Právě se vystřídali a Gema řídila zarputile a přeopatrně, ale všichni věděli, že ji to rychle přejde, až si na tuhle mizernou přecpanou silnici zvykne.
„Hnusnej provoz,“ poznamenala zezadu Laura. „Nedáš si pivo, tati?“
Otec se na ni otočil ze sedadla spolujezdce. Vyměnil si brýle na řízení za čtecí a měl za nimi nepřirozeně veliké oči. (Proč máte tak velké oči? Karkulka asi neznala spojné čočky…) „Ještě nejsme na místě, Vavřinko.“
„Mám zůstat taky střízlivá?“ Laura nečekala na odpověď a těžce si povzdechla.
„Znáš tátu přes čtyřicet let,“ ozvala se Gema. „Zbytečná otázka.“
„Prostě konverzuju,“ pokrčila rameny Laura.
„Aha. Tak to je jiná.“ Gema se na ni uculila do zrcátka.
Její syn Jenda vedle Laury se probral, přerušil rytmické basové chrápání a zamumlal: „Zdálo se mi, jak jsem si vázal kravatu.“
„Máš v rakvi motýlka,“ řekla Laura. Měla na mysli úložnou schránku na střeše auta – suzuka nemá dost velký zavazadlový prostor, aby se do něj vešly naplocho dva obleky a dvoje dámské šaty.
„Já vím,“ broukl. „S mojí promocí jste tolik nenadělali.“
„Martinovi ta vejška dala mnohem víc práce,“ vysvětlila mu nevlastní sestra s přehledem. Martin byl její syn, ale Laura si o něm nedělala iluze. Vlastně ji spíš vyhovovalo, že chlapec v Praze víc honil holky než studoval.
Tak napůl počítala s tím, že jí po té slávě nabídne nějakou slušnou trávu.
„Sakra!“ vyjekla Gema a dupla na brzdu. Současně se natáhla k červenému trojúhelníčku na palubní desce – její ruka k němu dorazila současně s Františkovou.
A už stáli a varovně blikali na ty za sebou. Do nikoho nevrazili.
„Tohle auto má skvělé brzdy,“ podotkl František věcně. Mrkl do postranního zrcátka na své straně a dodal: „To BMW za námi naštěstí taky.“
„Ještě do nás do všech může někdo najet. Třeba autobus.“ Laura se otočila a obhlížela situaci vzadu. „Nebo tank… Řetězová reakce.“
„Spíš dominový efekt,“ zívl Jenda a protáhl se. „Já vám říkal, že tahle dálnice je horší než D jednička.“
Za nimi skřípěly a kvílely brzdy, před nimi se rozkládalo moře aut všech velikostí, značek a barev. František studoval obrazovku navigace. Laura otevřela a vystoupila, pak se opřela o dvířka a postavila se jednou nohou na práh, aby viděla dopředu.
„Sahá to až do nevidím, nejmíň k dalšímu mostu,“ hlásila.
Z BMW za nimi vylezla zrzka se střapatým účesem, který se ve větříku ani nehnul. „Kruciš,“ pronesla směrem k řidiči, „neobrátíme to?“
František si mumlal nad navigací: „Tady přes tu dědinu by to šlo… Džemičko, ženuško, vytočíš se do odstavného pruhu?“
Řidič BMW ten nápad dostal dřív; zrzka sotva stihla nastoupit zpátky. Začal couvat, využil každý z dvaceti centimetrů, které mu nechala fabie za ním, energicky točil volantem. Dopředu… A dozadu…
Gema se chystala udělat totéž, jenže v té chvíli se v odstavném pruhu odnikud zjevil tmavomodrý ford, přehnal se kolem rychlostí, která byla v dané situaci hodně nepřiměřená, a zmizel vpředu. Za ním další auto, ‚blbej superb‘, vyjádřil se Jenda. Chlapík v BMW měl stažené okénko, takže slyšeli jeho klení.
„To nezvládnu, jedou jeden za druhým,“ hlesla Gema.
„Pusť mě za volant,“ řekl František. Laura souhlasně kývla. Táta měl jako řidič rychlejší reakce než jeho žena, i když byl o hodně starší. Zkušenosti, to se počítá. Od dvanácti (tehdy nebylo na silnicích a nejspíš ani na světě tolik četníků) pořád něco řídil.
Gema vystoupila. Odstavným pruhem se každou chvíli řítilo další auto; velký zelený volkswagen, starší mercedes, novější mercedes v pseudoterénní úpravě, bílé audi, malý oplík, toyota. Nějaký mohutný teréňák, snad range rover, po něm pár škodovek… BMW za nimi už stálo ve svém pruhu skoro napříč, ale řidič z něj vystoupil a vztekle rozhodil rukama. Jeho střapatá spolujezdkyně ukazovala dopředu.
Už to viděli všichni. V odstavném pruhu se sťukly dva vozy, řidička vínového subaru zezadu narazila do staré felicie, kterou řídila také žena, obě vystoupily a zkoumaly škodu – vcelku klidně, protože se dohromady nic nestalo.
„Bacha!“ zaječela zrzka z BMW.
Ke stojícímu subaru se rychle blížilo vysoké SUV a nebrzdilo.
„Bude řvát, že ta ženská v subaru nezapnula blikání,“ pravila Laura prorocky.
SUV – nějaké mitsubishi – konečně začalo brzdit, řidič strhl volant, najel do svodidel a zůstal viset jedním kolem nad mělkým příkopem. Otevřela se dvířka, objevila se bota. Taková jako vojenská, zatraceně nepohodlná a vhodná k propocení ponožek a získání kvalitní plísně mezi prsty. Minula stupátko a ztěžka dopadla na silnici. Za ní druhá, o nic jistější, následoval zbytek mladíka s dvoubarevným ježkem, dvěma lesklými cvočky v obočí a v kožené bundě, sešité desítkami drobných zavíracích špendlíků.
„Fešák,“ poznamenala Laura a Jenda se uchechtl, ale položil ruku na nůž u pasu, oldshatterhandovský tesák na medvědy.
Mladík se však netvářil agresivně. Spíš jen zmateně mžikal a nechápavě se rozhlížel. Z velkého auta se vyhrnula další mládež: dva taktak plnoletí kluci a dvě dívky v šortečkách, které… Hm. Laura se otočila k nevlastnímu bratrovi. „Neslintej.“
„Potřebovaly by vykrmit,“ mínil Jenda, který měl netradiční vkus, tudíž ho ani nenapadlo slintat, a Laura, náhodou typická představitelka onoho vkusu, se souhlasně uchechtla.
„Jsou sjetý,“ prohlásila Gema. Diagnóza stanovena, ještě razítko.
„Máš nemoc z povolání, marmeládičko,“ řekl jí František vlídně.
„Feťáci jsou můj denní chleba,“ opáčila zcela popravdě.
Jeden z mládenců se zapotácel, jako by to chtěl potvrdit, a řidič se skoro nesrozumitelně zeptal: „Co se to tady…?“
Dívka z jeho auta, ta s citrónově obarvenou hřívou, se hystericky zachichotala a šťouchla do blatníku, jako by chtěla vůz převrhnout do příkopu. Hihňala se a hihňala a nemohla přestat.
„Zácpa,“ ucedil muž z BMW, takový tvrďák po česku, trochu s břichem a oholenou hlavou. „Prostě zácpa.“
„A teď už se z ní nedostanem,“ dodal František.
V odstavném pruhu se za málem havarovaným mitsubishi nahromadily další vozy a jejich řada se už táhla až k obzoru.
* * *
Uplynula téměř hodina. Lidé většinou seděli v autech s vypnutými motory a otevřenými dvířky, nadávali nebo jedli, jiní postávali kolem, mluvili do mobilů, popíjeli kolu nebo se hádali ve stylu ‚Kdo vybral tuhle zatracenou trasu?‘ Popřípadě všechno najednou. Někteří spali. Někde vpředu řvalo dítě.
Řidič BMW (‚ahoj, já jsem Jára‘) a Jenda pomohli klukům z mitsubishi pohnout autem tak, aby mělo všechna kola na asfaltu. Dva z kluků vzápětí odpadli, jeden se uložil dovnitř na zadní sedadla, druhý si kecl rovnou na zem a opřel se o kolo.
Laura se zrzkou seděly na kapotě, kouřily a klábosily, František si hrál s navigací, Gema ostře sledovala mladého řidiče, který byl podle ní zfetovaný, jak upíjí nějaký energetický drink. Čert ví, co to s ním udělá.
Za pruhem zeleně druhá polovina dálnice normálně jela, ale provoz na ní postupně řídl. Pár lidí přelezlo dělicí pás a zkoušelo stopovat, nikdo jim však nezastavil, tak se všichni schlíple vrátili zpátky.
Jára z BMW zlostně zatřepal mobilem. „Ztratil se mi signál, sakra.“
„Před chvílí jsem volala mámě.“ Jeho zrzavá spolujezdkyně vytáhla svůj telefon, koukla na něj, načež ho znechuceně zase schovala. „Ani čárka.“
„Já se Martinovi nedovolala,“ poznamenala Laura, ale netvářila se nijak tragicky. Synáček odpromuje i bez mámy, říkal její výraz.
„Ani se to nehne,“ postěžovala si útlá dívka, která by podle Jendy potřebovala vykrmit, a neurčitě mávla rukou kamsi dopředu. Její uhihňaná kamarádka se ochable rozvalila v kabině a nejspíš usínala.
„Nehne,“ souhlasil Jenda. Usoudil, že se před ním nakrucuje jenom ze zvyku, ne že by se jí líbil. Jemu se zase nelíbily její vlasy, připomínaly mu ananas z konzervy. Kromě toho nechtěl provokovat toho cvoka za volantem. Znovu se dotkl nože na opasku. Uklidňující pocit, mít nějakou zbraň.
František prohrábl přihrádku pod palubní deskou. Jenda hlasitě vydechl. Věděl, co tam otčím schovává. Vtom se Gema pohnula, vysoukala se z auta.
„Jdu se kouknout, kde to vázne,“ prohlásila. „Přesedni si, Frančo. Kdyby se to náhodou pohnulo.“ Chytila kabelku, přehodila si ji křížem přes rameno a vyrazila mezi stojící auta.
Proplétala se mezi těmi lesklými nebo zaprášenými brouky s otevřenými krovkami – dvířky, nahlížela do soukromí posádek, naslouchala útržkům hovorů. Nikdo nic nevěděl a většina spoléhala na to, že se dostaví policie a řekne jim to. Nojo, proč tady ještě nejsou? Neměl by se nad námi vznášet vrtulník? Aspoň mapovat situaci? A proč se zatraceně ztratil mobilní signál, copak zbourali nejbližší věž?
O prorezlý bílý ford se opíral vyčouhlý muž v kostkované košili (přesně takové, jaké Frančo odmítal nosit). Zavolal na ni: „Hej! Paní nebo slečno, nedáte si jedno chlazený nealko?“
Gema se otočila. Zezadu jí občas hádali o dvacet let míň, musela to pokaždé uvádět na pravou míru… Chlapík se ale netvářil překvapeně a ruka s plechovkou birelu mu neklesla. Dál se na ni přátelsky zubil. „Jdete zjišťovat, co se stalo?“
Došla k němu. „Co vy o tom víte?“
Zavrtěl hlavou. „Akorát že je v tom něco divnýho.“
„Žádná policie,“ kývla.
Ušklíbl se. „To bych viděl jako normální, nejsou zas tak poskočný a maj‘ strach z davu… Ale ta druhá strana. Zpomalovala a zpomalovala… A teď? Už pět minut tam nepřejela ani koloběžka.“
„Třeba už jsou všichni Pražáci z města pryč. Na chalupách. U moře. Nebo ve Vídni na nákupech.“
Odmávl to jako zjevný nesmysl. „Hanuš,“ představil se a otevřel jí pivo. „Pijte, dokud nezteplalo. Lednička chladí, jenom když je puštěnej motor.“
„Moje kadeřnice to asi s tím melírem přehnala,“ zamumlala a sáhla si na vlasy. „Že se mnou mluvíte jako s blondýnou.“ Napila se. Pivo bylo studené, tak ani moc nevadilo, že je nealko. A Hanuš se vděčně zasmál, i když ten fórek nebyl nic extra.
„Posaďte se,“ ukázal na sedadlo.
„Postojím, doteďka jsem seděla.“
„Tak jo. Víte, stala se mi taková věc,“ začal. Okamžitě se přepnula do naslouchacího modu, jako by byl pacient. „Bral jsem benzín u Shellů, protože už to na mě svítilo červeně padesát kilometrů a žádná pumpa… Jsou drahý, bestie. Umejval tam okýnka takovej… cigoš, ale slušnej. Chtěl pětku, já měl jenom dvacku, tak jsem mu ji strčil. Než jsem se vrátil od pokladny, stála mi u auta Cikánka, klasická, černá, vrásčitá, pět spodniček, zlatý řetězy a květovanej šátek, a povídá mi: ‚Nejezdi po tý silnici, mladej muži. Číhají tam škaredý věci, zlý věci. Vidím růžověj oheň a smrt. Nejezdi tam.‘ Pak se otočila a odkolíbala se. Ten kluk, možná její vnuk, se zatvářil, jako že se za babču stydí, načež vypad‘.“
„Hm. Pravá cikánská věštba,“ řekla Gema jen tak, aby řeč nestála.
„Jo. Ani nevím, proč se vám svěřuju,“ ošil se Hanuš.
„Já to vím. Jsem typická vrba. Vyzařuju důvěryhodnost.“
„Asi jo.“ Zasmál se.
Gema mu úsměv oplatila. Že by malinký flirt? Fakt si nevšiml, kolik jí je? Vzpomněla si na název dědiny, kudy chtěl Frančo objet zácpu, než jim v tom neukáznění kolegové řidiči zabránili. Nakoukla mu totiž přes rameno do mapy a nevesele se uchechtla: Rakvice. A na druhé straně silnice, která křižuje jejich dálnici nadjezdem, Kerchov.
„Uvízli jsme mezi Rakvicemi a Kerchovem,“ pronesla zamyšleně. „Bezva, co?“
„Začínám se bát,“ otřásl se Hanuš. „Hele, zamknu si popelnici,“ ukázal na auto, „a jdu s váma. Podívat se, kde je ta ucpávka.“
* * *
Pod mostem nadjezdu, kde jejich dálnici křížila jiná rychlostní silnice, uvízla obrovská cisterna. Jak se snažila prodrat na druhou stranu, dostala se nějak napříč, vybourala hlubokou třímetrovou rýhu na betonovém stropě a zůstala trčet, beznadějně zaklíněná. Blokovala oba jízdní pruhy – vlastně všechny tři, odstavným by teď projelo leda kolo. Pokud by cyklista neměl moc široká ramena.
Kolem se hemžili lidé, pokřikovali a rozkládali rukama.
„Žádnej nemá modráky,“ poznamenal Hanuš. „Člověk by čekal někoho v montérkách, ne?“
Gema kývla. „Aspoň v americkejch, kovbojskejch.“
Znovu ho rozesmála. „Nojo, ty nosíme všichni.“ Pleskl se po džínech. „Připomněla jste mi ten vtip, jak koukají kovbojové na western a stěžujou si: ‚furt ty filmy o práci!‘“
Do cisterny zřejmě ve chvíli nárazu na most najel mohutný mercedes, zapasoval se napůl pod ni a pomačkal si předek. Na deformované kapotě seděla žena v šatech pestrých, až oči přecházely, s ostře růžovou kytkou ve vlasech a boulí na čele. Měla rozmazanou řasenku, nohy v letních kozačkách jí nešťastně visely, ale očividně už se uklidnila.
Až pod mostem, u spláclé kabiny tahače, postávali dva muži v pomačkaných oblecích s kravatami, třetí seděl uvnitř a pokoušel se nastartovat. Motor zařval, tahač se zaškubal jako v posledním tažení, ale nic se nepohnulo. Most držel, cisterna také.
„Muži v černém,“ zašeptal Hanuš.
Teď zase vyprskla smíchy Gema. „Jasně, typický truhlový kvádra. Nejsou to Cikáni?“
Hanuš se rozhlédl. „Ta maringotka,“ řekl a ukázal rukou. „Hm. Na můj vkus je tady kapku přeromováno.“
Byl to spíš karavan, ale pomalovaný v pouťovém stylu, vesele barevný a s lesklými ozdobami na oknech, jenomže teď stál nakřivo v příkopu, napůl schovaný za vysokou bílou dodávkou, která zastavila jen tak tak, asi centimetr od jeho zadních světel.
Z maringotky právě dva mladí kluci vynášeli stolek, za nimi se hrnula kudrnatá dívenka s rozkládací židlí a objemná dáma s plátěným plážovým lehátkem. Dívka i starší žena měly divoce květované sukně a cinkaly náramky, nápadnými náušnicemi a řetízky.
„Bezva styl,“ promluvil za Gemou mladý ženský hlas. Ohlédla se.
Za nimi stála baculatá dívka v šatech z ponuré černé krajky, s korzetovým živůtkem, v masivních černých kožených botách do půli lýtek, s černými očními stíny. Odhrnula si rukou s černě nalakovanými nehty pramen dlouhých černých vlasů. „Není to úžasný, když se někdo nebojí bejt jinej?“
„Mně cigáni nevaděj,“ ozval se muž, rozvalený v otevřené oktávce, a odložil dávno přečtené noviny. „Akorát mi vaděj, když se napasujou pod most a zablokujou silnici. To bych fakt vraždil.“ Ovšem nijak krvelačně se netvářil. Jen znuděně.
„Ta cisterna patří k maringotce?“ zeptal se Hanuš.
„Nojo. Maringotka, to jsi vystih‘,“ ušklíbl se muž a podrbal se na břiše. „Při tom nárazu se odpojila od toho mercedesu, co ji táhnul. To ste měli vidět. Parádně to prásklo, řev, skřípání, baby ječely… Tady vedle do sebe ťuklo pár aut, ale nic moc…“ Ukázal neurčitě k levému pruhu, kde se k sobě tulily dva vozy, větší peugeot a skoro terénní toyota. Řidiči se už dávno pohádali, usmířili, a teď na kapotě hráli karty.
„Táta to taky neubrzdil,“ svěřila se dívka v černém. „Dacie jsou nanic. Teče z nich olej.“
„Jenom z těch, co mají rumunskej motor,“ prohlásil muž z oktávky. „Některý mají motory francouzský, renaulťácký.“
„Francouzi jsou stejný bordeláři jako Rumuni,“ mínil Hanuš.
Baculka v černém (nedotažená gotika, zhodnotila si ji Gema – asi má vkus, nepřehání to) najednou vykulila oči. „Hele!“
Gema sledovala směr jejího pohledu. „To není cisterna,“ vyslovila pomalu.
„To je sud,“ hlesl Hanuš s posvátnou úctou.
K domnělé cisterně totiž přistoupil jeden z mužů v černém, něco na jejím boku chvilku montoval, pak poodstoupil a s rozmáchlým gestem udělal místo statné matróně z maringotky.
„A má pípu,“ zašeptal muž z oktávky.
Za ženinou širokou květovanou sukní se objevil kluk, který předtím nesl stolek. Teď valil vysoký sloup papírových kelímků. Snědá žena si od něj jeden obřadně vzala, otevřela kohoutek a nalila do kelímku narůžovělou tekutinu.
Pak se otočila, udělala pár kroků a podávala pohárek, tedy spíš pořádný pohár, muži v jednom z aut v první řadě za cisternou. Uklonila se a něco mu řekla.
Muž se pohárku rozpačitě chopil a opatrně ochutnal. Pomalu, nejistě se začal usmívat. Žena natočila další pohár a chlapec ho odnesl dalšímu řidiči. Žena nalévala další a další, objevil se druhý kluk a dívenka a oba hbitě roznášeli a roznášeli. Pár lidí si přišlo blíž, ale nezdálo se, že by to nějak zdržovalo, malá fronta zůstávala krátká a přátelská.
„Víno,“ začichal Hanuš, který stál nejblíž. „Vynikající víno,“ dodal, když ochutnal.
Muž z oktávky zamumlal do svého kelímku: „Já sem teda pivař, ale tohle…“ Tiše mlaskl, olízl se. „Fakt lahoda.“
Gema si vzala pohárek od chlapce, který na ni vesele mrkal, poděkovala mu úsměvem. Kluk něco zažvatlal v cizí řeči. Pseudogotická dívka se natáhla a vzala si svůj příděl od kudrnaté dívenky.
„No, stejně odtud hned tak neodjedeni,“ mínil Hanuš.
Gema tiše vychutnávala víno. V bílém pohárku mělo jemnou růžovou barvu a chutnalo skvěle, prostě úžasně. Oběť silnici. Zvláštní, úplně speciální mýtné.
„Co to ten kluk žblebtá?“ zeptal se muž z oktávky.
Gema zavrtěla hlavou. „Ještě nevím,“ řekla. Byla si jistá, že až vypije tenhle pohár, začne rozumět nejen řeči majitelů sudu, ale možná i řeči zvířat. Víno na ni mívalo ten účinek, a čím lepší bylo, tím silnější efekt.
Opřela se o nějaký starší citroen. Jeho řidič a pán neprotestoval, věnoval se svému poháru a jí jen zběžně pokývl. Hanuš si dřepl na silnici a opřel se Gemě o koleno. Dívka (,já jsem Petra‘, ťukla svým pohárkem o jeho) se zase opřela o něj.
Čas se začal chovat nevypočitatelné, cukal se jako při rychlém převíjení. K sudu se trhanými poskoky sbíhali lidé a každý dostal pohár. Byly to pořádné porce, skoro půllitrové, a kelímků neubývalo.
„Tolik jich v té maringotce přece nemůžou normálně vozit,“ poznamenal Hanuš, „copak to měli nachystané předem?“ Nikdo mu nevěnoval pozornost.
Gemě se zazdálo, že v překotně postupující frontě u sudu zahlédla Lauru i Františka, oba si vzali pohár a zase odešli.
Pak před ní najednou stál Jenda. „Mami,“ usmíval se na ni, „ještě nejsi opilá?“ Upíjel a jeho úsměv byl širší a širší, až se do něj vešla i Petra, a že jí byl docela kus.
„Trošku,“ připustila. „Jak to, že ty piješ?“ Jenda byl zarytý abstinent – alkohol mu prostě nechutnal.
„Je to výjimečná situace a výjimečné víno,“ odpověděl. Koukl na Petru. „Bezvadný šatičky. Nosferatu?“
Zvedla se a oprášila. „Nojo. Po síti to vyjde dost levně.“
„Levně, jo?“ řezavý hlas porušil poklidné mumlání kolem. „Kdybys na to měla vydělat…“
„Mami,“ hlesla Petra, „nedělej ostudu.“
„Já dělám ostudu? To ty tady chlastáš! S chlapama!“ Petřina matka byla agresivně štíhlá, měla agresivně mahagonové vlasy a dokonalý kostým na cesty z dokonalé uměliny, z níž se Gema osypávala už od pohledu.
„Nebojte,“ řekla. „Dělám tady gardedámu.“
„Vy?!“ Dáma si změřila její nezmačkatelnou dlouhou sukni (tak trochu etno, klidně by splynula s lidmi od sudu a z maringotky) a ušklíbla se. Než ale mohla vyslovit komentář (jistě nepříjemný), objevil se muž v černém obleku, obdařil ji okouzlujícím úsměvem plným bílých zubů a strčil jí do ruky pohár.
Promluvil svou řečí, ale tentokrát už mu Gema rozuměla. „Nejlepší víno za posledních deset let,“ přeložila. Hanuš a Petra na ni vrhli udivené pohledy. „No co,“ zamumlala, „víno sbližuje národy.“
Všichni se zasmáli, i muž v černém. Očividně také rozuměl, možná i řeči zvířat. Petřina matka se mračila, ale vůně vína už jí vnikla do nosu, už nemohla odolat, upila a mrak z jejího obličeje se pomalu vytrácel.
Gema jako ve snu slyšela, jak její ostýchavý syn vykládá Petře, že tyhle korzety (opatrně se jedním prstem dotkl jejích hezky obalených žeber) vypadají nejlíp, když mají co obepínat, a krajky jsou úžasné, když mají co skrývat, o pár kilo míň, a už to nebude ono. A Petra se culila a červenala a nepůsobila vůbec goticky unyle.
„Musím se vrátit,“ zašeptala Gema. „Musím…“
Muž v černém ji chytil pod paží a jemně ji vedl k mostu. Žena v květovaných šatech, která vystřídala mohutnou matrónu, jí dolila pohárek, pořádně, skoro s kopečkem, ale tohle víno se nechtělo rozlévat na silnici, chtělo k lidem… Upila.
Netočila se jí hlava. Točil se s ní čas, nevěděla jistě, jestli nemá po víkendu jít do školy, netušila, jak zvládne maturitu a jestli se vůbec někdy vdá.
Kráčela zpátky mezi vozy, které jejich majitelé opustili nezamčené, bez obav z krádeží, jen aby si nechali nalít růžové víno. Zastavila se u suzuky, která jí byla povědomá. Seděl v ní takový postarší sympaťák a také upíjel jako všichni, ale pomaleji než jiní, a díval se na ni vědoucíma očima.
„Mohl byste být můj manžel,“ řekla mu. „Jednou. Někdy, až mě přestanou bavit laciné věci a zatoužím po něčem opravdu vzácném. Po něčem, co se nezkazí, nechytne rez ani plíseň.“
Vylezl z auta, trochu ztěžka, pozor na hlavu, vzal ji za ruku a usadil za volant.
„Tohle auto už jsem řídila,“ vzpomněla si. „Ale dneska nebudu, protože… to víno…“
„A slunovrat,“ dodal vážně.
„Jasně. Slunovrat,“ přikývla. „Mohl byste se jmenovat třeba Frančo.“
„To by šlo,“ přisvědčil. „Nezapomínejte, že noc bude krátká. Nejkratší v roce.“
„A novoluní,“ řekla. „Žádný měsíc. Kdo nám jenom posvítí?“
„Noc bude růžová!“ zavolal někdo venku na silnici. Stál na střeše auta o pár metrů dál a mával pohárkem. „A jdu si pro další!“ Seskočil a vyrazil nemotorným klusem k mostu, ke zdroji.
Posádka mitsubishi se začínala budit.
Citrónová blondýnka, křehká a něžná na pohled, už nebyla uhihňaná, ale protivná a po mrzutém klukovi za volantem házela nevlídnými pohledy a ostrými slovy, div že jimi nerozbila přední sklo. Za nimi se zvedl další mladík, protíral si červené angorácké oči a tvářil se dost zombifikovaně.
„Jako zombík,“ sykla Laura, očividně naladěná stejně jako její macecha. Gema jen kývla. „Kde je Jenda s tou svojí mačetou?“ pokračovala Laura.
„Dneska má jenom tesák,“ opravil ji František, Frančo; Gemě se podařilo chytit správný čas a na chvíli si ho podržet, takže si vzpomněla na ten pošmourný den, kdy se pěšky, v doprovodu všech svých dětí, vydali na radnici.
A už se objevil Jenda osobně, dokonce s posilou: držel si jednou rukou kelímek a druhou gotickou dívku Petru. „Snad to nebude potřeba,“ řekl vážně – pochopitelně slyšel, o čem je řeč.
Mladík v teréňáku se teď zuřivě drbal ve vlasech. Blondýnka na něj něco štěkla. On jí stejně vztekle odpověděl, načež vypadl z auta, doslova, protože přehlédl stupátko, a vkleče na zemi začal zvracet. Potom se zlostně rozhlédl a vypálil na pár lidí z okolních aut: „Co čumíte!“
„To bude absťák,“ zavěštila si Gema zkušeně.
Poslední kluk z mitsubishi se spolu s druhou, ananasovou blondýnkou právě vracel od velesudu pod mostem. Nesli po dvou pohárech. Řidič a vzteklá dívka se jich chopili, zapomněli na hádku a žíznivě pili.
Gema si vyměnila pohled s Laurou, ta koukla na svou novou známou, zrzavou Renátu z BMW, všechny tři starostlivě pokývaly.
„Mně si nedones, ty hajzle!“ houkl zombík a znovu se podrbal. Zapotácel se a šlápl do zvratků. Začal klít, monotónně a bez invence, samá kurva a píča – Gema pohrdavě ohrnula rty, od klientů ve špitále byla zvyklá na větší rozmanitost.
„Byl si tuhej,“ odsekla mu ananasová.
„Dojdi si sám a přestaň prudit,“ dodal její společník, asi nejstřízlivější z party.
„A přestaň tady dělat divadýlko,“ připojil se řidič. Seskočil na silnici a bojovně se rozhlédl. „Co je tady k vidění? No?“
Někteří diváci se radši otočili a vzdálili se, jiní zalezli do aut. Ale mladík se nějak rozjel a zvyšoval hlas: „Já ty vaše blbý ksichty taky nemusím! Táhněte do pekla, debilové! Co čumíš, dědku?!“
To poslední patřilo Františkovi, který stál u dvířek suzuky a klidně popíjel. Dvoubarevný mládenec mu starosti nedělal; byl vzteklý, nicméně při smyslech. Víc mu vadil ten druhý, který se potácivě blížil příkopem.
Už byl mezi hranatým novým fiatem a zlatohnědým yeti. Oba řidiči i s posádkou se uchýlili do vozů a zamkli se. Zombík kopl do předního kola fiatu a zle se zašklebil. Pak se zaměřil na posádku suzuky.
„Tlusťoši!“ zahulákal. „Tlustoprdi vyžraný!“ Nakopl druhou přední pneumatiku fiatu a předvedl ještě šílenější škleb.
Laura se zamračila, tohle se jí fakt dotklo. Jenda koukl na Petru, postavil kelímek na střechu a položil ruku na nůž.
„Teď má aspoň nějaké téma,“ komentovala feťákův projev Gema. František se tomu tiše zasmál.
„Ty se mi budeš vychechtávat, ty sráči?“ zařval mladík a vrhl se na něj.
František měl pravou ruku v kapse a Gema, Laura i Jenda věděli, co v ní má. Klukovi však někdo skočil do cesty. Jára z BMW. Celkem bez námahy hubeného mladíka odhodil, ten se svalil na bok zlatohnědého vozu a sesul se na zem.
Na Járu se teď ovšem hnal druhý kluk, řidič s dvoubarevným ježkem, za ním citrónová blondýna. Oba vykřikovali něco o zasraných měšťácích a sockách. Jára (patrně měšťák z BMW) se ohnal pěstí a dal ježkovi do nosu. Dívku zarazil svou větší hmotností Jenda (socka ze suzuky). Nepraštil ji, ale ani nemusel, protože se do ní pustila Petra, chytila ji za vlasy a energicky jí otloukala obličej o kufr BMW.
Gema se nadechla a chytila za paži druhou blondýnu, tu ananasovou, která unikla Lauře. „Nech je,“ sykla na ni a dívka se neochotně podrobila.
František už vytáhl z kapsy ruku s pistolí, ale držel zbraň za hlaveň a používal ji jako obušek na feťáka, který znovu a znovu vstával, ačkoli mu tekla krev z nosu a z naraženého lokte. Třetího kluka zpracovávaly Laura se zrzkou z BMW.
Jenda krotil Petru, aby křehotinku nezabila, ale smál se přitom, až se zalykal. „Amok!“ vyrážel ze sebe přerývaně. „Parádní amok! Petro, já tě mi-lu-ju!“
Kolem se znovu objevili diváci, fandili a mávali pohárky (ale víno jako zázrakem nikomu nevyšplíchlo). Aspoň nějaká zábava.
Gema v rychlosti vyzpovídala ananasovou dívku a dozvěděla se, že Mek hrozně chlastá, snad si i něco píchá, a cestou mu ten blbec Sávo strčil jointa, asi to přepísk…
„Budeme ho muset něčím svázat, než si ublíží,“ konstatovala.
Jenda ji kupodivu slyšel i ve své euforii. „Zbyl nám v kufru jeden popruh,“ zavolal. „A ty řemínky od lyží, co jste tam zapomněli.“
Jára z BMW přidržoval schlíplému dvoubarevnému klukovi u úst pohár s vínem. „Jen se napij, tohle ti udělá dobře,“ domlouval mu.
Všechno se ztišilo, Laura se zrzkou uklidňovaly třetího kluka, který se rychle vzdal, Petra podávala citrónové dívce papírové kapesníčky, František ostražitě sledoval Meka, který se nekoordinovaně hemžil na zemi a pořád se pokoušel vstát.
Vzhlédl, když mu Gema položila ruku na rameno. „Snad jsem mu neublížil.“
Jenda už nesl popruh a řemínky. Spojenými silami kluka spoutali a uložili zpátky na zadní sedadlo teréňáku. Ananasová dívka dostala za úkol dohlédnout, aby se neudusil vlastním jazykem nebo zvratky. Třetí kluk, Laura a Renáta se vydali s prázdnými poháry (Petra měla skvělý nápad označit je jmény majitelů) pro další víno.
Gemě donesl Hanuš nový pohár (a trpce litoval, že přišel o pěknou scénku). Uvědomila si, že už vypila přes půl litru a vůbec se jí nedělá špatně. Jen ten čas. Divné.
Ráda by se Františka zeptala, kolik je jí let a kdy vlastně bude ta svatba, kterou jí slíbil, ale něco jí špitalo, že by to od ní bylo hloupé. Tušila, že je o dost starší než Hanuš, i když se o ni ten fešák tak dojemně stará. Ale když se vrátily Laura s Renátou, zjistila, že se stejně chová k nim, a trochu se jí ulevilo – a trochu, jenom trošinku tím byla zklamaná.
Jenda s Petrou si vlezli do auta a potichu si tam povídali, Laura se usadila s Renátou na kapotu BMW na další cigaretu, a Gema vytáhla Františka na procházku po druhé polovině dálnice. Bylo tam úplně prázdno a pusto.
„Tohle není normální,“ mumlal František. „Jako by nás svět ignoroval.“
A pořád žádní policajti, pomyslela si Gema.
Na jejich straně dálnice bylo naopak přeplněno, nacpáno a přecpáno, zato tam zavládlo přátelské ovzduší. Nad svodidly přes dělicí pás někdo natáhl pestrou plachtu, kdo ví, kde ji vzal, a pod ní se odehrávalo cosi s doprovodem četného chichotání. Když se už blížili k mostu, uslyšeli hudbu, kytaru, tahací harmoniku, housle a smíšený sbor, jemuž dominoval ječivý soprán.
„To je paní Margot,“ řekla Gema.
„Kdože?“ přeptal se František (ten chlap vedle ní, kterého sotva znala, ale dobře věděla, že by s ním mohla něco mít).
„Taková mohutná, v široké sukni,“ vysvětlila.
„Znáš ji?“ Upíral na ni pohled, velmi vážný, znepokojený.
S námahou se soustředila na čas, současný a pravý. „Asi jsem to zaslechla. Někdo ji oslovil nebo co.“
„Cikánka,“ řekl.
„Španělka,“ opravila ho. „Ale možná je španělská Cikánka.“
„Jakživ jsem tak obrovitej sud neviděl… Jak je vůbec napadlo, že se s ním vejdou pod most?“
„Třeba…“ Svraštila obočí, tohle bylo divné i na ni, ale stejně to řekla: „Třeba si ani nemysleli, že projedou. Co když to takhle nachystali a neodjedou, dokud se všechno víno nevypije?“
Oběť. Oběť silnici. Zvláštní druh mýta…
Potřásl hlavou a mlčel, a v tom mlčení se ozývalo znepokojení; jako by tuhle ženu, s níž strávil dvacet let, vůbec neznal. Najednou jako by měla v hlavě věci, které s ní nezažil. Soukromé věci, jaké se projeví jedině v dlouhé, opilé zácpě na dálnici.
* * *
Mezi auty se tančilo. Sólově i v párech, kroky omezené netypickým parketem, ale o to spontánnější. Jeden z mužů od sudu Gemu vtáhl do reje (ale předem se pohledem dovolil, dokonce se lehce uklonil), Margot Františka jemně poklepala po rameni a nabídla mu plátěné sedátko.
Něco mu přitom povídala, ale nerozuměl jí. „Moje žena po první skleničce rozumí všem,“ vysvětlil jí s jistou lítostí, „já ne.“
Souhlasně přikývla a znovu ho jemně popleskala. Pochopil, že teď mluví o Gemě – a znělo to uznale. Vzpomněl si, že jeho žena kdysi psala básně. A skládala písničky, jenomže se nikdy nenaučila pořádně hrát na kytaru, nebyl čas, museli živit čtyři děti… A tohle, tenhle den, ta silnice a sud s růžovým vínem… Zatraceně, to přece je báseň.
Báseň jako víno. Víno jedna báseň.
A přesně v tom okamžiku na ně někdo vystřelil.
Margot se skácela i se židlí. Uviděl krev. Vzhlédl a spatřil na mostě ty muže, byli tři a měli pušky. Ozařovalo je slunce, klesající k obzoru – dálnice se tady stáčela k západu. Jako by měli svatozář, pch, temní andělé pomsty, ale za co pomsty?
Nevšiml si, kdy vlastně vytáhl pistoli z kapsy, zamířil… Prostřední z mužů sebou škubl, zmizel pod zábradlím. A ještě druhý. Třetí se ztratil také, ačkoli zazněly jen dvě rány.
„Asi se teď plíží za zábradlím pryč,“ mínila mladá žena, která se při prvním výstřelu schovala na zadním sedadle nablýskaného černého volva.
Margot se těžce zvedala. Držela si rameno, prsty měla od krve. Gemin tanečník a František hlasitě vydechli, oba současně. Nalévání vína u sudu se na chvíli zastavilo, chlapec, který ho měl momentálně na starosti, zahrozil pěstí k mostu a zamumlal něco ošklivého, něco jako kletbu.
„Čarostřelče,“ řekla Gema Františkovi a zezadu ho objala, otočil se a vřele ji políbil, všichni lidé od sudu a z maringotky zatleskali. Gema překvapeně zamrkala, už zas se jí pomíchal čas, nebyla si jistá, jestli tohle není z jeho strany nežádoucí důvěrnost.
Margot se na něco ptala a Gema překládala: „Nezabils je?“
Zavrtěl hlavou. „Mířil jsem na rameno.“ Ukázal to, aby nebylo mýlky.
Margot pochvalně kývla, jako by skutečně věřila, že kam zamíří, tam se trefí. Náhodou to tak opravdu bylo; Gema si vybavila všechny ty terče na střelnici, proděravělé blízko středu. Pak si uvědomila, že Cikáni – nebo Španělé – se neptají, proč na ně tamti chlapi stříleli. Jako by to věděli. A kde je ksakru policie?
Ignoruje nás. Celý tenhle svět nás ignoruje.
Margot si vyhrnula rukáv, jeden z mužů se k ní hrnul s jódem a obvazem. Bylo to jen škrábnutí a statná žena už se smála, jak dobře to dopadlo.
„Musíme zpátky,“ řekla Gema. „Jenda si dělá starosti.“ Zamrkala, protože ho před očima měla desetiletého. Pak dvouletého. A když se narodil, s tím smutným obličejíkem. Každopádně teď musela za ním.
Rozběhla se, Frančo, ten čarostřelec, se k ní přidal. Stojí o mě, pomyslela si dojatě. Brzy se vezmeme. Chci hezkou svatbu, malou, ale bílou. V nových šatech, ne ve starém, i když nenošeném kostýmu.
„Ta vaše telepatie,“ supěl Frančo a Gema se jen krátce podivila, odkud o tomhle ví.
Jenda přešlapoval u auta, Petra ho úzkostně a zároveň útěšně držela za ruku. „Mami!“ vyhrkl. „Co to…?“
„František postřelil dva útočníky, třetí utekl,“ oznámila mu stručně a věcně, najednou nečekaně správně orientovaná v čase.
„Co se to kruci děje?“ ozval se Jára z BMW. Znělo to žalostně. Jára byl chlap, zvyklý stát oběma nohama – nebo čtyřmi koly – na zemi. A svého času se držel zuby nehty. Jeho žena se dokázala vznášet s Laurou v cigaretovém dýmu na pomezí podivností, on ne, a právě teď ho to dost trápilo. „Jak dlouho tady budeme?“
„Než se vypije všechno víno,“ odpověděl mu František, Frančo Čarostřelec.
* * *
Stmívalo se, pomalu a neochotně, hodiny sice běžely, ale slunci se nechtělo spát. Lidé se ovšem unavili pitím a křepčením a ukládali se do aut, naležato nebo vsedě, podle toho, kolik měli místa.
Jenda vykonal zdvořilostní návštěvu u Petřiných rodičů. Ne že by žádal o dovolení; jen jim chtěl ušetřit starosti. Holka je plnoletá, tak co. Otec byl téhož názoru, i když za to možná mohlo víno a silná ospalost. Matka byla opilá a dementně se křenila.
„Ani by si nevšimli, že tam nejsem,“ zamumlala Petra a přitulila se, skoro se na něj pověsila. Plnou vahou, a byla to slušná váha. Jenda se pro sebe hrdě usmál, že ji udrží. Nacpali se do suzuky, jenže Lauře tam bylo těsno, tak se zašla zeptat Hanuše, jestli by neměl místo… Měl.
Renáta spala Járovi na rameni. František podřimoval s pistolí na klíně. Gema poslouchala šepot těch dvou mladých, čím dál víc se jí rozmazával a rozplýval, už se neměla čeho chytit a plynula také, volná v čase i prostoru, volná ve snu, který si zvolí…
Probudilo ji zdvořilé zaklepání na okénko. Její španělskocikánský tanečník, který se mohl jmenovat Pablo nebo Juan nebo Pedro či Alvarez a tak dál, jí podával malý balíček v plátně. Ukázal na Francovu pistoli. Gema udiveně zvedla obočí.
Něco na ni zadrmolil. S povzdechem shledávala v hlavě zbytky té řeči, které před chvílí rozuměla. Náboje. Do pistole. Rozbalila plátno, a jo, byly tam, dva lesklé náboje.
„Margot,“ vysvětlil.
Gema přikývla. Margot, matka rodiny a čarodějnice, jasně.
Koukla na Františka, už byl vzhůru a tiše sledoval, co se děje. Natáhl ruku, vzal si náboje v plátně a důkladně si je prohlédl. „Vypadají normálně,“ řekl.
Gema se ohlédla na muže za oknem, ale už tam nebyl. Splnil úkol a zmizel.
„Začarovala je,“ hádala.
„Cože je začarované?“ ozval se Jenda ospale. Petra vedle něj se pohnula, našla si pohodnější polohu, ale neprobrala se.
„Náboje,“ odpověděl František. Nastrkal je do zásobníku, místo těch dvou spotřebovaných. „Jen spi, Jeníku, staří rodiče bdí.“
Konečně se setmělo. Na dálnici vládlo ticho, v protisměru pořád nic nejelo, neobjevila se žádná policejní helikoptéra. Svět na ně dál vytrvale kašlal.
Ráno odtud odejdeme, třeba pěšky, pomyslela si Gema a zívla.
***
Cvrkot cvrčků, vzdálené chrápání, ještě vzdálenější přiopilý zpěv. Ševelení trávy a keříků za příkopem, touhle dobou už řádně očůraných – ale zřejmě jim to nevadilo.
Potom se najednou udělalo opravdu, ale opravdu tma. Temnota, hluboká a beztvará. A v té temnotě se ozvaly kroky.
Byly to těžké kroky, šoupavé, nejisté. Duněly a ten zvuk se přenášel zemí a silnicí, až se všechno kolem chvělo. Starší auta se úzkostně rozvrzala, novější vozy vibrovaly, jako by chtěly samy nastartovat a ujet, přestože neměly kam. Možná by chtěly vzlétnout. Třeba zapomněly, čím jsou, a považovaly se za něco jiného.
Gema se v duchu uchichtla, ale ty kroky ji vzápětí připravily o všechen humor, jako by z ní naráz vysály radost, jež zbyla po vypitém víně.
Byly těžké, nemotorné, tápavě. Drtily štěrk na krajnici a bořily se do asfaltu.
Obuté kroky, ale boty na neviditelných nohou byly určitě roztrhané, se žraloky a ulámanými podpatky, se ztracenými tkaničkami a zarezlými zipy.
Pak někdo zaječel. Bouchla dvířka. Rozezněl se alarm. Vřískání, trhaný zalykavý křik. Tupé údery. Alarmy houkají, piští, troubí a jódlují. Lidé řvou a vřeští hrůzou.
Několik řidičů rozsvítilo, ale reflektory nedosáhly dál než na metr, světlo pohlcovala temnota. (Temnota je aktivní tma, napadlo Gemu. Ne pouhá absence světla, temnota na svou existenci vynakládá úsilí…)
Svítilo už hodně aut. Spojené slabé kužílky mdlé záře temnotu přece jen trochu potlačovaly. Mezi vozy se pohybovaly nezřetelné postavy, zdály se obrovské, ale nejspíš měly normálně lidskou velikost, jen rozmlženou do prostoru. Potácely se, vrávoraly, ale úporně strkaly do aut, dokonce se dobývaly dovnitř. Rozbíjela se okénka. Bouchala dvířka, lidé se zamykali. Zoufalý jekot sílil.
Pár lidí v hrůze vylezlo z aut a dalo se na útěk přes dělicí pás, jenomže z nějakého důvodu se jim nedařilo přelézt svodidla nebo se zasekli v nízkém křoví, někdo se zamotal do plátna improvizovaného stanu, obklopily ho nemotorné přízraky. Nedalo se rozeznat, co se děje potom.
„Už jsou tady,“ zašeptala Petra. Sotva ji v té vřavě slyšeli.
Jenda vytáhl nůž. Pořádný, dlouhý nůž, který mu u pasu vždycky překážel, když si sedal.
Tak jo, řekla si Gema. Máme je tady. Zombie. Každopádně něco, co vylezlo z hrobů v Kerchově nebo Rakvicích. Možná při každém slunovratu, na který vyjde současně novoluní, pořádají mrtví pochod z Rakvic do Kerchova.
Účastníci pochodu už se jim dobývali do auta. Jenda vzadu stáhl okénko, počkal, až jeden strčí hlavu skoro dovnitř, vrazil mu tesák do krku a zuřivě zapáčil. Gemě se zdálo, jako by zahlédla oči, otevřená ústa plná temnoty, ohlušil ji pronikavý vřískot. Chvíli se nemohla ani pohnout, ztuhla hrůzou. Na auto se nalepil chumáč temné mlhy a pomalu po plechu dvířek klesal dolů.
František se ozval do lomozu a jeku zvenčí: „Džeminko, stáhni okno!“
Poslechla úplně automaticky. František vzápětí střelil do hlavy další příšeru, která se drala dovnitř. Ne, ta věc asi žádnou hlavu neměla.
Jenda už lezl ven z auta a vypadal netypicky bojovně, kde se to v něm vzalo? Petra se krčila za ním. Gema se chopila bezpečnostní tyče na volant, kterou s sebou vozili jako vzpomínku na své předchozí vozy bez elektronického zabezpečení. Lepší nešikovná zbraň než žádná. Františka měla za zády, připraveného střílet. Kolik že má ta pistole ran? Osm? Deset? Zahřměl další výstřel, skoro ji ohlušil, ale zachránil ji – do auta se sápaly temné spáry, ano, sahala po ní sama temnota… Po Františkově výstřelu se netvor zachvěl a rozmlžil, Černá mlha padla na silnici.
Určitě už by nám sahala po kolena.
„Zůstaň v autě!“ křikl František na Jendu, ten se na něj otočil a automaticky poslechl. Ke kvílení a nářku se přimísil vzteklý řev: hnal se k nim Hanuš s mačetou v ruce, za ním se Laura sveřepě rozháněla sekerkou. Tábornické vybavení… Stíny jim uhýbaly, některé se rovnou rozplývaly v loužích tmy, jež pokrývaly asfalt. Jako by se vzdávaly.
Renáta pootevřela dvířka a vtáhla Lauru do BMW, Hanuš se vmáčkl vedle řidiče.
Mládež z mitsubishi nevydržela uvnitř. Všichni vyskákali a s řevem mlátili kolem sebe vším, co jim přišlo pod ruku. Gema viděla, jak beztvaré příšery uhýbají – zhruba rychlostí tekoucího medu. A když nemůžou uhnout, nabalí se na útočníka jako měňavka. Pohltí ho. Možná pak někde vyplivnou jeho kosti…
Děsivá představa. O co jim sakra jde?
V nahodile nasvícené, mžikající tmě neustále vznikaly a hynuly nové a nové stíny, hutné nebo vláčně řídké, bez podrobností.
Obě dívky zmizely, obklopeny tmou. Po nich feťák Mek, chabě bušící do stínů rukama, pak dvoubarevný Sávo… Poslední, nejstřízlivější, se ze stupátka vozu snažil netvory odhánět velkou baterkou.
„Zhasni!“ zaječela na něj Gema. Dodatečněji to došlo. Vadí jim světla.
Kluk zhasl baterku. František okamžitě zareagoval a vypnul reflektory. Jára také – možná do něj Renáta kopla. Světla mitsubishi pohasla vzápětí.
Jsme takový ostrůvek tmy, pomyslela si Gema. Teď půjdou přes nás.
Schoulila se na sedadle, zakryla si uši, zavřela oči.
Těžké kroky. Těžký pochod mrtvých. Proč nemůžete v klidu ležet? Co nám chcete? Křehké auto se otřásalo, silnice pod nimi duněla a rezonovala.
František znovu vypálil. Trhla sebou a vzhlédla. Mezi stíny kráčela zřetelná postava, lidská, mohutná, v jakémsi nadměrném ochranném obleku jako hráč amerického fotbalu. Vztekle na střelce zahrozila, pak klesla do vrstvy tmy nad vozovkou.
Mezi vozy se objevil další obrněný fotbalista. Tentokrát Gema viděla, co dělá. Mával kolem sebe paprskem světla – jako světelným mečem z Hvězdných válek. Temné stíny ten zářící obušek tříštil a rozmazával ve vzduchu, jeho údery působily neobyčejně krůtě. Zle.
„Ty náboje od Margot mám na ně,“ poznamenal Frančo Čarostřelec a zastřelil ho.
Pluf, paprsek zmizel, muž padl.
Auta kolem nich zhasínala, ostrůvek tmy se šířil. Hlavní nápor pochodujících už pominul, teď se kolem šourali jen opozdilci.
František zastřelil dalšího muže se světelným obuškem.
Proč jsme na straně té manifestace mrtvých?
Gema zatřásla hlavou, ale informace se nechtěly utřepat. Frančo tentokrát něco pochopil rychleji než ona.
Poslední neforemné postavy ze tmy a černé mlhy se namáhavě sunuly mezi vozy. Všichni uvnitř těžce dýchali; samé těžké, namáhavé zvuky, myslela si Gema. Jsou unavení zrovna jako my. Podívala se na zem po padlých. Nikde nic. Splynuli s nocí.
Poslední vrávoraví chodci se zastavili. Gemě se zdálo, že na ni upírají oči plné horké temnoty, ačkoli žádné oči neviděla.
„Něco ti říkají,“ promluvil František chraptivě.
Mlčky přikývla. Cáry temnoty, jež se už už rozplývala, ukazovaly dozadu a trochu k jihu. K vesnici jménem Rakvice.
„A jsou pryč,“ ozvala se Petra.
Gema se podmračila. Jak to, že je najednou tak ticho? Jako by utichlo neslyšné šepotání kdesi na opačné straně zvuku…
Laura se vyhrabala z BMW, Jára s Renátou vylezli za ní, viditelně se jim klepala kolena. Ostatní na tom nebyli líp, komusi hlasitě drkotaly zuby, Jenda s Petrou se drželi navzájem jako tonoucí, Hanuš se natahoval k Lauře, ale přitom se mu nechtělo z auta.
Nikde se nic nehýbalo. Žádný křik, ani zasténání, ani pláč, prostě nic; nebýt jich, vládlo by na dálnici totální ticho. Lidé se buď skrývali v autech, nebo zmizeli spolu s hutnou temnotou, zbyla obyčejná tma a jejich roztřesený hlouček.
„Ve filmu se v téhle fázi pokaždé stane něco děsnýho,“ hlesla Petra roztřeseně.
„Jo,“ potvrdil stručně Jenda.
„Tohle je děsný až dost,“ namítla Laura.
Světla aut, vzdálených od jejich ostrůvku tmy, zrůžověla.
Mladík z mitsubishi nahlas zasténal, zakryl si oči a klesl na kolena, jako by se modlil k silnici. Hanuš objal Lauru a zašeptal: „Nedívej se tam.“
František upíral pohled na Gemu, jako by byla jeho záchranný člun v moři ztroskotání. Růžová záře mu byla fuk, záleželo mu jen na ní, na jeho ženě.
Tekly jí slzy, možná dojetím, a možná za to mohlo to světlo. Sílilo a oslepovalo. Přidal se zvuk, který slyšeli nejdřív nohama, pak celým tělem, kostmi i řidšími tkáněmi, jež se zděšeně rozvlnily. Zvuk nezvuk vyvolával šílený, zvířecí děs a omračoval vědomí.
Laura něco křičela, ale nebylo ji slyšet. Pokusila se před Zvukem skrýt v BMW, Hanuš se po hlavě vrhl za ní. Jára se ženou se drželi za ruce a dívali se přímo do zdroje hrůzy.
Přichází to od Rakvic, uvědomila si Gema. To souhlasí…
„Už jdou,“ zasípala. Vzápětí ji to napadlo v té cizí řeči, možná španělštině, ale to nevěděla určitě. Třeba to bylo romsky. Tak se ti to povedlo, Margot.
Zvuk nezvuk dozněl a nechal po sobě propast ticha, z níž jímala závrať.
Nesnesitelně růžovou září se sunuly rozžhavené stíny. S námahou se odlepovaly od silnice i nehybných, zmrtvělých aut na ní, co chvíli vzaly kus s sebou. Dvířka, zrcátka, blatníky, stupátka… Asfalt jim ulpíval na nohou. Všechno, co se na ně nalepilo, se začalo žhavit a postupně rozpouštět v jejich žáru.
„Geigr by z toho šílel,“ ozval se Jenda. „Žhnou radioaktivitou, cítíte to?“
„To je jenom vzpomínka,“ zašeptala Gema. „Přivolal ji ten první průvod.“
V téže chvíli řekla Laura o pár metrů dál: „Vzpomínka na budoucnost. Něco tady bouchne.“
„Atomovka?“ hlesl Hanuš.
„Elektrárna?“ nadhodila Laura.
„Co to sakra melete?“ zeptal se žalostně Jára. Vůbec nic nechápal. A nechápal, proč jeho žena mlčí, jako by tomu rozuměla.
Odněkud zepředu, od mostu se ozval pronikavý, vysoký vítězný výkřik. Ten hlas poznali, slyšeli ho zpívat. Margot dokázala přeřvat sbor padesáti lidí, housle, kytaru a tahací harmoniku. Teď překřikovala ticho.
„Udělej to,“ řekl najednou František a díval se na ni. „Ty víš co.“
„Nejsme mrtví?“ podivila se Gema. „Nejsme mrtví a spálení v růžovém ohni?“
Zavrtěl hlavou, jako by nedokázal promluvit. Cítila, jak se i její syn vnitřně přikrčil.
Vážně je to na mně? Sevřela pěsti. S úsilím, které téměř bolelo, se vrátila do správného času.
Žhnoucí stíny, rozmazané rázovou vlnou, dál putovaly kolem nich čerstvě otevřenou cestou mrtvých, ale už se jim nemíchaly do života a nebraly jim kousky plechu či skla. Cestou pomalu bledly. Devět lidí se s obtížemi vracelo do současnosti, do temné noci bez měsíce, do krátké, leč vydatné noci slunovratu.
* * *
Ráno je uhodilo jako kladivem a probudilo všechny najednou. Dvě auta stála na kraji dálnice nedaleko nadjezdu. Kolem nich proudil normální život, normální ranní provoz, duněly těžké náklaďáky, hnaly se rychlé nízké vozy, čtyřtaktní motocykly předváděly, oč jsou hbitější než auta.
František vystoupil a protáhl se, zasténal a chytil se za kříž, pak se rozhlédl, otáčeje hlavou s navyklou obezřetností člověka, jenž si už zvykl, že tělo poránu bolí.
Na kraji příkopu seděl mladík s rozježenými vlasy. „Ahoj,“ pozdravil nejistě. „Kde jsou všichni? Kde je auto? A Sávo s Mekem?“
„To fakt netuším,“ řekl František.
V suzuce se pohnula jeho žena Gema, zamžourala na něj a usmála se, ještě napůl spící. Vzadu pochrupoval jeho nevlastní syn Jenda a cizí dívka – Petra, vzpomněl si. Jeho dcera Laura se už soukala z BMW, zaparkovaného pořádně nakřivo za nimi.
Všech devět lidí se pomalu probíralo. Podělili se o nealko pití ze zásob, sušenky a banány, jablka a žvýkačky, a přitom dávali dohromady kusé vzpomínky na to, co se tady vlastně stalo.
„Společná halucinace?“ navrhl Hanuš. „Já jsem si teda skoro jistej, že jsem přijel svým fordíkem. No, beztak byl na odpis.“ Bezstarostně mávl rukou. „Ale kam ksakru zmizel?“
„Mám signál,“ oznámila Laura. „A asi sto nepřijatých hovorů od Martina.“ Zazubila se na displej mobilu. „Měl o maminku starost, chlapec!“
„Ta silnice,“ zamumlal Jenda. „Koukejte. Je taková… zamaštěná. Nebo spíš jako ožehnutá.“
„A naši…“ Petra bezradně pokrčila rameny. „Kam se ztratili naši?“ Najednou si vůbec nepamatovala, že by s nimi někam vyjížděla. Správná otázka možná zněla: Kde jsem se tu vzala?
Odpovědělo jí několikanásobné pokrčení ramen. Pak Laura zavelela: „Jde se čůrat, muži vlevo, ženy vpravo!“
Jenda a kluk z mitsubishi, které přes noc zmizelo, došli až k mostu. „Tady byla ta zašprajcovaná cisterna,“ řekl Jenda. „Hele, zbyla tam rýha jako vrata.“
Jeho společník přikývl. „A vidíš ty kresby na stěně, tam uvnitř? Růžový… Grafiti? Minulej tejden tam nebyly, to vím stopro. Ale kde je ten sud?“ Olízl se. „To víno bylo… Úžasný.“ Růžové stíny. Obtisky lidí… Deformované; most je skosený a stěna šikmá. Jenda se krátce zamyslel, protože o tomhle něco četl. O stínech na zdi po atomovém výbuchu… Vytáhl z kožené pochvy u pasu nůž. Byl pokrytý ošklivým černým škraloupem. „Ten sajrajt na noži se mi nezdá, že ne?“
„To se ti fakt nezdá,“ přisvědčil mladík a nervózně si prohrábl vlasy. „Doprdele.“
„Vypadá to, že se tady konal nějaký pochod mrtvých,“ promluvil Jenda pomalu. „Tipnul bych si, že to ti Romové zorganizovali schválně. To víno bylo jako oběť, chápeš?“
„Hm,“ zamumlal kluk neurčitě.
„Třeba tady měli pohřbené příbuzné,“ rozvíjel Jenda svou teorii. „A chtěli je mít doma. Ať už je to kdekoli.“
„A všechny ty lidi ze zácpy vzali s sebou? I s autama?“ přeptal se mladík nedůvěřivě.
Na to Jenda neměl odpověď. Otočil se a chtěl zamířit zpátky, vtom však zahlédl na travnatém náspu tři muže. Dva se pohybovali trochu nemotorně, aha, mají obvázaná ramena, tamten má dokonce dlahu… No páni. Ani to se nám nezdálo!
Vykročil k nim – skoro. Vzápětí si to rozmyslel. „Padáme!“ sykl.
Padali, a rychle, jenže trojice šla za nimi, klidně, beze spěchu – a očividně beze strachu.
Skupinka kolem dvou aut se znovu semkla. Automaticky. Bojová formace, pomyslel si Jenda. František s rukou v kapse. Odhodlá se střílet? Co když to jsou policajti? Nenápadně se ohlédl přes rameno.
„Nic jsme neviděli,“ řekla tiše jeho matka. Dobře, máti je vždycky v obraze. A Laura kýve, té se taky nemusí nic zdlouhavě vysvětlovat.
Trojice (policajti z jiného světa? nebo z budoucnosti? – Jenda si oba scénáře uměl jasně představit, a když koukl na Petru, viděl jí na čele napsáno to samé) došla k nim. Jediný nezraněný Františkovou střelbou – ten, co včas utekl, ukázal na Gemu. „Půjdete s námi.“
„Patřím sem,“ namítla Gema. Jako by věděla, o co jde. „Nebo možná ne. Proroci nepatří nikam, nemyslíte?“
František se pohnul, skoro vytáhl ruku z kapsy, skoro udělal krok dopředu. Odkašlal si. „Ale občas se za ně někdo postaví, nemyslíte?“ řekl.
Tři muži si vyměnili pohledy a pomalu pokývali. Potom… No, je to fakt blbý, myslel si Jenda, ale bylo to tak: potom se rozplynuli.
* * *
„Tohle,“ řekla Petra zamyšleně, když o dost později vystupovali z auta před hotelem, „to bylo fakt divný. Možná jsem sirotek.“
„Nebo zjistíš, že vaši zůstali doma a nikam nejeli,“ navrhla Laura. Bezděčně sáhla do kapsy, kam si strčila papírek s Hanušovou adresou, telefonem a mailem. Ten byl skutečný. Papírek i Hanuš – i když před chvílí zmizel ve vchodu do metra a zamával jim na rozloučenou. Pak zamávala i Renáta a BMW se tiše, hladce rozjelo. Pryč. Kdovíkam.
Gema potřásla hlavou. „Hm. Třeba jsme jediní, kdo se vrátil. Odtamtud, ať je to kdekoli. Jenom my.“
„Ale proč?“ zeptal se Jenda.
Pokrčila rameny. „Protože František bránil Margot před jejich policajty? Protože jsem tančila s tím… Juanem Sanchezem Alvarezem atakdál? Protože jsme se jí líbili?“
„Protože prorok nikam nepatří,“ ozvala se Petra zasněně. „A tak může, kam chce.“
Gema na ni koukla zpod obočí a rozcuchané ofiny. „A vy všichni jste teď svědci. Pochod mrtvých otevřel cestu růžovým stínům. Hledaly zeď, na kterou by se obtiskly. Při atomovém výbuchu se to údajně stává.“
Ze dveří hotýlku vyběhl Martin, oči ještě zalepené, ale bujaře poskakoval a mával. „Tak to oslavíme dneska, mami!“
Laura se k němu vrhla a přes jeho protesty ho objala.
„Nevěřím, že jsem sirotek,“ zamumlala Petra s nádechem závisti. „I když naši se ze mě nikdy moc neradovali… Asi neměli důvod,“ dokončila věcně.
Jenda si povzdechl. „Teď abysme se dali k ekologickým aktivistům. Budeme za každou cenu bránit výstavbě atomové elektrárny v Rakvicích. Té, co má v budoucnu vybuchnout.“
Podívala se na něj. Bez černých stínů měla oči mírné a laskavé, jako laňka. „Jo, a tu štafetu převezmou naše děti. Budeme jim vykládat, jak jsme byli varováni. O Cikánech se sudem vína… Pohádky na dobrou noc.“
„Naše děti?“ Jenda ji chytil za ruce a přitáhl si ji blíž. „Tvoje a moje děti?“
Rozpačitě se usmála – tmavou rtěnku dávno slízala a teď měla pusu jako maliny. „No, když se zadaří…“
