Váša Žlutaj se ploužil ulicí. Cestu k tetce Pluhové znal samozřejmě dobře, ale nikterak mu to kroky nahoru na Malvazinky neulehčovalo. V ruce táhl obouchaný papírový kufr převázaný hnědým páskem; zahalený do prošoupaného vlněného kabátu připomínal vystěhovalce, člověka bez naděje, trosku, ne mladého, sotva dvacetiletého muže.
Rozhlížel se po známých nárožích a před očima viděl to, co již dlouhou dobu považoval za ztracené, utopené v nánosech minulosti. Bydlel tady s rodiči do svých dvanácti let, než rodinou vilku přenechali tetce Pluhové a přestěhovali se do malého domku v Kladně-Kročehlavech. Do Prahy za příbuznými jezdili celkem často, ale po dědově smrti bylo snadné nechat se uchlácholit falešným pocitem bezpečí. Vzpomínal, jak seděl u tetky v kuchyni v koutku sedací soupravy, cumlal bonbony od babičky a srkal čaj, navenek se usmíval, ale uvnitř se třásl. Dědův stín ho neopouštěl. Ten den, kdy se jeho život proměnil v peklo, si pamatoval naprosto přesně, nevěděl ale, jak se osvobodit, jak kolotoč strachu a pochyb zastavit.
Ze zamyšlení ho vytrhla sprška, kterou ho ohodila zelená vétřieska, která s rachotem projela hlubokou louží. Na korbě seděli vojáci, kolébali se do rytmu, v koutcích cigarety, v očích otupělou beznaděj. Vášu zachránil před narukováním šedý zákal na levém oku.
Náklaďák zmizel za rohem a Váša odbočil hlouběji do vilové čtvrti. Roztržitě přejížděl prsty po rozpadajícím se betonu plotu kolem špatně udržované zahrady, jeho kroky se zpomalovaly, až se nakonec zastavil a nepřítomně hleděl před sebe.
Spolužáci na základní škole mu říkali Prasečí rypák. Měl velké uši, řídké vlasy a v pubertě se mu malá očka zalila tukem, a tak to k němu docela sedělo. Zvykl si na to, ale tajně doufal, že se přezdívky zbaví, až se přestěhují na Kladno. Ale nezbavil. Dodnes mu nebylo úplně jasné, jak se to mohlo stát.
Na Kladně se vyučil holičem, ale protože o práci byla nouze, poslali ho rodiče do hlavního města. Slovo dalo slovo, a když otec tetce přislíbil, že jí Váša bude odvádět celou výplatu a nechá si jen „diety“, souhlasila, že u ní může bydlet a dokonce mu sehnala flek.
Váša položil kufr na zem, vytáhl z kapsy cigarety a jednu si zapálil. Je to už tak dávno, říkal si. Vzpomínky ho zaplavovaly postupně, jako příliv, a stejně neúprosně. Pamatoval si, že ve školce bylo všechno jinak. Měl spoustu kamarádů, honili se v parku, podnikali výpravy na hřbitov, v zimě bruslili na Vltavě a sáňkovali na Mravenčáku. Jenže od incidentu s dědou se vše změnilo. Bylo mu tenkrát pět. Na učilišti si v knihovně půjčil nějaké knihy o psychologii a snažil se to pochopit v naději, že se svého trápení zbaví, ale bylo to marné.
Váša vyfoukl kouř, chraplavě zakašlal a odhodil vajgl do louže: Nohy se mu přestaly třást, cigareta mu dodala odvahu. Sebral kufr a vykročil.
„Vítej, Vášo,“ řekla tetka Pluhová, když se usadil v kuchyni u stolu. Strýc seděl v rohu místnosti a luštil křížovku. Jen zvedl hlavu a prchlivě se usmál.
Tetka byla kost a kůže. Na hlavě měla fialového beránka a Váša si se zděšením uvědomil, jak moc je podobná svojí sestře, jeho mamince.
„Tak podívej,“ řekla tetka. „Husy, kachny, kuřata ti péct nebudu. Chápeš?“
Váša pokrčil rameny. Věděl, jak lakomá tetka je. Rozhlížel se po místnosti, a i když se tomu vědomě bránil, hledal detaily, které zůstaly od jejich odstěhování stejné. Lampička v rohu měla naprasklá stínítko, pozůstatek zásahu míčem, a pohovka byla podložená špalíkem, který pomáhal otci zabrousit.
Tetka mezitím dál vysvětlovala domovní řád: „Maso se nevede. Vařím jenom jídla z brambor. Škubánky, placky, šišky, cmundu nebo kaši. Ráno se snídá chleba s čajem. Celou výplatu budeš dávat mně. Na linu nešoupej nohama.“ Tetka se odmlčela a zkoumavě si ho prohlížela.
„Neloupají se ti chodidla?“
„Ne,“ řekl udiveně Váša.
„Protože kdyby se ti loupaly, musel bys spát v ponožkách, abys mi nezaneřádil prostěradla. Kouříš?“
„Kouřím,“ přikývl.
„Tak to tady u mě v domě kouřit teda nebudeš. A víš proč? Protože bych musela větrat a utíkalo by mi teplo oknem ven.“ Pak ho tetka chytla za ruku a po strmém schodišti odvedla do jeho pokoje. Něco zamumlala a seběhla zase dolů do kuchyně.
Od svých dvanácti let v pokoji nebyl. Při všech návštěvách se mu vyhýbal jako čert kříži. Opatrně vešel a rozhlédl se. Nic se nemůže stát, opakoval si v duchu. Položil kufr na malý stolek pod oknem a začal si vybalovat věci. V jeho pokoji bylo mement minulosti ještě více než v kuchyni. Na poličce vedle okna dokonce stál oprýskaný angličák, který po přestěhování na Kladno několikrát oplakal. Byla to vzácnost propašovaná přes Polsko z Německa. Váša ho vzal do ruky a pomalu si ho prohlížel. Jeho chladný povrch byl tak familierní, tak intimní. Rýha na levém předním blatníku byla jako stroj času. S cuknutím se otočil a mohl by přísahat, že ve dveřích zahlédl dědu.
***
První noc se ukázala být mnohem lepší, než si Váša představoval. Po večeři si se strýcem Pluhem zahráli karty, a když tetka odešla na kutě, vytáhl Pluh z holinky na zápraží láhev rumu a nepustil Vášu spát, dokud ji spolu nedopili. Ze zamlklého morouse se vyklubal veselý chlapík se zvláštním smyslem pro humor. Tetce říkal Prkno a vždy se přitom hrdelně zasmál. Zprvu to bylo Vášovi nepříjemné, ale když se propili do plachtoví na etiketě, uvolnil se a přiznal strýcovi, že se pobytu u nich bál, ale že teď už strach nemá. Strýc na něj mrkal a o půlnoci vytáhl z druhé holínky čabajku.
„Prkno by puklo vzteky, kdyby to vidělo,“ zahihňal se. Později se Vášovi přiznal, že tetku hluboce nenávidí a že by se jí chtěl nějak pomstít. Přemýšlel o tom již dlouho, a vzhledem k tomu, že tetka byla hluboce nábožensky založená, docházela každý týden do Mariánského spolku při kostele svatého Václava na Smíchově, napadlo ho spáchat sebevraždu.
Ráno hned po snídani tetka Vášu vypakovala a do ruky mu strčila dobrozdání pro pana Kadlece, jeho nového zaměstnavatele.
Váša se divil, že ho po laciné kořalce nebolí hlava. Cítil se překvapivě dobře, podivné strýcovy řeči si nepamatoval, a narůstalo v něm jakési očekávání. Až na holičskou praxi na Kladně a několik krátkodobých brigád na stavbách neměl se zaměstnáním valné zkušenosti, a tak se těšil, co ho u Kadlece čeká. Tetka mu jen řekla, že je to odborník a že u něj bude v dobrých rukách. Že to prý býval řezník, pracoval dokonce v zahraničí, ale přihodilo se mu cosi podivného, vrátil se do Prahy a dal se na holičství.
Kadlec stál uprostřed holírny, mračil se na ubrousky přehozené přes holičská křesla a hledal na nich vlasy. Byl to malý holohlavý mužík se žlutou, vrásčitou tváří a mohutným knírem. Vznášel se kolem něj silný nikotinový odér, který Vášu udeřil do nosu hned, jak do oficíny vstoupil. Ač sám kuřák, zápach jiných vyznavačů této neřesti nesnášel.
„Á,“ řekl Kadlec. „Prasečí rypák. Hned jsem tě, Vášo, poznal.“ Podal Vášovi ruku a usmál se na něj žlutými zuby. Váša mu předal dobrozdání, ale Kadlec psaní jen ledabyle přeložil a bez čtení si ho zastrčil do kapsy. „Jsme na to tady s Emou sami a sotva to zvládáme, takže jsem rád, že se k nám přidáš do party. Tohle prostřední křeslo bude tvoje, Vášo.“ Kadlec na Vášu mrkl a odvedl ho do malé místnůstky za oficínou, kde mu slavnostně předal bílý plášť. „Jako dochtor,“ řekl uznale, přikývl, sedl si k malému stolku s popelníkem a zapálil si. Váša si mlčky přisedl.
„Tak ty ses, Vášo, vyučil na Kladně?“ začal Kadlec.
Váša přikývl.
„Znals tam nějakýho Poléna?“
„To byl náš mistr.“
„Kapacita,“ usoudil Kadlec. „Dobře jsem ho znal. Seznámili jsme se na jedné zabijačce…“ Kadlec se zasnil, přimhouřil oči a jakoby se přenesl na nějaké vzdálené místo. Za chvíli uslyšeli vrznout dveře a pak do místnosti vešla Ema.
Váša si s hrůzou uvědomil, že to je Ema Richterová. Asi ve čtvrté třídě se do ní bezhlavě zamiloval, ale rande, které si po škole domluvili, se ukázalo být léčka a ze zálohy na něj vyběhl Emin starší bratr Lojza s několika kamarády a ošklivě ho ztloukli. Ema o tom jistě Kadlecovi vyprávěla, a proto znal jeho přezdívku, přemítal Váša. Byla ještě krásnější, než jak si ji ve svých nočních můrách představoval. Měla dlouhé kaštanově hnědé vlasy, vyzývavé rty a široké boky.
„Čau Rypáku,“ řekla Ema, vzala si z plechové skříňky na zdi bílý plášť, navlékla si ho a odešla do holírny.
Ruka s cigaretou se Vášovi na cestě k popelníku nepřirozeně třásla. Myslel, že se před Kadlecem propadne studem, ale holič byl stále ještě zasněný a podle úsměvu na tváři snad boural skot.
Váša se zhluboka nadechl, típl cigaretu a podíval se oknem ven na ulici. Úzké silnice kolem Kadlecova podniku ho najednou dusily; nevěděl, jak přežít v domě, který ho připravil o klid, a netušil, jak pracovat po boku dívky, o které dodnes snil a věděl, že se k ní nikdy nebude moci přiblížit. Pamatovala se Ema na jejich „rande“, nebo to pro ni byla jen nevýznamná dětská taškařice?
Po ulici se ke Kadlecovu holičství valil nějaký tlustý pán. Kadlec ho koutkem oka zmerčil a okamžitě se probral. Vyskočil na nohy a řekl: „První zákazník bude tvůj, Vášo. Chci vidět, co v tobě je.“
Ema u svého křesla obtahovala břitvy a výsměšně podotkla: „Neměl by se nejdřív rozkoukat?“
„Kdepak, kdepak,“ trval na svém Kadlec. „Podnikat se musí střemhlav.“
Váša cítil strašné napětí, potily se mu ruce a záda. Když si tlusťoch sedl do jeho křesla, měl co dělat, aby mu kolem krku uvázal ubrousek. Neodvážil se podívat do zrcadla, ve kterém tušil výsměšný pohled Emy. Nahmatal nůžky a téměř poslepu se pustil do práce. Stříhal však bravurně. Pán na křesle se uvolnil a dokonce prohodil něco o první fotbalové lize. Když Váša zmínil, že je z Kladna, pán přímo chrochtal blahem, chválil tamní klub – historicky první mimopražský – a předpovídal mu slibnou budoucnost. Řekl, že má dokonce doma podepsanou fotografii Františka Kloze. Pak si přál být také oholen.
Ve Vášovi napětí rostlo, bobtnalo, nedalo se to vydržet. Vzal břitvu a obtahoval ji na řemeni, až to mlaskalo. Pak ji položil na umyvadlo a pána nervózně namydlil. Když to bylo hotovo, vzal zase do ruky břitvu, přejel jí pánovi po líci, a pak, jak se v něm vzdouvalo to napětí, rozmáchl se… a jedním švihem mu ušmikl ucho. Praštil břitvou o zem a vyběhl v zakrváceném plášti na ulici.
Tlustý pán řval bolestí jako býk. Potácel se po oficíně, ruku si držel na té hrozné ráně a krev mu kapala přes prsty na podlahu. Ema s Kadlecem stáli úplně zkoprnělí, neschopni pohybu. Pozorovali, jak se uříznuté ucho kutálí po podlaze přímo k nim a prkenně mu, jako špatně promazané automatony, ustupovali z cesty. Pak se stalo, že se k nim tlustý muž otočil, udělal pár kroků a na své ucho šlápl. Sklouzl po něm, upadl a zůstal bez hnutí ležet. Hned poté se v mdlobách složila i Ema.
Kadlec se za chvíli vzpamatoval. Zatřásl hlavou, aby zahnal dotěrné vzpomínky, které krev tlustého pána vyvolala z podvědomí, přistoupil k telefonu a vytočil číslo záchranky a policie. Pak se posadil do svého křesla a zapálil si cigaretu.
***
Policisté našli Vášu asi sto metrů od Kadlecova podniku, jak sedí na obrubníku. Celý se třásl, obličej schovaný v dlaních od krve. Na jejich výzvy nereagoval a neprobral se z transu, ani když mu dali pár facek. Naložili ho do auta a na radu náčelníka odvezli na psychiatrii.
Po krátkém soudu skončil Váša na „Dvojče“ v Bohnicích. Policisté ho předali tlusté sestře v administrativní budově a ta ho do jeho domovského pavilonu odvedla ústavním parkem.
Když za ním zaklaply masivní zamřížované dveře pavilonu, Váša se po letech konečně cítil v bezpečí. Sem za ním děd nemohl. Sestra ho usadila ve společenské místnosti a řekla, ať chvíli počká, než si na něj pan primář udělá čas.
Váša čekal. Schoulil se v nepohodlném zeleném křesle s dřevěnými područkami a představoval si, že je obklopený neproniknutelnou soustavou pevností, tak jako celá republika, izolovaný, skrytý všem zkoumavým pohledům. Nevnímal hádky chovanců při hře v kostky, neslyšel pištění staré paní v rohu, když ji sestry chtěly odvézt na pokoj. Přesto do jeho vědomí postupně pronikl jakýsi tichý hlas. Nevěděl přesně, co říká, ale byl čím dál zřetelnější a jasnější. Váša sebou škubl a zmateně se rozhlédl.
Ode dveří k němu pomalu přicházela postarší paní v šedivém vytahaném svetru. Pohybovala rty, ale nezdálo se, že by říkala něco konkrétního. Než k němu došla, uchopil ji jeden zřízenec za rameno a otočil k chodbě do jídelny. Váša sebou cukl a trhavě se postavil.
„Tak pojďte,“ řekla sestra, která se objevila vedle něj. „Pan primář čeká.“
Profesor Wollman seděl za masivním dubovým stolem a pročítal si zprávu policejního psychiatra. Na Vášu se ani nepodíval, ale cvrnkl k němu krabičku cigaret. Váša se posadil na židli před stolem, vyklepal jednu cigaretu a zapálil ji benzínovým zapalovačem ve tvaru pistole. Fascinovaně si zapalovač prohlížel. Měl perleťovou pažbu a pozlacenou spoušť, na jedné straně notně ohlazenou. Vytáhl zásobník a mimoděk si přivoněl k vatě nasáklé benzínem. Zavřel oči a vychutnával si tu exotickou vůni.
„Co jste to prováděl, mladý muži?“ zeptal se znenadání Wollman.
Váša chvatně zapalovač odložil a podíval se Wollmanovi do očí. Byly smutné, ověnčené vráskami. Rozhlédl se, jako by se chtěl ujistit, že v místnosti nikdo jiný není.
„Nemohl jsem to už vydržet, pane doktore,“ řekl potichu.
„Chápu,“ řekl empaticky Wollman, natáhl se pro cigarety se zapalovačem a zastrčil si je do náprsní kapsy pláště.
„Ale musím říci, že se mi ulevilo. Moc se mi ulevilo,“ přiznal se Váša. „Ten strach je najednou pryč. Jako by nikdy nebyl. Vidím vše teď tak jasně.“
„Výborně,“ pokýval hlavou Wollman a něco si zapsal do dokumentace.
Váša čekal, co bude dál, ale lékař mlčel a četl si cosi ve Vášově spisu. Najednou zvedl hlavu a zatvářil se, jako by byl překvapený, že Vášu vidí.
„Vy jste ještě tady?“ zeptal se. „Chcete k tomu snad něco dodat?“
„Myslel jsem…“
„Ano?“
„Myslel jsem, že mi dáte nějaké prášky.“
„Vždyť nevím, co vám je. Co vás trápí? Jaké prášky byste potřeboval?“
„Nevím, nevyznám se v tom.“
„Proč o tom tedy mluvíte?“
Váša zmateně zamrkal a ztichl. Měl nutkání lékaři vše povědět, ale bál se, že by se mu smál. Nikomu o svých potížích nikdy nevyprávěl. To byla pravděpodobně ta největší chyba, které se dopustil. Jak se říkalo: sdělené neštěstí je poloviční neštěstí. Přesto… Nervozitě přiložil cigaretu k ústům a potáhl.
Mlčky se na sebe dívali. Váša se chtěl zvednout, ale Wollman se na něj zvláštně, téměř neznatelně usmál a kývl. Vášovi to dodalo odvahu.
„Bylo to v den mých pátých narozenin,“ spustil potichu. „Hrál jsem si ve svém pokoji, když se najednou otevřely dveře a v nich se objevil můj děda. Zeptal jsem se ho, jestli si se mnou bude hrát, ale on se jen chraplavě zasmál a vytáhl z kapsičky u košile břitvu. Slíkni si kalhoty, řekl mi. Trenýrky taky.“ Váša naprázdno polkl. Srdce mu začalo tlouci jako o závod, dlaně se mu zpotily, v nose cítil dědův zápach, kombinaci moče a žluklého potu.
Wollman se opřel a položil si ruce na kolena. Mlčel a dával pacientovi čas, aby si urovnal myšlenky.
„Musím ti uříznout klobásu, řekl pak, a otevřel břitvu.“
„Jak jste se při tom cítil?“
Váša se hystericky zasmál. „Myslel jsem, že na místě umřu. Jen jsem nevěřícně zíral, jak se ke mně šouravě přibližuje, jak otevírá pusu a olizuje si rty.“
„Muselo to být hrozné,“ řekl Wollman.
„Bylo to šílené. Stál jsem s trenýrkami u kotníků a čekal, až mi děda uřízne klobásu!“ vykřikl Váša a celý zrudl v obličeji.
„Máte žízeň?“ zeptal se klidně Wollman.
Váša sebou škubl. „Prosím?“
„Pokračujte. Co jste udělal?“
„Dědečku, neřezej mi prosím klobásu, řekl jsem,“ zašeptal Váša. Otřásl se, pak pokračoval: „Sklonil se ke mně, vzal můj penis do ruky, natáhl ho a chvíli si ho prohlížel. Pak se podíval na břitvu a řekl: Dobře, dnes ti ji neuříznu. Ale jednou ti ji uříznu. Možná zítra, možná pozítří, možná za měsíc. Ale jednou ti ji uříznu.“ Při posledním slově Váša vypískl a celý se roztřásl. Postavil se a vytřeštil oči na lékaře. Tvář mu pokryl pot, mimické svaly ji zkřivily k nepoznání. „Žil jsem pak ve strachu, kdy děda přijde a splní svůj slib. Dny ubíhaly, pak měsíce, pak roky a ten strach byl stále se mnou. Nakonec jsem se rozhodl, že si penis uříznu sám. Zamkl jsem se na záchodě, postavil se nad mísu, zavřel oči a švihl břitvou.“
„Výborný nápad,“ řekl uznale Wollman.
„Na poslední chvíli jsem samozřejmě uhnul a uříznul jen splachovadlo. Ale ulevilo se mi.“
„Substituce je vynikající léčebná metoda,“ přikývl Wollman. „Předpokládám, že od té doby tu a tam něco někomu nebo něčemu uříznete?“
Váša přikývl.
„Výborně, mladý muži,“ řekl spokojeně psychiatr. „Dáme tomu měsíc.“ Zapsal si něco do zprávy, pak stiskl tlačítko na interkomu a zavolal sestru.
***
I když se Vášovi ulevilo, necítil se na Dvojce dobře. Ostatním pacientům se vyhýbal, přesto se na něj lepili a vyprávěli mu své šílené příběhy. Nejvíce ho obtěžoval jakýsi Čenda Mach, který prý jednou v housce z místní pekárny našel zapečenou myš. Rozhlásil to všude po okolí a lidé přestali do pekárny chodit a do půl roku podnik zkrachoval. Majitel, jakýsi Stejskal, si pak na Macha jednou počkal před domem, vyhrožoval mu smrtí a několikrát ho dokonce uhodil. Mach dostal strach a odstěhoval se na druhý konec Prahy. Jenže se nemohl zbavit dojmu, že všichni pekaři si ho podezřívavě prohlížejí. Doma pak rozřezával chléb a rozlamoval housky a freneticky je prohledával, jestli v nich opět není něco zapečeného. Hubl a chátral, až ho příbuzní poslali na psychiatrii.
Vášovi Mach naháněl strach především dotazy, zda nemá v rodině nějaké pekaře.
Jedinou osobou, která mu byla v Bohnicích sympatická, byla Hana Vaňkátová. Pamatoval si ji už z prvního dne, kdy ji zahlédl ve společenské místnosti, než ho odvedli k Wollmanovi. Věřila na duchy a podle všeho je i viděla. Sedávali spolu v rohu společenské místnosti na olezlé pohovce, pili přeslazený čaj a Hana mu vyprávěla o chovancích, ukazovala jejich noční můry a Váša po týdnu mohl přísahat, že je vidí i on. Bylo to fantastické, vzrušující a… šílené. Stala se z nich nerozlučná dvojice a jejich přátelství si všiml i profesor Wollman. Při jedné konzultaci Vášovi naznačil, aby si na Hanu dával pozor, ale nijak dál věc nerozebíral. Vášu tím však vyděsil, a tak začal Hanu podezíravě sledovat.
O pár dní později ji uviděl, jak mu cosi sype do čaje. Usídlil se v něm paranoidní strach, všude viděl nástrahy, hledal skryté významy v pohledech chovanců, ohlížel se neustále přes rameno, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje.
Postupně se začal Haně vyhýbat. Duchy však vidět nepřestal, jen byli nezřetelnější. Měl nutkání říct o incidentu Wollmanovi, ale nakonec se rozhodl mlčet.
Jeho léčba postupovala dobře. Wollman tvrdil, že na medikaci reaguje pozitivně, ale o termínu propuštění se vyjadřoval jen neurčitě.
Jednou po obědě mu Hana zastoupila cestu. Vystrašeně před ní ustoupil, ale usmála se na něj: „Vím, že jsem ti o tom měla říct, ale bála jsem se, aby sis nemyslel, že jsem blázen.“
„A nejsi?“ vyhrkl Váša.
„Pojď se, prosím,“ řekla a chytila ho za ruku. Odvedla ho na dvoják, v kterém bydlela, a odtáhla od zdi postel. V rohu bujela na omítce nazelenalá plíseň, okraje skvrny byly vydřené, na zemi stál bílý porcelánový hrníček, po okraj naplněný práškem.
„Co to k sakru je?“
„Přišla jsem na to v práci. Dělala jsem uklízečku v Tatrovce na Smíchově a v jednom skladu to rostlo na zdi. Vždy jsem byla citlivá na duchy a nějak instinktivně jsem cítila, co lidi trápí, co nosí na zádech jako závaží. V tom skladu jsem začala mít vidiny. Trvalo to asi měsíc, než jsem pochopila, co se děje. Ta plíseň na mě volala, a když jsem ji ochutnala, moje schopnosti několikanásobně zesílily. Vozím ji s sebou od té doby všude, i když už ji vlastně nepotřebuji. Vášo, já vím, co ti je, a dokážu ti pomoci.“
Váša se roztřásl.
„Vím o tvém dědovi všechno. Vím, co ti provedl a jak tě toho prokletí zbavit. Vidím ho, jak za tebou stojí s břitvou v ruce, vidím, jak se mu blýskají oči, jak špulí rty.“
Váša začal ustupovat ke dveřím. Bylo mu jasné, že se Hana nějakým způsobem dostala k jeho zprávě a všechno si o něm přečetla. Pak ale řekla něco, co mu vyrazilo dech.
„Vidím i nějakou dívku. Stojí daleko vzadu za tvým dědou, ale i ona je zdrojem tvých potíží.“ O Emě Richterové se Wollmanovi nikdy nezmínil.
„Jak…“ hlesl.
Zasmála se. „Vidím je všude kolem nás. Někteří lidé mají jen malé pokřivené stíny, zdravý strach o děti, strach z neúspěchu, stud z neschopnosti. Ale někteří, jako ty a třeba Čenda Mach, máte nad sebou černé tůně. Zastiňují vám rozum, utlačují vás a ubíjejí.“ Hana se sklonila a zvedla ze země hrneček s nadrolenou plísní. „Mohu tě naučit ty stíny vidět, mohu ti pomoci se jich zbavit.“ Posadila se na postel a natáhla k Vášovi ruku. Chvíli váhal, nervózně přešlapoval, ale vidina osvobození byla příliš lákavá. Mohla mu Hana pomoci? Mohl s její pomocí zvítězit nad šíleným strachem, který Wollmanovy léky jen utlumovaly, ale nikdy tak docela nepřemohly? Uvědomil si, že nemá co ztratit. Plaše se usmál a přisedl si k Haně. Položil jí hlavu na rameno a ona ho lehce objala.
Začali se opět pravidelně scházet a Hana mu dávala stále větší dávky plísně. V prvních dnech se mu chtělo zvracet a jeho bledá tvář vzbudila ve Wollmanovi při vizitě podezření, ale Váša nic neprozradil a postěžoval si jen na paštiku od snídaně.
Po týdnu si však na plíseň zvykl a téměř se na dávku těšil. Začal rozpoznávat stíny chovanců a porovnával je s tím, co se od nich o jejich potížích dozvěděl. Jednoho dne s hrůzou pochopil, co má na svědomí Čenda Mach. Pozoroval ho z kouta společenské místnosti a najednou uviděl nad jeho hlavou ďábelskou siluetu, která tančila kolem malého stínu a několikrát do něj bodla dlouhým nožem. Váša málem vykřikl překvapením, pak zavřel strachy oči. Nepomohlo to. Viděl Macha, jak jde zachmuřený proti nějakému muži, odvrací od něj tvář a pozoruje ho koutkem oka. Když ho míjel, vytáhl zpod kabátu dlouhý kuchyňský nůž a muže ubodal. Byl to Stejskal, Machova pekařská Nemesis.
Váša nevěděl, co má dělat. Svěřil se Haně, ale ta jen vědoucně přikývla. V noci kvůli tomu nemohl spát a pozoroval dveře pokoje, zda se v nich neobjeví Čenda s nožem v ruce. Při jedné konzultaci s Wollmanem se však prořekl a lékař na něj překvapeně zíral. O několik dní později Čendu Macha z Dvojky odvezli a Váša ho již nikdy neviděl. V duchu byl Wollmanovi vděčný, že ho neprozradil policii, ale jen se zatvrdil a dával si větší pozor na jazyk.
Když byl v Bohnicích už třetí měsíc, přišla ho navštívit tetka Pluhová. Řekla mu, že se strýc oběsil na hřbitově.
„Taková ostuda,“ řekla. „I páter Matějka, který je jindy tak shovívavý, se na mě při poslední schůzi spolku mračil. Jako bych za to mohla, že byl Pluh blázen.“ Seděla před Vášou skleslá, ale on viděl její stín a věděl, že to je jen přetvářka. Ve své lakotě se těšila na vdovský důchod, na to, jak ušetří za strýcovy křížovky.
„Prkno,“ zašeptal Váša, když odešla.
Odpoledne se setkal s Hanou a o všem jí pověděl.
„Je na čase,“ řekla, „abys odsud vypadl.“
Zavrtěl hlavou. „Wollman mi říkal, že nejdřív po Vánocích.“
Odfrkla si. „Myslím, že už jsi připravený. Vyženeme to z tebe jednou provždy.“
Druhý den ráno, hned po snídani, ho zatáhla do umyvárny.
„Vášo,“ řekla. „Všechen ten hnus, který v lidech je, se dá vyhnat. Mám na to metodu. Napustí se vana plná studené vody. Ponoříš do ní hlavu a já ti ji přidržím pod hladinou. Musíš se téměř utopit, aby z tebe stíny utekly, aby se tě přestaly držet. Jakmile se dostanou do vody, zpomalí je to a sváže. Pak je vypustíme do kanálu a bude od nich klid.“ V zrcadle nad umyvadlem mu ukazovala stíny, které ho obklopovaly, viděl dědu s břitvou. Emu s přezíravým úšklebkem, kdesi v dálce zástup spolužáků. Prasečí rypáku, volali na něj.
Napustili vanu. Váša si prohlížel odraz svojí tváře na hladině a viděl, jak nad ním stíny víří.
„Pojďme na to,“ řekl zajíkavě.
Hana mu svázala ruce za zády ručníkem, nalehla si na něj, aby se nemohl hýbat, a ponořila mu hlavu pod vodu. Nejdříve měl zavřené oči, ale když zaslechl ono nezřetelné mumlání, kterým ho Hana před dvěma měsíci vítala v blázinci, otevřel je. Zdálo se mu, že voda se plní malými chomáčky nečistoty, chuchvalci vnitřní špíny, která zanášela jeho duši od narození. Docházel mu dech a jeho tělo sebou začalo automaticky škubat a volat po nádechu. Hana ho ale držela pevně. Dostal strach, panikařil. Co když je to všechno omyl? Vzepnul se, ale Hana ho chytla pod krkem a zarazila mu kolena do zad. Svět se s ním zatočil a najednou měl pocit, že zahlédl ve vodním víru siluetu svého dědy. Chtěl vykřiknout, ale voda mu natekla do plic, dusil se. V záchvatu šíleného strachu roztrhl ručník, kterýmu poutal ruce, ale to se již propadal do bezvědomí.
Najednou tlak na zádech povolil, uchopily ho cizí ruce a vytáhly z vany ven.
Uslyšel vzrušený křik a umyvárna byla najednou plná lidí. Zřízenci drželi v rohu Hanu a křičeli na ni. Ale ona se jen usmívala a kývala na něj. Vášu popadly sestry a táhly ho pryč. Koutkem oka zahlédl Wollmana, jak stojí na chodbě, ruce v bok, na tváři nečitelný výraz.
***
„Kde je Hana,“ zeptal se později Váša Wollmana v jeho pracovně.
„Řekla vám někdy, proč tady u nás vlastně je?“
„Co se s ní stalo?“
„Utopila svého muže,“ řekl Wollman. „U soudu to uhrála na nešťastnou náhodu, a když se k tomu přičetl psychiatrický posudek, neputovala do kriminálu, ale sem.“
Váša mlčel. Snažil se vybavit si její stín, ale nedařilo se mu to. Pokud bylo to, co Wollman tvrdil, pravda, musela by Hana mít stín jako bouřkové mračno. Ale ona ho takový neměla, nebo ano? Váša si nebyl jistý. Věděl však dobře, že musí mlčet. Pokýval tedy hlavou a zhluboka se nadechl. Hanu prý odvezli do Havlíčkova Brodu na oddělení se zvýšenou bezpečností.
Wollman mu předepsal reliptid a Váša několik dní chodil jako ve snách.
Když mu léky vysadili, pochopil, že je svobodný. Věděl, že jeho stín vypustili do kanálu, že je prokletí pryč. Byl vyléčený. Najednou bylo zřejmé, že mezi chovance nepatří. Odtahovali se od něho, v jídelně sedával sám.
Později se vplížil na Hanin pokoj, zpod postele vytáhl hrneček s plísní a odnesl si ho k sobě. Vymačkal pastu na zuby a plíseň nasypal do tuby. Věděl, že na Vánoce půjde domů.
***
Sněžilo a Praha se proměnila v pohádkové město. Tramvaje zvonily na spěchající muže a ženy, neony a výkladní skříně zářily a lákaly k předvánočním nákupům. Nabídka v obchodech byla sice omezená, do Prahy, ale i tak mířili lidé z okrajových částí republiky, aby pořídili dárky pro své blízké. V centru města popíjeli u stánků svařák, olizovali si mastné prsty od grilovaných klobás a čekali, zda je osloví nějaký vexlák a nabídne propašované zboží ze zahraničí.
Váša s dárkovou taškou v ruce spěchal do kopce na Malvazinky. V železářství na Malém náměstí koupil pro Kadlece nerezovou placatku a Emě sponu do vlasů. Srdce mu bušilo vzrušením a očekáváním. Sršela z něho energie, kolemjdoucí mu ustupovali z cesty. Muž, který sypal na protější straně ulice chodník popelem, na něho zamával.
Nakonec stanul před Kadlecovým podnikem. Výklad viděl Kadlece, jak sedí u zdi a čte si noviny a Emu, jak stříhá nějakou dámu. Kadlecův stín byl zvláštní, komplikovaný a dusivý. Co ho v Německu potkalo, nebylo zřetelné, ale bylo to cosi příšerného, co holiče pronásledovalo i po čtvrt století. Když se Váša podíval na Emu, strnul. V jejím stínu poznal sebe.
Pokud se chtěl dozvědět víc, musel vstoupit. Nebylo cesty zpět.
Sáhl na kliku a opřel se do dveří.
