Jak nádherný den, pomyslel si muž na prahu středního věku, rozvalující se pod košatým stromem. Slunce utopené v azuru zalévalo jasným svitem travnatý břeh posetý osamocenými stromy i modravou hladinu moře.
Prohrábl si kučeravé vlasy a přehodil stéblo trávy v ústech. Na chvíli se zamyšleně zahleděl na koráb, houpající se na vlnách v hlubších vodách. Pak sevřel husí brk, namočil jej do lahvičky a pokračoval v psaní do ohmatané knihy s koženými deskami.
Od břehu se k jeho pohodlnému travnímu loži mezitím belhal chlapík s barevným šátkem na hlavě, obnošený kabátec odkrýval dřevěný pahýl, který co chvíli s nadávkami vytahoval z měkké půdy.
„Kapitáne, je čas! Už signalizovali!“ zakřičel, když měl pracného belhání po suché zemi právě dost. „Jdu zpátky, nejsem nějaké suchozemské prase, abych tu ryl v hlíně!“ zahartusil ještě a vydal se zpět k člunu, vytaženému na stíněný břeh.
Kapitán s povzdechem vysušil inkoust na stránkách a zabouchl desky. Trochu ztěžka se zvedl na nohy a utrhl fialový plod z větve nad svou hlavou.
O chvíli později už seděl v člunu, a než se prohryzal k pecce, přirazili k mohutnému boku lodi, nesoucí hrdé jméno Křídla bouře. Na palubě si kapitán upravil šedivé roucho a rukávem přeleštil těžký, zlatý přívěsek na krku.
Pak se zahleděl k východnímu obzoru.
O vteřinku později tam náhle odnikud vybuchl oblak šedavé mlhy, která přešla do bílé a vzápětí, zatímco se rozpouštěla pod hněvivým náporem slunce, její Čelo prorazila ostrá příď další lodě.
Kapitán se pousmál, hrdý na svůj odhad, a mávl na bocmana.
„Pozdrav!“
Na vrchol stěžně vylétla vlajka a zaduněl táhlý hlas lodní trouby.
Druhý koráb, Šedý sokol, odpověděl stejně.
A za chvíli se trupy obou lodí míjely, coby okousaným ovocem dohodil.
Kapitán se zkoumavě zahleděl na ohořelou palubu, nalomený stěžeň a dvojici roztřepených děr těsně nad čarou ponoru. Vzápětí mávl na svůj protějšek, také oblečený v šedé roucho a pyšnící se zlatým přívěskem.
„Buď zdráv! Brázda byla dobrá, Garexi?“ zakřičel a zahodil mezi lodě ohryzanou pecku.
„Výborná a klidná. Ovšem vstup, to bylo horší. Můžu na palubu, Buxi?“
Buxus rozpřáhl paže.
„U mě i u tebe je Svaz, tak neváhej.“
Pak už objal starého přítele a vydali se do kajuty na pohár vína.
Garex si poškrábal čerstvý šrám na čele a hodil nohy na stoličku.
„Dostali jsme co proto. Ale zvládli jsme to,“ upil vína a polohlasem utrousil: „Ixamen už ne.“
Buxus chvíli mlčel a pak se taky napil. Nakonec protrhl zádumčivé ticho: „Je ho škoda. Kam jste se připletli, jestli to není tajné?“
„Hegemonie,“ mávl Garex rukou a unaveně pokračoval: „Měli jsme úkol a ti parchanti si na nás u vstupu počkali. Bylo jich pět a Ixamen nám kryl ústup.“
Buxus odložil víno a sepjal ruce pod bradou. Tiše vydechl, až se zamihotal plamen v lampě: „To muselo být něco opravdu důležitého… teď dál plout nemůžeš, ne s takovým poškozením.“
Garex pokýval hlavou a vytáhl zpod roucha listinu.
„No, Buxi, starý brachu, máš úplnou pravdu, a ač mě to moc netěší, musím tě zneužít. Tímhle tě pověřuji, právem mně daným, pokračováním naší cesty. Dokončení úkolu je teď na tvých bedrech, já mám náklad, co musí být doručen na Vaial.“
Kapitán Křídel bouře pomalu převzal listinu, zapečetěnou a označenou znakem nejvyššího mystéria.
„Znak Vnitřní rady…, to je opravdu vysoká hra,“ utrousil a napil se.
Garex se ušklíbl: „To rozhodně je, ale ty to zvládneš, hlavně je ale důležité, abys během cesty…“
Vprostřed věty jej přerušilo rozražení dveří a bocmanův výkřik.
„Kapitáni! Sokol se potápí!“
Garex zaklel tak, že si i Buxus rozšířil slovník, a vyrazil z kajuty. Zbylí dva členové Svazu ho vzápětí následovali.
Poškozený koráb se za praskání trupu nakláněl na bok. Garex neváhal, jeho boty krátce zaduněly na prknech a po stále uchyceném můstku přelétl na palubu své lodi.
Vzápětí už organizoval rychlý přesun hranaté bedny, ne větší než klasická rakev, na palubu Křídel bouře.
Buxus jen mrkl na kování, zámek a znaky Vnitřní rady, když se ozvalo zaburácení, za které by se nemusel stydět leckterý průměrný hrom, a rachot doplnil mnohohlasý řev námořníků.
Šedý Sokol se vzepjal, uprostřed trupu se rozlétla prasklina, a než Buxus stihl mrknout, – – – koráb se rozlomil na několik částí, to vše doprovázené mohutným oblakem dýmu a ohně.
Křídla bouře se zvedla na vlně a poslední můstek připojený k trosce praskl.
Buxova loď se ostře stočila od oblaku dýmu a změti trosek zničeného korábu, její náklon vyvolal další poplašený řev posádky. Kapitán se jen zachytil zábradlí a zaťal zuby.
Po chvíli se Křídla bouře zklidnila.
Buxus pak dlouho hleděl na trosky, pohupující se na vlnách.
Zachránili pouhou pětici námořníků. Garex a zbytek posádky zmizeli v ohni a mokrém hrobu mořské hlubiny.
Naplnili tak častý osud synů Vaialu.
„Pergle!“ zahalekal Buxus a nahnul se přes zábradlí. Bocman, usazený ve člunu pár desítek metrů od lodi, zvedl hlavu. Jen pomalu zavrtěl hlavou a pokynul námořníkům, aby zabrali. Za chvíli už zaduněl okraj člunu o trup Křídel bouře.
Na palubě přistoupil ke kapitánovi a utrousil: „Nic, všechno je na dně.“
Buxus se zhluboka nadechl a bez hnutí sledoval hru vln na místě, které spolklo jeho dlouholetého přítele.
Nakonec se otočil ke svému zástupci.
„Připravit k vyplutí, kurs ke vstupu.“
Těžkým krokem zamířil do své kajuty vypít si sklenku vína.
Druhou naplnil zpoloviny a na závěr ji vynesl na palubu a vylil do vln.
Poslední přípitek.
Pak, zatímco byla loď připravená, plachty napjaté a připevněné, uchopil kormidlo.
Jako vždy ucítil, jak jeho náhrdelník ztěžkl, a pocit vlastní všem Lodivodům z Vaialu, pocit, který nikdy opravdu nezmizel, jej naplnil až po okraj duše.
Svět kolem se změnil v pohyblivou, tvárnou pavučinu. Nespočetně mnoho vlákének se křížilo a balilo okolí korábu do kokonu zdejšího světa.
Krátkým soustředěním lehce rozhrnul závoje před korábem.
Odpovědí byl sílící tah větru od zádi, radostně se hrnul do míst před lodí, kde malými škvírami ve struktuře tohoto světa mizel za jeho oponu. Do míst, kde na Buxe čekala brázda.
Za krátkou chvíli, poháněna soukromým větrem, dorazila Křídla bouře do oblasti, kde za tenounkým závojem číhalo cosi prázdného a hlubokého.
Vstup do brázdy.
Buxus přivřel oči a s malým bodnutím nevolnosti, jak to už tak bývalo, ten závoj protrhl.
Vše nakrátko obklopila mrazivá mlha a šeď vymazala slunce i oblohu.
A vzápětí loď plula v malé kaluži vody, obklopena šedivým tunelem, ubíhajícím zdánlivě odnikud nikam.
Buxus se uvolnil a otevřel oči. Křídla bouře plula brázdou, klidnou a precizně zformovanou. Kapitán byl spokojený, za pár hodin se vynoří u dalšího vstupu, který povede už přímo k Vaialu.
Vlk mnoha moří na mnoha světech se pousmál.
Už v duchu viděl úsměv na tváři své ženy a cítil teplo domova.
„Výstup!“ zakřičel kapitán, svíraje pevně kormidlo. Vzápětí přišel závan chladu a mizejícím oblakem šedavé mlhy po kolapsu brázdy se prodralo narudlé světlo.
Loď se okamžitě roztřásla a vzduch naplnilo hluboké, mnohohlasé burácení.
Posádka se s křikem začala míhat po palubě a snažila se udržet, přes bláznivý tanec paluby, na nohou. Buxus se divoce rozhlédl. Po jeho pravici se otevíralo samo peklo, jako z nejdivočejších představ. Vzduch byl naplněný černým dýmem a v širém okolí se za divokého sykotu nořily do vody rozžhavené kusy lávy. Místo pohostinného, zeleného ostrova s neškodnými polonahými domorodci žhnula na pobřeží pomalá řeka lávy, plynoucí od rozzuřených vulkánů v dáli. Nebe bylo naplněno temným dýmem a zápachem síry. Občas se dým protrhl a dovolil pohled na vzdálenější ostrůvky, kde další sopky také plivaly svůj zkázonosný déšť. Popel pršící z nebe rázem pokryl celou palubu.
Buxus zaklel a vytáhl krabičku skrývající citlivé zařízení pro sledování pohybu ve vláknech okolního světa.
Loď, zmítající se na rozbouřené hladině, vyrazila, občas manévrující od nebezpečných míst, kam dopadaly kusy žhavého kamení častěji.
Kapitán, se rty rozkousanými až do krve, mířil s korábem k blízkému vstupu.
Po palubě létalo vše, co námořníci nestihli připoutat.
Pergl se vytáhl po zábradlí až k Buxovi.
„Moc dlouho to nevydržíme!“ přeřval syčení moře a řev zuřící země. „V podpalubí je peklo!“
Buxus zanadával a strhl kormidlo. O kus dál dopadla nechutně velká hrouda řeřavé lávy.
„Vrhače?“ zasyčel na bocmana. Ten se přitáhl blíž a zabořil dřevěný pahýl do otvoru v palubě.
„Zatím v cajku…“, ale začíná se přehřívat hlavní okruh, chladíme, jak to jde.“
Kapitán se zašklebil. „Nemůžeme zatopit spodní komory, to by nás teď poslalo na dno.“
„To je fuk! Moře je stejně horký!“ zařval v odpověď bocman a odplivl si.
Výkřik z paluby na chvíli přehlušil řev živlů, námořník, zasažený žhnoucím kamenem, přelétl okraj paluby a zmizel ve vřících vlnách.
Buxus vychrlil další kletbu. Pak ztichl a křečovitě zavřel oči.
Mrazivá, šedá mlha svým chladem přinesla úlevu a bezpečí brázdy vyloudilo v celé posádce hluboký výdech.
Křídla bouře byla opět v tunelu mezi světy.
Vzápětí se námořníci rozběhli po palubě, šplhali do plachtoví a hasili všechna doutnající či hořící místa. Kapitán se vyčerpaně opřel o kormidlo.
„Tahle vede už rovnou na Vaial, jdu se natáhnout.“
Pergl přikývl a jen zkontroloval kovovou polokouli na vysoké noze u kormidla. Bylo jeho povinností, před opuštěním brázdy, signalizovat příchod na Vaial.
Buxus, pokrytý popelem a vykašlávající otrávený vzduch z plic, zmizel ve své kajutě. Bez ohledu na špínu se neobtěžoval svlékáním, a jen co dopadl na lůžko, usnul jako zabitý.
Brzy přišel sen, plný dětského pláče a smutného, vysokého vytí. Povědomá malá tvář ronila krvavé slzy, zatímco se kolem ní svírala jakási nezřetelná, odpudivá chapadla.
Když se na chvíli probudil, sen se rozpadl a ztratil se mu z paměti.
Zbytek spánku už měl klidný.
Kapitán sklonil hlavu a nechal kolem projít námořníka s novým trámem. V podpalubí to vířilo usilovnou prací, jak posádka opravovala škody způsobené krátkým pobytem uprostřed zuřících živlů. Pergl sežvýkal kousek sladkého kořene, soustředěně pocucával a mezitím bloudil rukama po prasklinách ve vnitřní výztuži.
„Měli jsme namále. Ještě chvilku a protrhl se nám trup, kapitáne,“ utrousil a zařval na nejbližší námořníky, aby se pak přesunuli s deskami k nim.
„Měli jsme štěstí, že byl vstup tak blízko. Za pár hodin budeme u Vaialu, tam opravíme zbytek,“ Buxus se rozhlédl a pak se zamračením utrousil: „Jdu to zkontrolovat dopředu, kdyby se něco dělo, použij zvon.“
Pergl přikývl a dál se věnoval akutním opravám.
Kapitán zamířil na příď, minul svou kajutu a pokračoval do silněji vyztuženého prostoru před ní. Už poněkolikáté potřásl hlavou, pořád se nemohl zbavit jakéhosi tichého ševelení v uších, takové vlezlé, tichounké meluzíny. Sevřel rty a při pohledu na spadlý trám, který prorazil bytelnou stěnu malé místnosti, zrychlil.
Bylo tam skladiště nejcennějších nákladů. Buxus měl neodbytný pocit, že tam zaslechl cosi nepatřičného. Vyhnul se trámu a rychle vytáhl složitý klíč, který nosil na krku. Nervózním pohybem odemkl a vpadl do místnosti.
Se zuřivým štěkotem a vytím se mu cosi zakouslo do nohy, pisklavý štěkot se ztlumil, jak se malé ostré zoubky zahryzly do látky a masa pod nimi.
Buxus vztekle zařval a odkopl malou bestii do kouta, kde se zakňučením zůstala ležet, jen se třásla.
Kapitán prudce vytrhl krátký meč, který na palubě lodi s oblibou nosil. Přistoupil blíž a opatrně si to prohlédl.
„U slepé brázdy… čokl,“ uklouzlo mu polohlasem a nevrle zavrčel: „Jak ses sem ke všem ďasům z hlubiny dostal?“
Malý pejsek, rasou krysařík, pomalu zvedl hlavu. Kapitán se neubránil mírnému trhnutí. V těch očích bylo cosi, co u žádného psa nemělo co dělat. Věděl, že to musí být nesmysl, šálení smyslů, ale viděl tam skoro až lidský smutek.
A inteligenci.
Psík položil svou trochu deformovanou a protáhlou hlavu na přední packy a smutně zakňučel. Pak se zvedl a lehce kulhající přiběhl k bedně, naražené na jednu stěnu. Začal ji: očichávat a pak zmizel půlkou těla v rozšklebené trhlině po úderu trámu, co prošel stěnou. Hrabal packami a něco tahal: ven.
Buxus pomalu přistoupil.
V té chvíli z otvoru vyklouzlo cosi bledého a měkce ťuklo o podlahu.
Kapitán ztuhl.
Na podlaze ležela drobná, bledá dlaň, útlé předloktí mizelo ve tmě bedny.
Buxus zamrkal a strnule zíral na malou značku vytetovanou na zápěstí.
Malinká plachta a kolem ní paprsky.
Zjednodušený znak Vaialu.
Kapitán se nadechl, věděl, kdo nosí takové tetování. Sirotci po zemřelých synech a dcerách Vaialu, o které se musel postarat Svaz. Strnule přistoupil blíž. Krysařík ho pozorně sledoval, pak s tichým štěknutím ustoupil a sedl si na zadní. Buxus jen krátce pohlédl na pečeti Vnitřní rady.
Pak zasekl meč a vypáčil víko.
Pod ním byla bedna vyložená měkkou látkou a na ní spočívala drobná dívka, bledá, s delšími černými vlasy. Ne starší deseti let. Kapitán zachrčel.
Na malou chvilku pocítil závrať, podlaha mu začala ujíždět pod nohama.
Jako by tam viděl ležet ji.
… jako tehdy… před dvěma lety.
Vypadala úplně jako ona.
Pak se kousl do rtu a ponuré kouzlo vyprchalo.
Ta dívka jí byla hodně podobná, stejný věk, vlasy. Stejně bledá a nedýchající.
Otočil se k psovi. Ten zvedl hlavu a znovu žalostně zavyl.
„Tvoje panička?“ prohodil tiše kapitán a otočil se zpět k mrtvé dívce.
Položil si meč přes okraje bedny, čepel zakryla dívčinu tvář námořníkovým očím. Sám si přiznal, že ten meč tam nedal náhodou. Tak silný nebyl, aby zvládl pochmurný obraz drobné, mrtvolné tváře před sebou. Příliš mu to připomínalo ty strašné předloňské dny, plné temné bezmoci a zoufalství.
Pomalu ohledal ztuhlé tělo. Nebylo tak nepoddajné, jak myslel. Žádný pach ani tuhost mrtvoly. Byla chladná, ale vláčná. Pak pohlédl stranou. Jak byl skloněný, cosi zahlédl. Prudce otočil čepel k sobě.
Nad jejími ústy se lehce zamlžila.
Horečnatě přiložil čepel zpět a po dlouhé chvíli se opět zakalila.
Dýchala, strašně pomalu, ale dýchala.
Pozorně naslouchal jejímu srdci, ale pod jednoduchou! košilí byla dívčina hruď podivně měkká a tichá.
Stáhl košili kousek bokem a rozvázal tkanice.
Pod ní se na bledém, drobném hrudníku roztahovalo cosi černého, jako hvězdice to svými širokými chapadly objímalo útlé tělo. Viděl, jak ta věc pomalu pulzuje.
V první chvíli se štítivě odtáhl.
Pak se ale podíval na ten drobný obličej, tak strnulý, a bezmyšlenkovitě zaťal prsty do té poddajné, avšak houževnaté věci.
Dívka se zkroutila, vzepjala se do mostu a s bušením nohou i rukou se zazmítala uvnitř bedny. Jen z úst se jí neozvalo nic kromě chrčení a oči zůstaly zavřené.
Krysařík začal žalostně výt a vzápětí divoce tahat za Buxovu nohavici.
Ten pustil tu nechutnou věc a dívka se zase zhroutila zpět do bedny. Opět nehybná.
Kapitán se trochu otřesený otočil k pejskovi, a zatímco si křečovitě otíral ruku o nohavici, utrousil: „Ale jo, nech mě, už to dělat nebudu.“
Přestal si dřít ruku, musel přiznat, že kůže té věci byla suchá a teplá, pocit hnusu vycházel jen z jeho hlavy. Pomalu zavřel bednu. Koukl na díru na boku a pak na psa.
„Tak tys byl v té bedně, co?“
Krysařík se na něj chvíli díval, pak svižně odběhl za bednu a vzápětí cosi přinesl v zubech. Před Buxovy nohy upustil menší verzi té věci, co svírala dívku.
Kapitán polkl a pomalu se předklonil.
Věc se nehýbala, probodnutá skrz naskrz ostrou třískou, pravděpodobně z trámu nebo stěny bedny.
Mrkl na psa a až teď si všiml šrámu přes jeho záda. A spousty malých, kruhových lysinek, protkaných drobnými rankami. Z té věci vytékala čirá, hustá kapalina, občas obarvená rudým nádechem.
Pomalu se předklonil a neohrabaně pohladil krysaříka po hlavě.
Ten přivřel oči a zakňučel.
„Co jsi vlastně zač…,“ nechal svou otázku vyznít do ztracena.
Krysařík vyskočil na bednu, zahrabal packami a žalostně zavyl.
„Chybí ti…,“ zašeptal kapitán, pak tiše zanadával. „Garexi… do čeho jsi mě to ke všem ďasům zatáhl!“
Sklonil se k psovi a ukázal mu vztyčený ukazováček.
„Mám pocit, že mi hodně rozumíš… zůstaň. Zůstaň!“
Zdálo se mu to, nebo ne? Nevěděl, ale přísahal by, že mu Krysářík, sám mu tam dal v duchu to velké písmeno, přikývl. Skoro lidským gestem.
Buxus opustil místnost a zamkl. Jen zkontroloval, že kolem vraženého trámu není dovnitř vidět, a vydal se za Perglem. Teď se musel věnovat vynoření z brázdy. Vaial byl blízko. A pak… už bude na Vaialu a úkol bude splněn. Zbytek je na Vnitřní radě.
Vykročil na palubu, aby nalezl správné místo výstupu. Už tam kdesi vpředu cítil teplo a světlo domovského světa.
Křídla bouře se zakolébala na hladině a mizející mlhou a chladem se prodraly teplé paprsky slunce, klonícího se k západu. Pergl zvedl hlavu a spolu s kapitánem a vlastně i zbytkem posádky se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu domoviny. Na nebi se smaragdový měsíc zatřpytil a po povrchu se rozeběhla zářivá, namodralá linka. V její stopě se ztrácela zeleň a zanechávala za sebou tvář souputníka domovského světa šedavě vybledlou, méně znatelnou ve svitu zapadajícího slunce.
„Odbarvení! Výborný čas, kapitáne. Do tmy jsme na Vaialu,“ spokojeně zabručel bocman. Buxus jen nepřítomně přikývl, zachmuřený pohled upíral k obzoru. Tam, kde viděl malinkou linku pohoří ve středu jejich ostrovní domoviny. Už brzy tam budou. Netušil, jaké odpovědi dostane, ale neměl dobrý pocit.
„Blíží se loď!“ ozvalo se od hlídky. Pergl vytáhl tubus vševidoucího skla a chvíli sledoval západní obzor.
„Jo, je tam loď… hmm… už ji vidím líp… je to říšský Dravec!“
Buxus se zamračil: „Dravec… Co dělá ksakru jejich válečná loď ve vodách Vaialu!“
Pergl, aniž sklonil tubus, zavrčel: „To je porušení smlouvy… Vrhač?“
Buxus zaváhal, Vrhače byly přísně střežené tajemství, povolené jen ve chvíli nejvyšší nouze, a každý kapitán válečné flotily Svazu, čítající hrstku lodí, si musel být jistý, že nezůstanou svědci. Svaz byl oficiálně jen obchodní flotilou, chráněnou ne silou zbraní, ale složitými smlouvami, zajišťujícími, že zbytek světa, co se mocensky počítal, by agresora rozdrtil. Tento vztah byl podporován bohatým zásobováním vzácným zbožím z jiných světů a pečlivým budováním závislosti okolních říší na těchto dodávkách.
Pomalu zavrtěl hlavou: „Zahřejte hlavní okruh, ale zatím udržujte Vrhače v podpalubí.“
Pergl předal rozkazy a dál sledoval blížící se loď. Po chvíli překvapeně zavrčel: „Tu loď znám… to je Kraken.“
Kapitán mu vytrhl tubus a podíval se na blížícího se Dravce. Udiveně zabručel: „Ten korzár? Už jsem o něm cosi zaslechl. Co tu chce? Thresijci jsou snad úplně jinde.“
Pergl si olízl rty a vrhl lítostivý pohled na vševid v rukou kapitána.
„Jo, já už ho viděl i osobně, když jsem byl v říši… tehdy jsme byli u pronásledování vandrolských pirátů, co si udělali z pár našich lodí snadné cíle. Je mladý, ale schopný. Královnina vycházející hvězda. Loď se jmenuje Rao-Nelmen, to znamená ve staroříšském jazyce Krakenův hněv. Taky dobrá loď.“ Zamračil se: „Doufám, že jen zabloudil.“
„Signalizují!“ ozvalo se od hlídky, ale to už i Buxus četl pohyby a zatmívání silné lucerny.
Sklonil vševid: „Mají na palubě raněného Lodivoda, chtějí ho předat. Doufám, že to není léčka.“
Pergl pokrčil rameny. „Okruh je zahřátý, můžeme ho poslat ke dnu, když ho nepustíme moc blízko. Pošleme člun a uvidíme.“
Buxus přikývl a sledoval ve vševidu vysokého muže na kapitánském můstku. Korzárovy dlouhé bílé vlasy vlály ve větru. Ležérně se opíral o kormidlo a těžký plášť v poryvech vzdušného živlu odkrýval jílce dvou krátkých mečů na bocích. „Signalizujte, ať se dál nepřibližují, a vyšlete člun.“ Zanedlouho odrazilo malé plavidlo od boku lodě Svazu a zamířilo k Rao-Nelmen. Buxus soustředěně sledoval ve vševidu, jak přirazilo ke korzárské lodi. Během chvilky se už na palubu člunu spouštěla nosítka, říšští korzáři rozhodně neztráceli čas. Pak námořníci z Křídel bouře odrazili a Rao-Nelmen rozvinula plachty. Z paluby signalizovali kurs k opuštění výsostných vod Vaialu. Buxus povolil zaťaté zuby.
Nějaký čas ještě sledoval vzdalujícího se Dravce.
Mezitím přistál člun a na palubu vytáhli Lodivoda. Muž měl bolestí sevřené rty, přesto pokývl na Buxe.
„Kapitáne, jak rád vás vidím.“
Buxus překvapeně zabručel: „Já vás taky, pane.“
Na nosítkách, s ovázanou a dlahou znehybněnou nohou ležel Myrox, člen Vnitřní rady. Velitel Křídel bouře se naklonil blíž. „Co se stalo, pane?“
Myrox si povzdechl a opřel se. Unaveným pohybem si upravil zlatý přívěsek a nakonec pohlédl přimhouřenýma očima na Buxe.
„Jsem už příliš dlouho zavřený v síních Rady. Rezavím.
Vyplul jsem za důležitým cílem a taktak jsme unikli nepřátelům. Na našem konci brázdy se má loď potopila, vyvázl jsem jen já.“
Buxus se zamračil.
„To je mi líto, pane. Ale jsem rád, že jste už v bezpečí. Na pevnině se zřejmě ještě uvidíme.“
Myrox pozvedl obočí a tázavě se na něj zadíval.
„Mám náklad od Garexe. Ani on to nezvládl.“
Na tváři Radního se objevilo jakési znepokojení, pak se uzavřel a v zachmuřeném tónu odvětil: „Chápu. Ano, zřejmě se uvidíme.
Teď mě omluvte, kapitáne, musím si odpočinout.“
„Jistě, pane,“ a Buxus pokynul, aby ho odnesli do podpalubí.
Otočil se k Perglovi, ten si vložil do úst sladký kořen a zamručel: „Vypadal nějak přepadle, co jste mu to řekl?“
„Nic důležitého, to asi to zranění,“ zamyšleně odvětil Buxus a přešel k zábradlí.
Opět se díval k Vaialu.
A opět měl hlavu plnou těžkých otázek.
Křídla bouře pomalu proplula kolem skalnatého výběžku a zamířila do rozevřeného přístavu. Buxus stál na můstku a sledoval blížící se pobřeží, zvedající se pozvolně nad klidnou hladinou. Do dáli ubíhal les vysokých věží, propojených sítí můstků a pilířů, před nimi se kolem přístaviště tísnily mohutné, nízké budovy.
V pozadí se pak na kopcích chvěla světla z rezidencí výše postavených členů Svazu.
Elaon, centrum Svazu a největší město na Vaialu. A kousek za ním se nachází na jednom z věčně zelených kopců i jeho sídlo. Už se těšil, potřeboval si vyčistit hlavu.
Křídla bouře, vedená zkušenou rukou kormidelníka Jeresa, hladce zakotvila a brzy už spojilo palubu s domovinou několik můstků.
Buxus vykročil na přístavní půdu a pozdravil správce mola. Menší muž rozevřel knihu a začal zapisovat údaje. Po chvíli zvedl hlavu a utrousil:
„Za správní budovou je pro vás připravený kočár. Očekávají vás v Prstenci, ale předtím mám ještě přednostně vyložit náklad určený přímo pro Radu.“
Buxus se zamračil, původně předpokládal, že rovnou pojede domů. V Prstenci, kruhové budově ve středu Elaonu, sídlilo správní centrum Svazu. I Vnitřní rada. To vypadalo na slušné zdržení. Sladká vidina domova a náruče ženy se zamlžila a vzdálila.
„Moment, půjdu to připravit a za chvíli to tu máte,“ zabručel a vrátil se na palubu.
Před místností s bednou zaváhal, pak odemkl a nakoukl dovnitř. Uvítaly ho ticho a klid. Krátce zamyšleným pohledem setrval na bedně, než rázně otevřel víko.
Dívka stále ležela ve svém mrtvolném spánku. Pes ovšem chyběl. Buxus se pátravě rozhlédl, ale nikde nic. Kapitán se poškrábal na hlavě a poklepal na trám zaražený ve stěně. Kolem něj by ven neproklouzla ani pověstná myš. A jinde v místnosti byl počet možných úkrytů roven nule. Vaialský lodivod nakonec nahlédl za bednu, do mezery v koutě. Tam se na něj vesele šklebila černá díra mezi prasklými prkny podlahy. Přímo do spodního podpalubí.
Kapitán zanadával a nakopl stěnu.
Zatracený pes.
Divoce se poškrábal na hlavě a vyběhl ven. Zakrátko se vrátil s náručí plnou provazů a rozměrné plachty a pustil se do balení nákladu. Poté zavolal dva námořníky a nechal je odnést bednu do přístavu.
Správce ji převzal bez mrknutí oka a Buxus zamířil za správní budovu.
Po cestě jej míjela nosítka s Myroxem. Ten se na něj usmál: „Myslím, že se za chvíli uvidíme v Prstenci, kapitáne.“ A nonšalantně mávl rukou, zatímco jej služebníci z Prstence opatrně nakládali do krytého povozu. Buxus se zamračil a sledoval, jak v druhém povozu mizí ta prokletá bedna.
Už posté se sám sebe zeptal, do čeho se to připletl.
Pak nastoupil do kočáru a nechal se odvézt do centra.
Unavený Buxus si sedl na mramorové sedátko a chvíli tupě zíral na bublající fontánku. Uprostřed rozlehlého atria v Prstenci byl celkem klid. Měl za sebou několik hodin sezení s Vnitřní radou, kde odpovídal na záplavu otázek.
Ten pes, na tom se potrápil, pořád se ho vyptávali. Už na lodi se rozhodl, že se bude držet příběhu, že poškození bedny i zmizení psa, o kterém samozřejmě vůbec tím pádem nemohl vědět, se stalo už při potopení Garexovy lodě.
Zdálo se, že ta historka nakonec prošla. V koutku duše doufal, že Krysařík využije příležitosti, uteče z lodi na pevninu a ušetří ho tím dalších problémů.
Do atria vešel sloužící a odkašlal si. Buxus zvedl hlavu a přetřel si tvář.
„Mistře Lodivode, rada vás očekává.“
Buxus se zhluboka nadechl a následoval ho zpět do sálu.
Uvnitř už čekala Vnitřní rada, seděla za stolem tvaru půlměsíce. Jen jedno místo bylo neobsazené. Radní Tyrlea byla nemocná, jak mu bylo řečeno už na počátku jednání. Nedivil se, vypadala hodně stará i na poměry rady, už když ji před lety viděl. I tak to byl impozantní počet vrcholných představitelů Vaialského Svazu, ještě nikdy se nesetkal s více než dvěma naráz.
Dnes potkal i ten neznámý zbytek, dohromady před jeho zraky sedělo šest mužů a čtyři ženy. Většina z nich byla starší, až takřka kmeti. A ti všichni se na něj nyní vážně dívali. Pohledy ztěžklé věkem a zkušenostmi. Skoro mu přišlo, jako by v jejich pohledech byla jakási nedočkavost a chtivost.
Nějak se mu pod těmi pohledy přitížilo.
Pak zahlédl, že se na něj Myrox, jeden z mála mladších, ustaraně usmál. Trochu mu to pomohlo.
Radní Eryx vstal.
„Kapitáne, rada zhodnotila vaši misi jako úspěšnou a vaši službu Svazu za příkladnou. Tímto vám udělujeme pochvalu a zároveň vás ovšem pověříme novým úkolem s nejvyšší prioritou. Jste ochoten úkol přijmout? Regule vám samozřejmě dovolují odmítnout.“
Buxus překvapeně zamrkal, to byl nečekaný obrat. Odkašlal si:
„Ehm, děkuji ctěné radě. Úkol přijímám v souladu se svou přísahou prospívat Svazu všemi možnými prostředky. Jen si dovolím osobní poznámku na okraj. Doufal jsem, že před další cestou navštívím své sídlo.“
Eryx velebně pokývl hlavou: „Odplujete za dva dny, do té doby máte volno a můžete se věnovat svým osobním záležitostem.“
Kapitán sklonil hlavu: „Děkuji.“
Starý radní pokračoval: „Pokyny k vaší nové misi obdržíte při Zbarvení pozítří, zde v sále rady. Můžete jít.“
Buxus ještě jednou poděkoval a opustil místnost, v zádech cítil zkoumavé pohledy rady jako lehké mrazivé šimrání.
Konečně, uvítán vycházejícím sluncem, vstoupil do brány svého sídla, rozkládajícího se na kopci pár mil za Elaonem. Pohlédl na bílé zdi, rezavým pískem vysypané cestičky a svěží zeleň trávy a stromů.
Miloval tohle sídlo, těžce pracoval, aby si vydobyl právo na takový dům. Od vrat domu zrovna vyšla jeho žena, o něco mladší než on. Zrychlil a už za okamžik ji držel v náručí, nadechl se vůně jejích tmavých vlasů a pohlédl do rozesmátých, čokoládových očí.
Bylo dobré být doma, napětí při doteku jejího měkkého, hřejivého těla z něj jako kouzlem spadlo.
„Co se stalo, lásko, vypadáš ustaraně,“ zašeptala při pohledu do jeho očí.
Pousmál se: „Těžká cesta a náročná noc, ale už je mi dobře. Pojď, pro tvou kávu bych teď zabíjel.“
Zasmála se a za chvíli už vešli do domu, kde skutečně voněla káva, čerstvě umletá. Vůně je ovšem nevedla do jídelny. Přicházela po schodišti až z ložnice. Buxus si teď nedokázal představit lepší místo. Vzal Nyanu, svou ženu, do náruče a jako mladík vyběhl do poschodí. Vzápětí bouchly dveře a utlumily její smích.
Mírný vánek čechral Buxovy vlasy, na hladině zátoky, ke které padalo úbočí kopce s jeho sídlem, se odrážely paprsky zapadajícího slunce.
Buxus to ovšem nesledoval. Stál a bez hnutí se díval na malý kus leštěného kamene.
Náhrobek.
Laena
Milovaná dcera Buxe a Nyany
Z lásky zrozená
Navždy milovaná
Ta slova, vytesaná před dvěma lety, mu stále tančila před očima.
Sklonil se a na bronzový prut, zapuštěný v zemi, zavěsil prstýnek, cinkl o řadu svých předchůdců pod sebou. Buxus se pomalu narovnal a protřel si oči. Zašeptal: „Tak jsem zase doma, holčičko.“
Přelétl pohledem moře. Na chvilku před sebou uviděl tu bednu a skoro stejně starou dívku. Prudce polkl a cosi se v něm sevřelo.
Otočil se a vykročil k domu, slíbil Nyaně, že se vydají do Elaonu, do divadla. Viděl ji, jak už ho trpělivě vyhlíží. Rychle setřel slzy a nasadil úsměv.
Nechtěl kazit vzácné chvíle smutkem, ten přijde, až bude vyplouvat. Jako vždy.
Buxus přistoupil ke stolu rady a studoval pokyny na původně zapečetěných listinách. Byli tu tentokrát jen čtyři členové rady.
„Kapitáne, váš koráb poveze přísně tajný náklad, přístup bude zapečetěn a ani vy k němu nebudete smět,“ Eryx pokynul rukou a přistoupil k nim vyzáblý muž středního věku s krátkými, šedivými vlasy a studeným pohledem.
„To je Teuxer, zmocněnec rady pro tuto misi. Budete naslouchat jeho pokynům. Zde máte mapu brázd, kterými budete cestovat. Nějaké otázky, kapitáne?“
Buxus vzal mapu, krátce na ni pohlédl a pak se setkal s povýšeným pohledem Teuxera. Už teď mu bylo jasné, že mu ten chlap poleze na nervy. Nehledě k tomu, že nesnášel, když se mu někdo na palubě jeho lodi pokoušel poroučet. Ale odpověděl pouze:
„Ne, radní, vše je jasné.“
„Výborně, můžete jít.“
Venku se od něj Teuxer odpojil. Buxus se vydal atriem do další části, kterou chtěl projít ven, do ulic.
Na konci atria jej zarazil tichý, známý hlas.
„Kapitáne.“
Otočil se a setkal se s Myroxovým pohledem. Radní se opíral o berle a sloup. Pokynul mu. Buxus přistoupil blíž, znepokojený zachmuřeným výrazem, se kterým si jej radní měřil.
„Kapitáne, promiňte, ale vám zemřela dcera, že?“
Buxus se také zamračil: „Ano, radní, před dvěma lety.“
Myrox se rozhlédl a tiše prohodil, skoro jakoby sám k sobě: „Já mám malého kluka… je hrozné, když děti umírají.“
Buxus znepokojeně také zašeptal: „Ano, to je strašná věc, ale nechápu“
Radní se podíval zpříma na kapitána: „Něco pro vás mám.“
Opět se pozorně rozhlédl a vtiskl do Buxovy dlaně malou, lesklou věc. Míček, ne větší než mandarinka, ale těžký jako ze zlata.
Buxus se na něj nechápavě podíval.
„To je klíč, kapitáne, ve středu kormidla máte prohlubeň. Věřím, že přijde chvíle, kdy se vám bude hodit plný bojový potenciál vašich Vrhačů. Některé věci,“ zarazil se, ale pak pokračoval: „Některé věci se nedají nijak ospravedlnit a lidská morálka někdy musí stát nad rozkazy.“
Opodál vrzly dveře a Myrox se rychle odlepil od sloupu. Jen pokývl kapitánovi a s cvakáním berlí zmizel mezi keři v atriu. Buxus se za ním chvíli díval. Pak schoval kouli a vydal se do přístavu. Hlava mu stále přetékala otázkami. Pobyt na Vaialu mu v tomto ohledu nijak neprospěl.
Teuxer byl přesně tak nesnesitelný, jak se Buxus obával. Pokoušel se mu vyhýbat, jak to jen šlo. Naštěstí měl práce až nad hlavu. Cesta byla náročná, brázdy vedly přes málo užívaná místa. Občas i vyloženě nebezpečná.
Pod svitem divokého modrobílého slunce se museli chránit těžkými klobouky a plášti s všitými olověnými deskami, jinde zase pod zimomřivým rudým trpaslíčkem na nebi proráželi namrzlou hladinu.
Po cestě Buxe začaly zase trápit sny plné dětského pláče a chapadel. A už je po probuzení nezapomínal. Na zádi, jako velký otazník, byl zapečetěný sklad, chodil tam jen Teuxer, přezíravý a povýšený.
Čtvrté noci probudilo Buxe zakňučení. Podíval se do nohou postele a tam v rohu stál Krysařík. Třásl se a tiše kňučel.
Buxus v duchu zanadával, pak však vstal a hodil mu kus masa ze své nedojedené večeře. Psík vypadal hodně hladově. Okamžitě se pustil do žrádla, jako by skutečně pár dní nejedl.
Buxus ho sledoval a pak tiše zašeptal: „Ty malý hlupáčku, co jsi vlastně zač?“
Krysařík se na něj podíval, velmi pozorně a s překvapivým porozuměním. Vzápětí přeběhl ke dveřím a zaškrábal na ně. Buxus se zamračeně zvedl, opatrně pootevřel a vykoukl na chodbu, zatímco pejsek za ním tiše čekal.
Nikde nikdo.
Vyšli na chodbu. Psík ho dovedl k zapečetěnému skladu a tam tiše zakňučel. Pak si lehl na podlahu a packami si zakryl čumák. Buxus chvíli hleděl na dveře, zavřené složitým zámkem. Cosi slyšel, ale nedokázal to zařadit.
Krysařík najednou vyskočil na nohy a strnul, pak se prudce rozběhl pryč. Buxus se rychle rozhodl vsadit na jeho instinkty a následoval ho. O chvilku později se vmáčkli mezi sudy a vzápětí kolem nich prošel Teuxer. Zarachotil zámek a pověřenec rady vešel do skladiště.
Buxus nervózně pohladil jílec meče a věnoval znovu zavřeným dveřím dlouhý pohled. Po tiché kletbě se vydal i s Krysaříkem do své kajuty. Celou cestu ho neopouštěly znepokojivé myšlenky.
V rohu udělal čtyřnohému kumpánovi úkryt z bedny, vystlal jej pokrývkou a dal mu vodu a jídlo. Pak dlouho seděl na lůžku a přemýšlel. Ten sklad mu nedával pokoj, nemohl se zbavit jakéhosi oparu chmurných pocitů, jako nervozity před bouří. Kdesi na pozadí tušeného, v hlubině, kde dřímají sny, se ozýval dětský pláč.
Za chvíli zaťukal na dveře Pergl a Buxus vyšel na chodbu. Jen pokývl a beze slova se vydali na palubu.
Tam se k němu bocman naklonil: „Kapitáne, co vás žere?“
Buxus se na něj podíval, chvíli váhal, jedna otázka ho pálila na jazyku, ale cosi v něm si nebylo jisté, jestli zrovna tuhle odpověď chce slyšet. Pak se ale přece jen zeptal: „Pergle, co nakládali do toho skladu?“
Bocman pozvedl obočí a zašklebil se: „Vlastně nevím, akorát pár beden, stejných jako ta, co jsme zachránili z Garexovy lodě.“
Buxus se opřel o kormidlo a zaťal zuby. Když promluvil, bylo poznat, že je myšlenkami jinde.
„Brzy opustíme brázdu a budeme u cíle, připrav loď.“
„Rozkaz, kapitáne,“ Pergl vždycky poznal, kdy Buxus ocenil strohý styl.
Kapitán se pak vydal zpátky do kajuty. Zkusil ještě usnout, ale spánek se k němu blížil pomalu a neochotně, hlavou se mu míhaly v nezastavitelném reji útržky vzpomínek.
Bedna a v ní křehká dívka znásilněná odporným tvorem.
… je hrozné, když děti umírají…
Myroxův ztrhaný výraz, temná hlubina v očích a za nimi mysl, která věděla příliš, aby ještě někdy klidně spala.
Bedny nesené do jeho skladu, jako nádoby plné čehosi špatného, obklopeného oparem temného tajemství.
Nakonec neklidně usnul, zmítající se a plný ozvěn dětského pláče, bublavého syčení a chapadel. Po hodině se probudil, pláč mu stále zněl v hlavě. Napůl ještě ve spánku pohlédl na Krysaříka, který jej sledoval s jakousi nedočkavostí a škrábal na dveře.
Ať už za to mohly sny nebo vrozená impulzivnost, Buxus plný neklidné energie prudce vstal. V duši mu vykrystalizovalo nezvratné rozhodnutí. Bez jasných odpovědí to už dál nejde.
Sevřel meč a vyrazil ke skladu.
Chvíli stál přede dveřmi, pečeť se mu propalovala očima až na dno mysli. Ostře a křišťálově jasně si uvědomil, že teď riskuje svou kariéru, celý svůj život na Vaialu.
Pak zase zaslechl kdesi v hloubi duše dětský pláč a pohlédl do Krysaříkových očí, pejsek tichý a napjatý vyčkával. Misky pomyslných vah se pohnuly. Kapitán se rozpřáhl a prudkým úderem vyrazil dveře. Zámek sice krátce vzdoroval, ale váhu celých dveří vypadlých z pantů neunesl. S ostrou ranou padly na podlahu.
V přítmí zářily podivné, nazelenalé lampy a pod nimi, v otevřených bednách, leželo osm malých, stěží desetiletých dětí.
Na konci místnosti stály dva stoly, obsazené ležícími těly. Na jednom známá dívka z první bedny a na druhém stařena. I tu poznal.
Byla to radní Tyrlea.
Obě měly hlavy oholené a pokryté sítí výrůstků. Vzájemně byly propojené silnějším snopcem, který se vlhce leskl, a prověšeným mezi stoly jím zachvívaly rytmické křeče. Na slizkém spojení těch tak odlišných těl, jednoho mladého a hladkého, druhého vrásčitého a vyschlého bylo cosi obscénního.
S bubláním se před nimi vztyčil neforemný tvor. Buxus zíral na stvoření jako vzešlé z noční můry.
Beztvarý trup byl nesen řadou chvějících se svalnatých pahýlů a tucet tenkých chapadel, vyrůstajících náhodně ze slizké kůže, bičoval vzduch. Uprostřed trupu trůnil vřed, pokrytý deskami, lesklými jako hmyzí pancíř, mezi kterými vykukovalo několik oček na dlouhých, tenkých stoncích. Na vrcholu trupu se otevřela okrouhlá ústa, zdobená hnízdem růžových červů, a ozvalo se cosi bublavého, znělo to skoro jako slova. Kapitán ovšem nebyl v rozpoložení, aby nad významem těch zvuků nějak bádal.
Buxus, hlavu plnou dětí kolem, jejich sinalých, ztuhlých těl, tak připomínajících jednu malou dívku z Vaialu, zařval a vrhl se do útoku, doprovázený divokým štěkotem Krysaříka, který nenávistně sledoval tu stvůru uprostřed skladu. Rázem překonal vzdálenost a pak už jen bodal a řezal. Stvůra zakolísala, její chapadla se směšně neúčinně pokoušela bránit. S hlasitým, kvílivým jekem se zrůda během chvilky neohrabaně zhroutila na podlahu. Při dopadu přervala spojení mezi dívkou a Tyrleou. Obě se začaly zmítat v křečích a podivně sladěný křik jejich úst přehlušil kvílení zmasakrované stvůry, kterou teď divoce hryzal i malý pes. Bestie se zkroutila a přestala se svíjet, dál už jen tiše ztrácela tekutiny, vonící po nějakém cizokrajném koření.
Bez varování se s trhavým zvukem odtrhl vřed uprostřed trupu a na několika vysunutých, článkovaných nohách se pokusil utéct.
Buxus zařval hnusem a s napřeženým mečem na tu věc nalehl. Prorazil mezi dvěma segmenty pancíře a zabořil hrot dovnitř. Pak už jen krájel a trhal, dokud se všude neroztékala slizovitá kapalina a končetiny se nepřestaly třást.
„Idiote!“
Výkřik ode dveří jej vyrušil z krvavého šílenství.
Otočil se, prudce oddechoval, z meče odkapával sliz.
Teuxer na něj zíral s brunátným obličejem: „Vy idiote! Všechno jste Zničil! To je katastrofa! To vás bude stát hlavu!“
Pak, trochu nejistě, vytáhl vlastní meč. Snad zahlédl záblesk šílenství v očích muže proti sobě. Buxus se, opět plný krvavé mlhy, vrhl na Teuxera. Pověřenec rady s poděšeným výkřikem pozvedl meč k obraně. V té chvíli ho cosi hryzlo do nohy. Zařval a stočil čepel na stranu.
Buxus jej vzápětí narazil na stěnu, srazil stranou jeho neúčinnou obranu a bodl. Čepel projela Teuxerovi kůží a svaly na levém boku a zarazila se hluboko do dřeva. Rána se okamžitě zalila krví.
Teuxer vytřeštil oči a se sténáním ochabl.
Buxus se na něj navalil a zblízka mu zasyčel do obličeje: „Mluv, jestli chceš žít!“
A namáčkl ho víc na čepel.
Teuxer vykřikl: „To byl spojenec! Haggarské společenství!“
Buxus jen zavrčel a trhl zbraní.
Pověřenec rady zasténal: „Byla to dohoda a tys ji zničil! Zabil jsi Tyrleu a haggarského lékaře.“
Kapitán jím znovu trhl: „Co to těm dětem děláte?!“
Teuxer vytřeštil oči a přerývavě vychrlil: „Chtěli naše služby… kvůli válce s Hegemonií… tajný přesun jejich jednotek na světy Hegemonie… nabídli nesmrtelnost! Dovedou přesunout naše vědomí ze starého, nemocného těla do nového a mladého. Nesmrtelnost!“
Buxus chvíli mlčel, v očích se mu odrážela hrůza z toho, co slyšel: „Vy jste těm dětem chtěli krást těla?!“
„Nikoho nemusejí zajímat, jsou to jen sirotci! Svaz se o ně stará, vychovává je a konečně mohli posloužit pro dobro Vaia-lü. Lodivodů je málo a každý, který zemře, je ztrátou. Mohli bychom žít stovky let!“
„Ale za jakou cenu,“ zašeptal Buxus a pohled mu padl na Krysaříka.
„Co ten pes?“
Teuxer se zimničně zasmál a znovu vykřikl: „To měla být demonstrace jejich schopností. Byl to Eryxův pes… než ta dívka poslouží jako nová schránka pro Tyrleu… ona umírala… měla být první.“
Buxus strnul, pak stočil pohled na psa a jeho hrůza dosáhla netušených hlubin.
„Bohové… ten pes… ta dívka je v něm?!“ zařval.
„Asi ano, tvrdili to. Ale pes před radu nedorazil, nemohli to dokázat.“
Buxus se na něj znovu podíval, v jeho očích už u té zdi nestál člověk, ale špinavý hmyz.
„Všechny ty děti, jak je probudit?“
Teuxer polkl: „Někde je tam purpurová láhev, kapka na uspávače, toho tvora na jejich hrudi, a ony se probudí.“
„Budou v pořádku?“
„Ano! Ano, jen spí… to je hvězdný spánek… oni znají jeho tajemství!“
Buxus se zamračil, něco mu to připomnělo: „Hvězdný spánek?“
Teuxer divoce přikývl: „Tak spali naši předci, když se plavili mezi hvězdami. Je to v Knize původu!“
Buxus na něj chvíli hleděl. Pak se podíval na Krysaříka a na dvě strnulé, nejspíš mrtvé, ženy na stolech.
Když se podíval zpátky do zbabělých očí pověřence rady, muselo v těch jeho být něco nového, protože Teuxer zoufale vykřikl.
Na víc mu už Buxus nedal čas. Nepřemýšlel a jednal, utopený v rudém oparu.
Vytrhl čepel a vzápětí ji vrazil zpět, přímo do břicha a nechal sténajícího muže viset na stěně.
Pach výkalů naplnil vzduch. Pověřence čekalo bolestivé umírání.
Buxus chvíli zaváhal, ale pak nechal děti být a vyrazil se na palubu. Výstup se blížil.
V kapse jej začala tížit malá lesklá koule. Vážila jako celý svět, který nechal za sebou.
Na můstku na něj Pergl chvíli zíral, na krev na jeho rukách, podivný sliz a malého psíka po jeho boku. Buxus křečovitě držel kormidlo a hleděl vpřed.
Brázda zkolabovala.
Vnikli do malé zátoky, kolem strmých skalních stěn se rozlehlo zasyčení, jak se mlha rozplývala do okolí. Před nimi se rýsovalo několik přízemních staveb, šedavých a pochmurných. Na molu už panoval čilý ruch, chystali se na jejich zakotvení. Pergl se k němu otočil a očekával rozkazy. Bledý Buxus upřeně zíral na přístav a budovy za ním.
Dětský pláč…
Drobná dlaň padající na špinavou podlahu…
Co jsi zač?… Psík škrábající na bednu…
Starci z rady, kteří kradou malé děti a obsazují jako paraziti ta bezbranná těla.
Vytáhl Myroxův klíč. Teď už mu jeho slova dávala dokonalý smysl.
Nožem odloupl vystouplý střed kormidla.
Skutečně, pod dřevem byla lesklá kovová prohlubeň. Třpytivá šroubovice, vrytá do stěny přitáhla jeho pohled. Kapitánova ruka se pohnula, jakoby nadaná vlastní vůlí. Klíč do otvoru vklouzl naprosto hladce, zatočil se podél drážky a tiché zavrnění nebylo takřka ani slyšet.
Buxus se otočil k Perglovi a zachraptěl: „Vrhače jedna a dva. Plný stav, připravit k palbě!“
Pergl vytřeštil oči a na vteřinku se díval do těch kapitánových. Pak zamrkal a zařval rozkazy.
V podpalubí se ozvalo táhlé syčení a mechanický zvuk. Hlavní okruh se začal plnit.
Za chvíli se na dvou místech pravoboku rozevřela paluba.
Z otvorů vyjely dvě dlouhé šedavé roury, obklopené žhnoucími prstenci.
Relikty dávné minulosti a nepochopitelných dovedností jejich předků, kteří se na Vaial snesli z hvězd.
Buxus položil dlaň na vibrující kouli ve středu kormidla. Zalil jej divný pocit, ale nebyl úplně nepříjemný. Jakýsi podivný, skřípavý hlas se mu rozezněl myslí. Jeho hněv a hrůza se rozplynuly. Na chvilinku mu pohled zakryla tma. Pak už viděl přístav jako na dlani, jako by stál na palubě mezi vrhači. Zmizela škála barev, ale budovy a hemžící se tvorové, nebyli tam jen lidé, ale i různé chapadlovité podivnosti, byli náhle ostře vidět.
Na několika místech se objevily rudé soustředné kruhy a Buxus pochopil, že jsou to slabá místa, kde zásahy způsobí největší škody. Bylo s ním cosi chladného a nelidského. A to něco mu řeklo, že jsou Vrhače připraveny k palbě.
„Pal!“ zašeptal.
Ostré zavytí a sykot naplnily vzduch. Planoucí komety plné ohně vyrazily z konců zbraní, v mžiku překonaly vzdálenost k cíli a rozpoutaly peklo mohutných explozí a chryzantém ohně.
„Pal!… Pal!… Pal!“ šeptal dál Buxus a v očistném ohni smýval tu špínu, tu stoku zlodějů dětských těl.
Když skončil, zátoku naplňoval černý dým a břeh se změnil ve vroucí kotel plamenů a tavícího se kamene. Z vrhačů se kouřilo a v horkém vzduchu ostře syčely.
Posádka tiše sledovala peklo rozpoutané jejich vzácnými zbraněmi.
Pergl přišel ke kapitánovi a položil mu ruku na rameno.
Buxus sebou trhl a pak zachroptěl: „Pojď se mnou.“
Bocman zíral do skladu a přemýšlel o všem, co mu kapitán řekl. Pak si odplivl a prohodil k Buxovi, opírajícímu se o stěnu.
„Nemůžete zpátky, kapitáne, za tohle vás popraví.“
Chvíli žvýkal kořen, pak tázavě zabručel: „Můžeme vysadit posádku na místě, kde je někdo vyzvedne, nabereme vlastní chlapy mimo Svaz a zmizíme i s lodí.“
Buxus se tiše zasmál: „Ne, loď s Vrhači nenechají zmizet, budou všude po nás pátrat. A já mám na Vaialu Nyanu. Musím se vrátit a čelit následkům. Probudíme ty děti a cestou je někde vysadíme, kde se o ně postarají.“
Pergl chvíli mlčel, pak přikývl a vydal se na palubu.
Na odchodu prohodil: „Vím o někom, kdo se o ně postará, už jednou udělal něco podobného.“
Buxus chvíli hleděl do Teuxerových mrtvých očí. Pak se vydal do skladu hledat purpurovou láhev.
Po dvou týdnech hledání konečně Pergl s kapitánem sledovali odplouvající loď, kterou usilovně hledali. Říšský Dravec mířil do centrálních vod královniny říše.
„Kraken se o děti postará a nikdo na Vaialu se nedozví, kam zmizely. Je na něj spoleh. Má svoje zásady a čest,“ prohodil Pergl.
Buxus pokýval hlavou: „Vypadá to, že se Krysaříkovi u něj líbilo. Přemýšlím, kolik v něm mohlo zůstat z té dívky. Doufám, že moc ne.“
Pergl si povzdechl, chvíli vypadal, že chce něco říct, ale nakonec jen vyplivl rozžvýkaný kořen.
„Takže Vaial, kapitáne?“
Buxus jen pokýval hlavou.
Pomalým těžkým krokem vkročil Buxus do svého sídla. Nyana jej okamžitě objala a s uslzenýma očima se mu dívala do tváře.
„Co se stalo?“
„Udělal jsem něco, co jsem musel, lásko. A byl jsem za to potrestán.“
Nyana mlčela, jen jej sledovala.
Buxus si povzdechl: „Byla to správná věc.“
„Já ti věřím,“ tiše řekla jeho žena.
Buxus chvíli mlčel, pak polohlasem prohodil: „Myslel jsem, že mě popraví, ale v radě má teď silné slovo Myrox, stál na mé straně.“
Přejel si dlaní po holé hrudi, kde chyběl přívěsek.
„Odebrali mi status Lodivoda a uzamkli mé schopnosti. Jsem odsouzen do vyhnanství, ale můžu si vybrat, kam půjdeme. Jen to musí být jiný svět.“
Nyana si sedla a pomalu dýchala, nakonec se na něj podívala.
„A vybral jsi?“
Buxus pokýval hlavou a nalil si víno: „Korb-Drogon, jsem spřízněný s tamním královským rodem, párkrát jsem tam pobýval. A myslím, že by ocenili kronikáře a učitele následníků trůnu, mají úžasnou knihovnu, ale je v ní nepořádek. Mohlo by mě to bavit.“
Nyana pomalu přikývla.
„Miluju tě, víš to?“
Buxus se usmál a pohladil ji: „Vím, na Korb-Drogonu nám bude dobře.“
Po chvíli vyšel na stráň před domem, přidal poslední prstýnek na hrob své dcery a dlouze hleděl na moře.
Věděl, že mu vždy bude chybět moc nad brázdami a vlastní loď.
Ale stálo to za to.
Jen doufal, že Myrox dokáže zabránit opakování toho temného obchodu.
A odolá pokušení, až sám zestárne.
Pak se vrátil zpátky do domu, musel balit.
Korb-Drogon už na něj čekal.
