Somchai bez známek vzrušení recitoval, když sebou tělo Nong Tam naposledy škublo – plameny šlehaly vysoko, pach spáleného těla jeho nejlepší přítelkyně se nesl po větru. Somchai seděl tak blízko pohřební hranici, jak jen snesl, odříkával různé buddhistické sútry a potil se pod zchátralým oranžovým rouchem.
Přestože ze Somchaiových úst vycházela posvátná slova, nedokázal o těchto stránkách vznešených pravd skutečně meditovat. Místo toho s hrůzou pozoroval, jak se Tam v plamenech vzpíná a zmítá. Je mrtvá! Zemřela! Její tělo bylo rozřezáno na tolik kousků, že připomínalo spíš skládačku než pomíjivou nádobu kdysi známou jako Boomtam Teeravit.
Všechno živé trpí, řekl si ve snaze jednat jako pravý buddhistický mnich, třebaže se jím ve svém srdci ani zdaleka necítil.
A ona se stále zmítala. A stále vyrážela nehlasné výkřiky. A potom, jako by cvakl mechanický vypínač, veškerý pohyb na hranici kromě tance plamenů ustal.
Somchai nahmátl v klíně pozůstatek posvátné šňůrky sai sin, jež svazovala useknuté Taminy ruce, aby jimi mohla tisknout k prsům jediný květ lotosu. Neviděl Tam už několik let a myslel si, že je po smrti – nebo že uprchla do některé z chladných zemí jako Nový Zéland, kde se k nanotechnice dosud stavěli vstřícně – dokud Modří nepřinesli její tělo do jeho kostnice.
Okamžitě věděl, že ho příslušníci milice zkoušejí. Sledují, jestli bude proti Tamině smrti protestovat. Sledují, jestli vůči jejich boji zůstane nezúčastněný.
Přesto Modří vzdali Tam poctu. Složili její pohřební hranici z nejlepšího starého dřeva, aby oheň hořel rychle a s velkým žárem. Složili její tělo dohromady, oblékli ji do bílého roucha a ozdobili jí čelo věncem z bílých květů. A jako poslední poctu obávaný vůdce Modré milice Seh Náam osobně uložil uříznutou Taminu hlavu tak, aby viděla Somchaie, až před ní bude sedět a recitovat sútry.
Když Tam spatřila Somchaie v oranžovém rouchu, její krásná tvář se usmála. Pokoušela se promluvit, ale ze rtů jí kvůli vyříznutému krku nevycházel žádný zvuk. Poslala mu tedy jenom vzdušný polibek, zavřela oči a naslouchala jeho recitaci, dokud kolem ní nevyšlehly plameny.
Přestože Somchai věděl, že lpět na emocích znamená setrvávat v klamu, pohled do krásných Taminých očí jím otřásl, jako když blesk rozčísne nebe za večerní bouře. Přemohl ho pocit štěstí, že je zase s Tam, třebaže jen nakrátko. Zadostiučinění, že jeho přítelkyně vidí, že se opravdu stal mnichem. Smutek z její kruté smrti. A osamělost. Především osamělost.
Protože nyní byla Tam skutečně pryč.
* * *
Obvykle Somchai meditoval u každé pohřební hranice o pomíjivosti, dokud se neproměnila v ohořelé zbytky, ale dnes nedokázal zklidnit myšlenky. Když skončil s recitací, začal se rozhlížet po svém pohrabáči s kostěnými zuby. Chtěl rozhrabat žhavé uhlíky, aby všechny části Tamina těla úplně shořely.
Ale pohrabáč nebyl tam, kde jej nechal, v rozlehlém stínu chrámového stromu bo. Místo toho jej Seh Náam držel v rukou.
„Than Jaane,“ oslovil Seh Náam Somchaie zkrácenou verzí jeho řádového jména Phra Wan Jaan. „Víte přece, že oheň musí dohořet, než můžete rozhrábnout uhlíky. Jinak je nano stále nebezpečné. Když chvilku počkáte, bude mi ctí vykonat tuto povinnost s vámi.“
Somchai zdrženlivě přikývl. Nesouhlasit s vůdcem Modrých nebylo moudré.
Seh Náam byl vysoký a štíhlý i v sedmém desetiletí svého života a jeho tvrdá tvář dávala každému, kdo se mu odvážil podívat do očí, najevo víru ve svaly a sílu. Oblékal se do tmavomodré košile a kalhot obyčejného thajského rolníka a na nohou měl přivázané prosté sandály vykrojené ze staré pneumatiky. Když Seh Náam založil Modré, rozhodl, že toto oblečení bude vyjádřením skutečnosti, že jeho hnutí odmítá svět prostoupený nanotechnikou. A třebaže Modří zabíjeli a spalovali po celém Thajsku posledních pět let, tento výraz jejich čistoty se nezměnil. Všichni z nějakých dvou desítek příslušníků milice posedávajících okolo chrámu měli na sobě stejné tmavomodré oblečení.
„Udělal jste na mne dojem,“ řekl Seh Náam tiše a gestem naznačil Somchaiovi, aby šel s ním. „Když jsme Boomtam Teeravit zabili, někteří říkali, že podlehnete pokušení. Že budete prosit o její život, i když už je mrtvá.“
Somchai opět pomyslel na uříznutou Taminu hlavu, jak ho pozorovala. Jak se na něj její rty usmály. „Jeden směr buddhistického učení říká, že když potkáte na cestě Buddhu, musíte ho zabít. Jinak zůstanete uvězněn v cyklu znovuzrození.“ Seh Náam se usmál. „Nesmíte se ovšem poskvrnit samotným zabíjením. To přenechte nám.“
„Ve skutečnosti mě to někdy fascinuje. Tamina hlava – usmívala se na mne. Snažila se mluvit, než ji zachvátily plameny. A jako by křičela bolestí.“
Seh Náam se usmál dravým tygřím úsměvem, který neměl za úkol Somchaie uklidnit. „Than Jaan, jestli si přejete, už sem nebudeme těla vozit. Můžeme je pálit tak, jak jsme to dělávali dřív, bez jakýchkoliv obřadů.“
„To by nebylo správné.“
„Bez obalu se přiznám, že nejsem příliš dobrý buddhista. Ale vím, že smrt je jediná událost v životě člověka, která stojí za uctění. Nebo to alespoň platilo, dokud se neobjevila nanotechnika.“
„Stále to platí.“
„Uctěte tedy mrtvé. Když se lidé dozvědí, že už nebudou žít navěky, prožívají skutečné utrpení. Ale když se jim zmíníme, že navzdory svým hříchům budou poctěni pohřbem, snad se toto utrpení zmírní. Vy vykonáváte svůj podíl na ukončení utrpení. Na ničem dalším nezáleží.“
S těmi slovy Seh Náam mávl na svou jednotku. Muži a ženy vyskočili na nohy a zvedali na ramena pušky a hůlkovité nanodetektory. Jedna mladá žena přiběhla k Somchaiovi a Seh Náamovi a s hlubokou úklonou wai jim podávala malý červený zápisník. Ženě se maličko třásly ruce a oči jí těkaly sem a tam, což nasvědčovalo skutečnosti, že nedávno spolkla pilulky yaa baa.
„Á, ano,“ pokývl Seh Náam, převzal staromódní zápisník a podal jej Somchaiovi. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem zapomněl; spíš se mi příčilo přinášet tolik špatných zpráv v jednom dni. Když jsme vaši přítelkyni chytili, měla u sebe tohle. Prosila mě, abych vám to předal.“
Seh Náam zavrtěl hlavou, jako by nevěděl, jestli má Somchaiovi zápisník předat. „Když jsem si přečetl, co stojí uvnitř, byl jsem v pokušení zápisník spálit, protože vám to způsobí jenom bolest. Ale Boomtam to napsala perem na papír. Takovou věrnost starému světu bychom měli respektovat.“
Somchai otevřel červený sešit, jenž připomínal ty, které rozdávala škola pro chudé, kterou on a Tam navštěvovali jako děti. A také ano, na vnitřní straně desek bylo otištěno razítko a kód školy. Vedle toho byla krásným thajským rukopisem vepsána slova: „Miluji Somchaie.“
Seh Náam měl pravdu – tohle způsobí bolest.
Vůdce milice, jako by měl z takových pravd radost, se hlubokým hlasem zasmál, když jeho jednotka odcházela vyhledávat další nanotechnikou zamořené lidi.
* * *
Milicionáři odešli a Somchai nosil Tamin zápisník u sebe při svých večerních pochůzkách v chrámu. Byl téměř přesvědčen, že neexistují žádné řádové zákazy čtení osobního deníku zemřelého přítele, ale nebyl si tím jistý. Nikoliv poprvé si přál, aby ostatní mnichové byli ještě naživu, aby mohl využít jejich vědění a moudrosti.
Stejně by si však nikdy nedokázal odříci přečtení posledních Taminých slov, takže o nic nešlo.
Jako obvykle nebyl v chrámu kromě Somchaie nikdo. Kdysi zlatě natřený bot s prohnutou střechou za poslední roky vybledl a měl dnes pouze okrový odstín a blýskavá sklíčka zasazená v omítce bylo pod mnoha vrstvami zatuhlého popela sotva vidět.
Alespoň ubosot, hlavní svatyni, dokázal Somchai udržovat v čistotě. Každé odpoledne po meditaci vytřel podlahu sálu z teakového dřeva a omyl táflování. Ale bez spolupráce komunity mnichů už nemohl mnoho udělat pro další budovy chrámu. I na tento úklid mu po stále se prodlužujících ranních obchůzkách za almužnami zbývalo čím dál tím méně času. Do vesnice nyní chodil až hodinu daleko, než mu někdo daroval tolik jídla, kolik potřeboval k přežití.
Vlastně i ve vesnici byla nyní jediným spolehlivým zdrojem potravy žena, která prodávala petrolej z černého trhu. Pokaždé se ušklíbala, když vyklápěla rýži do Somchaiovy almužní misky, pobavená tím, že lidé považují mnicha jako on za osobu postavenou níže, než je zlodějka jako ona.
Somchai věděl, že jeho neoblíbenost u vesničanů je jen jedním z důvodů, proč se lidé jeho chrámu nyní vyhýbají. Tím druhým důvodem byla kostnice. Lidé se báli nanotechniky. Báli se, že by se v ní mohli nakazit a přivést tak Modré ke svým rodinám.
Stále se Taminým zápisníkem u sebe si Somchai vzal kostěný pohrabáč, láhev vody a velký slunečník. Poté se vydal po stezce z udusané hlíny za chrám na pozemek vypálený na holou zemi, bez rostlin a listí. I většina borovic byla ohořelá a jejich prázdné větve se sápaly po nebi jako kostlivé prsty. Všechny stromy nesly tlustý nános popela.
Pod nimi ležely stovky kostí. Tisíce. Všechny lidské. Ze země před ním trčel hrudní koš. Stranou napravo ležela rozkládající se mrtvola, napůl ohořelá a nahá. Podél obou stran malé borovičky se natahovaly oddělené ruce. Vyhladovělí psi vrčeli na Somchaie a vlekli ohořelé maso a kosti pryč. Z vrcholků stromů na něj pokřikovaly vrány.
Ale Somchai se zde nezastavil. Tato část kostnice byla určena pro ty, kteří nebyli infikováni nanotechnikou – pro ty Modré, kteří zemřeli při svém boji za udržení smrti ve světě. Modří měli tradiční kostnice rádi. Kráčet tudy bylo zneklidňující, ale současně to Somchaiovi dodávalo pocit sounáležitosti s mnichy uplynulých staletí, kteří nepochybně udržovali podobné pozemky.
Rozjímat nad nanotechnickým úsekem kostnice bylo naštěstí mnohem snazší. Jelikož Modří potřebovali zajistit úplné zničení nanotechnikou zasažených těl, byly zdejší kremační hranice větší a žhavější. Tady nezůstávaly žádné kosti nebo části těl, jenom popel a dosud doutnající uhlíky z dnešních ohňů.
Když Somchai stanul vedle spálených Taminých pozůstatků, vzpomněl si na nabídku pomoci Seh Náama při rozhrabání hranice. Očividně šlo o prázdná slova bez úmyslu jednat podle nich. Somchaiem zacloumal nával hněvu, ale oprostil se od té emoce a soustředil se na prohrabávání uhlíků.
Hrabání ho uklidnilo a mysl se mu záhy pročistila. Oheň byl natolik horký, že všechno maso z Tamina těla bylo pryč a mnoho velkých kostí bylo propálených. Somchai si chvíli představoval, že vytáhne její kosti z řeřavých uhlíků a ochladí je vodou. Mohl by je zahrabat do hlíny pod ubosot. Kdyby je stále zaléval a dodával jim dostatek uhlíku – třeba z chrámových hromad kompostu – přeživší nanotechnika by mohla vyrobit Tamino tělo znovu. Drobounké, jako živé mechanismy by mohly znovu stvořit ruce, které ho kdysi držely, ústa, která ho líbala, a dokonce i vzpomínky a duši, která ho milovala. Všechno potřebné ke znovuzrození Tam bylo ukryto v nanotechnice v jejích kostech. Pokud nějaké její nano ještě existovalo.
Ale místo aby vytáhl kostí Somchai prohrabával uhlíky, aby hořely dál. Nemohl přece od Tam chtít, aby trpěla bolestmi znovuzrození jenom proto, že mu schází.
Když Somchai prohrabal uhlíky, vztyčil slunečník, spustil po jeho obvodu moskytiéru a zalezl dovnitř. Pustil se do četby deníku.
* * *
Miloval Tam? Nejspíš ano. Rozhodně jako přítelkyni. Pravděpodobně i jako něco mnohem víc.
Somchai věděl, že Modří hledali Tam několik let – konec konců projevovala nanotechnice hlasitou podporu. Zatímco lidé nano odsuzovali za to, že mění zažitý pořádek života, Tam se vrhala na barikády a křičela: „Proč ne? Proč nezměnit život? Proč se smířit s podřadným místem jenom proto, že ti nad vámi to považují za správné?“
Tam bývala odjakživa vzdorovitá, už jako dítě. Její rodiče byli distributoři yaa baa, neboli speedu, a byli zavražděni, když jí bylo sedm. Oba vyrostli v sešlých bytech ze škvárobetonových tvárnic na předměstí Bangkoku, kde se hnědé vody řeky Chao Phraya v deštivém období vylévaly z břehů a kdysi bílé budovy černaly plísní i v suchých měsících.
Somchai, jenž byl jen o několik měsíců starší než Tam, nikdy nepoznal svého otce, ani jiné místo než ty hrozné bloky činžáků. Aby vyšli, pomáhal matce každé ráno, než odešel do školy, prodávat z vozíku johk – rýžovou polévku.
Jednoho dne přiběhla špinavá bosá holčička, ukradla zákazníkovi misku polévky a utekla s ní lidnatými uličkami, aniž by rozlila jedinou kapku. Druhý den se objevila znovu a udělala totéž.
Třetího dne Somchai holčičku pronásledoval půl kilometru, až ji chytil. Když ji popadl za rameno, johk se jí rozlil a ona se dala do pláče.
„Nemáš proč plakat,“ prohlásil Somchai nevěřícně. „To byl můj johk.“
Holčička hlasitě odfrkla a popotáhla. „Bylo to moje jídlo.“
„Neznáš snad Patero naučení? Krádež způsobí, že se v příštím životě narodíš jako hladový duch.“
„Pořád lepší než se vrátit jako pitomý vodní buvol, který jí pořád dokola jenom johk. Měl by sis v něm spálit ten svůj dlouhý uslintaný buvolí jazyk. Johk, johk, johk!“
Dopálený tím, že ho nazvala buvolem – ta nejhorší urážka – se Somchai na dívenku zamračil a chtěl ji uhodit. Ale potom mu před očima vytanul obraz vodního buvola, který žere johk a spálí si přitom jazyk. Navzdory své zlosti se zakřenil. Holčička se zakřenila také.
„To nejmenší, co můžeš udělat, je poprosit, než začneš krást,“ napomenul ji Somchai.
„Jenom u přátel,“ řekla holčička.
Jmenovala se samozřejmě Boomtam Teeravit. Nong Tam. Mladší sestřička Tam. Somchai zavedl Tam zpět ke Stánku své matky a prohlásil, že se o tu osiřelou holčičku musí postarat. Jeho matka měla námitky – existují chrámy, které se starají o sirotky. Ale Somchai trval na svém. Když matka odmítala, Somchai řekl Tam, aby příštího dne ráno přišla k jejich stánku, tam jí dal svou snídani a odmítal jíst, dokud si holčičku nevezmou k sobě.
Ani Tam, ani Somchaiova matka té pohrůžce nevěřily, ale Somchai skutečně toho i dalšího dne nesnědl vůbec nic. Vyhublý obličej se mu brzy scvrkl a žaludek mu kručel tak hlasitě, že to muselo vzbudit i ty nejhladovější duchy. Každé ráno Somchai seděl u skládacího stolku před jejich Stánkem a díval se, jak si zákazníci kupují snídani. Ale navzdory matčiným prosbám odmítal jíst.
Na Tam to udělalo dojem. „Nemohu uvěřit, že tohle vydržíš,“ pravila třetího dne jeho půstu. „Máš opravdu srdce Buddhy.“
Čtvrtého dne Somchaiova matka postavila před syna velkou mísu johku se třemi čerstvě rozklepnutými vajíčky plovoucími ve vodnaté rýži. „Dobře,“ souhlasila. „Ale neseš za ni odpovědnost. Nikdy na to nezapomeň,“
Somchai s pohledem upřeným na horký pokrm přikývl.
Tělo se mu třáslo hladem. Když se začal ládovat, Tam se ušklíbla.
„Spletla jsem se,“ řekla potutelně. „Nemáš srdce Buddhy – máš jeho žaludek.“
Somchai se tak rozesmál, že se polévkou málem udusil.
* * *
Popis, jak kradla johk, byl prvním zápisem v Tamině deníku. Somchai se podíval na datum a uvědomil si, že jej Tam musela napsat několik měsíců poté, co se nastěhovala k němu a jeho matce.
Četl dál. Znovu před ním ubíhaly dny jeho dětství, ale tím nejpodivnějším způsobem, viděné očima někoho, kdo žil podobný, ale přece jen trochu odlišný život. Byl tam legrační zápis o příhodě, kdy Somchai a Tam plavali v záplavových vodách Chao Phraya a mysleli si, že viděli krokodýla. Třebaže krokodýli v Thajsku dávno vyhynuli, děti strávily celou noc na stromě, protože se bály slézt zpátky do vody.
Byly tam také dlouhé popisy jejich školy, kde mnichové vyučovali matematiku a přírodní vědy, předměty, v nichž Tam vynikala. Vždycky snila o tom, že půjde na vysokou školu. Mnoho jejích zápisů vyprávělo o pokusech získat stipendium, přestože neměla potřebné konexe.
Když Somchai četl, co Tam napsala o smrti jeho matky během posledního ročníku střední školy, skrápěly mu oranžové roucho slzy. Vzpomínal, jak ho Tam celou noc po pohřbu držela v náručí, ačkoliv jako starší měl on utěšovat ji.
Poslední zápisy byly plné Taminých nadějí do budoucna – jejího snu začít jednoho dne studovat na vysoké škole. Její touhy být dobrým člověkem. A ze všeho nejvíc jejího snu provdat se za Somchaie. Přimět ho, aby v ní už neviděl adoptovanou mladší sestru, nýbrž osobu, s níž je mu určeno strávit život.
A tam deník končil. Po smrti jeho matky oba odešli pracovat do továren. Somchai věděl, proč se o té dřině žádné zápisy nezmiňují – oba svá zaměstnání nenáviděli. Bez matky si také nemohli dál dovolit ani ten laciný byt a přestěhovali se na ubytovnu, kde žili jen ti nejchudší dělníci.
Somchai prolistoval prázdné stránky deníku a hledal jakoukoliv zmínku o dalším životě Tam poté, co opustili domov. Žádná tam nebyla.
Až na samotné poslední stránce stála dvě slova: „Můj sen.“ Vedle nich bylo uvedeno datum pouhý týden před Taminou smrtí.
Somchai deník několikrát prolistoval a pokoušel se pochopit, co to znamená. Chtěla tím říci, že celý její život byl pouhý sen? Nebo chtěla napsat víc o svých snech do budoucna?
To se nejspíš nikdy nedoví.
* * *
Po dočtení deníku zůstal Somchai v kostnici a snažil se meditovat nad posledními Taminými slovy. Avšak jednotvárné soustředění ho uspávalo. Ještě si pamatoval napomínání opata, jenž ho nazýval nejhorším mnichem, kterého znal. „Víš vůbec, jaký je rozdíl mezi spánkem a meditací?“ zeptal se jednou opat se smíchem.
Když se Somchai poprvé probudil, hranice Tam sotva doutnala. Vylezl zpod moskytiéry slunečníku a prohrabal uhlíky.
Vyskákaly drobné plamínky, jež záhy opět pohasly v teplé žhnutí.
Když se však probudil podruhé, uslyšel kolem sebe šeptající hlasy a kroky v popelu a hlíně. Přestože rozumově věděl, že duchové neexistují, bál se otevřít oči. Cítil, že duchové stojí všude kolem něho. Vnímal jejich zuřivost nad osudem, který jim uchystala karma.
Posadil se se zkříženýma nohama a pokoušel se recitovat sútry, ale kroky se přibližovaly. Hlasy mu vřískaly do uší. Vzpomněl si, jak měla Tam ráda ty hloupé duchařské filmy, když vyrůstali. Jak ho nutila, aby se na ně díval na jejich stařičkém přehrávači, třebaže on si většinu času zakrýval oči.
Tohle bylo totéž. Až na to, že tohle byla skutečnost.
Ale právě ve chvíli, kdy chtěl otevřít oči a dát se na útěk, ucítil na rukou teplý dotek. Dotek Tam. Cítil vedle sebe sladkou vůni jejího těla. Cítil, jak ho líbá na ústa.
Přestože Somchai věděl, že když dovolí duchovi ženy, aby se ho dotkl, porušuje tím svůj řádový slib, bylo mu to jedno.
„Otevři oči,“ zašeptala Tam. Ale on nemohl. Nejspíš se ho snaží ošálit démon. V okamžiku, kdy se podívá, bude tatam.
A proto nechal oči zavřené a předstíral, že se život odvíjel tak, jak si jej představovala Tam, jako by nikdy neopustil místo po jejím boku.
Lež není lží, když ji namlouvám jenom sám sobě, pomyslel si, než konečně znovu usnul.
* * *
Ráno zůstal z Taminých uhlíků jenom popel. Somchai se rozhlížel po popelavě šedé zemi a neviděl žádné otisky nohou.
Tam byla tedy duch, pomyslel si. Nebo ho pokoušel démon.
Další týden Somchai upadl zpět do běžné rutiny. Každé ráno zametl a vytřel ubosot a vydal se na obchůzku za almužnami, kde jednoho dne ke svému potěšení zjistil, že překupnice petroleje má dobrou náladu a položila mu do misky právě uvařené vejce. Po návratu z obchůzky snědl vyžebrané jídlo a recitoval a meditoval, jak nejlépe uměl. Ale místo aby spal ve své maličké proutěné kuti, rozkládal každou noc slunečník a spal v kostnici. Meditaci v odloučení vzdal a jenom se modlil, aby se Tam vrátila.
Nevrátila se.
Ale příští pondělí se vrátili Seh Náam a Modří.
Somchai právě stál před ubosotem, když Modří vjeli na chrámový pozemek se třemi nákladními automobily. První dva vezly dřevo, ve třetím byly naskládány desítky mrtvol. Somchai normálně upřeně hleděl na mrtvé a snažil se meditovat o pomíjivosti, ale dnes se ani neobtěžoval pohledem.
„Není vám nic, Than Jaane?“ zeptal se Seh Náam. „Vypadáte roztržitě.“
„Asi jsem,“ odpověděl Somchai. „Poslední týden jsem strávil meditacemi v kostnici.“
„Doufám, že tenhle nový zápal nezpůsobil zápisník vaší přítelkyně.“
Somchai se nadechl, aby se uklidnil – ukryl Tamin deník ve svatyni chrámu, aby si v něm mohl každé ráno po obchůzce za almužnami číst. Ale nehodlal se o tom zmiňovat.
Místo toho zabručel něco o tom, že ho každou noc pronásledují duchové. Seh Náam jako mnoho Thajců věřil v nadpřirozeno, takže nebylo zapotřebí žádného dalšího vysvětlování.
Somchai a Seh Náam se vydali za náklaďáky do kostnice, kde Modří narovnali dřevo do hranic a položili na ně mrtvoly. Když Somchai přihlížel, jak Modří vykládají těla z aut, všiml si, že nejsou rozřezaná.
„Ano,“ řekl Seh Náam, sledující jeho pohled. „V těch není žádné nano.“
„Potom bychom měli obřad provést tam, kde jsou spalováni Modří.“
„Tohle nejsou Modří. Jsou to lidé, kteří si jenom přáli, aby do jejich těl bylo nano vpraveno.“
Somchai se zarazil. „Jak to víte?“ zeptal se.
„Jak víme cokoliv? Všechno vědění je jenom iluze.“
Somchai od Seh Náama o krok ustoupil a nanejvýš rozrušeně se na něj zadíval. „Tohle je špatné. To přece víte.“
„Vím. A také je to něco, co je třeba udělat.“
Seh Náam se na Somchaie zazubil a vyzýval ho pohledem, jen ať protestuje dál. Somchai si vzpomněl, jak před pěti lety, když čistky začaly, se před Modrými v klášteře ukryla skupina uprchlíků. Když dorazili Seh Náam a jeho následovníci, aby uprchlíky pobili, mnichové se před milicionáři postavili do řady a odmítali je pustit dál. Somchai stál mezi ostatními mnichy – třásl se strachem a ptal se sám sebe, proč vlastně riskuje život, aby ochránil příznivce nanotechniky. Opat předstoupil před Seh Náama.
Opat byl starý mnich, jenž chodil o holi a dosahoval Seh Náamovi sotva k ramenům. Seh Náam se chvilku usmíval, očividně na něj opat dojem neudělal. Avšak Somchai věděl dost na to, aby o starci nepochyboval. Třebaže se opat rád všemu smál – to on přidělil Somchaiovi řádové jméno Phra Wan Jaan, neboli Pondělní mnich, protože neočekával, že Somchai vydrží být mnichem déle než právě ten jeden den – nebyl slabý. Somchai často pocítil překvapivě silný úder opatovou holí, když usnul při recitaci. Nepřekvapilo ho tedy, že se opat Seh Náamovi postavil.
„Pobijete mnichy, abyste dosáhl svého cíle?“ zeptal se opat Seh Náama. „To vás zavede jenom na cestu Asury, démona krve a války.“
Seh Náam se ohlédl po příslušnících své milice a mávnutím je poslal vpřed s namířenými puškami. Za řadou mnichů křičeli a prosili uprchlíci. Somchai věděl, že bez ohledu na to, jak dlouho tam on a ostatní mnichové budou stát, tomu, co přijde, nemohou zabránit.
Opat si to uvědomoval také, protože když se ho Seh Náam pokusil obejít, nastrčil mu do cesty hůl a podrazil velkému vůdci Modrých nohy. Seh Náam upadl obličejem do prachu a opat se zasmál.
„Ano, jste hrůzostrašný,“ pravil opat. „Zabíjíte bezmocné ženy a děti. Ale pravda je taková, že vaše skutky stojí jenom za výsměch.“
K Somchaiově hrůze se ostatní mnichové k opatovi přidali a smáli se Seh Náamovi a vůdce milice zrudl, protože před svými lidmi ztratil tvář. Seh Náam vytáhl pistoli, střelil opata do hlavy a jeho lidé namířili na ostatní mnichy. Somchai se dal na útěk, zatímco kolem hvízdaly střely, prodral se mezi uprchlíky a vběhl do ubosotu. Na teakové podlaze svatyně uklouzl a doškrábal se k velké soše Buddhy. Hluboce se uklonil a snažil se recitovat, ale z hrdla mu nešla žádná slova. Pokoušel se meditovat, ale nenacházel klid. Výstřely se venku ozývaly několik minut, ale připadalo mu to jako celé hodiny, možná dny.
Když se za ním ozvaly kroky, tekly mu po tvářích slzy.
„Vy jste se nesmál,“ ozval se hluboký hlas Seh Náama. „Vzpomeňte si na to, až se budete divit, proč jste přežil. To proto, že jste se nesmál.“
Somchai se před sochou hluboko poklonil. Předstíral, že padá na tvář před Buddhou. Ale když se Seh Náamovy kroky vzdálily ze sálu svatyně, věděl, že Buddha není to jediné, čemu se právě podřídil.
To staré poznání nyní blesklo Somchaiovi k jeho hanbě hlavou, když znovu stál před Seh Náamem. Modří vyložili mrtvé z náklaďáku a nervózně svého vůdce pozorovali.
„Jestli zabíjíte lidi jenom proto, že je podezíráte z touhy po nanotechnice,“ řekl Somchai roztřeseným hlasem, „pak jste se opravdu vydali cestou, ze které není návratu.“ Hleděl přitom do popelem pokryté země, protože se nedokázal Seh Náamovi podívat do očí.
„Vzpomínám si, že váš opat před mnoha lety vyřkl podobná slova. Jenže, Than Jaane, vy nejste ani zdaleka takový mnich, jako byl váš opat.“
„Ne, to nejsem. On byl na rozdíl ode mne významný mnich. Ale to neznamená, že to, co říkám, je jakkoliv menší pravda.“
Somchai zasunul ruce do záhybů roucha, aby nebylo vidět, jak se mu třesou. Čekal, až ho Seh Náam zabije, stejně jako zabil opata a ostatní mnichy.
Seh Náam se však jenom zasmál a poplácal Somchaie po rameni. „I když jste skutečně ubohá náhražka mnicha, máte přece jen pravdu. Ale ti mrtví nezemřeli vaší vinou, ne? Nezaslouží si ti lidé snad poslední obřad bez ohledu na to, jestli si myslíte, že jsme je zabili oprávněně, nebo že jsme je zavraždili?“
Somchai se podíval Seh Náamovi do tváře, zmatený tou zdvořilou žádostí. Avšak Seh Náam už víc nevysvětloval a jenom čekal, až se Somchai rozhodne.
Ten nevěděl, co dál říci, a tak kývl na milicionáře, aby dokončili přípravu hranic.
* * *
Když Modří odjeli, Somchai znovu vztyčil slunečník u dohořívajících pohřebních hranic. Recitoval dlouho do noci, než jako vždycky usnul.
Když se probudil, seděl se zkříženýma nohama na podlahové rohoži v malém tvárnicovém Tamině bytečku. Zmateně se rozhlédl kolem. Tam naposledy viděl právě v tomto bytě, do něhož se přestěhovala po několika letech práce v továrně. Jenže to bylo před více než pěti lety, krátce předtím, než se Somchai stal mnichem.
Před ním stál starý televizor, v němž běžel jeden z těch plačtivých thajských duchařských filmů, jež Tam tolik milovala a Somchai nesnášel. V rohu se nacházel otlučený psací stůl a na něm ještě starší počítač, s jehož pomocí Tam organizovala lidi ve věcech nanotechniky. A místo oranžového mnišského roucha na sobě měl tričko a kalhoty.
Somchai se usmál, když poznal, že se mu to jenom zdá.
„To není sen, ty buvolí hlavo,“ ujistila ho s úsměvem Tam vcházející do dveří bytu. Měla na sobě modrý pracovní stejnokroj z noční směny v továrně na fotovoltaické panely a držela sáček s jídlem, z něhož voněla lepkavá rýže a som tam. „Žádné vznešené jídlo,“ pokračovala. „Sotva se sluší nabídnout je mnichovi. Ale přesto se s tebou ráda rozdělím.“ Somchai jí poděkoval a snažil se vzpomenout si, kdy naposledy jedl něco tak dobrého. Vesničané mu jako almužnu dávali jenom jasmínovou rýži a občas tuhý kousek kuřete nebo uvařené vejce.
Jedli na podlahové rohoži a dívali se na horor o Phii Krasue – přízračné hlavě, jež se vznášela ve vzduchu s podvěšeným zářícím srdcem a střevy, zahryzávala se do vnitřností obětí a dlouhým jazykem lemtala jejich krev. Somchai se k očividnému pobavení Tam otřásl a díval se jinam. Byl tak rád, že je s Tam, až se snažil zaplašit vědomí, že to je pouhý sen.
„Nebuď hlupák,“ přesvědčovala ho Tam. „Už jsem ti přece řekla, že to není sen.“
„To říkáš ty. Já si pamatuji, jak jsem u tebe byl naposledy. Vynadala jsi mi do buvolů – a do spousty jiných věcí – protože jsem se nepřidal k tvému protestnímu hnutí. Teď jsi po smrti a já jsem recitoval sútry nad tvou pohřební hranicí.“
Tam našpulila rty. „Víš, Seh Náam má pravdu – nejsi příliš dobrý mnich.“
Somchai sklonil hlavu. „Ne, to nejsem. Když se opat a ostatní mnichové snažili chránit lidi, utekl jsem. Když jsi protestovala proti omezování nanotechniky, utekl jsem.“
„Ale dnes ses Seh Náamovi postavil. A celé ty roky ses snažil vykonávat svou povinnost. To ti jistě ani Buddha nemůže vyčítat.“
Somchaiovi se chtělo plakat – cítit, jak se mu po tváři koulejí nedůstojné slzy. Kdyby vykonával svou povinnost, zůstal by stát s opatem a ostatními mnichy, když se snažili zachránit ty vesničany. Kdyby vykonával svou povinnost, zůstal by s Tam, místo aby utekl a stal se mnichem.
„Proč jsi mi dala svůj deník?“ zeptal se.
„Byl to můj sen. Myslela jsem, že to pochopíš.“
Somchai smutně přikývl. Chápal to a bolelo ho to víc než cokoliv, co kdy zažil jiného. Přál si, aby byl takovým člověkem, jakého Tam ve svém deníku popisovala. Litoval, že nemohli prožít život spolu, jak chtěla.
„Proto jsem ti ten deník dala,“ zašeptala mu Tam do ucha. „Byl to můj sen. A teď se splní.“
Somchai se nadechoval k otázce, co tím Tam myslí, ale než ji stihl vyslovit, Phii Krasue se v televizi vrhla na další vřískající oběť. Přestože byl Somchai pevně přesvědčen, že tenhle duch je ta nejpitomější věc, kterou kdy viděl – zejména po všech těch hrůzách kostnice – odvrátil pohled. Tam mu pevně sevřela ruku.
Naklonila se k němu, aby ho políbila. Když se jejich rty setkaly, Somchai uviděl jejich život. Uviděl společné štěstí. Viděl, že žijí v tomto bytě. Viděl, jak pracují celý den, než se vrátí domů k sobě. Viděl, jak využívají volného času k protestům proti útokům Modrých na nanotechniku.
Pochodovali centrem Bangkoku, transparenty vysoko zdvižené, a dožadovali se stejného přístupu k nanotechnice jako elita. Z celého velkoměsta proudili lidé, aby se připojili k jejich hnutí – tisíce lidí. Lidé, se kterými se Somchai dosud nikdy nesetkal, ale kteří mu nyní připadali povědomí. Zástupy ho zdravily jménem a šeptaly, jako jsou rády, že on a Tam jsou konečně spolu.
Somchai svíral ruku Tam a usmíval se.
A pak se ocitli zpátky v bytě a líbali se.
„Kéž by to pokračovalo navěky,“ přál si Somchai, když jejich objetí skončilo.
„Pak tedy stále udržuj ohně.“
A s tím se probudil.
* * *
V následujících nocích Somchai podle pokynu Tam udržoval ohně a přivlékal dřevo do kostnice, aby plameny a hromady uhlíků zůstávaly horké. Na oplátku se mu každou noc zdálo o Tam. Budovali nový život – život, o kterém Tam vždycky snila a kterého se on kdysi hloupě zřekl. Každá noc snění jako by se natáhla do několika měsíců života s Tam.
A jak ohně hořely dál, začalo se Somchaiovi zdát i o jiných lidech. Ne jako o náhodných postavách, které se ploše mihnou snem, ale o skutečných lidech jako Tam. O lidech, jejichž těla letmo viděl, když je Modří přivezli k poslednímu obřadu. Tihle lidé se přidružovali k němu a Tam při budování nového života. Nového Bangkoku.
Jedné noci, když se k sobě s Tam ve svém malém bytečku tulili a dívali se na další hloupý duchařský příběh, si Somchai uvědomil, že se konečně musí zeptat.
„To dělá nanotechnika,“ vysvětlila Tam tiše, jako by mluvila ve škole k pomalejšímu studentovi. „Oheň ji znovu aktivuje. Znovu stimuluje nanotechniku, která kdysi existovala ve všech našich tělech.“
Somchai přikývl. Přestože nikdy nebyl tak dobrý student jako Tam, věděl, že drobounké mechanismy uskladňují informace o všech vlastnostech těla hostitele. O vláknech DNA, o imunitních reakcích, o individuálních vzpomínkách. Jestli to, co říká Tam, je pravda, nanotechnika přežila pohřební hranice v kostnici.
„Moment,“ řekl. „Znamená to, že i já v sobě mám zbytkovou nanotechniku?“
„Trápí tě to?“
„Ne.“
„Moudrá odpověď,“ řekla a přitulila se těsněji.
* * *
Jejich nové životy pokračovaly dlouho do období sucha. Když nyní Somchai věděl, že lidé přežívají smrt svých těl, vděčně přijímal každou mrtvolu, kterou mu Modří přivezli.
Seh Náama změna Somchaiova chování udivila. „Vypadá to, jako byste udělal další krok na cestě k osvícení,“ pravil starý vůdce milice jednoho dne.
„Nesmysl,“ opáčil Somchai. „Ve skutečnosti jsem ta nejhorší náhražka mnicha, jaká kdy žila. Víte, že o sobě stále přemýšlím pod svým laickým jménem? Nebo že sním o životě, který jsem mohl vést s Tam? Jsem zcela neschopný oprostit se od radostí i hrůz ve svém životě.“
Seh Náam přikývl. Somchaiova slova na něj udělala dojem. „Možná,“ řekl, „ale zajímalo by mě…“
Ale co ho zajímalo, to už se Somchai nedověděl. Seh Náam zamračeně nastoupil do jednoho z náklaďáků milice a odjel.
V následujících měsících si Somchai Seh Náamem vůbec nelámal hlavu. Věděl sice, že Modří stále zabíjejí lidi po celé zemi, ale současně věděl, že tato smrt není skutečným koncem. Každou noc tuto pravdu zažíval tak, jak ho to mohla naučit jenom Tam.
* * *
Ten rok byl nejteplejší a nejsušší, jaký kdy Somchai zažil. Pokoušel se popisovat Tam, jak stromy vadnou a toky vysychají, ale jí to bylo jedno. Ve svém společném snu se drželi za ruce a procházeli se po molu nad Chao Phraya. Ale ne nad tou znečištěnou řekou, kterou znali jako děti. Zde voda plynula čistá a průzračná a ovanula je jen přívětivým chladem míru.
„Jenže tohle je jenom sen,“ řekl Somchai. „I když jsem šíleně rád, že jsem s tebou a že ty a všichni ostatní tady máte šanci na druhý život, nic to nemění na skutečnosti, že je to pouhý sen.“
Tam od něho ustoupila a zatvářila se podrážděně. Prohrábla si rukou dlouhé černé vlasy. „Ach jo,“ řekla. „Všechno se točí kolem tebe, že ano? Tohle všechno se asi odehrává jenom kvůli tobě.“
Somchai se chystal něco namítnout, ale než stihl vykoktat omluvu, dolehl k němu z okolního města smích, jako by jeho poznámku slyšeli všichni ostatní. V tom vyrušení si nevšiml, že do něho Tam strká, až když bylo pozdě. Spadl pozpátku z mola a s mohutným šplouchnutím přistál v řece.
Chichotající se Tam mu podala ruku a pomohla mu vylézt zpátky nahoru.
„Máš pravdu,“ uznala. „Tohle je jenom sen. Ale učíme se. Budujeme. Hledáním způsobu, jak propojit veškerou naši individuální nanotechniku do sítě, dokonce možná najdeme způsob, jak změnit svět, který nás odvrhl.“
Tam stiskla Somchaiovi ruku. Potom, jako by zaslechla mluvit někoho jiného, se podívala stranou a přikývla. „Je čas, aby ses probudil,“ řekla.
V příštím okamžiku Somchai seděl v kostnici. Vylezl zpod slunečníku, protáhl se a usmál se na vycházející slunce. Věděl, že dnes bude horko. A bylo mu to lhostejné. Jediné, na čem mu záleželo, bylo nějak přečkat den, než bude moci strávit další noc sněním s Tam a ostatními.
Když skládal slunečník, přemýšlel, co Tam myslela tím hledáním způsobu, jak změnit reálný svět. Ale vzápětí vedle místa, kde spal, uviděl odpověď.
Z popela se na něj zubil usměvavý obličej – jakoby vyrytý neviditelnými prsty.
* * *
Jenže přečkat den bylo mnohem obtížnější, než si Somchai představoval.
Když uklízel ubosot, vjeli na pozemek chrámu Seh Náam a Modří. Ale místo obvyklého konvoje s mrtvolami a dřevem tu zastavil jediný náklaďák. Vystoupili z něj Seh Náam a dva příslušníci milice.
„Musíme si promluvit, Than Jaane,“ oslovil ho Seh Náam. Somchai přikývl a s úsměvem přistoupil. Už se nebál ničeho, co mu tenhle člověk může udělat. Tam mu ukázala, že život už není tak omezen, jak kdysi věřil.
Ale místo řečí Seh Náam pokynul příslušníkovi milice po své pravici. Voják na Somchaie namířil tyčový nanodetektor a ukázal výsledek Seh Náamovi.
„Přesně, jak jsem měl podezření,“ pokývl Seh Náam. „Than Jaane, je mou smutnou povinností informovat vás, že jste infikován nanotechnikou.“
„Aha. Nu, takový je život.“
Seh Náam přikývl. „Chápete, co musíme udělat?“
„Samozřejmě. Jenom doufám, že mi dopřejete stejné obřady, jaké jsem vykonal pro tolik jiných.“
Seh Náam se usmál tím tygřím úsměvem, kterým se tak často pyšnil – úsměvem, který Somchai na jeho obličeji už tak dlouho neviděl. Přestože Somchai věřil, že se toho člověka už nebojí, pod svým rouchem se roztřásl.
„Obávám se, že pohřební hranici vám dopřát nemůžeme,“ řekl Seh Náam. „Provedli jsme zkoušky a zjistili jsme, že teplo udržuje nanotechniku aktivní. Plameny ji nějak stimulují a umožňují jí množit se, jako by se stále nacházela v lidském těle. Možná jste si toho při svých ‚meditacích‘ v kostnici také všiml.“
Somchai věděl, že na jeho odpovědi bude záviset to, jak bolestivě zemře. Ví Seh Náam, že komunikuje s Tam a ostatními? Nejspíš ano. Seh Náam se zmínil o zkouškách.
„Takhle jste na mne tedy přišli,“ zabručel. Předstíral, že je příliš zabedněný, než aby chápal, co se stalo.
„Ano, ovšem. Všiml jste si přece v kostnici něčeho zvláštního?“
„Ne. Ale můžete tam beze všeho zůstat přes noc a přesvědčit se sám.“
„To nebude nutné,“ odfrkl Seh Náam. „Máme chemikálii, která nano deaktivuje. Hned ráno všechno vykropíme a toho svinstva se zbavíme.“
Seh Náam kývl na jednoho z příslušníků milice a ten vytáhl pistoli. Somchai přihlížel, jak muž zvedá pistoli k jeho hlavě. Věděl, že vzápětí zemře. A poprvé v životě se skutečné smrti nebál. Ale nemohl dovolit nechat Tam a ostatní zabít podruhé a definitivně.
„Po… počkejte,“ požádal. Milicionář držel pistoli nehybně a čekal na Seh Náamův povel.
„Nemůžeme vás nechat naživu, Than Jaane.“
„O to nejde. Chci mít jenom možnost připravit na svou smrt sebe i chrám. Jak jste kdysi řekl, smrt je jediná událost v životě člověka, která stojí za poctu.“
Somchai chvilku nevěděl, jestli to Seh Náam spolkne, ale vůdce milice se tiše zasmál. „Vy nejste příliš dobrý mnich, Than Jaane.“
„Máte pravdu. Ale jediné, o co žádám, je čas do rána, na přípravu.“
„Dobře. Ale jestli se pokusíte uprchnout, nejenomže vás chytím, ale zabiju vás velmi, velmi pomalu. Doufám, že jste už viděl dost mých skutků na to, abyste věděl, že i teď mluvím pravdu.“
To Somchai skutečně viděl.
* * *
Když Modří odjeli, slunce už se sklánělo k západu. Somchaiovi se chtělo utéci do kostnice – varovat Tam a ostatní. Nakreslili do popela ten usměvavý obličej, takže se očividně učí ovlivňovat věci v reálném světě.
Jenže současně věděl, že ještě nejsou připraveni. Ohníčky, které udržoval, poskytovaly jejich nanotechnice sotva tolik energie, aby si mohli vytvářet zdání bývalého života. Aby měli šanci žít plně, mimo nebezpečí od Modrých, potřebují víc energie, než kolik jim mohl poskytnout malý oheň.
Somchai odhodlaně přikývl a vykročil do noci, aby došel do vzdálené vesnice, která ho zásobovala jídlem.
Kráčel po temné cestě, stvoly bambusu do sebe narážely a měsíc v první čtvrti osvětloval rtuťové mraky. Somchai si vzpomněl na hodiny přírodních věd, které Tam jako dítě milovala – jak měsíc pouze odráží energii dopadající na něj ze slunce. Všechno ve vesmíru – od bambusu kolem něj přes slunce až po vzdálené hvězdy – se koupe v energii. Kdyby dokázal získat pro Tam a ostatní trochu času, třeba by se dokázali napojit na tuto bezmeznou energii a žít dál.
Somchai dorazil do vesnice krátce po půlnoci. Několik psů zaštěkalo, ale žádní lidé si jeho příchodu nevšimli.
Rychle došel k domu překupnice petroleje. Třebaže mu kručelo v břiše jakoby v očekávání jídla – vzpomínka na to, jak Tam jednou vyprávěla o Pavlovových psech a jejich proklatém zvonku, mu vyvolala na tváři úsměv – tiše zašel za dům. Tam stál ženin stařičký náklaďák s velkou nádrží petroleje na korbě. Jelikož žena pracovala pro místní zločinecký syndikát, nejspíš měla za to, že nikdo nebude tak hloupý, aby u ní kradl. Ani se neobtěžovala nechat si do náklaďáku namontovat elektronický ovládací systém a ze zapalování visely opravdové kovové klíče.
Somchai vlezl dovnitř a chystal se nastartovat, ale zarazil se. Jestli jeho plán vyjde, mohli by si Modří přijít pro vesničany. Anebo by se požár mohl rozšířit po vyschlé zemi a ohrozit všechny v okolí.
Vylezl z náklaďáku, obešel dům a zaklepal vpředu na dveře. Když žena otevřela, co nejhlouběji se uklonil a pokorně přednesl svou žádost.
* * *
Somchai dorazil s náklaďákem do chrámu za úsvitu a zaparkoval před ubosotem. Vběhl dovnitř, vyndal z úkrytu Tamin deník a bezpečně jej uložil ve svém rouchu. Potom malým čerpadlem náklaďáku, přesně jak mu to šmelinářka ukázala, postříkal svatyni petrolejem.
Postříkal petrolejem všechny budovy chrámu, poté zajel do kostnice a postříkal tam stromy, keře, lidské pozůstatky a kosti a vůbec všechno, co bylo kolem. Vyzáblí psi poštěkávali a prchali před výpary, vrány zlostně zakrákaly a uletěly.
Když Somchai skončil, zaparkoval náklaďák na místě, kde dohořela pohřební hranice Tam. Posadil se do prachu a popela vedle náklaďáku, četl si v deníku Tam a čekal na Modré.
Když dočetl k posledním dvěma Taminým slovům – „Můj sen“ – zabrzdili Modří u brány chrámu. Somchai vstal a zapnul čerpadlo. Petrolej mu smáčel celé tělo a rozléval se v loužích kolem něj. V pravé ruce držel Tamin deník a signální pochodeň, o níž ho šmelinářka ujišťovala, že se snadno rozžehne.
Příslušníci milice dovnitř nevešli, očividně proto, že cítili petrolejové výpary. Jedna z Modrých namířila na Somchaie pušku, ale ostatní ji zadrželi a zbraň jí vytrhli z ruky. Nechtěli riskovat, že se palivo vznítí. Somchai seděl bez hnutí, pozoroval Modré a litoval, že nemohl Tam a jejím přátelům oznámit, co naplánoval.
Půl hodiny po příjezdu Modrých vešel do chrámu Seh Náam. Sám obešel ubosot a vešel do kostnice a zastavil se teprve tehdy, když před ním Somchai zamával nerozžehnutou pochodní.
„Už ani o krok blíž, Seh Náame,“ varoval ho Somchai.
„Věděl jsem, že s vámi dnes budou potíže,“ uchechtl se Seh Náam. „Když jsme projížděli okolními vesnicemi, všimli jsme si, že jsou opuštěné.“
„Varoval jsem všechny, aby odešli. Pro případ, že byste se rozhodl jim ublížit, nebo kdyby se požár nezvladatelně rozšířil.“
Seh Náam přikývl. „Ale mne a mé lidi neušetříte.“
„Můžete beze všeho uprchnout.“
Seh Náam zavrtěl hlavou, přistoupil o několik kroků blíž a znovu se zastavil, když Somchai zamával pochodní. „Čeho tím docílíte?“ zeptal se Seh Náam.
„Oheň osvobodí nanotechniku. Všichni budou znovu žít.“
„Možná. Ale na něco jste zapomněl. Vy nejste vrah. Pochybuji, že mě zabijete.“
S těmi slovy Seh Náam udělal krok k Somchaiovi a potom další. Somchai pevně sevřel pochodeň, přemlouval se k jejímu zapálení, přál si, aby ji místo něho mohl zapálit deník, ale Seh Náam měl pravdu.
Nedokáže to. Všechnu jeho vůli si vyžádalo odhodlat se k vlastní smrti, ale zabít Seh Náama – jak by to mohl dokázat? Seh Náam se na něj mračil, šklebil se svým nejděsivějším tygřím úsměvem, úsměvem, který probodával Somchaiovi srdce a mrazil ho v duši.
Somchai ucítil, jak mu Tamin deník i pochodeň vyklouzly z ruky a dopadly do bláta. Seh Náam se zasmál a vypnul čerpadlo petroleje. „Nejspíš jsem se mýlil,“ řekl. „Jste lepší mnich, než jsem si myslel.“
Seh Náam vytáhl z kapsy nůž a přistoupil k Somchaiovi. Ten zavřel oči a připravil se na smrt. Ale místo aby se mu nůž zabořil do těla, nestalo se nic. Somchai otevřel oči a uviděl, jak před ním Seh Náam stojí s šokovaným výrazem. Nůž Seh Náamovi vypadl z ruky a se šplouchnutím dopadl do louže petroleje.
Somchai sledoval Seh Náamův šokovaný pohled k místu, kam do blátivé kaluže petroleje dopadly Tamin deník a pochodeň. Až na to, že už neležely v blátě – bláto se zformovalo v pravou ruku, jež držela pochodeň, a levou ruku, jež držela deník.
Ty ruce rostly ze země stále výš a za nimi následovala hlava, tělo a nohy. Z imitace vlasů toho stvoření stékaly dlouhé čůrky petroleje a do nově zformovaného obličeje z bláta se promáčkly oči a ústa.
Tamina tvář.
Oči zamrkaly na Somchaie. Ústa se ušklíbla na Seh Náama. Levá ruka přitiskla deník k prsům a druhá zažehla pochodeň.
Seh Náam se dal na útěk, ale plameny přeskočily z kaluže na náklaďák a ten vybuchl jako ohromná ohnivá koule. Somchai letmo zahlédl Seh Náama letícího vzduchem, přísný výraz nahrazený křikem, než ho exploze pohltila.
Ale místo aby výbuch zabil i Somchaie, zavířil kolem něj. Somchai se tomu podivoval, dokud nezahlédl Taminu postavu z bláta, jak se vedle něho rozkládá na kousky a posílá mu vzdušný polibek, zatímco se rozpadá v běsnění plamenů.
Proč mě ochránila? ptal se Somchai sám sebe.
Odpověď se dověděl chviličku nato, když se mu po petrolejem nasáklém rouchu roztančily plameny. Somchai vřískal a zmítal sebou, jak začal pomalu hořet. Až příliš pomalu. Předtím si představoval, že stoicky přijme smrt jako pravý mnich. Ale tohle nebyla taková smrt, jakou si představoval. Místo toho se zmítal v plamenech po kostnici ve zpomaleném pohybu – každičká část jeho těla se ozývala hlasitěji a hlasitěji, až se mu zdálo, že z jeho života zbývá jenom příslib bolesti a ještě větší bolesti.
Ale současně Somchai chápal. Všude kolem sebe cítil přítomnost těch tisíců lidí, u jejichž pohřebních hranic byl přítomen.
Každý z nich prožil bolest, kterou nyní cítil on. Bylo jen přirozené, že ho chtějí potrestat za to, co dělal.
„Nejde jenom o to,“ zašeptala mu do ucha Tam a její slova ulevila jeho bolesti jako voda. Stále měl bolesti a stále vnímal, že mu tělo hoří, ale bolest už nebyla tak strašná jako předtím.
„Sššš,“ tišila ho Tam. „Máš pravdu, že někteří z nás chtěli odvetu za to, co jsi dělal. Ale to není všechno. Jak bychom tě mohli skutečně přijmout mezi sebe, kdybys neprodělal stejné znovuzrození jako my?“
Když Tam vyřkla tato slova, Somchai ucítil, že se jeho tělo zhroutilo na zem. Tam ho držela za ruku, když se vznášel nahoru a užasle se rozhlížel po kostnici pohlcené plameny. Popel, který pokrýval vše na pozemcích chrámu, v tom žáru zmizel. Prohnutá střecha ubosotu jakoby vzlétala do vzduchu v ohnivém sloupu a socha Buddhy se se zasténáním propadla teakovou podlahou, jež se hroutila sama do sebe.
Také všechny ostatní budovy chrámu hořely a les kolem chrámu živil požár, dokud se do věci nevložil samotný vítr, jenž přinášel do zuřícího živlu další žár a palivo. Somchai vnímal, že se Tam a ostatní tím žárem živí, zatímco využívají své moci k rozdmýchávání plamenů.
A Somchai s nimi stoupal k obloze a pevně držel Tam za ruku – nebo spíš, uvědomil si, za přelud ruky. Jak bolest jeho smrti polevovala, ani se neobtěžoval vyptávat se Tam, jestli byla mezi těmi, kdo se mu chtěli pomstít. Ani se nezajímal o to, co budou dělat teď, když mohou řídit vlastní osud.
Místo toho se před Tam pokorně uklonil a poprosil ji, aby mu odpustila.
„Uvidíme,“ pravila Tam s potutelným úsměvem.
* * *
Z nedávno spáleného deníku Boomtam Teeravil:
Somchai zemřel před šesti měsíci, a proto jsme na oslavu zhlédli hororový film. Jenom my dva. Drželi jsme se za ruce a tulili se k sobě na podlaze našeho iluzorního bytu.
Přestože nám nemůže nic ublížit, Somchai stále zavírá oči, když přízračná hlava Phii Krasue pluje se svým svítícím srdcem a vnitřnostmi přes hřbitov. Oběť – která k našemu pobavení vypadá zrovna jako Seh Náam – jenom zaječí, než se stane rychlým občerstvením pro jazyk ducha ostrý jako břitva.
Ptám se Somchaie, jestli ho ten film někdy přestane bavit.
„Možná. Chceš se ještě jednou podívat, jak Seh Náama rozpáře?“
Ale než si stihneme tu scénu přehrát znovu, světla v našem bytě zablikají. Zvenčí slyšíme tisíce hlasů volajících naše jména. Od chvíle, kdy nás Somchai osvobodil, se vznášíme v oblacích – živíme se blesky a přírodním elektrickým potenciálem vzduchu a každým dnem sílíme. Kroužíme líně nad Thajskem a natahujeme k zemi chapadla energie. Absorbujeme rozptýlenou nanotechniku těch, které Modří zabili. Využíváme své moci k tomu, abychom bránili Modrým zabíjet další.
Problémům se však nevyhneme.
Právě teď prudký vítr doprovázející obří bouři hrozí, že roztrhá náš roj. Já a Somchai, rozmrzelí tím vyrušením, ale přesto ochotni pomoci, připojujeme svou mysl k ostatním. Rozložíme bouři a pohltíme její energii.
Somchai a já se vracíme k filmu a tulíme se k sobě těsněji. „Mohlo by být zábavné vyrazit si jednoho dne na vlastní pěst,“ zašeptá Somchai. „Přesvědčit se, co dokážeme vybudovat jenom my dva.“
Chvilku se na něj dívám a zlehka ho bouchnu do ramene. „Ty jsi opravdu mizerný mnich. Chceš snad říci, že se ti začalo líbit být se mnou?“
„Co na tom sejde? Jediné, na čem záleží, je osoba, se kterou chci být.“
„Moudrá odpověď,“ říkám.
Zatímco Somchai přehrává film od chvíle, kdy Phii Krasue navždy zpřetrhá Seh Náamův život, já znovu vytvářím svůj kdysi spálený deník a obracím na poslední stránku, kde stojí prostá slova „Můj sen“.
Dopisuji zbytek svého posledního zápisu: Můj sen. ‚Počínaje tím, co kdysi bylo pokládáno za poslední slova mého života.’
Už jimi nejsou.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s Science Fiction v březnu roku 2013.
Přeložil Jiří Engliš.
