Betsy Haadama sledovala na náramkovém počítači šest tisíc let starý němý film. Byl černobílý, přeexponovaný, dvourozměrný a chronologicky zpřeházený. Na záznamu: kníratý muž zahrnuje péčí svého malého synka v zoo plné návštěvníků. Žena energicky rozčesává chlapcovy bílé vlasy u velkého klavíru.
Rodina sedí u bohaté tabule se zapálenými svíčkami, muži v jarmulkách, těla rozechvělá modlitbou. Řeka s plavci, ženy v bílých koupacích čepicích a oděvech zakrývajících celé tělo. Muži na kamenech podél pobřeží, s dýmkami v ústech, z nichž líně stoupá kouř. Chlapec shlíží v parku na mrtvého holuba. Zírá.
Zírá. Otec chlapce zvedá a líbá. Na obloze jasné slunce.
Mladé slunce.
„Omluv mou dotěrnost v tomto čase blížících se konců,“ oslovilo ji jakési vrťko, až sebou trhla. Šestice jeho samostatných poletujících kloubovitých objektů růžové barvy zavířila v synchronizovaném tanci. „Potěší tě podělit se se mnou, proč neustále sleduješ ten blikotající přístroj 7“
V některých částech Galaxie vás jakožto člověka mohli i zabít.
Betsy si nebyla jistá, jestli k nim nepatří i tato úniková loď. Smrt však měla zakrátko postihnout všechny. Tak proč se jí bát nyní?
„Jde o prastarý snímek mého předka z otcovy strany,“ odpověděla vzdorně.
Tvář jí ovanul vítr, když se vrťko roztočilo. „Prastarý snímek?
Toť vskutku drahocenný poklad, dávný artefakt! Potěší tě zhlédnout část se mnou?“
Už se mu chystala říct, že ne, že by radši zemřela sama přemýšlejíc o tom, co mohlo být, když se zšeřelými sály únikové lodě rozezněl trylek alarmu. Po zádech jí přeběhl mráz, když kakofonie hlasů upozornila devadesáti jazyky současně: „Blíží se gravitační kolaps, moji milovaní! Zaujměte prosím své pozice v přechodových schránkách!“
Po podlaze se rozběhly hněvivé duhy a vzduch ztrpkl ozonem a amoniakem varujícími ty, kdo komunikovali barvou nebo čichem. Betsyiny myšlenky se zadrhly a začaly přeskakovat, jak se o okraj jejího vědomí otřelo upozornění určené telepatům.
Místnost nyní nepochybně zaplavovaly i další výstrahy, které nedokázala vnímat svými přirozenými smysly.
Stovky tvorů vběhly, vletěly nebo vtekly do svých přechodových schránek, zvláštních kokonů uzpůsobených pro jejich různotvará těla. Vrťko odkolotalo pryč, zatímco Betsy zavírala kryt své schránky. Přitáhla si kolena k bradě a roztřásla se, když ji skleněný poklop se zasyčením a stvrzujícím pípnutím uvěznil ve schránce. Záchranný člun nebo rakev? Brzy to zjistí.
Přechodové schránky zaplňovaly gargantuovskou komoru únikové lodě jako zástupy vojáků nachystaných k bitvě. Jejich přídě mířily k rudému obru, který se rýsoval venku. Maera – Dceřiná hvězda –, jedna z mála dosud planoucích hvězd v Galaxii. Vřela před nimi jako požár zvíci sluneční soustavy, který vše zbarvoval do krvava.
Čtyřicet vteřin.
Byl to žalostný konec, ale kromě něj už bylo jen pomalé vyhladovění, strádání, smrt. Galaxie byla sežehnutá na troud. Žádné planety, na nichž by rostly potraviny. Žádné hvězdy, které by dodávaly teplo. Nebylo to spravedlivé. Nikdo z nich si to nezasloužil. Jenže pak si vzpomněla na Julia a na to, co mu provedla na Afsasatu.
Nechala jsem tě umřít, Julia A za to si zasloužím tohle.
Třicet vteřin.
Maeřino srdce se brzy ochladí o zlomek stupně a miliardy tun hmoty, které už nebudou nadnášet nukleární větry, se začnou rychlostí světla řítit k jejímu gravitačnímu středu. Hvězda se zhroutí, vybuchne v novu a ve zmučeném srdci se jí protrhne vesmír. Vznikne singularita, černá díra, a Betsy Haadama spolu s tisíci ostatních na této únikové lodi se po té kolabující vlně svezou do jiného vesmíru. Jejich hmota a energie transmutované v čistou informaci se stanou zárodkem nového stvoření – Budoucího světa. Jejich vědomí v průběhu dlouhých věků vtiskne hmotě tvar a vnutí prachu život. Nějakým zvláštním novým způsobem budou žít dál, bohové znovuzrození o kus dál v chodbě věčnosti. A takhle to dělají odnepaměti a budou to dělat znovu a znovu až do skonání věků.
Tak to alespoň stálo v litanii.
Ten příběh konejšil ztrápené mysli. Vědecký základ užité techniky byl však pouhou teorií, která se dala dokázat jen přímým pozorováním. Jakmile nějaký objekt překročí horizont událostí černé díry, už nikdy nenaváže spojení s vesmírem. Může se stejně tak dobře stát, že ho to zcela zničí. Z pohledu vnějších pozorovatelů v tom nebude rozdíl.
Dvacet vteřin.
Snažila se neohlížet po Dceři, přestože její řeřavé světlo vše hyzdilo svým pekelným svitem. Místo toho sledovala film na svém zápěstí: muži v plsťácích, ženy v okázalých kloboucích na letišti, lidé sestupující po schodišti z letadla na asfalt. Dítě zvednuté do vzduchu. Úsměvy. Smích. Prostřih do parku. Chlapec shlíží v parku na mrtvého holuba, zírá na něj. Zírá. Otec ho zvedá a poplácává po rameni. Chlapec pláče.
Proč civíš na toho ptáka? ptala se v duchu Betsy. Na co myslíš?
Vzhlédla ke kypící hvězdě. Tak nádherná, děsivá, obrovská. Úžas nad tím, že něco takového vůbec existuje. Zazněl klakson a Betsy vyjekla.
„Falešný poplach! Poplach ohledně nadcházejícího kolapsu byl falešný, moji milovaní! Rušivá data nás dovedla k chybnému závěru. Podle stávajících údajů odhadujeme přinejmenším šest hodin do hvězdného kolapsu.“
Hlas oznámil zprávu mnoha jazyky vysílanými souběžně s agresivními duhami, pachy a nezvyklými vjemy.
Jsem naživu! proletělo jí hlavou. Ještě jsem tady! Na okamžik to byl povznášející pocit. Pak si uvědomila, že to bude muset podstoupit znovu.
Schránky se pomalu otevíraly a zevnitř se vynořovaly bytosti. Betsy tu pestrou chásku pozorovala, zatímco se odsouvalo víko její schránky. Zoo myslících druhů prchajících z klecí, tvorové všech barev, konzistencí a povah.
Tolik života, pomyslela si. Vyhlazeného Hordou. Neodpustitelné zločiny. A navíc o to odpornější, že Horda byla plodem lidské rasy.
Betsy aktivovala myšlenkovým pokynem inositol ve svém krevním řečišti, aby potlačila nutkání k panice a ústupu. Zklidnil ji, ale jen natolik, aby si všimla, jak se jí v zátylku ježí chloupky vlivem elektrostatického náboje vydávaného vracejícím se vrťkem.
„To bylo vzrušující!“ prohlásilo.
„Já bych tomu tak neříkala,“ opáčila Betsy.
„Ocitnout se tak blízko anihilaci a pak se vrátit zpátky posiluje vědomí života!“
„Nebo hrůzu z něj.“
„Nicméně ona hrůza,“ odvětilo vrťko, „při bližším průzkumu odkrývá zázrak bytí vzešlého z nicoty. Děs dává zrod životu.“
Zase ta litanie. „Nebo život děsu,“ namítla.
Stvoření chvíli tiše kolotalo. „Někdy.“ Přiblížilo se, aby prozkoumalo její film. „To je dítě tvého druhu, že?“
Zaletěla pohledem k obrazovce. „Ne, to je nosorožec.“
„Tojen Osorožec. Jaký kompoziční div představují všechna ta povlovná horstva tkáně. Existuje ještě?“
„Vyhynul.“
Vrťko zahvízdalo tklivé sestupné arpeggio. „Jako tolik života v Galaxii. Jako ty kdysi skvostné hvězdy.“
Horda vyhlazovala hvězdy po miliardách. Obalila Mléčnou dráhu ponurým kokonem transhmoty, aby nic neuniklo, žádná loď, žádný signál – dokonce ani světlo. Pak zmizela a nechala galaxii shnít. Takhle vypadalo dědictví lidstva.
Přemítala, zda by ji vrťko na místě zabilo, kdyby vědělo, kým je. Smrti fyzickou metodou by možná dávala přednost, pomyslela si, před rozpečením do kvantově provázaných gamma paprsků. Vlastně do šesti v jednom.
Film dospěl k prostřihu na chlapce hopsajícího v kolébce. Matka ho zvedá a usmívá se na kameru. Chlapec se směje.
„To je jeden z nás,“ vysvětlovala. „Můj předek z otcovy strany.“ Samotnou ji překvapilo, že pocítila pýchu.
„Ach, jak nádherné výčnělky!“
Nad Betsyinou hlavou se shlukl chomáč prachu. Ve žlutých obláčcích zavířily pomrkávající diamanty. Aeroformní tvor. Na okamžik zahlédla odraz své tváře složený z barevných odlesků. Aeroform však vzápětí odkroužil, aby se pár vteřin nato zastavil před skupinkou vějířovitých whiduů, kteří se po Betsy ohlédli houbovitýma očima. Možná ji poznali a věděli, co je zač. Možná už plánovali její smrt.
Přiletělo k ní další, k nerozeznání podobné vrťko, jež oslovilo to první. „Víš, že se blíží naše smrt, viď, sdružeňátko?“
„Brovna jsem se chystalo k tobě vrátit, přivtělenko,“ odpovědělo to první. „A povědět ti o svém sdílení s tímto stvořením.“
„To ano. Vidělo jsem tě, jak ke mně kolotáš velmi spěšně.“
„Jen si dobře prohlédni její hladkou kaštanovou pleť, tajemná černá vlákna vyrůstající z její hlavy, tu drobnou chlopeň na vrcholku, v níž moduluje slova pomocí bakteriemi obaleného růžového svalu! A ten kovový přístroj na jejím levém horním výčnělku, v němž se blikotají podivné výjevy. Bez ustání jej sleduje. No není zvláštní?“
„Něco zvláštního na tom rozhodně je.“
„Spojme se, má lásko, ať s tebou mohu sdílet své myšlenky.“
„Jistěže, už se těším!“
Vrťka se vpletla do jednoho roztančeného dvanáctidílného kruhu. Klouby nadskakovaly, narážely do sebe a metaly přemety jeden přes druhý. Hudba pištěla a hvízdala ve složitém souzvuku. Vrťka vydala hlasité zavřísknutí a hned se zase rozpojila na dva šestidílné jedince. Betsy měla dojem, že si přitom vzájemně prohodila součásti.
„To není fér!“ řeklo to druhé. Nebo snad to první? Betsy už je od sebe nedokázala rozeznat. „Ty hravý šibale! Dalo jsi mi svůj segment, takže nyní znám tvé myšlenky. Jenže i ty vnímáš mé emoce.“
„Jaká radost je sdílet s tebou myšlenky, milované! Ano, vnímám tvou pomýlenou žárlivost. A že je jí tolik! Jaká škoda energie. Copak to nechápeš? Toto stvoření je samo a potřebuje s někým sdílet!“
„Snad, ale musí sdílet zrovna s tebou?“
„Ne se mnou samým, ale s námi oběma!“
„Chceš nás zprznit v této poslední hodince?“
„Prosím vás!“ přerušila je Betsy. „Beztak bych byla radši sama“
„Nikdo nesmí být sám!“ proneslo první Vrťko. „Sdílej s námi! Ať nádherně splyneme s tvými slovy.“
„Jistě, jen pověz,“ přidalo se druhé. „Bylas sdružená s někým, kdo tě opustil, koho zlákal styk s cizinci, když jsi ho potřebovala?“
‚Sfyk?‘ zarazila se v duchu. Možná, že vrťkovské pojetí sdílení zahrnovalo víc, než si myslela. „Vlastně jsem nechala já jeho.“
„Jistěže,“ přitakalo druhé vrťko. „Podobnosti se vzájemně přitahují.“
„Kdes ho nechala?“ zeptalo se první.
Zajímavě si vyložilo její slova. „Opustila jsem ho na první nově. Mateční hvězdě. Afsasatu.“
„Tys byla na Afsasatu a neprošla jsi horizontem událostí?“ ujišťovalo se druhé. „Nevěřím tvé historce! Pohleď, milované, jak przní naše spojení!“
„Jistě žertuješ,“ dodalo první, „ve snaze potěšit nás paradoxem. Proč bys dělala něco tak hloupého? Proč bys neunikla Afsasatem, když jsi měla možnost?“
Povzdechla si a vrátila se k filmu na svém zápěstí. Kníratý otec a plavovlasý syn kráčejí po pěšině. Otec se usmívá. Chlapec běží a padá. Pláče. Otec ho zvedá a líbá. Hned je vše lepší. Hned je vše lepší.
„Slyšelas naše otázky?“ vyzvídalo první vrťko.
„Ano. Jenže on je to velice dlouhý příběh.“
„Naše životy jsou příběhy. Bez nich jsme prázdní. Naplň nás, ať můžeme naplnit tebe.“
Kupodivu se přestala třást. Dokonce už jí bylo trochu teplo. Pokud takhle vypadal styk, byla odhodlána být dobrou milenkou. „Tento snímek je součástí ‚Biografie‘“ odpověděla. „Záznamu životů mých předků, který byl zakódovaný v mých genech.“
„Taková radost! Slyšelo jsem o této technice, o sdílení tak ohromného rozsahu,“ proneslo první vrťko. „Jak daleko sahají vaše záznamy?“
„Zhruba šest tisíc let.“
Druhé vrťko vypísklo.
„Já ti to říkalo, milované,“ ozvalo se první. „Stojí za sdílení.“
Matka jí ten příběh líčila během oněch klidných hodin, kdy se nechávaly unášet pod proudy popela ze zdecimovaných Magellanových oblaků, když seděly u zvětralého, potřetí ohřívaného čaje, zatímco nad obzorem se vynořovaly ledově modré prstence Kegmaru, nebo když jí matka zlehka rozčesávala vlasy a jí po zádech přebíhal mráz. Když chlapec z filmu dosáhl věku sedmdesáti let, zdigitalizoval stárnoucí nahrávky z dětství a předal je svému synovi. Jeho syn k nim přidal filmy, fotografie a památky a výslednou sbírku odkázal svým dětem. Ty ji doplnily o další historii a poslaly ji dál. Takhle to pokračovalo po generace. Nakonec se jeho potomci rozhodli zakódovat tyto nahromaděné dějiny do své DNA, aby se už nikdy neztratily nebo nezapomněly. Každé dítě se od té doby rodilo se vzpomínkami svých rodičů a jejich předků i předků jejich předků. V jejich tělesných archivech byly také uloženy rané záznamy – filmy, fotografie a suvenýry, jimiž celá tradice započala. Biografie představovala prastarý nepřetržitý řetěz začínající tímto černobílým snímkem, který si přehrávala na zápěstí. Tím prvním.
A nyní i posledním.
„Je tak obsáhlý!“ zvolalo druhé vrťko.
„Prosím?“
„Tvůj příběh,“ vysvětlovalo první. „Nést v sobě všechnu tu historii!“
„Už ji nemám v sobě. Julio a já jsme ji z našich genů celou vymazali do posledního bázového páru. Nyní si vybavuji jen své osobní prožitky. V tomto počítači… je uložená poslední kopie. Tohle je teď Biografie.“
Tato křehká osamělá věcička na jejím zápěstí.
„Ale proč?“ Steny a švitoření. „To musela být nezměrná ztráta!“
Odpověď byla složitá, plná studu a viny. Místo toho jim nabídla od základů seškrtanou verzi. „Protože jsme do Budoucího světa chtěli vstoupit bez minulosti.“
Vrťka s hlučným vřískotem zakolotala.
„Uložila jsem Biografii do tohoto stařičkého počítače,“ pokračovala, ukazujíc na své zápěstí. „Před pěti sty osmdesáti lety patřil mé babičce. S Juliem jsme zaparkovali naši hvězdnou šalupu na oběžné dráze Afsasatu a tento náramkový přehrávač jsme uschovali v lodní svatyni. Rozloučili jsme se s minulostí a pak jsme odletěli k únikové lodi. Naše šalupa měla vzít za své i s Biografií při výbuchu Afsasatu.“
Cvrlikání. Kníkot.
„Jenže Afsasat si dával na čas a tak jsem prohledala všechna zákoutí únikové lodi. Zjistila jsem, že v ní nejsou žádní příslušníci mé rasy. To znamenalo, že Julio a já jsme patrně poslední žijící jedinci mého druhu. A že i Biografie je poslední svého druhu.“
Dvojhlasý pískot v durové tónině.
„Kdysi jsem si dokázala vybavit, jak mé prababičce před třiadvaceti generacemi voněly vlasy ve chvíli, kdy jí na růžových rtech přistával láskyplný polibek. Znala jsem všechny kazy na obkladačkách v koupelně plážového domku, který před čtyřmi tisíci lety obýval můj předek Rhindi. Slýchala jsem křik racků poletujících barevným úsvitem při východu čtyř sluncí, jednoho zeleného, jednoho oranžového, jednoho žlutého a jednoho modrého, když Eleanor opouštěla rodinu a odcházela do války, aby zemřela v mezihvězdném prostoru, ale nejdřív povila syna, aby měla komu předat tu vzpomínku. Jednou se mi vybavila radost, kterou Yaltovi dělalo jeho sedmnáct vytáhlých dcer narozených v nulové gravitaci, všechny vysoké, ladné, krásné, s očima jako modří obři. Nebyly to životy druhých. Byly moje. I já jsem je prožila.“
Sedm táhlých vysokých tónů.
„Dřív ve mně žilo tolik lidí. I ty vzpomínky, o nichž vám teď vyprávím – i ony pocházejí z tohoto přístroje! Ne ze mě! Jsem uvnitř němá. A pochopila jsem, že kdybych nechala Biografii zahynout, zavraždila bych miliardy. Stejně jako Horda.“
Velice lidský nádech a po něm kvapná odmlka.
„A tak jsem změnila názor. Rozhodla jsem se vzít Biografii s sebou do Budoucího světa. Mí předkové si to zaslouží. Zrovna jsem se chystala vyzvednout ji ze šalupy, když mě Julio zastavil. Afsasat může přejít v novu každou chvíli, řekl. A on… nás chtěl odříznout od minulosti. Byla jsem proti.“
Betsy se opět roztřásla, když si ten okamžik vybavila zřetelněji. Rozpomněla se na jeho vyčerpaný, prosebný pohled, na jeho neupravený černý vous.
„Tys zapomněla, co provedli?“ ptal se jí tehdy. „Tuhle vzpomínku jsi snad taky vymazala? Horda, plod lidské rasy, nám ukradla naše děti! A ty chceš jejich dějiny vzít s sebou? To my jsme se přece rozhodli, že to nedopustíme. Biografie musí být zničena.“
„Vím, jak jsme se rozhodli, Julio. Ale nemůžu všechny ty lidi nechat zemřít!“
„Vždyť už jsou mrtví, Betsy!“
„Žasnu, jak můžeš něco takového říct.“ Její tvář zalil ruměnec. „Nejsou mrtví! Kdysi žili v nás! Dali nám život a my jim dlužíme naše vzpomínky!“
„S tím absolutně nesouhlasím.“
„Jak je můžeš tak snadno opustit, Julio?“
„Dovedli nás sem, ke smrti a hrůze. Už jen proto se odpoutávám od minulosti.“
A nakonec to byla ona, kdo opustil jeho.
Polkla slzy, zatímco vrťka pištěla a pobízela ji, aby pokračovala.
„Řekla jsem Juliovi, že se chci projít po lodi sama, ale místo toho jsem se potají vrátila pro Biografii. Možná věděl, kam mám namířeno. To už se nedozvím. Dorazila jsem k šalupě a zrovna jsem se chystala vrátit, když jsem uslyšela poplach. Afsasat se hroutil. Do novy zbývala jedna minuta. Na bezpečný návrat to nestačilo. Zpanikařila jsem. Musela jsem zachránit Biografii – všechny ty životy – před zničením. Na ničem jiném nezáleželo. Nastartovala jsem loď a odletěla.“
Týdny pak přemítala, jestli ji Julio hledal v únikové lodi. Jak mu bylo, když mu došlo, že ho opustila? To už se nikdy nedozví, stejně jako myšlenky toho chlapce ve filmu. Vstoupil do černé díry a ten temný horizont už nic nedokázalo překročit.
Vrťka vydala pronikavý výkřik. Možná dosáhla společného orgasmu. Nakonec promluvilo to druhé: „Jak sprostý příběh! Tolik nevázanosti. Připadám si zprzněné. Hříšné! O takovéto sdílení jsi stálo, mé milované?“
„Záchranou Biografie se však vrátila ke svému lidu!“ odvětilo první. „Chápeš? Není snad sdílení o mnoho uspokojivější po dlouhé nepřítomnosti?“
„Snadno překrucuješ slova, sdružeňátko! Její příběh byl… přijatelný.“
Přičvachtal k nim velký perslop. Měl podobu jantarové želatinové hvězdice s průsvitnou pokožkou, třemi končetinami a desítkami očí podobných obráceným hnědým miskám.
„Toužíš po útěšném zaříkávání?“ otázal se. Štěrbina skrytá v jednom z jeho podpaží se s říhnutím roztáhla a odhalila stovky bílých zoubků. Jeho teplý dech byl cítit mrtvými moři. „Znám obřady tisíců věr. Nebo mě můžeš nějaký naučit, přeješ-li si.“ Perslopův hlas připomínal vítr profukující rozvalinami.
„Budiž požehnáno tobě, na jehož hladkou pleť je radost pohledět!“ ozvalo se první vrťko. „Vítáme čtvrtého ke sdílení!“
„To tedy nevítáme!“ zaprotestovalo druhé.
„Prosím, soutělenče!“ konejšilo je první. „Nebuď hrubý.“ Pak se obrátilo k perslopovi: „Podělíš se s námi místo zaříkávání o příběh, můj vábnotvarý příteli?“
„Nenapravitelné!“ vyhrklo druhé vrťko a divoce zakolotalo.
Perslop natáhl k Betsyině zápěstí vlhký koneček jednoho ze svých ramen. Jeho špička se rozpukla do trojice prstíků, z nichž vyrůstala drobná hnědá očka. Bulvy se při pohledu na věkovitý snímek neklidně zavrtěly. „Co je to?“
„Dějiny jejího národa!“ vysvětlovalo první vrťko. „Staré šest tisíc let!“
„Zajímavé,“ komentoval to perslop. „Tvá rasa se příliš nezměnila.“
„To je kachna,“ odpověděla Betsy. „Vyhynulá.“
„Takže toto jsi ty?“
„Ne, to je mrož. Také vyhynulý.“
„Čí že to sledujeme dějiny?“
„Mé rasy. Zde jsou v zoo.“
„V ‚zoo‘?“ opakoval perslopkjiu.
„Místo, kde byla zvířata držena v klecích.“
„Za jakým účelem?“
„Aby je mohli pozorovat a nevystavit se přitom nebezpečí.“
„Další akt oddělení,“ poznamenalo druhé vrťko. „Jak barbarská, nečistá rasa!“
„Pomineme-li její špinavost, držet něco v kleci ještě není barbarství,“ pronesl perslop, jehož vlhké rameno se pohupovalo jen vlásek od Betsyiny tváře. „Než Horda zlikvidovala mé bratry, podnikal jsem s mou kolonií výpravy k fekálnímu lisu, kde jsme vždy oddělili jednu z našich končetin a mučili ji v kleci, dokud nevypustila trochu výkalů. Ty jsme pak spálili jakožto obětinu Nepřítomnému. Byly to nesmírně posvátné události. A mně se po nich velice, velice stýská.“
Druhé vrťko třikrát hlasitě vypísklo.
„Vidíš, mé milované?“ přisadilo si první. „O tuhle radost jsi přicházelo celé ty roky, co sis odpíralo spojení!“
Na Betsyině zápěstí zatím film běžel dál, muži v bílých šortkách a tričkách hrající házenou. Ženy sedící na tribuně a zvedající ke rtům dýmající cigarety. Zase ten mladý chlapec, o pár let starší, jak stojí na verandě a hovoří s krásnou dívkou.
„Zjednodušuješ mé myšlenky!“ ohradilo se druhé vrťko. „Utrpení druhých mi nepřináší žádnou radost. Kdyby tomu tak bylo, nacházelo bych potěšení v ohavnostech páchaných Hordou. Tyto příběhy však už nikdy nechci slyšet znovu. Kdyby to šlo, vymazalo bych je z dějin stejně jako toto stvoření vymazalo onu Biografii ze svých genů!“
Kéž by to jen šlo, pomyslela si Betsy. Přepsat historii. Kdyby ano, šla by ještě dál, až ke vzniku Hordy před více než třemi sty lety. Lidé se po celé generace vyvíjeli rychlým tempem a rozšířili své vědomí do té míry, že se tělo stalo podružným. Nyní představovalo dočasný příbytek, zatímco mysl mohla volně bádat a dovádět v nekonečném prostoru. Umělecká, vědecká a filozofická díla epické šíře byla samozřejmostí. Tělesné strádání bylo vymýceno. Šlo o skutečný zlatý věk lidstva.
Jenže hagžiové, ten hrdý, stoický, olbřímí druh, jenž kdysi lidstvo pokojně snášel, začali v obavách z jeho rostoucí moci nad hmotou šířit lži a zasévat semínka nedůvěry. Později se jali lidi systematicky vyhlazovat v rámci upevňování svých vlastních rozkolísaných galaktických hegemonií. Lidstvo bylo v následujících válkách téměř zničeno, ale po skončení těchto nepokojů se lidé zapřisáhli, že podobnou katastrofu už nikdy nedopustí. Díky hrdinským výzkumníkům objevili skryté záhyby záporného času a odhalili prosté tajemství původu vědomí. Naučili se, jak stvořit slunce myšlenkou. A jak je další myšlenkou zničit.
Hagžiové přestali existovat ze dne na den. Z vesmíru bylo vymazáno sto sedmdesát planet, měsíců, stanic a předsunutých bašt. Později zmizely i další rasy z důvodů, jež nikdo nedokázal pochopit. Rasy, které lidstvo nikdy neohrožovaly. Onyxová horda, jak se této velmoci začalo říkat, jednala bez příčiny a bez rozmyslu.
Ne všichni lidé se smířili s přechodem k nadvědomí. Ne všichni lidé se chtěli změnit. Horda pobila všechny, kdo se postavili na odpor. Ti, kdo se ukryli, byli vypátráni, mučeni a zabiti. A pak tu byli ti, kdo s nimi podobně jako Betsyini předkové uzavřeli dohodu a byli ušetřeni.
„Uchovejte Biografii ve svých genech,“ nařídila Horda jejím předkům. „Uchovejte si svou tělesnou lidskou podobu. Učiňte tak a nezemřete.“
A její předkové na to přistoupili a přežívali, dokonce i vzkvétali, zatímco zbytek Galaxie ležel v troskách. Když ostatní rasy zjistily, že existují lidé, kteří byli ušetřeni šílenství Hordy a že Horda je plodem lidské rasy, opět vyklíčila dlouho nečinná semínka pochyb zasetá hagžii, tentokrát však po celé Galaxii. Lidé byli nemilosrdně masakrováni a Horda jim nepřišla na pomoc.
Kdyby mi dali na vybranou nyní, řekla si v duchu Betsy, žít nebo zemřít podle jejich pravidel, vybrala bych si smrt. Radši bych umřela než prožít jediný další okamžik v jejich temnotě.
Na záznamu přelidněná pláž. Koupající se lidé. Velké slunečníky vrhající stíny. Chomáčky oblačnosti na obloze a nad tím vším jasné slunce.
Mladé slunce.
Vrťka se přestala vrtět. Perslop se naklonil blíž, aby lépe viděl.
„Tak mladé slunce,“ podotkl. „Jasné a teplé. Ten pohled mě naplňuje smutkem. Takové hvězdy už v Mléčné dráze neplanou. Obíháme zde kolem této umírající hvězdy v mrtvé galaxii, kde jen pár oharků dohořívá v nehybném moři. A po celém vesmíru se sto miliard Galaxií pohupuje navěky mimo náš dosah. Onyxová horda nás navždy odřízla od jejich nádherného světla. Kéž jsou jejich duše vyňaty z věčnosti!“
Na záznamu večírek. Rozesmátí lidé tančící s rukama v bok a tvořící hada. Kuželovité čepičky.
„Co to dělají?“ chtěl vědět perslop.
„Večírek,“ vysvětlovala Betsy. „Oslava nového roku.“
„A proč nadskakují na místě?“
„To je tanec.“
„Vzpomínáš si, ztotožněnko,“ ozvalo se první vrťko, „jak jsme po zrození našeho kotrlovrhu protančila tři východy hagského měsíce?“
„Nikdy na to nezapomenu!“ vypísklo druhé. „Tolik kotrlat hledajících své sdružnorozenky. Jak se tisíckrát prolínala a zase rozpojovala, než spojením se sestrami dovršila své duše!“
„Nechť naleznou cestu k nejjasnější hvězdě sídlící ve středu všehomíra.“
Na záznamu zase ten světlovlasý chlapec zírající z rohu obrazu do kamery. Vždycky jsem měla za to, že jednoho dne někdo nahlédne do Biografie a uvidí mě. Jenže já jsem ta poslední, že?
„Jsou vaše děti mrtvé?“ zeptal se perslop vrtěk.
„Žily na Entalů,“ odpovědělo druhé z nich. „A ten zničila Horda.“ Zasyčení, jako když se vzdálená vina tříští o prázdnou pláž.
„Já měl devět potomků,“ navázal perslop. „Tři zahynuli při katastrofálním pokusu o proražení transhmotného obalu Galaxie. Tři zemřeli na podvýživu. Dva zemřeli, když se pokoušeli vytvořit novou hvězdu.“
„To je jen osm,“ poznamenalo první vrťko. „Co ten devátý?“
„Sebevražda.“
Na záznamu postarší pár ve formálním oděvu sedící u prozářeného okna. Siluety jejich těl. Ona byla Bessie. On Oser. Betsyini nejstarší předkové v Biografii. S Juliem po nich pojmenovali své děti. Chlapce a dívku. Dvojčata. Vybavovala si jejich opuchlé novorozenecké tvářičky a hlad po životě v jejich očích.
S Juliem a dětmi žila v mírném podnebí měsíce Aioschloch spolu se stovkou dalších živých nosičů Biografie, daleko od válek a podezřívavosti ostatních ras. A jednoho rána, zrovna když nad vzdálenými kopci vycházelo vířící černé oko plynného obra Uru a ona kojila svá dvojčátka, ji to odválo pryč.
Nic neviděla, neslyšela a necítila, dokonce ani svůj vlastní křik, ale vnímala, jak ji cosi sonduje, snímá, znovu a znovu pročítá Biografii uloženou v ní, jako kdyby šlo o to nejdůležitější ve vesmíru. A věděla, o co jde, pamatovala si to z Biografie a vzpomínek uložených v ní.
Onyxová horda.
Pak ji Horda vyplivla se stovkou dalších lidí na písčité pobřeží. Někteří už z chladné pláže nevstali a upírali neživé oči na bezhvězdnou oblohu. Některým chyběly orgány nebo srostli do příšerných grotesknosti. Někteří zešíleli. Někteří skončili v oceánu a utopili se. A jejich děti, všechny, u nichž ještě nezačala puberta, zmizely. Horda si je vzala. Do posledního.
Dvouměsíční Oser a Bessie, kteří sotva stihli otevřít oči a zapamatovat si tváře svých rodičů. Zmizeli.
Sedmdesát přeživších kolonistů bylo zničeno, zdrceno. Mají si pořídit další děti? Ne, řekli si, Horda by jim je mohla stejně snadno zase vzít. Mají se pokusit na to zapomenout a dožít na tomto zapadlém měsíci? Ne, jak by mohli znovu najít radost, když vědí, že Horda se může kdykoli vrátit? Pak se doslechli o Afsasatu, kde se stavěla úniková loď, v níž by se snad dalo Hordě uprchnout jednou provždy.
A tak bylo rozhodnuto. Kolonisté ukončí své dějiny sami. Pokusí se proniknout do Budoucího světa, ale Biografu v sobě neponesou. Odstraní ji ze svých genů a odvrhnou to, po čem Horda zjevně tak zoufale toužila. Odvrhnou mrzké dějiny lidstva. Bude to taková jejich malá pomsta.
Nejprve se ale museli dostat na Afsasat. Úniková loď se stavěla ve vesmírném kvadrantu, jenž byl údajně k lidem tolerantní. Kolonisté však museli proletět rozsáhlými kvadranty nebezpečného prostoru, a tak cestovali velkým počtem lodí po nejrůznějších křivolakých trasách a oklikách. Betsy s Juliem dorazili v pořádku. Když Betsy obcházela loď a hledala další lidi, žádné nenašla. Oni dva byli poslední.
A teď, na druhé únikové lodi, už zbývala jen ona.
Venku rozčísl povrch Maery blesk o velikosti stovky mrtvých planet. Hvězda působila přestárle, unaveně, připravená navždy usnout. V celém sále se mimozemšťané zarazili a vzhlédli k hvězdě.
Betsyino zápěstí poblikávalo jako ta hvězda za oknem. Na záznamu opět kníratý muž. Žena s krásnými černými vlasy. Další oslava. Jiný den. Dort s pěti svíčkami. Plamínky odrážející se v očích. Chlapec sfoukávající svíčky. Kouř a potlesk. Němé ovace.
„Říkalos, že toužíš po příběhu,“ promluvil perslop. „Inu, jeden bych měl. Před několika týdny jsem se střetl se skupinkou potulných ergů. Jeden z nich mi sdělil, že dopadl člověka“
Betsy sebou trhla.
„Podle erga šlo o nevzhledné, odpudivé stvoření. Hlavu připomínající nežit mělo z větší části porostlou tmavými chlupy a z odporných očí mu prosakovala tekutina. Žadonilo o život. A soucitný erg se nakonec rozhodl nechat je jít. Posléze jím však začaly zmítat výčitky. Řekl, že propásl příležitost zničit tvora, jenž přivodil Galaxii tolik utrpení. Notný čas jsem se nad jeho prohlášením zamýšlel.
Kdysi jsem míval mohutnou hvězdnou loď. V odpadní kóji jsem nalezl zakousnutého vrtočerva. Věřil jsem v posvátnost veškerého života a tak jsem se rozhodl nechat jej žít. Šest týdnů nato jsem měl loď zamořenou vrtočervy a nikdo vedle mě nechtěl přistávat v obavě, aby mu červi nerozežrali trup. Musel jsem ji spálit. Tak vidíte – jednoho červa jsem nechal žít a tisíce přišly, aby mě zruinovaly. Není to snad stejné i s lidmi? Necháme-li jednoho naživu, nedáváme jim tím šanci opět nás zničit? Řekl jsem ergovi, že jednal správně, ale sám jsem tomu doopravdy nevěřil – a stále nevěřím.“ Vrťka tiše zašvitořila.
„Kde potkal toho člověka?“ vyhrkla Betsy. „Před kolika týdny to bylo?“ Hlava porostlá tmavými chlupy? opakovala si. To mluví o tobě, Julio?
První vrťko se přidalo: „Řekni nám prosím víc, milované! Tohle je Úchvatné!“
„Co k tomu dodat?“ opáčil perslop. „Můžeme se znovuzrodit v novém vesmíru, ale neriskujeme další zamoření, když toho červa vezmeme s sebou?“
Betsy upřela pohled do očních kalíšků na perslopově trojprstí. On to ví, zhrozila se. Ví, co jsem zač. Pak si vzpomněla, jak ji zkoumala ta aeroformní bytost, jak na ni zírali whiduové a jak zvláštně se v její přítomnosti chovala vrťka.
Všichni to vědí, došlo jí. Každý z nich to ví!
„Neboj se, člověče,“ pronesl perslop. „Nezabiji tě. Vyznačuji se totiž tím, že nejsem jako ty. Nechám tě naživu, přestože každičký tep mého srdce mi říká, že bych tě měl rameny rozmačkat jako havěť.“
Betsy rozechvěle zírala na perslopa. Tiše se zeptala: „Byl tvůj příběh o tom člověku pravdivý?“
Venku přeskočil z Maery oslnivý sluneční výboj, který se hněvivě rozvinul vesmírem. Dcera se zbavuje posledních zbytků života. Už brzy.
Perslop ukázal na její obrazovku. „Je tvůj příběh pravdivý? Není snad historie plná lží a nepřesností?“
Na obrazovce pláž, o kterou se nezvučně tříští vlny. Slunečníky vrhající velké stíny. Krásná mladá žena, plaše se usmívající do kamery. Chlapcova budoucí manželka. Na obloze planoucí světelná koule. Všichni sledovali obrazovku.
„Taková krása,“ komentoval to perslop. „A navždy ztracená…“
Ticho. I vrťka umlkla.
„Prosím!“ žadonila. „Řekni mi to! Byla to pravda?“
„Proč?“ kontroval perslop. „Proč bych ti to měl říkat? Proč si zasloužíš odpověď?“
Zhluboka se nadechla. „Protože někdo, koho miluji, může stále ještě být naživu. Pro mě to znamená všechno.“
Vylekal ji trylek alarmu. „Blíží se gravitační kolaps, moji milovaní! Zaujměte prosím své pozice v přechodových schránkách!“
„Ne!“ zvolala. „Ještě ne!“
Perslop se začal sunout pryč.
„Stůj!“ vykřikla. „Řekni mi to, prosím!“
Perslop se zastavil, ale neotočil se. „Jsem poslední svého druhu,“ řekl. „Přišel jsem ti sdělit, že ty ne.“
Vrťka zavřískla a znenadání splynula. S ňafáním a poštěkáváním zběsile kolotala, zatímco perslop mířil ke své přechodové schránce.
Devadesát vteřin do kolapsu.
Maera probleskovala a její povrch se vzdouval lítými vlnami, ale Betsy se nedokázala vyburcovat k tomu, aby uzavřela schránku. Na obrazovce park, poskakující blonďáček, jak plaší holuby. Rozptýlené světlo. Vánek vanoucí stromy. Mrtvý holub na zemi. Chlapec se zastavuje a zírá. Zírá.
Náhle pochopila, proč na něj zíral tak dlouho.
Tohle je poprvé, kdys poznal smrt! došlo jí. Věděls, že ten pták už nikdy nevzlétne. A věděls, že i ty jednou padneš, že všechno padne! Proto jsi věnoval ty nahrávky svému synovi. Chtěls, aby si tě zapamatoval navždy!
Sedmdesát pět vteřin.
Perslop měl pravdu, říkala si v duchu. Mohla bych touto historií nakazit nový vesmír.
Šedesát pět vteřin:
Ale vymazat všechny ty životy? Nedokážu tě zabít, prapradědečku. Byls první. Bez tebe bychom nebyli ničím. Bez vás všech, mí předkové, nejsem nic.
Šedesát vteřin.
Čtrnáct miliard let trvající dějiny tohoto vesmíru se už odvinuly. Příběh Budoucího světa se však teprve začne psát. Možná, že Budoucí svět je jen lež, ale stejně tak dobře může na druhém konci horizontu událostí čekat nový život. Možná to ták skutečně dělají odnepaměti. Vysemeňující se rostlina.
Vyskočila z přechodové schránky, odepjala si ze zápěstí babiččin počítač a vložila ho do schránky. Pak zmáčkla tlačítko, kterým jej v ní zapečetila.
Pošle do Maery Biografii s její mamutí historií, s jejími věky radostí a smutků. Doufala, že lidstvo bude v dalším vesmíru jiné. Lepší. Jako to svým dětem přeje každý rodič.
„Sbohem,“ pronesla.
Vrťka stále společně kolotala ve vzduchu vedle ní, divoká jako radioaktivní atom. Poplach dál kvílel. „Honem do schránek!“ okřikla je. Ale ona si jí nevšímala.
Dvacet vteřin.
Doběhla na druhý konec sálu a naskočila do záchranné kabiny. Zmáčkla nouzový spouštěč a vmžiku už uháněla od únikové lodě značným zlomkem rychlosti světla. Za ní v okně Maera dvakrát blikla jako zavírající se oči a začala hasnout. Smrštila se na polovinu své velikosti a obloha se vzápětí zalila bílým světlem. Loď ještě vytrubovala tisíc výstrah, když Betsy zavírala oči.
„Už jdu, Julio. Jdu si pro tebe.“
Pouštěla si ten prastarý film tak často, že jí v duchu stále ještě běžel, promítal se jí na vnitřní stranu očí jako na plátno. Chlapec pobíhá v parku a směje se. Padá. Rozdírá si koleno. Otec ho zvedá, libá, utěšuje. A nad nimi slunce.
Mladé slunce.
Poprvé vydáno v Online magazínů Clarkesworld editorů Neila Clarka a Seana Wallace v březnu roku 2010
Přeložila Daniela Orlando
