NaN, Mater Deletosa, otevřela oči do tmy rakve a zvedla hlavu. A praštila se o víko, takže to nejspíš nebyl sen. Tma, ticho, pocit beztíže, nemožnost pohybu, to všechno zapadalo do její představy slastného snění; „máš to ale kliku“, zabroukala si optimisticky, v hlavě jí vířily hvězdičky. Do představy ale nezapadala ani bolest, ani vydýchaný vzduch, ani chraplavý zvuk vlastního hlasu v stísněném prostoru, a už vůbec ne řezavý pocit v levé paži. Zašátrala pravou rukou a pouhých dvacet centimetrů nad hlavou nahmatala víko, kovové a pevné a studené, studené jako hrob, jako smrt.
Zkusila vykopnout, ať dolů nebo nahoru, ale nohy jí ztěžkly. Nebyly ztěžklé snem, spíš spoutané, obalené vrstvami něčeho dusivého a ledového zároveň, pomalu a rozhodně to pulzovalo. To byla poslední kapka. Házela sebou a ječela, sevřeným hrdlem spíš pištěla, až se na chvíli stáhla do prostší a známější tmy.
Chlad jí ale nedal pokoj, ani tepání v hlavě, ani blikající zelené světlo, za něž nemohla rána do hlavy. Byl to displej umístěný na víku přímo před očima.
[Dveře – Otevřít? DOPRAV A-Ano DOLEVA-Zrušit]
Nápomocné ikonky vysvětlovaly, kde je pravá a levá strana, ale žádná nevyjasnila, co znamená „otevřít“ a čeho přesně by se otevírání mělo týkat. Pitomci, pomyslela si, a plazí mozek přepnul zpátky na panické zmítání, protože na víku nad její pravou rukou něco bylo, svíticí dioda a výčnělek, přepínač, cvakla jím doprava, ano ano ano otevřít pusťte mě ven, celou postupkou varovných hlášení, která se zpožděním naskakovala na displeji:
[Rozdíl tlaku – Pokračovat? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]
[Podpora života aktivní – Vypnout? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]
[Externí zámky aktivní – Vypnout? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]
Vrčení, klesající otáčky, po celé délce rakve bouchání otvíraných západek, syčení vzduchu o hlasitosti a výšce stejné jako její bezmocné pištění.
„Pitomci!“ řekla nahlas, cvakla přepínačem doleva, tentokrát jen jednou, a se zalehlýma ušima čekala, co se objeví na displeji.
[Otevírání – Přerušit? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]
Jednou, jen jednou doprava, a syčení utichlo. Displej jí nabídl:
[Otevírání – Pokračovat? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]
„Zrušit“ jí poskytlo stejný výběr, ale páčku šlo i zatlačit dovnitř nebo vytáhnout, čímž se dostala do vyššího menu. Tady mohla spustit podpora života a zavřít zámky; dvakrát stiskla „ano“, ležela, lapala po vzduchu, o který ji zřejmě připravila spíš panika než dekomprese.
„Shrneme si fakta,“ oznámila displeji. „Trčím v bedně, kterou vymyslely kancelářský krysy. Je zima, tma, střeva a plíce si ve mně chtějí prohodit místa a venku není vzduch. Jak to se mnou vypadá?“
Displej hlásal [Hlavní menu], ale to znamenalo bzzz, zkuste to příště, správná odpověď je „vesmír“, i kdyby byla…
„Úplně na hlavu,“ zaskuhrala,
… protože si jenom zdřímla, před pár minutami na svém kanapi v Renu, kde je možná pusto a prázdno, ale rozhodně a bezpochyby se nachází na planetě Zemi.
Takže k soupisu inventáře. Jedna rakev, už zmíněná. Jedna osoba, NaN, Mater Deletosa, rovněž zmíněná. Kalhotky jedny, shrnuté, připadalo jí, pod nějakým těžkým, nepoddajným… znovu zkusila pohnout nohama, zaklíněnýma trochu nakřivo, jednou ne úplně zasunutou do čehosi, co připomínalo pevně připojenou botu, a to už musela stisknout víčka i rty a zahnat paniku, která se v ní zvedala úplně stejně jako sviňsky rozlítaný žaludek.
„Těžká a tuhá kombinéza,“ pokračovala. „Skafandr, vsadím gatě.“ Chabě podsvícený displej neosvětlil nic víc než sebe sama, takže šátrala volnou rukou. Kombinéza dost připomínala skafandr, hadice a popruhy a tvrdé destičky. Trochu hrubý, zvenku i zevnitř, a o celé číslo větší, k tomu cosi podezřele podobného lepicí pásce; žádná nablýskaná technologie z reklamy, ale tím lépe. Vypadá to realisticky, takže se asi nepomátla na rozumu, což by jinak bylo nejjednodušší occamovské vysvětlení.
Skafandr navíc neměla správně navlečený, proto se jí kroutily nohy. Na levé straně byl rozepnutý a horní polovinu měla staženou k pasu. Na levý prs se jí tlačilo něco bolavě studeného, ať se kroutila, jak chtěla, levou paži měla uvázanou, zřejmě řemeny, odněkud zdola se táhly hadičky k objímkám na kůži. Objímky ale nebyly zasazené do paže, takže žádná mimozemská kyborgská technologie, která by potvrdila teorii šílené halucinace. Byly našroubované na jehlách přilepených leukoplastí a zapíchnutých do žíly na předloktí, takže další bod pro nevolnost a o bod méně pro nepříčetnost. Intravenózní infuze, drogy, aby se neprobrala, možná živiny, což vyvolávalo otázky jako „kdy“ a „jak dlouho“? Lepší prozatím zůstat u inventury, pomyslela si.
Jenže dál nedosáhla. Nemohla se ohnout a zjistit, kam vedou trubičky kapaček, protože přes skafandr shrnutý u pasu se nedostala, a v dosahu měla jen hladké studené plochy, narušené pouze přepínačem u pravé raky a malým displejem nad hlavou.
Před hlavou, opravila se.
„A hlava mi to nebere,“ řekla nahlas.
Ale když vměstnala loket mezi tvář a displej, dosáhla si za ucho a nahmatala něco studeného a ostrého: kov, ale ne konec rakve. Prohnutý okraj, gumová výstelka, po straně chrastila jakási zástrčka, a to už připomínalo nablýskané skafandry z reklamy.
Čas na shrnutí, a nesmí se zaseknout na slově „čas“ a s ním spojenými otázkami, s tím se vypořádá, až bude mít víc údajů (já jsem vychrtlá, ty studené hrbolky pod rukou jsou moje žebra, jak dlouho to muselo trvat?), víc solidních informací. Ne, tady a teď musí řešit jiné rozhodnutí:
„Budu já, NaN, Mater Deletosa, jako spořádanej nebožtík ležet v rakvi, do který mě někdo strčil, nebo si nasadím helmu a vylezu už z tý hnusný krabice?“
Nečíslo, pomyslela si a sáhla po helmě.
* * *
Chvíli trvalo, než se odhodlala znovu stisknout vypínač. Nějakou dobu trvalo jen odpojit hadičky od ruky; nakonec je vyšroubovala ze spojek, z jedné jí na kyčel vyteklo cosi studeného a slizkého, a rozhodla se nechat si jehly v žilách, dokud nenajde lepší světlo, lékárničku nebo kolem letícího doktora. Stejně naložila s elastickým popruhem osázeným senzory a ovinutým šikmo jako bandalír kolem hrudi. Odpojila od něj kabel a zastrčila ho vedle hadiček.
Potom se nasoukala do levé půlky skafandru a skoro půl hodiny zapínala zip a přes něj přehmutý záhyb látky, což jí ještě víc komplikovaly záchvaty třesavky. Následovalo pár minut zoufalství, když se marně pokoušela na hladké helmě zachytit prsty. Nakonec se odstrčila nohama a zasunula do ní hlavu. Západky helmy naštěstí počítaly s nemotornými rukavicemi a ještě větší štěstí bylo, že systémy skafandru samy naskočily, jakmile byly západky na místě.
Pak už nezbývalo než přepínačem spustit nouzové menu a doprava doprava doprava, zasyčení přes helmu skoro nebylo slyšet, a vtom displej vylétl nahoru a stranou, ještě zahlédla hlášení…
[OTEVÍRÁ SE]
… a už zmizel z dohledu, zoufale hrábla po víku a vzápětí se propadla do vesmíru. Vesmír byl černý a studený a měl půl třetího metru na výšku. Jako na kulečníku se odrazila od dvou stěn a hlavou praštila do rakve, přičemž se o helmu uhodila do stejného místa na čele.
„Airbagy,“ zabručela. Vedla si seznam a nějaký průmyslový návrhář si tohle šeredně odskáče, jakmile se dostane k síti. Byla hlavou zaklíněná vedle rakve, nohy jí vlály do prázdna ne zrovna vesmírných rozměrů. Bradou listovala v obslužném menu skafandru, našla…
[Osvětlení/Vnější/Helma]
… a svítilny ozářily rakev, plastové bedny v pavučině popruhů a protější stěnu. Vyprostila se, tentokrát narazila do tří stěn, ale do rakve ne, obtížnost čtyři a půl bodu, pomyslela si, odhodlaná nepozvracet se, a to se jí vyplnilo jen díky tomu, že měla prázdný žaludek.
Na druhé straně: další bedny, další popruhy, další stěny a na konci dvoukřídlé dveře. Vesmír vypadal hodně jako vnitřek nákladního kontejneru.
Protáhla se až na konec s dveřmi. Žluté pruhy upozorňovaly na požární závoru, ale ta se zasekla, nebo byla NaN moc otupělá/vyhublá/slabá (jak dlouho?). Doplazila se zpátky k rakvi, jestli nenajde páku…
„Najdi mi pajcr, napřed ho vezmu na tebe,“ promluvila k displeji.
Rakev byla hluboká a plná chytrých bazmeků, miniaturizovaných, křehkých a pevně přidělaných. Zvenku byl ale přivázaný vak a v něm stíněný pytlík na elektroniku a v tom zase…
„A (i) do!“ vykřikla, nebo spíš zaskřehotala NaN.
Její dítě, a živé, živé! Byla v bojovém režimu a NaN ji nechala šmejdit, protože jeden nikdy neví, ale „síť nenalezena“.
„To neva, Ai, jsme ve vesmíru,“ vysvětlila NaN, i když ji A (i) da nemohla slyšet, vakuum a tak, s tím se bude muset něco udělat, ale napřed se přesvědčit, že je nedotčená. „Jak padlý sníh,“ ujistila ji A (i) da na displeji, NaNiným vlastním kódem, vypáleným na PLD schovaným pod kapkou pájky. Někdo se jí ale pokusil dostat na kobylku a byl dost zkušený, aby jí při tom přikryl kameru. Podle záznamu se pokus uskutečnil 20. 10. 2042, tedy zítra minulého času, což opět vyvolalo otázku, kolikátého je dnes přítomného času, ale s A (i) dou se NaN ničeho nebála, skoro ničeho, a stejně už bylo pozdě, protože se podívala. To nic to nic to nic, trochu se zatoulala, ale vlastně ji to nepřekvapilo, napověděla jí vystouplá žebra a nejen ona. 10. 3.2043. Pět měsíců, ani ne, to unese, a stejně s tím nic nenadělá, dostala se ven a jen u toho rozhodně nezůstane.
Ve vaku našla ještě nějakou kabeláž, propisku, samolepicí papírky, hrnek, špinavou lžíci, všechno známé věci. Někdo (kdo?) sem sesypal celý obsah jejího pracovního/jídelního stolu. Páčidlo nenašla; odteď ho bude mít vždycky položené vedle hrnku.
S A (i) dou zastrčenou do kapsy na boku se NaN prosmekla zpátky k východu. Lžíce se prostě ohnula, při prvním pokusu. Ale mozek jí už začínal fungovat, protáhla klikou popruh, vzepřela se a zabrala nohama, někde luplo a závora povolila. S nohama zaklíněnýma proti směru a popruhem přicvaknutým k pasu pro případ, že hluboký vesmír bude tentokrát o něco hlubší, otevřela dveře.
A vesmír byl nesmírný, skoro dvacet metrů „dolů“ od kraje kontejneru k další stěně, o něco méně nahoru a do stran. Protější konec tonul ve tmě, všude spousta kontejnerů svázaných k sobě navzájem a k šachovnici ocelových nosníků. Pustila se a vyplula ven na délku vodítka, pomalu se otáčela. V opačném směru asi dvanáct metrů a stěna, tentokrát vyzdobená panely a kabely a dveřmi: velkým průlezem, dvěma menšími a ještě jedním nahoře, nad ním svítilo tlumené zelené světlo.
„Tudy k východu,“ řekla A (i) dě, vakuum nevakuum. Zatáhla za popruh a pomalu se otočila. Říkala si, že nákladový prostor je moc velký, o mnoho větší než na nějaké firemní suborbitálce nebo příplanetámím člunu. Přitáhla se zpátky do kontejneru, vzala vak, hodila do něj pár popruhů, vylétla ven a po šikovných úchytech přeručkovala kolem kontejneru; konečně nějaký slušný konstrukční nápad. Zadní stěnu kontejneru dělilo od dveří asi patnáct metrů, navíc v šikmém směru. Přidržela se úchytů a skrčila nohy pod sebe. Neměla jak se podívat nad sebe a pořádně zamířit.
„Kameru na helmu,“ doplnila seznam…
… a pustila se, trochu se přetočila, ale žaludek si už na poletování zvykl, otočila se dost, aby uviděla dveře, blížily se rychle, měla čas jen natáhnout ruku a chytit se mříže kolem nich. Narazila tvrdě, tentokrát ale koleny a kyčli, ne hlavou.
Zelené světýlko sice neneslo nápis „Východ“, ale „Můstek“ byl taky dobrý. Uviděla klávesnici a displej, černý, mrtvý. Zvonek nenašla, tak zabušila pěstí v rukavici, slaboučkou vyzáblou pěstičkou (pět měsíců!), pak vzala za kliku a kopala, až v nohou ucítila bušení krve, vzlykla a všimla si nápisu nad klikou „Přechodová komora – ruční ovládání“. Nějaký vládní bezpečnostní úřad se proti všem očekáváním vytáhl a vymyslel funkční systém dotažený až do nápomocných šipeček „vytáhněte, otočte vzhůru“, a dveře se otevřely dovnitř. Další kliky, další šipky, potom syčení a bouchání a dlouhý vzdech (její) a otevřely se i vnitřní dveře.
Můstek byl prázdný, nikdo doma, a NaN nepředpokládala, že si domácí jen vyrazili na procházku, brzy se vrátí a najdou snědenou kaši a návštěvu ve svých postýlkách. Nebyly tu ostatně ani postýlky, ani kaše, jen holá funkční kormidelna tak šest na pět se skříněmi u jedné stěny a řídícími pulty u druhé a širokým nízkým oknem zaslepeným zvenku kovovou okenicí. Aspoň tu byl vzduch, pokud mohla věřit údajům skafandru. Skafandr dost zapáchal, nebo snad ona, tak to riskla, povolila západky, připravená je hned zacvaknout. Nic nezasyčelo, vzduch na můstku čpěl kovem, ale dýchat se dal.
Pulty byly vypnuté a zhasnuté až na jediný displej s žádostí…
[Vložte klíč]
… vedle zdířky. NaN odhadla, že nechat loď úplně odemčenou je proti předpisům… ale proč hádat? Nemotorně rozepnula kapsu.
„A (i) do, A (i) dičko, jak je?“
„NaN, všechno v čajku,“ odpověděl tablet hlubokým a sladkým ženským hlasem. NaNiným hlasem, aby bylo jasno; sériové osobnosti byly zoufale ubohé a NaN stejně nic sériového nepoužívala. „Všechno v čajku“ znamenalo kompletní kontrolu systému. Výrobce A (i) dy tvrdil, že je odolná proti vakuu, záření a vodě do hloubky třiceti metrů, jenže reklamodroidi jsou nenapravitelní lháři, i když prodávají dokonalý výrobek. „Co víš o nízkoenergetických transportech?“
„Kontext?“
„Loď. Automatická. Veliká.“
„Nízkoenergetická přeprava: trajektorie mezi stabilními orbitami vyžadující minimální delta-v, využívající oblasti slabé stability, často v Lagrangeově bodu. Ve Sluneční soustavě lidově nazývaná Meziplanetární přepravní síť. Krátce řečeno laciný, ale pomalý způsob dopravy mezi planetami a měsíci. Víc?“
„A skutečný lodě? Jako že v provozu?“
„Provozované nízkoenergetické přepravní linky seřazené podle tun nákladu, přechodová dráha Země“
„Počkej, co osobní linky?“
„Žádné, nízkoenergetické trajektorie se k přepravě osob nevyužívají. Jsou úsporné, ale mnohem pomalejší než Hohmannova elipsa. Náklady na podporu života překračují úspory na palivu.“
„Blbý. Tak pokračuj.“
„Seřazené podle tun nákladu: přechodová dráha Země – PD Měsíc, PD Země – LI Země/Měsíc, PD Země – PD Mars, LI Země/Měsíc – PD Země, PD Země – L2 Slunce/Země, PD Európa – PD Ganymédes“
„Hele, drž se těch ze Země. A aby let trval přes pět měsíců.“
„Všechny otevřené trasy jsou delší než pět měsíců. Tak ještě jednou: laciný, ale pomalý způsob dopravy. Víc?“
NaN vylétla nahoru, otočila se, odrazila od stropu a ovinula nohy kolem jednoho křesla y řídícího pultu. Zamžourala do zaslepeného okna.
„No jo, no jo, nemáš seznam odletů od Země za, řekněme, dva týdny po čtrnáctým říjnu 2042?“
„Ano, sedm lodí splňuje parametry ‚kosmická loď, automatická‘, odlet z přechodové dráhy Země, patnáctého až dvacátého osmého října 2042. Definuj ‚veliká‘.“
„Hm, no tak pětadvacet na pětadvacet napříč a řekněme třicet na dýlku. To je nákladní prostor s můstkem, o motorech nemám šajn, a co tu ještě je.“
„Čtyři z plánovaných odletů mířily k překladišti u LI Země/Měsíc, náklad lehké průmyslové zboží a léčiva, velikost hluboko pod zadanými parametry, upravenými na tvoji obvyklou chybu.“
„Proto tě mám, kočičko.“
„Zbylé tři odlety splňují všechny parametry: patnáctý říjen, Země – Měsíc; devatenáctý říjen, Země – L2 Slunce/Země; dvaadvacátý říjen, Země – Mars.“
„Jak dlouho? Teda, kdy mají přiletět?“
„Let Tata-CASC číslo L287A, Měsíc přes L5, vstoupí na měsíční přechodovou dráhu desátého května 2043 a na nízkou orbitu přejde dvanáctého. ESA Ex92-NASA Gen20 vstoupí na orbitu L2 Slunce/Země devětadvacátého září 2043. MarsCon El5 vstoupí na marsovskou záchytnou orbitu patnáctého února 2044.“
NaN kolem sebe zuřivě hledala nějaké firemní logo, vizitku, kalendář s nahotinami, cokoli. Pult zůstával zatvrzele němý, tak se pustila do skříněk: krabice nářadí Made in China, ta jí nepomohla, dva nouzové skafandry univerzální velikosti, méně smradlavé než ten její, ale mnohem chatrnější, nehledě na izolačku, tucet tlakových lahví vzduchu pro skafandry, ty by se mohly hodit, čtyři balíčky hotových přesnídávek a čtyři litry vody, z níž půl litru vycvakla na pár bolestivých loků. Pod přesnídávkami našla propisku, chňapla po ní a vzápětí ji honila po můstku – „Orbitální úvěrové a spořitelní družstvo“. Mrštila jí proti nepoužitelnému oknu, cink, a dál se jen pomalu a zamyšleně otáčela.
Okna.
„A (i) do, kdybysme viděly hvězdy, dokázala bys nějak zaměřit naši polohu a zjistit, kam letíme?“
„Těžko. Na zaměření hvězdné paralaxy nemá moje kamera dostatečné rozlišení.“
„Dej pokoj.“
„Nedám. Vizuální měření by ale mělo rozlišit mezi lunární trajektorií a ostatními možnostmi.“
NaN se chytila opěradla křesla.
„A (i) do, má milá, nechceš si vyrazit na procházku?“
* * *
Přechodové komory po obou stranách hlavních vrat do nákladového prostoru měly i ruční ovládání, ale to vyžadovalo několik kroků navíc. Aby se průměrný zelenáč náhodou nevystřelil do vesmíru, pomyslela si NaN. Ne že by ona byla nováček – letí přece pět měsíců, možná v bezvědomí, jenže motorická paměť a tak dále – ale přesto se vrátila pro další popruhy, dva uvázala k okům v přechodové komoře a vší silou za ně zabrala, než otevřela vnější dveře. Dýchala rychle a mělce, krev bumbumbum v uších; to je to ticho vesmíru. Dveře se odsunuly z kuželu světla a za nimi byla tma, které se oči nedokázaly přizpůsobit. Ve tmě opar, možná kondenzující vzduch, ale nepohyboval se spolu se světlem z helmy. Takže hvězdy, Mléčná dráha, hádala NaN. V noci ven moc nechodila, vlastně ani ve dne. Ale teď ven musela, chtíc nechtíc, ručkovala po zárubni dveří.
„A (i) do,“ zašeptala, „vidíš to?“
Tablet měla přilepený na čelo izolačkou ze sady nářadí. Nevymyslela, kam jinam A (i) du dát, aby sama viděla a ještě s ní mohla mluvit.
„Jakž takž,“ odtušila A (i) da jízlivě. „Jízlivě“ byl první tón hlasu, který NaN přidala k jejímu osobnostnímu profilu. NaN pokývala hlavou. „Lepší?“
„Jakž takž. Musíme se dostat dál od lodi.“
„Měla jsem tě prostě vyhodit ven na vodítku.“
„Kdybych měla provést kompletní průzkum, musela bych být schopná manévrovat.“
„No jo, furt stejný výmluvy. Jako bych to já zvládala levou zadní.“
Ale šlo to. Stačilo se pustit.
„Tak na tři. Raz. Dva.“
„Tři,“ dokončila A (i) da, a už se vznášely. Předek lodi vypadal jako hranatá díra vyříznutá do bambilionů hvězd. NaN se lekla jasně rudého kotouče, ale bylo to jen obrysové světlo na špičce lodi. Dospěla na konec popruhu, jednoho z nich, začala se otáčet k lodi, vtom se napjal i druhý popruh a ona se pomalu zhoupla ven za černý okraj nákladového prostoru. Srdce jí pořád utíkalo opřekot, ale v helmě bylo o něco tišeji, protože NaN na chvíli odložila dýchání. Možná na moc dlouhou chvíli; v pravé polovině zorného pole se jí zatmělo před očima, ale A (i) da zachytila její znepokojené zafunění.
„Hledí se polarizuje. Míříme na slunce.“
Viděla loď na konci natažených popruhů, viděla slunce, oslepivě zářivé i přes ztmavené hledí, a i když se dál přetáčela, víc toho k vidění nebylo: loď, slunce, hvězdy a maličká roztočená tečka s plným močovým měchýřem a počítačem přilepeným na hlavě.
NaN nabrala plné plíce vzduchu a řekla: „Země… že by za náma?“
„Ne. Země viditelná, odhadovaná zdánlivá magnituda minus dvě celé pět, právě teď zhruba dvacet stupňů doleva nahoru od osy tvého zorného pole.“
NaN tam neviděla nic než hvězdy, maličkaté hvězdičky, mezi nimi možná jednu trochu jasnější.
„Dej mi svátek.“
„Nedám,“ odtušila A (i) da.
* * *
Další seznam: nejméně oblíbená místa. První a jediná položka: kde je právě teď, zpátky v rakvi. Bylo tu těsno, tma, smrad, ale to i v její garsonce v Renu. V bytečku i v rakvi měla také vzduch, jídlo a vodu, i když tu tady dostávala hadičkou a jehlou. Dostat se zpátky nebylo snadné. V nákladovém prostoru si zašla, prohlížela ostatní kontejnery, označené sice čárovými kódy, ale ne srozumitelnými průvodkami, případně značkami výrobce, řekněme, mražené pizzy nebo Blind Rage Coly (oblíbeného nápoje Mater Deletosy). Další čas věnovala průzkumu rakve. Zvenku byla mnohem větší a ovládací pult tu byl přehlednější, i když o nic lépe vymyšlený než ten uvnitř. BengaTek KABIn. „Komora Autonomní Bezpečnostní s Internetem,“ vysvětlila A (i) da a NaN si pomyslela „slabota“, ale mlčela, protože v akronymu A (i) da byla některá stejná slova. Na pultu blikaly červené kontrolky a displej zobrazoval historii varovných hlášení: „Senzory odpojeny“, „Nitrožilní dodávky odpojeny“, „Využití kyslíku pod minimální hodnotou“. Ale před nimi hlášky z podsystému řízení mozku: „Porucha infuzní pumpy 2“, „Dodávka sedativ 0 %“ a „POPLACH: pacient se probouzí z kómatu“.
„Právě se na to chystám,“ oznámila NaN A (i) dě.
Podsystém výživy ale fungoval, stejně jako tlakový kyslík, oba hlásily osmdesátiprocentní zásoby, ať už bylo sto procent cokoli, a i když na můstku byl vzduch, jídlem a vodou zrovna neoplýval. Ještě víc než tyto nezbytnosti ale potřebovala zašívárnu, kde si může všechno promyslet, a když ji lépe poznala, poskytla jí rakev téměř ideální prostředí: byla tmavá a odříznutá od světa, od všech rušivých kontaktů, pochopitelně mimo kontaktu s A (i) dou. A (i) da souhlasila, ale to ona skoro vždycky; ve své škatuli z uhlíkového kompozitu toho moc nevymyslela, zvlášť ne tady, daleko od Netu, kde se mohla opřít jen o data nahraná a uložená té poslední noci na Zemi, před pěti měsíci.
A (i) da tedy bohužel nevěděla o nic lépe než NaN, co se stalo. Před kamerou se jí zatmělo v celé šíři spektra přesně v 02:40:15 14. 10. 2042 a ve stejném okamžiku přišla o připojení. Pravděpodobně putovala rovnou do stíněného pytlíku. Za pár hodin jí někdo připojil kabel do sériového portu a pokusil se ji cracknout, ne tak úplně neobratně, přesto neúspěšně. Zachytila otisky prstů na několika rozostřených políčkách videa. Potom už jediná použitelná data sbíral akcelerometr; naznačovala, že následujícího rána je vyexpedovali na oběžnou dráhu a pak týden poletovaly sem a tam. Už to samo vylučovalo cestu na Měsíc, stejně jako předchozí zjištění, že jsou bůhvíkde ve vesmíru. A (i) da neměla dost informací o trasách k L2 a k Marsu, aby pátrání dále zúžila. Nahrávala zvuk, všechno nad úrovní šumu, ale nezachytila nic použitelného, jen basové dunění a šoupání vlastního pouzdra o stěny pytlíku.
„Nejsou to zelenáči ani děcka nebo opice,“ shrnula NaN a měla na mysli své únosce, předurčené k popravě a zohavení. „Věděli, co s tebou, dovedli nás dostat na orbitu, zahrabali nás sem. Na lodích se přece dělají důkladný kontroly kvůli clům a bezpečnosti a vývozní přirážce, o tom jsem si poslechla víc, než je zdrávo, na tom proklatým sjezdu.“
Na Prokletém sjezdu NaN poprvé a naposledy vytáhla na veřejnost svoji kybernetickou identitu. Jako Irene Adlerová u Sherlocka Holmese další doporučení nepotřebovala a událost vrhla temný a pochybný stín na osobní mytologii Mater Deletosy.
Před pár lety dokonce napadla databázi exportních poplatků, čínskou, takže do jisté míry státní, což u ní byla výjimka; zásadně se držela soukromých korporací, ale tahle sledovala koncové uživatele ve vztahu k nákupům reklamního prostoru, což jí podezřele připomínalo osobní údaje, a osobní údaje v databázích NaN mazala. Když to šlo, nahrazovala je podobnými, ale smyšlenými daty, aby systém ještě víc zasekala, nebo jen opakovala slovo „smazáno“, a pokaždé někam připojila místní mutaci pojmu „NaN“. Přídomek Mater jí přišily úřady a jí se líbil, ale používala ho jen s A (i) dou: netřeba krmit fanoušky.
Vláda by na takovou akci měla prostředky, ale proč to utajení, když ji mohli prostě zatknout nebo nechat zmizet? Ona ovšem fakticky zmizela; kdo ví, třeba letí do nějakého vesmírného gulagu v L2 nebo do tábora nucených prací na Marsu, kde svým způsobem nic jiného než pracovní lágry není. Jenže vlády disponují vojenským loďstvem a kolonizačními transportéry a tahle akce byla příliš dobře promyšlená a úsporná na jakoukoli vládu, s kterou kdy zkřížila bity.
Korporace, to je jiná, spousta korporací by ráda pustila chlup, aby Mater Deletosa definitivně zmizela ze scény. Víc, než by jich dovedla vyjmenovat (i když A (i) da by to dokázala). Ani tohle ale nesedělo: typická korporace by ji vláčela po soudech, dokud ji nezničí na duchu i na těle. Nebo by ji rovnou zničila na těle a nechala ležet ve škarpě, co ve škarpě, doma na gauči. Mrtvolu by stejně nikdo nespojil s NaN a jejími útoky na korporace. Tak kdo ji vyexpedoval do vesmíru? A proč, není-li naprostý blbec, k ní přibalil A (i) du ve stíněném pytlíku a nepustil na ni nějaký solidní superpočítač? Ne že by ji crackli, na to ji NaN příliš upravila, ledaže by měli strašně moc času –
NaN se posadila a…
„Au!“
… zase se praštila do čela. „A (i) do, máš ponětí, jak asi je ten pult chráněnej? Myslím řízení lodi.“
„Nevím. Znalosti o kosmických lodích mám na úrovni wikipedie.“
„Jo, ale vsadím gatě, že ten zámek nebude nic vesmírnýho, obyčejnej software, přístupový hesla na běžný korporační úrovni. Není online, tak kdo by na něj útočil? Kosmický piráti v libračních bodech? Pochybuju. Posádka, dělníci, nejvejš někdo s nepřekonatelnou touhou a orbitálním člunem. Pult musí odolat otrapům, maximálně pár nedělím crackování. A my…“ Zatlačila si bouli na čele a sykla. „My máme měsíce.“
„Nedostatek dat. Ty jsi tu odborník,“ řekla A (i) da.
„To si piš, děvče moje, to si piš.“
* * *
Když chtěla prolomit klíč řídícího pultu, musela nechat A (i) du na můstku. NaN zvolila útok na zdroje, pátrala po změnách spotřeby energie při zapínání a vypínání procesoru. To znamenalo připojit A (i) du k rozvodu proudu, i když měla palivový článek. Nakonec to ale šlo docela dobře. NaN spala v rakvi, ale dny – se střídavými úspěchy se snažila držet místního času v Renu – trávila v kajutě nebo se hrabala v nákladovém prostoru. A právě to dělala teď: rvala šroubovák pod přetlakový ventil jednoho kontejneru.
Pořád netušila, co většina kontejnerů obsahuje. S trochou štěstí najde v lodním počítači nákladový list, až se do něj dostanou. Pár kontejnerů ale mezi ostatní nezapadalo, některé jasně obsahovaly kapaliny, v menších, stíněných, by NaN čekala elektroniku, a dva zaprášené otlučené kontejnery nesly nastříkané nápisy azbukou, které A (i) da přeložila jako „Volžské obilné konsorcium“. Otevřít jeden s pomocí sady nářadí z můstku si vyžádalo celý den práce a byla to pěkně začátečnická chyba. Přetlakový plášť měl dvě vrstvy a venkovní ventil vypustil jen prostor mezi nimi. Dokonce uslyšela sykot – vzduch narazil do skafandru – než vnitřní dveře vylétly ven, odmrštily ji na podpůrný nosník a po celém nákladovém prostoru rovnoměrně vychrlily tuny zrní. V kajutě to pak páchlo po ovesných vločkách, čiré utrpení, a ona brala poloprázdné hrsti a žvýkala je s tou kapkou slin, kterou měla.
Nouze ale naučí všeličemu a za měsíc za dva věci vypadaly, nebo aspoň chutnaly, o něco lépe. Prvním krokem byl vzduch v kajutě, který po pár dnech začal zavánět. Měla štěstí, že ji nakladači nechali natlakovanou. Domyslela si, že pracuje-li někdo ve vesmíru, příčí se mu vypustit naprosto použitelný vzduch, když na konci cesty na loď zase nastoupí dělníci. Také měla štěstí, že systém recirkulace nebyl zablokovaný v řídícím pultu; po rourách se dostala až k ovládacímu panelu nedaleko přechodové komory na můstek a zapnula filtraci. Zase jeden užitečný bezpečnostní předpis, třeba příští rok z vděčnosti zaplatí daně. Pochopitelně po odečtení času stráveného ve vesmíru.
Vzduch ji přivedl k vodě. Ukázalo se, že loď jí je plná, v nádržích mezi stěnami trupu a vnějším pláštěm, uložená jako zdroj kyslíku a stínění pro citlivé náklady. Nadměrná hmotnost nízkoenergetickou přepravu zřejmě netrápila. Díky prakticky nekonečné zásobě vody mohla vypít čtyři litry ze skříně na můstku, které si schovávala na poslední zoufalou pijatyku, a získala čtyři prázdné láhve, z nichž jednu zaklínila před vnitřní tlakový ventil, do něhož se dobývala šroubovákem. Chvíli kroutila, až z ventilu vystřelil vytrvalý proud ovsa, z něhož slušný díl končil v láhvi.
Zpátky do kajuty na chutný a výživný drammach, tedy studenou vodu s ovšem dle Roberta Louise Stevensona. Když byla NaN na můstku, předčítala jí A (i) da pečlivě vybrané knihy, hrála postavy a dělala zvukové efekty; přečetly Robinsona Crusoea, Hraběte Monte Christa a Únos, odtud drammach. „Chutný“ samozřejmě nebyla pravda. Chutnal jako lepenka okořeněná radiátorem, což se dalo částečně svést na vodu z nádrží. A o „výživném“ NaN rovněž pochybovala; trpěla všelijakými bolestmi, závratí, dezorientací a nanejvýš nepříjemnou vyrážkou, podle A (i) dy kombinací hypovitaminózy, kurdějí, pelagry a dalších ošklivých slov, navíc syndromem adaptace na vesmír, k čemuž NaN doplnila stres a vražednou nudu.
Kapačka v rakvi měla vitamíny doplňovat, NaN si ji tedy na spaní připínala. Zásoby jí ale mizely před očima; systém získával zpětnou vazbu z čidel v hrudním pásu. Měl živit pacienta v kómatu, ne pacientku, která střídavě cvičí a energicky plánuje bolestivou smrt všem nespočetným nepřátelům, v neposlední řadě svým únoscům a konstruktérům BengaTek KABIn.
Plánování si pro dnešek odbyla, u snídaně, byl tedy čas cvičit. A (i) da o tělocviku v beztíži věděla minimum, a to málo se týkalo specializovaných posilovačích strojů, NaN si tedy sestavila vlastní tréninkový program, sestávající povětšinou z odrážení od stěn můstku. Když se rozjela, dovedla běhat kolečka, podlaha, stěna, strop, stěna a tak pořád dokola. Odstředivá síla jako umělá gravitace, vysvětlovala A (i) dě, když pochybovala. Zásadní byla i hudba, udržovat rytmus, cvičit plíce, což znamenalo hulákat z plna hrdla za A (i) dina syntezátorového doprovodu a uštěpačných poznámek…
… tisíce mil jsou do Číny
(na Mars desítky milionů) přes temné moře hlubiny.
(spíš hluboký vesmír)
Horkému slunci zrána vstříc
(nezapomínej na čtverec vzdálenosti) měsíce pod stříbrnou líc,
(odsud spíš tečku píp) zbývají dny a hodiny.
(píp NaN! píp) ‚
Jen my dvě samy, nikdo víc.
„Sklapni, děvenko, na konci jsi už byla úplně vedle,“ dodala NaN a narazila do stropu, protože A (i) da pípala a to mohlo znamenat jen…
„Tys to rozlouskla!“
„Klíč nalezen po sto padesáti šesti dnech, čtrnácti hodinách, šesti minutách a čtyřiačtyřiceti sekundách. Řídící pulty zapnuty.“
NaN přelétla ke křeslu a připoutala se. Ze záře displejů a blikání kontrolek se jí zatočila hlava. Najednou někde hluboko v těle cítila, že tu s ní něco je, něco živého, a hned nato ji zalila vlna osamělosti, první za celou dobu letu, vlastně první od třetí třídy. Na tvářích ji zasvědily dvě slzy, smázla si je.
„Promiň, holka,“ omluvila se A (i) dě, k tomu všemu se cítila navíc provinile. „Já jsem taková nána. Musím sehnat nějaký vitamíny, srovnat si hlavu. Tak jak, trefily jsme to? Teda pokud jde o cíl cesty.“
Stále ještě nemohly vyloučit observatoře v L2, kam by jim zbývalo už jen šest týdnů letu. Jenže loď v posledních měsících několikrát samočinně korigovala trajektorii (v porovnání se suborbitálními lety, jak si je NaN pamatovala, to byly jen lehoučké šťouchance, ale tady se jí z nich pokaždé zastavilo srdce), a to ukazovalo spíš na hybridní trasu k Marsu než na téměř dokonale hladkou trajektorii do Lagrangeova bodu. A vůbec, na co by pár stovek vědců potřebovalo dva kontejnery plné ovsa?
„Potvrzuji. Loď se identifikuje jako MarsCon E15.“
NaN kopla do křesla, jednou rukou zabrzdila o strop a vrhla na rozzářený pult pod sebou zlostný pohled.
„Ještě půl roku.“
„Sto osmdesát čtyři dní, devět hodin a dvě minuty na přechodovou dráhu Marsu.“
Dalších sto osmdesát čtyři dní vytržených ze života. Mater Deletosa bude pouhá vzpomínka, mravoličná bajka pro zlobivé začínající hackery. NaN nakopla křeslo a udělala přemet.
„Máš výkaz nákladu?“
„Ano.“
„Hergot, holka, tak to jdeme nakupovat.“
* * *
NaN se posadila, napůl, ruku před obličejem, jak ji rakev naučila. Ale byla na můstku, připoutaná ke stěně. Rakvi definitivně došly zásoby, vzduch o pár nocí dřív než nitrožilní výživa, a neobešlo se to bez houkání sirén, zaklíněné helmy a paniky. V posledních měsících měla rakev stejně spíš psychickou než fyzickou hodnotu; vybavena soupisem nákladu a přístupovými kódy k většině kontejnerů našla NaN bednu vitamínů a zásobu balených jídel, za jakou by se nestyděl ani bufet v některém z renských kasin.
Našla i víno, umělohmotné sudy. Láhve zřejmě představovaly příliš velkou zátěž i pro nízkoenergetický transport, nebo to jen nebylo víno té kvality, která láhev potřebuje. Když už jí neposkytne útočiště útulná rakev, mohl by ji zastat prázdný sud, případně proces jeho vyprazdňování, a na tom NaN usilovně pracovala. Nevolnost a nejistý krok oběti podvýživy a kosmické nemoci tak vystřídala nevolnost a nejistý krok opilce. Alespoň se zbavila vyrážky, některých bolestí a strachu, že ji zase zaplaví vlna osamělosti a smete ji tam, odkud není návratu.
A takové se jí zdály sny: pluje na nějaké staré rozvrzané plachetnici, slaná sprška hnaná větrem ji bičuje, spoutanou v lanoví s dalšími bojujícími dušemi, a tým manažerů v oblecích pokřikuje z kormidelní paluby rozkazy nesrozumitelnou úředničtinou. Není žádná kancelářská krysa, křičí na ně ona, ani mládeneček, kterého s řetězem a pár právníky odpojí od sítě. Ona je hacker a cracker, a oni ji ukradli, hergot, poslali jako balík…
NaN zamžikala, protože se jí rozostřoval zrak i myšlenky. „A (i) do, já jsem ale blbá.“
„Ano. Už jsme probíraly, že dlouhodobé nadužívání alkoholu má prokazatelné zhoubné účinky na tvé duševní i tělesné zdraví.“
„Ne, ne, teda jo, beru, ale poslouchej mě. Rok se snažím přijít na to, kdo mě chtěl dostat ze Země a proč, a nějak mi to neštymovalo, kolečka mi nezapadaly. Jenže když někam posílali unesený námořníky, nepotřebovali je dostat pryč ze San Franciska, potřebovali je dostat na loď, aby makali. Nebo ne, hele, strčili je na loď do Číny, aby je dostali do Číny.“
„Prokazatelné zhoubné účinky,“ zopakovala A (i) da.
NaN zasyčela a nemotorně si rozepnula pásy, přelétla nad pultem a nosem zabrzdila o okno, mezitím zbavené kovového štítu. „Chci říct, že mě někdo nechtěl dostat pryč ze Země. Někdo mě chce mít na Marsu. A já asi vím, kdo to je.“
* * *
NaN kašlala na osobní schůzky. Mater Deletosa pracovala výhradně virtuálně a sama, v skrytu, to byl zákon. Jenže NaN kašlala i na zákony a čas od času se vypravila do reálu, aby si dokázala, že to jde. Obvykle šlo o sociální inženýrství; když se hack zasekl a vzkazy ani textovky k ničemu nevedly, přepnula se do reálného času. Ještě vzácněji a s menší ochotou riskla dvoustranné setkání s někým z hackerské scény, aby si vyměnili offline klíče nebo data na fyzickém nosiči. A jednou, jenom jedinkrát, se sešla s více lidmi, Prokletý sjezd se to jmenovalo, trachtace schovaná pod fasádou mnohem veřejnější akce. Zatímco novináři u karetních stolků obléhali zelenáče a frajírky, sešlost skutečných mazáků, legend v oboru, v jednom tichém baru dolaďovala projekt prvního meziplanetárního darknetu. Záminkou k setkání byla výměna klíčů, i když NaN a další tvrdili, že projekt půjde spustit na základě stávající sítě důvěry. Ve skutečnosti šlo o to, že nová síť spojovala různé scény, hacktivisty a kryptoanarchisty a piráty a bankéře a infoteroristy, možná i pár skutečných teroristů a určitě několik obyčejných šíbrů; na kulturní úrovni byly problémy s interfacem a několik organizátorů trvalo na schůzce tváří v tvář.
Pochopitelně nenosili jmenovky, ani s přezdívkami, ale všichni účastníci si zjistili, co se dalo, a v některých případech nebylo těžké uhodnout. Třeba NaN tu byla jediná žena, která nepřišla jako doprovod, a od chvíle, kdy veřejně flejmovala slavného cypherpunka a bigotního misogyna, to o ní každý věděl. A jeden hacktivista, který se oficiálně živil čtením blogů, samozvaný odborník na propojení člověka a hardwaru, ale slušný hacker, což NaN musela uznat, navíc si vybíral stejné cíle jako ona: korporátní databáze, sledování prokliků, systémy identifikace obličeje, všechno, co lidem leze do soukromí. Dělal to z politických pohnutek a ona z osobních, ale nakonec to vyšlo nastejno.
A přišel i Lečo. To ani nebyla přezdívka, jako Leonardo „Lečo“ Stirling Guaraná se představoval v kyberprostoru i mimo něj. Syn a dědic jednoho z nejmocnějších klanů na Marsu, rodu s podílem v těžbě ledu, zemědělství, dopravě, s téměř feudální mocí nad celými osadami a s neskrývaným odporem k politickému i kulturnímu vlivu Země. Když do baru nakráčel v obleku za pět tisíc dolarů, polovina osazenstva zamířila k východu, a musel ukázat padělaný pas a cestovní doklady, aby nedůvěřivce uklidnil.
Na sjezd nepřišel jako hacker nebo cracker, ale přesto patřil k pořadatelům a zájmy měl na obou stranách. Jeho rodina poskytovala životně důležitý hardware a konektivitu nejen na Marsu, ale v celé soustavě, a pokrývala většinu provozních nákladů. Klany sice pořád potřebovaly obchodovat se Zemí, ale pokud možno bez vědomí korporací a vlád, jimiž pohrdaly.
Když se pak shromáždění rozpadalo na diskusní kroužky, přinesl si Lečo židli a dvě piva tam, kam se zašila NaN s A (i) dou. Přišel připravený; o její práci toho věděl tolik, že hned pošťouchla A (i) du, aby změnila všechny klíče, i když se na Marťana dál usmívala jakoby nic.
Byl prudký a vášnivý a jižansky okouzlující, mluvil o plánech své rodiny i o těch svých, o přirozeném vývoji kultur, o nové cestě, přesněji mnoha cestách, každý jde svou vlastní. Tohle setkání, nová síť, je začátkem revoluce, a jeho účastníci vizionáři, vůdci, první bojovníci za svobodu.
„Tady na Zemi k tomu ale nedojde,‘“ vykládal. „Vláčí s sebou moc velkou dějinnou zátěž. Revoluce možná začíná tady a teď, ale vítězný bitvy svedeme venku, na Měsíci, v Pásu, na Marsu, ty nás povedou. Budeme potřebovat lidi jako ty, co umějí zasáhnout korporace tam, kde je to nejvíc bolí.“ Položil jí ruku na rameno. „Cokoli budeš potřebovat, peníze, vybavení, lidi, všechno ti obstaráme.“
Naklonil se blíž a usmál se, na tváři ji pálil jeho dech, nasycený pivem a nadřazeností. „Pojď se mnou.“
NaN mu oplatila vlastním zářivým úsměvem, který si obyčejně nechávala pro sebe, položila pivo na stůl, svoji ruku na jeho, řekla: „Ne,“ vstala a odkráčela. Měl na sobě přece sako.
* * *
Jedna přechodová komora byla hned na můstku, malá, zřejmě nouzová, domyslela si NaN hlavně kvůli velikému knoflíku s nápisem „Nouzová evakuace“. V komoře byla tma, zima a tak málo místa, že se v ní mohla opřít o obě protilehlé stěny. Několikrát v ní zkusila spát, ale výhled maličkým průzorem ji příliš rušil: tolik hvězd, že je nešlo spočítat, a každá jiná.
Teď ale nebyla ospalá, možná trochu přiopilá, navíc nabuzená pytlíkem kávových bobů, které žvýkala nasucho. „Nabuzená,“ pomyslela si a vyťukala na velikém tlačítku prudký rytmus. Ochrannou záklopku už zvedla a sám umělohmotný knoflík byl hladký, na dotyk ani teplý, ani studený.
Kdyby stiskla moc silně, příliš zdůraznila těžkou dobu, a systém se spustil a vystřelil ji i se vzduchem z přechodové komory ven, zůstalo by její tělo na té dlouhé nízkoenergetické cestě k Marsu? Je tam dost hustá atmosféra, aby v ní při pádu shořela, nebo jen někde udělá kráter a bude v něm ležet ztracená a vystavená živlům, dokud ji prachové bouře nevymažou? A (i) da by to mohla vědět, jenže A (i) da dřepí na řídícím pultu a přes vnitřní dveře komory její stížnosti neproniknou. Sama a daleko, na jiné cesty se Mater Deletosa nevydávala. Jediná pravá svoboda je v anonymitě, pravá anonymita je nedostižný cíl, o nějž je třeba usilovat navzdory nesmírnému tlaku ke zkulturnění, začlenění, přizpůsobení.
A teď získala anonymitu bez práce. Pravda, zasloužil se o ni někdo jiný, ale jí stačí stisknout knoflík, a cíle bude dosaženo. Každá jiná cesta znamená boj s fyzikou a osudem a silami mnohem mocnějšími než ona.
Zafuněla, její dech zkondenzoval na průzoru, a naposledy klepla do knoflíku, prostředníčkem, závěrečný činel. „Vymazáno“ už začíná být slabota, pomyslela si. Vzápětí otevřela dveře na můstek a vylétla z komory. A (i) da hned vystartovala: „NaN, tvé chování poslední dobou vykazuje známky závažné depresivní –“
„Potom, holka, teď máme práci. Založ novej projekt.“
„Projekt… Hotovo. Název?“
„Odveta aneb Mater Nemesis.“
* * *
Postava se tyčila nad ní, s velkou hlavou a na můstku tak cizí, na jejím můstku! Chytila se nemotornými prsty za límec a zapáčila. Helma povolila. Hubený bledý obličej, světlé vlasy, oči v záběru širokoúhlého objektivu veliké a roztěkané.
„To není on. Plán bé,“ řekla NaN a ztěžka polkla. Tři měsíce plánování, loupení součástek z beden, chůze po ostří nože mezi vínem a zoufalstvím, a její únosce se neráčí dostavit?
„Pohyb na kameře v nákladovém prostoru, dva lidé,“ odvětila A (i) da.
„Ukaž.“ A (i) da přepnula na obraz z druhé kamery: dvě postavy ve skafandrech na něm ručkovaly po nosníku. Zastavily se u důvěrně známého kontejneru, zkontrolovaly označení, otevřely dveře.
„Johohó, tohle není náhoda. Takže zpátky k plánu á. Hlídej ty dva a ukaž zase můstek.“
Právě včas. Muž na můstku už našel zdířku a vytahoval tablet. Žádný AID, děkuji pěkně, ani nějakou novou marťanskou parádičku, nýbrž od pohledu lacinou brazilskou napodobeninu, kapesní počitadlo připojené bezdrátově a nezamýšlené pro použití ve vesmíru, tedy důkaz: tohle není oficiální posádka, která má loď navést na nízkou marsovskou orbitu. Otázkou zůstával už jen operační systém tabletu, ale jestli je tu ten člověk s Lekem, rozhodně nepoužívá pozemšťanský korpoimperilalistický software. Vysoukal jednu ruku ze skafandru, aby mohl k touchscreenu. NaN se pokoušela odečítat pohyby prstu, ale měla špatný úhel a obraz se najednou smrskl doleva, protože A (i) da rozdělila displej. NaN polkla výtku; kamera v nákladovém prostoru zachytila proplouvající bedny a dvě postavy, jak vytahují rakev z kontejneru.
„Ten se s tím k – Ukaž můstek!“ a A (i) da roztáhla obraz přes celý displej, právě když roztěkanec zasunul flashdisk do tabletu a přejel známým gestem po touchscreenu. „To je Baz-OS 3,“ určila NaN. „Dělej!“
„Hotovo.“
Roztěkanec vytáhl disk a strčil ho do řídícího pultu. Kdyby NaN předtím pultu nevnutila svoji vůli, přijal by teď klíč nahraný na flashdisku a zpřístupnil palubní systém. Ve skutečnosti ale vyskočilo blikající hlášení:
[Jednotka není naformátována. Pomoc?]
Roztěkanec zamrkal a ťukl na monitor pultu. Stránka nápovědy měla zobrazit:
[Z jednotky nelze číst. Vložte jinou jednotku nebo připojte kabel.]
„Teď to přijde,“ zašeptala NaN. Roztěkanec sáhl po flashdisku, rozmyslel si to, přisunul si mikrofon.
„Lečo? Tady Stan. Máme potíže s klíčem.“
Takhle se ale Stan pomoci nedovolal. Dva nouzové skafandry ve skříních na můstku byly zbastlené tak, aby na všech standardních interkomových frekvencích vysílaly šum silou, která jim za pár minut provozu vysaje baterie. NaN je zapnula jako poslední, jakmile se loď návštěvníků připojila, a hned potom skočila do evakuační komory. „Lečo? Haló, slyšíš…“
„Teď,“ řekla NaN a v jeho očích uviděla červený odraz varovného hlášení. Stálo v něm:
[Zachycen pokus o neoprávněný přístup. Pult bude zablokován za 60 sekund. Vložte klíč nebo připojte kabel.]
… a začalo odpočítávání, doprovázené pronikavým pípáním.
„Do prdele,“ ulevil si Stan, vyškubl flashdisk, strčil ho zpátky do svého tabletu a začal zuřivě tlapkat po displeji.
„Pusť mu vzduch,“ řekla NaN a A (i) da přepnula větráky na přerušovaný chod, drobný nárůst tlaku každé dvě sekundy. To člověku na klidu nepřidá.
A (i) da zase na okamžik rozdělila obraz: nosiči rakve byli zhruba v půli cesty na můstek. „Vida vida,“ řekla NaN, „pošoupni odpočet o deset sekund… teď!“ Stan zvedl oči od tabletu a povedlo se mu zblednout ještě víc.
„Lečo, sakra práce, já tady potřebuju pomoct!“ Jenže šum ve sluchátkách mu nepomohl ani trochu. Vteřinku seděl jako opařený, pusu otevřenou, a NaN tajila dech s ním. Úspěch útoku závisel na tom, aby cíl nebyl úplný moula. Ale ne, vzpamatoval se, začal se rozhlížet kolem sebe, klasická reakce, zoufalá naděje, že odpověď je nadosah, tak se dívej, dívej…
„Ne, pitomče, na pultu, nahoře,“ cedila NaN skrz zuby. „Hergot. A (i) do, vrať odpočet na patnáct sekund a ohul to.“ Pípání zrychlilo na dvojnásobek, Stan se prudce otočil k pultu, zalapal po dechu a sáhl ke kameře po kabelu, který mu NaN nachystala na monitor.
„Ha!“ zvolala a A (i) da odpověděla dalším rozděleným obrazem; nosiči už uvázali rakev vedle vchodu do nákladového prostoru a právě otevírali vnější dveře přechodové komory na můstek.
Stan vyškubl flashdisk a zasunul do tabletu kabel, druhý konec nemotornými prsty vpravil do zdířky v řídícím pultu.
„Správně, chyť se stébla,“ nabádala ho NaN a Stan se naklonil nad displej pultu. Teď by mu měl hlásit:
[Zjištěno spojení. Přeneste klíč, zastavíte odpočítávání.]
… a Stanovy prsty už tančí po tabletu, všechno má pod kontrolou, na ploše mu naskakuje lodní systém, stačí povolit připojení a přetáhnout klíč na ikonku jako cvičená opice a… [Přístup povolen. Pult spuštěn.]
… hlásí displej, a je to pravda, řídící pult běží, loď ho poslouchá, a Stan tolik kroutil hlavou a oddechoval, až si ani nevšiml, že se mu tablet na okamžik zasekl. To když se mu do systému nahrál NaNin program.
Přechodová komora se otevřela a Stan nad pultem vyfikl pózu soustředěného myslitele; on je tu pánem, všechno má v malíku. Zbylí dva také smekli helmy. Pod jednou byla žena s naštvanou vizáží, na čele a kolem úst zlobné vrásky, pod druhou Lečo, snědá pleť, černé oči, černé vlasy s narudo obarvenými loknami. NaN se zhluboka nadechla, krev plnou protichůdných hormonů, a zase vydechla. Hack právě běží, v reálném čase; na reakce bude dost času později.
„Co je s tím rádiem?“ zeptal se Lečo.
„Šum. Asi jsme odstínění,“ odpověděl Stan a ukázal rukou s tabletem na kovové stěny.
„Hm,“ odtušil Lečo, „něco tu smrdí. Náklad rozházenej, všude rozsypaný něco hnědýho. A rakev je zapnutá, vypadá, že běží, ale čudlíky se zasekly.“
NaN se rakvi pomstila na ovládacím panelu.
„Sakra, není snad…?“ nedořekl Stan.
„Ne, životní funkce hlásí v pořádku,“ odvětila žena. „Akorát se nemůžeme dostat do menu, takže ten krám neotevřeme.“
„To počká, až ovládneme loď a vypadneme,“ prohlásil Lečo.
„Naše narážka, děvenko,“ hlásila NaN A (i) dě. A z reproduktorů ovládacího pultu zapředla: „Myslím, že to nepočká.“ Všichni tři se otočili k pultu a pak současně ke dveřím, za nimiž nechali rakev. NaN potlačila smích; není nutné prozrazovat, že je vidí.
„Propána, snad jste už nepodepsali převzetí. Vypadá to, že z vašeho nákladu pár kousků chybí.“
Žena řekla něco sprostého, rychle se rozhlédla po můstku, přehodila si batůžek na krk a začala v něm hrabat. Lečo přistoupil k pultu.
„Slyšíš mě, že jo.“
„Běda mi, slyším,“ odpověděla NaN. „Budeš přednášet o pozemským korpokultumím imperialismu a jak je nejvyšší čas, aby se Mars osvobodil a vyrazil po vlastní oběžný dráze? Od tý doby, co jsem ten projev slyšela naposled, jsem se naučila docela dost z orbitální mechaniky. A nejsem si tak úplně jistá, že to je fyzikálně možný.“
Lečo ještě o trošku ztmavl a otočil se k ženě. Ta z batůžku před chvílí vytáhla nějaké udělátko a prozkoumala jím místnost. Nejspíš infračidlo. Zavrtěla hlavou. Lečo ukázal na přechodovou komoru, žena přikývla a zase si připnula helmu.
„NaN, já si uvědomuju, že se to všechno semlelo moc rychle…“
„Jestli je pro tebe čtrnáct měsíců moc rychle.“
„Jako Mater Deletosa bys těch čtrnáct měsíců stejně promrhala. Otravovala pár korporací, škody vymůžou na pojišťovně. Zničila jsi snad někdy nějakou firmu, svrhla vládu, zlikvidovala aspoň jednoho z těch kokotů, co vnucujou svůj vkus a pomýlenou morálku lidovým masám?“
Rozdělený obraz: žena propátrává nákladový prostor, zvolna krouží tepelným čidlem.
„Je to hra s nulovým součtem, NaN. Musíme vymést všechno starý a udělat místo novýmu. A na Zemi už není kam vyhazovat smetí, protože je“
NaN stáhla zvuk. „Takhle dovede řečnit hodiny. Popojedem.“
„Potvrzuji a přepínám na bezdrátové spojení.“ NaN se odpojila a poodlétla, jedno oko nespouštěla z můstku a Lecovy vášnivé gestikulace. O dvě dramatické minuty později se usadily v nové skrýši a Lečo ještě řečnil.
NaN zapnula zvuk.
„… nějaká smyšlená modla pro obézní upocený chlapce od počítačů, ale skutečná hrdinka, příslušnice elity, jedna z vyvolených, kteří vstoupí na uvolněné místo a uchvátí osud.“
„Malicherný sny,“ odtušila NaN. „Malicherný sny pro malicherný lidi. Ten chlapík na můstku, Stan, že jo? Taky skutečnej hrdina? Na to je trochu vycukanej, ne?“
Stan se dokonce zatvářil ublíženě, chudáček, a to s ním ještě neskončila.
„Aspoň že máš malý cíle.“ Lečo se jí pokusil skočit do řeči, ale NaN vytočila reproduktory na maximum. „Ty si myslíš, že čelíš lidem, jenže ty je akorát odhazuješ, vyměňuješ. To je snadný. Ubohý. Změnit lidi, to je něco jinýho. To nezvládneš kecama, přinejmenším ne na začátku. Napřed musíš zasít pochyby. Moje hacky možná nemají jinej výsledek než pár bezesnejch nocí, krizovejch porad, nepříjemnejch otázek, ale jakmile lidi začnou pochybovat i o tom, co dřív věděli, máš je v hrsti.“
Slušný, pomyslela si, Lečo supí a načasování vyšlo přesně. Z přechodové komory vyšla paní Naštvaná a zase zavrtěla hlavou. Zamračil se na ni, otevřel pusu, zase ji zavřel a tázavým pohledem ukázal k oknu.
„Ty jsi venku, že jo? Myslíš si, jak jsi chytrá, hm? Jenže nemáš správný vybavení. Vsadím boty, že na sobě máš akorát ten starej nouzovej skafandr. Kolik má vzduchu? Úplně nám stačí tady počkat. Za dvacet minut nám slíbíš cokoli, když tě pustíme dovnitř.“
„Mám bomby vzduchu ze skafandrů na můstku. Mrkni se sám, nezbyla tam ani jedna. Počítám, že mi vydrží tak na dvanáct hodin. Řekni, kdy přiletí oficiální posádka? Nemůžu se dočkat, až budeš vysvětlovat, co děláš na jejich lodi.“
Paní Naštvaná a Stan se po sobě podívali, Lečo sevřel okraj pultu a zavrčel: „Tak si pro tebe dojdeme. Tady jsme doma my, pozemšťanko, a skafandry jsme nosili, když jsi ty ještě dělala do plenek.“
„Fakt? To se nedivím, že se doteď posíráš. Dal jsi mi čtrnáct měsíců, abych se doučila, co potřebuju, a tuhle loď znám do posledního nejtu. Když si chceš hrát, hošku, pojď ven.“
Lecův brunátný opocený obličej vyplnil celý záběr, teď už si kamery musí všimnout.
„Ty magore, ty pozemšťane, na naší lodi máme čidla, co najdou člověka na třicet kilometrů. Máš dvě minuty, koukej sem naklusat, nebo si pro tebe dojdeme, a za to nám potom taky zaplatíš. Podruhý mě jen tak neodmítneš.“
NaN pokývala hlavou. Už jí došlo, že pod tou revoluční parádou skrývá osobní důvody, i když pochybovala, že si je sám přizná. Poslední dobou o nepřiznaných motivech hodně přemýšlela, i o tom, kam můžou člověka dostat.
„Čidla, to zní dost technicky. Kdo je bude obsluhovat? Že by Stan? Hmm. Určitě to bude umět?“
Stan měl za sebou těžký den, tak hned vytáhl tablet a rozběhl se prsty po touchscreenu.
Ozval se hlasitý kovový úder.
„Za těch čtrnáct měsíců jsme se o kosmických lodích naučily ještě něco,“ dodala NaN. „Řídí se vlastně samy. Používají mizerný sériový zabezpečení. A každá přechodová komora má ruční ovládání.“
Stan pořád ťukal, obočí nakaboněné. „Aplikace v lodi dělá něco divnýho, nechce přijmout klíč. Co to má znamenat, nečíslo1?“
Paní Naštvaná si ulevila další sprosťárnou a odrazila se k oknu. „To byly připojovací západky,“ hlesla. „Naše loď…“
Lečo našel kameru. Naklonil se až k ní a dal NaN několik osobních slibů; později se u soudu jeho právníci snažili přepis vynechat z důkazního materiálů, ale neuspěli.
* * *
NaN vložila A (i) du do něčeho, co připomínalo držák na hrnek z čistého titanu. Krásná lodička, marťanská výroba, na trupu loga rodu Guaraná a na dveřích přechodové komory, hned nad pákou ručního ovládání, Lecovo jméno v platině; NaN ho při tom strašném skoku z lodi na loď použila jako terč. Na můstku ale vládl solidní design, akorát trochu křiklavý, všechno jasně označené a pěkně v dosahu. Jakmile získala přístupový klíč, to když se Stan snažil na dálku připojit k lodi s pomocí jejího vlastního podvrženého softwaru, rozsvítil se velký přehledný centrální displej a na něm ikonka označená…
[Vybraný cíl: návrat]
Motory zahučely a NaN poprvé po roce a půl ucítila, kde je nahoře a dole. MarsCon El5 pomalu zmizela z dohledu. Obraz se změnil, nápis mezi různobarevnými ladnými trajektoriemi teď hlásal:
[Cíl: stanice Phobos]
„Jáni, holka, máme hodinu volna.“
„Padesát šest minut, třicet dva sekund od zahájení letu,“ upřesnila A (i) da. „To je dost času, abychom dohrály tu partii go –“
„Ne, radši skončím, když mám navrch. Přerušíme ji tak na deset let.“
„Analýza ukazuje, že zvítězím o devět kámenů.“
„Nepočítáš s mojí genialitou, děvče. V tom nejsi sama,“ dodala při pohledu na displej. MarsCon El5 se už smrskla na malou tečku. „Založ nový projekt:, Mater a její triumfální přílet na Mars1. Napřed sprchu, pak pizzu se vším, a tím myslím úplně všechno. Pak budu asi chvíli stříhat video, na tiskovku. Hmm, tu bych už měla svolat. Pošli zprávu všem kanálům a zpravodajským serverům na Marsu.“
„Provedu. Potrvá přibližně třicet šest minut prohnat mail celým anonymním kolečkem, když počítám cestu rychlostí světla na Zemi a zpátky. Pokud se tedy nechceš spolehnout na marťanské proxy servery rodu Guaraná. Možná u nich máme pořád účet.“
„Kašli na to,“ prohlásila NaN a rozpřáhla ruce. „Pošli to rovnou. A podepiš ‚Anna Alvarez Martinová, Reno, Nevada‘. A (i) do, holka moje, už se nebudeme schovávat.“
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v srpnu roku 2010
Přeložil Robert Tschom
