jsem buď zatčen nebo zajat. Na zatčení to nevypadalo, protože kolem mne se netyčila zeď vězeňské cely, ale ohrada z dřevěných kůlů.

Tupá bolest v ústech. Průzkum jazykem naznačil, že mi chybí jeden zub v dolní čelisti, který tam, pokud si dobře pamatuji, ještě nedávno byl. K tomu sladká příchuť krve. Byl to důležitý zub, a jsem si jist, že mi jej někdo vyrazil úmyslně.

Palčivá bolest na boku. Zrak usvědčil z tohoto zločinu velkou odřeninu, ta již však přestala krvácet.

Jsem oblečen do hadrů, které by na sebe nevzal ani ten nejubožejší tulák. Přesněji řečeno jsem nahý, a někdo mi uvázal kolem boků cosi, čím by nikdo nevytřel ani podlahu.

A čas… Jak je to s časem? Kolik je vůbec hodin? A jde tady mluvit vůbec o čase, když nesvítí slunce a když je obloha šedá jako žraločí kůže, zcela beztvará a amorfní?

Plyne tady vůbec čas? Ne, nebudu se ptát, kde to jsem, ale kdy tu jsem.

Kdy?

Poslední vzpomínka předtím, než jsem si začal uvědomovat tuto realitu, spočívala v záblesku. Byl to mžik, který ukončil mou přítomnost v restauraci, kam jsem si zašel na večeři. Čekal jsem na Veroniku, a vyšel jsem si v tom večerním vlahém vánku na terasu.

A pak jsem byl tady. A teď.

Zkusil jsem se pohnout a objevil jsem další problém. Patrně vykloubené rameno, bolelo to jako čert. Ale někdo už se postaral, aby kloub naskočil zpátky. Jenže budu čtrnáct dní mimo hru.

Aspoň jedna dobrá zpráva – nohy jsem měl v pořádku a oči taky, jen kdyby tady nebyl pořád ten hnusný nepěkný přísvit.

V ohradě nejsem sám. Je nás tady celé stádo, nejméně dvacet.

Všichni spoutaní konopnými provazy, polosedící, pololežící. Mnozí naříkají, ale slyším i nadávky.

Nadává se zvláštním nesrozumitelným jazykem, ale z prostoru mimo ohradu slyším latinu. Jakýsi opilec si tam prozpěvuje.

Kdo bude ve 21. století zpívat latinsky? Snad jen kněz, ale tomu se z úst nebudou linout oplzlé veršíky.

Jsem tedy v období, které mám jinak docela rád. Jistě, antika. Někdo si dal tu práci, že mě praštil do hlavy, hodil do chronocyklu a tady mě předal laskavým ošetřovatelům, kteří mě vláčeli po zemi, vykloubili mi rameno a vyrazili zub. A abych si neublížil, tak mi spoutali ruce. Opravdu skvělá péče!

Měl bych zavolat o pomoc, v předloktí mám přece voperovaný Morganův čip. Jsem v ohrožení života, co nevidět by se tady měl objevit můj osobní chronocykl a odvézt mě z tohoto marastu.

Ale nějak se neobjevuje.

Musím si uvolnit ruce, to je základní požadavek. Old Shatterhand by to jistě dokázal – když ne sám, tak za pomoci Vinnetoua. Ale to je pohádka. Není tady Vinnetou a já se sám z těch pout nedostanu.

A tak jsem ležel dál, mé údy trpěly a o těch, co mě tady věznili, jsem si myslel jen to nejhorší. Nakonec nastal čas, který by se dal považovat za ráno, kdyby se světelné podmínky nějak změnily. Ale to se nestalo.

Dva ozbrojenci s meči v rukou otevřeli vrátka a jednoho po druhém nás vyhnali ven. Kdo nemohl, tomu pomohli, ale že si při tom nepočínali zvlášť šetrně, nemusím zdůrazňovat. Pouze jeden muž zůstal ležet v kaluži krve, dokázal vlastně jen zvednout hlavu, ale na nohy se nepostavil.

Na místě mu podřízli hrdlo.

Přivázali nás k dlouhému těžkému řetězu a uvolnili nám ruce, to aby se s námi nemuseli obtěžovat. Dali nám každému napít z velkého džberu. Tak odpornou vodu bych nedal ani dobytku. O jídle se nikdo vůbec nezmínil. Rány bičem nás začaly pohánět k chůzi.

Ohrada, ve které nás věznili, byla umístěna kdesi v terénu pod skalami. Vedli nás odsud písčitou planinou k malému městečku. Ucítil jsem slaný vzduch, a pak jsem uviděl moře. Bylo stejně bílé a stejně našedlé jako obloha nad ním, a ani zpěněné hřebeny vln neměly tu krásnou bílou barvu.

Snažil jsem se kontaktovat své spoluvězně. Odpovědí mi byla rána bičem a rozkaz: „Táce!“ Krom toho, jak se ukázalo, mi nikdo z nich nerozuměl. Jejich jazykem bylo jedno z nářečí perštiny, všichni to byli zajatci, které sem přivlekli po jakési bitvě. Těžko jsem však domýšlel po které, protože římské dějiny byly dlouhé a spory Římanů s Peršany věčné.

U moře jsme zastavili u nějakého statku. Ze všech z nás strhli hadry, které jsme měli na sobě, a dovolili nám umýt se u žlabu. Pak nám rozdali jakési hrubé tuniky z režného plátna a konečně nás nakrmili. K jídlu jsme dostali hliněnou misku s boby a kupodivu i s kousky masa. Lžíce nejsou potřeba. Jak se ukázalo, k dispozici byl chléb, a ten jídelní nádobí dokonale nahrazoval. Již jsem si osvojil tyto starověké zvyky a nedělalo mi to větší potíže než bolavé rameno. Chtělo by zafixovat, ale o tom nemohla být řeč.

A pak nás odvedli – na trh!

* * *

Tak tedy Burgundus. Neznal jsem toho chlápka, jenom jméno, jenom jméno… Zpod přílby mu vykukují dlouhé světlé vlasy. Tedy Germán. Vlastně jako já, ušklíbl jsem se, ale za tím rastrem nepravidelně vysekaných otvorů to nebylo vidět.

Cassius mi říká, že se ho nemám bát, že je postavou o něco větší, než ho předchází pověst. To se mu to řekne, je to chlap jak hora. Ohání se mečem jako zápalkou. Nohy, kryté jen ke kolenům, hrají tvrdými svaly.

„Prosím tě, nezabíjej ho,“ dodává Cassius.

Vysmívá se mi ten chlap? Poprvé v životě lezu do arény, přihrají mi soupeře velkého jako Goliáš a já ho ještě mám šetřit. Copak asi říkají jemu? Aby toho střízlíka z Hibernie prošpikoval jako zajíce a jeho játra pohodil supům?

Nu, uvidíme. Vím jen, že nemám na vybranou, publikum už čeká na své hody a já mu je mám poskytnout. Tak ať se dočkají krve, jen je třeba doufat, že nebude moje.

„Morituri te salutant!“

Ti, kteří jdou na smrt, tě zdraví, takhle zní jednotný pokřik, takhle zní pokřik gladiátorů. Komu že to adresujeme náš pozdrav? Těžko říct, sedí tam někdo v pomačkané a podivně nařasené tóze, nemá ani fialový pruh, není to tedy senátor. Snad edil, snad cenzor, ale nejspíš boháč, který ty hry zaplatil a tím si zajistil hlasy v příštích volbách. Ale vždyť ho znám! Potkal jsem ho před několika minutami ve sklepení, a s ním tam bylo děvče s růžičkou. Později mi řekli, že se jmenuje Publius Terentius Flavinius, a jeho základní vlastností je bezedná pokladna.

Hledám to své děvče v davu, měla by to být Flaviniova příbuzná, určitě sedí poblíž toho nafoukance, co teď laskavě kyne lidu, ale lidé mi splývají v jednu velkou tmavou čmouhu.

Slyším, že Burgundova latina je nevalná; na to, jak dlouho se zabývá tímhle nepěkným povoláním, by se už latinsky mohl naučit lépe? Nebo se mnou hrají ošklivou hru? Co když to je taky nováček?

Ne, lepší bude si ho představovat jako protřelého bojovníka, který má u opasku deset skalpů.

Do střehu!

Hluk z publika přešel o tercii výš. Přízeň je rozdělena půl na půl, diváci nemají vyloženého favorita. Vím, že se nesmím ulejvat. Nesmím předstírat boj. To davy nemají rády a poznají to. Tohle není fotbal, kde by se předem dal domluvit výsledek. Tohle je boj na život a na smrt, a Burgundus to vidí stejně.

Nastupovali jsme jako třetí bod programu, tedy žádné vyvrcholení večera; naplánováno bylo deset soubojů. Věděl jsem však, že před námi bojovali amatéři, tedy ti, co se za nemalý poplatek rozhodli, ať už z jakýchkoli pohnutek, vstoupit do arény. Vstoupili sem jako svobodní muži, z arény pak odvlekli jejich nehybná těla. Amatéři do arény nepatří – neumějí se krýt, neznají základní pravidla boje. Obvykle to musí skončit masakrem. Několik takových soubojů už jsem viděl. Dovedu si ale představit životní situaci, kdy se mladý muž rozhodne riskovat život, a není to jistě vždy jen kvůli dluhům.

My dva, to je něco jiného; oba jsme vycvičení, boj potrvá déle a výsledek se nedá odhadnout. Burgundus neváhá a postupuje mi vstříc. Oba máme stejnou výzbroj, podmínky jsou aspoň navenek vyrovnané. Bojujeme jako thraexové. Velký hranatý štít, zahnutý meč, přílba, lehké kryty nohou a těla. Může mě utěšit, že jako thraex bojoval i Spartakus? Asi moc ne.

Úder, štít. Úder, štít. Oťukáváme se. Jednou já, jednou on. Dalšímu švihu mečem uhýbám a dělám ostrý výpad. Zbytečně, on tenhle fígl zná a málem jsem se nabodl na hrot jeho zbraně. Slyším jeho posměšky.

Mě nevyprovokuješ, Germáne, říkám si. Bojuji mlčky. Teď Burgundus ustupuje, já tvrdě útočím proti jeho štítu, ale jednou si nedal pozor a zasáhl jsem lehce jeho přílbu. Zazvonil kov.

Ale je to převaha jen optická, Burgundus ustupuje s rozmyslem a nedá se natlačit ke stěně. A pak náhle výpad. Úplně jinak než doposud. Vedl ránu shora, kdybych nenastavil v poslední chvíli štít, měl jsem hlavu ve dví.

Je to náročné, Trentone. Ale cítí to i Burgundus, proto je čas si vydechnout. Stojíme teď proti sobě ve vzdálenosti necelých dvou metrů, oba jsme ve střehu, ale víme, že je to jen hra. Pot mi stéká po těle a je velice nepříjemné, když si jej pod přílbou nemohu utřít. Sůl štípe do očí. Možná, že se na konstrukci přílby podívám a udělám nějaké to vylepšení, chtělo by to přidat savou vložku, která by přiléhala na obočí. Anebo čelenku? Každá maličkost, která dovede omezit nepříjemnosti, může rozhodnout.

Teď jde o to, kdo jako první poruší tohle ozbrojené příměří.

Slyším, jak Burgundus pod přílbou cosi brebentí. Říkám si hochu, dej si pozor, ať si při tom neukousneš jazyk.

Začal on.

Byl to neuvážený výpad, přímo proti tělu. Myslel si, že mne překvapí.

Nu, dopadlo to jinak. Proletěl kolem mne jako dělová koule a ani nepostřehl, že jsem mu nastavil nohu. Kutálí se v písku jako kulečníková koule. Meč mu vypadl z ruky.

Konec je dílem okamžiku. Má levá noha přišlápla jeho zbraň ještě dřív, než po ní stačil chňapnout, a můj meč míří na jeho hrdlo.

Řekl cosi, co v germánštině bylo určitě pěkně sprosté, a pak si bezmocně lehl na záda.

Obecenstvo spustilo bengál.

* * *

Konečně jsem se zorientoval. Tohle je ostrov Délos, uprostřed Dodekanés v Egejském moři. Co ostrov – ostrůvek. Největší tržiště otroků v Římské říši. Nikdy jsem tu nebyl, ale vím, že sem hromadně jezdí bohatí turisté, trávící svou dovolenou na nedalekém Mykonu.

To, co dnes turisté obdivují jako vzácné památky starověké architektury, byly prosté účelové stavby. Obytné domy, obchody, sklady. Tržiště je obrovská plocha, kde má každý obchodník vymezený prostor. Může si tu postavit malý stan, který jej ochrání před prudkým sluncem, kdyby ovšem dnes svítilo. Zboží může zůstat stát na slunci, ono se nezkazí.

Otroci však nesměli být ve špatné formě, to by je nikdo nekoupil. Proto nám občas dali napít.

Ale jako kdybych ani nebyl v Řecku, není vedro, a není ani zima, jen takové lezavé vlhko, a to divné světlo.

A když jsem se tak ploužil z jednoho místa na druhé podle povelů bičem, zdálo se mi, že je vzduch hustý jako med. Jako kdybych kráčel proti prudkému větru, musel jsem do chůze dávat mnohem víc energie, než jsem byl zvyklý. Připadalo mi ovšem, že to nikomu jinému nevadilo. Trentone, tohle je divné. Dostal ses na podivné místo. Ale zatím s tím nemohu nic dělat, zatím jsem zboží.

Octl jsem se ve skupině mimořádně dobře stavěných a svalnatých mužů, skoro bych řekl, že atletů. Už to vím, že všichni budeme pěkně drazí. I já, trénovaný agent MTPI z 21. století. Kdyby věděli, co všechno dovedu, byl bych tím nejdražším otrokem ve starém Římě… Ale neukážu jim nic, mám vykloubené rameno. Když se tak na ně dívám, pěkně otéká. Musím si levou ruku držet, aby to tolik nebolelo.

Když jsme se konečně zastavili na tržišti, vyžebral jsem od kupce kus plátna a ruku jsem zavěsil. Nebyl to určitě žádný velký lidumil, ale potřeboval prodat zboží, proto tolik laskavosti.

Kupujících bylo dost, ale u našeho stánku se zastavil málokdo. Pozorovali nás jen zpovzdálí, snad obdivovali ty skvělé postavy, byť poněkud sešlé dlouhým vězněním. Ale kdo mohl potřebovat takovou skupinu mužů?

Došlo mi to brzy. My všichni jsme byli určeni stát se gladiátory. Nikdo se neptal na náš názor, jak také jinak. Otrok má jen málo práv, a mezi ně rozhodně nepatří právo na život a právo klást otázky. Otrok má jen povinnosti.

Rozhodl jsem se udělat vše, abych jim tento záměr překazil, ale nevěděl jsem, dám-li dohromady dostatek argumentů. Můj chronocykl se totiž nehlásil, přestože Morganův čip v zápěstí byl v pořádku, stiskl jsem jej několikrát a nepůsobilo to nepřirozeně – prostě jsem si jen podpíral zraněnou ruku. Ten, kdo se mi takto pomstil, se dobře postaral, abych se odsud nedostal. To ovšem znamená, že zdroj mých nepříjemností je zaměstnancem MTPI. Ale kdo – a proč? Pastor? To není jeho styl, navíc jsem mu několikrát zachránil život. Pravda, způsobil jsem mu i pár nepříjemností, ale to se vyrovnává.

Tak kdo?

Viděl jsem, že náš kupec má dobrou náladu, a zkusil jsem to s ním probrat. Byl to Řek křtěný Egejským mořem a pěkně protřelý životem. Jmenoval se Antimachos.

„Koupím ti džbán vína, kupce,“ řekl jsem. Čekal jsem ránu, ale ona odnikud nepřišla, dozorce si dával někde šlofíka.

„Koupím ti džbán vína, když mi řekneš, kde jsem se tady vzal. Na nic si nepamatuji, dostal jsem ránu do hlavy.“

Antimachos, který právě prodal čtyři skvěle vyhlížející mladé otrokyně, už měl dnes vyděláno, ale nebyl příliš ochoten diskutovat s otrokem. Tak jsem pokračoval:

„Víš, ono při prodeji hodně záleží na tom, jak se zboží zatváří. Když budu hrát raněného a bezmocného, nejenže za mne nedostaneš nic, ale možná mě dokonce vůbec neprodáš. Naproti tomu, když ukážu, že jsem při síle… A neboj se, Antimachu, já jsem dobrý herec!“

Po pravdě řečeno, pevně jsem doufal, že za mne Antimachos nedostane nic, ale k tomu jsem se zatím nedopracoval.

„Tak ty máš ztrátu paměti, otroku?“ zašklebil se.

„Nediv se, pane,“ řekl jsem pokorně. „Po takové ráně do hlavy by ztratil paměť i kůň.“

„Přivezli tě včera ráno na káře. Byli to dva cizinci, mluvili sice řecky, ale nějak divně. Tak nějak jako ty. Tví přátelé? Prodali tě za čtvrt talentu. Tak levně jsem ještě nikdy nenakoupil, ale oni tvrdili, že se možná nedožiješ rána. Riskl jsem to, máš dobře vypracované svaly. Vůbec, jak se jmenuješ a odkud jsi?“

„Jmenuji se Trentinus, pocházím z Hibernie. Mám doma slušný majetek, mohl bych se vykoupit.“

„Víš, Trentine, já mám raději peníze na dřevo. Nech mě vydělat, a potom se můžeš vykoupit u nového majitele.“

Pokrčil jsem rameny, ono mi nic jiného stejně nezbylo. Mám mu říkat, že koketuji s římským občanstvím, že je nemyslitelné, abych byl prodán do otroctví někam do Kappadokie nebo Bythínye? Nemám pro to žádný důkaz ani žádného svědka.

Říkal, že mě prodali dva chlapíci. Chtěl jsem z něj vytáhnout podrobnější popis, ale už jsem to nestihl. Přišel totiž kupec a já jsem se zatvářil jako silný schopný mladý muž, který by dokázal skály lámat, přesně tak, jak jsem slíbil Antimachovi.

A tak mě prodali. Mě a ještě čtyři další chlapy z naší ohrady. Všichni dobře stavění, všichni mladí do třiceti let.

Získali novou chutnou potravu pro své arény.

* * *

Burgundus vstává. Odhazuje štít. Meč už nemá, protože na něm stojí má pravá noha. V pokleku dává znamení.

Vztyčený Ukazováček.

Missio. Burgundus žádá o život.

Dav šílí, teprve teď ho slyším. Hlasitě dává najevo, že Burgundus bojoval statečně, ostatně je to miláček davů. Mnozí nemohou pochopit, jak se stalo, že ho složil k zemi zcela neznámý gladiátor, úplný nováček, jak se proslýchalo.

Publikum žádá milost.

Teď je vše na editorovi.

Přispěchal summaridus. Dlouhou holí mne drží na distanc, je to proto, aby ani jeden z nás nemohl provést nějakou nepředloženost.

A Flavinius, který mi teď už připadá jako dobrý známý, si dává načas. Chlape, doufám, že budeš mít rozum, říkám si. Jsem schopen zabít muže v souboji, to se přihodí, ale abych ho chladnokrevně probodl, když už je vlastně po boji? Ne, na to nemám žaludek.

Proč to trvá tak dlouho? To se ten člověk nemůže rozhodnout? Ne, zápas má svá pravidla. Žádá diváky, aby se vyjádřili, ale jejich názor je takřka jednoznačný.

A pak se tam mihne dívčí tvářička, vidím ji, jak na editora něco křičí. Je to ona? Nevím.

Flavinius už se rozhodl, a tak natahuje ruku, a pomalu otáčí palec – dolů…

Dav jásá.

Trentinus je zmaten, protože Burgundus vstal a zdravil nadšené diváky. Dělám tedy totéž, ale jsem zmaten tím gestem.

Palec dolů, to přece… Jistě, je to úplně jinak, než nás učili ve škole, Trentone! Palec nahoru znamená pokyn k podříznutí hrdla. Palec dolů je symbol milosti.

Uf, oddychl jsem si.

První zápas jsem měl za sebou.

Vítězným gladiátorům se dostává poct, o kterých se vítězům novodobých olympijských her ani nesní. Každá hospoda si považuje za čest uvítat tak vzácného hosta a pohostit jej zdarma, je to ta nejlepší reklama. Dveře nevěstinců jsou otevřené dokořán, a někdy i domy patricijů, to ovšem jen tajně a tehdy, když pán není doma a otroci mají volno.

Já však nemám na podobné kratochvíle čas. Chodím do své hospůdky, kde za víno platím, a piji to jejich slabé víno a relaxuji. A taky přemýšlím, co to bylo za děvče, které mě tak povzbudilo. Nevypadalo, že by si libovalo v krvavé zábavě, a přesto jsem ji spatřil skoro v první řadě. Dcera boháče… Aspoň nějaký ten světlý moment v té odporné šedi života.

Už nejsem nikdo, už tady mám jméno. Ale že bych o to nějak zvlášť stál?

* * *

Můj pán, tak mu musím dočasně říkat, se jmenoval Caprius a pocházel z Brundisia. Byl majitelem gladiátorské školy a osobně si přijel na Délos vybrat nové zboží. Nebyl na to sám; vzal si dva poskoky, kteří byli vybaveni biči, velice účinným nástrojem na pohánění otroků. Záhy jsem pochopil, že ti dva kolohnáti s tupými obličeji jsou také gladiátoři, jen jsem nevěděl, zda jsou také otroci, či zda se k tomuto povolání snížili dobrovolně.

Když jsem dostal první ránu, prý za liknavost, tak jsem jen procedil mezi zuby:

„Ty budeš první, koho v aréně zabiju,“ a myslel jsem to úplně vážně. A ten chlap, jmenoval se Murcius, znovu pozvedl bič. Podíval jsem se na něj a ani netušil, jakou má můj pohled sílu – najednou ruka s bičem klesla a Murcius odvrátil zrak.

Nevedli nás daleko, jen k lodi. Byla to malá veslice s deseti veslaři a plachtou. Měla dvě velké kajuty, v jedné bydlel majitel lodi spolu s Capriem, druhá byla určena pro zboží. Nemusím dodávat, že zboží se muselo namačkat do nejnižšího podpalubí, kam zatékala mořská voda, podlaha byla plná slizkých řas a denní šero sem nemělo přístup.

Třikrát denně otevřeli poklop a podali nám vědro. Pokud jsme chtěli být aspoň trochu v suchu, museli jsme vynést přinejmenším padesát plných věder vody. Pak nám hodili kus chleba v podobě jakýchsi placek a džbán vody.

Leželo nás tam osm a já měl tak dost času rozjímat o nepřízni osudu.

Nevím, kudy jsme to pluli, loď zastavovala v četných přístavech, slyšel jsem pokřik kupců i přístavních dělníků, skřehotání racků a údery mořských vln do kamenných břehů.

Zapomněl jsem počítat dny, které jsem prožil v tmavém podpalubí s několika druhy, kterým jsem nerozuměl.

Původně jsem si umínil, že jakmile se dostanu na souš, nebudu už na nic čekat. Uteču, zřídím si dřevocykl a pěkně zmizím tam, kde mě neznají.

Jenže – a teprve teď mi to docvaklo – zub, ve kterém jsem měl uschovaný čip inicializující dřevocykl, zmizel. Právě ten vyražený…

A tak mi nezbylo než se stát gladiátorem.

Jenže tam, kde se nachází Trenton, nejde nic jednoduše. Veslaři, které si kapitán lodi najal, jaksi selhali. Těžko říct, co to bylo za epidemii, která je postihla, ale během tří dnů plavby všichni ulehli, snad s malárií, snad se žlutou zimnicí, snad s jinou nemocí. Třásli se jako osiky, měli vysokou horečku a ani jeden z nich neudržel veslo.

Aby se loď někam dostala, musel se dát do práce náklad. Samozřejmě se to nelíbilo Capriovi, který platil za svou přepravu i za dopravu nákladu, ale situace byla jasná. Loď bez veslařů se nehne z místa, a s větrem se počítat nedalo.

Moře totiž bylo klidné jako na rybníce, nedala se na něm zaznamenat jediná vlnka, a plachta splihle ležela na palubě, protože vytahovat ji na stěžeň nemělo smysl. Mezi řečí jsem zaslechl, že tohle trapné bezvětří trvá už několik měsíců.

Voda měla barvu olova, byla vazká jako olej, vesla jako kdyby se do ní ani nechtěla ponořit, člověk musel vynakládat sílu i tam, kde by to neočekával, a když zabral, cítil odpor prostředí, který zdaleka neodpovídal přírodním vlastnostem vody.

Jistě, byla to mořská voda, byla slaná, jak má být a pořád se nedala pít, ale když měla stékat z vesla, ne a ne se k tomu rozhodnout, jako kdyby se na veslo lepila, a příď galéry si jen těžce prorážela cestu vpřed.

Měl jsem dost zkušeností, abych poznal, co to všechno znamená.

Fyzikální vlastnosti hmoty se mění, voda tuhne, vzduch houstne, po slunci je jenom vleklá poptávka a nastává věčné šero, a čas? Co se stane s časem?

Toto bylo slepé rameno!

Byl jsem v meandru, jehož existence během několika týdnů, měsíců, let – dosaďte si, co chcete – neodvratně skončí. Mám pocit, že jsem se ze všech lidí našeho věku dostal nejblíže k tomu momentu, kdy slepé rameno přestane existovat. Aspoň jsem jediný, kdo o tom dokázal podat zprávu; ti, co se do podobné situace dostali přede mnou, mohou své zkušenosti vyprávět nanejvýš předkům.

Je to skutečný konec světa, tak, jak si ho představuje bible a tak, jak ho dopočítali staří Mayové? Ne, je to úplně jinak. Bible se s koncem světa odvolává na pokyn Boží a staří Mayové se nedopočítali konce světa, nýbrž okamžiku, kdy se všechny cykly setkávají v jediném bodě. Od toho okamžiku se cykly rozbíhají nanovo a je třeba si počkat dalších asi tak 5000 let, než dojde k novému konci.

Já jsem na tom jinak, já mám před sebou konec světa zcela reálný.

Marně přemýšlím, jak se stalo, že jsem se octl právě tady. Kolik v daném okamžiku existuje meandrů? Ani to nevím, počet meandrů, slepých ramen, výduti a proudů není přesně determinovatelný, záleží na tom, z kterého okamžiku a kterého meandru na to člověk pohlíží.

Jsem tedy ztracen v čase?

Trentone, z toho musí existovat nějaký únik. Jak tě dostali sem? Výduti?

Snad bych se z toho i dostal dřív, kdyby tu nebyla ta malá komplikace – jsem otrokem a myšlenky na útěk si mohu nechat zajít.

Přesto jsem se rozhodl vyzkoušet si, jak je to s blízkostí konce tohoto ramena vážné. Předstíral jsem v jednu chvíli nešikovnost a nechal jsem se shodit do vody.

Bylo to, jako kdybych spadl na betonovou plochu z druhého poschodí! Ještě že jsem do té akce šel po nohách! Hladina zapružila, jako kdyby na ní byl škraloup, a teprve potom, když se mi otřes přenesl do celého těla, jsem se pomalu nořil dolů. Hustota vody zůstala stejná, takže mě voda nakonec nadnášela docela přirozeně, ale kdo má v tom oleji plavat?

No, nakonec mě vytáhli, přece jen jsem byl dost drahý, a tak mi hodili lano.

Za čtrnáct dní doplula naše kocábka do Brindisi, tehdy Brundisia. Neptejte se mě, jak tam kapitán trefil, když neviděl ani slunce, ani hvězdy, když nebyl den ani noc. Ale lidé v tomto meandru už znali tento způsob existence světa a vypěstovali si jiné návyky a také jiné, zcela odlišné metody navigace…

Jak dlouho vlastně už trvá tato agonie? Nikdo tady nezná slova jako slunce, měsíc, hvězdy, vítr, ale ani mráz nebo déšť.

Tento svět musí zahynout, ale – kde berou vodu, když neprší?

Je tu příliš rozporů, Trentone, měl bys tady být s vědeckou výpravou a ne zápasit o život.

Ale já musel právě zápasit.

* * *

Zůstal jsem v Brundisiu. I tady mají gladiátorské školy, i tady je aréna, i tady se pořádají hry k obveselení lidu. Kdy konečně budu v aréně hlavním chodem? Zatím nevím, zatím probíhá výcvik.

Nicméně jsem se přece jen trochu zorientoval v čase. Aniž bych musel položit vlezlý dotaz, dověděl jsem se, že vládne císař Tiberius, a to právě šestnáctým rokem. Propočet je prostý, právě probíhá rok 30 našeho letopočtu. Císař má před sebou ještě sedm let vlády, než nastoupí jeho slaboduchý synovec Caligula. Ale tak dlouho tady být nehodlám, a ostatně jak se zdá, toto rameno tak dlouho ani nebude existovat.

Nejsem vězněm. Kasárna gladiátorů nejsou vězením, je to na tehdejší poměry luxusní ubytovna, kde má každý z nás přidělenu svou celu. V rámci možností dostávám vydatnou stravu – podvyživený gladiátor by davy do arény nepřitáhl. A když srovnám výcvik gladiátora s výcvikem agenta MTPI, tak je mi to jen k smíchu. Pravda, některé dovednosti nás v MTPI neučili, ale boj s krátkým římským mečem, ten jsme v osnovách měli.

Po pracovní době si mohu chodit, kam chci, jako ostatně všichni otroci. Útěky jsou vzácné, každý ví, co by ho čekalo, kdyby zmizel. I tady jsem zahlédl několik křížů a na nich vysušená těla obraná havrany. Tak dopadne otrok, který už nechce pracovat pro svého pána.

Nesmíme si institut otroctví představovat jako nucené práce, s okovy na nohou a s bičem za zády. Tyto metody se snad používají v dolech, ale otroci pracující pro město nebo pro bohatší Římany mají celkem slušný život, pravda, s neomezenou pracovní dobou.

A hned druhý den večer jsem zjistil zajímavou skutečnost. Akvadukty jsou mimo provoz, a přesto je v kašnách dostatek vody. Pozoroval jsem chvíli, co se to v těch velkých nádržích děje a připadá mi, jako kdyby něco vytlačovalo podzemní vodu z hlubin země. Nechápu, jak je to možné, ale je to asi nějaká vlastnost zanikajícího ramene. Vody je tolik, že kašny přetékají a přebytek odtéká ulicemi do moře.

Akvadukty tu ale jsou, byť částečně pobořené. Znamená to, že v tomto rameni existovaly doby, kdy i tady normálně pršelo.

Ale hlavní je výcvik. Snažím se nezaostávat, i když mnozí nováčci na mne hledí pohrdavě. Přece jen nemám takovou muskulaturu jako mnozí svalovci typu Schwarzeneggera, jakých se i ve starověku najde dostatek. Jakmile však dojde k souboji na hole, mnohé smích přechází. Hoši, vy jste neprošli výcvikem v MTPI, já ano. Zatímco vy jste neobratní jako hroši, já jsem schopen předvídat každý váš pohyb i vaše jednoduché reakce. A tak jeden po druhém dostali napráskáno.

Trénuji ale jako nikdy v životě. Dobře vím, že na fyzické kondici a obratnosti bude brzy záviset můj život.

Jen ten svět kolem mne, to je jediná chmura. Nikomu jinému to nevadí? Opravdu ne?

Nikdy nezažili nic jiného. Možná, že se během jejich života kapánek setmělo, ale kdo a jak by to měřil?

Slunce? Neznám. Modrá obloha? Ty ses zbláznil, Trentine.

A pak přišel můj první zápas, málem to odnesl Burgundus a já vyšel z arény jako oslavovaný vítěz.

Brzy prý však bude hůř. Přicestoval sem jakýsi Chaerea. Pověstný tím, že už zabil nejméně jedenáct soupeřů. Ten nečeká, až editor začne rozdávat milost. Ten v aréně vraždí.

Nebylo třeba předstírat překvapení. Ten, kdo se postaví Chaereovi, nebude nikdo jiný než Trentinus.

* * *

Poprvé jsem viděl, jak tribuny praskají ve všech. Vojáci šestnácté legie, kteří přibyli několik dní předtím z Bythinie, kde srovnávali jakési neshody římského císaře s tamním vládcem, rozbili svůj tábor nedaleko Brundisia. A legionáři tvořili víc než polovinu publika.

Ta dívka přišla znovu.

„Vidím, že ještě máš můj kvítek,“ povídá tichým hláskem. Tentokrát přišla bez toho boháče, jen se stráží a s nějakou starou matronou, na první pohled otrokyní. Ale jenom sleduje.

„Nosím ho rád,“ povídám. „Nese mi štěstí.“

Růžička už je úplně suchá a občas se z ní sypou lístky. Dlouho už nevydrží. Ale potřebuju, aby mi pomohla ještě dnes.

„Jak se jmenuješ?“ ptám se.

„Marcia,“ slyším ještě, ale pak nás od sebe oddělují.

A já jdu na smrt.

Stojím u mříže, která se za chvíli otevře a vypustí mě jako dravou zvěř na písek arény. Prohlížím si publikum. Upoutal mě mladík v čestné lóži. Sedí vedle mého známého.

„Kdo je ten chlapec?“ ptám se.

„Je prý z císařské rodiny,“ říká Cassius, a přitom mi masíruje nohy. Jistě, oficiální uvítání legie na italském území by mělo být záležitostí konzulů, ale proč by se bojechtivý hoch neukázal davu? „Jmenuje se Gaius,“ říká zřízenec, „ale nikdo mu neřekne jinak než Caligula.“

To jméno mě trochu přimrazilo ke kameni chodby. Tak vida, já toho teď vím o mnoho víc než všichni ostatní. Budoucí císař. Teď mu není víc než osm devět let, ještě zbývá skoro celé desetiletí, než Tiberius zemře, ať už jakoukoli smrtí. Tento Caligula bude mít osobního strážce, prefekta pretoriánů, a já už tuším, že se bude jmenovat Chaerea. Je to stejný muž, který teď vystoupí proti mně v aréně?

Jsme ve slepém rameni, to znamená, že dějiny se hroutí. Mohu klidně zabít i toho Caligulu, a nic se nestane. A už vůbec nemám tedy důvod šetřit nějakého Chaereu.

Toho chlapa totiž od první chvíle nenávidím. Mohutný jako gorila, se širokými rameny, s pažemi, za něž by se nestyděl Pepek námořník, a s prsty, v nichž se jílec gladia doslova ztrácí. Sám meč vypadá v jeho rukou jako párátko.

Hlava má velikost i tvar melounu, a zbrojíř na jeho helmu jistě vypotřeboval třikrát víc materiálu než na mou. Neuvěřitelně tupě zírá na svět, inteligence zjevně moc nepobral. O to víc se chvástá a vychloubá. Má hlas hluboký jako píšťala parní lokomotivy. Ale v ústech mu chybí přinejmenším čtyři zuby, což znamená, že se mu přece jen někdo dostal na kobylku. A přestože jeho postava působí mohutně, dobře si uvědomuji, že není vůbec vyšší než já, který jsem proti němu zdánlivě poloviční. Má tedy i přibližně stejně dlouhé ruce. A jeho síla, kterou tak ostentativně dává najevo, nemusí být proti mrštnému protivníkovi žádnou výhodou, možná naopak. Ale myslím si, že on o tom dobře ví. Zatímco pro mne je to druhý zápas v aréně, Chaerea se v tomto prostředí jistě pohybuje dlouhá léta. Je mu přinejmenším pětatřicet, tedy žádná zelená palice.

Víš, Chaereo, kdyby tys věděl, jakými souboji už jsem musel projít já, tak bys tady nestál tak klidně.

„Morituri te salutant.“

Odříkali jsme předepsanou formuli, naposledy svorně jako jeden muž.

Měl to být rovný souboj, oba jsme tedy byli vyzbrojeni stejně. Opět thraexové, ostatně já se tak cítím nejlépe. Přílba, lehké brnění na těle, poměrně malý čtyřhranný štít zvaný parma a krátký zahnutý meč – sica, který se podobá víc bumerangu než meči.

Brzy jsem měl zjistit, že síly přece jen nejsou tak úplně vyrovnány. Chaerea byl totiž levák.

Pořád nechápu, kde se v tom světě bez slunce bere to vedro. Přílba mě neuvěřitelně tísnila a navíc jsem měl skrz neuměle vyvrtané otvory mizerný výhled. Ještě než došlo k prvnímu střetu, udělal jsem věc neslýchanou. Strhl jsem si přílbu z hlavy a obloukem jsem ji odhodil ke stěně arény.

Slyšel jsem, jak to v publiku zahučelo, a Chaerea vyloudil tlamy jakýsi posměšek, který, když se dostal ke mně, vyzněl spíš jako zabučení.

Od tohoto okamžiku přestala platit jakákoliv pravidla čestného souboje, gladiátorské hry ostatně nejsou soubojem gentlemanů.

Chaerea něco nevěděl, a to bylo dobře.

Souboj začal očekávaným náporem mého soka.

Útočil jak mečem, tak i štítem, a vypadalo to, že skoro nestačím ustupovat. Byla to jen hra a nevím, jestli to Chaerea poznal, neviděl jsem mu totiž do tváře. Vždy jsem ustoupil natolik, aby meč prosvištěl asi tak deset centimetrů od mého těla, nebo jsem ho stačil odrazit štítem.

Tak jsme obkroužili jedno kolečko; dával jsem si pozor, aby mě nedostal ke stěně, to by bylo nepříjemné. Když už se zdálo, že získal absolutní převahu, udělal jsem výpad a soupeř se nestačil divit. Nečekal to. Sice ránu zadržel štítem, ale protože jsem ji vedl zdola, ruka mu vyletěla i se štítem vzhůru a mně se zdálo, že si tím pohybem poněkud pochroumal rameno. Bolest musela být značná, ale nedal to na sobě znát, protože mi hrot jeho meče vzápětí prosvištěl kolem těla. A protože jsem si zrovna nedával takový pozor, bylo to až nebezpečně blízko.

Odskočili jsme od sebe. Chaerea zjevně potřeboval krátkou přestávku na vydýchání, tak jsem mu ji dopřál.

Přestávku nám dopřávalo i publikum, které vstalo nadšením. Povyk byl větší než na finále Stanley Cupu.

Od toho okamžiku už jsem necouval. Odrážel jsem systematicky Chaereovy výpady, ať už šly proti tělu, nohám nebo dokonce hlavě. Jistě, dobře jsem věděl, že každý zásah do hlavy by znamenal konec a mohl bych pak spoléhat vlastně jen na milost publika a editora. Ale jak se zdálo, ten, kdo by mi dnes uděloval milost, by nebyl Flavinius, ale člen císařské rodiny. Caligula… Z jeho rukou dostat milost? Ne, to ať ji raději dostane Chaerea.

A pak jsem si vzpomněl na Mardi a na její úsměv a na její růžičku, stále ještě jsem ji měl u sebe.

A vtom jsem uklouzl. Meč mi vyklouzl z prstů. Sice jsem klesl jen na koleno, ale ani to nebylo příjemné.

Slušný soupeř ve slušném zápase by počkal, až se jeho sok opět postaví na nohy. Ne tak Chaerea. První, co udělal bylo, že sebral můj meč a hodil jej daleko od nás, v delší ose arény, a pak, ještě než jsem stačil vstát, do mě začal bušit mečem jako kladivem do kovadliny.

Odrážel jsem jeho rány štítem, jak se dalo, ale v poloze vkleče to nebylo jednoduché. Rána, další rána, a další, málem mě porazila.

Věděl jsem, že budou stačit ještě tři údery a pak moje levice se štítem bezvládně klesne a před Chaereou bude jen mé chabě kryté tělo. Mám padnout a prosit o milost?

To by bylo navýsost zbabělé a milost bych si nevysloužil.

Chaerea netušil, jakou mám v nohách pružnost. Náhle jsem mezi dvěma údery mečem vyskočil a prudkým švihem levičky jsem ho štítem zasáhl přímo do hrudi. Vyjekl jako krocan a na okamžik zaváhal.

Rozběhl jsem se napříč arénou pro svůj meč, Chaerea mě nestačil sledovat. Tu ránu jsem namířil skutečně dobře, vyrazil jsem mu dech.

A když jsem pak kráčel se štítem v jedné a s mečem v druhé ruce napříč arénou, opět stál proti mně, a byl ve střehu.

Už mu to nepomohlo. Jedna rána mečem, druhá, třetí…

Prosekl jsem mu zápěstí, ruka odpadla i s mečem a písek arény jsem znectil jeho krví.

A další rána, prudký švih. Ta kulatá obří tykev, ta hlava vydávající posměšky, se kutálela pískem a za ní se složilo celé to tělo jako prázdný měch.

Bylo po boji. Publikum šílelo.

Skoro nikdo si nevšiml, že jsem si přehodil štít do pravé ruky a meč jsem uchopil do levé, a ze všech jako poslední si to uvědomil Chaerea. Byla to poslední chyba jeho života.

Caligulo, budeš si muset najít jiného prefekta pretoriánů.

* * *

A pak se vrátili legionáři.

Byl to jen žalostný zbytek šestnácté legie. Před několika dny vyrazili domů, směrem k Římu. Slavit triumf. Deset tisíc mužů. Vrátila se jich hrstka.

Jejich vyprávění nikdo nevěřil, snad jenom já, ale byl jsem dalek se do toho nějak plést.

Jeli do Říma a současně vstříc temnotě.

Mrazivé, černé, děsivé.

Plazila se krajinou a užírala zemi, vodu, vzduch.

Přestávaly hořet ohně. Zvířata se dusila, lidé padali k zemi jako hrušky.

Kdo byl vpředu, ten tam zůstal. Zmizel, temnota ho pohltila. Zmatený legát vydával protismyslné rozkazy, pak se opil a podřezal si žíly.

Ti, kteří tajně proti rozkazu opustili tábor, přežili.

Ale temnota jim jde v patách.

* * *

Tak to je konec, Trentone. Dostal ses na samý konec slepého ramene. Zbývá jen málo času, než úplně zanikne.

Slepé rameno zaniká postupně. Těžko si lze představit, jak to vlastně probíhá. Je otázkou, zda meandry času zahrnují pouze Zemi a její alternativy, nebo se týkají celého vesmíru. Skutečností je, že jsem jediným člověkem, který mohl pozorovat zánik meandru a současně to přežil.

Kdybychom si zánik meandru znázornili graficky, tak je třeba si představit, že čas se sune svým neměnným tempem do hrdla láhve. Hrdlo se zužuje, a nevejde se tedy do něj vše. To je to, čemu legionáři říkali temnota a před čím hromadně prchali. Kdo se dostal do temnoty, tedy za hranici hrdla meandru, přestal existovat.

Ale přestal existovat fyzicky? Jak tuto situaci vnímá? Není tam za hranicí temnoty nějaká pomocná výduť, která vrhne všechny do alternativní existence?

Nevím, a nechci to zkoumat. Já chci zůstat uvnitř hrdla.

Zkáza přichází od severozápadu.

Město propuká v šílenství. Hromadí se tu uprchlíci, většina z nich přibyla po vlastních nohou. Málokdo na koni nebo na voze. Zprávy jsou hodinu od hodiny horší. Nikdo nechápe, co se děje, každý jen prchá před tou temnou, neznámou a děsivou stěnou.

Je tu jediný člověk, který trochu rozumí tomu, co se děje, ale neví, co udělat, aby se někdo mohl zachránit. A vlastně – může se někdo vůbec zachránit?

V ulicích panuje zmatek, začíná se rabovat. Není dost potravin, z kašen zmizela voda.

Je čas, abych něco udělal pro svou záchranu.

Balíček poslední záchrany mám připraven, je to jídlo na deset dní, jakési suchary, které jsem si nadělal ze sušeného chleba, a sušené maso. Když se to namočí, dá se to žvýkat, a žaludek bude mít iluzi sytosti. A samozřejmě nádobu s vodou, to je nejchoulostivější část mého plánu, nepodařilo se mi sehnat solidní kožený vak a tak jsem koupil hliněnou nádobu. Je v ní dvacet litrů vody. Mělo by to stačit.

Za městem visí na kříži zmučený otrok. Nevím, čím se provinil, a teď už to není důležité.

Ten rok jsi tady, Trentine, neprožil zbytečně. Vydělal sis dost peněz a nepropil jsi je jako tví druzi, neutratil jsi je za děvky, neprohrál v kostkách.

Měl jsem mezi skalisky ukrytou lodičku, je vratká jako kláda a ne delší než skládací maňásek. K tomu pádlo, to jsem si nechal udělat, protože kajak je ve starém Římě věcí neznámou. Přede mnou je sto kilometrů Jaderského moře, Otrantský průliv.

Musím být rychlejší než ta temná stěna za mnou, kterou už bytostně cítím. Ta nesmírná masa nicoty, plná energie zkázy, se žene vpřed a žere vše, ale nemusí pohltit mne. Ale kde to všechno má střed?

Nepochybuji, že černá stěna se šíří ze všech stran, že pohlcuje svět v kruhu, a směřuje do jediného bodu.

Do jediného bodu v čase, do jediného bodu v prostoru. A tam, až se svět zúží jako hrdlo láhve, tam čas přestane existovat. Ale co bude potom?

A bude vůbec něco?

Jen tak tak jsem prchl, trojice mladých mužů mě spatřila, jak spouštím loďku na vodu a házím dovnitř kožený pytel se zásobami. Běželi jako o závod.

Hoši, je mi líto, do téhle kocábky se vejdu jen já. Kdokoli další by způsobil, že se potopí. Ale vysvětlujte to lidem, kteří mají panický strach z neznáma.

„To je Trentinus, ten gladiátor!“

„Počkej na nás!“

„Stůj, otroku!“

Odrazil jsem od pláže a vydal se vstříc vlnám, naštěstí je to Jadran a ne Atlantik. Temné vlny jsou skoro klidné, ale příboj je příboj.

Ti tři se vrhají do vody a plavou za mnou, tedy ne všichni, jeden z nich nakonec zbaběle zůstává na břehu a řve na ostatní, aby počkali, protože neumí plavat, jako kdyby to teď mělo nějaký smysl.

Nedohonili mě. Stačila by jedna paže, která by se chytila okraje loďky, a můj problém by byl vyřešen.

Plavou dál, ale mé pádlo je rychlejší, i když se loďka kymácí jako bříza ve vichru. Nakonec to vzdali, a já si mohu trochu oddechnout.

Je třeba nasadit pravidelné tempo; když se mi podaří ujet pět kilometrů za hodinu, měl bych být na východním břehu zítra touhle dobou. Jenže – to by tu nesměly být mořské proudy. O těch jsem se leccos dověděl v průběhu dne. Nebylo to úplně zřetelné, ale dokud jsem viděl břeh, tak bylo zřejmé, že mě proud strhává k jihu. Ostatně proč ne, potřebuji plout k jihovýchodu, jenže tak se dráha prodlužuje.

Trénink jsem měl skvělý, nenechali mě odpočinout a mé svaly se za ten rok proměnily v ty nejúžasnější nástroje. Na rozdíl od ostatních gladiátorů jsem trénink neodbýval a přidával si vždy ještě něco navíc. Oni získali sílu, já navíc i vytrvalost, a té bylo teď potřeba nejvíc.

Břeh za mnou se pomalu ztrácel, břeh přede mnou se ještě neobjevil. Byl jsem jen malé zrníčko na dně nesmírné vodní plochy, a tu jsem si uvědomil, že to vůbec nemusím mít jednoduché.

Nemám kompas! Když neuvidím břeh, jak se můžu orientovat? Slunce nesvítí, o hvězdách nemůže být řeč.

Italská bota se proměnila v nepatrnou temnou skvrnku na obzoru a tonula ve tmě. A pak jsem pochopil, že orientace je jednoduchá. Zatímco nad Balkánem je ještě šero, za mnou nezadržitelně postupuje stěna z temnoty, a ta je vidět. Obloha jako kdyby se teď dělila do dvou částí. Světlo přede mnou, tma za mnou.

Pluji za světlem. Unikám před tmou.

Hodina, druhá, třetí. Tupá, otupující, oblbující, nelidská dřina. Přecenil ses, Trentone. Trénovaný možná jsi, ale ne na to tempo, které jsi nasadil.

Musím dělat přestávky, a ani při nich si nemohu úplně odpočinout, protože kocábka je na vlnách neposedná jako lachtan a stále se stáčí tak, aby ji vlny co nejdříve mohly převrátit.

A svět zešílel. Jako kdybych tu stěnu za sebou nejen viděl, ale já ji vnímám i celým tělem jako nějaké zvláštní brnění. Svět se mění, fyzikální zákony přestávají platit. Ztrácí se gravitace, jsem lehčí. Viskozita vody jako by slábla, kapky jsou lehčí, menší, voda neulpívá na těle, ale hned stéká.

A stěna se blíží.

Italské pobřeží už zmizelo, svaly pracují, a já doufám, že pluji tam, kam mám.

Občas si přihnu vody z amfory a jen z povinnosti zakousnu pár soust. Je to ubohá náhražka jídla a nejvíc ze všeho zaměstnává čelisti.

Jen to moře se mi přestává líbit. Voda je sice lehčí, ale vlny o to vyšší. Zdolávám je s čím dál větším úsilím.

A žádný vítr, to je podivné. Jako kdyby tu masu vody hnalo cosi, na co si vůbec netroufám pomyslet. To není obyčejné vlnobití, to je proud, který vzniká tlakem stěny.

Nevím, kolik hodin jsem na cestě. Snad deset, snad dvanáct. Za celou tu dobu jsem nezahlédl břeh, nespatřil jedinou loď, neviděl jediného ptáka. A neslyšel jsem nic jiného než hukot moře…

I když teď je tomu jinak. Teď jsem něco zaslechl.

Totam je ticho, teď se nad průlivem nese hřmění.

Vzdálené hřmění. Když se ohlížím, vidím stěnu, která už není temná. Je propletena stovkami ohnivých hadů, tisícovkami blesků.

A vypadá jako pyroklastické mračno…

Jako kdyby se spojila síla Etny, kterou stěna určitě také zasáhla, s tím zužujícím se hrdlem, jako kdyby veškeré magma vtrhlo na oblohu a uspořádalo tam koncert.

Je to nádherná podívaná, a tak se dívám. Ruce ochably, protože mozek právě ztratil poslední ideály i poslední naději, že bych z toho mohl vyklouznout.

Nikdy mi ten jev z paměti nezmizí.

A tak tam ležím v maličkém člunu, nechávám se kolébat vlnami, až mi spánek milostivě zavře oči.

* * *

Probuzení bylo mokré. Člun, jak se dalo čekat, se převrátil. Vzpamatoval jsem se okamžitě, dohonil jsem ho několika tempy. I to, jak do něj nastoupit, aby se nepřevrátil, jsem si natrénoval už v mírových dobách. Sice mokrý jako kachna, ale přesto jsem záhy seděl v bezpečí.

Pádlo jsem přivázal provázkem, to nikam neodplavalo.

Kde je ale vak s potravinami? Zatím plave, během minuty jsem ho dohonil a vytáhl do člunu. Je těžký, jako kdyby byl z olova, ale to jen nasál asi dvacet litrů mořské vody. Ta znehodnotila všechno, co bylo uvnitř, ale s tím se musím nějak smířit.

Kde je ale amfora s vodou? Ta by měla podle všech zákonitostí definovaných Archimédem také plavat!

Nevidím ji.

Zatracené vlny. Tady nedaleko plave nejméně deset litrů pitné vody, a budou si na ní pochutnávat jen tuňáci a delfíni. Během tří minut jsem ztratil orientaci a během deseti minut jsem pochopil, že nádobu už nenajdu.

Nedá se nic dělat, musím dál.

Ohlédl jsem se. Jako kdyby stěna zůstala na místě, jako kdyby ji střet s Etnou vyčerpal, přibrzdil, nebo dokonce zastavil? Kdoví, jaký je fyzikální princip tohoto jevu, mně se spíš jeví jako nějaká virtuální realita.

Ale lepší bude nezkoumat jeho podstatu zblízka.

A tak jsem zase začal před tím děsivým jevem ujíždět s vědomím, že mu stejně neuniknu.

Nevím, jak dlouho pádluji. Vůbec už nevím, kde jsem, a nemám tušení, zda pokračuji správným směrem.

Vždyť který směr je správný? Jistěže žádný, protože temnota se šíří do středu ze všech stran.

Pádluji a nemám čas přemýšlet. Přesto mi myšlenky unikají jako nějaký nezbedný plyn a hlodají mé nitro.

Kde je nějaký střed, kde to všechno skončí?

Pokud mají staří filozofové pravdu, pak existuje střed jenom jeden. A tam teď míří nejen stěna z temnoty, ale i já. Stěna z temnoty neomylně, já s určitou chybou, o jejíž velikosti nemám ponětí.

A pak se stalo, co se stát muselo.

Do loďky sice od samého počátku zatékalo, ale dalo se s tím pořád něco dělat. Ale teď, teď už se ta kocábka noří do vln jako vydra a není moci, která by utěsnila tu desítku děr, které v ní vyhlodalo moře.

Trentone, přecenil jsi své síly, Otrantský průliv bude tvým hrobem.

Sedím ve vodě, máchám pádlem, ale už vím, že je to zbytečné. Deset dvacet minut, a zbudou mi jen ruce a poslední zbytky sil. A balkánské pobřeží nevidím.

Jsem tolik zaujatý vlastními problémy, že nevidím a neslyším, co se děje kolem. Až mě něco srazilo do vody.

Bylo to veslo, které ukončilo trápení mé lodičky a současně mi způsobilo pěknou bouli. Když jsem vyplaval, spatřil jsem nedaleko veslici. Na místní poměry docela velká loď. Vesla narážejí jedno na druhé, z paluby slyším hlasy, poznávám latinu. Hádají se.

Nakonec loď zastavila a z paluby mi házejí lano. Musejí mi pomáhat, ruce nedokázaly uzvednout ani tu lidskou trosku, která se ze mne stala.

O minutu později už sedím u vesla a na záda mi dopadá rána bičem.

Vrhli se na mne hned, jak jsem klesl na palubu. Nedali mi vydechnout. Jak jsem pak pochopil, měli málo veslařů a potřebovali každou ruku. Trosečník se jim velice hodil, protože pospíchali. Ani jsem nemusel hádat kam a proč.

Kdybych byl fit, byl bych se možná ubránil, ale takhle mě vlekli jako splasklý pytel přímo k veslu a nepříčetně řvali.

„Vidíte ho? To je ten gladiátor. Trentinus, ten co málem zabil Burgunda! Uprchlý otrok!“

A o mém dalším osudu bylo rozhodnuto, alespoň prozatím.

Loď byla plná lidí, ale byli to zbohatlíci odkudsi z Apulie. Pro ty se nesluší fyzická práce. Tři desítky veslařů, povětšinou otroků, je mělo spasit.

Jenže pluli na severovýchod. Zcela špatným směrem. Stěnu z temnoty jsme měli spíš po levé ruce než za zádí.

Tak, Trentone, tohle ne. Jenže s tím nic nenadělám. To, jak jsem týral své tělo na malé loďce, není vůbec ničím proti tomu, jak je musím namáhat teď. A co mi zbývá jiného?

Mám padnout vysílením jako ten ubožák před chvílí? Ani nápad. Dva ozbrojenci, kteří by se u vesel velice dobře vyjímali, chytili ubožáka za ruce a za nohy a hodili ho přes palubu.

Ne, takhle to nenechám. Tato loď by měla být spásou i pro mne, a snad bych i s klidem vesloval, jen kdyby plula správným směrem.

Je skoro tma, západ vypadá jako černé divadlo a východ je šedý jako deset dní starý sníh, o světle už se skoro nedá hovořit. Ve tvářích lidí vidím strach, někdy i bezmoc, v mnohých ale vzdor a v několika jedincích se probouzejí skryté pudy.

Už vím, kdo je velitelem této roztodivné společnosti, skládající se z patricijů, děvek, vojáků, dětí a otroků. Vždyť ho dobře znám! Často jsem ho viděl v aréně, ať už jsem bojoval nebo jen přihlížel jiným soubojům. Jistě, nebýt jeho, nebyly by ani hry. Tento patricius je financoval, a teď zbaběle prchá veden pudem sebezáchovy.

Publius Terentius Flavinius má s sebou manželku, tu vidím poprvé. Je nafoukaná jako pneumatika, a také si vzal na cestu děti, jsou nezvedené jako malá opičátka.

Potřebuji Flavinia jako spojence, jinak se nikam nedostaneme.

Už mám plán, jak to udělat. Chce to jen trochu trpělivosti, až ustane ten rozruch, který způsobil můj příchod na palubu. Brzy se stanu anonymním veslařem mezi desítkami jiných, a pak udeřím.

Každého zmůže únava, nejen veslaře. I vojáci přestali být aktivní, už tolik neběhali po lávce, a bubeníkovi padala hlava.

Byl jsem si jist, že loď se točí v kruhu, a že do okamžiku zániku jí nezbývá víc než čtyřiadvacet hodin.

Kdyby aspoň byl někde vidět břeh, ale šedé bahno kolem nás bylo pro zrakový orgán neprostupné.

Vstal jsem a zabil muže, který mě švihl bičem. Jistě, každý agent MTPI má v zápěstích voperované dýky. Jejich použiti je snadné. Vystřelí ven jako bowiák a svým absolutním ostřím projdou prakticky každým materiálem. Lidské srdce mu neklade prakticky žádný odpor.

Bídák klesl bez jediného hlesu.

Možná si všimli zplihlého vesla, ale to byl dost častý jev. Ostatně od toho tam byli poháněči, ale ti teď byli trochu z formy. Druhého jsem zlikvidoval hranou ruky, padl k zemi a žalostně kvílel. Proběhl jsem celou palubou a tam jsem se zmocnil toho, kdo celé té výpravě velel.

Teď už jen záleželo na tom, jak si budou ostatní vážit jeho života, ale snad v Římanech zbyla ještě špetka kázně.

Otroci přestali veslovat a zvedli hlavy.

Držel jsem pěkně pana velkostatkáře kolem krku, hrot gladia, jejž jsem sebral v pádu druhému ozbrojenci, jsem mu tiskl na hruď, což přimělo všechny ostatní, aby zachovali přinejmenším odstup.

„Poslechněte ho,“ zaskuhral Flavinius.

Vida, má se rád.

„Dobře děláte,“ odtušil jsem, když zmizely zbraně. „A teď vydržte chvíli v klidu, možná vás bude zajímat, co vám chci říct. Především nejsem žádný otrok, ale učenec ze země Hibernia. Pravda, nějaký čas jsem působil jako gladiátor, ale to už je pryč. Všichni tady kolem můžete vidět, že se svět změnil. Ani já neumím vysvětlit, co se to děje tam v černé hrůze, ale vím, jak se z toho dostat.

Jisté je, že tohle je konec světa, cosi užírá zemi a pije moře. Sám Jupiter se takto rozhodl vytrestat lidi, a můžeme jen tušit, proč. Někteří vyvolení se však mohou zachránit.

Plujete špatným směrem, to především. Musíte se s lodí dostat do Korintského zálivu. Jistě, je to daleko, ale pokud se vylodíte na pevnině, pohltí vás temnota mnohem dřív.

A za druhé, pokud budete veslaře štvát tak jako doposud, během čtyř hodin padnou a nebudou schopni pohybu, i kdybyste je umlátili.“

Jistě, nebyl to nijak zvláštní projev a nebyl jsem si jist, zda to pochopí. Ale důležité pro mne bylo, aby to pochopil Flavinius, a ten stále váhal.

„Otče,“ ozval se dívčí hlásek. Jistě, byla to Marcia, teď jsem měl jistotu, že je Terentiovou dcerou. „Poslechni ho, veslujeme skutečně do tmy, a tam, podívej se, tam je přece ještě světlo.“ Ukázala tím směrem, momentálně na pravobok.

To rozhodlo.

„Jak si to představuješ, Trentine,“ sípěl Flavinius. Jistě, nelíbilo se mu, jakým způsobem jsem ho přemohl, ale snad uzná, že nejsem obyčejný gladiátor.

„Především rozvažte tamtoho muže,“ ukázal jsem na neforemný balík na zádi lodi. Ležel tam potupně v louži slané vody nějaký člověk. Vytušil jsem, kdo to je.

O dvě minuty později byl na nohou. Jistě, majitel a kapitán lodi v jedné osobě. Římští vojáci v čele s Flaviniem ho přepadli, svázali a zmocnili se lodi. Nechali si ho na palubě pro případ nouze.

„A teď ještě maličkost,“ dodal jsem, když už jsem měl situaci pod kontrolou. Už jsem nemířil mečem Terentiovi na hruď, ale držel jsem zbraň v pohotovosti. „Je potřeba, aby ruku k dílu přiložili všichni. Čeká nás dlouhý kus cesty a máme málo času. Temnota nás nesmí dostihnout. Proto musí veslovat všichni, nejen veslaři. Když říkám všichni, myslím všichni, tedy i vojáci, i obchodníci, i já. Jen ty, pane,“ obrátil jsem se k Terentiovi, „veslovat nebudeš. Jsi přece naším velitelem.“

Taktně jsem přešel fakt, že byl kdysi raněn a měl poněkud zchromlou ruku.

Ale vyhráno ještě nebylo.

„Hej, ty, jak víš, že musím plout právě tam?“ ozval se provokatér. Byl to voják, zřejmě centurion, a dobře jsem si ho zapamatoval. Musím si na něj dávat pozor.

Zaváhal jsem. Chvíli jsem hledal argument, ale předešel mě starší muž. Oblečený v tmavé tunice, jako kdyby byla zhotovena z pytloviny, s bílým vousem.

„Jsem haruspex,“ řekl.– „Játra nám řeknou pravdu.“

„A kde vezmeš obětní zvíře?“ ušklíbl se legionář.

„Pravda, zvíře nemáme, ale snad jste si dobře všimli, že Trentinus podřízl toho otrokáře jako jehně. Ten má snad také nějaká játra.“

Chvíli se dohadovali, a já musel mlčet. Hrálo se tady o hodně. Nakonec většina souhlasila s tím, aby haruspex pronesl svou věštbu. Nebyl jsem na tu pitvu nijak zvědav, ale musel jsem to vydržet. Některé metody starověkých národů jsem prostě nechápal, zejména tu jejich pověrčivost. Kvůli špatné věštbě byli mnozí ochotni třebas i prohrát válku.

Nevěděl jsem, je-li haruspex na mé straně; pokud ne, možná skončím také za chvíli na mořské hladině. Měl u sebe nůž, kterým začal mrtvolu porcovat. Játra vyňal celá, paluba se začala podobat krvavým jatkám.

„Jsou čistá, jsou čistá,“ meditoval a přehraboval se v té vnitřnosti rukama. Zavíral jsem oči, protože to byla silná podívaná i na gladiátora. Zdá se, že játra ještě nepodlehla cirhóze, ostatně ten chlap byl docela mladý a přísun slabého vína zatím jeho orgány nijak neohrozil. V opačném případě by moje cesta skončila zde.

„Je třeba plout na jihovýchod, tak jak říká tady Trentinus,“ dodal haruspex a vrhl na mne dost zvláštní pohled. Záhy byla paluba uklizena, mořská voda smyla i krev a desítka vojáků usedla k veslům.

Stěna z temnoty zůstala za námi, ale nebyl jsem si jist, že se od ní vzdalujeme.

* * *

Naším štěstím bylo, že jsme s sebou měli zkušeného mořeplavce. Vyklubal se z toho svázaného balíku, chvíli nadával jako pohan, kterým ostatně byl, ale pak jsem ho přesvědčil, aby se ujal své práce. Kalchiás byl Řek, bylo mu asi tak pětačtyřicet a pravidelně plul se svou veslicí mezi Brundisiem a Korintem. Znal tedy tuto cestu jako své boty.

Ani on se nevyhýbal povinnosti veslaře, strach z temné stěny měli všichni. Vytvořil jsem dvě směny po dvaceti mužích, které se střídaly zhruba po dvou hodinách. Nikoho jsme nemohli šetřit.

Brzy se ukázalo pobřeží a Kalchiás nám přesně řekl, kde se nacházíme. Neměl jsem v hlavě podrobnou mapu, ale teď, když jsme viděli břeh Epeiru, by už neměl být problém urazit těch zhruba tři sta kilometrů, než se před námi rozevře Korintský záliv. Musíme minout ostrovy Kerkyru, Lefkadu, Kefalonii a Ithaku. Jen jsem musel doufat, že k Ithace se dostaneme přece jen spolehlivěji než Odysseus.

Těžko říct, jakou rychlostí ta naše kocábka vlastně plula, ale nemohlo to být víc než tři nebo čtyři uzly. Záležitost na dva dny, ale spíš víc. Neklidné moře, zprvu bezvětří, ale jak se blížila stěna, začaly se honit podivné větry, takže Kalchiás hned dával vytáhnout plachtu, a hned ji zase nechal stáhnout. Křižovat proti větru s touhle lodí možné nebylo, a jak se zdá, Kalchiás to ani neuměl. Buď foukal vítr do zad, nebo makali veslaři.

Asi po deseti hodinách jsme proklouzli průlivem mezi Kerkyrou a pevninou. Kerkyra byla tehdy osídlena, což jsem poznal podle toho, že na pobřeží hořelo poměrně velké město. Zahlédli jsme i několik lodí, ale byly od nás daleko a rozhodně jsem nestál o nějaké bližší setkání.

Marcia si našla čas na kus řeči, když jsem zrovna odpočíval a nebylo mě třeba u vesel.

„Kdo vlastně jsi, Trentine?“ zeptala se a v jejích očích jsem viděl obdiv. Děvče, já ti to ale nemohu říct. Ani teď, když si jsem téměř jist, že všichni plujeme jen do záhuby.

„Mysli si, že jsem bohatý kupec z ciziny, kterému se zachtělo poměřit síly s těmi nejlepšími bojovníky. Mysli si, že jsem se nudil a tohle jsem si našel jako skvělou zábavu.“

Pokrčila rameny. Měla světlé vlasy a hezkou, hladkou tvářičku. Nevinnost sama. Drobná jako dítě. Snad ještě bude mít čas rozvinout se do krásy.

„To já jsem řekla haruspikovi, aby vyslovil tu věštbu. Vidím, že jsem udělala dobře. Před námi je světlo.“

Jistě, byla o něco všímavější než já. Kerkyra zmizela v černotě, ale na jihovýchodě, a musel to být přece jihovýchod, se rozednívalo. Že by se postup stěny zastavil? Těžko říct.

I když bylo pološero, vedly nás ohně, které planuly jak na pevnině, tak na ostrovech. Co vlastně dělají lidé, kteří si myslí, že se blíží konec světa? Někteří nastoupí na loď a ujíždějí před zkázou. A jiní? Začnou loupit, vraždit, znásilňovat, rabovat, a také zapalovat.

Marcia se dlouho u mne nezdržela, neslušelo se, aby mladá dívka hovořila o samotě s cizím mužem. Vrátila se zpět pod ochranná křídla svého otce. A ochranu potřebovala – když jsem viděl, jakýma očima si ji prohlíželi někteří vojáci, bylo mi jasné, co jí hrozí. Byla to jediná svobodná dívka na palubě, jinak tu byly jen tři nebo čtyři starší ženy; tím ale nechci říct, že věk by pro ně znamenal jakoukoli ochranu před lidmi, kteří mohou ztratit soudnost.

A pluli jsme dál, a loď se držela. Sice dovnitř zatékalo, jako do každé dřevěné lodi, ale stačilo, když se dali do práce jednou za dvě hodiny dva muži s vědry.

Bylo naším štěstím, že Kalchiásova loď právě připlouvala do přístavu, když se jí Flavinius zmocnil. Byla totiž plně naložená. Jako zátěž se používala vrstva písku, do níž bylo vloženo několik stovek amfor. Víno, olivový olej, ale i pitná voda.

Víno se mi nepodařilo uhlídat, a tak někteří toho vypili víc, než bylo zdrávo. Jeden voják se opil tak, že nebyl schopen veslovat, a začal obtěžovat Mardi. Když už jsem chtěl zakročit, udělal to za mne Flavinius. Ač mu bylo přinejmenším padesát, musel být stále při síle. Bylo zjevné, že sám má za sebou vojenskou kariéru, a ví tedy, jak udržet kázeň. Vzal toho muže kusem dřeva přes hlavu a pak ho chtěl dokonce hodit do moře. Já lidumil jsem mu to rozmluvil, a tak jsem zachránil tomu ničemovi život. V tu chvíli jsem se dověděl jen to, že se jmenuje Lucius…

Po levé ruce zůstal mys Actium, u kterého před zhruba padesátkou let svedl námořní bitvu Octavianus s Antoniem a Kleopatrou. Bylo to nenápadné místo a zcela splynulo s masívem hor. Kalchiás nám doporučil zamířit poněkud vpravo, abychom mohli obeplout Lefkadu po západní straně. Kalchiás tvrdil, že v úžině mezi ostrovem a pevninou se často objevují piráti, a nebyl důvod mu nevěřit. Museli jsme ale zpozornět, protože když se piráti vyskytují u východního pobřeží ostrova, proč by nemohli být i u západního?

Nějaký čas jsme pozorovali stěnu z pravoboku, a nebyl to hezký pohled. Jistě už sežrala celou Itálii – co vlastně ještě zbývá z Evropy? Žene nás před sebou jako pes zajíce… Vypadala jako něco, co se vymyká všem lidským představám. Takhle nějak si představuji nějakou mlhovinu, která se vytvoří kolem černé díry a začne požírat okolní vesmír. Jeden blesk stíhal druhý, rachot hromu doléhal až k nám, a moře se uklidnilo, jako kdyby čekalo bouři. Jsme tady příliš na otevřeném moři, měli bychom se už skrýt do zálivu. Ale tam zbývaly ještě dlouhé hodiny cesty.

Lefkada kolem nás plynula po levé straně jako temná masa hor a já si jen říkal, že pokud se mi podaří z tohoto pekla vyklouznout, vezmu Veroniku a pojedeme se rozplácnout na týden nebo čtrnáct dní na některou z těch zlatavých pláží, do nichž teď jen platonicky útočí vlny a které nikomu nestojí za to, aby se na nich slunil. Ostatně bez slunce to stejně není možné.

Seděl jsem u vesel, když si to naše loď odvážně namířila do průlivu mezi Lefkadou a Kefalonií. A pak jsem uslyšel výkřiky, protože ti, co zrovna neveslovali, spatřili na levoboku loď.

Terentius vydal příkazy dřív, než jsem se vzpamatoval. Vojáci se připravili k boji, u vesel je nahradili otroci. Byl to ale planý poplach, ukázalo se, že je to rybářská bárka s posádkou dvou mužů, která poháněná dvěma vesly směřovala kdovíkam. Ti hoši z nás měli rozhodně větší strach než my z nich.

Měli jsme se však bát něčeho jiného. Měli jsme strach z lidí, ale pohroma přišla z moře.

Nesmírná vlna se vzdula kdesi na západě a teď se hnala proti pevnině, sužované tmou a lidskou zlobou. Nepochyboval jsem, že pohromu na nás seslala ta děsivá stěna, která nestačila moře užírat dostatečně rychle, a Neptunova říše se začala bránit.

Byl by to krásný pohled na stříbřité krajky, kdybych stál na pobřeží klidného ostrova za jasného počasí a ta vlna by byla vysoká osm nebo deset metrů a ne sto.

Pak jsme ji viděli, jak narazila na pobřeží Lefkady; co udělala s Kefalonií, to jsme netušili, protože nám hora slané vody zakryla jižní obzor. O Lefkadu se však rozbila jako porcelánový talíř, rozlomila se do desítek drobnějších vlnek, a neuplynulo ani deset minut, a první z nich uchopila naši loď a zvedla ji do neuvěřitelné výše, a pak zmizelo všechno, co kdy bylo, a zbyla jen voda a pak ještě voda a kolem nás jen modrošedá tma a strašlivý hukot.

Co se odehrávalo dál, to mohu jen tušit. Kolem byla naprostá tma, jen občas na několik okamžiků prosvitl záblesk světla. Co se odehrávalo, to jsem si nakonec mohl domyslet podle důsledků, které měl na naše další osudy ten děsivý příval. Nejdřív se zlomil stěžeň a spadl na palubu. Kolik lidí zabil, nevím, ale ty děsivé výkřiky, které následovaly po praskotu dřeva, vlastně splynuly s nepřetržitým křikem, který vydávaly desítky lidských hrdel.

Lámala se vesla, pěkně jedno po druhém odpadala a opouštěla loď, aby se vracela v úlomcích spolu s dalšími kusy dřevěného pažení. Nevím, jak se stalo, že jsem také neopustil loď, když chvíli visela v prostoru přídí dolů a zádí strmě k nebesům, ale patrně jsem se zamotal do svazku lan a pak mě zavalilo cosi drsného a těžkého, ale to byla plachta, proměnivší se v nevzhledný cár drsné látky. Chvílemi jsem se dusil, chvílemi mi zalévala hrdlo voda, a chvílemi jsem se také mohl nadechnout, ale byl to mokrý vzduch prosycený kapičkami mořské vody, která mi pronikla do plic a nutila mě k nepřetržitému kašli. A mé ruce něco svíraly, něco měkkého a něžného, a pak, když se kotrmelce proměnily v poměrně klidnou jízdu, jsem si uvědomil, že je to dívčí tělo, které se ke mně přisálo jako chobotnice a zatínalo mi nehty do zad.

A kolem nás z oblohy pršely ryby. Spojily se s vodou a troskami lodi v jednolitou masu. Tuňáci, makrely i mečouni. A také delfíni, na ty nesmím zapomenout. To vše hnala vlna před sebou kamsi k východu, a svět splynul v jedinou temnotu, v níž se nedalo dělat nic jiného než čekat, až přijde konec.

Jak dlouho to trvalo? Nevím, moje schopnost jakkoli měřit čas se vypařila stejně jako schopnost myslet či cokoli smysluplného dělat. Svíral jsem to, co mi přilnulo do náruče, a jen jsem doufal, a snad jsem se i modlil.

A pak už jsem uvěřil, že tohle je konec, protože co jiného mohlo následovat než smrt.

Přesto jsem nezemřel. Zahynula však loď, zahynuli všichni, co se spolu se mnou na ní plavili, zahynuly i ryby, které ty mocné poryvy živlu utloukly. A zahynul i svět, a možná i vesmír, tedy aspoň ten, který uvízl v tomto slepém ramenu.

A tak první myšlenka, která mě doslova posedla, když jsem se konečně probral, se kupodivu nevěnovala mému zdravotnímu stavu, ale mnohem vyšší myšlence, a já díky existenci slepého ramene vytušil, že vztahy mezi časem, hmotou a vesmírem ještě nejsou definovány, a byl jsem skoro pyšný, že mé svědectví možná pomůže k objasnění dalších záhad hlubin času a systému meandrů.

A pak bylo kolem mne světlo. Tedy – světlo… Viděl jsem stále šero slepého ramene, ale teplota byla přívětivá, obloha nade mnou šedá a stěna z temnoty jako kdyby nikdy neexistovala. Ne, úplné ticho to nebylo, slyšel jsem uklidňující hukot, který vydával poklidný mořský příboj, útočící proti oblázkové pláži, na níž leželo mé zmučené tělo.

Pokusil jsem se vstát a ono se to povedlo. Tělo samá odřenina, tu a tam modřina, pár boulí na hlavě, ale snad nic zlomeného, jen se trochu hlasitěji ozývá dvojice žeber, ale s tím se dá přežít.

Okolí? Za mnou strmé skalisko, přede mnou hladina s hravými vlnkami, jako kdyby se moře právě zrodilo a nevědělo, co samo se sebou počít.

Trosky? Kus lodě leží opodál, snad je to část přídě, snad zádě. Je to rozlámaná změť prken, prkének a třísek. Jako dárek navíc se tu povalují dvě amfory, a jedna dokonce nerozbitá. Doufal jsem, že je v ní voda, ale bylo to jen víno. Nu což, i to je na žízeň dobré, a trochu to posílí žaludek, který zatím polykal jen nechutnou slanou vodu.

Bylo mi nevalně, ale to víno mi spravilo chuť.

Jenže – co počít dál?

O tom, že by se stěna z temnoty zastavila, nemůže být ani řeč. A já ani nevím, kde jsem. A proč tu stěnu nevidím?

Inu, prostě proto, že ji mám za zády. Strmá stráň, posetá trsy makchie a malými shluky modrých kvítků, mi zakrývá pohled na polovinu obzoru. Znamená to, že tam je severozápad, a já hledím na jihovýchod. Přede mnou je jen mlha, čára obzoru splývá v rozmazané změti.

Zdá se, že se po kamenité pláži dá jít, a tím směrem se potřebuji vydat. Ty hnusná temná stěno, pamatuj si, na Trentonovi si nepochutnáš!

A pak jsem zaslechl křik. Nepochybně z hrdla ženy.

Nebylo to daleko, bylo třeba jen oběhnout velký balvan.

Ležela na zádech, hlavu na velkém kameni, nohama marně hrabala v pobřežním štěrku. Do rozkroku se jí právě cpal jakýsi muž, jeho holé pozadí svítilo k obloze jako sliznatý hřbet slimáka.

Neváhal jsem. Vzal jsem do ruky první kámen, mohl mít asi tak půl kila, a mrštil jsem ho proti té odporné bílé zadnici. Zásah byl přesný.

Ten ničema zakvílel a svezl se k zemi. Vrhl na mne pohled, který mohl zabíjet, a já viděl, že je to Lucius. A současně se směrem ke mně podívala ta nešťastnice, a když jsem ji poznal, rozhořčilo mě to k nepříčetnosti. Nějaký ničemný Říman prosáklý alkoholem si tady bude dovolovat na moji Mardi! Vždyť Marcia to byla, kdo se ke mně po celou dobu té šílené plavby po vlně tak něžně tiskl, Marcia to byla, kdo u mne hledal ochranu, a teď…

Vyrazil jsem. Přestože ho rána kamenem musela notně bolet, ještě vstal a vytasil meč, který mu ani ten nejmocnější tlak nedokázal vzít.

„Tak pojď, ty otroku,“ křičel; bylo zřejmé, že mu chybí pár zubů, které ještě včera měl.

Neznal ještě Trentona.

Teď nebyl čas na nějaké dodržování pravidel čestného souboje, ostatně on se zachoval tak, jak by se nezachovalo ani to nejhorší zvíře.

Výpadu meče jsem uhnul; byl o něco pomalejší, než kdyby byl můj soupeř úplně zdráv. Rázem jsem přiskočil blíž, uchopil jsem ho za ruku a trhl. Rameno vypadlo z kloubu a Lucius nepříčetně zavyl. Meč zazvonil na kamení a Marcia lehce vykřikla. A potom jsem vzal do ruky kámen a jako nepříčetný jsem začal mlátit do té jeho blonďaté nakrátko ostříhané hlavy, až nakonec vyhřezl mozek a celá ta koule se proměnila v beztvarou, do ruda zbarvenou hromadu. S odporem jsem hodil to tělo do moře.

Zbyl po něm jen meč, ten jsem si nechal. Mohl se hodit.

Dívala se na mne a děkovala mi očima, a současně se mě bála. Ano, i já jsem se teď ukázal jako zvíře, a asi to nešlo jinak. Byl jsem přece jen barbar, ten Lucius měl pravdu. Gladiátor a navíc otrok. A tady přede mnou je dcera římského patricia, skoro nahá, oděná v potrhaném zbytku oděvu, který jí vlna milostivě ponechala, ale živá a celá.

Pak se dala do pláče.

Ani já toho neměl na sobě moc, ale přesto jsem ze sebe strhl rozedranou tuniku a přehodil jí ten zbytek látky přes ramena, přestože byl ten oděv mokrý a studený. Mně zbyla jen lehká bederní rouška, ale kdo by se teď ohlížel po nějakém oděvu.

Dal jsem jí napít vína, z té velké amfory jí to moc nešlo, trochu se pobryndala, ale nakonec do sebe pár hltů dostala. Teprve potom jí začalo být do řeči.

„Kde jsou všichni, Trentine?“

„Bojím se, že už nejsou.“

„A naše loď?“

„Je tady, všude kolem nás,“ ukazoval jsem na kusy trosek, poházené na břehu i plovoucí na hladině.

„A otec?“

Pokrčil jsem rameny. Muselo jí to být jasné.

„A tak mi řekni, už je konec toho všeho? Už jsme se zachránili?“

Mám jí lhát?

„Možná,“ odpověděl jsem nejistě, „ale bude lepší, když půjdeme dál.“

Trentone, Trentone, kdybys šel sám, tak bys možná cíle snadno dostihl, ale ty si dobrovolně uvážeš na krk tohle dítě. Ta dívka tě bude zdržovat na každém kroku, bude fňukat, že ji všechno bolí, bude věčně unavená, bude se jí chtít spát, a nakonec ji poneseš…

Nefňukala. Nenaříkala, že ji něco bolí, i když prokazatelně kulhala. Byla vytrvalá. Pravda, zdržovala mě, ale rozhodně mi bylo lépe, když jsem nebyl sám, když jsem s sebou měl někoho, o koho jsem se mohl starat.

Moji tuniku přes sebe přehodila a ten kus textilu brzy uschl. Byla jí velká, ruce i nohy jí zpod ní trčely jako zbytečné větve, ale časem se ta látka nějak přizpůsobila tomu útlému tělu. Vlasy, které tam u moře měla zplihlé jako trs chaluh, se ve větru proměnily v nádherně vlající gloriolu.

Oba jsme byli bosi, a to byl velký handicap. Zprvu jsme se brodili po kamenité pláži, potom jsme vystoupali kozí stezkou na útes a jsme před sebou spatřili hluboký mořský záliv a pobřeží, po němž jsme měli pokračovat skoro až do nekonečna.

Nepochyboval jsem, že nás ta ničivá vlna odnesla desítky kilometrů daleko, až do Korintského zálivu. Protější břeh jsem zatím neviděl, ale za to mohla spíš špatná viditelnost, než že by byl příliš daleko.

A odsud, z výšky asi tří set metrů nad mořem, jsme spatřili i stěnu z temnoty. Zůstala daleko za námi, ale byla to ona, a svým tempem se hnala vytrvale vpřed, vstříc svému vlastnímu zániku.

Já bych šel dál, ale tělo si žádalo spánek. Podivné bylo, že se vůbec nestmívalo. Kamsi se podělo střídání dne a noci. Hledali jsme vhodné místo, kam bychom se na pár hodin uložili, a sami bohové nám seslali do cesty chatrč.

Byla to koliba, žili tady pastýři. Lidé kamsi zmizeli, nepochyboval jsem, že se dali na úprk před tou děsivou stěnou. Ale zbyla tu zvířata a našli jsme sýr a tvrdý chléb.

Podařilo se mi podojit ovci, a když jsem se vrátil do domku, zjistil jsem, že Marcia tvrdě spí natažená na hromadě ovčích kůží.

Lehl jsem si o kus vedle, dveře jsem zajistil a meč jsem držel pohotově. Ani nevím, jak se stalo, že jsem rovněž usnul. Kdyby sem přikvačilo jakékoli nebezpečí, nepochybuji, že by mě zastihlo nepřipraveného, ale nikdo se neukázal, a noc, pokud se dalo mluvit o noci, uběhla v naprostém klidu.

Pak mě cosi probudilo. Jakési tělo vlezlo vedle mne pod ovčí kůži.

Byla to Marcia. Překvapilo mě, že na sobě nic neměla.

Přitiskla se ke mně právě tak jako na lodi, jako kdyby opět žádala ochranu.

„Trentine,“ řekla. „Já vím, že zahyneme. Vím, že je to konec světa. Ale dřív, než se to stane, bych se chtěla dovědět, jaké to je –“

Chvíli jsem nic nechápal.

„Víš, on už to chtěl Lucius, ale pak byl hrubý…“

Mám to děvče zklamat? Vždyť ona má pravdu, nikam se nedostaneme a ta stěna nás pohltí.

Měla malá, pevná ňadra, ústa, která ještě neuměla líbat, boky, které mi připadaly nevyvinuté. Kolik jí bylo? Šestnáct? Těžko říct, v tomto věku již Římanky bývají vdané.

Ale ona ještě muže nepoznala, a já měl být tím prvním. Jako kdybych teď omládl o dvacet let a proměnil se ve studenta, který nesměle tápal v prvních sexuálních pokusech.

Nevěděla, co počít, a tak jsem jí vedl ruce i celé tělo, a snad se mi povedlo v ní vzbudit i nějakou tu touhu, i když samotný akt byl takový těžkopádný, nesmělý. Nemohl jsem se do ní dostat, a ona pak jen lehce vykřikla, nevím, zda bolestí nebo rozkoší, a pak už jako kdyby jí sama příroda naznačila, jak si má počínat.

Když to skončilo, sedla si zády ke stěně, mou tuniku si přehodila přes kolena a neříkala nic, a já nevěděl, jestli se jí to líbilo nebo byla zklamaná.

Bez řečí jsem jí podal pár krajíců chleba, sýr a mléko. Moc toho nesnědla.

„Musíme dál,“ řekl jsem.

„Ne, já tady počkám, až bude konec. Teď už vím všechno.“

„Děvče, ty ještě nevíš nic. A myslím si, že vůbec nemusíme zahynout. Ale musíme dál, a když nepůjdeš dobrovolně, tak tě přinutím.“

Nalil jsem do ní dobře čtvrt litru vína, snad jí to přivodí lepší náladu.

Z kusu látky jsem udělal raneček a vzal s sebou bochník chleba a asi dvě kila sýra. Amforu jsem nadále nesl v ruce, tak byla neforemná.

Vzal jsem s sebou pár užitečných věcí, především křesadlo a bronzový nůž, a taky jednu menší ovčí kůži; pravda, byla dost těžká, ale já si ji přehodil přes ramena, až jsem vypadal jako Barbar Conan.

Marcia si nakonec dala říct a váhavě se vydala na cestu, po chvíli se jí spravila nálada a dokonce natáhla ruku a vzala ten raneček, když viděla, že se vláčím s amforou a jednou ovčí kůží.

„Na co tu kůži?“ zeptala se.

„Je lepší spát na kůži než na holé zemi. Všude nenajdeme takovou útulnou salaš. Půjdeme ještě několik dní.“

Jen přikývla. Šla statečně, a toho dne dokázala ujít v neschůdném terénu přinejmenším dvacet kilometrů.

Vyrobil jsem primitivní opánky z kůže a kožených řemínků. Padaly nám z nohou – nemohl jsem přijít na to, jak to ti staří Řekové dělali, že mohli bez potíží takovou primitivní obuv nosit. Pokud to šlo, šlapali jsme pěšky, ale makchie, to je zákeřné svinstvo, plné jemných trnů, a měli jsme nohy brzy rozdrásané do krvava. Lepší bylo šlapat po pobřeží, kde nic nerostlo, ale to by nesměla pevnina na mnoha místech spadat do vody strmými a neschůdnými útesy.

Všude kolem nás zrály olivy, voněl tymián, krajina dýchala teplem a nastávajícím létem, a jen ta hnusná stěna za námi nás hnala stále dál.

Stezek tu bylo dost, ale mnohé nás vedly do vnitrozemí, a já chtěl pokračovat podél linie pobřeží. Dvakrát jsme sestoupili až dolů k vlnám a velký kus cesty šli po pláži, a tam jsme se zastavili na oběd a já neváhal, skočil jsem do vln a zaplaval si, a Marcia mě následovala, ale plavat neuměla, tak se jen brouzdala blízko břehu a nechala si omývat nohy, ale k mému překvapení shodila šaty. Nic jsem nenamítal a nekomentoval to, ale byl to docela hezký pohled.

Snědli jsme kus sýra a chleba a já odhadl, že se z toho, co neseme, můžeme jíst už jen asi čtyřikrát. Ale kdoví, třeba narazíme na další salaš.

Za celou tu dobu jsme nepotkali jediného člověka a neviděli jediné město.

Když už Marcia nemohla, tak jsem z té ovčí kůže udělal lůžko pod skálou, zapálili jsme ohníček a pak jsme se znovu milovali, tentokrát už neváhala a ukázala mi, co všechno se naučila.

Spal jsem jen na půl oka, protože spát v divočině je něco jiného než v zavřené chatrči, ale žádná zvěř se neukázala, ani dravá, a bohužel ani taková, ze které bychom si mohli připravit biftek.

Když se Marcia probudila, došlo na další milování.

Kdyby za námi nebyla ta děsivá stěna, která se blížila jako lavina, bylo by to jedno z nejkrásnějších období, které jsem kdy ve starověku prožil.

Obalili jsme si nohy kůží, vypadalo to jako válenky, ale jakousi ochranu proti trnům jsme tím získali.

A pak jsme vystoupali na vysoký útes, snad čtyři sta metrů nad hladinou, a to místo nám poskytlo široký rozhled.

Stěna nezmizela. Byla ještě děsivější než předtím, ještě temnější, a dosahovala nesmírné výše. Klenula se nad námi jako mistrovské dílo gotického stavitele.

Trochu jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že nás ten hrůzný jev obklopuje ze všech stran. Ano, kromě toho, že jsme měli stěnu za zády, šla nám její další část vstříc, a bylo zřejmé, že hrdlo láhve se skutečně uzavírá a svírá nás stále víc a víc.

Tam naproti, na opačné straně Korintského zálivu, jsem mohl spatřit pevnou zemi; bylo to zjevně místo, na němž lidé za dva tisíce let vztyčí most… Pokud ovšem bude ještě nějaká budoucnost a nějaký svět za dva tisíce let existovat, pokud vůbec bude existovat čas.

Věděl jsem, že nějakých čtyřicet kilometrů východně odtud jsou Delfy. Snad jsem se orientoval dobře – přímo nad nimi se zdál viset vrchol toho kužele z temnoty.

Uzavíral se jako závit, který kdosi utahoval.

Marcia seděla vedle mne a nic neříkala. Jako kdyby ani nevnímala tu hrůzu, která se na nás teď valila už ze všech stran. Začala být opět netečná ke všemu, co se děje, a já ji musel popohánět.

Mít tak s sebou mapu, říkal jsem si.

Zdálo se mi, že vidím dole, asi tři kilometry daleko, městečko. Mohl tam být přístav, a hlavně odsud mohla vést rozumná cesta do vnitrozemí. Moře se zde zakouslo do pobřeží a vytvořilo hluboký záliv ve tvaru trojúhelníku.

Dnes na tom místě najdete vesničku Galaxidi, a o pět kilometrů dál (po vodě) je malý přístav Itea. Odsud lze po cestě vystoupat až pod horu Parnas, kde se nachází památné poutní místo. Delfy.

Tam vedly i naše kroky.

Do městečka jsme dospěli po třech hodinách svízelné cesty, abychom zjistili, že vše kolem hoří.

Nebyl tu nikdo, a co bylo hořlavé, požíraly plameny. Na ulici se povalovala mrtvá zvířata, ale i lidé. Našli jsme jen dva živé lidi; oba to byli starci neschopní chůze, a jak se ukázalo, nebyla s nimi rozumná řeč. Buď zešíleli z toho, co se kolem odehrávalo, nebo již dříve trpěli duševní chorobou, a tak je jejich rodiny nechaly zde.

Počet mrtvých totiž zdaleka neodpovídal velikosti městečka. Museli tedy odejít?

Kam?

V přístavu nebyla ani jediná loďka, nepočítám-li dva vraky, které pluly na hladině obrácené kýlem vzhůru. Bylo tady i více mrtvých než na souši, jistě tu plavaly desítky lidských těl.

A tady se mi podařilo uklouznout na mokrém kameni a rozbil jsem přitom naši amforu. Byla to smůla, ale podobná nehoda se dala očekávat. Vína v ní však bylo již jen na dně.

Čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta, a jak se zdálo, teplota pořád stoupala. Vodu tady snad najdeme, ale my si ji musíme vzít s sebou.

Nedaleko přístavu bylo tržiště. Stánky pobořené, zboží rozkradené, a co lidi nerozkradli, to zničili. Přebíral jsem se tou hromádkou keramiky, která byla vhodná nanejvýš k střepinovému soudu. Rád bych na některý z těch úlomků napsal jméno toho, kdo se mi takto odvděčil, ale pořád ještě jsem je neznal. Jistě, toto slepé rameno by existovalo a zaniklo i bez mé přítomnosti, jen to nešťastné děvče, které se ke mně přidalo, by patrně skončilo v té děsivé vlně. Jinak by se nezměnilo nic.

Takto ji čeká stejný osud, jen o pár dní později.

Ale vzdávat jsem se nechtěl.

Zaslechli jsme lidské hlasy.

Asi padesát metrů od hranice mezi mořem a pevninou, pěkně daleko od svého rodného prostředí, ležela galéra. Rozbitá na kusy tam, kam ji vyvrhlo vztekající se moře. Okolo se válely asi dvě desítky lidských těl. Všiml jsem si, že většina z nich zemřela násilnou smrtí. Nezabila je příroda, řádil tady člověk. Co se to tu odehrálo?

Nedaleko zůstalo stát několik domů, kterým se požár vyhnul.

Mezi jinými i krčma. Ta kamenná budova stála snad jen zázrakem, při nedávném zemětřesení se naklonila, ale nespadla. Dřevěná střecha už dávno nemohla plnit svou ochranu proti dešti, ostatně tady toho nebylo potřeba. Připadalo mi, že stačí jen trochu strčit a ten podivný domeček se sesype. Ale jak se zdálo, provoz se nezastavil.

Zevnitř se ozýval hlasitý ryk a zpěv.

Kde je krčma, je i nádobí, snad si mohu dovolit koupit nějaký ten džbánek, i když lepší by byl měch.

Řekl jsem Mardi, aby se schovala v přístěnku, tušil jsem, že uvnitř by to pro ni nemuselo být právě příjemné.

Pak jsem vešel do lokálu, či spíš do toho, co z něj zbylo. V potemnělé místnosti jsem zahlédl snad dvě louče, které vytvářely ponuré šero, nahou tlustou ženskou nestydatě rozpláclou na stole a čtyři svlečené muže, kterým ta dáma současně rozdávala rozkoš vším, čím mohla. Mým příchodem se vůbec nenechali vyrušit. Skupina dalších polosvlečených mužů si hleděla dílem soudku s vínem a dílem dvou děvčat, která dávno odhodila stud a užívala si červeného vína a několika ztopořených penisů. Do toho halekal slepý pěvec nějakou odrhovačku a mlátil přitom do strun rozladěné lyry. Zpěv mu šel špatně především proto, že jeho ochablý penis právě svírala v ústech další žena, kostnatá jako žebra radiátoru. Do nosu mne udeřil zápach, který naznačoval, že jsem spíše ve chlévě než v místnosti určené pro lidi.

Myslím, že bude lepší čtenáře dalších podrobností ušetřit. Razil jsem si cestu tou masou hekajících a povykujících lidí; nezdálo se mi, že by to byli obyvatelé městečka. Ti už určitě dávno prchli z tohoto místa, kde hrozilo nebezpečí plynoucí z nevyzpytatelného moře. Mám za to, že to byli piráti, jejichž loď moře zaneslo právě na toto pobřeží. A tak si teď užívali, když už nemohli na moře a kdy i oni sami vytušili, že svět tak, jako ho znali, to má za sebou.

Když jsem vynášel asi třílitrový soudek, v němž žbluňkala jakási tekutina, konečně si mě všimli.

„Hej, ty, co jsi zač?“

Hromotluk s býčí šíjí, jemuž se z páchnoucích úst drala lámaná řečtina, se mi postavil do cesty. Kopnutím jsem ho srazil k podlaze a pohodil jsem na podlahu dvě mince. Ten chlap už nevstal, ustlal si tam, kam dopadl. Jistý podíl na tom měla i lavice, na kterou narazil zátylkem.

Úlisná ženština s neuvěřitelně nestoudným úsměvem se mne zeptala, jestli se nechci přidat k všeobecnému veselí. Zbavil jsem se jí pomocí mince, kterou jsem jí nacpal do výstřihu. Kovový kroužek propadl oděvem a kutálel se po zemi. Vrhli se po něm dva chlapi, kterým nedošlo, že tady peníze už přestaly mít jakoukoli cenu.

Už už jsem byl u dveří, když se mi do cesty postavila další malá komplikace v podobě chlapa ohánějícího se nožem. Nebavil mě, a tak jsem mu zabodl gladius do břicha.

Když jsem vyšel ven, zabouchl jsem za sebou dveře tak silně, že se dům otřásl v základech. Udeřil jsem mečem do okraje střechy a pár trámů se sesulo dolů a zahradilo té bandě cestu ven. Myslím ale, že nikdo neměl chuť mě pronásledovat.

V soudku bylo víno, i když o něco horší než to, které jsme si odnesli z naší lodě. Chtěl jsem je nahradit vodou, ale když jsem našel studnu, spatřil jsem, že na hladině plavou dvě mrtvoly, a soudě podle zápachu, o pitnou vodu se teď v žádném případě nejednalo.

„Tak pojď, Marcie, musíme si vystačit zase jen s vínem,“ řekl jsem a vlekl nebohou dívku pískem.

Když jsme došli po nábřeží až tam, kde byl břeh zarostlý bujnými keři a cesta se stáčela nahoru do svahu, viděl jsem, že ke břehu připlouvá malá loďka. Vesly se oháněl mladý rybář.

„Hej, ty,“ zavolal jsem na něj.

Zvedl hlavu: „Co chceš?“

„Deset sesterciů za to, že nás převezeš na druhý břeh, tam do toho přístavu.“

Chvíli zaváhal.

„Loďka je tvoje, ale prachy neberu.“

„Co tedy chceš?“

„Tu holku, chci si ještě jednou pořádně užít.“

Nezaváhal jsem ani vteřinu.

„Je tvoje.“

Uslyšel jsem hlasité vzdechnutí.

„Ale to ne, to přece nemůžeš, Trentine!“ žasla Marcia.

„Drž hubu,“ obořil jsem se na ni a chytil ji pevně za ruku pro případ, že by se pokusila utéct.

„Je to prvotřídní zboží,“ povídám. „Nezklameš se v ní.“

Marcia se zmítala jako had, ale nic jsem na to nedal. Rybář přirazil ke břehu a vydal se ke mně.

Svlékal Marcii očima, zdálo se, že už je vzrušen a že by si to s ní nejraději rozdal tady na kamenném prostranství.

O vteřinu později už ležel na zemi a hrot mého meče mu škádlil hrdlo.

„Tak si vyber, holobrádku,“ mluvil jsem pomalu a srozumitelně. „Deset sesterciů na dřevo, nebo ten meč dokončí své dílo.“

Přiznám se, že nevím, zda bych našel odvahu, abych bodl, ale on se rozhodl velice rychle.

„Vy Římané jste všichni proradné svině,“ hulákal, když sbíral ty drobné, a my jsme jej pozorovali z loďky vzdálené už dobrých dvacet metrů od břehu.

„Zajdi si do krčmy, tam je veselo. A máš dost peněz na deset jiných ženských!“

Pak jsem odvrátil hlavu a už jsem se na něj ani nepodíval.

Loďka klouzala po klidné hladině mnohem lépe než maňásek vlastní konstrukce, s kterým jsem se zhruba před týdnem vydal na útěk před stěnou z temnoty. Teď jsem byl skoro u cíle.

Marcia opět podléhala depresím. Zakazoval jsem jí, aby se dívala na oblohu, ale měla oči jen pro tu temnou stěnu protkanou blesky jako brokát zlatými nitkami. Na klidné vodě jsme slyšeli jen šplouchání a vzdálený hřmot, přicházející ze všech stran a děsící samotnou svou existencí.

Nejlepší by bylo ji opít, aby dostala lepší náladu, ale ona si teď přihnula vína vždy jen tehdy, když měla opravdu žízeň. Pořád se mě ptala, jestli umřeme, a já už nevěděl, jak bych jí to vymluvil, když ani já sám nebyl přesvědčen o ničem jiném. Nakonec mi v člunu usnula, a bylo to tak lepší, ono se totiž zdálo, že se chystá plakat.

* * *

A pak jsme tam najednou byli. Trvalo asi deset hodin, než jsme se dostali k přístavišti ve městě Itea. I to bylo pobořené, i zde hořely domy. Neztroskotali tady však piráti, a tak jsem narazil jen na bezradné lidi. Mnozí zůstali na místě, když viděli, že se na ně valí zkáza, někteří se však vydali za svými bohy, a tak cesta do Delf byla nakonec plná poutníků.

Hrdlo láhve nad námi se tak zúžilo, že z ní zbyla už jen štíhlá karafa. Z nadhledu jsem mohl vidět, jak se stěna sune Korintským zálivem. Bílý hřebínek ukazoval místo, kde se mořská voda mění v nicotu, která postupovala směrem k nám neměnným tempem.

Blesky byly barevné jako duha, křižovaly stěnu všemi směry, ale nejčastěji zdola nahoru, a uzavíraly tak klenbu, která se proměnila v jediný sršící bod.

Marcia se do kopce sotva vlekla, a po dvou kilometrech marného úsilí jsem vzal její bezmocné tělíčko do náruče a nesl ji jako dítě, a možná jsme tak i vypadali, jako otec, který nese svou dceru.

Rozjasnilo se, krajinu teď neosvětlovalo utajené slunce, ale elektřina, projevující se ohňostrojem blesků a dávající jí nezvyklý přísvit.

Na posvátné cestě v Delfách se pohybovaly stovky lidí, ale nebylo tu tak plno, jak jsem očekával. Nikdo z místních obyvatel totiž, na rozdíl ode mne, netušil, v kterém místě je střed světa, kam se ona hrozivá stěna z temnoty přivalí ze všech stran a rozdrtí to, co bylo slepým ramenem. V této chvíli svět již neexistoval, zbýval jen malý úlomek, odštěpek ve tvaru kruhu o průměru asi dvou kilometrů, a i ten se zužoval a zužoval, a černá stěna pohlcovala moře, zemi, hory, oblohu, pohlcovala vesmír a měnila hmotu – v co vlastně?

Apollónův chrám stojí v polovině cesty ke stadionu. Je obklopen malými chrámky, což jsou pokladnice jednotlivých poliš. Ty jsou teď otevřené, vyloupené. Je nanejvýš pravděpodobné, že lupiči, kteří si odnesli ty poklady, se z nich dlouho netěšili. Jakmile se svým lupem prchli, pohltila je stěna a proměnila v nehmotné přízraky. V jednadvacátém století zbylo z Apollónova chrámu jen sedm necelých sloupů. Teď ho mohu vidět celý v plné kráse, se sochou boha na vysokém pylonu, natřený pestrými barvami, tak, jak řecké chrámy nikdo z nás nezná.

Vždy, když vidím takové překrásné dílo lidských rukou, jsem ohromen lidským umem a vynalézavostí. Nohy mi vrostly do země, uvědomil jsem si, že držím těžké břemeno, tak jsem Marcii postavil na zem. Jí tento chrám nic neříkal, je docela dobře možné, že ani nevěděla, kde jsme. V samotném Římě jsou podobných chrámů desítky. Či spíš byly…

Tu mě napadlo, že bych se mohl zeptat Pýthie, jaké mám v tomto světě vyhlídky. Vešel jsem dovnitř, Marcii jsem držel za ruku. Nebránila se.

Uvnitř byla tma, svítilo jen několik pochodní. Potkali jsme tu několik zbožných lidí, kteří v zamyšlení hleděli na sochu boha, ale jinak tu nebyl nikdo. Dověděli jsme se, že Apollónovi kněží prchli a nikdo neví kam, a že máme pro věštbu přijít zítra.

Tak kněží utekli z jediného místa, kde mohou jakž takž doufat v záchranu. Tento svět je světem protikladů.

„Zůstanu tady,“ řekla Marcia. „Už není kam jít.“

„Ještě kousek,“ povídám. Dobře jsem si pamatoval to místo.

Omfalos. Nevysoký obelisk, zvláštním způsobem tvarovaný kámen. Nechce se mi věřit, že by takto dokázali obrousit kámen staří Řekové bez nějakých přesných strojů, spíš se mi zdá, že je to dar bohů.

Nad tímto místem se setkali dva orli, letící z obou konců světa. Tady je střed antického světa.

A sem, do tohoto jediného bodu, se řítí ta tajemná stěna, hrdlo láhve se zužuje a nikdo už je nedokáže zastavit.

„Tady zůstaneme,“ řekl jsem. „Budeme čekat.“

„A co se stane?“ ptala se plačky.

„To nevím,“ řekl jsem podle pravdy. Rozbalil jsem tu ovčí kůži, usadili jsme se asi pět metrů od omfalu, nedaleko posvátné cesty.

Marcia se stočila do klubíčka a nechtěla vidět tu děsivou pohromu, já však pozoroval stěnu, která už dosáhla pobřeží a nyní se hnala vzhůru do svahu. Středozemní moře už neexistovalo, Římská říše zanikla v agonii, a když jsem se ohlédl, pohlcovaly temné výpary nicoty hřeben hory Parnas, a stěna se tak na nás valila shora i zdola.

Příští půlhodina byla jedna z nejděsivějších, kterou jsem kdy prožil, ať už ve svém reálném čase nebo na poutích napříč meandry. Štěstím bylo, že Marcia skoro nic z toho neviděla, a pokud něco slyšela, tak byla vůči všemu netečná. Přitiskla se ke mně jako dítě k matce, ovinula mi ruce kolem krku a hlavu mi zabořila do hrudi. Cítil jsem, že pláče.

Ani já nemám moc chutí dívat se na to, co se děje, ale pozoruji vše z profesionálního hlediska. Pořád si říkám, že tohle nemůže být konec, že někde je nějaký únik do jiné reality, ale nemohu jej najít. Zatím jsem svědkem masakru.

Za ten může jedna černá stěna, která už svými požeráky zlikvidovala ohromnou stěnu Parnasu nad námi a nyní klouže do údolí, a současně se zdola pustila do posvátné cesty. Ani toto místo jí není svaté, i Delfy, místo, kde se Řekové obracejí k bohům, se mění v nicotu, a já mohu vidět lidi, kteří se do sféry vlivu stěny dostali. Jejich těla jako kdyby pukla, na okamžik se promění ve světle rudou kouli, což patrně není nic jiného než výtrysk krve, způsobený okolním podtlakem. Tělo se roztrhne jako papír a pak rychle zmizí, protože za jednu sekundu urazí teď stěna dobrých pět šest metrů. Není před ní úniku, zdá se, že smrt ve stěně není bolestivá, protože prostě přijde okamžitě, a člověk, který se stěně nedívá vstříc, se o svém konci vlastně ani nemusí dovědět.

Ale přestože všichni vědí, že konec je neodvratný, lidé se snaží o záchranu a doufají, že tady někde se musí stěna zastavit.

A já teď vidím, že můj výpočet byl chybný. Omfalos není středem světa!

Stěna nás svírá těsným kruhem o průměru asi dvě stě metrů, nahoře přežvykuje stadion a dole už si pochutnává na Apollónově chrámu, na jeho sloupech, na těch krásných sochách, které se rozplývají v prašné oblaky a mizí někam do neznáma, a klenba nad našimi hlavami se úží.

Držím Marcii v náručí a unáším ji, teď i proti davu, nemám volné ruce a doufám, že mě nikdo nebodne nožem nebo dýkou, ale na to, aby se lidé vraždili, na to už není čas…

A pak jsem se zastavil.

Kolem nás jsou kamenné stupně divadla a stěna už je jen dvacet, deset, pět metrů daleko.

A pak je ticho.

Kamenné stupně zmizely, divadlo už je minulostí. Teď vidím, že ani kruhová deska orchestry není kamenná. Je to umělý útvar, výtvor vyspělé technologie. Ani kov, ani plastická hmota, je na omak měkká, nohy se do ní boří tak na pět centimetrů, ale současně je úžasně pevná…

… a na jejím okraji se stěna z temnoty zastavila.

Nejsme tu sami, útočiště tu našlo ještě asi dalších dvacet lidí. Ti jediní spolu s námi unikli smrti.

Ale co bude dál? Jako kdyby se nic nedělo, zastavila se sice ta děsivá zkáza, ale jako kdyby se zastavil i sám čas. Stěna nás teď obklopuje šedou, netečnou kupolí, ustal v ní veškerý pohyb. Průměr desky je asi dvacet metrů a zdá se, jako kdyby plula na nějaké těžké kapalině.

Lehce se na své další pouti kymácí, není myslitelné, že by čas takto trapně skončil.

Ne, čas plyne, protože dokud ještě žiji, tak budu čas vnímat.

Co se děje kolem? Těžko popsat. Chvílemi cítím přetížení, chvílemi snad i stav beztíže. Ti všichni kolem nás, prostí lidé v chitónech, mladí i staří, si posedali na desku podobně jako my. Někteří s otevřenými ústy sledují, co se děje kolem, jiní bezmocně leží a zakrývají si oči, mnozí bezděčně křičí a další pláčou, podobně jako Marcia.

Stěna zmizela, ale na jejím místě není – nic. Jako kdyby se i hmota vesmíru proměnila v záření, neškodné, neviditelné a nijak svou přítomnost nedávající najevo, jen ta deska se houpá jako na vodě.

A pak najednou, bez varování, jsme opět v divadle.

Kolem nás jsou Delfy, tak jak je známe ze starověku, s dlážděnou posvátnou cestou, s divadlem s mramorovými stupni, s posvátnou cestou obklopenou pokladnicemi, s lidmi pohybujícími se kolem, a nepochybuji, že tam, o kousek výš, kam nedohlédnu, je stadion připraven hostit Pýthijské hry…

A je tu chronocykl.

Jak se to stalo, v dané chvíli neřeším. Je to ale můj stroj, to poznám bezpečně. Lidé kolem se diví, ale já jednám. Uchopil jsem Marcii, poklop se otevřel, sedím na sedadle pilota a dívku šetrně ukládám na sedadlo vedle sebe.

Startuji.

Otevřela oči a vykřikla.

Vím, vím, porušil jsem teď asi osm předpisů. V každém případě jsem měl to děvče nechat ležet na kamenné dlažbě a do záchranného člunu naskočit sám, ale nikdo, kde neprožil podobné martyrium, to nepochopí.

O pár vteřin později už jsme byli v Maragonu a za nějaké dvě hodiny klidné cesty jsme byli doma.

Vystoupil jsem z chronocyklu, nadechl se vzduchu své doby, svého času… a zhroutil jsem se.

* * *

Nemocnice, co jiného. Začíná to u mne už být standardem.

Copak se nemohu jednou účastnit normální mise, kde bych nepřišel k žádné úhoně nebo která by pro mne neznamenala kontakt s kárnou komisí, vedenou panem Camagonem? Teď snad mě dokonce čeká obojí.

„Cos to přivezl za husičku?“ Veronika dovede být pěkně sarkastická. „Máš kvůli tomu disciplinární řízení. Příští úterý. Mám tě prý rychle dát dohromady, ale jak se zdá, jsi jenom potlučený.“

Copak o to, toho bych se zas tolik nebál.

„Sbíral jsem vzorky,“ odsekl jsem. Něco mě asi udeřilo do tváře, protože cítím, že mám sdrátovanou čelist. Kromě toho je tady ortéza na levé noze, a když odhalím přikrývku, vidím, že mám sice všechny končetiny, ale kdosi mé tělo pomazal nějakým odporným pudrem.

„Ty ses musel drápat někam mezi kaktusy, nebo tě zavřeli do klece s padesáti kočkami,“ mínila Veronika.

Ta zatracená makchie, ty tisíce keřů, které mi drásaly nohy! Člověk v nouzi na bolest zapomene, a teď se všechno připomíná najednou.

„Trochu tě omlouvá, že jsi nebyl moc při smyslech, protože jsi dostal pěknou ránu do hlavy.“ Stiskla mezi prsty bouli, o které jsem do této chvíle nevěděl.

„Radši bych byl v rukou inkvizice, než se nechat mučit v tomhle špitále,“ podotkl jsem. „Můžeš být ráda, že jsem tam nezůstal, věř mi, že moc nechybělo.“

„Proč bych měla mít radost, že ses vrátil? Přiděláváš mi práci, jsi neukázněný pacient, ze spánku brebentíš cosi o slepých ramenech a navíc vozíš odněkud z Kampánie nezletilé dívenky.“

„Z Brundisia,“ opáčil jsem.

„To je snad jedno. Arsain zuří, neví, co s tou slepicí tady počít.“

„Vrátit ji nemůžeme, není kam,“ odpověděl jsem. „Ty nechceš nic slyšet o slepém rameni?“

„Ne, přečtu si to.“ Strčila mi notebook. „Máš zatím napsat podrobnou zprávu.“

A tak jsem se do toho dal. Dokonce jsem zkusil zánik slepého ramene odvodit matematicky. Mudrovali nad tím odborníci dobře deset týdnů. Mělo se totiž za to, že slepé rameno je skutečně slepé a že z něj není úniku, ale teď dostali do rukou první podrobný popis průběhu toho zániku. Trenton a jedna žena unikli.

Nikdo nechápal jak, a nikdo nechápal, jak určuje sám Chron bod, k němuž zánik směřuje.

Vylezla z toho nejméně stovka různých rovnic, které samy o sobě nedávaly smysl, protože byly prakticky neověřitelné, ledaže by někdo opět pronikl do slepého ramene a vzal si s sebou sadu měřicích přístrojů.

Ale – byla to náhoda, že Řekové určili střed světa do Delf a že právě na tom místě, kam se stahovalo hrdlo nicoty, postavili divadlo?

Pokud víme, tak na tom místě existuje divadlo ve všech meandrech, ať vznikly jakkoli a ať jsou jakéhokoli charakteru.

Disciplinární řízení se sice konalo, ale na základě mé zprávy, že jsem se do slepého ramene dostal proti své vůli a bez možnosti úniku, bylo nakonec zastaveno, i když pan Carnagon sršel jako brouk prskavec.

Arsain mi vyslovil lehký obdiv a doporučil mi, ať se příště pokusím unikat z podobného průseru sám.

„A vy byste tam to děvče nechal?“ zeptal jsem se ho.

Neodpověděl.

* * *

„Té tvé husičce se po tobě stýská,“ řekla mi potom Veronika. „Měl bys ji navštívit.“

No, neměl jsem to dělat.

Lidé, kteří se nesmějí vrátit do svého meandru, žijí napřed ve sběrném táboře, kde se aklimatizují na naši dobu. Tak jsem se tam zastavil.

„Jé, ahoj, Trentone!“ pištěla Marcia tím svým tenkým hláskem. Měla na sobě džíny a krátké triko, ty dlouhé vlasy si ustřihla. Nalakovala si nehty a v dolním rtu se zablýskal piercing. „Jsem ráda, že tě vidím.“

A odběhla.

Čekal tam na ni mladík zjevně řeckého původu, s tváří Persea a nepochybně s vlastnostmi samotného Apollóna.

Bylo to tak lepší.

* * *

Malý slovníček

Dřevocykl, též Chronobicykl – chronocykl na mechanický pohon. Jeho hnací jednotkou je chronokrystal, který vozí všichni strážci s sebou pro případ ztroskotání. Pomocí mechanické energie, dodávané vlastní pohonem (lze však využít i síly zvířete nebo spalovacího motoru), lze cestovat pomalou rychlostí proti proudu času.

Hrdlo meandru – postupně se v čase zužující oblast slepého ramene; vše, co se dostane mimo oblast hrdla, zanikne. Hrdlo meandru zúží prostor až k nule a pak meandr zanikne; celý proces trvá několik relativních let. Není prokázáno, zda existuje prostor mimo hrdlo a čas po zániku ramene.

Chronocykl – běžný dopravní prostředek pro cesty mezi meandry, kapotovaný stroj času pro jednu, dvě nebo šest osob.

Kolzingerův bod – okamžik v čase, kde se přímý proud štěpí na dvě linie. Vzniká pružný meandr.

Lineál – linie času, která sleduje historii tak, jak byla zapsána k 1. 1. 2101.

Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje oba body při putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné, současně je lze zakřivit tak, že vyústění může být i na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.

Morganův čip – je implantován do levého zápěstí poutníka. Vytváří tzv. Morganovo pole, jehož pomocí lze zachytit přítomnost poutníka v dané době. Je pevně propojen s chronocyklem, který je členovi HDMI přidělen. V případě, že hrozí Morganovu čipu zničení, automaticky se povolá chronocykl, který bývá obvykle zaparkován v Maragonu.

MTPI (Meander Time Patrol Institution), též Hlídka – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlivým vlivům pronikajícím z meandrů. Ideálním úkolem by bylo meandry zcela paralyzovat a izolovat, ale protože tok času není zcela lineární, občas pronikají k přímé linii vlivy jiných meandrů, nutno podotknout, že mnohé meandry vznikly nedbalostí strážců nebo dokonce jejich přímým škodlivým vlivem. Uvažuje se, zda by nebylo výhodnější činnost MTPI zcela ukončit a ponechat vývoj času jeho přirozenému chodu, ale zatím MTPI funguje nadále.

Slepé rameno – pozůstatek meandru, do nějž v konečné fázi nelze vniknout ani z budoucnosti, ani z minulosti. Nelze z něj ani uniknout. Jedinou možností, jak komunikovat se slepým ramenem, je výduť, nelze ji však použít pro dopravu osob ani materiálu. Slepé rameno zaniká v hrdle meandru; hrdlo se zužuje směrem k bodu, který je označen jako střed světa.

Výduť – vodorovný výběžek času, jímž lze proniknout do slepého ramene nebo z něj uniknout. Vznik výdutě je podmíněn vysokou energetickou náročností.