„Připomeňte mi, proč nás piráti nepotopí střelbou z děl na velkou vzdálenost,“ zeptal se sir Hereward, když se pohodlně rozvalil na přídi člunu a paže v karmínových rukávech natáhl dost daleko přes okraj, aby si mohl ponořit do vody ruce až po dvojitě přeložené manžety, které si tak úplně promáčel. Občas mu voda vyšplouchla i na krk a záda. Užíval si to, voda v těchto východních mořích byla teplá, vlny mírné a loď dělala dobré čtyři nebo pět uzlů, poháněná čerstvým větrem vanoucím rychlostí dvanáct uzlů.
„Za prvé, tenhle člun dříve patřil Annimu Telovi, agentovi pirátů v Kerebadu,“ odpověděl mu pan Fitz. I když loutka měřila pouhé tři stopy a šest a půl palce a v tuhle chvíli postrádala i prodloužení své postavy v podobě oblíbeného klobouku, snadno ovládala kormidlo i hlavní plachtu jejich malého plavidla. „Za druhé jsme oba oblečeni v červené, barvě oblíbené mezi piráty v okolí tohoto souostroví, takže nás budou považovat za své bratry, dokud se neprokáže opak. A za třetí, každé lepší přibližovací sklo odhalí jejich zrakům pohled na truhlici, která leží přivázaná k téhle lavičce. A oni ji budou chtít spíše prozkoumat, než ji roztříštit na kousíčky.“
„Pokud nejsou opilí, což je velmi pravděpodobné,“ namítl vesele Hereward. Vytáhl paže z vody a opatrně si otřepal ruce, aby nenamočil plátěný vak u svých nohou, impregnovaný dehtem, v němž přechovával svou skrovnou výzbroj. Vzhledem k výpravě, která je čekala, si nevzal žádnou ze svých obvyklých, snadno rozpoznatelných zbraní. Ve vaku měl uloženy jen čtyři pistole s holandským zámkem docela obyčejného, ale spolehlivého provedení, naolejovaný kožený váček se střelným prachem, krabičku kulek a dýku z černěné oceli v pochvě ze žraloci kůže. Rapír skrytý v pochvě ležel přes horní část vaku, poloviční koš jílce u Herewardových nohou.
Svou zbroj zanechal v hostinci, kde se setkali s poslem Rady Úmluvy o bezpečnosti ve světě, a třebaže si Hereward nyní na své pokožce užíval mírného vánku a byl od přírody optimista, neustále přemítal o tom, že mu jeho rudá košile, kožené kalhoty a námořnické boty neposkytnou dostatečnou ochranu, pokud se opilí piráti na palubě lodi, ke které směřovali, rozhodnou procvičit ve střelbě z mušket.
Pokud by ho zasáhli do hrudníku, nepomohl by mu ostatně ani libovolný počet vrstev kůže nebo pevné oceli. Za takových okolností by jim nebyly k ničemu ani čarodějnické schopnosti pana Fitze, i když by mohl pomocí jakési magie odklánět kulky nebo větší kule od člunu nebo jeho hrudníku.
Pan Fitz byl oblečen do oděvu s nabíranými kalhotami, jenž byl oblíben loutkami s vlastní vůlí, vyrobenými kdysi dávno ve vlídnějších dobách, kdy hrávaly veselé melodie, recitovaly eposy a poskytovaly další rozptýlení. To však popíral svou pravou povahu, většina lidí nebo jiných bytostí, kteří tuhle loutku znali více než zběžně, ho za zábavného nepovažovala v žádném případě. I když loutka zanechala svůj šicí stůl v hostinci s Herewardovou výstrojí, byla vybavena několika esoterickými jehlami ukrytými pod červeným šátkem, jejž měla pevně přivázaný na hlavě z papírové hmoty velké jako dýně. Byla možná jedním z největších odborníků zběhlých v tomto umění, jaký nyní kráčel – nebo se plavil – po poznaném světě.
„Jsme v dosahu jejich příďových děl,“ poznamenal Hereward. Ledabyle se převalil a lehl si na břicho, takže nad přídí nyní vyčnívala jen jeho hlava. „Pokračujte v přímém směru.“
„Vyjmenoval jsem tři vynikající důvody, proč na nás nebudou střílet,“ namítl pan Fitz, ale lehce zabral za kormidlo a povolil hlavní plachtu. Plachty nad člunem se třepetaly, jak se hnali po větru přímo k přídi ukotvené lodi, aby tak znemožnil pirátům vypálit plnou salvu z bočních kanónů.
„Tak jako tak u děl na přídi nikdo nestojí.“
Hereward přimhouřil oči. Bez svého dělostřeleckého skla neviděl zřetelně, co se děje na palubě, ovšem důvěřoval Fitzovu lepšímu zraku.
„No dobrá, možná po nás pro tentokrát střílet nebudou,“ připustil. „Přinejmenším ne hned. Připomenete mi mé smyšlené jméno a titul?“
„Martin Jistý meč, postrach Syndikátního moře.“
„Absurdní,“ ucedil Hereward. „Pochybuji, že to dokážu vyslovit, natož abych předstíral, že takový opravdu jsem.“
„Jeden pirát se tak jmenuje, i když jsem přesvědčen, že ho málokdy oslovovali tímhle přízviskem, jež si sám vybral,“ vysvětlil mu pan Fitz. „Tedy, přesněji, jeden pirát se tak jmenoval ještě před několika měsíci. Byl velký a silný, stejně jako vy, a Syndikátní moře je značně vzdálené, proto je to pro vás vhodné přízvisko.“
„A vy? Famolio, ne?“
„Farolio,“ opravil ho Fitz. „Bavič, na kterého dolehly zlé časy.“
„Jak můžou na loutku přijít těžké časy?“ zajímal se Hereward. Ani se neohlédl, protože jeho pozornost upoutal jakýsi pohyb na přídi lodi. Doufal, že to nejsou nastupující dělostřeleb „U loutek není nic neobvyklého, že ztratí svůj zpěvný hlas,“ vysvětloval Fitz. „Pokud mají krk vyrobený z rákosu, a ne ze stříbrné trubičky, zaklínadlo vydrží jenom pět nebo šest set let.“
„Předpokládám, že vy máte krk ze stříbra.“
„Ze slitiny několika kovů,“ odpověděl Fitz. „Stříbro z nich je nejobyčejnější. Mimochodem, opravuji jednu ze svých dřívějších předpovědí.“
„Jakou?“
„Oni chtějí střílet,“ pravil Fitz a odtlačil páku kormidla od sebe. Hlavní plachta člunu vlála, když se prudce stočili na pravobok. O několik vteřin později čtyřicet nebo padesát yardů od jejich levého boku dopadla se šplouchnutím malá dělová koule.
„Nekličkujte!“ rozkázal mu Hereward. „Dělová koule nás může zasáhnout kdekoli.“
„Myslím, že to byl jediný výstřel,“ konstatovala loutka. „Člověk, který vystřelil, teď dostává co proto nabijákem muškety.“
Hereward si zaclonil oči rukou, aby lépe viděl. Slunce v těchto končinách pěkně žhnulo a světlo se odráželo od hladiny. Teď ale připluli dost blízko na to, aby zahlédl malý hlouček v červeném shromážděný blízko přídě a v jeho středu bil překvapivě drobný pirát hlava nehlava kohosi, kdo se teď krčil na palubě – nebo na ni byl sražen.
„Znáte někoho na té lodi jménem?“ zeptal se ho Hereward. „Neznám,“ odpověděl Fitz. „Ale střílny jsou černé, na zábradlí zadní horní paluby jsou patrné zbytky žlutých pruhů. A ačkoli socha na přídi je částečně odstřelená, je to jasně útočící mořská kočka. To odpovídá popisu Annima Těla. Je to ta loď, kterou hledáme. Je to Mořská kočka, které velí kapitánka Romola Zběsilá. Mám podezření, že to je právě ona, kdo mlátí toho unáhleného střelce zmítajícího se na palubě.“
„Pirátka,“ zamyslel se Hereward. „Nezmínil se Annim Tel, jestli je pohledná?“
„Na vlastní oči vidím, že byste ji zařadil mezi celkem ucházející,“ zhodnotil Fitz, o poznání vážnějším tónem. „Což nemá pražádnou souvislost s úkolem, jenž nás čeká.“
„Kromě toho, že nám to může zpříjemnit společnost těchto pirátů,“ podotkl Hereward. „Myslíte, že už jsme dost blízko na pozdrav?“
„Samozřejmě,“ přitakal Fitz.
Hereward vstal, opřel se koleny o horní lem na přídi, aby udržel rovnováhu, a vytvořil si před ústy z rukou trychtýř.
„Ahóój, Mořská kočko!“ vykřikl. „Dovolíte vstoupit na palubu dvěma druhům ve zbrani?“
Na přídi zavládl na chvilku zmatek, poté se většina námořníků přesunula na hlavní palubu. Na přídi zůstali jen dva piráti: štíhlá postava, v níž teď, když se dostali blíž, poznali ženu, kterou byla téměř jistě kapitánka Zběsilá, a rozložitý svalnatý muž, jenž stál za ní. U nohou jim leželo zhroucené tělo.
Obrovský pirát se sklonil a poslouchal tlumený hlas Zběsilé, poté se nadechl tak, že si málem utrhal knoflíky na rudé vestě, a odpověděl na pozdrav výkřikem, který se nesl mnohem dál než ten Herewardův.
„Pojďte na palubu, kamarádi! K levoboku, jestli můžete.“
Pan Fitz se opřel do kormidla a přitáhl hlavní plachtu. Člun přešel do širokého oblouku tak, aby dorazil k levoboku lodi, a následně zamířil vpřed po větru a spustil plachtu. Pokud ten manévr zvládne, člun zpomalí a jemně přirazí k pirátské lodi. Pokud ne, narazí do plavidla, poškodí si člun a budou všem pro smích.
Proto také u kormidla seděl pan Fitz. Loutka kdysi ve své dávnější minulosti sloužila po několik desítek let na moři – dřevěné končetiny měla vydatně prosolené, nabyté zkušenosti si jasně pamatovala a instinkty jí stále spolehlivě sloužily.
Pokud jde o Herewarda, ten v patnácti letech sloužil rok jako střelec na palubě fregaty Kahlijské obchodní aliance a třebaže už to bylo nějakých deset let, mezitím absolvoval několik kratších námořních dobrodružství a dokázal tedy celkem obstojně vystupovat jako námořník na palubě velké lodi. Nebyl ale nijak znamenitým námořníkem, pokud šlo o malé čluny, a proto rychle vykonával Fitzovy tlumené rozkazy ke spuštění plachty a připravoval se na odražení veslem, když pomalu zastavovali u kotvící Mořské kočky.
V tomto případě se odrážet nemuseli, a tak Hereward jen zachytil lano hozené z lodi, aby člun rychle srovnal podél jejího boku, zatímco Fitz zajišťoval přední a hlavní plachtu. Díky mírným vlnám, ukotvení a nízko posazené palubě lodi pak bylo snadné vylézt na palubu – jako opora pro nohy a ruce jim posloužily střílny a jejich řetězově ovládané poklopy. Herewardovi při tom jen trochu překážel jeho rapír. Pistole zanechal ve člunu.
Piráti se rozvážně a pyšně přesunuli na palubě tak, aby vytvořili jakousi uličku, než se Hereward s Fitzem postavili na nohy. I když neměli zbraně v rukou, bylo na nich vidět, že jsou ve střehu – muži i ženy z Mořské kočky si své návštěvníky prohlíželi podezřívavě. Hereward se tomu sice nikterak nedivil, protože to považoval mezi piráty za něco běžného, všiml si ale, že zejména muži jsou ohyzdní, znetvoření, nebo obojí. Fitz si toho rovněž povšiml a poznamenal si, že to bude muset blíže prozkoumat.
Romola Zběsilá sestoupila po krátkém žebříku z přední zvýšené paluby na hlavní palubu a postavila se na konec špalíru pirátů. Hromotluk v červené vestě stál za ní, ale Hereward si ho nevšímal. I když její tvář bohužel nezdobily jizvy, aby ji mohl považovat za skutečnou krásku. Zběsilá byla opravdu pohledná, a její přirozené kouzlo podtrhával náznak popáleniny střelným prachem na jedné z výrazných lícních kostí. Na sobě měla jemný modrý hedvábný plášť s vyšitými skákajícími mořskými kočkami, košili neměla žádnou. Protože plášť měla zapnutý spíše ledabyle, Herewardova pozornost se upínala především na ni. Opožděně si vzpomněl na své pokyny a předvedl okázalé, ale nevýrazné gesto otevřenou dlaní, které mělo představovat cosi na způsob pozdravu.
„Rád vás poznávám, kapitánko. Martin Jistý meč a strašlivá loutka Farolio, původně z lodi Nenápadná bolest, bratři s dobrým postavením v Syndikátním moři.“ Zběsilá pozvedla jedno obočí a hlavu naklonila trochu na stranu, dlouhé nazrzlé vlasy na neoholené polovině její hlavy rozvlnil náraz větru. Hereward z ní nespouštěl zrak a snažil se chovat uvolněně, ačkoli byl připraven uskočit stranou, proniknout špalírem pirátů, oběhnout stěžeň, tasit svůj rapír a odrážet útok dost dlouho na to, aby Fitz využil nastalého zmatku…
„Od Syndikátního moře jste dost daleko, kapitáne Jistý meči,“ odpověděla nakonec Zběsilá. Její hlas zněl podivně pronikavě a hrdelně a Fitze napadlo, že by to mohlo být způsobeno účinky kyseliny nebo zásady, která jí vypalovala tkáně v krku. „Co vás přivádí do těchto vod a na Mořskou kočku? Navíc ve člunu Annima Těla a s lákavě vypadající truhlicí na lavičce pro veslaře?“
Nedala žádný pokyn, ale cokoli v tónu jejího hlasu nebo snad slovech samotných způsobilo, že se napětí ve dvou řadách pirátů uvolnilo, stejně jako atmosféra hrozícího násilí.
„Návrh,“ odpověděl Hereward. „K prospěchu nás všech.“
Zběsilá se usmála a začala se procházet po palubě se svou velkou gorilou v patách. Před Herewardem se zastavila, podívala se na něj a věnovala mu poněkud pokřivený úsměv, který v něm vyvolal vzpomínku na kočku, která se takhle vždy chovala předtím, než se mu stulila na klíně a začala mu zatínat drápky do rozkroku.
„Máte snad na mysli nějaké bohatství, Martine Jistý… meči? Zlatý poklad nebo tak něco? Doufám, že ne otroky. Mořská kočka nikdy s otroky obchodovat nebude, ať se to našim bratřím ze Syndikátního moře líbí, nebo ne.“
„Žádní otroci, kapitánko,“ ujistil ji Hereward. „Ale nejrůznější poklady. Víc zlata a stříbra, než jste kdy viděli. Víc, než kdo kdy viděl.“
Zběsilá se na chvilku usmála o trochu víc. Posunula nohu dopředu jako při tanci, přiblížila se k Herewardovi z boku a paži mu ovinula kolem jeho paže tak, že mu dokonale znehybnila ruku svírající rapír.
„Povězte mi, Martine,“ pravila. „Plánujete útok na konvoj Ingmal? Její odříznutí v Hrykenově zálivu?“
Když to říkala, její posádka se smála a Hereward znovu pocítil změnu nálady. Zběsilá se mu vysmívala, protože k útoku na bohatý obroční konvoj z ingmalských polí šafránu by byla potřeba obrovská flotila pirátů a Hrykenův záliv ovládala děla nechvalně proslulé Diamantové pevnosti, střílející při první známce nebezpečí.
„Nepřináším vám sny a přeludy, kapitánko Zběsilá,“ reagoval Hereward klidně. „Nabízím dokonce vyšší cenu, než jakou mají ingmalské galeony.“
„Co to je?“ zeptala se ho Zběsilá. Ukázala na oblohu, kde byl nízko nad obzorem ještě patrný malý tyrkysový kotouč, i když byl vybledlý sluncem. „Srazíte pro nás modrý měsíc, abychom ho mohli vyrabovat?“
„Nabízím cestu Tajnými kanály a Mořskou branou Učených pirátů ze Sarskoe,“ odpověděl jí Hereward, který postupně zesiloval hlas, jak piráti začali křičet; většinou projevovali nedůvěřivé rozhořčení, některé ovšem poháněla chamtivost.
Zběsilá sevřela Herewardovu paži pevněji, promluvila ale až po chvíli. Posádka postupně, jak si všímala jejího mlčení, ztichla. Tak velkou moc nad nimi měla. Hereward znal jen pár lidí s podobnou autoritou, a to už viděl mnoho králů a knížat, královen a vysokých kněžek. Nebylo to poprvé, kdy pocítil jisté pochybnosti o jejich, nebo přesněji Fitzově, plánu. Zběsilá nebyla ochotným nástrojem, který by mohli ostatní snadno ovládat.
„Co je to za cestu?“ zeptala se ho Zběsilá, když její posádka umlkla a jedinými zvuky bylo šplouchání vln o lodní trup, vrzání lanoví a – přinejmenším v Herewardově případě – bušení vlastního srdce.
„Mám noční navigační mapy kanálů,“ vysvětlil jí. „Farolio je zdatný navigátor. Bude se řídit podle hvězd.“
„Tajemnými kanály se tedy dá proplout,“ konstatovala Zběsilá. „Jestli jsou ty navigační mapy pravé.“
„Jsou pravé, madam,“ ozval se Fitz ještě pisklavějším hlasem než obvykle. Znělo to dětinsky a neškodně. „Putovali jsme až k samotné mořské bráně a zpět. Minulý měsíc.“
Zběsilá sklonila zrak k loutce, která její pohled opětovala svýma nemrkajícíma, modře natřenýma očima, jež se jasně třpytily čarodějným lakem. Pohled loutky vydržela několik sekund, jen ještě víc přimhouřila oči způsobem připomínajícím kočku, která vidí něco, o čem neví, jestli před tím utéct, nebo s tím bojovat. Pak se pomalu znovu podívala na Herewarda.
„A co ta Mořská brána? Proplout kanály nestačí, když pro nás brána zůstane zavřená.“
„Mořská brána už není, co bývala,“ vysvětloval Hereward.
„Když udeříte na správné místo, zhroutí se.“
„Udeřit?“ zeptala se Zběsilá a mezi rty se objevila špička jejího jazyka.
„Jsem zkušený dělostřelec,“ řekl jí Hereward. „V truhlici na našem člunu je střela do hmoždíře zvláštní konstrukce – a řekl bych, že jste se před necelým týdnem zmocnili Harkerova dělového člunu, kterého jste se prozatím nezbavili.“
Nezmínil, že tato loď byla zakoupena přímo na jeho rozkaz a že její přepadení vážně zkomplikovalo jejich původní plán.
„Máte dobré informace,“ uznala Zběsilá. „Vlastním takové plavidlo, ukryté v jedné zátoce. Mám svou posádku, které se v tomto moři žádná nevyrovná. Vy máte mapu, navigátora a bombu a víte, jak se dá brána strhnout. Řekněme dvě třetiny pro nás z Mořské kočky a jednu třetinu pro vás a vaši loutku?“
„Ne,“ nesouhlasil Hereward.
„Ano,“ souhlasil Fitz.
Zběsilá Herewarda pustila, zvedla dlaň, jemně si ji olízla a pak mu podala ruku. Hereward se odmlčel, pak si spíše symbolicky plivl na dlaň a plácl si s kapitánkou na důkaz uzavření dohody.
Fitz zvedl ruku, stejně pružnou jako člověk, i když byla tmavě hnědá a měla strukturu dřeva, a olízl si dlaň dlouhým modře proužkovaným jazykem protknutým stříbrným cvočkem. Zběsilá Fitze do ruky spíše plácla, než že by ji stiskla; loutce nevěnovala ani pohled.
„Jabezi!“ zavolala Zběsilá a její velká gorila se připojila ke stvrzení dohody. Jeho sevření bylo překvapivě mírné a jemné, v očích mu svítily hvězdičky pobavení a ve zjizvené tváři mu probleskl úsměv. Hereward netušil, jestli to bylo kvůli vidině pokladu nebo z nějakého jiného důvodu, na Fitze se ale Jabez neusmál. Po Jabezovi následoval zbytek posádky, plivali si na dlaně a třásli si rukama, dokud se nevystřídala celá posádka.
Jako každá loď bratrstva, i Mořská kočka byla v podstatě volným sdružením, ve kterém o všem rozhodovali všichni.
Mrtvola na přídi byla znamením, že to je pouze teorie a že v praxi kapitánka Zběsilá rozhodovala dle své libosti. Plivání a podávání rukou byl spíše takový obyčej a taneček pro parádu, piráty to ale zjevně bavilo, protože z toho všeho potřásání rukama bolela Herewarda ruka až po rameno. S Fitzem si tolik neužívali, to ale nutně neznamenalo, že by rozpoznali jeho pravou povahu, raději k němu přistupovali s obvyklou ostražitostí lidí při setkání s esoterickým životem.
Když podávání rukou skončilo, Zběsilá znovu vzala Herewarda za paži a vedla ho k velké kabině na zádi lodi. Přitom, jak kráčeli po palubě, zavolala přes rameno: „Připravit k vyplutí, Jabezi. Já ještě musím s kapitánem Jistým mečem probrat pár věcí.“
Fitz následoval v těsném závěsu za Herewardem. Za zády slyšel Jabezovy rozkazy a byl tak nucen prodírat se mezi piráty, kteří se chystali šplhat do lanoví nebo běželi ke hřídeli, kterou se zvedala kotva.
Velká kajuta Zběsilé byla přehrazena těžkým závěsem oddělujícím její ložnici od většího prostoru, jenž ovšem nebyl dost široký na to, aby se do něj pohodlně vešel teakový stůl a dvě dvanáctiliberní děla. Zběsilá musela nechat Herewarda proklouznout mezi závěrem jednoho z děl a rohem stolu, a on pocítil zvláštní úlevu, když unikl z těsné blízkosti jejího těla. Proti ženám nic neměl – užíval si s kurtizánami, vojandami, venkovskými dívkami, kněžkami a dokonce i s ovdovělou císařovnou, ze Zběsilé ale vyzařovalo cosi, co ho vyvádělo z míry silněji, než tomu bylo u kterékoli z jeho bývalých milenek.
Ještě více se mu ulevilo, když ho nezavedla za závěs do své ložnice, ale posadila se do čela stolu a pokynula mu, aby si sedl z druhé strany. Uposlechl ji a Fitz si vyskočil na stůl.
„Pití!“ vykřikla Zběsilá. Odpovědělo jí zabručení zpoza úzkých dveří v přední přepážce, které Hereward považoval za dvířka šatníku. Dveře se otevřely a vysunul se z nich vychrtlý, potetovaný pahýl paže bez dlaně, na němž byl zavěšen kožený měch s vínem, jenž vzápětí neokázale sklouzl na stůl.
„Zajdi si na příď pro maso,“ dodala Zběsilá. Zvedla vinný měch a zručně namířila proud rudého, pryskyřičného vína do svých úst. Když dopila, pečlivě si olízla rty. Podala měch Herewardovi, který jen trošku usrkl. Sledoval příšerně zohaveného drobného muže, který se plazil přes palubu. Pirát měl tak důkladně a výrazně potetovanou kůži, že chvíli trvalo, než mu došlo, že je to albín. Měl pouze levou ruku, pravá paže mu končila v zápěstí. Obě nohy měl amputované u kolen a po těch pahýlech lezl jako nějaký trojnohý brouk.
„Můj sluha,“ vysvětlila jim Zběsilá, když muž zmizel venku. Znovu se dlouze napila. „Vynikající kuchař.“
Hereward zachmuřeně přikývl. Některá z mužových tetování poznal, jednalo se podle nich o člena jedné z kanibalských společností, které zamořily rozpadající se město Coradon daleko na jihu.
„Přizvala bych vás na oběd ke svému stolu,“ pravila Zběsilá se šibalským úsměvem. „Ale většina lidí nemá stejné chutě jako já.“
Hereward přikývl. Ve skutečnosti už lidské maso jedl, když neměl během dlouhého ústupu od Jeminera na vybranou. Neměl ovšem chuť si to zopakovat, pokud byl k dispozici jiný zdroj potravy.
„Když na to přijde, všichni jsme jen maso a voda,“ poznamenala Zběsilá. „Tedy, až na tebe, loutko.“
„To je filozofický postoj, který mi – s ohledem na jeden z vašich minulých životů – připadá překvapující,“ odvětil Fitz. „Já si především nemyslím, že by pro vás mělo být nezvyklé jíst mrtvé lidi, hlavně proto, že na moři není nikdy dostatek čerstvého masa.“
„Co víš o mých minulých životech?“ zeptala se ho Zběsilá a usmála se jen natolik, aby jí dolní ret poodhalil ostré Špičáky.
„Jen to, co jsem vypozoroval,“ odpověděl Fitz. „I když to znamení je vybledlé, rozeznávám na kůži nad vaším levým ňadrem a pod ramenem značky Lurquistových otroků. A také máte typickou jizvu od nagolonských pout na pravém zápěstí. Tyhle stopy znamenají, že jste byla nejméně dvakrát otrokyní, a tak jste se také dvakrát musela osvobodit nebo být osvobozena. V Nagolonu vařili maso mrtvých veslařů, kterým krmili ostatní, odtud vaše chutě…“
„Myslím, že to stačí,“ přerušila ho Zběsilá. Podívala se na Herewarda. „Všichni potřebujeme svá malá tajemství, ne? Ale některá budeme mít společná. Posádce bohatě postačí, že zná píseň o Učených pirátech ze Sarskóe a nebezpečí ve vodách v okolí jejich ostrova. Ale já musím vědět všechno. Řekněte mi víc o těchto Učených pirátech a jejich legendární pevnosti. Číhají stále za Mořskou branou?“
„Mořská brána je pevně zavřená nejméně posledních dvě stě let,“ prozradil opatrně Hereward. Musel odpovědět dříve než Fitz, protože u loutky se vždycky nedalo spolehnout na to, že dostatečně zamlží pravdu, a to ani v případech vyžadujících lest a mystifikaci. „Učené piráty celou tu dobu nikdo nespatřil a pevnost se s největší pravděpodobností proměnila v temnou, tichou hrobku.“
„Jestli tomu tak ještě není, musíme jí k tomu dopomoct my,“ prohlásila Zběsilá. Na chvíli zaváhala a pak dodala: „Učeným pirátům,“ a poklepala na stůl třikrát prostým železným prstenem, který nosila na palci levé ruky. Bylo to prastaré gesto, které Fitzovi o kapitánce prozradilo ještě víc.
„Podle písně opravdu byli stejně dobří piráti, jako učenci,“ zmínila Zběsilá. „Nemám chuť zmocnit se hromady zaprášených pergamenů nebo stohů knih. Znáte něco víc než legendu, co by jejich poklad potvrzovalo?“
„Viděl jsem vnitřek jejich pevnosti,“ prozradil jí Fitz. „Asi před čtyřmi sty lety, než došlo k trvalému uzavření Mořské brány. I tehdy mezi nimi bylo poskrovnu skutečných učenců, většina jich už dávno považovala vědění za druhotnou cestu k získání bohatství… a bohatství tam byla hojnost.“
„Jak jsi stará, loutko?“
Fitz pokrčil drobnými ramínky a neodpověděl, taková zdrženlivost se Herewardovi líbila. Zběsilá nebyla žádná tuctová pirátka a každému, kdo znal Fitzův věk a špetku dějin, by to mohlo prozradit až příliš.
Což by si nejspíš vyžádalo jisté změny a třeba by to mohlo ohrozit současný Herewardův úkol.
„Zlata bude dost pro všechny,“ vstoupil do rozhovoru chvatně Hereward. „Od zajatců vykoupených od Učených pirátů se dochovaly čtyři nebo pět zpráv a všechny se zmiňují o obrovských pokladech. Pokladech, kterých se můžeme zmocnit.“
„Jasně, po krátkém putování proslulými nesjízdnými vodami a legendární branou,“ dodala Zběsilá. „Jak jsem říkala, prozraďte mi všechno.“
„Samozřejmě,“ odpověděl jí Hereward. „Farolio?“
„Jestli můžu rozlít trochu vína, načrtnu plánek,“ řekl Fitz.
Zběsilá přikývla. Hereward nalil louži vína na roh stolu před loutkou, která si dřepla a ponořila do ní svůj nejdelší prst, tedy ten vedle palce, a potom rychle nakreslila schematickou mapku mnoha ostrovů. I když neprováděla žádné viditelné čarodějné kousky, mokré linky byly docela ostré a nevysychaly tak rychle, jak by se dalo čekat.
„Pevnost samotná je celá vestavěná do téhle přírodní jeskyně uvnitř tohoto ostrova, v samém srdci souostroví. Piráti říkali ostrovu i pevnosti Cror Holt, i když se ve skutečnosti jmenuje Sarskoe, což je ostatně rovněž název celého souostroví.“
Fitz načrtl další rychlou skicu, zvětšený pohled na stejný ostrov, v podstatě kruhovou pevninu rozdělenou od východního břehu do středu zubatou, výškově členitou linií s pěti zákruty.
„Jediný vstup do jeskyně Cror Holt je od moře, prostřednictvím téhle soutěsky, která se klikatí téměř devět mil vápencem. Je zakončena hladkým útesem, v něm ale piráti prorazili tunel až do své jeskyně. Vstup do tuneluje uzavřen slavnou Mořskou branou, která je sto sedm stop široká a sto devadesát sedm stop vysoká. S mořem hraničí v téměř čtyřiceti stopách při odlivu a šedesáti třech při nejvyšším přílivu. Soutěska je úzká, zhruba na šířku tří lodí, takže není možné střílet na Mořskou bránu z děla přímo. Vymysleli jsme ale plán, dle kterého vypálíme bombu z předchozího rovného úseku soutěsky přes skalní stěnu stojící v cestě k horní části brány.
Jakmile pronikneme branou, čeká nás přístav dostatečně prostorný na zakotvení tuctu plavidel podobné velikosti jako vaše Mořská kočka, se třemi dřevěnými moly postavenými směrem od dlážděného nábřeží. Pokladnice – a skladiště – Učených pirátů jsou postaveny na půlkruhovitém svahu nad přístavem, spolu s rezidencemi a dalšími nevýznamnými budovami.“
„Jsi neobvyklá loutka,“ zhodnotila ho Zběsilá. Vzala vinný měch a nalila si do krku další dlouhý proud. „Pokračuj.“
Fitz přikývl a vrátil se k prvnímu nákresu, na kterém prstem ukazoval klikatou cestu mezi ostrovy.
„Cesta k průplavu do Cror Holt ovšem vede takzvanými Tajnými kanály. Ústřední ostrov obklopuje téměř dvě stě ostrovů a útesů a jediná splavná cesta mezi nimi je skutečně dosti klikatá. Aby to nebylo málo náročné, musíme těmi kanály proplout v noci, v noci s jasnou oblohou, protože máme jen noční navigační mapu, která nás může těmi kanály provést – cesta je značena pomocí pozorování hvězd a měření hloubky.
Budeme se navíc muset potýkat s těmi nejobtížnějšími vlnami. To platí především při samotném přibližování k Mořské bráně, kde tvary útesů a ostrovů – a předpokládám, že i nějaká zaklínadla – způsobují, že do sebe narážejí dvě protichůdná příbojová vlnobití. Výsledná přílivová vlna proniká do ústí soutěsky hodinu před přílivem a zpětná vlna se vrací zhruba o patnáct minut později. První vlna je vyšší než vaše nejvyšší stěžně a velmi rychlá a zničí jakékoli plavidlo, které se právě nachází v soutěsce.
Kromě toho musíme být v soutěsce na Cror Holt těsně před začátkem odlivu, abychom stihli připravit loď s bombou na odpálení při největším odlivu. Protože máme jen jeden pokus, bude… tím myslím Martina, potřebovat co možná nejstabilnější plochu. Všiml jsem si, že největší odliv trvá dvacet tři minuty. A za tuto dobu musíme připravit dělovou loď k odpálení bomby.
Proto tam musíme vplout ihned po návratu přílivové vlny, pružně zakotvit dělovou loď při nejvyšším přílivu a vypálit proti bráně. Poté budeme mít nanejvýš nějakých osm nebo devět hodin na nabrání kořisti a odplutí předtím, než se přílivová vlna vrátí. Protože když ji nezastaví Mořská brána, zaplaví celou pevnost a utopí všechno, co se v ní nachází.“
Zběsilá s kamennou tváří pohlédla z loutky na Herewarda. Mlčela nejméně minutu. Hereward a Fitz mlčky čekali, naslouchali zvukům posádky na palubě a lanoví nad nimi, vrzání trámů plavidla a především úderům, jako když někdo porcuje cosi sekáčkem v kapitánské kuchyni, která byla umístěna někde nad nimi, blíže k boku.
„Je to bláznivé dobrodružství a moje posádka by se vzbouřila, kdyby tušila, co nás čeká,“ pravila konečně Zběsilá. „A také nevěřím, že jste mi vy dva řekli celou pravdu, spíše méně než polovinu. Ale… Už mě dost unavuje ta snadná kořist u zdejšího pobřeží. Možná je opět na čase pokoušet trochu štěstěnu. Spojíme se tedy s dělovou lodí, která se jmenuje Brutální, za soumraku a vyplujeme v konvoji spolu s ní. Vy dva zůstanete na palubě Mořské kočky. Za jak dlouho dorazíme k hranici souostroví, hlavní navigátore loutko?“
„S příznivým větrem za tři dny,“ odpověděl Fitz. „Pokud bude další noc jasno, budou nám na osvětlení naší cesty postačovat dva ze tří měsíců, nesmí mi ale bránit v pozorování hvězd. Pak bude záležet na větru. Když všechno půjde hladce, měli bychom k ústí soutěsky na Cror Holt dorazit dvě hodiny po půlnoci, kdy se bude blížit nejvyšší příliv.“
„Šílenství,“ zopakovala Zběsilá, ale zasmála se a plácla do Fitzova nákresu tak, až víno vystříklo Herewardovi do tváře. „Nechte mě nyní o samotě. Jabez vám najde nějaké ubytování.“
Hereward vstal a téměř se uklonil, vzápětí si ale uvědomil, že je pirát. Proměnil poklonu v okázalé setření vína z tváře, otočil se a zamířil za Fitzem, který seskočil ze stolu bez sebemenšího náznaku zdvořilosti.
Když odcházeli, promluvila k nim Zběsilá tiše, její slova jim v uších ovšem zněla velmi zřetelně. „Zapamatujte si tohle, kapitáne Jistý meči. Své nepřátele jím – a ty, kteří zradí moji důvěru, jím zaživa.“
Ta poznámka při odchodu zněla Herewardovi stále v uších, když Mořská kočka opatrně proplouvala mezi dvěma liniemi zpěněných příbojů ne více než míli od sebe. Příboj byl v měsíčním světle sotva viditelný, ale všichni na palubě si dokázali snadno představit rozeklané útesy schopné rozpárat kýl, jež se skrývaly za vlnami.
Brutální se valila v těsném závěsu, její otlučený zevnějšek svědčil o horší způsobilosti k plavbě, především proto, že na místě předního stěžně trůnil obrovský hmoždíř. I když by Brutální nedokázala vyhrát žádný závod, v Herewardových očích to byla krásná loď s vydatně vyztuženými palubami, trámy a řetězy a samozřejmě velikým železným hmoždířem.
Přestože mu Zběsilá nedovolovala dlouhé pobyty mimo Mořskou kočku a Fitz nesměl toto plavidlo opustit vůbec, Hereward strávil téměř celý den na dělové lodi, kde se seznamoval s hmoždířem a cvičil posádku, kterou dostal za tímto účelem k dispozici. I když měli jen jediný pokus s upravenou střelou zkonstruovanou panem Fitzem, kterou navíc měla nabít a odpálit sama loutka, Hereward přesto cvičil střelce do úmoru. S troškou štěstí tato jedinečná střela Mořskou bránu proboří, on se ale domníval, že se před vstupem do Cror Holt mohou naskytnout příležitosti, při kterých najde uplatnění i běžné střelivo.
Fitz stiskl Herewardovu paži, aby upoutal jeho pozornost. Oba stáli na zádi u kormidelníka, který nervózně zíral do dálky. Zběsilá byla ve své kajutě, nejspíš aby dala najevo, nakolik vybranému navigátorovi důvěřuje – a se vší pravděpodobností i proto, aby povečeřela zbytky nešťastného piráta, který iniciativně vystřelil z děla na přídi.
„Postupujeme skvěle,“ prozradil mu Fitz. Měl u sebe podivné zařízení kombinující malý dalekohled s miniaturním počitadlem o deseti řadách s korálky z ulit. Hereward nikdy neviděl jiného navigátora používat podobný nástroj, ale díky pozorováním měsíců a hvězd a s pomocí tajemného stříbrného vejce na měření času, které měl uložené ve vestě, dokázal Fitz určit jejich polohu co nejpřesněji. Tu pak mohl porovnávat s pokyny uvedenými v navigační mapě s prosolenými koženými deskami.
„Pojďte k pažení na zádi,“ pošeptal mu Fitz. Hlasitěji dodal: „Udržujte přímý směr, kormidelníku. Za chvíli vám sdělím nový kurz.“
Muž s loutkou se přesunuli k pažení na zádi, kousek od velké lucerny, která sloužila jako maják pro loď v jejich závěsu. Hereward se opřel o zábradlí a znovu se ohlédl na Brutální. Ve světle dvou měsíců vypadala dělová loď bledě a strašidelně, velký hmoždíř vytvářel zvláštní siluetu. Fitz, bez ohledu na pohupování a kymácení lodi, vyskočil na zábradlí. Chytil se Herewarda za paži, nahnul se a pozorně prozkoumal záď pod nimi. „Okna na zádi jsou zavřená – nikdo nás neuslyší,“ zašeptal Fitz. „Co mi chcete říct?“ zeptal se Hereward.
„Některé části našeho plánu mohou vyžadovat přehodnocení,“ prozradil mu Fitz. „Zběsilá není žádný prosťáček, a jakmile Mořská brána padne, pochopí její podstatu. Mě sice musí ušetřit, abych je vyvedl na otevřené moře, obávám se ale, že se může v záchvatu uraženosti pokusit zabít vás. Pak budu nucen podniknout akci, která by nám příliš nepomohla, protože piráty potřebujeme, aby nás odvezli.“
„Doufám, že budete ‚nucen podniknout akci‘ ještě předtím, než mě zabije… anebo než mě začne jíst zaživa,“ odvětil Hereward.
Fitz tuto duchaplnou poznámku přešel mlčením. Oba věděli, že Herewardova bezpečnost má pro loutku téměř klíčový význam.
„Možná bychom se mohli s kapitánkou podělit o zrnko vědomostí,“ navrhl Fitz. „Co si o tom myslíte?“
Hereward shlédl dolů a představil si, jak Zběsilá na palubě pod nimi odkrajuje další sousto lidského masa.
„Je to velmi neobvyklá žena, i na pirátku,“ pronesl pomalu. „To tedy je,“ přitakal Fitz. „V mnoha ohledech. Vybavujete si železný prsten, kterým třikrát klepla při našem posledním setkání tam dole? To je neutralizace některých menších druhů esoterických útoků. Použila ji jako ochranu proti nařčení, což praktikuje celá spousta sekt. Řekl bych, že kdysi v mládí bývala kněžkou nebo alespoň novickou.“
„Kterého boha?“ zeptal se Hereward. „Nějakého menšího božstva? To by nám příliš neprospělo.“
„S největší pravděpodobností nějakého neškodného bůžka,“ odvětil Fitz. „Jinak by ji nemohli vyrvat z jeho služby a posadit na veslařskou lavici nagolonských. Je na ní ovšem cosi, co tuhle domněnku vyvrací… bylo by rozumné potvrdit si, jaké bytosti sloužila.“
„Pokud se budete chtít zeptat, nemám žádné námitky…“ spustil Hereward. Pak se zarazil a podíval se na loutku, která se na svého dlouholetého druha zle mračila.
„Musím ještě provést spoustu pozorování hvězd,“ změnil téma Fitz. Seskočil ze zábradlí a obrátil se k přídi. „Nemluvě o tom, že budu nucen kormidelníka obeznámit s řadou fines plavby pod plachtami. Myslím, že je v našem zájmu poskytnout kapitánce Zběsilé nějaké další poznatky o cíli naší cesty, a také se snažit zjistit, které z božstev ji poznamenalo v mládí. Než dorazíme k ústí soutěsky, zbývají nám zhruba tři až čtyři hodiny.“
„Nejsem si jistý –“ začal Hereward.
„Jistě to je dost času na takový rozhovor,“ přerušil ho Fitz. „Opravdu jsem u vás nikdy nezaznamenal takovou neochotu o soukromé setkání s tak výjimečnou ženou.“
„Ženou, která si pochutnává na lidském mase,“ protestoval Hereward, když vyrazil za Fitzem.
„Ona jen neplýtvá potravinami,“ opáčil Fitz. „Myslím, že je to chvályhodné. Vy jste se přece také zúčastnil…“
„Ano, ano, vzpomínám si!“ skočil mu Hereward do řeči. „Běžte pozorovat hvězdy! Já zajdu dolů promluvit si se Zběsilou.“
Když se po něm kormidelník ohlédl, Hereward si uvědomil, že přestal šeptat.
„Tedy, s kapitánkou Zběsilou. S vámi si také brzy promluvím, pane… Farolio!“
Když Hereward opatrně zaklepal a vstoupil, seděla kapitánka Zběsilá u svého stolu. Ale nejedla a na talíři před ní neviděl žádné rozpoznatelné části lidského těla. Stála na něm jen tmavá skleněná láhev a malý stříbrný pohár, jaký se používá při porodních nebo křestních obřadech. Zběsilá z něj pila tak, že si celý obsah chrstla do úst a jedním douškem ho spolkla. I ze vzdálenosti několika kroků ucítil Hereward ostrou vůni silné pálenky.
„Arak,“ prozradila mu Zběsilá. „Občas na něj dostanu chuť, ale už mi nepomáhá tak dobře jako kdysi. Chcete se mnou mluvit? Pak se tedy posaďte.“
Hereward se opatrně usadil, co možná nejdál, aby ji ještě neurazil, a natočil svou židli tak, aby mohl snadno tasit dýku zavěšenou u pravého boku. Zběsilá nevypadala zcela střízlivě, možná byla spíš opilá a Hereward si dobře uvědomoval problémy, které by mu mohly od téhle lidožravé pirátky posilněné vydatným alkoholickým nápojem hrozit.
„Nejsem opilá,“ zarazila jeho úvahy Zběsilá. „Porazit by mě dokázaly až tři takovéto lahve a lepší sklenička na pití. Jen si tak lehce smáčím ret, než zaútočíme na pevnost.“
„Proč?“ zeptal se jí Hereward. Ale zůstal tam, kde byl.
„Jsem prokletá,“ prozradila mu Zběsilá. Znovu si doplnila pohár. „Myslel jste si snad, že se jmenuju ‚Zběsilá‘ od narození?“
Hereward zavrtěl hlavou.
„Možná mám štěstí,“ pokračovala. Znovu ukázala své Špičáky v lehkém úsměvu a napila se. „Uvidíte, až začnou boje. Vaše loutka to ví, nemám pravdu? Ty modré oči… ta bude v bezpečí, ale vy se ode mě raději držte dál. Musí se vyspat s nějakým vysokým a sympatickým mužem, anebo ho musí zabít. A já se ji jen pokusím nasměrovat proti nepříteli…“
„Kdože to?“ zeptal se jí Hereward. Měl co dělat, aby zachoval klidný a vyrovnaný hlas. Současně nechal pravou ruku pomalu sklouznout k boku a prsty se dotkl jílce své obranné dýky.
„To, v co se proměním,“ prozradila mu Zběsilá, „až započne bitva.“
Udělala znamení rukou a prsty se jí spojily do tlapy. Hereward viděl, jak jí narostly nehty, nezměnily se ale v drápy. Zatím ne. Na obličeji se jí objevily další vybledlé flíčky – skvrny, rázem bylo jasné, že trvalá skvrna u jejího oka není žádná popálenina od prachu.
„Byla jste sestrou Chelkie, leopardice,“ odtušil Hereward. Neměl Fitzovy vyčerpávající znalosti o bytostech překračujících hranice dimenzí, ale Chelkios byla jednou z nejvýznačnějších bohyň staré říše Kvamish. Z jeho pohledu bylo nejdůležitější, přinejmenším z dlouhodobého hlediska, že nebyla svržena.
„Unesli mě od Ní otrokáři, když jsem byla ještě novicka, hloupá holka, která porušila pravidla a odešla z chrámu,“ vysvětlila mu Zběsilá. Znovu si doplnila kalich. „Skutečná sestra ovládá nálady šelmy. Já to musím zvládat s rumem, většinou, a občasným…“
Postavila pohárek, vstala, natáhla ruku k Herewardovi a řekla: „Rozptýlením.“
Hereward rovněž vstal, zatím ji ale za ruku nevzal. Srážely se v něm dva protichůdné instinkty – smyslné vzrušení, které proudilo celým jeho tělem, a panický pud sebezáchovy, jenž vycházel z racionálnějšího vyhodnocení hrozby a šance na její zvládnutí.
„Postel nebo smrt, nezná žádnou střední cestu,“ připomněla mu Zběsilá. Ruka se jí chvěla a nehty na prstech se prodlužovaly a začínaly se prohýbat.
„S naším úkolem souvisejí záležitosti, které je třeba zachovat,“ upozornil ji Hereward, ale jak mluvil, veškerá opatrnost šla stranou a on ji vzal za ruku, aby si ji přitáhl k sobě. „Měla byste vědět, že z Mořské brány je teď už vlastně stěna…“
Odmlčel se, když mu pod košili pronikly studené dlaně, a svaly se mu napnuly v očekávání ostrých drápů na jeho těle. Ale prsty Zběsilé už byly zase žensky jemné a náruživé a Herewardovy ruce se vydaly na podobnou výzkumnou výpravu.
„Stěna,“ zajíkl se Hereward. „Kterou před dvěma sty lety postavili zbývající Učení piráti… aby… uvnitř uvěznili něco, co si původně přivolali na pomoc… poklad tam je… ale je hlídaný…“
„Později,“ broukala Zběsilá kousek od jeho ucha, když ho protahovala za závěs do svého soukromého doupěte. „To mi řekneš později…“
Po mnoha hodinách stála Zběsilá na zádi a shlížela na Herewarda, který nastoupil do člunu směřujícího k Brutální. Neprojevovala mu žádnou konkrétní náklonnost ani slabost, jako by si na jejich intimní vztahy vůbec nepamatovala. Nicméně Hereward si s potěšením všiml, že, přes stíny na její tváři vrhané lanovím, ji na obličeji zbyla ta ojedinělá leopardí skvrna a že se jí nehty vrátily k lidským proporcím. Fitz stál po jejím boku, hlavu z papírové hmoty měl mírně nakloněnou, aby viděl na oblohu i na loď. Herewardovi se podařilo promluvit s ním jen krátce, dost na to, aby mu prozradil podstatu Zběsilé a aby mu oznámil, že pirátka bere odhalení jejich potenciálního nepřítele s klidem. Nebo jí možná správně nerozuměl či si to nepamatoval, protože se musel starat o naléhavější záležitosti.
Mořská kočka i Brutální už propluly soutěskou do vzdálenosti šesti mil a kolmé stěny ze šedobílého vápence se tyčily několik set stop nad nimi. Jen stříbrný měsíc byl dost vysoko na to, aby jim osvětloval cestu, modrý měsíc se skryl za obzorem nad otevřeným mořem. Přesto je však osvětlovaly zářící tři čtvrtiny jeho kotouče a obloha byla jasná a plná hvězd, takže přinejmenším tato noc jejich výpravě přála. Vítr ovšem každou minutou slábl a v těchto místech se už vzduch nehýbal a plachty, které byly na Mořské kočce právě rozvinuté, visely zplihle a zbytečně. Stěžně Brutální byly holé, protože dělová loď už byla zakotvena na pozici, kterou jí určil Fitz při jejich předběžném průzkumu o měsíc dříve – na třech kotvách a s pružinami na všech třech lánech. Hereward upraví natočení lodi, jakmile dorazí na její palubu, aby byl hmoždíř namířen přímo na Mořskou bránu, která se jejich zrakům skrývala za protější stranou severní stěny, v dalším zákrutu soutěsky.
S ohledem na bezvětří museli nasadit lidský pohon, a proto před Mořskou kočku zapřáhli velký záchranný člun, dvě veslice a člun Annima Těla, které ji měly odtáhnout poslední míli závěrečným zákrutem soutěsky. Hereward by raději podnikl útok jen v malých plavidlech, ta ale nepobrala dostatečný počet lidí. Na palubě lodi bylo více než sto devadesát pirátů a on se obával, že jich budou potřebovat spíš ještě více.
„Nejvyšší příliv,“ zavolal někdo na přídi Mořské kočky. „Proud se zastavil.“
„Uhněte!“ zavelel Hereward a jeho člun vyrazil, u vesel se ze všech sil činilo šest pirátů. V tak úzké soutěsce trvala plavba k Brutální jen pár minut, při nejvyšším přílivu neměl Hereward ani celou čtvrthodinu, aby zamířil a naklonil hmoždíř a vypálil z něj. Za sebou uslyšel Jabezův řev, rychle následovaný šploucháním mnoha vesel ve vodě, jak čluny započaly s vlečením. Byla by to pro Mořskou kočku pomalá plavba, Herewardův člun by je snadno dohnal.
Hereward si v duchu připomněl, že zpáteční cesta ze soutěsky bude stejně pomalá, navíc podstatně riskantnější. Pokud by v bitvě ztratili příliš mnoho veslařů a pokud by se nezvedl vítr, nemuseli by před následujícím nárazem přílivové vlny stihnout ze soutěsky vyplout.
Zatímco šplhal na palubu dělové lodi a běžel k hmoždíři, snažil se potlačit představu velké vlny valící se dunivě soutěskou. Jeho posádka měla vše připraveno. Truhla se zvláště upravenou střelou byla otevřená, vedle ní byly z jedné strany na naolejovaném plátně uloženy pytle s náložemi a z druhé strany jeho dělostřelecký kvadrant spolu s roznětkami.
Hereward vzhlédl k obloze i na značky, které Fitz před měsícem vyryl do útesu za pomoci zaklínadel – malé objekty odrážející měsíční světlo, jež byly velmi podobné ložiskům křemene. Pomocí těchto značek nařídil malou úpravu lan tak, aby dělovou loď nepatrně natočil. Zabralo to několik drahocenných chvil, zatímco posádka tahala za lana.
Hereward mezitím vložil do hmoždíře pečlivě odpočítaný počet a hmotnost náloží. Pak zkontroloval a odstřihl zápalnici, třikrát ji přeměřil a několikrát zkontroloval, než ji zasunul do bomby. Jednalo se o nezbytnou dávku mystifikace určenou pirátům, protože ve skutečnosti Fitz do bomby umístil kouzelnou roznětku tak, aby explodovala přesně dle potřeby.
„Nabít!“ rozkázal Hereward. Šest pirátů obsluhujících hmoždíř se dalo do díla, dva opatrně naskládali ucpávku na sáčky s náložemi, zatímco zbývající čtyři opatrně zvedli bombu a nechali ji vklouznout do hmoždíře.
„Připravit na doladění,“ přišel další rozkaz. Hereward přiložil svůj střelecký kvadrant k hlavni a posádka se chopila dvou madel ve tvaru motýla ovládajících čepy, která sloužila ke změně náklonu hmoždíře. „Šest otáček nahoru!“
„Šest otáček nahoru!“ volala obsluha, když zabírala za madla, bronzové čepy cvakaly, jak se zuby zakusovaly do závitu na šroubech náklonu. Hlaveň hmoždíře se pomalu zvedala, až směřovala k jasné obloze s odklonem pouhých deset stupňů od svislice.
„O čtvrt otáčky dolů!“
„O čtvrt otáčky dolů!“
Hlaveň klesla. Hereward ještě jednou zkontroloval úhel. Na tom jediném výstřelu záviselo všechno ostatní.
„Nasypte prach a připravte zápalnice!“
Vrchní střelec nasypal do zápalného kanálku jemný prach z polní lahve a další vyrazil přes palubu pro dvě zápalné tyče, zakončené navinutou hořící zápalnou šňůrou.
„Připravit!“
Hereward si vzal jednu ze zápalných tyčí a vrchní střelec druhou. Zbytek obsluhy děla přešel na záď, pryč od hmoždíře, aby zvýšili šanci na přežití, pokud by na hmoždíři nebo bombě došlo k nějaké závadě, která by způsobila předčasný výbuch.
„Jedna jako moře, dva jako pobřeží, tři jako zápalnice,“ skandoval Hereward. Na tři zažehl zápalnici bomby a jak rázoval rychle pryč, pokračoval ve skandování: „Čtyři jako střelec a pět jako hlaveň!“
Na „hlaveň“ zapálil střelec kanálek.
Hereward už měl zavřené oči a klečel na palubě patnáct stop od hmoždíře, zády k němu, a dobře se držel. I tak mu ten záblesk pronikl víčky a otřes a dunivá ozvěna, které následovaly, ho srazily na palubu a odhodily stranou. Brutální také nadskočila a rozhoupala se tak, že Herewardovi hrozil pád přes palubu, nakonec se mu ale podařilo něčeho zachytit. S námahou se postavil a rozhlédl se, aby se ujistil, že bomba překonala okraj soutěsky, i když věděl, že by se v opačném případě všude sypaly rozdrcené kusy skal. S mrkáním, kterým potlačoval bílé skvrny tancující mu po záblesku před očima, zvedl zrak k obloze a o chvilku později se dočkal dalšího, ještě jasnějšího záblesku, který doprovodilo hluboké, hromové dunění paluby pod jeho patami.
„Zásah, jasný zásah!“ vykřikl vrchní střelec, vzdělaný člověk, který nepochybně zažil nějaký podivný příběh, při němž se stal pirátem. „Dobrá práce, pane!“
„Něco jsme určitě zasáhli,“ souhlasil Hereward, zatímco ostatní střelci jásali.
„Probořili jsme ale Mořskou bránu? Uvidíme. Střelci, vyčistěte hmoždíř a zůstaňte v pohotovosti. Posádko, do člunu. Musíme si pospíšit.“
Herewardův člun dle očekávání snadno dostihl Mořskou kočku s jejími vlečnými čluny, která plula pomalu, zejména když z protější strany soutěsky dorazila menší vlna, jež je na chvíli zastavila a Herewarda naopak povzbudila, protože signalizovala vytlačení vody od Mořské brány. Tato první předzvěst úspěchu se potvrdila o chvilku později, když jeho plavidlo dorazilo na dohled konce soutěsky. Ve vzduchu se stále vznášel prach a dým a uprostřed kdysi mohutné stěny ze světle zelených cihel zel obrovský černý otvor.
„Lucerny!“ volal Hereward, když vyrazili, a muž na přídi zvedl v každé ruce do vzduchu lampu. Dvojice paprsků zachytila spirály prachu a modrobílý dým střelného prachu, který stále vířivě stoupal ke stříbrnému měsíci. Hereward odhadl, že průraz ve stěně je šedesát stop široký a ačkoliv po stranách se stále sypaly cihly, nezbyly žádné, které by mohly spadnout shora. Mořská kočka mohla být bezpečně odtažena dovnitř a piráti z ní mohli vyskákat do doků. A pokud by byly ztrouchnivělé tak, že se mezitím rozpadly, pak na samotný břeh.
Hereward pohlédl dozadu. Loď plula zhruba sto yardů za nimi a na spodních ráhnech měla rozvěšené lucerny, takže připomínala nějaké podivné monstrum s planoucíma očima pomalu proplouvající soutěskou, na malém vlečném plavidle před ní byly patrné nízké temné stíny, protože lodníci na něm zažehli méně světel.
„Přestaňte veslovat,“ nakázal Hereward hlasitěji, než zamýšlel. Uši měl stále zalehlé po výstřelu z hmoždíře. „Připravte si zbraně a sledujte ten průraz.“ Většina pirátů si začala nabíjet pistole nebo uvolňovat dýky a tesáky v pochvách, ale jedna žena, se širokým obličejem a rozseklým nosem, se lokty opřela o svá vesla a sledovala Herewarda, který si sahal do boty a vytahoval si z ní pásku na paži, kterou si tam schoval. Celkem jednoduchý náramek si navlékl, než si všiml její pozornosti, která ještě vzrostla, když bylo vidět, že znaky vytvořené na pásce září vlastním vnitřním světlem, mnohem jasnějším, než mohl poskytnout nějaký přírodní zdroj.
„Na co ta světla?“ zeptala se ho. Podíval se i zbytek posádky.
„Abyste mě našli,“ odpověděl jí Hereward duchaplně. „Je to namalované vnitřnostmi světlušek. Teď se musím krátce pomodlit. Jestli někdo vyznává nějaké bohy, se kterými promlouvá, teď je vhodná chvíle.“
Chvíli je sledoval, jestli nerozpozná nějaké příznaky zrady nebo jakoukoli reakci na pásku, piráti měli ale jiné starosti. Hodně jich sklonilo hlavu, zavřelo jedno oko, dotklo se hřbety rukou kolen nebo zaujalo některou z tisíce dalších poloh k modlitbě schválených božstvem, které byli zvyklí uctívat.
Hereward neudělal nic z toho, ale mluvil si pro sebe, aby ho nikdo nezaslechl.
„Ve jménu Rady Úmluvy o bezpečnosti ve světě, na základě zmocnění uděleného Třemi říšemi, Sedmi královstvími, Palatýnským regentstvím, Jessarskou republikou a Čtyřiceti menšími správními celky prohlašuji se za zástupce Rady. Identifikuji božstvo projevující se v této pevnosti Cror Holt jako Forjill-Um-Uthruxe, bytost uvedenou v seznamu dle Úmluvy. Zmíněný bůh a ti, jež mu napomáhají, se tímto prohlašují na nepřátele Světa a Rada mě zmocňuje provést veškeré kroky nutné k zahnání, zapuzení či zničení uvedeného boha.“
„Kapitáne Jistý meči! Pokračujte a uvolněte průplav!“
To na něj volala Zběsilá, která se už nespoléhala na Jabezův burácivý hlas. Loď se přibližovala rychleji, protože vlečný člun vesloval usilovněji, vyhlídky na zlato dodaly unaveným pirátům nové síly. Hereward viděl Zběsilou na přídi Mořské kočky i Fitze po jejím boku, na tenké paži mu zářila stejná páska.
Hereward se dotkl patek dvou pistolí za opaskem a pak jílce rapíru. Entitě, která se skrývala v temnotě uvnitř, nemohla ublížit kulka ani chladné zbraně, nejspíš jí ale sloužili tací, kteří mohli umírat stejným způsobem jako každý jiný smrtelník. Herewardovým úkolem bylo chránit před takovými sluhy Fitze, zatímco se kouzla loutky budou vypořádávat s božstvem.
„Vysunout vesla!“ vykřikl tentokrát z plných plic. „Vstříc osudu! Uhněte!“
Vesla se zanořila do vody a člun vyrazil. Propluli kolem rozvaliny Mořské brány do temného nitra Cror Holt.
Když zmizel měsíční svit, tma byla náhlá a znepokojující, i když tunel byl dosti široký i vysoký a jejich svítilny byly tak slabé, až nebylo ani znát, že se ocitli v uzavřeném prostoru. I když Hereward věděl, že samotný tunel je krátký, to, že jím propluli do větší jeskyně, poznal jen podle zvuku vody rozstřikované vesly, protože okamžité ozvěny nahradily ty o něco vzdálenější.
„Udržujte kurz,“ nařídil jim. I jeho hlas se odrážel nad temnými vodami. „Hledejte nějaká přístaviště nebo ponořené kůly. Nemůže to být daleko.“
„Tady, kapitáne!“
Nebylo to přístaviště, ale kruhy šířící se od jakéhosi chvění na klidné vodní hladině. U pravého boku člunu se vynořilo cosi velkého a zase to zmizelo pod vodou.
„Zaberte!“ rozkázal jim Hereward. Vytáhl pistoli a natáhl zámek. Mořská kočka je následovala a ve světle desítek jejích lamp zahlédl spodní obrys tunelu kolem nich.
„Vidím přístaviště!“ zvolal lodník na přídi. Jeho slova okamžitě následoval náhlý náraz zdola do trupu, praskání lámajícího se dřeva a ztráta rovnováhy všech ve člunu. Jedna z lamp přepadla přes bok a okamžitě zhasla.
„Uvízli jsme!“ vykřikl pirát. Vstal, jako by chtěl skočit přes palubu, ale zarazil se a podíval se dolů.
Hereward se podíval rovněž. Určitě narazili do něčeho tvrdého a člun se s nimi mohl začít potápět. Ale bylo v něm sucho. Podíval se přes bok a viděl, že loď uvízla na kamenitém dně. Pod nimi nebyla vůbec žádná voda. Při další průzkumu a po pohledu za sebe jim došlo, že člun nenarazil na útes, ale že se pod nimi zvedla zem. Byli asi deset yardů od přístaviště, ale jeho molo se tyčilo vysoko nad nimi a za ním se zvedala přístavní hráz, na kterou budou muset vyšplhat, aby se dostali k domům s poklady.
„Co to je?“ zeptal se nejistě pirát se zlatými zuby.
Hereward se podíval a současně vypálil na sedm stop vysokou žlutou mořskou hvězdici, která se k nim sunula po dvou ramenech. Kulka ji zasáhla do středu těla a prorazila v ní otvor, kterým by člověk prostrčil pěst, ale hvězdicí to ani nehnulo.
„Zastřelte ji!“ vykřikl. Všude kolem nich se zvedaly další hvězdice a jemu bylo jasné, že mimo dosah světla z lampy se určitě objevují další. „Mořská kočko, pozor na mělčiny a nepřítele!“
Vzápětí se skácela nejbližší hvězdice, jejíž horní část kdosi rozstřelil na kaši. Piráti kleli, zatímco znovu nabíjeli, všichni se shlukli co nejblíže k Herewardovi, jako by je mohl ochránit před tímto nenadálým, čarovným protivníkem.
Z tunelu se k nim nesla hlasitější střelba. Hereward mezi stejnoměrnými světly luceren lodi pozoroval nepravidelné záblesky. Mořská kočka pálila z děl na přídi i z otočných kanónů, podle všeho tedy byli také napadeni. Dále si povšiml, že se k nim loď už nepřibližuje, možná se od nich dokonce vzdalovala.
„Kapitáne, loď! Couvá!“ křičel jeden vyděšený pirát. Popadl zbývající lucernu a rozběhl se z obranného kruhu kolem člunu směrem ke vzdalujícím se světlům Mořské kočky. Po několika vteřinách ostatní uviděli, jak se na piráta i lampu vrhá hejno přinejmenším tuctu hvězdic, a pak zase nastala tma, až na záři symbolů na Herewardově paži.
„Na přídi popadněte lano a jděte k přístavišti!“ vykřikl Hereward. V ruce nyní svíral rapír, i když si nevybavoval, že by jej tasil, a sekl jím do hvězdice, která k němu začínala vztahovat své paprsky. Ty bytosti se pohybovaly stále rychleji, jako by po vzoru bojových koní potřebovaly nějaký čas na rozproudění krve. „Musíme vylézt nahoru! Odrážejte je!“
Šestice pirátů ustupovala ke sloupům přístaviště a obrovské chodící hvězdice zesilovaly tlak. Protože Hereward s ostatními piráty neměli čas na nabití, museli se jimi prosekávat pomocí mečů, šavlí a seker a odkopávat kusy, které se stále ještě svíjely, přičemž se snažili udržet si od svých protivníků odstup. Po chvíli měli všichni drobnější rány na dolních částech nohou, kde jim drsné přísavky odsekaných částí hvězdic odtrhávaly části oblečení i kůže.
„Lano je upevněno!“ vykřikl lodník a vyrazil po něm vzhůru, rychleji, než kterýkoli z námořníků zvyklých šplhat v lanoví. Další dva piráti se srazili, jak se snažili lézt současně, první kopal druhého do tváře, jak ručkoval těsně nad ním. Když spodní pirát spadl, okamžitě se k němu přihnala a vrhla se na něj jedna z hvězdic. Zpod svíjejícího se, žlutého pětiramenného monstra se ozývaly tlumené výkřiky a pirátovy nohy kopaly divoce do země, než se po několika vteřinách zastavily.
„Lez!“ křikl Hereward na zbývající pirátku, kterou nemusel dvakrát povzbuzovat. Když byla v polovině lana, Hereward poklekl, uchopil rapír oběma rukama a otočil se na patě dokola. Ostrá čepel jeho zbraně odřezala dolní části půl tuctu blížících se hvězdic. Když popadaly, Hereward hodil svůj rapír nahoru na molo, skočil na zadní stranu hvězdice, která se vrhla na spadlého piráta, vyhoupl se na lano a rychle po něm vyšplhal. To už mu na paty začala dorážet ramena hvězdic, která mu odtrhla podešve bot.
Když Hereward dorazil na molo, podala mu pirátka jeho rapír. Zbývající čtveřice se znovu semkla kolem něj, jak se všichni snažili zůstat v malém kruhu světla z jeho pásky.
„Pozor na konci mola!“ radil jim Hereward. Podíval se přes hranu mola. Obrovské hvězdice se svíjely, kam oko dohlédlo, ale buď nedokázaly, nebo nechtěly vylézt nahoru, a tak dokud nenarazí na nového nepřítele, mají možnost trochu si oddechnout.
„Je pryč,“ zašeptal jeden člen posádky.
Mořskou kočku vskutku nebylo v tunelu vidět. Stále se sice ozýval rachot střílejících děl, ale z větší dálky než dosud.
„Odehnala ji ta zvedající se země,“ usoudil Hereward. „Ale jsem přesvědčen, že kapitánka Zběsilá pošle posily.“
„Těch zlovolných hvězdic je opravdu hodně,“ zašeptal tentýž muž.
„Dají se zastřelit a rozsekat na kusy,“ pokáral ho Hereward. „Bez obav, zvítězíme nad nimi.“
Mluvil sebevědomě, ale sám tomu zase tolik nevěřil. Obzvláště když sledoval, jak se všechny odsekané části hvězdic slézají na jednu svíjející se hromadu a skládají se, aby vytvořily ještě větší hvězdici, která by mohla dosáhnout až na molo.
„Přesuneme se na nábřeží,“ oznámil, když se dvě z pěti ramen toho srůstajícího obra pod nimi začala ohýbat. „Pomalu a opatrně, žádnou paniku.“
Pětice kráčela podél přístaviště v těsném chumlu, zbraně namířené do všech stran, jako ježek pomalu ustupující před predátorem. Když dorazili na břeh, Hereward jim rozkázal dobít, všichni ale v boji své pistole odhodili a Hereward ztratil jednu ze svého páru. Svou zbývající pistoli podal pirátovi se zlatými zuby. „Nad námi jsou kamenné domy,“ ukázal do tmy. „Kdybychom museli ustoupit, tam bychom mohli zaujmout obranné postavení.“
„Proč čekat? Tak se do nějakého domu schováme hned.“
„Počkáme na kapitánku Zběsilou a ostatní,“ vysvětlil jim Hereward. „Budou tady co…“
Zvuk jeho hlasu přehlušil výstřel z nějakého malého děla.
Vteřinu později následoval jasný záblesk, který osvítil celou jeskyni, a vzápětí po něm dorazil oslepující vodorovný blesk větvícího se světla, který se rozšířil po podlaze celého přístavu, jak se dělil do stovek menších výhonků, které zasahovaly hvězdice a vytvářely šílené vzory modrobílých jisker.
Piráty na břehu zaplavil silný pach soli a hnijícího masa, který nutil ke zvracení, a celý prostor znovu zahalila tma. Hereward několikrát zamrkal a polkl, jak se snažil uvolnit zalehlé uši, ani jedno ale vůbec nepomáhalo. Z vlastní zkušenosti věděl, že zrak sluch se vrátí za pár minut, a také věděl, že exploze a blesk může být práce pouze pana Fitze. Přesto však těch několik minut protrpěl, než zase viděl natolik, aby rozeznal jakési rozmazané světelné koule, které musejí vyzařovat lampy blížících se spřátelených sil, a slyšel své lidi natolik, že by zároveň dokázal zachytit zvuky vydávané nepřáteli na molu nebo v přístavišti.
„To je kapitánka!“ vykřikl jeden z pirátů. „To ona se vypořádala s těmi hvězdicemi.“
Hvězdice rozhodně utrpěly značné ztráty. Zběsilá s Fitzem a zástupem pirátů nesoucích lampy pochodovali přes pole smrti pokryté tisíci kousků masa hvězdic, z nichž téměř žádný nebyl větší než lidská pěst.
Ale jak piráti postupovali, kousky hvězdic se začaly pohybovat, bledé přízraky hemžící se po kamenném podloží, spojovaly se s dalšími dílky a tvořily pohyblivější chuchvalce bezobratlých kusů masa. Všechny směřovaly na jedno shromaždiště kdesi v místech mimo dosah světel lamp.
Hereward se nezastavoval, aby dumal o tom, co přesně chtějí tyto nechutné ostatky hvězdic podniknout v temnějších zákoutích přístavu. Přeběhl přístaviště a uchopil Fitzovu ruku, jak pomáhal loutce vyšplhat po naloďovacích sítích, které posádka Zběsilé rozhazovala. Než se Fitz postavil, piráti kolem obou proběhli se vzrušenými řečmi o pokladech. Nepřítel v podobě hvězdic byl zapomenut. Posádka z Herewardova člunu, která by mohla mít o důvod víc než většina dávat pozor, už byla touto záplavou lupičů pohlcena.
„Hvězdice zase srůstají,“ vysvětloval jim Hereward naléhavě, když odstrkoval jednoho příliš dychtivého piráta, který málem šlápl na Fitze.
„Ne tak docela,“ opravil ho Fitz. „Forjill-Um-Uthrax se tady projevuje komplexněji. Použije své přisluhovačské hvězdice k vytvoření vlastního těla. A ještě důležitější je…“
„Kapitáne Jistý meči!“ zavolala Zběsilá a poplácala ho po zádech. Oči jí zářily, na tváři měla několik tmavých skvrn a uši měla dlouhé a pokryté srstí, ale zjevně se jí podařilo celou proměnu zastavit nebo zpomalit. „Za pokladem!“
Zasmála se a proběhla kolem něj. V patách se jí držel velký houf pirátů. Kdesi před nimi se ozvaly zvuky vyrážených starých dveří, které vzápětí nahradily nadšené a udivené výkřiky, když se kolem stehen rabujících začaly valit centýře rozsypaných zlatých a stříbrných mincí.
„Um-Uthrux ale hlavně provádí nějaké manipulace s mořem,“ pokračoval Fitz. „Významně naklonil dno přístavu a cítím, že energetické úponky sahají daleko mimo tento ostrov. Mám strach, že vyvolává příliv předčasně, a v tom případě…“
„Přílivová vlna,“ skočil mu Hereward do řeči. „Máme čas uniknout ven?“
„Nikoli,“ odpověděl mu Fitz. „K ústí soutěsky dorazí během několika minut. Musíme rychle vyřešit Um-Uthruxe a pak se ukrýt v některé z nejvýše položených budov, té co možná nejpevnější, kde pro nás vytvořím vzduchovou bublinu.“
„Jak velkou bublinu?“ zeptal se Hereward a rychle se rozhlédl. Po celém svahu nad přístavištěm se pohybovala světla lamp a vypadalo to, že všech zhruba dvě stě členů posádky Zběsilé pobíhá mezi budovami Učených pirátů.
„Jediná místnost postačující pro tucet smrtelníků,“ odvětil Fitz. „Hm, Um-Uthrux už vytvořil svou tělesnou schránku. Shromážděte prosím co nejvíce pirátů, kteří po něm budou střílet, Herewarde. Na přípravy potřebuji poměrně dost času.“
Loutka si začala stahovat šátek a Hereward si zastínil tvář dlaní. Jeskyni zaplnilo hrozné, pronikavé světlo, jak Fitz uchopil esoterickou jehlu, kterou měl přilepenou k hlavě. Světlo pobledlo, když ji sevřel v dlani. Každý smrtelník, který by se odvážil takovou jehlu uchopit bez ochrany, by přišel o ruku nebo celou paži, Fitz byl ale konkrétně k nakládání s podobnými předměty stvořen.
V tom kratičkém záblesku světla Hereward zahlédl opravdu obří hvězdici, která si začínala stoupat na spodní dvě ramena. Byla šedesát stop široká a nejméně tak vysoká a nebyla bledě žlutá jako její menší předchůdkyně. Měla jedovatou barvu hnisu a její rozsáhlý povrch nebyl pokryt drsnou, hrudkovitou strukturou malých přísavek, ale stovkami našpulených úst na stopu širokých a plných ostrých zubů.
„Zběsilá!“ hulákal Hereward. Rozběhl se po přístavišti, nevšímal si třísek v bosých chodidlech, protože zbytky zničených bot mu teď pleskaly o kotníky. „Zběsilá! Mořské kočky! Do zbraně, do zbraně!“
Nepřestával křičet, Zběsilou ale nikde nezahlédl a piráti na dohled od něj propadli zlaté horečce, bouřlivě se koupali v hromadách starožitných předmětů a mincí, které se vyhrnuly z rozbitých pokladnic na dlážděné ulice mezi budovami.
„Do zbraně! Nepřítel!“ zakřičel Hereward znovu. Doběhl k nejbližšímu hloučku pirátů a odtáhl jednoho z nich od obrovského pozlaceného stříbrného poháru, který byl velký téměř jako on. „Vytvořte linii na nábřeží!“
Pirát ho odstrčil a sevřel svůj pohár.
„Je můj!“ vykřikl. „Ty ho nedostaneš!“
„Já to nechci!“ řval Hereward. Ukázal na přístav. „Nepřítel! Podívejte se, hlupáci!“
Nejbližší piráti na něj nechápavě zírali. Hereward se otočil a neviděl… nic než tmu.
„Fitzi! Posviťte na toho prokletého netvora!“
Odpověděla mu oslepující záře fialového světla, která vyrazila z přístaviště k obří hvězdici. Té už se podařilo zcela postavit a zvedala jedno z ramen, na kterých stála, aby mohla vyrazit do útoku.
Na několik sekund zavládlo ticho, mlčení způsobené šokem. Potom hrozící paniku odvrátil klidný, zvučný hlas, jenž vydal rozkaz.
„Mořské kočky! První divize utvoří linii na nábřeží, vpravo od mola! Druhá se rozmístí za nimi! Tak pohyb, ničemové! Kořist počká!“
Zběsilá vyšla zpoza jednoho domu, kolem krku náhrdelník ze zlata a žlutých diamantů. Napochodovala k Herewardovi, zaklesla se paží do té jeho a takto spolu vyšli na nábřeží, jako by neměli žádné světské starosti, zatímco kolem nich pobíhali piráti.
„Nezměnila ses v leoparda,“ řekl jí Hereward. Mluvil klidně, ale neovládl se a prohlédl si projevy božstva na jejím těle. Hvězdice, jako její předchůdkyně, se s každým pohybem zrychlovala, a Fitz před ní stál sám na konci mola. Loutku obklopovala aureola čarodějného světla, což prozrazovalo, že právě pilně pracuje s jednou či několika energetickými jehlami. Buď sestavovala cosi tajuplného, nebo pronikala do nějakého aspektu toho, co se běžně považuje za realitu.
„Studené bytosti z moře, bez ohledu na velikost, neprobouzejí můj hněv,“ odpověděla Zběsilá. „Nebo za to možná může chybějící rudá barva krve… Připravit!“
Poslední slova patřila stovce pirátů, kteří stáli v řadě podél nábřeží, vybavení širokou škálou mušket, zkrácených mušket, bambitek, pistolí a dokonce i několika kuší. Za nimi poklekla druhá divize, připravila si zbraně ke střelbě a potřeby pro další naládování si rozložila u nohou.
„Pal!“ vykřikla Zběsilá. Zazněla nepravidelná salva a přes Herewarda se převalil oblak dýmu, který pokračoval směrem k pokladnicím. Mnoho kulek zasáhlo cíl, ale jejich účinek byl mnohem slabší než na menší hvězdice – v podivné hmotě Um-Uthruxe nebyly viditelné žádné průstřely.
„První, palte dle vlastního uvážení!“ zvolala Zběsilá. „Druhá, nabíjet!“
Přestože se zdálo, že střelba na Um-Uthruxe nijak nepůsobí, rychlé pohyby střílejících a nabíjejících pirátů přilákaly jeho pozornost. Otočil se a udělal krok k nábřeží, jedno z obrovských ramen dopadlo do střední části mola nalevo od pana Fitze. Rameno z trosek nevytahoval, prostě ho posunul, dřevo odhazoval na všechny strany, jak si razil cestu k přístavišti. Pak jedním mávnutím středního ramene shrnul asi tucet pirátů a ohnul rameno tak, aby vytvořil smyčku, sevřel je a pustil se do nich tucty svých nenasytných úst.
„Pal a ustoupit!“ vykřikla Zběsilá. „Pal a ustoupit!“
Sama vystřelila z pistole s dlouhou hlavní, nemělo to ovšem pražádný vliv. Um-Uthrux popadl několik dalších pirátů, kteří se snažili uprchnout. Jakmile kolem nich omotal rameno, začaly kosti a krvavé útržky dopadat na jejich šokované společníky, kteří se stali obětí o chvíli později.
Hereward a Zběsilá běželi zpět k rohu jedné z pokladnic. Hereward zakopl o zlatý solný člun a hromadu mincí a byl by upadl, kdyby ho Zběsilá nezachytila a neodtáhla. Vzápětí na to místo dopadl hrot ramene hvězdice a rozdrtil mistrovské dílo jakéhosi dávno zapomenutého zlatníka.
„Tvoje kouzelnická loutka už by měla něco podniknout,“ pravila mu Zběsilá.
„Podnikne,“ vydechl Hereward sípavě. Fitze ale neviděl, a Um-Uthrux se nyní skláněl nad přístavištěm středem svého těla i volnými rameny tak, aby dosáhl co nejdál. Nábřeží se pod jeho útokem hroutilo a kameny zaplavila krev mnoha pirátů. „Musíme jít výš!“
„Ustupte, mořské kočky!“ vykřikla Zběsilá. „Nahoru, nahoru!“
Pokladnice, která je chránila, se rozpadla na prach a kamení, zatímco stoupali po příkré dlážděné ulici. Kolem se valili vyděšení piráti, většina bez zbytečné zbraně. Neozýval se žádný křik, jenom sténání a supění unavených a raněných a vzlyky těch, kteří to psychicky nezvládali.
Hereward ukázal na dveře nahoře na konci ulice. Už je vyrazil nějaký pirát, ale průčelí budovy vypadalo jako pouhá fasáda jeskyně vyhloubené ve skále, snad by tak mohlo být pevnější než obyčejné domy.
„Dovnitř!“ zakřičel, ale piráti se už rozprchli do bočních uliček mířících dolů, když jedno z Um-Uthruxových ramen dopadlo přímo za ně a cihly, zdivo a poklady se rozletěly na všechny strany. Hereward tlačil Zběsilou ke dveřím a pak se otočil a rozhlédl, jestli někde nezahlédne Fitze.
Celé zorné pole ovšem vyplňovala obrovská hvězdice. Spodní částí těla vystoupila až na nábřeží, aby mohla volnými třemi rameny, připomínajícími klikaté dělostřelecké bašty, dosáhnout co nejdále. Nejprve jejich údery drtila budovy a poté jemnými konci vytahovala piráty, jako mravenečník vyhrabávající si svou odměnu.
„Fitzi!“ vykřikl Hereward. „Fitzi!“
Jedno z Um-Uthruxových ramen se vzneslo vysoko nad Herewarda. Ustoupil zpět, pak se zastavil, když se božstvo náhle zarazilo, jeho horní ramena se svíjela ve vzduchu a dolní se začala podlamovat. V jeho středu se objevil malý zářící otvor, který se postupně zvětšoval. Bůh se stáhl zpět, sklonil svá ramena a snažil se jimi zachytit zářící prázdnotu zející mu ve vnitřnostech, která se stále rozšiřovala. Pak, s prásknutím, které otřáslo jeskyní a znovu srazilo Herewarda k zemi, byla obří ramena nasáta otvorem, jenž se obrátil naruby, uzavřel a vymazal tak veškeré důkazy o existenci Um-Uthruxe na tomto světě. Současně světlo výrazně zesláblo.
„Vaší loutce se to podle všeho podařilo,“ zhodnotila Zběsilá. „Ale došlo mi, že se jmenuje Fitz, a ne Farolio.“
„Ano,“ připustil Hereward. Nepodíval se na ni. Mával rukou a jeho páska zanechávala ve vzduchu světélkující stopu. „Fitzi! Ke mně!“
„Nakonec z toho byla pěkně krvavá záležitost,“ odtušila Zběsilá. V jejím hlase zaznívalo vrčení a teď už se Hereward podíval. Zběsilá pořád stála na dvou nohách, ale postupně se prodlužovala a měnila proporce svého těla. Pokožka se změnila v skvrnitou kožešinu a proměnila se i její lebka. V čelistech se objevily ostré zuby, včetně dvou Špičáků dlouhých jako Herewardovy palce. Ze zaoblených rukou se jí vysouvaly dlouhé zakřivené drápy, oči jí zesvětlaly a objevil se v nich divoký lesk a k zemi se spustil rychle rostoucí ocas.
„Zběsilá,“ oslovil ji Hereward. Podíval se přímo na ni a neustoupil. „Vyhráli jsme. Je po boji.“
„Říkala jsem ti, že požírám své nepřátele,“ pravila chraplavě Zběsilá. Švihala vztekle ocasem a hlavu natočila tak, že by to žádný lidský krk neumožnil. Hereward jí téměř nerozuměl, lidská řeč postupně zanikala ve vrčení. „Neřekli jste mi svá skutečná jména ani skutečný cíl výpravy.“
„Jmenuju se Hereward,“ prozradil jí a pozvedl otevřené dlaně. Kdyby zaútočila, jeho jedinou šancí bylo popadnout ji kolem krku a zlomit jí vaz dříve, než mu její zuby a drápy způsobí smrtelné zranění. „Nejsem tvůj nepřítel.“
Zběsilá zavrčela, už jí nebylo vůbec rozumět, a začala se přikrčovat.
„Zběsilá! Nejsem tvůj…“
Leopard skočil. Výpad zachytil předloktími a cítil, jak se mu drápy zatínají do kůže. Odstrčil ji levou rukou, pravou popadl náhrdelník se žlutými diamanty a prudce jím zatočil, aby jí uzavřel přívod vzduchu. Ale dříve, než mohl pořádně zabrat, zvíře nečekaně lidsky zalapalo po dechu, což z jeho zubaté tlamy znělo podivně a smutně. Jasné oči leoparda jako by zastřela mořská mlha a Hereward v rukou pocítil plnou váhu zvířete.
Náhrdelník se přetrhl a diamanty se rozsypaly, když zvíře sklouzlo po Herewardově hrudi. Fitz se vezl na zádech šelmy celou cestu dolů, kde z ní teprve vytáhl dýku, kterou jí s nelidskou silou vrazil týlem až do mozku.
Hereward zachytil poslední diamant. Podržel ho jen na chvíli a potom nechal i ten proklouznout mezi prsty.
„Dovnitř!“ zvolal Fitz a ve výšce kolen tlačil svého společníka do jedněch dveří. Rytíř padl přes práh, když se Fitz otočil a máchl ve vzduchu esoterickou jehlou. Kolem nich se začala míhat bílá oslepující vlákna rychleji než člunek stavu.
Když je zasáhla vlna, ještě nebyl zcela hotov. Země se otřásla a čarodějná vzduchová bublina několikrát poskočila mezi podlahou a stropem a zmítala Herewardem i Fitzem ve zběsilém víření. Vlna ustoupila stejně rychle, jako přišla. Fitz obratným mávnutím jehly uvolnil bublinu a poté skryl jehlu v dlani. Hereward ležel na vlhké podlaze a sténal. Po rozedraných rukávech mu stékala krev, ozvaly se pohmožděniny, o kterých dosud neměl ani zdání, a neskutečně ho rozbolela chodidla.
Fitz se nad ním sehnul a prohlédl si jeho paže.
„Pouhé škrábance,“ zkonstatoval. Opatrně ukryl svou esoterickou jehlu do kazajky, sundal si šátek a roztrhl jej na polovinu, aby jím mohl ovázat rány. „Budou stačit obvazy.“
Když loutka skončila, Hereward se posadil. Na chvilku skryl tvář v dlaních, ale dlaně spálené od lana ho zabolely tak, že sebou trhl a zase je spustil.
„Máme asi tak šest hodin na shromáždění materiálu, stavbu voru a cestu soutěskou ven,“ oznámil mu Fitz. „Za předpokladu, že přílivová vlna opět dorazí v obvyklém čase, když tady už Um-Uthrux není. Měli bychom si pospíšit.“
Hereward přikývl a vydrápal se na nohy. Rukama se při tom přidržoval roztříštěného rámu dveří. Neviděl přes Fitze, který stál pár kroků od něj, dokázal si ovšem celkem snadno představit to množství mrtvol, které se vznášely na hladině přístavu znovu zaplněného vodou nebo odplouvaly ven do soutěsky.
„Měla pravdu,“ řekl.
Fitz tázavě naklonil hlavu na stranu.
„Maso a voda,“ vysvětlil mu tok svých myšlenek Hereward. „Vypadá to, že nakonec opravdu nejsme nic víc.“
Fitz neodpověděl, ale přesto se podíval. Zůstával stát na místě.
„S výjimkou mého společníka,“ dodal Hereward.
Poprvé vydáno v antologii Fast Ships, Black Sails (sest. Ann a Jeff VanderMeerovi) roku 2008
Přeložil Milan Žáček
