Josef Pecinovský – Interdikt

S nastávajícím soumrakem bylo třeba práci přerušit.

Šachta ještě zdaleka nebyla hotova. Stavitel tvrdil, že by ji sám vyhloubil během jednoho dne, ale lidé nebyli ochotni platit tolik. A za ty týdny, které dostal, vždy jen narušil skálu a dolů potom slezli nádeníci a dokončili to, na co stačili.

Silou lidských paží by tuto šachtu hloubili rok, než by narazili na stříbrnou žílu, dřív by se do hloubky sto osmdesáti sáhů nedostali. Se stavitelovou pomocí to mělo trvat týden.

Stavitel se obdivoval jistotě měšťanů, kteří tvrdili, že pod tím gigantickým skalním masívem, na němž stála celá městská čtvrť i rozlehlý hrad, najdou stříbro. Ukázali mu místo, kde se stará vyčerpaná žíla ztrácela spolu s ponornou řekou v hlubokém jícnu, Celé město bylo rozkutané, a staré doly už nevynášely. Město bylo neuvěřitelně bohaté a nikdo si nechtěl připustit, že by mohlo zchudnout. Proto byli měšťané ochotni věnovat tak značné úsilí právě hloubení šachty v místě, kde zatím ještě nikdo netěžil.

Výkopy se právě dostaly do poloviny určené hloubky, ale stavba už se neúnosně protahovala. Jen vytahování kusů kamene pomocí kola na hřídeli trvalo neuvěřitelně dlouho, a to byli do vrátku zapřaháni střídavě čtyři osli.

Stavitel však nespěchal. Neměl teď žádnou jinou zakázku a tak vzal zavděk i tímhle skromným dílem.

Navíc začínala zima, a nebylo by dobře, kdyby je zastihla někde na cestě. Bylo lepší mít práci a spát aspoň trochu v teple. A v místní hospodě se vhodný pokojík našel, a nebyl ani drahý.

Vojtěch měl teď dost času seznamovat svoji žákyni Markétu s taji tohoto vzácného umění. A Markéta byla učenlivá žákyně. Občas ji nechal dokončit nějaké to drobné dílo, které se ve městě naskytlo. Opravili pobořenou zeď stodoly, postavili nový krov na vyhořelé stáji, vyhloubili nová okna do zdi měšťanského domu, a jednu zakázku přenechal Stavitel Markétě celou, byla to cihlová bouda pro hlídacího psa. Markéta ji postavila se zvláštním ženským vkusem a vyzdobila ji zbytečným komínkem a okapy.

Při tom všem Stavitel pošilhával po rozestavěném kostelu. Smělá klenba z lomených oblouků se tyčila přinejmenším pětadvacet sáhů do výšky, a nezbylo než obdivovat štíhlé sloupoví a dokonalý opěrný systém. Stavitel nevěděl, kdo je autorem tohoto díla, ale při svých cestách po Francii podobné chrámy viděl. Ten, kdo projektoval tenhle Stánek Boží, byl buď rodilý Francouz, nebo po této zemi dlouho cestoval a ještě déle se učil.

Zbytek času věnovali vycházkám za hradby, do volné přírody, kde Stavitel učil Markétu sebeovládání a cvičení paměti a soustředění. Kromě toho ji stále učil číst a psát. Děvče sice bylo nadané, ale v jejím věku už se tyto věci vstřebávaly poněkud hůře než v raném dětství.

„Kolik toho musím postavit, abych se stala Stavitelkou?“ zeptala se Markéta jednoho dne. Vojtěch s ní byl den ode dne spokojenější, viděl, že si vybral dobře.

Bylo těžké zvolit mezi tisíci lidí toho, kdo má pro tuto práci ten zvláštní talent, který se nemusí nikdy projevit. Vojtěch se kdysi ptal svého mistra, jak pozná svého žáka. Odpovědí mu bylo, že takový žák se mu přihlásí sám. A skutečně, během Vojtěchových toulek po světě se hlásil nejeden mladík, že by se chtěl vyučit tomuto řemeslu, ale Vojtěch na něj vždy pohlédl, setrval tak několik vteřin, a pak zavrtěl hlavou.

Jinak to bylo s Markétou. Měla v sobě něco – jiného. Stavitel by nikdy nebyl schopen popsat, co to je, ale když jí poprvé podal hlemýždí ulitu, dostavil se úspěch po několika minutách.

Od hlemýždí ulity ke katedrálám je cesta dlouhá, trvá i deset let. Byli na samém počátku.

Vojtěch si vzpomněl na svá učednická léta. I on byl netrpělivý, i on už chtěl stavět mosty, města, katedrály.

V odpověď pokrčil rameny.

„To nikdo neví. Já jsem byl v učení u svého mistra deset let, my jsme spolu teprve na začátku.“

„Ale já už přece stavím,“ namítla Markéta.

„Ovšem, stavíš rovné stěny, drobné ornamenty, ploty, dokončuješ výzdobu, už umíš i okno. To je zatím málo.“

„Ale pak to znamená, že musím stárnout, protože mi nikdo nedává plat ze svého života.“

„Jsi žákyní, Markéto. Nemáš ještě perský kříž. Copak si nepamatuješ, jak jsem ti na začátku naší pouti nechal přiložit ruku k perskému kříži?“

Ovšem, pamatovala si to a bude si to pamatovat celý život. Byla to tajemná chvíle, slunce zapadalo a rozehrálo na obloze barevný koncert. Stáli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí, a Stavitel odříkával slova přísahy a Markéta je po něm opakovala.

Stavitel přiložil Markétě perský kříž na otevřenou dlaň. Dotýkala se ale spodní strany kříže, nikoli horní, jejíž pomocí zákazníci platili. Na kříži nebyl ani jeden kolíček, a přesto se Markétě zdálo, jako kdyby jí do dlaně zajížděla tisícovka ostrých jehliček. Věděla však, že musí vydržet, jinak by z její kariéry stavitelky nebylo nic.

Bolest jí vháněla slzy do očí, přesto však statečně opakovala ta zvláštní slova.

Nevěděla, že to je arabština.

„Když tě nechám něco stavět,“ pokračoval Vojtěch, „zákazník už zaplatil mně. Perský kříž zná mne i tebe, a tak je jedno, kdo z nás stavbu dokončí.“

„A budu mít někdy vlastní perský kříž?“

„Jistě, pokud vydržíš v učení dostatečně dlouho a budeš moci složit tovaryšské zkoušky.“

„Říkáš, že ses učil deset let?“ obrátila k němu Markéta svou nevinnou tvářičku.

Stavitel lehce přikývl.

„Ale…“

Nic víc neřekla. Možná až v této chvíli pochopila, k čemu se to vlastně zavázala.

„Ano, stavitel nemá domov,“ odpověděl Vojtěch na nevyslovenou otázku. „Toulá se po světě, od města k městu, z jedné země do druhé, všude tam, kde lidé potřebují jeho pomoc. Nejčastěji se dostává na místa, kde došlo k nějakému neštěstí, tam potřebují jeho služby rychle. Málokdo je ochoten obětovat část svého života jen proto, aby vznikla nová zeď nebo dům. Jen si vzpomeň, co jsme spolu už postavili. Obnovili jsme dům po požáru, stavěli jsme hradby kolem nepřátelského ležení, teď hloubíme šachtu.

Stavitel se musí vypořádat s lidskou zlobou a závistí, to už také víš. A vždy si musí nechat zaplatit předem, to je hlavní zásada. Jen jednou jsem ji porušil…“

„Ale když ti platí za práci svým životem, kde bereš peníze na živobytí?“

„Je to tak, že občas si musím za některou práci nechat zaplatit penězi.“

„Ale to potom musíš stárnout?“

„Stárnu tak, jak chci. Musím si prostě nastřádat nějaký ten čas na jiných stavbách, nechám si prostě platit o něco víc.“

„A jak poznáš, kolik času ti mají lidé platit?“

„Nějak moc otázek najednou, nemyslíš?“

„Jistě, ale chci být dobrou žákyní a chci vědět všechno.“

„Na to je těžká odpověď. Někdy se potřebný čas odhaduje velmi těžko. Je k tomu třeba mít cit pro stavbu a hlavně zkušenost. Nedá se to spočítat, jen odhadnout. Jak vidíš, odhaduji dobře, jsem tu stále a pomáhám lidem.“

„A kolik je ti vlastně let?“

Jistě, tuhle otázku Stavitel čekal, ale předem věděl, že na ni neodpoví.

A pak nastal den, kdy Stavitele pozval do svého sídla sám biskup.

Vojtěch se domníval, že se jedná o zdvořilostní návštěvu a že biskup snad během řeči naznačí, že by se Stavitel nějak mohl podílet na stavbě chrámu. Skutečností bylo, že Vojtěch měl už tu čest postavit malou mešitu a opravovat synagogu, ale s křesťanským chrámem neměl zatím nikdy co do činění. A tento chrám svatého Petra a Pavla, to byla výzva.

Byla to vlastně dvojlodní katedrála se zajímavým půdorysem, protože obě lodi stály proti sobě čelně a odděleny byly kněžištěm a oltářem. Kolem kněžiště se tyčily dvě štíhlé věže snad až do výšky čtyřiceti sáhů. Výška věží byla umocněna tím, že chrám byl postaven na kopci, sousedícím s hradní čtvrtí.

Vojtěchův citlivý znak rozpoznal, že nový chrám se staví na základech románské baziliky, její stavitel tedy plně využil práce předků a k jejich chvále a chvále Boha vyzdvihl chrám až k nebesům.

Už se rozhodl, že toho muže zkusí vyhledat, ale najednou tu bylo pozvání od biskupa. Bylo ústní; Stavitel byl příliš malý pán na to, aby biskup plýtval drahým pergamenem a zval ho písemně.

Nechtělo se mu tam, podvědomě cítil, že z církevního stolce vane chlad. Ale nad městem se tyčila katedrála, Stavitel nepřetržitě cítil tu masu kamene a skoro by byl ochoten se vsadit, že něco tady není v pořádku.

Přivítání nebylo právě vřelé, ale to Vojtěch ani nečekal.

Místnost to byla nevelká, temná. Malými okny s vitrážemi pronikalo jen tolik světla, aby bylo možné odlišit světlo od tmy. Na dlouhém těžkém stole hořelo několik svíček, za stolem seděl biskup. Byl to mírně obtloustlý muž kolem padesátky. Na rukou se mu třpytily prsteny, jeho fialový plášť byl prošívaný zlatými nitkami.

Místní církev je patrně bohatá, řekl si Vojtěch, a pokud ne církev, tak pan biskup určitě.

Na zdi za biskupem visel velký kříž, který jako kdyby měl speciální osvětlení; tato stěna byla v celé místnosti jediným světlejším místem. Vojtěchovy smysly objevily desítku svící, jejichž plameny byly před jeho zrakem skryty.

Místnost byla postavena z kamene a připomínala kryptu.

Zdálo se, že stěny jsou vlhké, a šířily kolem sebe lezavý chlad. Podlahu tvořily velké dlaždice, stropu Vojtěch nedohlédl, ale poznal románskou klenbu.

Něco se pohnulo, u protější zdi. Vojtěch poznal, že tu biskup není sám. Stála tam v přítmí asi desítka mnichů. Jeden z nich se opíral o psací stolek, v ruce držel brk.

To nevypadá, že by mi chtěli dát zakázku, blesklo hlavou Vojtěchovi.

Stanul asi čtyři kroky od biskupovy židle. Ruka toho muže se natáhla, zjevně očekával, že Stavitel poklekne a políbí jeho prsten.

Vojtěch se ani nepohnul; biskupovat ruka trčela chvíli ve vzduchu a pak opět poklesla.

Vojtěch viděl biskupovi do tváře špatně, ale byl si jist, že její rysy ztuhly.

Zbytečně doufal, že by mu někdo nabídl židli, ostatně zde žádná nebyla. I stůl byl, kromě několika svícnů, žalostně prázdný.

Pak někdo promluvil, ale biskup to nebyl. Hlas se ozýval ze skupiny mnichů, jejichž temná masa splývala s kameninou stěnou.

„Jméno!“

Byl to spíš rozkaz než otázka.

„Protože jsem přišel na pozvání, tak mé jméno znáte,“ odpověděl klidně Vojtěch.

„Odpověz!“

„Nejsem před soudem,“ zněla Vojtěchova slova.

„To se ještě uvidí!“ pokračoval panovačný hlas.

„Budiž, jmenuji se Vojtěch a jsem stavitelem,“ rozhodl se stavitel přistoupit na jejich hru. Ale už tušil, co tento výslech znamená.

„Věk?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Vojtěch, a nelhal. Opravdu svůj přesný věk neznal.

„Věříš v jediného a spravedlivého Boha?“

„Věřím ve spravedlnost lidskou.“

„Nám se spíše jeví, že jsi bezvěrec. Proč jsi odmítl pokleknout před služebníkem božím biskupem Theodorem z Krnova?“

„Jediný, před kým jsem ochoten pokleknout, je Bůh.“ Mezi mnichy se dal rozpoznat pohyb a šum. Vojtěchovy odpovědi byly zjevně neuspokojivé. Z tichých hlasů se dalo rozpoznat jediné slovo – kacířství.

„Sám jsi přiznal, že Boha neuznáváš?“

„Mám svého Boha, spravedlivého a přívětivého.“

„Tvé tvrzení hraničí s kacířstvím,“ zněl onen přísný hlas, ale poněkud otřeseně.

„Je možné, že církev si mé počínání vysvětluje jinak,“ zněla rozhodná odpověď. „Ale kvůli otázce, v jakého boha věřím, jste si mě sem určitě nepozvali.“

„V tom máš pravdu, otázku tvého kacířství ponecháme na pozdější dobu. Teď nám řekni, kdy a při jaké příležitosti ses spojil s ďáblem, abys mohl provozovat své nekalé povolání.“

„Mé povolání je čestné stejně jako každé jiné,“ odvětil Vojtěch. Pochopil, že se usadil ve špatném městě. „Přináším lidem pomoc stejně jako švec, krejčí, kovář nebo farář.“

„Neodvažuj se připodobňovat své nekalé rejdy k práci božích služebníků!“

Vojtěch pokrčil rameny. Pochopil, že tenhle rozhovor k ničemu nepovede.

„Takže mě chcete vyhnat z města? K tomu jste mě nemuseli volat sem, stačilo vzkázat, že církev nahlíží na mou činnost s nelibostí.“

„Církev nikoho z města vyhánět nebude, od toho je tady světská spravedlnost.“

„Tak co tedy chcete?“

„Chceme, aby ses doznal ke spojení s ďáblem.“

„Nikdy jsem ďábla neviděl a velice pochybuji, že někdo ze zde přítomných se s ním někdy setkal.“

„Teď ještě ke všemu rouhání!“ zvolal hlas a biskup se poprvé pohnul. Událo se, že mu stavitelova slova působí přímo bolest.

„Nepotřebuji žádného ďábla, abych mohl stavět. Je to tajné umění arabských mistrů, kterému jsem se vyučil.“

„Takže jsi přišel ze země nevěřících!“

„Jistě, byl jsem tam, ale to snad není zločin. I Mojžíš žil v zemi nevěřících, než mu Hospodin ukázal správnou cestu.“

„Dobrá, tak nám tedy vysvětli, jak to děláš.“

Stavitel pokrčil rameny.

„To nejde vysvětlit někomu, kdo není zasvěcen do tohoto umění, je to asi stejné, jako vy nemůžete věřícím vysvětlit, jak rozmlouváte s Bohem.“

Možná jsem si dovolil hodně, připustil stavitel. Měl však s církevními kruhy už své zkušenosti, už několikrát se ho kněží snažili znemožnit. Vždy odpovídal stejným způsobem, nenechal se zviklat. A nikdy nedal najevo strach.

„Možná, že skutečně s ďáblem nerozmlouváš,“ připustil vyslýchající. „To teprve zjistíme. Nyní nám ale vysvětli, jak jsi mohl obloudit to nevinné dítě.“

Tak tuhle ránu Vojtěch nečekal. Poznal, že vstupem Markéty do jeho života se teď musí naučit čelit dalším situacím. „Myslíte Markétu?“

„Ovšem, myslíme tu tvou konkubínu, se kterou žiješ v neposvěceném svazku.“

„Běžně neodpovídám na urážky,“ řekl Vojtěch. „Ale tady si mohu myslit, že nejste informováni. Náš cech mě zavázal jednou za život přijmout žáka do učení. Markéta je má žákyně.“

Na několik minut nastalo ticho. Biskup se zvolna zvedl ze židle a volným krokem přenesl svůj tělnatý trup do temného koutu. Bylo zřejmé, že skupinka se radí.

Pak se biskup vrátil ke své židli a poprvé promluvil. „Staviteli Vojtěchu,“ zazněl jeho hlas, byl vysoký až pisklavý, a odrážel se od kamenných stěn. „Přesvědčil jsem se, že při svém povolání používáš nečistých sil, i když zatím ještě nevíme, zda ses spolčil se samotným ďáblem. Církev svatá, jejímiž jsme zástupci před Bohem i zde na zemi, si nepřeje, abys nadále setrvával v našem městě. Proto trváme na tom, abys je do zítřka do poledních hodin i se svou… žákyní… opustil. Slyšení je u konce.“

Bylo slyšet jen šouravé kroky na kamenné podlaze, jak skupinka mnichů v hnědých hábitech, s rukama založenýma v rukávech, opouštěla místnost.

Vojtěch tu zůstal sám, nikdo se o něj nezajímal. Viděl, jak postupně zhasínají svíce a reliéf Krista na kříži se pomalu vytrácel.

Neměl tady už co na práci. Otočil se a vyšel dveřmi, do kterých ho uvedli, a bez potíží se dostal na ulici.

Byl poměrně krásný den, ale během té hodiny, kterou Vojtěch prožil ve sklepení u výslechu, se zatáhlo a začal vát ostrý vítr. Dal se čekat sníh.

Markétě nic neřekl a na otázky, proč je tak zasmušilý, neodpovídal. Po skromném obědě ji poslal, aby dohlédla na stavbu šachty, a sám se vydal do katedrály.

Byla to nádherná stavba. Typická bazilika se třemi loděmi, střední loď byla zdvižena dobře o čtyři sáhy výše než boční. Stavitel odhadoval, že stavba není starší než padesát šedesát let. Hlavní loď byla zcela prázdná, vysokými okny vnikaly dovnitř slabé paprsky světla. Venku bylo pošmourno, což znásobilo dojem z polotemného interiéru.

Došel až k oltáři. Kněžiště bylo zřízeno před polokruhovitou apsidou, byl tu i nádherný baldachýn s mramorovými sloupy svinutými do spirály. Viděl, že místní věřící uctívají především Pannu Marii s jezulátkem, protože zde spočívala její socha na vysokém piedestalu.

Ze všech stran na něj hleděli svatí z těžkých zarámovaných obrazů. Poznal, že mistr malíř nebyl mistrem v tom pravém smyslu slova. Nevyznal se v anatomii lidského těla, postavy působily strnule, těžkopádně.

Barvy byly místy zašlé; některé z těchto obrazů byly zjevně namalovány pro kostel, který zde stával dříve.

Zavřel oči a soustředil svou mysl.

Spatřil teď to, co obyčejný člověk nikdy vidět nemohl. Pod vlastníma nohama rozkrýval složitý labyrint zdí a chodeb, viděl krypty a v nich kostry pochovaných, viděl zbytky zdí a staveb dávno zbořených, a poznal, kde stával starý kostel, na jehož místě církevní moc vztyčila nový Stánek Páně.

A také viděl, že katedrála je založena chybně.

Dvojice opěrných pilířů stála na základech, pod nimiž podzemní voda odplavila podloží. A měl jistotu, že ty dva pilíře se musí zřítit. Jen nevěděl kdy. Mohlo se tak stát za týden, za rok i za deset let.

Škoda, že ho biskup neuznával za odborníka, byl by mu to řekl.

Nechápal, jak mohou být lidé tak omezení, jak mohou takhle plýtvat a nevyužít jeho talentu, jeho umění.

Má hloubit šachtu… Ovšem, je to práce namáhavá a ne každý ji dělá rád. Teď mu nezbývá nic jiného, šachta mu dává možnost přežít zimu na jednom místě. Kdyby byl sám, sbalil by svou deku a zmizel by na jiné místo.

A teď do toho přišel biskup se svou nenávistí.

Minula noc, a když přišel druhý den na staveniště, bylo vše při starém. Čtyři muži vybírali horninu a nakládali ji do okovů, které šest mužů šlapajících v obrovském dřevěném kole vytahovalo vzhůru.

Byl čas na to, aby opět narušil pevnou skálu, pět, šest sáhů do hloubky. Tam by kopáč z nepříliš tvrdé oceli neměl šanci.

A pak uslyšel, že se něco děje. Byl to jakýsi nezvyklý šum, lidé zvyšovali hlasy a vrhaly pohledy přímo na něj.

A ucítil z jejich pohledů nepřátelství, ale i strach.

A pak zaslechl to děsivé slovo – interdikt.

Předstíral, že zatím o ničem neví, a zeptal se mistra, co se děje.

„Mistře staviteli,“ odpověděl ten dobrý muž, „já sám proti tobě nic nemám, ale všichni ti, které tady zaměstnávám, si žádají tvůj odchod.“

„Proč, vždyť jim přece pomáhám, a nechci za to skoro nic.“

„Já vím, já vím, ale dnes od poledních hodin platí nad městem interdikt, a bude trvat, dokud z města neodjedeš. Tak rozhodl biskup a tak to i bude.“

„Ale…“

„Obávám se, mistře staviteli, že nemáš na vybranou. Tamhle Václavovi umírá otec a on si nedovede představit, že by nedostal poslední pomazání. Janek se chce v sobotu oženit, a opravdu by se zlobil, kdyby muselo dojít k odkladu.

A pak, dovedeš si představit, že by lidé nemohli jít v neděli do kostela? Slyšel jsem, že dveře našeho chrámu jsou uzamčeny jako pevnost… Lidé se brzy obrátí proti tobě, a pak bys nemusel vyváznout se zdravou kůží. Věř mi, mistře Staviteli, radím ti dobře. Odejdi.“

Tohle Vojtěcha zarazilo, nemyslel si nikdy, že biskup sáhne ke krajní možnosti. Teď to bude tak, že ne církev svatá, ne biřici, ale prostý lid požene Stavitele i jeho Markétu pryč z města.

A lid dovede být zlý, zejména když mu nikdo nebude bránit. A biřicové, ti se budou dívat jinam, až někdo vezme do ruky kosu nebo kladivo.

Pohlédl do davu a už teď slyšel hlasité reptání.

Pochopil, že už zde vůbec není vítaným hostem.

„Kde je Markéta?“

„Nevím,“ odpověděl mistr, „byla tu ráno, pak někam odešla.“

Bloudil městem víc než hodinu, ale nenašel ji. Ani na tržišti, ani v hostinci, kde se ubytovali, ani na rynku.

A nikdo o ní ani neslyšel.

V hostinci si sbalil své věci, moc toho nebylo, a vzal i Markétin raneček. Zaplatil za ubytování, hostinský převzal peníze, jako kdyby to byl jed.

Vrátil se znovu na stavbu. Snesl ty zlé pohledy, přeslechl nadávky. Řekl jim, že je na odchodu z města, a poprosil je, aby si vzpomněli, jak to s Markétou dnes ráno doopravdy bylo.

Vysmáli se mu, dokonce z davu vyletěl kámen. Nechtěl se vzdát, dobře tušil, že ti lidé vědí víc, ale něco se už změnilo. Našel se někdo, kdo zasel mezi ně strach a nešvár.

Z hloubi šachty slyšel údery kovu na kámen, na povrch země se stále dopravovaly kusy skály, ale měli to mnohem těžší.

Konečně našel mistra.

Přistihl ho za rohem, v pusté uličce, tam, kam nikdo nedohlédl.

Svou holí ho přitiskl ke zdi.

„A teď mluv!“ přikázal chladně. „Kam odešla.“

Mistr se chtěl opět vykroutit.

„Lžeš!“

„Možná lžu,“ sípěl mistr. „Ale spíš se nechám od tebe zabít než…“

„Když mi řekneš, co se stalo, uvolním skálu až na samé dno.“

„A když ne?“

„Tak to vysyp,“ Vojtěch poněkud uvolnil stisk.

„Ale já toho opravdu moc nevím.“

„Tak řekni, co víš.“

„Přišli dva. Jeden měl zbroj a meč, druhý vypadal, že se nemusí živit rukama. Bohatý měšťan, řekl bych, ale nebyl odsud. Právě ten ukázal na Markétu. Když se děvče ohlédlo, chytil ji ten zbrojnoš za ruku a strhl ji k sobě. Markéta vykřikla, tak jí zakryli ústa. Pak ji odvedli.“

„Kam?“

„Šli touhle ulicí.“

„To jim v tom nikdo nemohl zabránit? Věděli jste přece, že…“

„Ovšemže, já sám jsem hovořil s tím měšťanem. Ale ukázal mi glejt, kterým rychtář města Frýdlantu hledá poběhlici jménem Markéta. A proti úřadům já nic nezmohu.“

Stavitel ho pustil, z jeho očí sršely blesky.

„Máte to tady ve městě pěkný pořádek, biřic z jiného města si tady vykonává spravedlnost a nikdo proti tomu nehne ani prstem!“

„Pane, já jsem malý pán, a starám se jen o sebe a o svou rodinu.“

„Podle čeho je poznám?“

„To nevím.“

„Eh,“ odplivl si Stavitel znechuceně a odstrčil toho člověka, který se třásl strachem. „Myslím, že říkáš pravdu. Tu šachtu dokončím, a pak odejdu. Pěkného vděku jsem se dočkal.“

Než došel k městské bráně, uvolnila se struktura skály v budované šachtě o dobrých třicet sáhů. Do šachty vnikla voda a čtyři kopáči se zachránili v poslední chvíli.

Věděl, kam má jít, ale neměl nejmenší tušení, jaký má město Frýdlant zájem na jeho Markétě. Byl si jist, že tam nikdy nebyla a nikoho tam nezná.

Frýdlant byl vzdálen dva dny cesty, a ti dva ničemové měli několik hodin náskoku. Cestou je asi nedohoní.

Ale rozhodně to tak nenechá.

Ještě se zastavil u východní městské brány.

Stráž si vzpomněla, že takovou trojici lidí viděla.

„Ano, ozbrojenec s mečem a přilbou, obtloustlý panák v koženém kabátci a děvče v chatrném obleku. Měli dva koně.“

„A kdy odjeli?“

„Brzy po snídani.“

Stavitel odhadl, že to bylo před čtyřmi hodinami.

Pohlédl do kraje před sebou. Nízké černé mraky se hnaly od severu. Vítr cloumal větvemi keřů i stromů, ze kterých dávno spadaly listy. Viděl jen zelenající se osetá pole, remízky, tu a tam malý chlumek. Cesta se vinula jako tenká nitka až na obzor, a pokud na ní někoho mohl zahlédnout, rozhodně to nebyla popisovaná trojice lidí.

Zatímco on půjde do Frýdlantu dva dny, dva muži s Markétou tam dorazí ještě dnes večer.

Vykročil.

Když byl asi tisíc sáhů daleko, rozezněly se v opevněném městě zvony. Interdikt byl odvolán.

Čtyři desítky mnichů a několik set měšťanů si našlo cestu do katedrály na nešporní pobožnost. Přestože nebývá zvykem měnit ustálený pořádek, krátce po Psalmodii a Lectio Brevis vystoupil otec Cyril na kazatelnu, aby pronesl krátkou pochvalnou řeč. Velebil v ní neomylný instinkt biskupa Theodora z Krnova, který svou rozhodností ochránil město před vlivem nečistých sil a zahnal ty, kteří chtěli šířit ve městě kacířství. Ve své krátké řeči několikrát zmínil ďábla, a jeho slova se odrážela od mrazivě chladných kamenných stěn a bušila do srdcí mnichů i několika stovek věřících.

Když konečně sestoupil po točitých schůdcích a jeden z mnichů začal zpívat Kantikum Panny Marie, stalo se něco, co donutilo všechny zvednout oči k temné klenbě.

Plamen svící tam nedosáhl, ale ten podivný zvuk, který se odsud rozléhal, nevěstil nic dobrého.

A pak zpěv ustal v půli slova, protože se do boční lodi zřítil ze stropu jeden kámen, pak druhý, třetí a pak se pomalu začal kácet jeden z pilířů.

Lidé, kteří seděli v lavicích vzdálenějších od oltáře, neměli jak uniknout, a mnozí z nich ani netušili, že se na ně shora řítí naprostá zkáza.

Pilíř dopadl s temným rachotem a drtil vše – lavice, klekátka, sochy, lidská těla i samotnou kazatelnu, na níž před minutou stál otec Cyril.

Prostor zaplnily desítky výkřiků. Ve zvířeném prachu zhasínaly svíce a vypukla naprostá panika. Lidé, kteří zůstali zavaleni pod runami kamení, sténali.

A nikdo neviděl, jak se po půlminutě uvolnil další sloup a zřítil se o kus dál, právě tam, kde se shromáždilo nejvíc věřících.

Velkým otvorem ve střeše katedrály se dovnitř linulo světlo pohasínajícího dne a na podlahu poničeného chrámu se začaly snášet sněhové vločky.

Stavitel kráčel celou noc. Šel rychle, pravidelným krokem, jen zřídka se opřel o hůl. Nejedl, nepil.

Jen občas se zastavil u zájezdních hostinců, aby se ujistil, že ti, které sleduje, projeli právě tudy. Trochu ho uklidnilo, když se dověděl, že Markéta nebyla spoutaná a seděla na koni klidně, nijak se nevzpírala.

V jednom hostinci trojice přenocovala, tím se její náskok podstatně zkrátil. Zatímco pán si objednal pokoj a přespal docela pohodlně, zbrojnoš s Markétou leželi na podlaze ve společné ložnici, na dřevěné podlaze, společně s dvěma desítkami dalších lidí. Ale pokud byly všechny informace pravdivé, tak zde skutečně jen spali. Markétina těla se tedy žádné hnusné ruce nijak nedotkly.

Vydal se na další cestu. Nechápal však, proč s nimi Markéta vlastně jede. Už dávno ji naučil, jak se bránit lidské zlobě, jak setřást podobné typy lidí, kteří by jí chtěli jakkoli ublížit.

Odpoledne došel na velké rozcestí a tam mu zbývaly do Frýdlantu už jen tři míle. Zhruba pět hodin cesty, mohl by tam dojít krátce po soumraku. Teprve tady se zastavil, aby pojedl něco chleba.

A tu spatřil jezdce, který se blížil v jeho stopách.

„Jsi Vojtěch, zvaný Stavitel?“ vykřikl jezdec, sotva zarazil dusot koňských kopyt.

Vojtěch nic nechápal, ale přikývl. Osamělého muže se nemusel bát.

„Máš se hned vrátit do města!“

„Kdo mi to vzkazuje?“

„Sám převor našeho kláštera, otec Cyril!“

„A copak se tam přihodilo tak důležitého, že mě církev svatá zve nazpět??“

„Dva sloupy katedrály se zřítily, klenba hrozí zřícením každou chvíli. Na čtyři desítky lidí tam zemřely pod závalem, a špitál je plný raněných!“

„A proč mi to nevzkáže sám pan biskup?“

„Pan biskup musel náhle odcestovat, jeho zástupcem je právě otec Cyril. Pokud prý se nevrátíte, není na světě nikdo, kdo by celou katedrálu zachránil před úplným zřícením.“

Tak taková je pravda, říkal si Stavitel. Tady musel rozhodnout sám Bůh. Připomněl si, jak ještě včera ráno – a opravdu to bylo včera ráno? – procházel katedrálou a zjistil, že základy jsou podemleté. Kdyby ho biskup i měšťané nevyštvali z města, byl by jim to ještě stačil říct a předešlo by se neštěstí.

A teď ho opravdu sama církev volá zpět?

Rychle se rozhodl.

„Dej sem toho koně,“ přikázal. Posel na něj chvíli hleděl a pak pochopil. Seskočil ze sedla a podal Vojtěchovi otěže.

Vojtěch se vyhoupl do sedla neobyčejně lehce, pobídl zvíře patami a vyrazil tryskem.

„Hej, pane, kam to jedeš?“ volal překvapený posel.

Ale zbytečně, Vojtěch ho sice slyšel, ale měl pro tuto chvíli jiný cíl.

Ujížděl k Frýdlantu.

Mistr Petr z Kunštátu stál na stejné dlaždici jako o dva dny dříve Stavitel Vojtěch. I tentokrát seděl proti němu biskup Theodor z Krnova, ale tentokrát byla síň lépe osvětlená a v pozadí nestála temná řada tajemných mnichů, ale jen otec Cyril. Převorství katedrálu spravovalo, ale hlavní slovo měl biskup.

„Můžeš mi podat zprávu, mistře Petře?“ oslovil biskup příchozího.

„Nemám dobré zprávy, velebnosti,“ žmoulal Petr z Kunštátu v rukou čepici a přemýšlel, jak biskupovi sdělit to, co zjistil, co nejšetrněji. „Zřítily se dva sloupy a polovina klenby boční lodě. Zbývající pilíře na této straně zatím stojí, ale jsou popraskané a klenba je narušená.“

„Nechali jste je zpevnit?“

„Velebnosti, poslal jsem tam dopoledne své muže, aby klenbu podepřeli dřevěnými vzpěrami. Zřítilo se ale několik balvanů a dva muži zemřeli. Od té doby se všichni do chrámu bojí vstoupit.“

„Co tedy navrhuješ?“

„Jsem už starý,“ odpověděl mistr Petr z Kunštátu, „a chrámy jsem nikdy nestavěl. Na ten úkol nestačím, pane. Musíte povolat někoho, kdo téhle práci rozumí víc.“

„Ale tahle katedrála stojí už víc než sto let!“ zvýšil hlas biskup. „Vždy mi připadala pevná jako nebesa.“

„Sám Bůh se na nás rozhněval, velebnosti,“ ozval se otec Cyril. „Měli jsme toho bezvěrče potrestat přísněji.“

„Koho?“

„Toho stavitele, co se spolčil s ďáblem!“

„Nevím, jestli se spolčil s ďáblem, otče Cyrile. Ale obávám se, že nám nic jiného nezbude.“

„S tím nemohu souhlasit, velebnosti,“ ozval se ostře otec Cyril.

Biskup ho ztrestal zlým pohledem a dal pokyn mistru Petrovi z Kunštátu, že audience je u konce.

„Opravdu nemusíme prát špinavé prádlo před každým, otče Cyrile.“

„To jistě ne, ale považuji za nemyslitelné, aby se ten kacíř a čaroděj vrátil zpět do města. Přece jste právě jen a jen kvůli němu nechal vyhlásit interdikt. Teď to vypadá, že svá slova vezmete zpět.“

„A to mám nechat zbořit celou katedrálu, když je tu možnost, jak pád sloupů aspoň zastavit? Nepochybuji, že to ten Stavitel dokáže, obeslal jsem sousední diecéze a vím, jak tam měšťanům i samotné církvi dobře posloužil. A skoro nic za to nechtěl.“

„Jistě, ale vy jste zástupcem božím na zemi a zastupujete i Svatého otce. Není myslitelné, abyste své slovo vzal zpět.“

„Skoro mě mrzí, že jsem dal na vaše rady, otče Cyrile. Jednali jsme ukvapeně.“

„Nemohl jsem tušit, že se zhroutí část naší katedrály,“ pokrčil rameny Cyril. „A co víc, není to zajímavá shoda okolností? Stavitel odjel a hned druhý den se začaly hroutit sloupy chrámu.“

„Tím chceš naznačit.“

„Nic nechci naznačit. Vím jen to, že kdyby někdo chtěl pobořit naši katedrálu, pak je právě tenhle Stavitel jediným, kdo to dokáže.“

Biskup se ostře podíval na převora:

„Neslyšel jsem ještě, že by Stavitel někde úmyslně škodil.“

„Nemyslíte si snad, že to bude dělat veřejně,“ oponoval otec Cyril. „Já chtěl jen říct, že je tady příliš mnoho náhod, které nelze pominout.“

„Tak teď mi řekněte, jak sem dostat toho Stavitele, aniž bych musel přiznat jakkoli chybu nebo dokonce odvolat své rozhodnutí.“

„Vaše milosti, rozhodnutí o uvalení interdiktu bylo vaše. Myslím, že kdybyste na čas odcestoval, mohl bych zařídit, aby se Stavitel na několik dní vrátil. Takto vaše jméno neutrpí na veřejnosti žádnou újmu.“

Biskup pohlédl na představitele kláštera a mlčky přikývl. Toto byla pravděpodobně jediná schůdná cesta, jak zabránit nejhoršímu.

„Dobrá,“ řekl posléze. „Na týden odjedu, a až se vrátím, nechci tady Stavitele vidět.“

Do Frýdlantu dorazil za hodinu.

Nechal koně ve stáji v jednom hostinci, kde si pro pořádek zamluvil nocleh, složil tam zavazadla a jen s holí se vydal do ulic.

Vyptal se několika lidí na pocestné, kteří přibyli do města dnes kolem poledne a měli s sebou dívku. Lidé neodpovídali příliš ochotně, ale nakonec mu ukázali cestu k podezřelému domu, kterému se slušní lidé vyhýbali.

Byl to dvoupatrový hrázděný dům, v jehož přízemí se nacházel malý lokál.

O tom, k jakému účelu tento dům slouží, nebylo pochyb od chvíle, kdy ho oslovila víc než kyprá děva.

Odstrčil ji a přistoupil k obtloustlému muži, který stál za nálevním pultem.

Ani na vteřinu nezapochyboval, že to je jeden z těch, kdo odvedli jeho Markétu.

„Kde je Markéta?“ zeptal se ostře.

Zahlédl, jak se hostinskému zacukalo ve tváři, pak ale nasadil masku nevinnosti.

„Nerozumím ti, pane.“

„Rozumíš mi moc dobře. Včera ráno jste odvedli z tržiště vzdáleného přes dvacet mil mladé děvče. Přišel jsem si pro ně.“

„Jakým právem?“ obořil se na něj kuplíř.

„Takže tady je,“ odtušil Vojtěch.

„Nevím, co je ti do toho.“

„Je mi do toho hodně. A koukej klopit, nebo ti bude brzy velmi ouzko.“

„Je to podvodnice. Mám na ni právo, utekla mi.“

„Ty jsi její otec nebo příbuzný?“

„Ne, to nejsem, ale ty taky ne. Ale koupil jsem ji od jejího otce a tak na ni mám nárok.“

A tu si stavitel připomněl okamžik, kdy za ním Markéta přišla do obklíčeného města. Říkala, že utekla, protože ji otec prodal. Dávno na to zapomněl, ale tenhle nejhorší vejlupek společnosti nikdy nezapomene na investované peníze.

„To se ještě uvidí. Tak kam jste ji schovali.“

Stavitel přitlačil tlouštíka holí ke zdi a dost surově mu tlačil na hruď. Bylo zřejmé, že se mužíkovi špatně dýchá.

V místnosti seděli ještě asi tři hosté a majitel podniku vysílal očima nenápadné vzkazy, ale Stavitel se ohlédl a vrhl na ně tak zlý pohled, že zůstali pokojně sedět.

„Je – nahoře, pokoj sedm.“

„Klíč!“

„Nemám!“

„Lžeš!“ procedil mezi zuby Stavitel, ale věděl, že klíče nepotřebuje.

Uvolnil sevření, neuznal kuplíře za hodna jediného pohledu, sebral ze stolku jednu svíci a vydal se po starých sešlapaných schodech do patra.

V potemnělé chodbě se zastavil a na okamžik zavřel oči. Před sebou nadále viděl temnou úzkou chodbu s nerovnou prošlapanou podlahou a těžkými dřevěnými trámy na stropě, což byla část konstrukce držící střechu. Místy tu bylo vlhko, do domu zatékalo.

Vzápětí se pro něj zprůhlednily ty prohnilé dřevěné stěny; byl to nevěstinec nejhoršího řádu, levný, určený pro tu nejubožejší klientelu. Každý pokojík byl vybaven tvrdým dřevěným lůžkem. Konstrukci stavby a nábytek viděl Stavitel zcela zřetelně, zatímco osoby spatřil jako průhledné stíny. Ve třech pokojích se pracovalo, což ostatně bylo i slyšet. Další místnosti byly prázdné, kromě jediné. V čísle sedm seděla na lůžku s hlavou v dlaních osamělá dívka; kuplíř tedy nelhal.

Dveře byly z poctivého dubu; Stavitel je chtěl původně prokopnout, ale usoudil, že by mohly jeho síle odolat. Proto uvolnil hřeby držící petlici zámku; ten nedbale vykovaný předmět dopadl na podlahu s temným zaduněním.

Stavitel strčil do dveří a vešel do té nepatrné kóje. Markéta, která do toho okamžiku seděla s hlavou v dlaních, ustrašeně vzhlédla.

Pak zjistila v těch zbytcích světla, které dopadaly dovnitř malým okénkem, kdo vešel, a s pláčem se vrhla Staviteli kolem krku.

„Jen klid,“ řekl tiše Stavitel, „už se ti nic nestane.“

„Já vím,“ plakala a usmívala se.

„Co ti to…“

Stavitel spatřil, že Markéta má na zádech krvavé šrámy. „Kdo ti to udělal?“

„Grzegorz, jeden z těch, co mě se přivezli.“

„Ten ozbrojenec?“

„Ano, ten, slouží krčmáři.“

„Není to krčmář, Markéto, je to kuplíř. Později ti vysvětlím, co je to za lidi. Teď musíme pryč.“

Zaslechl dunivé kroky na schodech. Jedinou únikovou cestu měli nyní uzavřenu.

Stavitel nechal zavřít dveře a netrvalo ani tři vteřiny a zámek byl opět na svém místě.

„Je ještě zamčeno, nenašel ji!“ slyšel hlas kuplíře.

„A kam tedy zmizel?“

„Možná si tady někde užívá,“ odtušil druhý hlas, hrubý a opilecký. Vojtěch slyšel silný polský přízvuk.

„To je on?“ zeptal se tiše Stavitel Markéty.

Přikývla.

„Tak ji odvedeme,“ navrhl kuplíř. „Tady by nám ten chlap mohl dělat problémy.“

Stavitel si ale domyslel, že jeho nepřátelé budou mít s sebou klíče, ty také zarachotily v zámku.

Mohutný muž v drátěné košili a s kovovou přilbou na hlavě vtrhl dovnitř jako první. Nemával mečem, ale důtkami.

„Ty děv…“

Hlas se mu zadrhl v hrdle. Stavitel mohl spatřit v té neoholené tváři přeťaté dlouhou jizvou neskonalý údiv.

„Kde je ta děvka!“ vykřikl a strčil Staviteli důtky pod nos.

„Špatně jste ji asi hlídali,“ odpověděl Stavitel, a vytrhl mu důtky z ruky.

Následoval krátký švih a kamínky, kterými byly kožené důtky propleteny, poznamenaly Grzegorzovu tvář tak, že si to bude ještě dlouho pamatovat.

Stavitel pohodil již zbytečný karabáč na zem, vzal svou hůl a prudce odstrčil kuplíře, který se také hrnul dovnitř. V malé místnosti bylo rázem velmi těsno.

Nyní ti dva šizuňkové stáli vedle sebe těsně u zdi a Stavitel jim šermoval před nosem holí.

„To ti nepomůže,“ huhňal kuplíř. Stavitel mu asi nechtě vyrazil dva zuby, ale vůbec toho nelitoval. „J když si ji odvedeš, právo je na naší straně.“

„Kolik jsi za ni zaplatil?“

„Kopu stříbrných grošů!“

„Vydřiduchu!“ vykřikl Stavitel. „Nezaplatil jsi mu ani deset!“

„Poctivých šedesát grošů, pane, Bůh je mi svědkem.“

„Nedovolávej se Boha, ty výškrabku pekel!“ vzkypěl Stavitel. „Tady máš svých šedesát grošů, a přeji ti, aby ses jimi udávil!“

Drobné mince cinkaly na podlaze.

„A museli jsme ji živit…“ zkusil to ještě jednou kuplíř, ale Stavitel mu zabořil hůl pod bradu tak, že se ten výtečník začal dusit.

„Ještě slovo, a neručím za sebe!“

Uvolnil stisk.

„A ty to jen tak necháš, Grzegorzi?“

„Nechá to tak,“ dodal stavitel a bodl zbrojnoše holí do břicha. Ten se zkroutil tak, že na jeho pomoc teď kuplíř spoléhat nemohl.

Stavitel ještě jednou pohrozil holí a pak vyšel ven. Dveře za ním samy zaklaply. Možná, že to oba zlotřilci viděli i zevnitř, jak pomalu mizely veřeje, jak se rozplývaly zárubně a jak dveře zvolna splývaly s okolní stěnou, až úplně zmizely, a ten, kdo by šel kolem, by ani netušil, že tu před chvílí byl ještě jeden pokoj.

Současně se zatáhlo i okénko do dvora, takže se ž pokojíku stalo zcela uzavřené a naprosto temné vězení.

„Tak půjdeme, Markéto,“ řekl Stavitel a vykrojil ve stěně rám vedle původních dveří. Markéta tam byla doposud ukryta v těsném výklenku, který sice poněkud zmenšil velikost pokoje, ale ne natolik, aby si toho kuplíř všiml. Markéta vyklouzla na chodbu. Byla bosa, měla na sobě jen lehkou sukni a potrhanou blůzičku. Ale už se usmívala.

„Jak se dostanou ven?“

„Jsi zbytečně úzkostlivá. Pamatuj si, co jsem udělal, je to nejlepší způsob, jak se zbavit pronásledovatelů. A teď půjdeme, v tomhle městě už nemáme co dělat.“

„Je ale noc a venku je zima.“

„Já vím, ale v tomhle městě nemůžeme zůstat. Bojím se, že ten kramář tady má spousty příznivců.“

Ostatně v tom se nemýlil.

Když sestoupili po schodech, octli se tváří v tvář čtveřici mužů. Dohromady neměli víc než šest očí a každému chybělo dobrých pět zubů. Oblečeni byli v hadrech, ale jejich výzbroj jako kdyby se blýskala novotou. Stavitel zahlédl dvě sekyry, jednu dýku, tři hole a jeden cep. Mohl si domyslet, že v záloze bude ještě několik nožů.

Celý ten voj jim naprosto uzavíral cestu ven, kromě té party vyvrhelů už v lokále nikdo nebyl, Grzegorz byl tedy předvídavý a vytušil, že se mu samotnému nemusí podařit Stavitele zadržet.

„Právě jsem uzavřel s majitelem obchod,“ řekl klidně Stavitel. „Tohle děvče jsem od něj koupil.“

Mlčeli, jen na něj výhrůžně hleděli a pomalu se přibližovali. Nezajímal je nějaký obchod, chtěli vyvolat rvačku.

„Dej nám tu holku,“ řekl ten, který třímal největší sekyru.

„Co s ní budeš dělat, vždyť ti nestojí,“ řekl urážlivě Stavitel a v tu chvíli šeptl Markétě, aby šla na dvůr a počkala tam na něj.

„Jak?“ divila se. „Přece…“

„Vždyť to umíš,“ povzbudil ji Stavitel a v tu chvíli bodl hrotem své hole.

Původně byl konec hole tupý a zaoblený. Teď, když ji držel Stavitel jako kopí, se její špice proměnila v kovový hrot. Rváč nevěřícíma očima sledoval, jak mu ostrý hrot vniká do těla a nemohl už vidět, jak pronikl i jeho zády, kde také vytryskl mohutný proud jasné krve.

Stavitel pomalu vytáhl hůl a jeho sok se beze slova zhroutil. Hůl zase vypadala jako předtím.

„Chcete dopadnout jako on?“ zeptal se Stavitel zbývající trojice, která zaváhala a couvla o krok.

„Je přece sám,“ řekl jeden z nich. Stavitel lehce uhnul hlavou, kolem ní mu proletěl nůž a zabodl se vzadu do ostění.

Zvedla se další sekyra; z ní měl Stavitel největší obavu, hole považoval za neškodné.

Na stěně lokálu byly připevněny čtyři držáky na pochodně, v nich plápolaly ubohé zmírající plamínky, které sotva rozháněly tmu. Pochodně se náhle uvolnily a skutálely se k nohám dvojici, která se oháněla holemi. Na jednom z nich vzplály šaty, druhý couvl dostatečně rychle a na něj plamen nedosáhl. Když však viděl, jak se jedna z pochodní kutálí k němu stále a to přesto, že by se dávno měla zastavit, neartikulovaně zařval a vyběhl ze dveří.

Mezitím ale už vzduchem letěla sekyra. Stavitel jí postavil do cesty svou hůl; letící předměty nemohl nijak ovlivnit. Sekyra byla vržena tak, aby mu rozpoltila hlavu. Proto narazila na hůl tupou stranou.

Nedopadla na zem.

Stavitel prudce máchl holí a sekyra vyrazila na cestu zpět.

Zaslechl za sebou lehký výkřik ve chvíli, kdy pobuda klesl k zemi se zbraní zaraženou v čele.

„Říkal jsem ti, abys šla…“

Pak pochopil, že Markéta nevykřikla proto, že ji ohromila další smrt. Za Stavitelem totiž stáli další dva muži, které do toho okamžiku nebylo vidět, protože se schovávali za nálevním pultem.

Jeden z nich třímal dlouhý řetěz, který zezadu hodil Staviteli kolem krku.

Ještě spatřil, jak hořící muž klesl k zemi, a plameny se začaly šířit po místnosti.

Ještě bych tě mohl uhasit, chlapče, říkal si, ale tví přátelé ti nějak nepřejí.

Slyšel, jak Markéta znovu vykřikla. Tentokrát proto, že se jí zmocnil ten druhý chlap a chtěl ji odvléct pryč.

„Víš, co s ním máš dělat!“ křikl Stavitel a pak musel bojovat o život, protože řetěz svíraly pevné ruce, měl jej omotaný kolem krku a začínal se dusit. Hůl mu vypadla z ruky, prsty se zaryly do rezavějícího kovu a snažil se tak uvolnit sevření.

Měl však proti sobě zkušeného soka, který věděl, jak si počínat. Bezděčně Stavitelem zmítal a cloumal, jako kdyby věděl, že v pohybu nemůže Stavitel uplatnit svůj vliv na neživé předměty.

Tak Stavitel na okamžik povolil stisk a svěsil ruce.

„Tak vida, už máš dost,“ uslyšel hrubý hrdelní hlas. Sevření na okamžik povolilo.

V tu chvíli praskl jeden článek řetězu. Stavitel sice padl k zemi, ale jeho sok, který to nečekal, se převážil dozadu a zničit při pádu jednu židli. Když se posadil na podlaze a zvedl oči, spatřil nad sebou stín vysokého muže a pak už jen hrot hole, který jej zasáhl přímo mezi oči.

Stavitel se rozhlédl a nezbylo mu než se usmát. Ze zadní zdi lokálu totiž trčely dvě nohy obalené v onucích a polovina zadnice. Nohy se zmítaly v divokém tanci a marně se snažily vyprostit svého majitele ze sevření dubových klád.

Měl velkou chuť narvat hůl právě doprostřed mezi ty dvě hýždě, pak ale usoudil, že pro tento vzácný nástroj to není právě důstojné použití.

V lokále už neměl co dělat. Vyšel na ulici, kde ho čekala Markéta.

Pochválil ji za to, jak výborně to svedla s tím ochlastou. Říkala, že to nebyl žádný problém. Byl tak překvapen tím, že se před ním náhle otevřely dveře v místě, kde žádné nebyly, že zůstal stát jako prkno. A pak stačilo zaklapnout past.

„Jsi dobrou žákyní,“ zněla pochvala; Stavitel jinak pochvalami šetřil. Přesto ale musel Markétu pokárat, protože neuposlechla jeho příkazu, aby utekla z bojiště hned. Na druhou stranu byl rád, že tam zůstala, protože mu možná svým výkřikem zachránila život.

„Půjdeme,“ řekl rozhodně.

„Vždyť tam veuvnitř hoří,“ namítla Markéta. „Přece jen to jsou lidé.“

„Tři z nich jsou už mrtví,“ odtušil Stavitel, „a další brzy zemřou. Ale máš pravdu, oheň by se mohl rozšířit na celé město.“

Strnul s rukama připaženýma, držel hůl svisle podél těla, potom ji pomalu nakláněl, až její hrot namířil do plamenů. A ty začaly pozvolna hasnout.

Ulicí se rozlehlo bušení a tlumené výkřiky, to volali o pomoc Kuplíř s Grzegorzem.

„Myslím, že v tomto městě už nemáme co dělat,“ řekl Stavitel a odváděl Markétu pryč, tím spíš, že se začali sbíhat lidé a odkudsi se ozvalo zoufalé zvonění. Bylo po všem, lidé chtěli hasit, to ještě nevěděli, že nebude co.

„Mám tady koně, ale…“

Ne, teď si netroufal vyjít do ulic a vrátit se k hostinci, kde nechal zavazadlo.

„Myslím, že bude rozumnější se přes noc ukrýt. Za chvíli se dostanou ti dva ven a začne po nás zase být sháňka.“

„Vždyť jsi tomu krčmáři zaplatil.“

„To ano, ale tihle šizuňkové nedají pokoj, dokud je někdo opravdu pořádně neklepne přes prsty.“

„Ale oni tady drží mého tátu ve vězení.“

„Jak to víš?“

„Řekli mi, že když se nevrátím, tak ho zavřou jako podvodníka. Zatím ho zavřeli do vězení pro dlužníky, to proto, že jsem jim utekla.“

„Tak proto jsi s nimi jela?“

„Jistě, na mámu by zbyli všichni mí bráškové a sestřičky, a ona by je sama neuživila.“

„Tak se půjdeme podívat, jak je to s tím vězením,“ řekl Stavitel. „Ale nepůjdeme po ulici.“

Pronikli do nejbližšího sklepení, vylezli na druhé straně do dvora. Pomocí své hole utišil Stavitel jednoho psa, ale ne tak, aby mu ublížil. Otevřeli si cestu jednou vysokou zdí a sousední dům opět obešli sklepem. Z podzemí se dostali na ulici, která byla nedaleko hradeb. Bylo zde naprosté ticho, ruch od požáru se sem nepřenášel.

Otevřené průchody za sebou Stavitel pečlivě uzavřel.

Mohl si dojít pro koně, nikdo by mu asi v jeho hostinci nedělal potíže, ale během poslední půlhodiny si ve městě nadělal spoustu nepřátel. Nechtěl jitřit čerstvé rány. Zbudoval kamenný úkryt těsně u hradeb, oba se do něj těsně vešli.

Za chvíli zde bylo teplo jako v pelíšku, a Markéta přes přižité trauma rychle usnula. Musím jí zítra koupit nové šaty, přemítal Vojtěch, a pak si to půjdeme vyřídit s těmi, kdo uvěznili jejího otce.

Domkáře Jíru poznal začátkem jara, když náhodou přišel do vesnice, kam právě udeřil blesk a spálil na troud Jírovu novou chalupu. Stavitel postavil nový domek, a ač nerad, nechal si od Jíry zaplatit půldruhým rokem. Jinak to nešlo.

Tam se setkal s Markétou, a později u ní objevil nesmírný talent pro stavitelství. Odešla s ním, stala se jeho žákyní, a dnes poprvé jí nové umění zachránilo život.

Vojtěch už si nedovedl představit, že by chodil po světě sám. Ale k tomu, aby se Markéta vyučila novému řemeslu, zbývalo ještě dobrých deset let. Napřed ji musí seznámit se základy stavitelství a ukázat jí všechny významné stavby v Evropě i na blízkém východě. Musejí projít Německo, Nizozemsko, Anglii, Francii, Španělsko, Itálii, Markéta se musí seznámit i se základy arabského stavitelství, musí vidět všechny stavební styly, musí umět stavět mosty i paláce, kaple i rodinné domky, fary i brány, a hlavně hradby a jiná opevnění. Teprve potom mohou dojít do Teheránu, kde Markéta složí stavitelské zkoušky. Nebude to jednoduché, toto povolání není bezpečné, dokonce už i v mírumilovných Čechách existují lidé, které mu nepřejí.

Stavitel uvažoval, zda se má vůbec vrátit tam, odkud ho vyhnali.

Ale čeká na něj katedrála, a on si vždycky přál účastnit se právě stavby katedrály.

Pak usnul.

Temná noc a studený vítr katedrále nesvědčily. Ke čtvrté hodině ranní se zřítil další sloup, klenba jako zázrakem zůstala viset.

Otec Cyril se v té době modlil v klášterní kapli. Přeříkával si nesrozumitelná slovíčka, a kdo by jej zaslechl, možná by se podivil, jaká jsou jeho nejniternější přání.

Krátce po rozednění zastavil káru taženou oslíkem, dopravující na místní trh zboží, podivný vysoký člověk s dlouhou holí. Nepustil trhovce dál, dokud mu neprodal jedny dívčí šaty a jeden kožíšek. Měl tvrdou nehybnou tvář a jasný, velitelský hlas. A nesmlouval.

Stavitel i s Markétou dorazili k městskému vězení, zřízenému v jedné z obranných věží, před devátou hodinou ranní. Markéta se velice těšila z nového kožíšku; nikdy nic takového neměla a celou cestu vyprávěla o tom, jak hřeje, a že je lepší, než nosila manželka pana rychtáře.

Cestu jim zastoupil biřic, ale Stavitel ho odstrčil. Když chtěl strážce zákona zaútočit, zjistil, že jeho halapartna je zlomená a sekyrka se válí na zemi. Když ji zvedl, aby ji použil jako náhradní zbraň, viděl, že ostří je zcela stržené a hrot zlomený. Vztekle praštil zbytky své zbraně o zem, to už ale Stavitel i s děvčetem zmizeli uvnitř.

„Žádám, abyste propustili vězně Jíru. Je tady pro dluhy, které už jsou zaplaceny.“

„Tak pomalu, pomalu,“ zvedla hlavu od nějakého pergamenu úřední osoba. Byl to zjevně místní rychtář, jak se dalo soudit podle insignií pověšených za ním na zdi. Byl to již starší muž kolem padesátky, ale vypadal na pohled rozumně. „Kdo jsi, pane.“

„Na tom nezáleží,“ odvětil Vojtěch. „Chci ti jenom říct, že jsem právě zaplatil Jírův dluh…“

„To je on!“ ozvalo se za ním. Vojtěch si málem odplivl. Do strážnice právě vtrhl s velkým halasem kuplíř, kterého už vysekali z jeho dřevěného vězení. „Tenhle člověk mi zapálil stavení.“

„A vyhořelo?“ ptal se Vojtěch.

„Ne, ale…“

„Tak co zdržuješ. Krom toho vězení zapálili ti chlapi, které jsi na mne poštval. Měl bych podat žalobu na tebe, že jsi chtěl mne a mou žákyni zabít, ale budu shovívavý.“

„To není tvá žákyně, toto děvče pracuje u mne.“

„Vyplatil jsem ji!“

„Nepamatuji se.“

„Však ty si brzy vzpomeneš, vyhrň kabát a košili!“

„Proč bych to dělal?“ zrudl kuplíř.

„Pane rychtáři, důkaz o tom, že jsem vyplatil dívku Markétu z otroctví u tohoto pána, najdete na jeho těle.“

„Pane Lužický, možná byste mohl pro klid duše.“

„Zbláznili jste se oba?“

„Ale vůbec ne,“ řekl Stavitel a bleskově roztrhl na kuplíři kabát a zvedl mu podolek košile. Na jeho kulatém břiše se objevilo šedesát stříbrných grošů, které tam Stavitel přilepil, když jej uvěznil v dřevěné kleci. Groše byly sestaveny do jednoduchého nápisu:

„LHÁŘ.“

„Tak, teď snad můžete propustit domkáře Jíru, rychtáři.“

„To nepůjde, pane,“ odvětil rychtář.

„Proč, dluh je přece zaplacen.“

„To možná ano, ale žádný Jíra v tomto vězení není.“

„Tak co…“ Vojtěch pohlédl nenávistně na kuplíře. „Tak ty sis to vymyslel, aby to děvče jelo s tebou ochotněji?“

„No… Snad jí můžu napovídat, co chci. Patřila mně.“

„Ale už ti nepatří. Ostatně, nepatřila ti nikdy. Kdoví, zda jsi jejímu otci vůbec něco zaplatil. Víš, chtěl jsem ti ty stříbrňáky z břicha odlepit, ale teď ti je tam nechám. Jsem zvědav, jak budeš kňučet, až ti je felčar bude strhávat i s kůží.“

„Rychtáři, ty to tak necháš?“

„Lituji, tady není nic proti zákonu, to děvče je vyplaceno a může odejít,“ rozhodil rychtář rukama. Bylo vidět, že kuplíře Lužického nemá vůbec v lásce, a potutelně se usmíval, když viděl jeho pohanu.

Opustili město o hodinu později, jeli na koni. Nikdo jim nebránil v odjezdu.

Na rozcestí, kde Stavitele dohonil posel, přijeli kolem jedenácté hodiny. Pokud si pospíší a pokud se počasí nezhorší, mohou být před soumrakem ve městě, které tak úpěnlivě volá o pomoc.

O míli dál dohonil Stavitel posla. Kráčel pěšky ke svému městu a dost se loudal. Věru, příliš se mu tam nechtělo, domyslel si, co ho asi čeká, když se vrátí bez koně i bez Stavitele.

Stavitel mu svěřil Markétu a řekl mu, že si ještě jednou vypůjčí jeho koně. Oni mohou dojít do města pěšky. Vojtěch hodil poslovi tři groše na ubytování v zájezdním hostinci a na jídlo.

Pak vyrazil na další cestu.

Jak předpokládal, přijel do města večer. Už byla tma.

Přesto chtěl hned vyhledat biskupa. Byl velice překvapen, když mu řekli, že biskup není ve městě, a zavedli ho k otci Cyrilovi.

Jakmile otec Cyril poprvé promluvil, poznal Vojtěch, že to byl právě tento mnich, který ho vyslýchal při podivné audienci.

Ani v jeho přítomnosti si Stavitel nesměl sednout, bylo zřejmé, že se církevní hodnostář musí hodně překonávat, aby hovořil s někým tak obyčejným. Hlas zněl povýšeně, slova byla úsečná, strohá. Spíš přikazoval, než žádal.

Poměrně přesně vysvětlil Staviteli, oč se jedná. Potřebuje zpevnit zbývající pilíře boční lodě a zajistit zbytek klenby před zřícením.

„Doufám, že Bůh vyslyší mé modlitby a nedopustí, aby náš jedinečný Stánek Boží podlehl zkáze,“ zhruba tak zněla každá druhá věta, jako by ne Stavitel, ale Bůh měl zastat veškerou práci, až nebylo jasné, k čemu vůbec potřebuje stavitele.

„Hned se vydám ke katedrále, abych posoudil rozsah škod,“ řekl Vojtěch, když otec Cyril udělal ve své řeči krátkou pauzu.

„Je přece tma, to nepočkáš na ráno?“

„To, co se stalo, poznám i v noci.“

„Zakázal jsem v noci rozdělávat poblíž katedrály ohně, podle rady pana Petra z Kunštátu.“

„Nebudu potřebovat oheň,“ dodal Stavitel. „Vrátím se ráno a budu tě informovat, otče Cyrile,“ řekl a volným krokem odešel. Tušil, že v mnichovi kypí krev, protože mu nedal žádný pokyn k odchodu, ale Vojtěch byl svým pánem a nepodřizoval se žádným církevním pravidlům.

Kdyby věděl, že slouží jen tomuhle pyšnému Cyrilovi, nehnul by ani prstem, ale věděl, že katedrála byla postavena pro lid a ne pro kněží. Ti jsou pomíjejiví, dobří nebo špatní, jací se právě narodí, ale katedrála zůstane. A lidé potřebují ke své víře kostely a katedrály.

Kolem chrámu bylo zcela pusto. Každý se bál, že by se mohly zhroutit další pilíře, nebo, nedej bože, celá klenba. Lidé si zachovávali náležitý odstup, nehledě na to, že teď, kolem půlnoci, nebylo ani v ulicích tohoto města příliš bezpečno. Vojtěch zahlédl jen dva nebo tři stíny, které se pokradmu plížily podél stěn a ukrývaly se v temných koutech. Mohli to být zloději, nebo také milenci hledající okno, kterým by mohli vlézt do teplého pokojíku.

Stavitel kráčel ulicí beze strachu.

Temná katedrála se nad ním tyčila v bezměsíčné noci jako mohutná masa kamene.

Šel najisto k místu, kde před několika dny zjistil podemleté základy. Právě tam našel tři pilíře v troskách, naskládaly se nevábně napříč boční lodí. Zřítil se zde strop a zničil přitom dvě boční kaple. Vzniklým otvorem mohl Stavitel hledět do nitra chrámu. Jeho oči teď viděly jako ve dne. Další dva boční pilíře byly tak nestabilní, že by je snad shodil silný závan větru. Co však bylo nejhoršího, v podobném stavu byly i tři pilíře podpírající střechu hlavní lodě. Byly mnohem mohutnější a vyšší, a kdyby se zřítily, mohly by s sebou strhnout další a vyvolat tak dominový efekt.

Jeho zrak teď pronikal hluboko do podzemí, a stav podloží ho v jeho mínění ujistil. Tento chrám je odsouzen ke zkáze, pokud někdo v nejbližší době nezpevní základy stavby.

Pravděpodobně na nějakou dobu zachrání pilíře před zřícením mráz, okolní půda ztuhne na kámen, ale sám led nahlodá vnitřní strukturu stavby, voda pronikne do spár mezi kameny, které se uvolnily, a další zkáza je neodvratná. Nejpozději na jaře, v nejlepším případě se tragédie dá odložit o rok, budou-li nebesa příznivě nakloněna.

Naopak se mu docela zamlouval stav věže, která měla samostatné základy a zdálo se, že jejím autorem byl jiný stavitel.

V žádném případě se na stavbě nemohl podílet někdo z jeho druhů, stavitelů, kteří prošli zkouškou perského kříže. Nikdo z nich by neodvedl tak nedbalou práci.

Stavitel si odplivl, protože to, co zde viděl, bylo jen důsledkem pýchy biskupa a jeho předchůdců. Všichni chtěli zvednout stěny chrámu vysoko k nebesům, a zapomínali na to, že tuto slávu je třeba založit na zemi.

Naproti tomu – tato katedrála byla románská, a Stavitel už viděl vznešené francouzské katedrály s vysokými stěnami, úzkými okny, lomenými oblouky, nádhernou sochařskou výzdobou. Kdyby se tento chrám zřítil, bylo by třeba postavit nový…

Ne, pokud tu bude otec Cyril, nikdo Vojtěchovi nesvěří stavbu psí boudy, natož katedrály. Ale na to, aby zpevnil stavbu, na to je jim Vojtěch dobrý. Věděl dobře, že ho brzy poženou dál jako špinavého psa.

Když se vrátil na klášterní dvůr, dověděl se, že otec Cyril už šel spát. Trochu se podivil, protože si myslel, že převor by se rád dověděl, jaký je stav jejich chrámu. Věděl však, jaké mají mniši zvyky.

Ve tři hodiny ráno našel převora v klášterní kapli v kajícné pokoře na klekátku. Vedl ranní pobožnost s dalšími třemi desítkami bratrů, kteří všichni v této noční hodině a v tom děsivém chladu vstali ze svých lůžek v ne vy topených celách a oděni jen řeholním rouchem z hrubého sukna, převázaným provazem, v lehkých opánkách na nohou, vyjadřovali svou pokoru před tím, kdo možná o tolik obětování ani nestál.

„Další sloupy boční lodě se zřítí během dvou nebo tří dnů, a hrozí i zřícení sloupů hlavní lodě,“ řekl Vojtěch, když otec Cyril na okamžik zvedl hlavu a vzhlédl k nebesům.

„Taková je vůle Boží,“ pronesl otec Cyril a zle se podíval na Vojtěcha. „A ty, neznabohu, neruš naši modlitbu, a přijď po snídani.“ Otec Cyril byl sluha boží, ale Vojtěchovi připadalo, jako by k němu jeho skřehotavým hlasem promlouval sám ďábel.

Přespal tedy na podlaze spolu s čtyřmi desítkami náhodných pocestných; přestože mnichové Vojtěcha naléhavě potřebovali, neobětovali pro něj ani volnou celu. K snídani dostal misku polévky, z níž vytáhl kusy tuřínu a zelí. K tomu přikusoval mizerný tuhý chléb.

Ale jak mohl zahlédnout, sami mniši nesnídali nic lepšího. Celým klášterem prolézal chlad, nikde neviděl žádná kamínka a nedovedl si představit, jak tady ti mniši žijí v zimě. Ostatně vytápěn nebyl ani sál parlatoria, kam si ho otec Cyril nechal zavolat.

„Nezajímají mne detaily, ty si nech pro odborné rozpravy. Potřebuji, abys stavbu zajistil natolik, aby nehrozilo další zřícení. To je vše.“

„Dobře, ale…“

„Dokážeš to?“

„Jistě.“

„Tak se do toho dej.“

„To není tak jednoduché. Je třeba zaplatit.“

„O penězích budeme mluvit, až zjistíme, že stavba drží a nespadne.“

„To nejde. Mně je potřeba zaplatit předem.“

Otcem Cyrilem to doslova trhlo. Vstal ze své nepohodlné židle a vztyčil se v celé výšce. Jeho ruka se napřáhla s namířeným prstem, jako kdyby chtěl Vojtěcha probodnout.

„Ty, ty máš tu drzost žádat o platbu předem? S naším klášterem obchodují desítky řemeslníků, a každému jsme vždy včas zaplatili. Náš klášter nikdy nezůstal nikomu nic dlužen.“

„Jde o trochu jinou platbu,“ podotkl Stavitel. A vysvětlil otci Cyrilovi, jak je to s platbou za jeho stavby.

Vojtěch nečekal, že by bledá tvář otce Cyrila mohla ještě víc zblednout. Bylo teď vidět, že se v tom muži odehrává krutý vnitřní boj. Dokázal si představit, co se nyní tou hlavou asi honí. Doslova viděl, jak na jazyku visí slovo „ďábel“. Ale pak se otec Cyril ovládl.

„Pravda, nikdo mi platit nemusí, ale já pak nemohu stavět,“ pokračoval Vojtěch.

„Tak ty chceš ukrojit z našeho života,“ zasípěl Vojtěch. „Copak nevíš, že k něčemu takovému má oprávnění jen Bůh?“ Bylo zřejmé, že otec Cyril našel ta správná slova.

„Je vůlí Boží, že ovládám toto řemeslo a mohu lidem posloužit, když to nejvíc potřebují,“ odvětil Stavitel.

„Vůle Boží? Ale kterého Boha, určitě jde o Boha těch mohamedánů, těch bezvěrců. Slyšel jsem, že to tvoje umění se učí někde v Arábii.“

„To nepopírám, mé umění posvětili v Teheránu. Ale já jsem přesvědčen, že existuje jen jeden Bůh, který k různým národům promlouvá různými způsoby a vyžaduje od nich odlišné obřady.“

Převor udělal znamení kříže.

„Dost, dost, dost těch kacířských myšlenek. Ostatně, nejsme tady na církevní rozpravě. Proč neuděláš výjimku, když jde o stavbu určenou ke slávě boží?“

„Protože bych pak musel platit sám. Velmi rychle bych zestárl a zemřel a nemohl bych tedy dál sloužit lidem. Ostatně postupuji podle klauzule svého cechu, kde je mi zakázáno sloužit lidem zdarma. Ber tak, jak to je, nebo půjdu jinam, kde mě uvidí raději než zde.“

Otec Cyril se asi na minutu odmlčel. Hleděl kamsi do prázdna a pak se zeptal:

„Kolik let chceš odkrojit z mého života?“

„Nemusí to být jen tvůj život, otče Cyrile,“ odvětil Vojtěch. „Platit mi mohou všichni, pro které je bazilika nějak důležitá. Tedy mniši, kostelník, farář, ba i pan biskup, a…“

Chtěl dodat, že i věřící, ale pak si to rozmyslel. Kdyby to řekl, neobětovali by mniši ze svého života ani minutu a nahnali by sem všechny žebráky.

„Kolik let je to dohromady?“

„Na zpevnění základů stačí asi patnáct let. Pokud bych měl ještě postavit všechny sloupy zpět na svá místa, postačí, když zaplatíte šedesát let. Myslím, že to není mnoho.“

„A bazilika potom bude v takovém stavu, jako kdyby se sloupy nikdy nezřítily?“

„Přesně v takovém.“

„A jak se zaručíš, že se ti při stavbě celý chrám nezřítí?“

„Nijak, ale kdyby se tak stalo, zavazuji se postavit ji na vlastní účet. I tak zní klauzule našeho cechu. Zpackanou stavbu napravíš, i kdybys měl zemřít.“

„Vrať se za hodinu,“ řekl převor a pokynul Staviteli, že je propuštěn.

Stavitel nechtěl, aby ho při práci někdo rušil. Proto začal až pojedenácté hodině večerní, a chtěl být hotov dřív, než ponocný odtroubí půlnoc. Ostatně ho nečekal příliš těžký úkol; základy, aniž to kdo tušil, zpevnil už ráno, a vlastně tím baziliku zajistil před dalším řícením zdivá. Riskoval, že mu nikdo nezaplatí, ale tady se mohl plně spolehnout na otce Cyrila a jeho pýchu. Otec Cyril nemohl připustit, aby bazilika padla. Aspoň zatím ne. Dokud neproběhne jmenování nového biskupa, musí ještě tato stavba stát.

Stavitel mu viděl až do žaludku – otec Cyril měl velké plány. Chtěl postavit novou katedrálu. K tomu ale musel být nejdřív biskupem a potom potřeboval sehnat dostatek peněz, anebo, aby podpořil své osobní ambice, mohl Vojtěcha zaměstnat na několik let na plný úvazek. V Čechách teď nebyl nikdo, kdo by dokázal stavět gotické chrámy. Musel by si pozvat drahé stavitele z ciziny, a Vojtěch, když se to vezme kolem a kolem, je levný. Jeho práce nestojí žádné peníze…

Za zpevnění základů mu zaplatili všichni mnichové, každý obětoval půl roku svého života, a jak se dověděl, činili tak z lásky k Bohu. Ale jak se dalo očekávat, obětovali každý ještě dalších devět měsíců. Otec Cyril si přál mít baziliku neporušenou. To se ale stalo až potom, co přišla ta zlá zpráva. Biskup Theodor z Krnova na své cestě neočekávaně zemřel.

Vojtěchovi to mohlo být jedno, pochopil dobře, že církev v tomto městě řídí představený kláštera a že starý a prostoduchý biskup je v jeho rukách loutkou.

Byl úplně klidný, k večeru se vrátil do města posel a přivedl Markétu živou a zdravou. Tím okamžikem za sebou vlastně spálila všechny mosty a uzavřela svou minulost. S rodnou vesnicí a její rodinou už ji spojovaly jen vzpomínky, stejně jako Vojtěcha. A Vojtěch věděl, že do své rodné vsi už se nikdy nevrátí.

Mezi staviteli se tradovalo, že návratem do rodného místa se uzavírá životní dráha každého Stavitele, pak už čeká jen milosrdná smrt. Totéž tedy čeká i Markétu, pokud někdy složí stavitelské zkoušky. K tomu ale ještě vede dlouhá cesta.

Ubytovali se pro tuto noc v hostinci, ale Vojtěch, když se přesvědčil, že nehrozí žádné nebezpečí, odešel, aby splnil úkol, za který dostal zaplaceno.

Teď nutil obří balvany, aby se pohnuly zpět k místu, kam je před půl stoletím zasadila lidská ruka. Mnohé kameny z pilířů byly prasklé; některé dokázal opravit, jiné zavrhl a dal pokyn zemi, aby vydala nový materiál, jejž svou vůlí opracoval do žádaného tvaru.

Všechny tři zřícené pilíře zvolna vyrůstaly a tvarovaly se do kruhového průřezu, a Vojtěch už uvažoval o tom, jak nad nimi rozprostře klenbu.

Pak si všiml pohybu v uličce podél klášterní zdi.

Nelíbilo se mu to, požádal otce Cyrila, aby mu během stavby zařídil klid. Ale zdálo se, že je to jen zvědavec. Byl to shrbený muž zahalený do dlouhého pláště, a jak jej tak Stavitel po očku sledoval, z jeho kroků bylo zřejmé, že je mladší, než se snaží vypadat.

Nemohl však nic dělat, musel se plně soustředit na stavbu, kterou nešlo přerušit, nebyly tu žádné podpěrné sloupy, žádné lešení. Vojtěch buď stavbu dokončí, nebo se sloupy opět zřítí tam, kde ležely před chvílí.

Na okamžik odvrátil pozornost a vše další bylo dílem okamžiku.

Ten muž shodil plášť z ramen a ukázalo se, že v rukou drží malý nástroj. Přiložil jej k rameni, cosi zadrnčelo.

Stavitel ucítil palčivou bolest v hrudi. Tak palčivou, že ji nedokázal přemoci a vydal hlasitý sten.

Pozvedl hlavu a na okamžik se zahleděl do tváře toho, kdo mu tak náhle, neočekávaně a zákeřně ublížil. Byla sice tma, ale přesto, že byl Stavitel těžce raněn, dokázal rozpoznat a zapamatovat si tvář útočníka. Ten se nyní otočil a dlouhými kočičími kroky prchal z místa činu.

Najatý vrah…

Neudržel se na nohou a zvolna klesal k zemi. Neudržel ani hůl, musel se plně soustředit na to, aby neztratil vědomí. Tušil totiž, co se stane, a nemýlil se.

Všechny tři pilíře byly ještě ve spodní části měkké, a proto se pomalu začaly hroutit. Padaly však ve zcela jiném směru než při předchozí tragédii. Dva z nich se kácely do nitra baziliky, jeden padal Staviteli přímo na hlavu.

Nemohl udělat krok stranou, který by nutně potřeboval, aby se vyhnul té nesmírné tíze kamene, mohl se jen snažit, aby kameny dopadly a nezranily ho. Stálo ho to nesmírné úsilí, a nakonec, když ustal rachot, zjistil, že leží přímo v otvoru vytvořeném dvěma kameny, které se o sebe navzájem opíraly a tvořily jakousi stříšku.

Rachot se však ozval znovu, i když všechny tři pilíře už dopadly na zem. Pohyb, který způsobily, se přenesl na další pilíře, které držely střechu nejvyšší lodi, a Stavitel ze své pozice nemohl vidět, jen tušil, že se postupně řítí k zemi celá katedrála.

Hřmot to byl nesmírný, oči, ústa i nos měl zalepený prachem, nemohl dýchat, cítil prudkou bolest na hrudi a věděl, že z rány tryská proudem jasná krev.

Dřív, než přijde jakákoli pomoc, nutně musí vykrvácet. Střela z kuše sice nezasáhla srdce, ale přeťala aortu.

Musel si pomoci sám. Musí ale vytrvat, nesmí omdlít. Využil veškerého svého umění, aby odkudsi z kostí vydoloval dostatečné množství nerostného materiálu, kterým pomalu obklopil místo, jímž mu z cévy unikala drahocenná krev. Viděl teď do nitra svého těla jako do každé jiné stavby, a mohl tak řídit pohyb molekul cévním řečištěm tam, kde bylo třeba zbudovat zátaras.

Kamenný prstenec pomalu svíral kritické místo v těle a krvácení pozvolna ustávalo.

Šíp však stále vězel v ráně a bylo třeba jej uvolnit. Nedal se jednoduše vytáhnout, bránil v tom jeho tvar.

Bolest to byla strašlivá, když vlastníma rukama rozšiřoval otvor, kterým šíp vnikl do těla. Dvakrát musel přestat a soustředit celou svou vůli na potlačení bolesti, pak začala znovu a znovu, až nakonec vytrhl šíp z jeho lůžka. Krev znovu vytryskla, ale vápenitá skořápka záhy otvor uzavřela.

Musel doufat, že céva se uzavře sama; pokud ne, bude chodit s vápencovým prstencem kolem aorty do konce života.

Srdce mu divoce bilo a Stavitel teď cítil každý jeho úder jako dotyk rozžhaveného železa.

Ale ještě bylo třeba zacelit ránu po šípu, a když se tak stalo, ležel klidně pod dvojicí kamenů a neměl sílu, aby se odplazil dál. Pomalu se mu zavíraly oči. Teď to nebyl spánek, ale mdloba, a současně měl strašlivý pocit ze skutečnosti, že poprvé v životě nedokázal vykonat práci, za kterou dostal zaplaceno.

Tak ho tam našli ležet, když se konečně měšťané s pochodněmi v rukou, se odvážili přiblížit k troskám baziliky. Vedle něj našli jen šíp s ulomeným hrotem a jeho dlouhou hůl. Šíp nechali ležet na místě, ale hůl vzali s sebou, když ho odnášeli do klášterního špitálu.

Občas se probudil, a pak nad sebou šedý viděl strop, jindy zase stíny, nikdy však boha nebo anděly. Někdy cítil, jak mu kdosi otírá zpocené čelo, jindy zase, jak ho starostlivé ruce myjí a odnášejí tělesné nečistoty.

Nevěděl, že ze spaní tak dlouho volal slovo: „Hůl!“ až mu ji dali do ruky a teprve potom se uklidnil.

Někdy slyšel milé hlasy, které poznával, jindy zase nadávky, sténání nebo dokonce nelidský řev.

A pak se po několika dnech probudil a oči už zůstaly otevřené.

Pohlédl do očí mladému muži v řeholním rouchu; seděl vedle něj na pelesti lůžka a držel v ruce nějaký nástroj.

„Co to děláš?“ zeptal se, jeho hlas byl slabý, sotva sípal.

„Chci ti pustit žilou, pane,“ zněla odpověď. „Máš v těle příliš mnoho špatné krve.“

„Ne, nedělej to,“ požádal Stavitel mnicha.

„Jsi velmi nemocen, pane, to ti pomůže.“

Ano, pomůže, pomyslel si Stavitel. Leda do hrobu. Nikdo neví lépe než já, kolik jsem ztratil krve při tom neštěstí, a on mi chce z těla vypustit ještě další.

Pozvedl druhou ruku a chtěl mnicha zadržet, ruka ale bezvládně spadla zpět na lůžko. Tak v sobě sebral poslední zbytky sil a pokryl loketní jamku vápenitou vrstvou.

„Co se to děje?“ divil se mnich. „Nemohu ti rozříznout kůži!“

„Říkal jsem, abys to nedělal. Nechci, abys mi pouštěl žilou.“

„Ale jak tě pak mám léčit?“

„Nepotřebuji, aby mě někdo léčil, a už vůbec ne pouštěním žilou,“ dodal Stavitel. Cítil, jak znovu upadá do bezvědomí, ale to by mu ten svědomitý mnich mohl zkusit pustit žilou z druhé ruky. Snažil se ze všech sil držet při vědomí a v duchu proklínal ten evropský způsob léčby, sestávající z přikládání pijavek, baněk a pouštění žilou.

Kdyby sem radši zavolali nějakou babku kořenářku, ale tu si připomněl otce Cyrila, který by takovou babku jistě obžaloval z čarodějnictví, a pak si vzpomněl na všechno.

Snad usnul, snad opět upadl do bezvědomí, ale když se probudil, viděl před sebou jeptišku, která mu dávala napít horké polévky. A od toho okamžiku opět nabýval sil.

A pak byl najednou jinde. Nebránil se, když ho odváděli. Namísto rozlehlého sálu klášterního špitálu se octl v podzemní kobce, namísto návštěvy jeho Markéty sem chodil jen žalářník chrastící klíči. Namísto teplé polévky dostával vodu a tvrdý chléb.

Snadno mohl kobku opustit, ale zatím to neudělal. Mohl vzít Markétu a prchnout z města, ale to by nebylo k ničemu. Tady se přece dokonale znemožnil, a jeho špatná pověst ho bude předcházet. On to přece byl, kdo zbořil katedrálu, a nikdo si neobjedná takového stavitele ani ke stavbě prasečího chlívku.

Musí zůstat tady a musí své jméno očistit, musí dokázat, co způsobilo to neštěstí a jak se to stalo. Musí navíc odhalit pravého viníka těch událostí, musí odhalit lidskou samolibost.

Přimotal se bezděky k vysoké politické hře, kde šlo o moc a o bohatství. Rozhodl se, že v té hře nebude pouhým pěšákem, a tak v klidu vyčkal dne, kdy se mělo rozhodnout.

Myslel si, že půjde před soud, ale zatím jej odvedli do mučírny. Tam čekal otce Cyril, kat se dvěma pohůnky a jakýsi neznámý mnich v černé sutaně. Inkvizitor, pochopil Vojtěch.

„Co ta hůl, přece si s sebou nemůže kacíř brát hůl,“ slyšel namítat inkvizitora, ale pak se tón jeho hlasu změnil.

„Nu ovšem, hůl, jak mě mohlo napadnout mu ji brát.“

A tak zůstal Stavitel stát tváří v tvář svým soudcům, s holí v ruce, už plný sil, byť přece jen poněkud hladový.

„Staviteli Vojtěchu,“ pronesl chladně otec Cyril. Jeho hlas v těsném prostoru působil obzvláště nenávistně. „Biskupská stolice v tomto městě nabyla přesvědčení, že své nekalé rejdy provozuješ s pomocí ďáblovou. Z tohoto zločinu jsi byl už jednou obviněn, ale díky milosrdenství pana biskupa Theodora z Krnova, budiž mu země lehká, jsi byl omilostněn a bylo ti doporučeno odejít z města. Ty ses však vrátil.“

„Na tvou úpěnlivou prosbu, otče Cyrile,“ odrazil útok Stavitel, a s překvapením pozoroval, jaká se s otcem Cyrilem stala změna. Totam bylo prosté oblečení mnicha, to prosté hrubé roucho. Nyní měl na sobě překrásně vyšívaný bílý ornát s fialovým pláštěm a fialovou čapkou. Bylo zjevné, že otec Cyril mezitím velice povýšil, stal se nejvyšším představitelem diecéze.

„Nepřerušuj mě!“ vykřikl zlostě biskup Cyril. „Tvým zásahem se stalo, že náš boží Stánek, bazilika Nanebevzetí panny Marie, se zřítila, což způsobilo naší církvi, obyvatelům města i slávě Boží nepředstavitelné škody. Víme, že jeden člověk sám není schopen něco takového učinit. Dle očitých svědků jsi však té noci svými čáry a s pomocí ďáblovou způsobil nevídanou katastrofu.“

„Dobře víš, že jsem slíbil katedrálu podepřít, aby se nezřítila, a chtěl jsem dokonce i opravit zřícenou střechu. Někdo však po mně vystřelil z kuše!“

„Já jsem ještě neskončil, Staviteli Vojtěchu!“ prskal biskup. „Na obhajobu budeš mít ještě dost času. Proto tě vyzýváme, abys spojení s ďáblem doznal a ulehčil tak své duši. V opačném případě použijeme jiných prostředků.“

Na ta slova udělal jeden krok kat i neznámý muž v pozadí, kterého Vojtěch považoval za inkvizitora. Byl mladý, štíhlý, oblečený v černém řeholním rouchu. Vojtěch se s ním nikdy nesetkal, nepatřil tedy k místnímu klášteru.

„Myslím, že jsem vše vysvětlil panu biskupovi Theodoru z Krnova již při první audienci. Ovládám umění arabských Stavitelů a jeho pomocí pomáhám lidem a mohu tak i šířit slávu Boží na zemi, pokud mi někdo svěří stavbu křížku, kaple, fary či dokonce kostela. Na svůj úkol vždy stačím, pokud mě ovšem nikdo nevyruší. Zákeřný útok kuší v době, kdy jsem stavěl spadlé pilíře, způsobil, že jsem nemohl stavbu uhlídat. Proto spadla. Najděte toho muže.“

„Zesnulý biskup Theodor z Krnova byl sice bohabojným a čestným mužem, ale zároveň měl slabost pro kacíře a nechával jim volné pole působnosti. Ty časy skončily.“

„Ty sám, otče Cyrile, jsi mě povolal zpět, a teď mě chceš soudit pro kacířství?“

„Já jsem tě nepovolal, to se mýlíš. Vzpomeň si dobře, pozvání ti adresoval ještě biskup Theodor. Tobě teď zbývá jediné – doznat spojení s ďáblem a očistit tak aspoň trochu svou duši, než vstoupí do očistce.“

„Nikdy se k něčemu takovému nedoznám. To bych lhal před lidmi, před církví i před Bohem,“ odtušil rozhodně Vojtěch. Věděl dobře, co teď bude následovat.

„Mistře Jindřichu, konej tedy svou povinnost,“ řekl biskup a obrátil se ještě k inkvizitorovi, něco mu pošeptal, a pak klidně odešel.

Má slabé nervy, nechce to vidět, napadlo Vojtěcha, a pomyslel si, jak rád by toho samolibého panáka viděl právě na těch mučidlech, která mu mistr kat začínal ukazovat. Skřipec, žebřík, rozžhavené železo, kleště na trhání nehtů, španělská bota. A pak hranice, ale tu určitě postaví někde za městem.

Železo, dřevo, oheň, voda. To vše je stavební materiál, pochvaloval si Vojtěch a byl zvědav na další představení.

Začali ohněm. Již dobře čtvrt hodiny přiživoval jeden z katových pomocníků plameny výhně šlapáním měchu. Oba kusy železa byly rozžhavené do běla. Sám kat Jindřich podržel ten žhoucí kousek kovu Vojtěchovi před očima. Snad mi nechce vypálit oči, napadlo Vojtěcha.

Jeden z pomocníků serval mučenému z těla košili a kat mu chtěl přiložit železo na hruď. Vojtěch by ho snadno mohl odmrštit svou holí, mohl by dokonce všechny čtyři lidi v mučírně pozabíjet během desítky vteřin. Ale nechtěl to udělat, musel očistit svou pověst a tím by si nepomohl.

Oba katovi pomocníci jej drželi za ruce. Stisk byl pevný, ale Vojtěch věděl, jak se jim vysmeknout. Neudělal to.

Způsobil však, že se železo rázem rozžhavilo celé, včetně kleští, které kat použil, aby se nepopálil. Zděšený pustil nástroj na podlahu, a v zoufalství strčil popálené ruce do vědra s vodou.

Vojtěch odstrčil oba překvapené katany a sehnul se pro kleště.

„Copak se ti přihodilo, mistře Jindřichu, snad ses nespálil těmito kleštěmi.“ Sledoval úžas v katově tváři – Vojtěch držel kleště holýma rukama. Oháněl se jimi jako mečem a všichni jeho mučitelé zděšeně uskakovali.

Pak je odhodil do plamenů. Katův pomocník už dávno zapomněl, že má šlapat měchy.

„Spoutejte ho!“ vykřikl kat. „Řetězy!“

Řetězy jsou nesmírně vhodné na spoutání mučené oběti. Připoutat Vojtěcha ke sloupu trvalo necelou minutu.

 

Když se však kat s rozžhaveným železem v ruce přiblížil k Vojtěchovi, zjistil, že Vojtěch je opět volný a řetěz s několika přetrženými články leží bezmocně na kamenné podlaze a je zjevně k nepotřebě.

„Podržte ho všichni tři!“ vykřikl inkvizitor. Bylo vidět, jak je rudý ve tváři. On vlastně měl jen dohlížet na to, co se tady děje, a zapisovat Vojtěchova slova, ale rovněž se nechal strhnout nepochopitelným vzdorem.

Tři muži drželi Vojtěcha za ruce, zatímco sám představitel církve postupoval blíž s kusem rozžhaveného železa v ruce; pro jistotu si vzal tlusté rukavice.

Zděšeně vykřikl, když mu rukavice vzplanuly. Zatímco je strhával z rukou, což nebylo tak jednoduché, opisoval žhavý kousek železa ve vzduchu dramatickou křivku, aby pak dopadl hrotem přímo na jeho záda.

Stavitel trpělivě stál uprostřed místnosti, svou hůl nadále třímal v ruce a pozoroval trojici mučitelů, kteří se radili. Inkvizitor ležel na podlaze a sténal; nikdo mu nešel pomoci, asi toho pána tady neměli příliš rádi.

Rozhodnutí bylo jasné, bude se věšet na skřipec.

Stavitel vrhl letmý pohled vzhůru, kde u stropu visela kladka na napůl prohnilém trámu. Přes kladku byl přehozen konopný provaz, už značně opotřebovaný.

Nechal katovy pomocníky, ať dělají, co se jim zamane. Přivázali mu k nohám dobře dvousetlibrové závaží, ruce mu svázali za zády a začali točit vrátkem.

Stavitel se skoro usmál nad těmi nejapnými postupy. On jediný tady věděl, jak by mu mohli způsobit opravdovou bolest, jak by ho mohli donutit když ne přiznat se k tomu, co by chtěli slyšet, tak aspoň trpět. Zachoval však vážnost chvíle. Dřív, než se mu mohly nohy odpoutat od země, provaz se přetrhl. Vypadalo to zcela přirozeně, protože stavitel už byl v předklonu a nechybělo moc a nohy by ztratily kontakt s podlahou.

Kat sprostě zaklel a nařídil pomocníkům, aby vyměnili provaz. To se jim nepodařilo, protože první z nich spadl ze žebříku, když se v něm zlomily dvě příčky, a druhý zjistil, že provaz je tak zauzlovaný, že jej není možné rozvázat.

„Tady by vám možná pomohl Alexandr Makedonský,“ ušklíbl se Vojtěch, ale mučitelé jeho narážku nepochopili.

„Na žebřík s ním,“ velel kat, ale výsledek byl stejný. Celé to složité zařízení se ukázalo být k nepotřebě, protože se zcela polámalo vratidlo, a navíc se v mučírně nenašel jediný kus lana, na kterém by nebyl žádný uzel.

Stavitel to vše pozoroval opět s volnýma rukama, opíraje se o hůl.

„Vím, co na něj bude platit,“ zasípěl inkvizitor. Něco zašeptal katovi a ten někam poslal pomocníky; Stavitel je neslyšel.

Pohled na inkvizitora byl žalostný. Dosud čistý a nažehlený oděv měl zcela poničený, potrhaný, bylo vidět kusy kůže s krvavými šrámy a velkými spáleninami. Bude rád, když to přežije, říkal si Vojtěch. Ale inkvizitor nedbal, že je raněn, jeho mysl byla zaplněna bezmezným vztekem a zuřivou nenávistí. Rád by si to se Stavitelem vyřídil vlastníma rukama, ale už si uvědomil, že se tady střetává s dosud nepoznanou silou, což ho utvrdilo v jednoznačném přesvědčení, že za tím vším musí stát ďábel.

Obcházel mučírnu s kropáčem v ruce a do všech koutů stříkal svěcenou vodu, ale jediným výsledkem jeho snažení byl sykot páry, když kapky vody dopadly na něco žhavého.

Sám kat z toho všeho zatím vyšel takřka nejlépe, hlavně proto, že se držel víc v pozadí. Měl jen popálené ruce a napůl ohořelou košili.

A pak, asi po deseti minutách trapného klidu, se opět objevili katovi pomocníci a vedli – Markétu.

„Myslím, že je ti to teď jasné, mistře Staviteli,“ řekl chladně inkvizitor. „Když z tebe nedostaneme přiznání mučením, tak to zkusíme jinak. Pověste to děvče na žebřík!“

Ve Staviteli se v té chvíli doslova začala vařit krev. Nikdy ho nenapadlo, že by mohlo být v těch lidech tolik podlosti, že by mohli jednat tak zákeřně. Podobné metody mu byly zcela odporné a opět se utvrdil v poznání, že církev svatá je právě tak prohnilá, jak se navenek staví v rouše beránčím.

„Vojtěchu,“ lehce vzlykla Markéta, když se k ní sápaly ruce katových pomocníků, aby z ní servaly hrubé lněné šaty.

V tu chvíli se rozpoutalo v mučírně pravé peklo. Stavitel pevně uchopil svou hůl a použil jí jako zbraně, proti které neměl nikdo z těch čtyř žádné obrany. Probodl jednoho z katových pomocníků, trefil ho přímo do jater a jeho skučící tělo, když se hroutilo k zemi, odkopl do rohu. Mistrně vedený řez prořízl hrdlo druhého katana a ten, neschopen vydat hlásku, chvíli hleděl s vytřeštěnýma očima před sebe a sledoval tryskající krev, která dopadala na vše kolem. Pak se bezmocně zhroutil.

Samotnému katu Jindřichovi vrazil Vojtěch tupý hrot hole do úst. Zuby se sypaly jako mouka, kat se dávil vlastní krví, padl na podlahu a bezmocně sténal.

Sám inkvizitor visel o dvě minuty později na žebříku, který se ukázal být naprosto v pořádku. Jeho ruce i nohy svíraly napjaté provazy a Stavitel klidně točil vrátkem. Z inkvizitorových úst se ozýval strašlivý řev.

Stavitel na chvíli ustal, zajistil vrátek klínem a přistoupil k tomu tajemnému muži. Stáhl mu kápi z hlavy.

Díval se do tváře s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy. Z toho pohledu čišel děs. Ucítil zápach, mučenému světci povolil svěrač.

„Tušil jsem, že to jsi ty,“ řekl chladně Vojtěch. „Takže žádný inkvizitor, jen šedá eminence jeho Svatosti biskupa Cyrila,“ dodal Vojtěch a odvrátil se.

„Teď víš, jak se cítí lidé, které necháváš takovým způsobem mučit,“ dodal klidně Vojtěch a pootočil vrátkem ještě o hodný kus. Řev přešel v naprosté vytí, v němž nebylo už vůbec nic lidského.

„Vojtěchu,“ držela ho Markéta za ruce, „To přece nesmíš, to nejde.“

„Jsi moc útlocitná, Markétko,“ řekl Vojtěch a Markéta jeho hlas nepoznávala. „Právě tohle chtěli ti lidé udělat tobě. A to se neodpouští.“

„Vždyť tě zabijí!“ zvolala Markéta. Nemyslela tuhle žalostnou trojici, ale tu hordu ozbrojenců, které si město platilo ke své ochraně.

„Už jsi někdy viděla, jak dopadne ten, kdo chce zabít Stavitele?“

„Vidím to tady všude kolem sebe.“

„To jsem byl ještě hodný. Markétko, ty zatím nevíš, jakou sílu získá Stavitel současně se svým uměním. I ty to budeš umět, a jak tak vidím tenhle svět, budu tě to muset naučit hodně rychle. Ještě dřív, než postavíš první dům.“

„Tak už dost, pojď, půjdeme pryč z toho strašlivého města.“

„Půjdeme, a to hodně brzy, ale napřed si tady ještě něco musíme vyřídit.“

Inkvizitor ztichl, milostivý bůh Hypnos, kterého církevní hodnostář neuznával, na něj seslal mdloby.

„Mistře Jindřichu,“ obrátil se Vojtěch k nešťastnému katovi. Ten jediný měl štěstí, že ho Vojtěch nezabil, ale to jen proto, že on nedržel Markétu. „Kdybych chtěl, mohl jsem kdykoli odejít a ani vy čtyři byste s tím nic nezmohli. Nevím, jak bys to potom vysvětloval biskupovi, ale možná, že by si město začalo hledat nového kata. Mám pro tebe uspokojivé řešení.“

Figura, která se potácela na vratkých nohou, už ničím nepřipomínala hrdého kata, který se před půlhodinou chystal vymámit z ubohé oběti přiznání.

„Jaké?“ zeptal se; chybějící zuby činily jeho řeč takřka nesrozumitelnou. V jeho očích mohl číst Vojtěch touhu po pomstě.

„Ne, příště mě do rukou nedostaneš, Mistře Jindřichu. A pokud ano, dopadne to s tebou hůř. Podívej se na ty své dva pohůnky. Teď ti ale navrhuji, abys nechal zavolat biskupa. Můžeš mu namluvit, co chceš. Chci hovořit jenom s ním, a přiznám se ke všemu a bez mučení. Neboj se, teď neuteču, počkám tady. Nemusíš se bát, nic se mu nestane. Možná, že pak i sám biskup získá na věc jiný názor.“

„A neřekneš mu, co se tady stalo?“

„Když mi vymůžeš pozvání u něj v rezidenci, pak sem už nemusí chodit. A uklidit tady můžeš sám. Ty dva,“ ukázal na obě mrtvoly, „mohla potkat běžná nehoda, a ten panák, co je natažený na žebříku, ten už svou hru dohrál. Sám biskup se postará o to, aby už nikdy nemluvil. Mám pro tebe slabost, vždyť i ty vykonáváš poctivé povolání. Ale neměli jste sahat na Markétu, to jste opravdu neměli.“

Kat se vrátil za půl hodiny. Byl už převlečený do čistého oděvu, ale svá zranění nijak zamaskovat nemohl.

„Biskup tě očekává, poslal pro tebe doprovod.“

Ve dveřích mučírny stanuli dva biřici s halapartnami.

„Tak je varuj, ať se o nic nepokoušejí, šlo by jim o život.“

„Jistě, to už jsem udělal, mistře Staviteli,“ řekl kat s pokorou.

A Vojtěch i s Markétou pokojně opustili to děsivé místo.

„Co ta hůl!“ vykřikl biskup, když spatřil Stavitele vcházet do přijímacího sálu s holí v ruce. Stavitel nedbal jeho slov a blížil se klidně ke stolu, pak si bez vyzvání sedl.

„Dnes s tebou budu jednat jako rovný s rovným, otče Cyrile,“ řekl. „A ta hůl…“

„Vždyť máš pravdu, můžeš si ji nechat,“ řekl sladce biskup. „Co máš na srdci, Mistře Staviteli?“

Vida, přece jen se něco k jeho uším doneslo, Stavitel si tu získal respekt. Ale tomuto biskupovi nebude věřit ani slovo.

„Pozval jsi mě sem, abych opravil napůl zřícenou katedrálu. Pokusil jsem se o to, ale byl jsem přitom zákeřně napaden a málem jsem přišel o život. Není zásluhou tvých ranhojičů, že jsem přežil zásah střelou z kuše, která málem trefila mé srdce. Ale pokud mě někdo takto hrubě vyruší během stavby, může to mít nedozírné následky. Bazilika se zřítila. Celá, kromě věže, která byla postavena solidně. Jistě si připomeneš, že jsem ti slíbil v případě neúspěchu postavit celý chrám znovu…“

„Ne, to nemohu připustit,“ sykl biskup.

„Proč ne?“

„Nemohu připustit, aby naše katedrála byla postavena s pomocí – Ďábla!“

To slovo, tak nepatřičné v církevním prostoru, otec Cyril přímo vykřikl.

„Když na to máš takový názor, je tedy na čase, abych se sbalil a šel dál. Poraďte si s pomocí boží, jak umíte.“

„Staviteli Vojtěchu, možná se ti podaří z našeho města odejít, ale věz, že všude s tebou půjde pověst stavitele, který jen dokázal pobořit katedrálu, namísto aby ji postavil.“

„Ano, přesně tohle jsem čekal a toho jsem se obával. Proto jsem zůstal v tomto městě, ale ne proto, abych se nechal mučit, ale abych své jméno očistil. A to se mi podařilo.“

„Jakpak?“

„Mám důkazy o tom, co vše se mi tady přihodilo, a kdo mi od samého počátku jen házel klacky pod nohy. A já si to také nenechám pro sebe,“

„A kdo to podle tebe měl být?“

Stavitelovy oči se zabodly do biskupovy tváře. Církevní hodnostář se tvářil netečně, ale byla to jen maska.

„Ty,“ zněla jednoduchá obžaloba.

To slovo vyloudilo na biskupově tváři úsměv.

„Ty, otče Cyrile, a to prostřednictvím tvého věrného služebníka. Najdeš ho na mučidlech, i když ho možná už sundali. Měl jsem sto chutí kromě toho, že jsem mu vykloubil kotníky, ještě mu zakroutit krkem, ale neudělal jsem to.

Poslouchej, jak to bylo. Ty to sice dobře víš, ale určitě neuškodí, když ti některé události připomenu. Když si mě tenkrát pozval biskup Theodor z Krnova, nebyl to on, s kým jsem hovořil.

Mluvil jsem s tajemným hlasem z pozadí, ozýval se odkudsi ze tmy, kam jsem neměl vidět. Stála tam řada mnichů v kutnách, a mezi nimi jsi byl ty, tenkrát ještě převor Cyril, který toužebně pošilhával po biskupském stolci. To ty jsi donutil biskupa, aby nad městem vyhlásil interdikt, už tehdy jsi cítil, že má přítomnost ti nepřinese nic dobrého. Vše se ale odehrálo jen k tvé škodě. Kdybys mě nechal, na jaře bych odešel a nikdy bych se do tohoto města nevrátil.

Ty jsi však byl jako posedlý, nesnesl jsi, že někdo, dle tvého názoru, staví proti přirozenosti, staví proti vůli boží, staví po způsobu arabských stavitelů. Od samého počátku jsi mě považoval za nebezpečného kacíře. Proto jsi mě vyštval z města.

Ale to ti nestačilo. Ty ses dověděl, že Markéta, moje žákyně, utekla před kuplířem, a nedalo ti moc práce toho kuplíře najít a pozvat ho sem.

Copak si nepamatuješ, jak jsi poté, co skončil můj výslech, přistoupil k jednomu z mnichů a prohodili jste spolu pár slov? Rozuměl jsem skoro všemu, a hlavně tomu, že kuplíř už je tady a Markétu si odvádí. Právě v tom okamžiku, kdy já jsem proti tomu nemohl nic udělat, protože jsem byl na návštěvě u pana biskupa.

Samozřejmější věděl, že si pro Markétu půjdu, a tam jsi zorganizoval přepadení. Jeden z těch šesti mužů, kteří po mně šli v té hanebné krčmě, byl právě tvůj věrný sluha, který snad byl mnichem, snad se za něj jenom vydával. Tehdy jsem to ještě nevěděl, jinak by byl jeho osud mnohem krušnější. Ale zapamatoval jsem si jeho tvář.

Potřetí jsem se s ním setkal, když jsem se pokusil vyzvednout sloupy katedrály. On to byl, kdo na mne vystřelil z kuše. Střílí zatraceně dobře, ale přece jen o kousek chybil. To je jediný okamžik, kdy jsem zranitelný, když stavím. Nemohu sledovat okolí, proto jsem nevěděl o nebezpečí. Myslel jsem, že tvé slovo je zárukou, otče Cyrile. Ale ty jsi chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou. Chtěl ses zbavit mě a současně i katedrály, abys to byl ty, kdo vyzvedne ve městě nový chrám Páně, pro tvou pochybnou věčnou slávu!

Ano, stal ses přes noc biskupem, volba proběhla podezřele rychle. Ale jak vlastně zemřel biskup Theodor z Krnova? Nebyla jeho smrt až příliš neočekávaná? Co sis to vlastně všechno vyprávěl se svým sluhou tam v té tmě? Nepadlo také pár slov o jedu?“

Vojtěch sledoval, jak biskupova tvář bledne, bylo to vidět i v tom chabém osvětlení několika blikajících svící.

„Lžeš, to lžeš!“ sípěl biskup.

„Vydrž ještě chvíli, teď přijde to hlavní. S tvým poskokem jsem se dnes viděl znovu. Byl sice zahalen kápí, ale on to byl, kdo řídil celé to trapné mučení, které mě mělo přinutit, abych se přiznal ke svazku s ďáblem. Žádný inkvizitor! Copak jsi tak bláhový? Ty věříš, že ten, kdo dokázal zařídit, aby ho nezavalily sloupy řítícího se chrámu, se nechá jen tak mučit primitivními nástroji ve sklepě?

Naopak, byl to tvůj poskok, kdo skončil na žebříku, a řekl mi ještě to, co jsem nevěděl.“

„I kdyby to všechno byla pravda, nic z toho nemůžeš použít, nemáš jediný důkaz pro tvé tvrzení. A kdo bude věřit tobě, ubohý potulný staviteli. Proti tobě stojí sama církev a já jsem jejím zástupcem, jsem biskup, rozumíš, a takového červa, jako jsi ty, zašlápnu, kdy budu chtít. A ten muž, kterého jsi mučil? Máš pravdu, tobě to říct mohu. Splnil své služby tak, jak mu velela povinnost. Už ho nepotřebuji. On byl jediný, kdo mohl proti mně něco říct, ale celý svět se doví, že právě ty jsi ho na mučidlech zabil.“

„To mi vůbec nevadí, můžeš vypustit jakoukoliv pomluvu, otče Cyrile. Pravdu si nosím s sebou.“

„A jakpak?“ řekl biskup posměšně. Už se mu vrátila barva do obličeje, už Vojtěch mohl v jeho očích číst tu největší zášť a cítil, jak se mu za čelem rodí další úklady proti jeho osobě. Kdyby to bylo možné, nechal by ho zabít už teď, ale dobře věděl, že si biskup Cyril přeje, aby Stavitel odešel z města živý a zdravý. Nebezpečí ho bude čekat cestou, v jiných městech, v jiných krajích, tam všude mohou čekat biskupovi vrazi.

„Pravdu mám tady,“ řekl Stavitel a ukázal na svou hůl. „Jen se dívej. Dobře se dívej.“

Místnost náhle potemněla a z nitra hole jako kdyby vyrazilo světlo, které oba přítomné muže obklopilo. Pomalu mizely stěny, podlaha, strop, stůl i židle, a náhle tu bylo prostranství s troskami katedrály, které pozvolna mizely a na jejich místě se začaly tyčit vysoké stěny s okny, vše prorůstalo lomenými oblouky, zaklenul se strop a kolem nich byl nyní interiér nádherné katedrály ve francouzském stylu, kdy slunečné světlo pronikalo dovnitř barevnými vitrážovými okny.

„Tak tohle jsem ti chtěl postavit, otče Cyrile. Zbude ti jen vzpomínka. Ale dívej se ještě, bude to zajímavější.“

Sen zmizel, jako když mávne kouzelnou hůlkou.

Ocitli se ve stejné místnosti, ve které teď byli, a přece to nebyla úplně stejná místnost. Tam, kde před chvílí ještě nikdo nestál, bylo vidět řadu deseti mnichů, a k nim se zvolna blížila postava oděná stejně prostě. Byl to otec Cyril, a zastavil se těsně u jednoho mnicha. Na okamžik se odhalila jeho tvář. Bylo zřejmé, že si něco tajně šeptají.

„Umím odezírat ze rtů, otče Cyrile, vím, že si vyprávíte o Markétě a jedech. Stačí ti takový důkaz? Nebo ještě ne? Tak se dívej lépe.“

Kolem byla náhle tmavá krčma, a proti Vojtěchovi stála čtveřice mužů. Dva z nich už leželi na zemi s krvácejícími ranami. Třetí se teprve chystal k útoku, ale když se k němu blížily plameny, s vytřeštěnýma očima couval ke dveřím. Bylo zřejmé, že je to tentýž muž, s nímž si otec Cyril tajně vyprávěl.

„Navíc je to zbabělec,“ prohodil Vojtěch. „A teď další scéna.“

Byla noc, temná ulička kolem katedrály. Kdosi se plížil tmou, zahalen pláštěm, který náhle shodil z ramen, a objevila se kuše. Krátké zaměření, a pak vyletěl blesk. I tentokrát mu bylo vidět do tváře, i tentokrát bylo zřejmé, že se jedná o téhož jedince.

Vidina pohasla, byli opět v přijímací místnosti.

„Nevím, jak se ten chlap jmenuje, nevím, kdo je to, ale vím jediné – bez tebe, otče Cyrile, by byl ničím, a možná se tím také záhy stane. Tuto hůl nosím všude s sebou, otče Cyrile. To, co jsi viděl, v ní zůstane ukryto navěky. Dokud budu žít. Nechám si to pro sebe, ale jen do té doby, dokud mě necháš na pokoji. Sotva se dovím, že o mně začneš šířit nepravdivé zvěsti, že za mnou pošleš vrahy nebo proti mně strojíš jakékoli úklady, tak ty obrázky uvidí třeba arcibiskup, nebo panovník, a dobře víš, že si dokážu získat přístup třeba i k papeži. A ti budou jednat. To by byl tvůj konec, otče Cyrile. Úkladný vrah na biskupském stolci, to nedokáže ututlat ani tak mocná organizace, jako je církev.“

„Ach ano, hůl,“ vydechl otec Cyril. „Já vím, tu ti přece nikdo nevezme.“

Stavitel odešel bez rozloučení, a biskup Cyril dlouho stál bez hnutí a přemítal nad tím, kde se v něm vzala ta myšlenka o stavitelově holi.

Byli tři dny a třicet mil daleko od toho proradného města.

„Vojtěchu, chtěla bych se podívat domů, jestli jsou táta s mámou i bráškové a sestry v pořádku, dřív… Dřív než odejdeme za hranice, vím, že se pak už asi nikdy sem na Moravu nevrátíme.“

„Jsi hodná, Markétko. To chceš vidět svého otce i přesto, že tě prodal do nevěstince?“

„Už jsem mu odpustila…“

„Ano, jistě, víš, Markétko, je to trochu jinak. Stavitel je jako ptáče, které vyletělo z rodného hnízda. Nikdy se tam už nevrátí. A pokud se tam vrátí, tak jen jednou v životě, tehdy, když cítí, že se blíží jeho konec. Stavitelé se vracejí domů zemřít.“

„Takže se tam nemohu vrátit?“

„Můžeš, Markétko, ale už jsi Stavitelkou. Našla bys tam svou smrt. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, myslel jsem, že tě k rodné vsi už nic nepoutá.“

Na chvíli poodešla, Vojtěch ji nechal být. Počkal, až se vypláče.

„A kdy to bude?“ zeptala se po chvíli. „Kolik je ti vlastně let?“

„Děvče, nikdo neví, jaká ho čeká budoucnost. A kolik je mi let? Neptej se, já sám to nevím… Sama poznáš.“

Pomalu kráčeli pěšinou, zahaleni do teplých kožíšků. Stavitel se opíral o svou hůl a hleděl do dáli. Tam někde před nimi je jiná země, jsou tam jiní lidé, a když Bůh dá, najdou tam i hodně práce.