Dávná událost, která kráter vytvořila, nezanechala v jeho stěnách žádnou únikovou cestu. To až časem, jak se struktura povrchu měnila, vznikla vzájemně se překrývající impaktní skupina pozůstatků bouřlivého vzniku soustavy a mezery ve stěnách starých valů.
Vlivem aktivity měsíce zub času přetvořil jeho tvář, a když nad povrchem proletěly sondy, odhalily mělký kráter a pod ním vodní zdroj.
Přistát se mohlo nedaleko. Cesta přes ztuhlé lávové pole slibovala výhled na členitý terén a branou v hradbách původního válu pak už nic nebránilo postupu k první místní lidské základně.
***
Stmívalo se. Přes řídkou nazlátlou atmosféru byly už krásně vidět hvězdy. Vzdálené slunce, jehož přítomnost dodávala místu viditelnost, ne však teplo, zapadalo. Ella se na prašném šedivém povrchu lidmi nezabydleného měsíce plynového obra zastavila, aby si odpočinula. K místu, odkud vycházel nouzový signál, šli už půl hodiny a nízká gravitace, nutnost skafandru a cesta ne zrovna nalehko pohodlnou procházku neslibovaly.
„Miluju pochody,“ zafuněla do interkomu a ještě jednou zapátrala očima nad obzor. Světlo hvězd se prodíralo mlžnou atmosférickou clonou. Až zapadne slunce, malý nezajímavý svět pokryje nazlátlé světlo odražené od horních vrstev oblačnosti plynového obra.
„Kluci říkali, že je tady po západu slunce docela živo.“ Nejstarší ze skupiny, Nikolaj, si všiml stojící Elly a snažil se ji přimět jak ke komunikaci, tak hlavně k pohybu.
Na lince to zapraskalo, ale nereagovala.
„Víš, že když sem přiletěla výzkumná skupina a udělala základní geologické průzkumy,“ nevzdával se Nikolaj, „zjistila souvislosti mezi aktivitou měsíce a tvorbou vnějšího prstence planety? Vzájemný vztah způsobil, že měsíc pomalu ale jistě ubírá na váze.
Materiál vržený na oběžnou dráhu plynového obra zapříčinil vznik posledního prstence. A když je slunce na odvrácené straně měsíce, dají se zpozorovat výtrysky prachu a ledu.“
Ella zprávu samozřejmě četla a jen zamručela na důkaz toho, že je na příjmu. Na vnitřek průzoru helmy si vyvolala topografickou mapu okolí. Našla poblikávající malý bod za jedním z valů, kde přistáli – jejich momentálně opuštěnou loď.
Nikam nezmizela, kam by také měla? napadlo ji, aniž by tušila proč.
Siluety jejích dvou společníků se šouraly několik metrů od ní. Poznala, že vyšší a štíhlejší patří Sebastianovi, který přestože přiletěl právě z toho důvodu, vlastně doufal, že své lékařské znalosti nebude potřebovat.
Zavalitý všeuměl Nikolaj šel i přes svou tělesnou konstituci celkem svižně a hravě kolegovi stačil.
Možná drsné ruské zimy jeho domoviny ho naučily být neustále v pohybu, pomyslela si Ella a někam do zákoutí paměti, které sloužilo k poznámkám nedůležitých věcí, na něž bylo důležité se zeptat, si přidala další pomyslný otazník.
Nouzový signál vycházel z první pozemské stanice, která se odmlčela před dvěma týdny a od té doby vysílala jen opakující se zprávu o nouzovém uzavření. Skupina geologů přestala komunikovat a trojice dostala za úkol zjistit, co se stalo. Nepotkali se poprvé, nebylo nad čím přemýšlet. Navíc tenhle měsíc představoval další místo, na němž ještě, jak oba muži říkali „nestanula jejich lidská noha.“
„Pospěš, brzo bude tma, tak ať o tu Nikolajovu zábavu nepřijdeme!“ ozval se jí v uších Sebastianův veselý hlas.
Na nebi, na němž se mraky téměř netvoří, jeden vznikl a letěl přímo k nim. Nikolaj a Sebastian vlezli do průlezu přechodové komory základny, Ella venku sledovala zvláštní meteorologickou událost. Špičaté vrcholky skal na obzoru splynuly s nocí vesmíru. Někde pod nimi se šedivé chomáče a černé plynové stužky proplétaly v řídké atmosféře a tančily divné křečovité tance. Pohupovaly se, pak těžce spadly dolů. A potom o tři skoky blíž a o jeden dál, skotačily na neslyšitelnou melodii.
Zvláštní úkaz Ellu zaujal. Neklidná začala být až v okamžiku, když jí průzor helmy pokropila sprška prachu. V něm se docela hbitě, v kruzích a čím dál blíž, pohybovaly stíny.
„Tááák, to bylo dost divný.“ Sebastian překontroloval stav atmosféry na základně a sundal si helmu. Měl až dětskou radost z toho, že konečně došli k cíli cesty. Tu ostatně živila každá zvláštní věc, které si všiml. A poslední ho zaujala hodně. „Viděli jste to taky? Sem měly přiletět rosničky, ne geologové. Přísahal bych, že to šlo po nás.“
Nikolaj po něm vrhl jeden ze svých všeříkajících pohledů a mladší muž pochopil, že čas na zábavu vystřídal ten na práci.
Úzkou tmavou hlavní chodbu začalo zaplavovat světlo, jak Nikolaj oživoval systémy. Tiché vrnění poblikávajících stropních panelů přehlušoval vzdálený klapot čističky vzduchu a dunivé brumlání ostatního zařízení.
V místnosti na konci chodby ožily obrazovky. Kdyby tam Nikolaj zrovna byl, všiml by si záběrů z místa kolem vrtné soupravy. A vrtu v kůře měsíce, z něhož se bůhvíproč vyvalil oblak plynů. Téměř okamžitě se ale rozptýlil a kamery zabíraly jen monotónní pracovní prostor.
„Myslela jsem, že jsem byla jediná, komu to přišlo přinejmenším zvláštní.“ Ella si sedla do křesla vedle Nikolaje a začala hledat deníky expedice a v nich vysvětlení současného stavu. Na monitorech přitom sledovala Sebastiana procházejícího pravé křídlo komplexu.
„Co? Aha, Sebastianova záhada. No a odkdy ti pár mraků připadá zvláštních,“ ohradil se Nikolaj a spíš než její připomínka něčeho, co ho teď vůbec nevzrušovalo, ho podráždil fakt, že vlastně nevěděl, kvůli čemu tady je. „Napil bych se,“ mumlal si pro sebe. „Oslavil bych objev toho, že tu není co objevovat,…, až na…“
„Nejspíš se tak po západu slunce honí atmosférické proudy. Nebo vítr někde nabral trochu prachu z povrchu…“ Ella si své úvahy nehodlala nechat pro sebe. Když zavřela oči, viděla stíny z mraků, které se k ní blíží, slyšela hukot větru, jako tisíckrát zpomalený a zkreslený zpěv sirény – hluboký hrozivý zvuk, jehož překlad jí unikl. Jenomže někde na prahu vnímání nenormálních věcí věděla, že něco znamená.
***
Sebastian prošel kabiny posádky na hlavní chodbě a vešel do jedné ze dvou postranních větví. Levá vedla k vrtu. Prostory jen částečně chráněné proti vlivům zvnějšku umožňovaly práci pouze ve skafandru. Tam se rozhodl vydat v doprovodu ostatních. Nakonec kdyby Ella viděla něco na monitorech, už dávno by mu dala vědět. Logicky měl tedy větší šanci najít stopy po posádce a odpovědi na otázky v obytné a uzavřené pravé větvi komplexu.
Právě než odblokoval vstup, všiml si na stěně vedle dveří něčeho, co vypadalo jako hnědožlutá mastná skvrna. Odebral vzorek k pozdější analýze a vstoupil do chodby.
Uvědomil si, že takový zápach už někde cítil. Zkažené maso plus ještě něco. Spousta pachů se smíchala a těžce visela ve vzduchu. Zakryl si ústa a nos a utěšoval se lákavější představou zkažených potravin ve skladech zásob, než mrtvých těl členů posádky stanice.
***
Do zorného pole kamery vlezl stín, když Ella uviděla Sebastiana procházet spoře osvětlenou spojnicí ke skladům a poznala ho. Člověk v chodbě se pomalu, opatrným, ale pevným pohybem otočil a zadíval se přímo na ni. Jako by věděl, že zrovna v tu chvíli je jeho pohled opětován. Přes obličej mu přeběhl stín, důvěrně známý Ellin přízrak, a v záběru za ním se něco mihlo. Možná další takový.
Ella zalapala po dechu, ale Nikolaje to z práce nevyrušilo. Otočila se k němu, aby ho upozornila, ale když se obrátila zpátky, kamera zabírala už jenom prázdnou chodbu.
Na vteřinu ji napadlo, že šlo o výplod její fantazie, protože časový kód, který ji hned nato zajímal, ukazoval Sebastiana, jak prošel chodbou a zmizel ze záběru kamery přesně tak, jak se to mělo stát.
Nikolaj ji vnímal jen málo. Dosud totiž neobjevil jedinou závadu a ten fakt ho paradoxně frustroval více než pravý opak. Až nato…
„Jsme tady sami.“ Sebastian stál ve dveřích, ruce založené na prsou a s dost ustaraným pohledem sledoval sedící dvojici.
Ella sebou trhla. „Jak ses sem dostal tak rychle?“
„Co tím myslíš? Šel jsem na průzkum a našel jen zkažené zásoby potravin, nic víc. Po posádce ani stopa, jen…,“ v ruce se mu zaleskla ampulka se vzorkem odebraným z rámu dveří „tohle. Asi něco organického, co budu muset později analyzovat.“
„Před chvílí jsi stál v půlce chodby a díval se do kamery,“ trvala na svém.
„Nedíval, měl jsem spoustu jiné práce. A ani nevím, kde tam ty kamery jsou. A… proč bych to dělal?“
„Abys ji vystrašil, brácho,“ probudil se ze zamyšlení Nikolaj a pak se do něj zase rychle vrátil.
„Mě jsi nevyděsil.“ Ella stála u řady monitorů zobrazujících dění na základně. Všechny kamery zabíraly prázdné prostory. „Jen by ses o to neměl pokoušet teď, když už je pozdě,“ řekla podrážděně.
Sebastian jí položil ruku na čelo. Spíš automatické gesto profesionální deformace, které mělo oba ujistit, že se nic neděje. „Moc by pro mě znamenalo,“ řekl jemně, jako k dítěti, až nevěděla, jestli se má cítit trapně, nebo se naštvat, „kdybys mi věřila. Vím, kde jsem byl a co jsem dělal a zrovna teď opravdu nemá smysl zmatkovat.“
Ella neřekla ani slovo. Sice ji napadlo stočit hovor k oné meteorologické události, z níž byl Sebastian hned na začátku tak nadšený, ale nepromluvila a jen si znovu sedla ke své práci.
A Sebastian měl ruku jako led.
„Nikoho jsi nenašel, takže hádám, že teď se všichni sebereme a prohledáme levou stranu,“ přidal se Nikolaj. „Mám takové tušení, že naše pátrání bude mít stejný výsledek, ale udělat to musíme.“
„Je přece noc, co až ráno?“ Ella to vlastně ani neměla v úmyslu říct nahlas. Nechtěla budit dojem, že má strach, ale právě tak se bůhvíproč cítila.
Sebastian nevěděl, co na to říct. Stál ve dveřích, za zády mu poblikávaly stropní panely hlavní chodby. Když udělal krok do místnosti, dveře se za ním bez varování zavřely. Sebastian automaticky uskočil, spíš instinktivně než z leknutí. „To jste byli vy?“
„Ne.“ Nikolajovy prsty se rozběhly po klávesnicích a potvrdily Sebastianovy závěry. „Nejspíš vadné pohybové čidlo ve dveřích. Jen další zvláštní věc, které sis všiml, můj bystrý příteli,“ zamručel Nikolaj. „Ty je nacházíš, já nemůžu najít naprosto žádnou záhadu. Stanice vysílala nouzový signál a… ten něco spustilo, ne?“ Pak se zarazil a něco si ověřil. O minutu později jim oznámil, že právě objevil svou první divnou věc – v inventáři chybělo pět obleků pro pobyt venku.
Chvíli se na sebe mlčky dívali.
„Ale“ prolomil ticho Nikolaj, „v té chodbě ses bál, že jo? Možná sis představoval, že nenajdeš jen zkažené potraviny.“
„Možná by byl větší klid, kdybych nenašel jen ty.“
***
Od vrtné soupravy k otevřeným vratům pracovního prostoru vedly stopy kol. Trojice sestoupila po kovovém schodišti na povrch měsíce. Levá část stanice byla vlastně takový provizorní přístřešek.
Prohlídka ukázala, že ani tady se nikdo ze členů posádky nenachází, ale odjezd čtyřkolky napovídal, že minimálně jeden z nich tudy prošel. Kdy a kdo, to se zatím určit nedalo.
Ella zamířila k vrtu, Nikolaj už tam byl a prohraboval se počítačovými záznamy. „Hmm, hmm, zajímavé,“ mumlal si při čtení a jeho hluboký hlas se bezstarostně nesl interkomem. „Vyvrtali díru, ale jen několik set metrů… Hladina oceánu, který chtěli zkoumat, je asi kilometr pod povrchem. Dostali se tak do půlky a pak práci přerušili, ale v pracovním deníku není zmínka proč.“
Ella došla doprostřed a zastavila se u provizorního zábradlí obkružujícího samotný otvor, nad hlavou nečinnou hlavici vrtacího laseru. Obří konstrukce stála na třech mohutných nohách zapuštěných v kůře měsíce. Ze svého místa by mohl Nikolaj práci první skupiny klidně dokončit, ale k ničemu takovému se nechystal.
Dívala se do tmavého otvoru o průměru zhruba její nohy, pak zvedla hlavu a pohledem přejela nejbližší okolí. Hledala nesrovnalosti.
Ve stejném čase monitory v centrále snímaly pracovní prostor. Záznam ukazoval příchod trojice na místo, staniční lokátor pak tři známky života v té oblasti. Jedna z nich zamířila k vyvrtanému otvoru. Tam se zastavila, chvíli pozorovala a pak několikrát obešla bezprostřední okolí. Několikrát se nahnula přes zábradlí, jako by ve stovky metrů hluboké díře něco hledala. Další z trojice došel k terminálu počítače, kde pročítal záznamy o práci a kontroloval zajištění vrtací soupravy.
Na vedlejších monitorech v centrále se mezitím zobrazovaly podrobnosti, jak počítač pracoval a zaznamenával veškeré provedené operace. V případě, že by byl provoz stanice opět omezen, odeslaly by se veškeré záznamy o poslední aktivitě zpět na Zemi. Tak jako prve, i když minule na Zemi dorazilo jen standardní hlášení o stavu nouze. Druhá sada dat, právě ony podrobnosti, se k cíli nedostala, ale protože se na měsíc chystala další výprava, rozhodlo se, že po příčině závady se bude pátrat až na místě. O důvodu, o tom co se dělo v posledních hodinách před uzavřením, se na Zemi mohli jen dohadovat.
Kamery dál snímaly dvojici u vrtu. Třetí ze skupiny se vydal po stopách kol směrem na povrch.
Ale na záznamu se třetí člověk u vrat otočil do kamery. Lesklý kryt přilby odrazil světlo a kameru na chvíli oslnil, ale za tím vším leskem byl jasně vidět chuchvalec atmosférických plynů v barvě obsahu zkumavky, kterou měl stále u sebe. Mlha ho obkroužila, obklíčila a pak s ním docela lehce splynula. Nic víc nebylo třeba.
Sebastian zamrkal a zjistil, že ho začíná bolet hlava. Změnilo ho to rychle, potlačilo lidskou stránku, ale zároveň se ji během pár vteřin naučilo věrně imitovat. Neexistoval způsob, jak by ostatní dva poznali, že se něco stalo, dokud to on sám nebude chtít.
Opřený o rám vrat se díval ven na plynového obra zabírajícího většinu oblohy. Špičaté hroty skal vykusovaly do planety neprůhledné zuby a světlo hvězd bodalo do očí. Od prstenců se odráželo vzdálené slunce, a kdyby Sebastian chtěl, možná by se dokázal zaměřit na třpytivé chomáče kryovulkanických erupcí, neustále materiálem doplňujících nejnovější z nich.
O tom mluvil Nikolaj cestou sem a měl pravdu. Opravdu to tu žije, jen trochu jinak.
Udělal několik kroků a na vnějším zámku vyťukal povel k uzavření. „Jdu ven, podívám se po čtyřkolce,“ proletělo interkomem a zbylá dvojice, než stihla zareagovat, zaznamenala už jen pohyb zavírajících se vrat.
***
„Už jsme zase v centrále. Sebastiane, ohlas se. Máš něco?“ Na monitoru před Ellou se objevil vousatý obličej kapitána Troye. „Našla jsem poslední záznam v deníku. Kapitán na něm říká, že se posádka vydala ven. Byli pryč i v době, kdy překročili limit obsahu kyslíkových nádrží. Podle něj zemřeli, ale chtěl si vzít čtyřkolku a najít jejich těla. Pak záznam skončil.“
„Možná poslední záznam posledního, kdo zůstal naživu, ale na otázku, proč je to tu opuštěné, jsme odpověď nedostali.“ Nikolaj bezradně klesl do křesla. „Víme, že přiletěli, začali s prací a vyvrtali stovky metrů hluboký otvor. Pak zmizeli. Spáchali hromadnou sebevraždu? Protože jen tak se jít projít a zůstat tam i když dochází vzduch, mi nepřijde normální.“
„Nic takového mi na ně nesedí. Před odletem prošli všemožnými testy.
Byli připraveni na práci v izolaci. Podle záznamů pracovali ve stejném složení mimo Zemi už několikrát. Jejich zmizení musí mít jiný důvod.“ Sebastianův zkreslený hlas zaplnil centrálu. „Chodím venku, sleduji stopy kol, ale zatím nic nemám. Výhled je ovšem parádní.“
„Nikolaj konečně našel svou záhadu,“ řekla tiše Ella, pak se podívala na další záběr z kamer. Minutu dvě se na něj dívala. Pak se rozesmála a nataženou pravou rukou upozorňovala Nikolaje na konkrétní detail.
Kamery zabíraly prostor vrtné soupravy a trojici návštěvníků, jenomže jediná trojice, která na základně byla, se teď nacházela úplně někde jinde.
„To je ze záznamu?“ divil se Nikolaj a překontroloval časový údaj. Když sledoval člověka u ovládacího panelu laseru, znejistěl. Napadlo ho, jestli to nemůže být on sám.
Čas neseděl, ale události si byly podobné. Muž na záznamu spustil aktivační sekvenci, zrovna když se druhá postava nahnula přes zábradlí, aby se podívala do vyhloubeného otvoru.
To přeci Ella udělala taky, napadlo ho.
Oslnivý paprsek světla pročísl prostor a kdesi, stovky metrů pod povrchem narazil na překážku z měsíčních hornin. Ty teď ale pokrývaly i lidské ostatky. Bezhlavý zbytek ohořelého obleku se i s obsahem zhroutil přes nízké zábradlí kolem otvoru a zůstal bezvládně viset. Pak zbylí dva přitáhli do zorného pole kamery jeden z přepravních kontejnerů a zbytek těla do něj nacpali.
Do beden jsme se moc nedívali, to je fakt. Nenapadlo nás…
„Co to sakra… Podobně jsme se tam přece chovali my, ale tohle se stalo dřív, mnohem dřív.“ Nikolaj nepřestával sledovat obrazovku. Na ní se dvojice odebrala k otevřeným dveřím a volným krokem vyšla na povrch. Pak zmizela ze záznamů stanice. O dvě hodiny později kamera zabrala ještě kapitána Troye, jak si bere čtyřkolku a vyráží po stopách svých mužů. V oblacích jemného prachu, který stroj při odjezdu vířil, se převalovaly chomáče plynů. O tři skoky blíž a o jeden dál tančily kolem hlavice laseru, vznášely se nad otvorem v povrchu a proplétaly se mezi žebry provizorní konstrukce pracovního prostoru.
Skoro to vypadalo jako takové radostné tetelení.
Sebastian pomalými kroky obešel levé křídlo základny. Hvězdy nad hlavou se třpytily všemi barvami spektra a on je v jedné chvíli viděl v každé z nich. Zároveň tak pozoroval sebe, okolí, planetu v dosahu. Odměřil vzdálenosti na povrchu a ve vteřině sestavil mapu měsíce. Pak na ni zapomněl a soustředil se na hvězdy. Vypočetl vzdálenosti mezi všemi a vytvořil si souhvězdí pro radost. Když se díval vzhůru, viděl svět jinýma očima.
Šumy nesené atmosférou vyprávěly příběh, který vypověděl všechno, co bylo třeba znát. Zaposlouchal se, odfiltroval podstatu vakua a zaslechl smích – Ellin hysterický smích značící odhalení pravdy, kterou se její mozek teprve pokoušel zpracovat.
Zastavil se u ztracené čtyřkolky, která postávala venku. U pravého zadního kola našel zhrouceného člena posádky. Novýma očima zkontroloval okolí a odpověděl na Nikolajovu otázku. „Našel jsem kapitána, je mrtvý. Něco mu prorazilo kryt helmy. Čtyřkolka je netknutá a já se vra…“
Hučení větru zesílilo a kolem se prohnaly dva víry velikosti dospělých mužů. Zahnuly za roh a nebe se vyčistilo. Sebastian si uvědomil, že mu Nikolaj řve do uší. „Co se stalo? Jsi v pořádku?!“
„Asi vypadlo spojení,“ vzpamatoval se rychle. „Přivezu čtyřkolku a hned budu u vás.“
„A my…,“ zpoza vzdáleného rohu vyšli dva muži, „… půjdeme s tebou.“
Sebastian vůbec neprotestoval.
***
Venku byla hluboká noc, ale letmý pohled k průhledům by přesvědčil o opaku. Plynový obr visel přesně v místech, odkud byl na něj nejlepší výhled, a v jídelně, v pravé části základny sedělo pět spokojených lidí u společné večeře.
Od chvíle, kdy Sebastian dovedl dva zbloudilé členy pohřešované posádky, kteří i Nikolajovi a Elle dokázali vysvětlit, co se stalo a kde byli, vypadala ztráta jejich tří kolegů jako politováníhodná, ale ve vesmíru běžná věc.
„Robert Nowak zemřel při přistání. Byl v nákladovém prostoru. Zajišťoval bedny s vybavením, když do té části něco narazilo. Asi mikrometeorit. Kolem prstenců létá tolik smetí, že bych se divil, kdyby se takové nehody nestávaly častěji. Do minuty unikl vzduch a on tam zůstal.
Kapitán Troy… nerad to říkám, ale pomátl se. Všichni říkají, že kosmická psychóza zkušeného člověka nepostihne, ale bohužel přesně ta se mu stala osudnou. Až vyšetřování ukáže, co mu poškodilo skafandr. Zapsal si do deníku, že jsme zemřeli a že musí vyjet ven, najít naše těla. A… my jsme tady, jak vidíte. Vzal si čtyřkolku a skutečně se ven vydal. Nakonec Sebastian našel jeho tělo, které jsme uložili do márnice.“
„A co záznam, na němž jsme viděli tu vraždu?“ Ella odložila hrnek a položila ruce na stůl. Z vysokého mohutného černocha, který se ujal role vypravěče, nespouštěla oči. Druhý muž, Lucas, celou dobu seděl, mlčel a jedl. Sem tam pokýval na souhlas, když Christian, což nebylo jméno, ale příjmení Afro-Evropana, z jehož předků byl kdysi dávno někdo určitě bílý, přidal další část příběhu. Christian měl ve výrazu obličeje rysy, které prozrazovaly genetickou směs, ale působil dojmem drsňáka, k čemuž se jeho jméno nehodilo.
„Vypadalo to skutečně,“ nedala se odbýt Ella, „a vy jste nezmínil pátého člena své posádky.“
Sebastian chtěl něco říct, ale umlčela ho.
„Nezlobte se, ale nevím o takovém záznamu, Ello.“ Christian s úsměvem odhalil dvě řady perfektních bílých zubů. „Nic divného se tady neděje, jen nešťastného, protože naše kolegyně zemřela. Tragédie, jistě, ale nevysvětlitelného vůbec nic.“
„To je důvod, proč jsem do toho chtěl vstoupit,“ řekl Sebastian a tentokrát se umlčet nedal. „Ello, ten záznam skutečně neexistuje.“
„Byl jsi přece i venku, viděla jsem ho jen já s Nikolajem.“ Zavadila pohledem o svého kolegu, jako by u něj hledala oporu. Namísto té se jí dostalo jen potvrzení Sebastianovy domněnky. Ten měl dokonce i perfektní lékařské vysvětlení. „Viděli jste jen záznam naší návštěvy. Tři postavy pohybující se v prostoru vrtu. Sama jsi říkala, že vše, co dělali, bylo událostem, které si pamatuješ, nápadně podobné. Jako tvá zastávka u zábradlí a naše prohledávání okolí, Nikolajovo zevlování u ovládání laseru…“
„Aáá, pozor, to zevlování bych si odpustil,“ usmál se Nikolaj a snažil se odlehčit situaci.
„Dobře, tak Nikolajovo zaujaté hledání pravdy. Vše ostatní – spuštění laseru, mrtvý u díry a odklízení těla, bylo to, čemu se říká skupinová halucinace.“
„Jasně, jako kapitánova psychóza. Těch nemocí kolem nás poletuje nějak moc, ne?“ Vyprskla a vstala od stolu. „Najdu ten záznam a dokážu vám, že se nepletu.“
Nebo vám sem dotáhnu bednu s tím mrtvým tělem, pomyslela si.
„Bude to tak, jak říká Sebastian, Ello,“ přisadil si Nikolaj. „Prohlédl mě a zjistil, že jsem byl unavený a ve stresu. Jako ty cestou sem. Pořád ses zastavovala. Sama ses přiznala, že jsi utahaná. Nic ti nevyčítám, ale vzpomeň si, jak jsi chtěla místní posádku hledat až ráno,“ dodal důrazně. „To není moc… normální.“
Hned nato a bez jediného slova Ella skupinu opustila.
Když vyšla na hlavní chodbu a chystala se vejít do centrály, něco ji zarazilo. U dveří přechodové komory, jimiž sem přišli, stál stín. Její první reakcí byla myšlenka na útěk, ale dveře do postranní spojnice se uzavřely hned, jak jimi prošla, a z nějakého důvodu nereagovaly na příkaz k otevření.
„Patrně další porucha,“ promluvil stín mužským hlasem. „Můžete zkusit zaklepat, ale pochybuji, že vám jedna z těch věcí přijde otevřít. A… pokud přijdou, nikdy se nedozvíte, co vám chci říct.“
Stín se blížil. Pomalými kroky překonával dvacetimetrovou vzdálenost a šel přímo k ní. „Mimochodem, jmenuji se Robert Nowak a myslím, že kromě vás jsem zde jediný člověk. A myslím to přesně tak, jak to říkám.“
Chvíli jí trvalo, než promluvila. „Vy máte být mrtvý. Nechali vaše tělo na lodi, protože jste byl mrtvý už před přistáním. To… to říkali, ale…“ zamyslela se, „proč to tedy ani neoznámili na Zemi? Připadá mi zvláštní, že by po vaší smrti spustili práci, aniž by ohlásili ztrátu a poškození lodi.“
„Proč by to neohlásili?“
„Ano, proč?“
„Co se tedy se mnou stalo?“ vyzvídal stín.
„Mikrometeority. Zasáhly nákladový prostor, když jste tam byl a vy jste…“
„Nezemřel jsem před přistáním a ani nikdy jindy, i když se přiznám, že jsem měl párkrát namále. Sem jsme dorazili všichni. První den jsme pojali slavnostně, udělali si večeři, trochu popíjeli a vzpomínali na staré časy. Prostě žádný stres. Práce, kterou jsme měli před sebou, slibovala odhalení tajemství. Sondy objevily podpovrchový oceán. Bylo jasné, co se bude v dalších letech dít. Nás vybrali proto, že jsme spolu dokázali pracovat všude. V minulosti jsme zkoumali třeba polární ledové jeskyně na Marsu. Tam jsem poznal Alysu.“
Členka posádky číslo pět, napadlo Ellu.
„Přidala se k nám a zůstala. Na Jupiterově Europě jsme také vrtali, odebírali vzorky. 1 tam je oceán. Je prastarý, neuvěřitelný a plný života,“ při té vzpomínce se lehce zasnil.
Mluvil tiše a jemně.
A smutně.
„Věděla jste, že zlomy na Merkuru představují jedinečný podzemní systém chodeb, z nichž jen málokterá vypadá, že vznikla přirozenou cestou?“ pokračoval. „Samozřejmě pravdy jsme se nedobrali, ale byli jsme tam první a viděli věci…“ Zarazil se, jako by jí snad říkal něco, co by neměla znát. „Ani tady jsme nepochybovali, co je třeba udělat. Teorie byla jasná. Ve skutečnosti to ale skončilo po týdnu, když se členové posádky začali měnit. Nevím, jak to jinak popsat. Jako by se pomátli. Plížili se po základně, zastavili práci, nemluvili, nejedli… nespali. Vůbec nevnímali mou přítomnost. Teď vím, že o ní věděli moc dobře a jen čekali.“
„Na co?“
„Po Alysině vraždě dost možná na cokoli. Mezi sebou si ti dva, co jsou v jídelně, titíž dva, kteří teď vesele klábosí s vašimi kolegy, rozuměli výborně… nějak, nevím jak. Třeba telepaticky?“ Při té myšlence se ironicky zasmál. „Ale krátce nato, co jsem zjistil, že byli venku bez zásob vzduchu a přesto se vrátili, mě málem dostali…
Ve spánku… Já totiž spát musel.
Zkoušel jsem opak, dopoval se prášky, ale únava zvítězila a oni věděli, že k tomu dojde. Přesto jsem utekl a schoval se v naší lodi. Ti dva měli nejspíš dojem, že není kam utéci a dali mi trochu času se prospat. Stejně to moc nešlo. Mezitím jste přistáli a já začal jednat. Zneškodnil jsem naši loď, aby ji nemohli použít k útěku, a teď doufám, že se odtud dostaneme v té vaší.“
Vzpomněla si, jak na cestě sem hledala v mapě místo přistání. Pokud by byla v blízkosti jiná loď, určitě by si všimla. Jenomže našla jen jednu, což dávalo za pravdu jeho tvrzení.
Nejspíš se právě přesouval z jeho lodi do jejich. Při té představě se uklidnila, protože její počáteční pocity nervozity nebyly nedůležité.
„Odletíme. Jen my. Ostatní necháme tady a až přistaneme na Zemi, vše ohlásíme. Někdo se už postaral o to, že odtud to nepůjde,“ očima zavadil o rozbitou komunikační stanici. Už byl skoro u dveří. „Byl jsem na místě přistání, loď je připravena k odletu. Stačí se k ní dostat.“
Nepromluvila, pozorovala stín a s myšlenkou na únik nejistě přešlápla.
Dva kroky dozadu, sáhnout napravo a zamknout. Možná by ani nestihl zareagovat.
„Povězte,“ došel až k ní a lehce ji chytil za pravé předloktí.
Už neuteču.
Teď poprvé vystoupil z pološera nepřiměřeného osvětlení. Měl neoholenou tvář, hnědé nemyté vlasy na ramena, na sobě šedomodrou kombinézu, stejnou, jakou měla ona, a unavené modré oči. „Neviděla jste v poslední době nějaké divné věci v atmosféře?“
Přikývla a řekla mu všechno o zážitku u vrtací hlavice, o záznamu, který jejím vzpomínkám odporoval a o cestě sem. „Viděla jsem chuchvalec atmosférických plynů. Poskakoval a uvnitř něj se jako klubko hadů honily stíny. Černé a šedé, zlatavé a trojbarevné. Plazily se mezi hvězdami, poskakovaly v prostoru…“
„To jsou oni. Žádné stíny, ale něco živého, studeného a zdejšího. Nejspíš jsme to probudili, když jsme začali vrtat. A momentálně čtyři z nich sedí v jídelně v lidských podobách, chovají se jako lidé a myslí si, že jen studujete záznamy. Až jim začnete chybět, měli bychom být dávno pryč,“ řekl definitivně.
Přehodnotila své prozatímní zážitky a rozhodla se, že mu bude věřit.
Něco se stalo, než přiletěli.
Něco se tu děje právě teď.
A dvojice z původní posádky ani náhodou nemohla přežít venku tak dlouho.
Tohle jí stačilo.
„Sem nám trvala cesta půl hodiny, ale to jsme nesli náklad a nijak jsme nespěchali. Když si vezmeme čtyřkolku, budeme u lodě rychleji.“
„Dobře,“ unaveně se usmál a vydal se chodbou doleva.
„Mluvil jste o vraždě, o její vraždě,“ zastavila ho.
„Pátým členem posádky byla moje žena. A omlouvám se, ale právě kvůli ní se musím ještě jednou podívat k vrtu.“
***
Čtyři muži sledovali oko kamery u stropu místnosti. Křečovité výrazy v obličejích patřily bojujícím zbytkům lidských myslí. Stíny je fyzicky opustily, ale vlády nad těly se nevzdaly. To se nemělo stát už nikdy. Jen občas potřebovala místní forma života kontakt ve svém přirozeném prostředí a formě. Všechno promíchat, sdílet a utřídit. A pak se vrátit.
Místnost zaplnila směs atmosférických plynů, čtveřice těl se postavila a prkenně následovala své věznitele, aby byla opět využita, až přijde čas.
***
Nasoukali se do obleků, Robert více než Ella s nutností přesvědčit se o pravdivosti záznamu, o němž mu řekla.
Neviděl, jak Alysa zemřela, ani by snad nechtěl. Potřeboval se jenom přesvědčit, že je skutečně konec. Život Alysy totiž nebyl výmysl a její tělo bylo někde v těch bednách. Lucas s Christianem by si nedělali starosti s jeho likvidací. Nejspíš ji neproměnili, pak ale další možností byla prostě vražda.
Z díry nedokončeného vrtu stoupala pára. Medově zlatá úzká stužka plynu se plazila ke stropu, ovinula se kolem všeho, co jí stálo v cestě. Ella pootevřela vrata a vyhlédla na povrch. Plynový obr ještě visel na nebi. Úzká úniková cesta byla volná a asi tři sta metrů vpředu.
Udělala dva kroky ven, protáhla si končetiny a zkontrolovala senzory, z jejichž záznamu se dozvěděla, že je v jídelně prázdno.
„Nowaku, něco se děje. Oni už nejsou…“
Na lince zapraskalo a ona větu nedokončila. Nevěděla, jestli ji slyšel.
Za další dvě minuty byla venku opět, tentokrát za řízením čtyřkolky. Zanechala ji na prostranství deset metrů před vraty, která přivřela jen tak, aby jimi prošel člověk.
Robert Nowak obcházel řadu přepravních beden a v rychlosti je otevíral. Nahlédl dovnitř a šel k další, aniž by se obtěžoval ji zase zavřít. U jedné z posledních se zastavil, nadzvedl víko a zkameněl.
Nejspíš našel, co hledal.
„Musíme jít,“ špitla Ella do interkomu. „Řekni, že mě slyšíš.“
Další zapraskání.
Jenom tam stál, ruce opřené o hranu bedny a zíral dovnitř. Na zbytcích obleku, v němž byly bezpochyby ostatky těla jeho ženy, leželo klubko stínových hadů a pozorovalo ho. Chumáč černých, šedých a zlatých. Jako uzlíček májových koťat.
V uších mu konečně zazněl hlas ženy, té živé, čekající na útěk, ale nemohl spustit oči z toho, co viděl. Když Lucas s Christianem ukládali tělo, spadla jí rukavice. Jeden z klubka se oddělil a otřel se o holou bílou pleť mrtvé ženské ruky. Otřel se jako zvíře dávající pánovi najevo náklonnost. Jemně, opatrně, s láskou. Obkroužil zápěstí a jedním špičatým, vlnivě proměnlivým koncem svého těla spočinul na hřbetu ruky a čekal na pohlazení.
„Mám problém,“ promluvil konečně Nowak.
„A já cestu ven!“ naléhala Ella a očima jako by v dálce hledala jejich loď. Ta byla mimo dohled. Cesta k ní se trochu svažovala proti disku plynového obra. Z místa, kde stála, to vypadalo jako iluzorní pokus o nebezpečný skok do prázdna.
Společná mysl čekala na další spojení. Bylo snadné proniknout k vědomí. Těšila se ze vzájemné přítomnosti v podobě místní nebo vypůjčené. Rozdělit se, nasbírat informace a ty předat celku při dalším splynutí. Jak prosté.
Čtyři části celku v nové lidské podobě dostaly zprávu. Z vyvrtané díry se vyplížila mlha a májové kotě v bedně se naježilo a neslyšně zlověstně zasyčelo.
Možná to slyšet bylo, ale vrstvami Nowakova obleku nic neproniklo. Nemohl nic tušit ani o aktivitě v jídelně, tahle zpráva se k němu nedonesla.
Čtyři bývalí lidé se vydali na cestu. Dveře ze spojnice do hlavní chodby, které se prve za Ellou zavřely a nešly otevřít, odolávaly jen chvíli. Koridorem spojujícím jídelnu a chodbu zněly kroky osmi mužských nohou. Když se členové posádky vynořili mezi dveřmi, prošli kolem centrály a zamířili levou spojnicí k vrtu, zejícím otvorem opuštěných prostor se prohnal stín. V jednu chvíli zatarasil vstup do centrály, pak se přilepil na stále poblikávající stropní panely. Tam chvíli zůstal a užíval si šera. Potom se rozdělil a plíživě se vydal po stěnách, aby se dole mohl spojit a pokračovat v cestě za ostatními.
Robert Nowak si všiml změny situace, když mu nad hlavou zablikala světla. Jeden z tvorů, ten, který se prve lísal k ruce Alysy, se od jejího těla oddělil a pomalu a zvědavě se blížil k němu. Robert na nic nečekal, bednu zavřel právě včas. Ještě však ucítil, jak do víka zevnitř narazila netušená síla, která se s ním chvíli přetahovala o nadvládu.
Kotě vystrčilo drápky, ale petlice na kontejneru zajistila, že Nowak vyhrál.
Ella ho sledovala, jak se spěšnými a v prostředí s nízkou gravitací pomalými skoky řítí k ní. Prostor kolem vrtu zaplnila zlatavá mlha, která mu chňapala po botách. Ella byla připravena, a když se konečně dostal na povrch, pomohl jí včas zavřít vrata.
Energetický článek zavrčel, motor naskočil a čtyřkolka se rozjela. Kužel světla hravě překonal zbývající vzdálenost a pak narazil do stěny z temnoty.
„Co to sakra je?!“ vykřikla Ella a došlo jí, na co se dívá. Volný průjezd už nebyl volný. Úniková cesta vypadala jako trychtýř naplněný černí. Neproniknutelná temnota původem odtud. Sloup plynů na okrajích zlatavě probleskoval a vlnil se. Mihotavé pařátky chňapaly po hvězdách a zase mizely v hutné mase.
„Čeká na nás,“ prohlásil Nowak.
„Neskutečný pohled,“ řekla a na chvíli zatoužila zůstat a zkoumat vše, jen ne cestu k Zemi. „Před chvílí byl průjezd ještě volný, tak hádám, že ostatní už vědí, že utíkáme,“ dodala s ledovým klidem a Roberta to ani nevyděsilo. Už jednou jim utekl, zkusí to podruhé.
„Jak jsem říkal v té chodbě, Ello. Asi jste jim právě začala chybět.“
Čtyřkolka se s drcnutím zastavila padesát metrů od válu.
„Tohle jsem viděl v bedně s tělem Alysy, jen v menším vydání. Stínoví hadi. Něco v té podobě se po mně sápalo. Nevím, co by se stalo po kontaktu, ale tuším, že asi nic příjemného.“
„Také jsem je viděla. Bylo jich jen pár. Přišli s větrem, jen co jsme dorazili ke vstupní komoře. Sebastiana to fascinovalo a já od té doby nejsem ve své kůži. Jako kdybych i v utěsněné slupce stanice cítila cizí přítomnost. Pořád jsem zjišťovala, co se s vámi stalo. Problém je, že pokaždé, když jsem něco našla, byla jsem sama.“
„Možná vás od té doby sledovali, hlídali.“
„Lovili? Možná nás všechny už dávno mají.“ Okem loupla po temném průvodci. Pořád vězel v únikové cestě, ani se nehnul.
„Možná se mi to jen zdá, ale tahle věc vážně vykazuje jistou formu inteligence a rozhodně se chová jako lovec. Minimálně teď. Podle mě nás právě studuje, sleduje naše reakce a snaží se zjistit, co uděláme dál.“
„A co to bude?“ Ella zvažovala, že prostě zařadí rychlost a projede skrz, což Robert zavrhl a i kvůli tomu vystoupil. Zkontroloval oblohu, hvězdy tam byly pořád. Výhled chyběl jen v únikovém koridoru. Neprostupný chvějící se sloup stál na místě a neviditelnýma očima pozoroval dění kolem.
„Jako by nám to ani nechtělo ublížit,“ prohodil. „Možná nás jenom sleduje. Kdyby se to chovalo stejně jako prve, nemyslím, že bychom tu ještě stáli.“
„Tak nestůjme!“ Ella udělala několik kroků, pak se lehce odrazila. Po dopadu běžela dál a pak zase odraz. Robert ji sledoval jen chvíli. Vypadali komicky, ale snahou a překonanou vzdáleností rostla chuť na další skoky.
Vpředu vlevo oživlá hradba z temnoty, o kus napravo nestrmá stěna válu. Oba už byli v polovině cesty vzhůru, když se zastavili a ohlédli.
U opuštěné čtyřkolky stáli čtyři lidé.
„Vždyť oni… nemají na sobě skafandry,“ poznamenal Robert ohromeně. „A přesto jsou naživu.“
Ella mlčela.
Čtveřice obešla vozidlo, jako by zkoumala terén. Pak se jeden z nich odpojil a došel k vratům pracovního prostoru. Na povrch se vyplazily stíny, když vrata otevřel. Nespěchal. Skoro, jako by představení patřilo jenom Elle a Robertovi. Jako by cizí mimozemská forma poznala podstatu strachu a chtěla ho prchající dvojici dopřát. Černé drápy beztvaré bestie se roztáhly po dně kráteru a pokračovaly k válu.
Ella už stála pevně na vrcholu válu. Nalevo viděla tmavé dno kráteru. Za ním ležel lidmi téměř netknutý šedozlatý terén ozářený světlem hvězd. Základnu a čtveřici stoupající vzhůru sledovala také. Cizí/místní forma jim pomáhala ve stoupání, ale limity lidského těla byly pro prchající dvojici přínosem. Pronásledovatelé mohli jen tak rychle jako nejpomalejší z nich. A mrtví lidé v prostředí s minimální gravitací běhat neuměli. Proto si Ella dovolila i krátké taktické rozhlédnutí.
Napravo zářil plynový obr a hrbolaté stíny nerovného terénu jim ukazovaly cestu k lodi, která kotvila za další, věky pošramocenou skalní stěnou.
„Úniková cesta je volná!“ Zvolal Robert, který se zrovna objevil ženě v zádech. „Ta věc se stáhla. Ztratila tvar a klesla k zemi. Viděl jsem to na chvíli, když jsem se ohlédl. Co chystá, nemám tušení a ani mě to nezajímá.“
Chtěl začít slézat na druhou stranu, jako by před sebou tušil pěšinu, když se ze dna kráteru zvedla černá mlha. Dvojice jen chvíli zírala na hradbu z temnoty, když Robertova tušená pěšina směrem dolů začala existovat. V mysli si ji představil a vytvořil, a jakmile se mlha zvedla až k nim, otočil se zády a jako šílený pádil dolů bez ohledu na možná zranění.
Na vnitřku průzoru vyvolal mapku, na ní nejkratší trasu k lodi a udával tempo. Ella měla co dělat, aby mu stačila, ale to částečně proto, že jim hlídala záda.
„Možná jsme si s nimi měli sednout k čaji a popovídat si,“ spustil, aby se uklidnil. „Něco jako: Je moc hezké, že na sobě máte lidská těla, ale co je uvnitř, řeknete nám? A ano, slibujeme, že se nebudeme bát a vyzvídat, co a proč jste udělali s mými přáteli.“
Další odraz a krátký nízký let.
„Možná by to nebyl špatný nápad. Vždyť nám ani nestihli říct, co chtějí,“ řekla zcela vážně.
Dopad na všechny čtyři, pět vteřin odpočinku, krátké rozhlédnutí a kontrola mapy.
„Viděla jsi záznam ukazující nemožné věci a tušila jsi, že třeba mohou být skutečné. Možná bys tam beze mě zůstala. Třeba bych já bez návratu na základnu zemřel ve vaší lodi.“
„Všechno je možné, dokonce i to, co jsme nezvážili.“
Ella a Robert letěli. Let vyjadřoval jen sled skoků a odrazů, které nenacvičili, ale nějakým způsobem se jim dařil.
Při jednom skoku se zaměřila na prstenec planety. Světlo vzdáleného slunce se odráželo do mraků obra a jiskřilo v prachu kolem něj. Nádherný pohled.
Vidět to a zemřít.
Pozorovat milion let staré třpytky ve vnějším prstenci. Byly zvláštní tím, že byly odsud.
Na chvíli byla zase doma… Pak fantazie skončila. Dala ruce před sebe, ale narazila tvrdě a přes bok se překulila na zem. Když se zvedala, ohlédla se na Roberta, který dvacet metrů před ní sledoval něco za jejími zády. Sledoval to strnule a s upřeným pohledem vyjadřujícím zděšení.
Na vrchol válu se vyškrábal poslední ze čtveřice pronásledovatelů. Ella v něm poznala Sebastiana. Nebylo těžké muže odlišit. Od chladu okolního prostora je nedělila ochranná vrstva skafandrů, fyzicky ale stále vypadali jako lidé. Sebastian se dokonce usmíval, stejně jako to dělával dřív.
Ella musela ten úsměv opětovat.
Robert to neviděl.
Lidskými smysly poznali dva pronásledované. Jinými smysly se bavili lovem. Tmavá oblačná clona vystoupala z kráteru a visela čtveřici za zády. Na temném pozadí vypadali jako čtyři přízraky. Stáli prkenně a sledovali dění v dálce. Sebastian se usmíval i ve chvíli, kdy se těla zbylé trojice bezvládně zřítila ze srázu a dopadla mrtvá na povrch měsíce.
Zlomek vteřiny, v níž si uvědomili, co se děje, způsobil paniku. Pak chvíle naprosto jasného pochopení věcí. Snaha potřebnou vzdálenost do bezpečí urazit vlastními silami nevyhnutelný konec nezvrátila.
Chladnoucíma lidskýma očima vypadala tvář plynového obra barevně chudá a snad díky zjištění, že jeho prostý lidský smysl nedokázal zachytit tu surovou starodávnou krásu, byla Nikolajova poslední myšlenka ironická.
„To ne!“ vykřikla Ella a Robert se navzdory zdravému rozumu vrátil.
Když stanuli nad mrtvými těly, všimli si Sebastiana, jak rozvážnými skoky sbíhá k nim. Obklopeno jemnou zlatavou aurou se jeho pružné mladé tělo vypořádávalo s každou překážkou.
„Základna je opět uzavřená. Vysílá nouzový signál. Stejný, na jaký jsme reagovali my,“ mrkl na Ellu. „K Zemi dorazí pouze ten. Stejně jako minule, události posledních hodin zůstanou tajemstvím, dokud sem nedorazí další expedice. Do té doby jsme si vybrali jednoho zástupce,“ dodal při posledním doskoku.
Pak se zastavil deset metrů od všeho dění a očima přeměřil každého zvlášť.
„A ty,“ zadívala se do navenek lidských očí, „na ně budeš čekat?“
Žádná odpověď, jen zavlnění a zachvění kolem těla, kratinká deformace rysů v obličeji. Pak Sebastianova ruka sáhla do pravé kapsy kalhot, z níž vytáhla zkumavku s obsahem něčeho, co se barvou podobalo jeho auře. „Nosím ji s sebou od doby, co jsem to našel na základně. Hned na začátku, vzpomínáš? Analýza nebyla nutná.“ Odšrouboval uzávěr a obsah se okamžitě promíchal a splynul s jeho ochranným polem. „Teď už jsme všichni.“
Robert se podíval na zkumavku, pak na Ellu a bezeslovně se dožadoval vysvětlení.
Žád od ní nedostal, ale chtěl znát i jiná.
„Takže tady to skončí? Zemřeme jako kapitán, jako moje žena? Jako tihle tři?“ Sklopil zrak, ale vztek se v něm vařil jako krev v tělech nebožáků chvíli před smrtí.
„Dobrá, chcete vysvětlení.“ Sebastian přešlápl a na chvíli se zamyslel. „Kapitán byl naše první volba. Byl váš vůdce, byl silný, se všemi těmi všudypřítomnými hodnotami a vštípenou disciplínou. Jeho jsme poznali hned po spuštění vrtu. Otevřeli jste nám cestu z podzemí. Přes něj jsme se chtěli dostat k vám ostatním, ale byl překvapivě silný. Uvědomoval si obě existence a dokázal je oddělit. To bylo nepřijatelné.“
„Mohl nás varovat,“ odtušil Robert.
„Proto jsme se zaměřili na Christiana a Lucase. Jejich ovládnutí šlo rychle. Bohužel ta žena je viděla při proměně, a co se s ní stalo, víte oba.“
„Parchante,“ ulevil si Robert, i když věděl, že jen těžko může soudit muže stojícího před ním. „Co jste vlastně zač? Proč jsem viděl to, co jsem viděl v té bedně? Proč různé barvy? Proč…“
„Jsme místní. Vyvinuli jsme se tady v systému plynového obra a ty hledáš mnoho odpovědí na málo otázek, které je třeba ještě položit.“
„Tak tedy Alysa,“ trval na svém. Neodpustil by si, kdyby odletěl bez odpovědí. Zároveň trochu tušil, že odlet bez kontaktu a konfrontace byl od jisté chvíle nemožný.
Přišel čas sednout si a mluvit, jak to prve navrhoval, aniž by tušil, jak brzy se to stane.
„U jejích ostatků hlídal průzkumník. Malá část celku. My nemáme individualitu, ale známe lidi už docela dobře. Jejich chování a vnímání věcí. Reagoval jsi na nás jako na něco malého, neškodného, příjemného, hezkého…“
„Kotě, na něj jsem myslel. Měl jsem takové. V tu chvíli mě nic jiného nenapadlo.“
„Ano. Sebastian nám ukázal jeho obraz. Chovali jsme se přátelsky, ale předstírání nám nikdy dlouho nevydrží. A nakonec i z kotěte vyroste predátor. Chtěli jsme s tebou splynout, když se to nepovedlo napoprvé, ale neměli jsme štěstí.“
„To je mi líto,“ řekl ironicky.
Chvíle ticha, pak Sebastian pokračoval. „Víš, když se ještě utvářely měsíce plynového obra a hledaly své oběžné dráhy, část jeho atmosféry se smísila s horninami, které se později staly součástí měsíce.
Přišli jsme k vědomí už někdy v té době. Vnímali jsme změny teplot, podzemní aktivitu měsíce a po čase jsme zjistili, že se na ledových erupcích můžeme dostat na povrch, nad něj a mimo gravitaci měsíce.“
„Vnější prstenec.“
„V něm také žije jedna naše část. Zbytek až donedávna spal pod povrchem. Aby se vůbec mohl dostat ven, potřebovali jsme někoho v prstenci. Když se o věky později lidé dostali až sem a začali s výzkumem, my jsme okusili zvědavost. Splynuli jsme s jedním členem posádky a prozkoumali jeho podstatu. Všechny ty věci, kterými se hemžila jeho mysl, nás nesmírně zaujaly. Obrazy, barvy, zvuky. Vnímali jsme skrze něj jiný svět a nechtěli jsme se ho vzdát, zároveň nám ale instinkty radily postupovat opatrně.“
„Protože kdyby ne, zůstali byste sami.“
„Nemohli jsme riskovat.“
„A on to pak po vašem vysvětlil ostatním,“ rýpl si Robert.
„Ano i ne. Měli jsme v moci jednoho, o další jsme se nesnažili. První se stal naším mluvčím, zástupcem, našeptávačem. S ostatními postavili základnu, navrhli plán těžby. My mu poradili, kde… nás hledat. Odletěl na Zemi a sem se chystala těžební expedice – vás pět.“
Nad vrcholem válu visel černý mrak. Jako už tolikrát, i teď vypadal jako živý. Jako by zkoušel různé tvary, přeléval se, smršťoval a opět se roztahoval do větších rozměrů. Rozdělil se na dva a zase se spojil. Pak se chapadlovité nožky, které vyrostly z okrajů, snažily zase pochytat hvězdy. A poté se z jedné poloviny mraku vynořily šedivé a zlatavé siluety elegantních hadích tanečníků.
Hrálo si to.
„Dobře,“ prolomila Ella Sebastianovo mlčení a Robertovo přemítání, „ještě chci vědět… Kapitánův poslední zápis do deníku a jeho cesta ze základny.“ Ella si dávala dohromady vlastní poznatky, aby si potvrdila, že se nezbláznila.
„Kapitán myslel, že jsme dostali všechny. Netušil, že ty…“ mrknutí na Roberta, „jsi stále sám sebou. Mohli jste utéct spolu a možná byste se dostali k lodi a odstartovali. Namísto toho utekl sám a selhal.
Poté, co jsme zjistili, že jsi neodletěl, asi proto, že jsi stejně jako my zaznamenal nově příchozí, rozhodli jsme se počkat, co se bude dít.“
„A co teď?“
„Vybrali jsme si jednoho,“ opakoval Sebastian svá předešlá slova.
„Co to znamená,“ chtěl vědět Robert.
„Znamená to,“ zavlnil se opět, tentokrát intenzivněji, „že můj hostitel, tvá společnice a ten třetí, přiletěli ještě za dne.“
„No a?“
„A za dne, dokonce ani za soumraku se nedá pozorovat nebe tak nazlátlé, jaké ho po přistání našli.“ Sebastian klidně dokončil větu a pak se stalo několik věcí najednou.
Černá oblačná clona se přelila přes okraj válu a blížila se k nim.
Robert se dal na útěk směrem k lodi. Asi po deseti metrech se zastavil a ohlédl.
Sebastian natáhl ruku k Elle. Lidskou, obyčejnou hřejivou dlaň. Ve výrazu měl něco, co si až později uvědomila jako smíření. Věděl dřív než ona, co se právě děje.
Vybrali jsme si jednoho, rezonovalo jí v mysli. Ta slova patřila jemu, zněla jeho hlasem, ale tentokrát je nevyslovil.
Obešla mrtvá těla a stála vedle něj. Ruka v tlusté rukavici se vnořila do jeho ochranného štítu. Zlatavá chapadélka se plazila po rukavici, ale hned se zase stáhla. Podali si ruce. Přísahala by, že přes vrstvy svého obleku cítí teplo jeho těla.
Usmál se, pak jeho výraz zmrzl, z očí se vytratil život a ruka ztěžkla. Padl k zemi, jen kousek od zbylé trojice. Jeho ochránci ho přestali chránit. Černý mrak do sebe vtáhl poslední svou část hlídkující na povrchu. Jeho ochranný štít zmizel.
Ella ho instinktivně chytila. Když upadl, držela ho v náruči. Nahnula se nad něj, jako by se snažila zabránit chladu vesmíru, aby dokončil, co začalo už dávno.
Marně.
A on si toho gesta už nevšiml.
Musela použít druhou ruku, aby uvolnila jeho pevné poslední sevření.
Mapa udávala sto metrů k cíli. Beze slov se podívali jeden na druhého, pak nad sebe a pak zase jeden na druhého.
„Vidíš to co já?“ Její hlas byl poznamenaný smutkem. Po tváři se skutálela slza, ale neměla možnost ji otřít, takže se její stopa třpytila ve vnitřním světle helmy.
„Můžeme to stihnout,“ řekl rozhodně.
Mrak se po nebi pomalu sunul k lodi. Hvězdy zmizely za černou oponou a světlo odražené od mraků obra dopadalo na čtyři těla.
„Musíme je vzít s sebou,“ řekla ona.
„Musíme se odtud nejdřív dostat.“
„Neměli by tady jen tak ležet.“
„Musíme jít,“ překonal dvoumetrovou vzdálenost, která je dělila, vzal ji za ruku a rozběhli se.
***
Soustavu plynového obra opustili beze slov.
Robert Nowak ležel na kavalci v kabině posádky a přemýšlel. Miliardu a půl kilometrů k domovu měli urazit za tři dny. Ella vypočítala parametry pro sadu skoků, které je měly donést domů. Většinu času trávila v pilotní kabině, odkud sledovala ubíhající vesmír.
Přehrával si události posledních dní, když si vybavil několik znepokojujících podrobností. „Jak dlouho už nejsi člověk?“ zeptal se druhého dne letu, aniž by dokázal odhadnout její reakci. Vzpomněl si na situace, za nichž nemohl spát, myslet a soustředit se a rozhodl se, že pokud je on jediným člověkem na lodi, skrývat své zjištění rozhodně nebude. Byl už prostě ze všeho unavený.
„Dostalo nás to hned po přistání,“ řekla s ledovým klidem a ani se na něj neohlédla.
„Tak o tomhle tedy mluvil Sebastian, když nám ukazoval obsah zkumavky. Něco, co se šířilo vzduchem. Možná jsem měl štěstí, protože já při přesunu z naší lodi do vaší nic nezaznamenal. A v době, kdy jste šli na základnu, jsem stále ještě pobýval v úkrytu.“
„Nejednou jsi nám unikl,“ usmála se a otočila se zády ke hvězdám, aby se mu mohla podívat do očí. „Máš náš obdiv.“
„Sebastian ten vzorek, který nám ukazoval, našel na základně, že? Takže to na vás čekalo, nebo vás to provázelo od přistání? Ale i pak jste se ještě dlouho chovali jako lidé. Komunikovali se Zemí, zkoumali příčiny nehody. Všechno součást procesu učení… nového?“ Robert jí podával hrnek čaje, který udělal pro oba. Přičichla k němu a nenapila se, jen kouřící nádobu držela oběma rukama. Za sebou šinoucí se hvězdy, k dalšímu skoku zbývala hodina. Vzájemně se pozorovali, snažili se v chování toho druhého odhalit nějaké skryté plány.
„To ano, naše počínání na základně vycházelo z cíle mise a povahových vlastností každého z nich. Zajímali jsme se o všechno, takže i o jejich denní rutiny. Ohledně doby jejich ovládnutí bys mohl mít pravdu v obou případech.“ Na chvíli se soustředila. Zavřela oči, sklopila hlavu, ale stále zůstávala ve střehu. Jen jako by na chvíli byla někde jinde. Nejspíš se dělo právě to, co si Robert myslel – prohledávalo to mysl hostitelky. „Ella netuší, kdy k proměně došlo,“ promluvila neosobním tónem. „Po přistání se bála. Byla hodně neklidná a důvod nám byl nejasný. Strach asi částečně fungoval jako obranný mechanismus, takže je dost možné, že jsme s její myslí splynuli až na základně. Do té doby prožívala hodně zmatků. Vyděsil ji dokonce i náš vír. A to neměl. Její mysl tak trochu připomínala tu kapitánovu. Byla silná, svěží a zajímavá. Vybrali jsme si jednoho.“
„To Sebastian říkal také.“
„A myslel tím jednoho z vás pro cestu k Zemi.“
Napil se ze svého a vyměnil ho za ten její. „Mám dojem, že zabít mě je mnohem snazší, než se o to snažit naopak. Nemám v úmyslu tě otrávit, pokud tě napadlo zrovna tohle. Jednak nechci zabít Ellu a pak nevím, jestli by to zabralo na tu druhou část.“
Napila se a uvolnila. V podstatě byla ráda, že s tím odhalením nemusela přijít ona.
„Proč jsem ještě naživu?“
Vypila naráz všechen čaj a prázdný hrnek podala Robertovi „Jednoduše jsme nevěděli co s tebou. Prozradit se na povrchu, jistě bys nám útěk znemožnil, možná i za cenu vlastního života. Ale věřil jsi nám. Přišel jsi pro Ellu a umožnil nám dostat se pryč. Dlužili jsme ti. A tenhle… způsob chování, vzájemnost a touhu tak silnou jsme ještě nepoznali, takže se nabídla šance opět zkusit něco nového.“
„A já potřeboval pilota a doufal jsem…“
„V co? Že zachráníš alespoň jinou ženu, když ne tu svou?“
Sklopil oči. Ranila ho, dostala a oba si to uvědomili. Oba v té chvíli měli možnost situaci vyřešit, kdyby se rozhodli zaútočit. Jakkoli, i třeba úplně zbytečně riskovat.
Byla to šance.
Ale nic se nestalo.
Na hlavní obrazovce vyvolala snímek Země v reálném čase. Kolem orbitálního prstence bylo rušno. Tmavá tvář planety zářila ruchem nočního života a nad severním pólem hrála všemi barvami polární záře.
„Jaké máš plány, až se dostaneš na Zemi, Ello? Zabiješ mě, abych nemluvil.“ Oslovil ji jménem, třeba doufal, že začne mluvit ta, na jejímž životě mu záleželo.
„Jaký by to mělo smysl? Ella nese jen zlomek z nás, přesto bychom se jistě dokázali rozšířit a splynout s ostatními lidmi.“
„Jenomže k čemu by to bylo?“ zauvažoval.
„No právě. Získali bychom jen víc myslí ke zkoumání násilným způsobem, ale to přece můžeme i tak, když budeme postupovat systematicky. Třeba jako s naším prvním kontaktem. Prozkoumáme mysl, stáhneme se, budeme analyzovat, učit se o lidech.“
Při té představě se lehce otřásl. „Proč tedy museli zemřít ti čtyři? A co bude s Ellou?“
„Vybrali jsme si jednoho.“ Už skoro otřepaná fráze Robertovi nic nenapověděla a Ella odmítala vysvětlovat.
„A… když usnu, vzbudím se jako člověk?“ zeptal se a protřel si oči.
Za zády měla hvězdy a dalšího plynového obra soustavy. Loď se chystala ke korekci dráhy a ke skoku.
Spustila motor. Prostor se napnul, pohyb se zastavil. Loď v tom místě přestala existovat a záhy se vynořila jinde, o něco blíž Zemi.
Dívali se na sebe, on stál ve dveřích pilotní kabiny, v ruce dva prázdné hrnky.
A ona jen s úsměvem kývla na souhlas.
Usnul jen asi na tři hodiny, měl neklidné sny.
Jako s naším prvním kontaktem. Prozkoumáme mysl, stáhneme se, budeme analyzovat…
Ze snu ho probudila právě tahle vzpomínka na Ellina slova. Vše ostatní zapomněl, ale něco nového se vynořilo.
„Rozdělíte se. Jako ten mrak, který nás provázel k lodi. Dokázal se všelijak měnit. Vytvořil hned několik nezávislých částí, když ovládl těla ostatních. A rozdělil se na dvě, možná pro efekt, aby mě vyděsil, aby se předvedl,“ vysypal ze sebe, když ještě v tričku a lehkých kalhotách, v nichž spal, vpadl do pilotní kabiny.
„Cože?“ Otočila se čelem ke dveřím a pozorovala ho.
„Řekla jsi, že Ella nese jen zlomek z vás, a že když si někoho vyberete, po prozkoumání mysli ho pustíte. Stane se opět individualitou.“
„A?“
„Ale proč? Podle mě nemáte v plánu žádné individuální průzkumy, to namluvíte lidem, pokud přijdou na to, že je s Ellou něco v nepořádku, nebo až se lidé v jejím okolí začnou chovat divně.
Váš první lidský kontakt byl zkouška. Neměli jste důvod na sebe upozorňovat dřív.“
Stále Roberta jen pozorovala. Bez výrazu a bez pohybu.
„Teď už to ale dělat nemusíte. Rozlezete se po Zemi, budete si brát lidi po tisících. Každý ponese kousek z vás. Že jste si vzali jen Ellu přece neznamená, že její mysl obsahuje nepatrný zlomek z celku. Já přece nemůžu vědět nic o vašich reprodukčních schopnostech. Tyhle věci znáš nejlépe jenom ty sama.“
„Je to tak,“ řekla prostě a než mu mohla v něčem zabránit, skočil do místnosti a vyřadil zdroj energie. V pilotní kabině zavládla tma, Země z hlavní obrazovky zmizela a dvěma bočními okny dovnitř prosvítaly pouze hvězdy.
Našla baterku a rozsvítila. Kužel světla olízl stěny a zející otvor dveří vedoucích do zbytku lodi. Beze slova vstala a vydala se na průzkum.
Robert sledoval pohybující se světlo.
Za chvíli byla zpět.
„Jsme v pásu asteroidů. Ještě dva skoky a byli bychom doma,“ řekl. Seděl v pilotním křesle, za zády hvězdy a sledoval ženu stojící ve dveřích. Kužel světla se plazil po podlaze.
„Sprav to. Nahoď energii, ať můžeme pokračovat,“ řekla temně, tiše, napjatě.
„Nepoletíme nikam, neřeknu ti, co jsem s lodí udělal, a tobě bude trvat dlouho, než na to přijdeš.“
Kužel světla přeletěl místnost a usadil se mu na hrudi. Trochu ho oslepil, ale i přesto si všiml známého mihotání vzduchu, které se kolem ní najednou soustředilo.
„Předtím jsem poslal zprávu na Zemi. Už o tobě vědí. O všem, co se stalo. O smrti všech těch lidí, o objevu pod povrchem a mých zkušenostech s tebou.“
„Také bychom tě mohli hned teď infikovat. Nestihl bys zareagovat.“
„Myslím, že kdybys mohla, už by se to stalo. Nejednou jsi řekla, že všechny lidské mysli nejsou stejné.“ Klid, který cítil, byl povznášející a pocit vítězství mu do unavené mysli vlil moře adrenalinu.
Na záchranu čekali dvacet hodin. Celou dobu seděli potmě, nemluvili.
A nespali.
Náraz spojení, rachot otevírání přechodové komory a dupot blížících se nohou.
„Zhroutil se, asi z nedostatku spánku. V poslední době ho měl málo a zažil spoustu stresu,“ řekla žena stojící ve dveřích a dva zdravotníky pustila k muži sedícímu v křesle pilota. Ten střídavě vnímal a upadal do spánku, jemuž se ale zoufale bránil. Nahromaděná energie byla pryč, zůstalo jen vyčerpání. Ale záchrana byla tady. Vydržel, a to bylo hlavní.
Pomohla jim uložit ho na nosítka. Zkontrolovali životní funkce a nechali ho v malé kabině, zatímco na chodbě balili své věci. Seděla na bobku vedle lůžka a teplou rukou ho pohladila po vlasech.
Otevřel oči.
„Sebastian a Nikolaj se bavili tím, na kolik mimozemských světů, jak oni říkali, nevstoupila jejich lidská noha. Ty budeš mít teď docela jedinečnou možnost minout zajímavý milník svého života a také… abych tak řekla, zanechat své stopy.“
„O čem to mluvíš?“ vypravil ze sebe unaveně a uvědomil si přítomnost dalších lidí. „Jsou tady a ty a tvůj druh máte smůlu. Odvezou tě na nějakou osamělou výzkumnou stanici v hlubokém vesmíru a tam…“ Jako by ho zjištění ukolébalo k dalšímu usínání. Než ale zavřel oči, všiml si dvou mužů na chodbě. Neměli žádné ochranné obleky.
„Ne, ne. To je špatně! Hej, vy tam, pojďte sem!“ snažil se upoutat jejich pozornost. „Přece jsem v té zprávě jasně popsal nebezpečí, které vám od téhle ženy hrozí.“
Neslyšeli ho.
Představil si řetězec událostí, které se spustí. Ella je nakazí, spolu dorazí k Zemi a tam dalšímu šíření už nikdo nezabrání. Na chvíli si myslel, že by to mohl být jenom zlý sen, ale když mrkl, stále nad ním seděla a usmívala se.
„Také jsem poslala zprávu.“ Chytila ho za ruku. „Vrátíme se na Zemi, ty na ní ale budeš jedním z mála zástupců svého druhu.“
Nechápavě na ni zíral.
„Jak jsi říkal prve, nemáme v plánu žádné individuální průzkumy.“
„Nic takového se nestane.“ Snažil se nadzvednout, aby opět upoutal pozornost zdravotníků.
Zase nic.
„Už se to stalo, děje se to právě teď,“ řekla chladně, tiše, soucitně. „Náš první kontakt, o němž jsme ti řekli, že jsme ho opustili, se domů nevrátil tak úplně ve své kůži. Nikdy jsme nikoho nenechali jít. Nevzbudil pozornost, stalo se to rychle a potichu. Části celku se dokážou rozptýlit a učit se, aby se pak spojily a vše si vzájemně předaly. Ten pocit sdílení takového množství informací je fascinující. A Ella veze ke spojení další část s poznatky z našeho starého domova. Informace o kontaktu s lidmi v jejich nepřirozeném prostředí. Pomůže nám to při infiltraci vašich mimozemských kolonií.“
„Všimli bychom si… ještě před odletem. Vždyť se vrátil dřív, než jsme my vůbec opustili Zemi. Někdo by si všiml, že se s lidmi něco děje.“
„Jak jsme řekli, stalo se to potichu. V době, kdy jste odlétali, jste měli kolem sebe ještě stále spoustu svých. Naše postupy ale pečlivě zredukovaly počet členů lidské rasy na skupinu, kterou budeme schopni hlídat.“
Pohyb na chodbě zachytil koutkem oka. Zdravotníci ho zvedli a nesli pryč. Ella stále držela jeho ruku.
„To není pravda, to se nemůže dít,“ opakoval a otočil se po bezvýrazných tvářích mužů. Jeden z nich shlížel přímo na něj. Jeho oči byly jako dvě černé díry. Něco v nich ale přesto žilo a skrze schránku lidského těla ho pozorovalo.
„Vybrali jsme si jednoho. Jsi to ty, Roberte. Budeš na Zemi zástupcem cizího druhu. Pomůžeš nám pochopit aspekty lidství, které nejsou naší přirozeností a které ještě musíme poznat. Například podstatu strachu a odporu posledních z vás.“
Často pak slýchával zvuk, jenž ho budil ze spaní a který ho provázel vlastně už pořád.
Vždy mu chvíli trvalo, než poznal svůj vlastní křik.
