Děláme hroznou věc.
– Částečný přepis, opoziční názor,
patro Třetího direktoriátu, 290 p. p.
Ve tmě se pohnulo cosi stejně tmavého. Rozbitým sklem dovnitř šlehal déšť a na zaprášených dlaždicích podlahy se pomalu rozlévala kaluž.
Kromě několika třísek z rozlámaných polic byla místnost prázdná – stará holá díra, už dávno očesaná o všechno, co mohli Psi spotřebovat nebo prodat. Na děleném stropě pomrkávaly výbojky. Chlapec připomínal stín.
Proklouzl šerem k vyceněným zubům okna a ucítil žíravý déšť a ještě něco jiného. Vlhkost mu na chvilku ochladila holou pokožku, ale rychle začala pálit. Byla to známá bolest, kterou přetrpěl už stokrát. Nyní ji snášel znovu s vědomím, že musí na vlastní oči vidět to, co už beztak věděl.
Natáhl ruku ke sklu a zjistil, že ostré hrany se už začínají otupovat a rozpínat. Ráno bude otvor znovu úplně zacelený a okno téměř dokonalé – jenom zvlněná jizva ve skle bude dokazovat, že bylo někdy rozbité. Okna ve vězeňských patrech se vždy hojila pomalu.
Chlapec sevřel křivolaké okraje skla a vysunul hlavu do větru. Kolem hlavy mu vlály mokré chumáče rozcuchaných hnědých vlasů, zatímco mžoural do deště a tmy. Ty neměly konce, jenom ohlušující bubnování deště do oceli a polybetonu. Čekal na blesk, a když přišel, sevřel se mu žaludek. V tom pouhý okamžik trvajícím záblesku uviděl jeden konkrétní druh smrti z mnoha: jejich poslední předokenní zahrádka byla vypleněna.
A neztratily se jenom hlízy. To by ještě zbývala nějaká naděje. Všechno bylo úplně vytrhané. Každý lísteček. Každý výhonek. Nevěřícně natáhl ruce a vyklonil se z okna tak daleko, aby dlaněmi dosáhl na tvrdé dno květináče. I drahocenná hlína byla pryč. Nezbylo tam nic – prázdný kbelík zavěšený na laně, zbytečný jako prázdná oční jamka.
Chlapec v temnotě vězení zavřel oči. Myslel si, jak není chytrý, jak není opatrný, ale nebyl ani jedno. Důkaz visel na délku paže pod ním. Někdo ho musel sledovat. Špeh z některého gangu. Co řekne matce? Že to okno nebylo dost hluboko? Že možná ani nikdy nemohlo být dost hluboko?
Svezl se zpátky dovnitř, odkulil se od okna a cípem vesty si otřel kyselé mokro z obličeje. Břicho ho z hladu bolelo – další známá bolest, kterou se naučil snášet. Ale tahle bolest byla jiná – méně bezprostřední, ale v mnoha ohledech děsivější. Nikdy příliš nevyrostl, ale zanedlouho z něho nezbude nic, co by mu hlad ještě mohl vzít. Jenom život.
* * *
Seděl v mihotavém šeru, dokud bouřka nepřestala dorážet na stranu světa. Potom seděl ještě chvíli a naslouchal. Bouřky jako by dodávaly energii frakcím gangu a podněcovaly je k neklidu, bdění, toulkám po chodbách a potyčkám. Cage to vídal často. Bouřky byly ve vězeňských patrech časem umírání. Někdy byly po bouřce chodby přímo poseté mrtvolami. Když člověk našel někoho, kdo se odplížil zemřít někam do ústraní – o poschodí níž nebo do některého z opuštěných bytů, kam zrovna slídivé oči nedosáhly – mohl sebrat leccos užitečného.
Takhle přišel k příliš velké zapínací vestě, kterou nosil – na boku zašívané a potřísněné krví, kvalitní krejčovské práci po nějakém nešťastném nováčkovi. Ten chlapík nepřežil první noc a Cage ho našel krvácejícího z tuctu ran, ukrytého v šatní komoře jednoho ze středových bytů. Cage nosil vestu rozepnutou, nože zastrčené střenkami ven hezky na dosah. Jen hlupák nosil něco, z čeho nemohl rychle vyklouznout, když ho někdo popadl, a Cage se už v raném věku poučil, že ruka, která drží prázdnou vestu, nemůže současně držet i nůž. Nebo jej odrazit. Ne všechna krev na vestě patřila původnímu majiteli.
Někdy našel při prohledávání mrtvého dokonce jídlo zastrčené do kapsy nebo zašité v úkrytu – poklad nejcennější. Ale paběrkování vyžadovalo štěstí a Cage neměl dnes v noci pocit, že by mu štěstí přálo. Něco mu napovídalo, že kdyby se dnes v noci odvážil zajít příliš daleko, stal by se jedním z těl, která zítra najdou mrtvá a nahá.
Počkal na první chabé světlo rozbřesku a teprve potom vstal a protáhl si nohy. Cítil pach deště a z otevřených dveří zavanul pach vězeňských pater, směsice zápachů plesnivých stropních panelů a trouchnivějících koberců a tří tisíc mužů a žen roztroušených v prostoru, kam by se jich vešlo desetkrát víc a který mohl uživit sotva třetinu.
Když se vydal na cestu, pohyboval se rychle a seběhl šest ramen schodiště. Zastavil se, opřel se zády o potlučené dvoukřídlé ocelové dveře a zaposlouchal se. Z druhé strany k němu doléhaly útržky vzdáleného rozhovoru, oba hlasy hluboké a mužské:
„… a Naw ještě hledá.“
„To je jeho práce.“
„Co teda budeš dělat?“
Cage ty hlasy nepoznával. Smích a další hovor.
„… viděl jsem to… krev jí tekla po nohách, jako by umírala.“
„Takové tělo je škoda znetvořit, ne?“
„Měl jí vypíchnout jenom jedno oko, aby viděla, co dělá.“
Znovu smích vytrácející se chodbou někam do dáli. Cage vklouzl dovnitř, rozběhl se na opačnou stranu a po dalším schodišti dolů. Nenarazil už na nikoho – žádné další hlasy. Ani to takhle hluboko ve světě neočekával. Tady dole patřila patra duchům a lidem, kteří riskovali, že se jimi stanou.
Cage si už dávno zvykl nevracet se domů stejnou cestou dvakrát. Taková obezřetnost byla jedním z významných důvodů, proč ještě žil a dýchal. A proč jiné děti nikoliv.
Dnes nechal nohy, aby ho nesly jednou z rozlehlých mramorových chodeb ústící do nečekané, překvapivě rozlehlé haly. Zastavil se u středového pilíře, zadržel dech a prozkoumával halu očima i ušima. Dvě vteřiny. Tři. Nic se nepohnulo. Nic ho nesledovalo. Jenom ticho a velké temné prázdno – vysoko klenutý strop nad řadami a řadami prázdných ztrouchnivělých sedadel, jež stoupala snad do nekonečna. Klid. A pak už zase neslyšně běžel po špičkách a vdechoval tiché doušky zapáchajícího vzduchu.
* * *
Svět měl čtyři strany a nekonečné množství pater.
Přejít ho trvalo člověku celý den, z jedné strany na druhou, od jedné řady oken ke druhé. Cage to dokázal zkrátit o několik hodin, když musel. Uměl utíkat jako vítr – to byla jeho přednost. Nebo jedna z jeho předností, jak říkával starouš, tahle rychlost.
Ale potom Psi staroušovi vyřízli jazyk a on už pak neříkal vůbec nic.
Cage už viděl vycházet slunce z mraků na jedné straně světa a ještě téhož dne zapadat na druhé: rudozlaté světlo rozlévající se do mlh, jež nepřetržitě zahalovaly obzor. Cage viděl hlubiny. Za posledních dní Dreezrů viděl schodiště vedoucí nahoru do výměnné zóny. Viděl oči obyvatel svobodných pater přes sto stop prázdna. Viděl hrůzu v obličejích dobře živených nováčků a viděl je umírat. Nebo přežít. Viděl ženy se servaným oblečením, přitlačené k zemi, ječící, zmítající se a krvácející pod celými tlupami zdivočelých mužů. A potom, pokud se ty ženy ještě mohly hýbat, viděl jejich prázdné pohledy, když se nahé plazily pryč a zanechávaly na dlaždicích za sebou slizké tekutiny, ženy, které neměly ani sílu být kurvami.
A viděl i horší věci. Věci ve snech, které se možná ani nestaly. Anebo se ještě stávají.
Starouš mu o tom vyprávěl. Starouš toho napovídal hodně, než přestal mluvit úplně.
* * *
Za okny bylo kalné šedivé světlo, když se Cage konečně svalil k matce. Ta poslední dobou dávala přednost těmhle bytům na obvodu se dvěma malými místnostmi a dvěma prosklenými stěnami. Takhle hluboko dole byly všechny obvodové byty stejné.
Cage měl rád středové byty bez oken – kde mohl předstírat, že venek neexistuje, kde za sklem stále nebyla ta svíjející se šeď, tolik podobná odstínu matčiných očí, aby mu připomínala, co musí dělat, aby přežili.
Matka byla poslední dobou nemocná a Cage usilovně zaháněl dohady o tom, proč chce mít blíž k nebi. Nadzvedl přikrývku, vsoukal se pod ni a přitiskl se k matce. Byla to malá, bledá, vychrtlá žena; ale on byl ještě menší.
„Cagi?“ zabručela. Jeho objetí ji probudilo.
„Spi dál,“ řekl.
Obrátila se k němu. „Byl jsi dlouho pryč.“
„Jsem v pořádku.“
Zakašlala. Chrčelo to z hloubi prsou. „Stalo se něco?“
„Předokenní zahrádky jsou pryč.“
„Snad ne všechny?“
„Ano.“
Dlouho nic neříkala. Potom vzdychla a bylo to horší než ticho.
„Něco najdu,“ řekl.
Na šedých očích jí viděl, že tomu nevěří, ale nevyslovila to. Místo toho se zase převalila na bok. Objal ji a ucítil horečku. Cítil chrčení. Nemoc řádila ve všech vězeňských patrech a před několika týdny si přišla i pro jeho matku.
Usnuli a Cage probudilo hryzání hladu. Matka dlouze vykašlávala hleny, ale ani neotevřela oči. Dýchala a spala dál.
Odešel do kuchyně, přidřepl a otevřel skříňku pod výlevkou. Druhou rukou odloupl linoleum na dně skříňky. Pátrajícími prsty nahmátl látkový balíček a zvedl jej. Opatrně jej rozbalil. Zbýval už jenom jeden kousek. Zvedl jej k obličeji a vdechl zatuchlou vůni. Krajíček hrachového chleba mu sotva zakrýval dlaň. Bylo to jejich poslední jídlo. Olízl tvrdou kůrku a v ústech se mu seběhly sliny. Ohlédl se po matce dosud spící na provizorním lůžku u stěny. Postele byly v obvodových bytech vzácné. Gangy všechno prodaly svobodným patrům už o generaci dřív. Cage chléb znovu zabalil a zastrčil si jej do vesty.
Na odchodu tiše zavřel dveře a poslouchal přitom, jestli západka zacvakne. Klíče neměl. Nikde žádné klíče nebyly.
* * *
Cage se krčil mezi rozbitým sklem. Byl mnoho hodin vzdálen od matky a níž ve světě, než byl kdy dřív, níž, než došel kdokoliv, o kom kdy slyšel. Světlo venku bylo slabé a ponuré – oknem se dovnitř vléval vlhký obláček. Výbojky bzučely a vydávaly sinalé mihotavé světlo. Tohle okno představovalo milé překvapení: bylo už vytlučené a zbavené uvolněných střepů skla. Někdo si s ním dal hodně práce. Možná už se nikdy nezacelí.
Zády přitištěný ke zdi naslouchal a studená vlhkost se mu přelévala přes stehna. Mraky venku byly takhle hluboko dole hustší.
Cage rozbalil v rukou balíček a vyklonil se z okna. Položil kousíček hrachového chleba na zchátralý polybetonový parapet. A potom čekal. A čekal. Šedé světlo téměř ustoupilo černi, než to uslyšel. Tiché zavrkání, třepetání křídel. Zakroužilo to. Viděl to v mlze, tmavý obrys. Cage se usmál, když u chleba přistál tlustý holub.
Rychlým švihem shrábl chléb i ptáka do pytle. Pytel se chvilku zmítal a poskakoval, dokud Cage nepřehmátl po volném vršku pytle a nepřitiskl ptáka ke dnu. Nahmatal prsty pod hrubou tkaninou krk a zakroutil jím. Prasknutí zaznělo hlasitěji, než by čekal.
Když pytel otevřel a nahlédl dovnitř, upíraly se na něj mrtvé ptačí oči, dva lesklé hnědé korálky. Z čeho tak tloustnou? podivoval se. Holubi byli vždycky tlustí. Co tam venku v té šedivé prázdnotě jedí?
Alespoň že ví – usmál se sám pro sebe – kdo jí holuby. Věděl o jedné ženě, která se nají lépe než za celé poslední měsíce. Obratnými prsty vylovil chleba dřív, než jej holub znečistí.
Zarazil ho nějaký zvuk.
Drobné tiché chrupnutí někde za ním. Neotočil se, aby se podíval. Vůbec se nehnul, nedal nijak najevo, že to slyšel, ale v duchu rychle probíral možnosti. Nebylo jich mnoho. Zapátral, jestli se mu o kůži na žebrech opírá známý kus oceli, a ucítil jej. Nůž byl na svém místě, zastrčený do švu vesty. Dodával mu jistotu. Nezemře bez boje. Ale jestli jich je víc než jeden…
Otočil se a hltal očima všechny podrobnosti.
Ve dveřích stál chlapec s měděné zbarvenou kůží.
Cageova tvář nic neprozrazovala. Změnil držení těla, zaujal otevřenější postoj. Toho chlapce už jednou viděl.
Chlapec ve dveřích nepatrně zareagoval, mapa svalů pod kůží změnila napětí. Pohnul nohou? Cage měl pocit, že ano, že přesouvá váhu, aby využil otevřeného krytu, který mu Cage nabídl. Cage neviděl jiného chlapce celé roky.
V příští vteřině se nic nestalo, ani v té další. Cage všechno pozorně sledoval, zvažoval, zkoumal strukturu ticha, které mezi nimi viselo. Chlapec byl vysoký a měl nemotorně dlouhé končetiny, ale jeho obličej vyhlížel mladě. Neměl žádné viditelně nošené zbraně. Jeho věk se dal těžko odhadnout – tělo starší než Cage, obličej mladší – ale už podle velikosti se dalo soudit, že by ho Cage nepřemohl. Měděná kůže kontrastovala s pískově hnědými vlasy, svázanými do neuspořádané spleti kudrlin, aby mu nepadaly do obličeje. Černé oči zaostřily na pytel v Cageově ruce. Chlapci se v dlouhých prstech houpala jemně spletená síť. Tohle bylo jeho okno.
Cage se zaobíral myšlenkou proběhnout okolo něj, ale zavrhl ji. Nebylo tam dost místa a chlapec byl větší než on. Dveře se staly pastí.
Po chvilce rozmýšlení Cage přidřepl a kolenem otřel vrstvu špíny z podlahy. Vytáhl z kapsy kůrku chleba a položil ji na dlaždici. Vstal.
„Chleba je pro tebe,“ řekl. Sevřel pytel pevněji a přehodil si jej přes rameno. „Tohle je pro mne.“
Černé oči se sklopily k chlebu na podlaze. Potom se zvedly k Cageovu obličeji. Cage rozvážně vykročil ke dveřím.
Chlapec ustoupil z cesty a nechal ho projít.
* * *
Když o tom Cage později v noci vyprávěl matce, překvapila ho. Očekával, že bude vyvádět, plakat, poučovat ho, že si má opatrněji vybírat, kam se vydá; ona se místo toho zatvářila téměř šťastně. „Jiný kluk?“ otázala se.
„Ano,“ pokývl Cage.
„Ten z dřívějška, s vlasy světlejšími než kůže?“
„Ano.“
„Myslela jsem, že už bude určitě po smrti. Myslela jsem, že jsi poslední.“
„Byl v hlubinách.“
Zachumlala se do přikrývky těsněji, v koutku úst mastnou skvrnu – zdálo se, že ji holubí maso posilnilo. „Tady je tvrdý život,“ řekla. Zadívala se do tmy, zaostřila pohled na něco, co viděla jen ona. „Bylo by dobré mít spojence. Přemýšlej o tom.“
* * *
Cage viděl chlapce poprvé přes ústřední dvoranu vězení – rozlehlý otevřený prostor, nazývaný bazar Chon-oi. Z Chon-oi kdysi vládli Dreezrové, když si vynucovali mezi vězeňskou populací organizovanou formu chaosu. Tehdy sice v chodbách vládlo nebezpečí, ale ne šílenství, neboť Psi byli teprve bezvýznamnou opoziční frakcí, která se potloukala po opuštěném středu vězení.
Rozlehlá dvorana bývala sídlem moci Dreezrů. Tady, na Chon-oi, se odehrávaly ty podstatné věci. Hala s ochozy přes devět pater prostírající se kolem vyschlé fontány. Kdysi dávno, před řadou generací, bývala nákupním střediskem, ale proměnila se v něco, co bylo dílem tržiště, dílem aréna – hlavní město vězení, kdyby se o něčem takovém dalo vůbec mluvit.
Několik pater nad Chon-oi se nacházela výměnná zóna, země nikoho, kam byli vháněni noví vězni s popisem svých zločinů vytetovaným na zápěstí.
Nad výměnnou zónou ležela svobodná patra, zbytek světa, nebe.
Když toho chlapce Cage viděl poprvé, přecházel o patro níž přes Chon-oi, ruku položenou na zábradlí, směrem ke středu. Jenom záblesk měděné kůže, končetiny jako nohy stolu spojené klouby, a byl hned pryč.
Při stálém přísunu nových žen byla ve vězeňských patrech vždy spousta novorozenců. Ale dvouletých už nebylo vidět mnoho. A pětiletých ještě méně.
Pokud se dítě dožilo deseti let, pak jen díky tomu, že se naučilo skrývat.
* * *
Cageova matka nikdy nechodila daleko. Nahoře hrozily gangy, dole vyhladovění. Nazývala to zónou pohodlí – patra těsně pod hlavní vězeňskou populací, ale ještě dost vysoko na to, aby sluneční světlo udrželo při životě několik zakrslých rostlin v předokenních zahrádkách. Takhle nízko ve světě bylo obtížné přijít k nějakému jídlu, ale bylo to lepší než mít co do činění s gangy. Pomalá smrt je vždycky přijatelnější než rychlá. Jenže existuje víc způsobů umírání než jenom dva.
Tři dny ji sužovala horečka. Cage od ní odcházel jenom proto, aby přinesl vodu a namočil jí hadr na čele, zatímco ona se zmítala a převracela v deliriu. Třetího dne ztratila vědomí.
Cage ji celou noc držel za ruku. V prvních minutách rána, když čerň sotva začala blednout do šedi, ho probudil matčin hlas: „Je mi to moc líto.“
„Co je ti líto?“
„Že odcházím.“
Několik minut nato zemřela.
Trvalo dva dny, než se s ní odhodlal rozloučit. Oblékl ji do lepší z jejích dvou košil a zabalil ji do silné přikrývky, kterou dostal výměnou od Prostředníka za většinu zbylého jídla. Když zvedl její tělo, překvapilo ho, jak je lehoučká. Snesl ji po schodech níž a tiché ťapání vlastních kroků mu znělo neskutečně, schody pod bosými chodidly mu připadaly neskutečné. Jenom její tělo bylo skutečné, ztuhlé a prázdné v jeho náruči. Když konečně opustil schodiště, připadala mu dlouhá chodba plná světla trochu neuctivá.
Místnost, kterou připravil, se nacházela na obvodu. Rozrazil dveře dokořán a zasáhl ho závan studeného vzduchu. Odhrnul přikrývku, políbil matku na tvář a nechal jí kanout slzy na obličej. Jeho matka nebyla krásná – na to měla příliš mnoho jizev – ale byla chytrá a dobře ho vyučila. Udržela ho naživu. Milovala ho.
Přistoupil k rozbitému oknu a zadíval se dolů. Strany světa spadaly stovky pater do hlubin, kde mizely ve vířících mracích. Nebylo vidět žádné dno. Naposledy si přitiskl matku k hrudi a stoupl na římsu. „Sbohem.“
Potom ji pustil do objetí větru. Převracela se v pádu do tmy a mlhy. Zůstal sám.
Cage zvedl nohu z římsy do volného prostoru. Bylo by jednoduché to udělat – přenést váhu na nohu bez opory a o zbytek by se postarala gravitace. Dokázal si to představit. Dokázal si představit, jak odlepí prsty od rámu okna a prostě… se pustí. Nekřičel by. Ne jako někteří z těch, které slyšel – zmítající se šmouhy, které občas zahlédl, když byl blízko oken, jenom mihnutí, které bylo hned pryč, hlasy, které se za nimi táhly na cestě do příštího života. Ne, on by padal tak, jak padají mrtví. Padal by bez hlesu, oči otevřené dokořán.
Noha se mu roztřásla. Ruce svírající rám mu vlhly potem. Zavřel slzící oči a položil nohu zpátky na římsu. Smrt počká, usoudil. Alespoň ještě chvíli.
Druhého dne posbíral všechen svůj majetek, a nemaje co ztratit, vydal se hledat chlapce s měděnou kůží.
* * *
„Jo, slyšel jsem o něm,“ řekl Prostředník. Ten starý všivák měl náladu pomáhat. Prostředník měl vždycky náladu, za úplatu.
„Kde ho najdu?“ zeptal se Cage.
Prostředník se usmál a opřel se v křesle. Stěny za ním lemovaly police s jeho obchodní kořistí. Přikrývky a oblečení – věci vyhandlované od obyvatel svobodných pater přes sto stop prázdna. Prostředník byl jedním z mála nezařazených, kteří se nemuseli skrývat před gangy, nemuseli se stěhovat z místa na místo. Hodně za tu výsadu platil.
„A když ti dám tuhle informaci, tuhle cennou informaci, co od tebe dostanu?“
Cage se na muže zadíval. Obchod pro něho byl jako sex, každá transakce jako výměna tělních tekutin. Cage mu to viděl na očích, ten úlisný lesk, který se rozhoříval, jak smlouvali o podmínkách.
„Získáš spokojeného zákazníka, který se vrátí,“ odpověděl Cage.
„Pche!“ Prostředník se popleskal rukou po tlustém břiše. „Spokojení zákazníci střed nekrmí. Nepotřebuju spokojené zákazníky. Mám rád rozzlobené zákazníky. Rozzlobené, protože zaplatili moc. Rozzlobené, protože dostali málo. Toho, že jsou zákazníci spokojení, se člověk nenají. Zákazníci by měli dělat šťastného mne.“
„Tak mi prokaž laskavost.“
„Já neprokazuju laskavosti. A už vůbec ne klukům, kteří se ještě neholí a mají poloviční váhu. Pověz mi, jsi už dost starý na to, abys toužil po děvčatech? Nebo jsi na chlapečky?“
Cage převedl situaci do termínů, kterým Prostředník rozuměl. Zabralo to jenom mžik.
„Tak,“ Cage přitiskl čepel k tlustému krku o něco silněji. „Kde ten kluk zůstává?“
„Takovýhle obchod chceš teda udělat?“ zeptal se Prostředník. Ani se nehnul, jenom puls mu tepal přesně v místě, kde se jeho kůže dotýkal Cageův nůž.
„Jo,“ opáčil Cage. „Tohle je tvůj obchod.“
„Můj život za informaci?“
„Tak nějak.“
„Víš, že takový obchod uděláš jenom jednou?“
Cage přitlačil na nůž.
„Co teda chceš slyšet?“ zeptal se Prostředník.
„Kde žije.“
„Já vím jenom to, co mi řeknou lidi, a tohle mi nikdo neřekl.“ Potil se. Cage si zprvu myslel, že stařík je nervózní, ale potom si uvědomil, že je to vzrušení ze smlouvání, ze hry. Handlovali a Prostředníkovi se to líbilo. Prostředník žil pro obchod. Dokonce i pro tento druh obchodu.
„Co ti teda řekli lidi?“
„Hodně věcí.“
„Jaké věci?“
„Jeho matka se jmenuje Ingred něco. Pochází z jedné ze sekt z nejvyšších svobodných pater.“
„Nejvyšší vrchol?“
„Jo. Dlouhý pád na jeden život. Lidi říkají, že je krásná, ale že umírá.“
„Obvinění?“
„Prý byla nevěrnice. Měla manžela dost mocného na to, aby ji za to nechal odsunout sem. A taky jsem slyšel, že on byl nevěrník a zařídil její odsouzení, aby si ji odstranil z cesty. Řekl bych, že obě verze jsou pravděpodobné. Ale viděl jsem tetování na jejím zápěstí a to říká něco úplně jiného.“
„A co její syn?“
„Porodila ho v jednom z teplovzdušných potrubí něco málo přes rok poté, co sem přišla. Povídá se, že když zjistila, že je v tom, vydala se zpátky do výměnné zóny a uhnala si mozoly na kolenou, když celé týdny držela strážným. Vydělané peníze vrazila do léků, aby zabránila přenosu pomalého viru na dítě.“
„Co ještě víš?“
„Co ještě potřebuješ vědět, kluku? Nikdo mi neřekl, kde žijou. Ale lidi, které nevidíš, lidi, kteří se ukazujou jenom málokdy – ti můžou být jenom na jednom místě.“
Cage povolil tlak na nůž.
„Skončil tenhle obchod?“ zeptal se Prostředník.
„Skončil.“
„Takže to byl tvůj poslední. Jestli se ještě uvidíme, s obchody jsme skončili.“ Prostředník se ohlédl ke dveřím. Byla to jen chvilička, ale když se otočil zpátky, Cage byl tentam.
* * *
Sněm konzulů nepřijme žádný zákon, který by stanovil nebo umožnil existenci nižší kasty. Zločiny a stížnosti budou řešeny v rámci korektivní a vertikálně prostupné společnosti, neboť přítomnost jakékoliv oficiální trestanecké třídy by se nutně příčila všeobecnému společenskému blahu. Společnost na takovémto místě nemůže tolerovat vězení.
Částečný přepis, z patra Druhého direktoriátu, 211 p. p.
Schody ho zavedly níž, než dosud kdy byl.
Patra, do nichž vstoupil, mu připadala cizí, jejich rozložení mu bylo neznámé. I světlo bylo nějak nové – kalné a šedobílé se prodíralo okny obvodových chodeb a sotva se něčím lišilo od šera.
Cage procházel místnostmi a chodbami a pátral po známkách něčí nedávné přítomnosti. Výbojky na stropě – tam, kde ještě svítily – bzučely jenom nad bledými zaprášenými dlaždicemi a zpuchřelými koberci. Všude prázdné místnosti, prázdné chodby, prázdné komůrky, o jejichž účelu se Cage mohl pouze dohadovat.
Po pěti dnech mu došlo jídlo.
Rozbít okno v jedné z těch starých holých chodeb trvalo déle než hodinu. Byla to dřina; okno se neustále snažilo zacelit. Cage věnoval další hodinu rozšiřování otvoru, když tu uslyšel hlas.
„Plýtváš časem,“ byla chlapcova první slova k němu.
Cageovi vyklouzla z ruky železná tyč a zarachotila na podlaze. Otočil se.
„Holubi takhle nízko nelétají,“ vysvětlil mu chlapec s měděnou kůží.
* * *
Chlapec se jmenoval Mykel.
Nešli daleko. „Zůstaň tady,“ vyzval ho Mykel.
„Proč?“ zeptal se Cage. Stáli v dlouhé chodbě s mnoha dveřmi. Některé z nich visely v nezvyklých úhlech, pokřiveně trčely z polámaných pantů. Ve zdi byly díry; jako by se tady bojovalo a místnost prohrála.
Cageovi se tohle místo nelíbilo. Bylo příliš úzké, příliš stísněné – nebylo kam uhnout, kdyby došlo na boj. A navíc měl pocit, že o to právě jde.
„Matka bude muset rozhodnout,“ vysvětlil Mykel.
„Potom tě budu sledovat.“
Mykel zavrtěl hlavou. „To ne. Pro tvoje vlastní dobro.“
„Jak to?“
„Když zůstaneš tady a matce se nebude představa tvé přítomnosti zamlouvat, půjdeš dál svou cestou a už nás nikdy neuvidíš.“
„A když půjdu s tebou?“
„Když zjistíš, kde žijeme, a matce se nebude představa tvé přítomnosti zamlouvat, možná už neuvidíš nikdy nikoho.“
„Myslíš si, že to bude tak snadné?“
„Ne, to asi ne.“ Mykel si ho důkladně změřil pohledem. „Další důvod, proč bys měl zůstat tady.“
Mykel zmizel v díře ve zdi. Cage couvl do rohu a opřel se rameny o oprýskávající nátěr. Na dlaždicích spatřil skvrny od krve. Velké tmavé louže, uschlé do rezavých vloček.
* * *
Ingred ho nenechala čekat dlouho.
Prostředník měl pravdu. Byla krásná. Byla krásná tak, jak byly často krásné kurvičky bohatých mužů, když je sem odsunuli ze svobodných pater, tváře jako sen, symetrie, kterou člověk rozeznal, i když ji ještě nikdy neviděl. Byl to typ, který člověk občas zahlédl. Ale Ingred se přece jen něčím lišila. V něčem byla jiná než ostatní kurvičky.
Cage přihlížel, jak vchází do místnosti. Ve dveřích se sehnula. Uvědomil si, že to je nejvyšší žena, jakou kdy viděl. Byla světlovlasá a bledá – její jizvy byly růžové, nikoliv tmavší jako u většiny lidí. Chyběla jí horní polovina pravého ucha. „Kolik ti je let?“ zeptala se.
„Nikdy jsem to nepočítal.“
Přistoupila blíž a shlédla na něj. Její oči rozzářily stíny; tak modré, že už ani modré nebyly. Upřeně se na něj zadívala; ani se nepohnul.
„Otevři ústa.“
Poslechl.
„Zuby ještě dobré,“ zhodnotila. „Dorůstání stoliček odpovídá dvanácti, možná třinácti rokům. Vypadáš překvapeně.“
„Myslel jsem, že jsem starší.“
„Vypadáš na mladšího. Kde ses tady vzal?“
„Tvůj syn mě přivedl…“
„To vím, myslela jsem tím, jak se ti podařilo přežít. Chlapce tvého věku už jsme dlouho neviděli.“
„Díky matce.“
Cage si všiml tetování. Přistihla ho, že se na ně dívá. Otočila zápěstí tak, aby na ně viděl:
– Ingred Andersonová –
– doživotí –
– trestná sexuální úchylka –
Zvedl oči k jejímu obličeji. Něco na něm muselo být poznat.
„Ty tedy umíš číst,“ řekla.
„Jo.“
„Kde ses to naučil?“
„Od matky.“
„A ta je kde?“
„Ve větru.“
Ingred se poprvé usmála. Zuby měla široké a bílé. „Vítr nás vezme všechny.“
K jejich příbytku to nebylo daleko. Rozbitá chodba je něco jako brána, vysvětlil mu Mykel. Všechny ostatní přístupy jsou zabarikádované a dveře zatarasené, takže člověk musí projít rozbitou chodbou, aby našel dveře k jejich obydlí.
Pokoje příbytku byly malé jako ve všech ostatních bytech, ale bylo jich mnoho. Ingred a její syn zabrali celou jednotku – řadu pokojů spojenou dlouhou chodbou.
V největším pokoji stál stůl, několik pohovek a tři velké lampy.
„Tohle je obývák,“ řekl Mykel. „Podívej se na tohle.“ Přešel k plastové krabici v rohu. Jedna ze stran krabice byla skleněná, okno nevedoucí nikam.
Cage se naklonil blíž a v tmavém skle se odrazil jeho obličej, bledý a hranatý, jako by se zhmotnil z nicoty – oči šedé jako kouř, jako mlha, jako oči jeho matky. Dotkl se své lícní kosti. Je mi třináct, pomyslel si.
„Podívej,“ řekl Mykel a zmáčkl tlačítko.
Krabice explodovala šedým a bílým světlem – vyřinul se z ní zvuk, jako když liják buší do okna, ale hlasitější a pronikavější.
„Matka tomu říká statika,“ oznámil chlapec.
Cage se na ni podíval.
„Ve svobodných patrech jich pár měli,“ vysvětlila.
„K čemu se to používá?“
„Teď? Většinou k osvětlení a jako téma k hovoru na večírcích. Velmi staré. Velmi drahé. Kdysi hodně dávno toho uměly víc.“
„Našel jsem ji v hlubinách,“ vysvětlil chlapec.
„Jak daleko?“ zeptal se Cage.
„Sedmdesát pater.“ Cage mlaskl. Tak dalekou cestu si nedokázal ani představit.
„Už jsem byl i hlouběji,“ pochlubil se chlapec.
„O kolik hlouběji?“
„Tak daleko, že nebe zůstává černé. Tak daleko, že tam nefouká vítr.“
„Kde až?“
„Sto pater odsud. Možná ještě trochu níž.“
„Proč?“
„Chtěl jsem dojít tak daleko, jak dokážu.“
„Co tě zastavilo?“
„Trosky. O sto pater níž jsou všechny místnosti zčernalé a spálené, patro za patrem. Všechno tam spálil požár. Nebylo tam žádné jídlo, žádní holubi, žádné předokenní zahrádky. Musel jsem se vrátit, jinak bych umřel hlady.“
* * *
Cage trávil dny hledáním potravy s Mykelem a noci posloucháním Ingredina vyprávění. I tam, kde bylo světlo příliš slabé na předokenní zahrádky, se dalo přežít, ale člověk musel vědět, kde má hledat. Musel vědět, jak na to. A Mykel ho ten trik naučil, jak nejlépe uměl. Poučil ho o konzervovaném jídle.
Ingred z příbytku nikdy nevycházela. Měla dobré dny a špatné dny. Pomalý virus si vybíral daň na její energii. Za dobrých dní vydržela mluvit celé hodiny. Vyprávěla o životě ve svobodných patrech, kde nejsou žádné gangy, nýbrž léky, učitelé a dostatek jídla na to, aby lidé ztloustli a zlenivěli. Popisovala skleníky na samém vrcholu jako obří předokenní zahrádky, kde rostou nekonečné úrody potravin – místo, kde není strop ani stěny, jenom nebe ve všech směrech, samotný konec světa.
„Představte si to,“ řekla jim. „Podíváte se nahoru a nevidíte nad sebou žádný strop.“
Mluvila o normálních lidech a o harmonii. Mluvila o Udržovatelích. A když mluvila o Udržovatelích, mluvila i o smrti. A když mluvila o smrti, mluvila o svém manželovi. A o svém druhém synovi.
Za dobrých dní se občas usmívala a tlumeným hlasem vyprávěla o jiných světech, jež lze občas zahlédnout z nejvyšších pater samotného vrcholku, jak v dálce vykukují z mlhy. „Ale to je tajemství,“ řekla. „Tajemství, které Udržovatelé skrývají před obyvateli středních pater. Ti znají jiné světy jenom jako pověsti a legendy. Ale já jsem je za jasných dní viděla. Jejich vrcholky se zvedají z mraků, jejich okna jsou temná a mrtvá. A to je to skutečné tajemství, které Udržovatelé skrývají, totiž že světy mohou zahynout.“
Zatímco Cage a Mykel sháněli potravu, Ingred trávila dny vymýšlením přednášek. Vyprávěla jim o velkých potrubních systémech, které obepínají svět, zachycují žíravý déšť a odvádějí jej k filtrům a turbínám. Vyprávěla jim o velkých vlajkách vlajících ve větru pod vrcholkem, aby vyráběly elektřinu.
„Co je to elektřina?“ zeptal se Cage.
„Je to jako krev světa.“
A po přednáškách často mluvívala o cti. „Čest je to, co dělá celého člověka,“ říkala. „Beze cti jsme zvířata. Beze cti nemáme nic.“
Sklopila oči. „Čest má na různých místech různou podobu. Tady se přeměnila ve svou nejubožejší verzi, ale stáleji můžete najít. Musíte si zapamatovat, že vás mohou obelhat i vlastní oči. Knihy mohou lhát. Školy ve svobodných patrech, pod vrcholkem světa…“ Ztratila nit. „Neumíte si představit, jaké lži jsou možné.“
„Jaké školy?“ otázal se Cage.
„Různé typy, stejně jako poctivost má různé druhy. Moje vzdělání bylo… neobvyklé. V některých ohledech jsem byla nejlepší studentkou, jakou moji učitelé kdy měli.“
„Co tě učili?“
„Spoustu věcí.“ Odmlčela se. „Že síla se dá vyjádřit pomocí gradientu energie.
Že hybnost se rovná hmotnost krát rychlost. Že technika může přežít civilizaci.“
„Tomu nerozumím.“
„Na tom nezáleží. Sem mě přivedla jediná věc, kterou mě naučit nemohli.“
„Co tě nemohli naučit?“
„Zapomínat.“
* * *
I když vůbec netušíš,
co je výš a co je níž,
na každého přijde den,
kdy vyletí oknem ven.
Dětské rozpočitadlo
Roční období za sklem se měnila a chlapci rostli. Mykel rychleji.
Ačkoliv byl dosud bezvousý a nevyzrálý, dorostl výšky dospělého muže – kůže chlapce obalující kosti muže. Ačkoliv mezi nimi byl větší rozdíl výšek než předtím, chlapci spolu nacvičovali boj a vybrušovali umění přežít v tomto prostředí, kde přežití bylo skutečné umění.
Ingred je ve svých dobrých dnech učila katis a šo. Ale neprozradila, kde se je naučila.
„Ve tvém držení nože je poznat šo,“ řekla Cageovi. „Vidím to už nějakou dobu.“ Vzala si od něho nůž a pevně sevřela hrubou střenku, čepel špičkou dolů, přiloženou k předloktí. „To tě naučila matka?“
Cage přikývl.
„Myslela jsem si to. Tvou matku jsem znala, než jsem skončila tady. Měla jsem podezření hned, jak jsem uviděla tvůj obličej, ale teď to vím jistě.“
„Ty jsi ji znala!“
Ingred sevřela ústa a zase je povolila. „Nebyly jsme zrovna kamarádky.“
Cage na ni hleděl. „Co tím myslíš?“
„To se těžko vysvětluje. Lidé nahoře nemusí bojovat o jídlo. Ale bojují o jiné věci.“
„Například?“
„O moc.“
„Proč?“
„Dokonce i v nebi se lidé dělí na názorové skupiny.“
„Jaké názorové skupiny?“
„Víc než jen dvě.“
Přejela pohledem oba chlapce. „Ale teď se soustřeďme na nás. Vy dva budete brzy to jediné, co po mně a po ní zbude. Tvoje matka a já jsme teď spojenci.“
Cage se hotovil k další otázce, ale umlčela ho přechodem do bojového postoje.
„Když na tebe někdo jde s napřaženou čepelí, takhle…“ Ingred otočila nůž v ruce tak, že čepel trčela ze sevření nad palcem, „můžeš mu nůž vzít a zlomit mu zápěstí. Ale v šo…“ Znovu změnila úchop, sklonila čepel k předloktí a zvedla pěst k rameni. „V šo se to tak snadno udělat nedá.“ Švihla rukou a proťala vzduch na šířku dlaně před Cageovým krkem. Byl to pohyb rychlý jako mžiknutí oka. Vrátila nůž Cageovi. „Ale ty jsi rychlejší, než jsem kdy byla já,“ prohlásila uznale. „Jako tvá matka.“
* * *
S přibývajícím věkem se Mykel a Cage odvažovali nahoru do hustěji obydlených oblastí.
Plížili se po okrajích středu, aby se vyhnuli území, na kterém nejvíc řádily gangy. Ale to, co se tam odehrávalo, je fascinovalo. Cage rád zkoušel meze a zjišťoval, kam až může zajít.
Chlapci často mluvili o budoucnosti, až budou starší a větší a budou moci beze strachu chodit po periferii horních pater vězení – až bude vládnout jejich gang. To jim vynahradí roky skrývání a hladu. A Ingred bude jejich královnou.
Dřepěli zrovna mezi rozbitým sklem, když se Mykel Cageovi poprvé zmínil o změně plánů. „Nežijou moc dlouho, že?“ Cage, jenž znal Mykela už natolik dobře, aby věděl, o kom mluví, přisvědčil: „Ne, to nežijou.“
Mykel chvíli mlčel. Oknem dovnitř vanul chladný a nepříjemný vítr. Hrozila zimní bouře a rychle se šeřilo.
„Bez nově odsunutých by gangy vymřely,“ vysvětloval Mykel. „Udržují svůj počet jenom tím, že přijímají nejsilnější muže z vyhnanců. Jeden gang vyhlazuje druhý. Děti, které dělají ženám, dlouho nepřežívají.“
„Některé ano,“ namítl Cage.
Mykel se na něj podíval. „My? Dva z tisíce? Nebo z pěti tisíc?“ Cage nevěděl jistě, jakou odpověď od něho Mykel očekává. „Nemají pokračovatele,“ pokračoval Mykel. „Nic po nich nezůstane. To je jejich trest za zločiny, které spáchali ve svobodných patrech, ale my nemáme na zápěstí žádné tetování.“ Cageovi jako bleskem svitlo. Pochopil ohromnost Mykelova návrhu. „Nepustí nás tam.“
„Proč ne? Co jsme provedli?“
„Narodili jsme se tady.“
„To není zločin.“
„Jak to víš?“
„Lidé se nerodí tetovaní, nedrží nás tu žádný rozsudek.“
„Tohle místo je samo o sobě rozsudek.“
„Já půjdu,“ prohlásil Mykel.
„To nemůžeš.“
„Pokaždé, když se vydáme pro jídlo, musíme jít hlouběji. Tohle místo přináší smrt. Pomalá nebo rychlá smrt, jaký je v tom rozdíl?“
„Rozdíl je v tom, že ještě dýcháme.“
„Život je víc než jenom dýchání.“
„Co tvoje matka?“
Mykelův výraz se změnil. „Umírá. Myslíš si, že chce, abychom se na to dívali?“
Cage na něj zůstal hledět.
„Byl to její nápad,“ prozradil Mykel.
Na Cageovo mlčení přikývl.
Cage se chytil posledního stébla. „Gangy. Zabijou nás dřív, než se přiblížíme na pět pater k výměnné zóně.“
„Možná,“ připustil Mykel. „Ale je to lepší než umřít tady a ani to nezkusit.“
„Nezkusit? Celý tenhle život je plný pokusů. Jsme ještě naživu, protože jsme se naučili držet se stranou. Ty se teď chceš postavit všemu, před čím jsme se skrývali. Proč?“
„Musí přece být něco lepšího, než je tady.“
„Mně tohle stačí.“
„Mně ne.“
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Bouře se konečně přihnala. Rozbitým oknem smáčela Cage. Ten se pokoušel vzpomenout si na matčinu tvář, ale nedokázal to. Jediné, co viděl, byla sbalená tmavá přikrývka padající do mlhy. Vytratí se takhle i tvář Ingred? Zabrání mu něco ve skoku, až bude příště sám na té větrem ošlehávané římse?
„Svobodná patra…“ Cage to pronesl šeptem, jako by to jen stěží dokázal vyslovit. „Půjdu s tebou.“
* * *
V následujících třech měsících věnovali chlapci většinu času shromažďování co největších zásob potravin. Trávili v hlubinách prohledáváním zaprášených chodeb a neznámých hal i několik dní naráz. Některá z pater byla prázdná – výbojky osvětlovaly jenom pustotu a holé bílé stěny. Jiná patra byla plná pozůstatků lidí, kteří se už dávno zřekli nároků na podivné a nepochopitelné artefakty, jež chlapci našli. Občas narazili na zásobu plechovek s jídlem, obvykle na polici nebo ve skříňce vedle rozpadajících se krabic plných prachu.
Když věděli, že nasbírali zásobu jídla na delší dobu, než kolik zbývalo Ingred života, přestali s pátráním a vyšlapali po schodech domů.
Byli rádi, že ji zase vidí, ale vzbudilo to v nich i smutek. Měl to být jejich poslední návrat k ní. S přibývajícím časem se její kašel zhoršoval, až se jí námahou svíjelo v křečích celé tělo. Mykel a Cage o tom nemluvili; nakrmili ji teplými polévkami a přinesli jí další přikrývky.
Časně ráno Mykel vzbudil Cage. „Přišel čas,“ řekl.
Cage se ohlédl po Ingred. Ve spánku se půvabně usmívala, kostnatá hruď se jí pod přikrývkou rytmicky zvedala a klesala. V plicích jí chrčelo jenom trochu. Už dlouho takhle lehce nedýchala. Cage odhodil přikrývku a oblékl se. Mykel měl pravdu; chce si ji pamatovat takhle.
Mykel poklekl vedle matky, sehnul se a políbil ji na čelo. Odhrnul jí z tváře pramen vlasů a jednou rukou ji zlehka pohladil. „Sbohem,“ zašeptal. Prudce se odvrátil.
Cage se postavil nad ni a zadíval se na ni. Tíha té chvíle ho drtila. Už ji nikdy neuvidí. Když se sehnul, aby ji na rozloučenou políbil, zamžily se mu oči. Chlapci se neohlíželi; nemohli. Ohlédnout se by znamenalo vrátit se a potom by už znovu nesebrali odvahu ji opustit. Ústřední schodiště je vedlo nahoru.
Cesta ubíhala pomalu a Cage se soustředil na zvuk svých kroků. Cokoliv, aby se vyhnul přemýšlení. Chlapci nenesli žádné zásoby a prakticky nic na výměnu; jejich vyhlídky byly chmurné.
Rozhodli se pro ústřední schodiště, protože se nacházelo nejdál od obvodových zdrojů potravy a bylo tedy nejméně používané. Cage při stoupání nepostřehl žádný hmatatelný příznak změny. Na ošoupaných gumových stupnicích schodů nebyla namalována žádná červená čára, jež by vyznačovala hranici mezi životem, který znali, a životem, pro který se rozhodli; přesto Cage ten předěl v jednu chvíli vnímal. Už nebylo návratu.
Stoupali potichu a drželi se co nejbezpečnější cesty mezi tvrdými holými stěnami. Cage začaly po nějaké době bolet svaly ve stehnech a srdce mu v prsou bušilo ostošest.
Oba ty příběhy znali. Teritoria se měnila, ale motivy nikdy. Výměnnou zónu ovládaly gangy. Vstup, stejně jako jakákoliv jiná cennost, se dal vykoupit, vysloužit nebo vybojovat – ale nikdy nebyl zadarmo. Cage nesl několik semen z předokenní úrody. Semena měla svou cenu. Cage jen doufal, že dostatečně vysokou.
Když chlapci přišli k prvním chybějícím dveřím, zastavili se. Rám byl zkroucený a do otvoru trčely prázdné kolíky zbylých pantů. Na zdi bylo číslo 1339. Cage věděl, že vstupují do samotného srdce teritoria gangu.
Pokračovali ve výstupu. Než se to stalo, uběhlo jim pod nohama čtrnáct pater. Cage ho uviděl jako první.
Byl hubený a nahrbený, a když chlapci vyšli na odpočívadlo, stál ve vstupní hale. Měl nezdravě šedou pleť a zvědavě chlapce pozoroval zpod rozježeného chomáče rozcuchaných vlasů. Chlapci pokračovali v cestě. Další patro a další obličej, dva obličeje, tři. Tyhle byly mladší a tvrdší.
Muži zmlkli a upřeně se zadívali na procházející chlapce; Cage očekával zavolání nebo útok, ale nepřišlo ani jedno. Jen oči je sledovaly. A potom s odstupem i jejich kroky. Drželi se na pokraji dohledu, stále o několik pater níž, stále stejně daleko za chlapci. Cage se podivoval, na co čekají. Vyšlo to najevo v 1423. patře.
Poslední dva muži byli zticha. Jejich vzhled ukazoval na muže zvyklé na nudu, zvyklé čekat. Jejich vzhled ukazoval na muže, kteří tam stojí, protože jim to někdo uložil. Cage pochopil, proč se dosud nesetkali s větším odporem. Tady se dočkali.
Ten vyšší měl na sobě obvyklý bojový úbor bojovníků gangu. Byl bez košile, tmavé kalhoty se skvrnami od krve měl pevně utažené v pase a uříznuté těsně pod koleny, aby nepřekážely v pohybu. Svalnaté ruce měl založené na prsou, na kloubech byly vidět hluboké jizvy a měl ošklivý bledý obličej s nesourodými rysy. Jeho společník byl mnohem menší a šlachovitý. Měl na sobě rozepnutou volnou košili a vstoupil na odpočívadlo s úspornou elegancí. Když se blížil k chlapcům, těkal divnýma přimhouřenýma očima od jednoho k druhému. Ploché rysy jeho tváře neprozrazovaly žádnou emoci.
Větší muž se jim významně postavil do cesty. Chlapci se zastavili.
„Ztratili jste se?“ zeptal se ten menší.
„Ne,“ odpověděl Mykel.
„Jste teda hloupí?“
„Ne.“
„Neztratili jste se a tvrdíte, že nejste hloupí, ale jste tady.“ Malý muž s plochým obličejem se poškrábal na bradě. Po důkladné úvaze podle všeho dospěl k závěru. „Co jste nám přinesli jako platbu?“
Mykel sáhl pod košili pro balíček semen.
Žádný úplatek nebude stačit, uvědomil si Cage. Nemohou si průchod koupit vůbec za nic.
Než Mykel vylovil balíček zpod košile, Cage se vykročil dopředu a postavil se po mužově pravici.
„Copak to je?“ zeptal se velký muž a sáhl po balíčku. Ruka, která po něčem sahá, je nevyužitelná ruka.
„Semena,“ oznámil Mykel.
„Budeme potřebovat něco víc než jen semena,“ prohlásil Plochý ksicht.
Cage se obrátil k obrovi, jako by chtěl něco říci, ale místo toho mu švihem ruky z otočky vrazil nůž do spánku.
Obr v záškubech padl, s nožem stále trčícím z hlavy.
Plochý ksicht zareagoval dřív než Mykel. Vmžiku měl v ruce bodák. Mykel se při jeho výpadu otočil a schytal první bodnutí do ramene místo do srdce. Cage muži při druhém výpadu přirazil ruku k zábradlí, až ocelová špice odlétla se zařinčením po schodech. Potom zezadu sevřel mužův krk do ohbí lokte a vší silou zabral. Cítil, jak chrupavka hrtanu povoluje, ale menší muž zuřivě zápasil, kopal a vřískal. Sápal se po Cageových očích a málem na ně dosáhl, ale Cage mu přitiskl obličej na zátylek. Potom muž prsty nahmátl Cageovy vlasy a přes rameno ho přehodil na zeď. Mykel se na muže vrhl.
Muž byl menší než Mykel a nebyl tak silný, ale bojovat uměl. Přiskočil až k Mykelovi, aby ho připravil o výhodu delších rukou. Popadli se do křížku a uštědřovali si rány ze strany. Cage se pokusil zvednout, ale smysl pro rovnováhu mu úplně nesloužil a chlapec upadl přes mrtvého ranaře. Plochý ksicht zaklesl svou nohu za Mykelovu, pootočil se a využíval svého nižšího postoje k páčení. Mykel zakolísal. Levá noha se mu odlepila od podlahy. Bylo by moc zlé, kdyby upadl, pomyslel si Cage. Mykel se žuchnutím narazil do zdi a zoufale se snažil udržet vestoje. Zdola se ozval ruch kroků. Přicházejí.
Cage podél mrtvoly přilezl po čtyřech k hlavě a přiklekl jedním kolenem obličej mrtvého. Trhl a čepel se se škrábavým zvukem uvolnila z kosti. O tři stopy dál Mykel dopadl na zem a menší muž na něj. Pravá pěst se zvedla a dopadla, zvedla se a dopadla. Než mohl muž zasadit třetí ránu, Cage bodl a hladce mu přeťal páteř na šíji. Nůž zůstal trčet z rány. Muž padl na obličej.
„Pojď,“ vyzval Cage Mykela a vytahoval ho zpod močící mrtvoly. „Už jsou skoro tady.“
„Kdo?“
„Oni,“ řekl Cage. Skupina mužů vybíhala dokola po schodišti. Chlapci vyrazili nahoru, brali dva schody naráz a přitahovali se v běhu za zábradlí. Muži zdola byli hned za nimi a jejich počet vzrostl ze čtyř na sedm. Bude to těsné. O tři ramena schodů výš spatřili chlapci poslední dveře. Výměnná zóna
* * *
Chlapci vtrhli dovnitř – setrvačnost je vnesla do místnosti a rozražené dveře hlasitě bouchly o stěnu prázdného prostoru. Tři uniformovaní strážci na opačném konci haly prudce zaujali obranné postoje a sáhli po zbraních. Před nimi stál velký stůl a za nimi se zvedalo dlouhé zdobné schodiště. Svobodná patra Jenže Cage měl podezření, že to nebude snadné.
Když chlapci utíkali ke strážcům, Cage riskl ohlédnutí po pronásledovatelích. Členové gangu se zastavili u vchodu. Usmívali se ve dveřích a čekali. Těmi úsměvy dávali najevo, že si mohou dovolit být trpěliví.
Zato strážci si chlapce podezíravě měřili. „Co máte na výměnu?“ zeptal se nejvyšší z nich, když se chlapci přiblížili.
Výměnná zóna nebyla vůbec taková, jak si ji Cage představoval. Nebo možná ano. Náhle si uvědomil, že se nějakými představami o ní vůbec nezabýval, protože nikdy, ani během těch měsíců přípravy na cestu, doopravdy nevěřil, že ji někdy uvidí. Místnost samotná byla dlouhá, holá a prázdná – rozlehlá přehledná hala, jejímž jediným účelem bylo poskytnout strážcům dostatek otevřeného prostoru na to, aby si mohli dobře prohlédnout toho, s kým budou jednat. Než člověk místnost přešel, napočítal do sta.
Strážce, který promluvil, měl na paži červenou pásku. „No tak, co máte na výměnu?“
„Nic. Rádi bychom prošli,“ odpověděl Mykel.
Strážce zbrunátněl. „Jestli nemáte co vyměnit, vypadněte z mého patra.“ Poněkud změnil držení železné tyče, kterou měl v pravé ruce. Jeho dva společníci se na sebe dravě ušklíbli.
Mykel se usmál. Zvedl ruce a otáčel před strážci zápěstími sem a tam. „Nemáme žádné tetování.“
Strážce vyvalil oči. Udiveně se zamračil.
„Nespáchali jsme žádný zločin. Máme právo žít ve svobodných patrech a odejdeme do nich.“
„Jestli jste nespáchali žádný zločin, proč jste ve vězení?“
„Narodili jsme se tady. Teď chceme odejít.“
Strážný na ně dlouho hleděl. „Něco takového se ještě nikdy nestalo,“ vypravil ze sebe posléze.
„Smíme vejít?“
„Počkejte tady.“
Strážní se mezi sebou poradili. Souhlasně přikývli a jeden z nich se rozběhl po širokém mramorovém schodišti do dalšího patra. Druzí dva se otočili a mlčky civěli na chlapce.
Za několik minut k nim sestoupil stařec ve žlutém rouchu. Propaloval chlapce pohledem. Kostnatou rukou uchopil Mykelovo zápěstí a otáčel jím, aby si je prohlédl. Zvedl si je blíž k očím. Po několika vteřinách se jeho podrážděný výraz změnil v překvapený. Pustil Mykelovu ruku a trochu mírněji sáhl po Cageově.
„Proboha,“ promluvil konečně a obrátil se ke strážci s páskou. „Budeme je muset sterilizovat, než je odsuneme.“ Otočil se zpět k chlapcům. „Kolik vám je let?“
„Nevím,“ odpověděl Cage. Nebyla to úplná lež.
„A ty?“ zeptal se stařec.
„Ani já to nevím jistě,“ řekl Mykel.
Stařec se odvrátil od chlapců a znovu zabručel něco o sterilizaci. Bez jediného ohlédnutí se vydal po chodech nahoru.
„Pane,“ ozval se strážce.
Stařec ani nezpomalil. „Pošlete je zpátky, samozřejmě. A už mě takhle neobtěžujte.“
Strážci nedávali najevo žádné překvapení, zato Mykel viditelně ztuhl. Cage se jenom… uvolnil. Cítil to v rukách a v nohách, ten pokles adrenalinu. Už je to tady. Vždycky to končilo takhle.
Cage se v předklonu vyřítil do útoku a vrazil ramenem do břicha strážce stojícího před ním. Ten se se zachrčením zapotácel a chňapl po chlapci, jenž se snažil proklouznout. Mávnutí jeho železné tyče zvířilo vzduch několik palců za Cageovou hlavou, ale to už byl chlapec za ním a klouzal po holém břiše přes stůl. Skulil se na zem a usilovně lezl kupředu, rukama se vzepřel o první schody a rozběhl se nahoru. Uslyšel za sebou křik, ale neohlížel se. Mykel poběží za ním. Mykel to dokáže. Cage bral schody po třech. Stařec ve žlutém rouchu vykřikl hrůzou a málem se přerazil samou snahou uhnout mu z cesty. Za Cagem se ozvalo heknutí a plesknutí oceli o tělo. Kov zařinčel na mramoru. Schody byly naštěstí krátké, ale končily u těžkých, zpevněných dvoukřídlých dveří. Když se proti nim Cage vrhl, modlil se, aby nebyly zamčené.
Dveře se téměř bez odporu rozlétly. Cage ztratil rovnováhu a rozplácl se na podlaze. Kolem sebe viděl desítky obličejů stejně užaslých jako on sám. Muži v pestrém oblečení zírali s otevřenými ústy. Jedna žena k sobě přitiskla dítě. Jiná upustila košík s nějakými věcmi. Všude bylo světlo a lidé po celé rozlehlé hale se zastavili a civěli.
Dveřmi proběhl Mykel s krvavými šmouhami na obličeji. Strážci mu byli těsně v patách a tyče se jen míhaly. Cage se odvalil stranou a snažil se vstát. Příliš pomalu; měl sotva čas nastavit ruku ráně. Kovová tyč dopadla s hlasitým křupnutím. Cage nevykřikl. Jeho předloktí změnilo tvar, ale on nevykřikl. A když strážce přešlápl a napřáhl tyč znovu, Cage nastavil druhou ruku. Ale tahle rána byla prudší, měla větší sílu, srazila nastavenou ruku a svezla se Cageovi po straně hlavy.
Světlo zapulsovalo. Svět kolem Cage ztratil podstatu, nabyl vzdáleného vzhledu. Kdesi velmi daleko vykřikla žena. Cage přes tu vzdálenost sotva viděl strážce, který nad ním stál. Strážce s úsměvem naposledy zvedl tyč. Cage si všiml, že je to ten, kterého nabral ramenem do břicha.
Za ním běžel přes halu muž. Měl na sobě žluté roucho, ale byl mladší než ten škrobený dědek z výměnné zóny. Odstrkoval lidi z cesty a volal… něco o dětech… něco, co mohlo být, co možná bylo… co znělo jako „Přestaňte.“
Pokud ho strážce slyšel, nedával to nijak najevo. Úsměv se změnil v úšklebek.
Cage odvrátil hlavu a zvedl zraněné ruce. Těžká tyč znovu dopadla a s ní přišla tma.
* * *
Nebylo to jako probuzení. Vědomí se mu vracelo po malých krůčcích, sílilo mu v hlavě jako ranní světlo za okny. Než Cage napadlo lámat si hlavu tím, kde se ocitl, někde v hloubi duše už odpověď znal.
Ruce měl v dlahách a obvázané. Obrysy jeho těla vydouvaly čistou bílou přikrývku. Naproti stála druhá postel. Prázdná. Do místnosti vešla žena. Zatímco se štrachala po své práci a urovnávala mu rohy prostěradla, bušilo mu v hlavě.
„Vodu,“ zašeptal trhaně.
V okrouhlé tváři se jí objevil úsměv. „Vidím, že už jsi na tom lépe.“
„Mně se ani nezdá.“
Nalila Cageovi vodu z karafy. „Všude se o vás mluví. Ti strážní se chovali jako zvířata.“
Napil se; voda ho pálila v útrobách jako oheň. „Můj kamarád?“
„Je na tom dobře. Má sice zlomenou jednu ruku, ale hlavu má tvrdší než ty. Už ho propustili.“
„Propustili?“
„Ano.“
„Pošlou nás zpátky dolů?“
„Ne. Ne, toho se bát opravdu nemusíš.“
„Co s námi tedy bude?“
Usmála se. „Zůstanete nahoře.“
Cage se chystal znovu promluvit; chtěl se zeptat na tolik věcí, ale hlas mu vypověděl službu.
„Pssst, lehni si,“ radila mu žena. Položila mu chladnou ruku na čelo. Její dotek byl něžný. „Potřebuješ si odpočinout.“
„Ale…“
„Měl bys odpočívat. Byl jsi v bezvědomí déle než den.“ Cage udělal, co si žena přála. Uvelebil se na matraci a dovolil jí, aby mu přitáhla přikrývku pod bradu. Za ním svítilo do místnosti slunce, horké a žluté, jasnější, než jaké kdy viděl. Cage zavřel oči a nechal tu záři prosvítat očními víčky, zanedlouho i do svých snů.
Poprvé vydáno v Online magazínu Subterranean na jaře roku 2009.
Přeložil Jiří Engliš.
