- ŘÍJNA. PADOVA – FERRARA – RAVENNA. Do Ravenny jsme přijeli pouhé čtyři dny poté, co jsme opustili ty příšerné Benátky. Čtyři dny v pronajatém kočáře! Všechno mě bolí a jsem ošklivě poštípaná. Včera, předevčírem a před dvěma dny tomu nebylo jinak. Kéž bych si jen měla s kým popovídat. Dnes večer se matka vůbec nedostavila k večeři. Otec seděl u stolu a mlčel a vypadal ne na sto let, jako obvykle, ale nejméně na dvě stě. Často přemýšlím, kolik let mu ve skutečnosti je, nicméně zbytečně. To se nikdy nedozvíme, nebo alespoň já ne. Mnohdy si říkám, že matka to ví, nebo alespoň tuší. Kéž bych si s ní jen mohla povídat, jako si se svou matkou povídá Caroline. Nejednou mi připadlo, že Caroline a její matka jsou spíše jako sestry, ačkoli něco takového bych si samozřejmě nedovolila říct nahlas. Caroline je půvabná a veselá, zatímco já bledá a zakřiknutá. Když jsem se po večeři vrátila nahoru do svého pokoje, posadila jsem se před podlouhlé zrcadlo a bezmyšlenkovitě do něj hleděla. Musela jsem tak sedět alespoň půl hodiny, nebo dokonce hodinu. Zvedla jsem se až poté, co se venku zcela setmělo.
Můj nový pokoj se mi nelíbí. Je příliš velký a je v něm pouze postel a dvě dřevěné židle, natřené – alespoň kdysi dávno tomu tak bylo – zelenomodře a zdobené zlatými linkami. Nenávidím, když si musím lehnout, i když bych raději seděla, všichni navíc vědí, jak nezdravé je to pro záda. Mimoto, moje postel, jakkoli obrovská, mi připadá tvrdá jako země vysušená letním sluncem. Ne že by zdejší země byla taková, to ani zdaleka. Prší od okamžiku, kdy jsme opustili Benátky. Nepřetržitě. Což je v rozporu s tím, co slečna Gisbornová slibovala, než jsme odjeli z mého drahého, drahého Derbyshiru. Ta postel je skutečně obrovitá. Vešlo by se do ní nejméně osm osob velkých jako já. Nechci na to ani pomyslet. Právě jsem si vzpomněla: je třetí den v měsíci, což znamená, že jsme na cestách přesně půl roku. Kolik míst jsem za tu dobu navštívila – nebo spíše projela! Na některá z nich si už vůbec nevzpomínám. V každém případě jsem si je ani pořádně neprohlédla. Otec má o všem svoje představy, a pokud jsem si něčím jistá, pak tím, že se značně liší od představ ostatních. Celá Padova mi připadala jako jedna velká jezdecká socha – už si ani nevzpomínám, zda kamenná nebo bronzová. Celá Ferrara obrovitý zámek – hrad – pevnost, která mě jednoduše děsila natolik, že jsem odvracela zrak. Byla veliká jako tahle postel – svým způsobem, samozřejmě. A to je řeč jen o dvou velkých, slavných městech, která jsem navštívila tento týden. Co teprve ta, kde jsem byla před dvěma měsíci! Taková fraška! jak říkává Carolinina matka. Kéž by tu teď byla, a Caroline s ní. Nikdo mě nikdy neobjímal a nelíbal a nečinil šťastnou tak jako ony.
Naštěstí mi komtesa nechala v pokoji plný tucet svíček. Našla jsem je v jedné ze zásuvek. Předpokládám, že mi nezbývá než trávit čas četbou – snad kromě modlení. Naneštěstí jsem už dávno přečetla všechny knihy, které jsem si vzala s sebou, a sehnat nové, zvláště v angličtině, je zde značně obtížné. Před odjezdem z Benátek se mi nicméně podařilo zakoupit dvě dosti objemné knihy spisovatelky Radcliffové. Avšak jaká smůla, třebaže mám dvanáct svíček, jsou tu pouze dva svícny, oba rozbité, jako všechno ostatní. Dvě svíčky by měly stačit, v jejich světle se ale místnost zdá být ještě prostornější a temnější. Možná to nejsou zrovna ty nejlepší cizokrajné svíčky. Při pohledu do zásuvky jsem si všimla, že jsou značně špinavé a podivně zbarvené. Jedna z nich byla vlastně úplně zčernalá. Musela ležet v zásuvce notně dlouho. Mimochodem, uprostřed místnosti visí ze stropu jakási konstrukce, do lustru má ovšem dosti daleko. V každém případě na ni stejně nedosáhnu ani z pelesti. V cizokrajných domech, v nichž na cestách přebýváme, mají skutečně ty nejobrovitější pokoje. Jako kdyby tu bylo po celý rok teplo, což zcela jistě není. Taková fraška!
Musím podotknout, že mi je značně chladno právě nyní, a to i přesto, že jsem si oblékla tmavozelené vlněné šaty, ve kterých jsem v Derbyshiru přečkala celou loňskou zimu. Přemítám, zda by mi přece jen nebylo o něco tepleji v posteli. Podobná rozhodnutí mi dělávají problémy. Slečna Gisbornová mě vždy nazývá „zkřehlinkou“. Vidím, že jsem použila přítomný čas. Ani nevím, zda je to v případě slečny Gisbornové příhodné. Uvidím ji ještě někdy? Mám na mysli v tomto životě, samozřejmě.
Od mého posledního deníkového záznamu uběhlo již šest dní a shledávám, že si zapisuji všechno, jak to dělávám vždy, jakmile jednou začnu. Téměř mi připadá, jako by mě psaní chránilo před vším ošklivým. Což je samozřejmě nesmysl, avšak někdy mě napadá, zda ty nejpošetilejší myšlenky nejsou často zároveň nejpravdivější.
Plním stránku slovy, co jimi však skutečně sděluji? Před odjezdem mi všichni kladli na srdce, že si za každých okolností musím psát deník, cestovní deník. Myslím, že tohle vůbec žádný cestovní deník není. Připadá mi, že když cestuji s otcem a matkou, ze světa venku sotva něco zahlédnu. Buď se vlečeme vpřed, přičemž otec s matkou sedí samozřejmě na místech, z nichž je dobře vidět, nebo z nichž je vidět alespoň něco; nebo trávím celé dlouhé hodiny sama uvězněná v jedné z těch obrovských ložnic, obvykle zcela neschopná usnout, někdy dokonce po celou noc. O kolik víc bych toho viděla, kdybych se všemi těmi městy mohla občas procházet sama, ovšemže nikoli v noci. Kéž bych jen mohla. Být dívkou je leckdy opravdu k vzteku. Dokonce ani otec nemůže skutečnost, že jsem dívkou, nenávidět více než někdy já.
Zdá se, že když už se přece jen přihodí něco, co bych si mohla zapsat, je to vždy v podstatě stejné jako předtím. Například to, že se opět nacházíme v dalším z oněch domů, do nichž, jak se zdá, má otec dveře vždy otevřené. Je to ode mě samozřejmě dosti neuctivé, ale někdy přemýšlím, proč by tolik lidí chtělo poznat otce, který je obvykle tak tichý a nevrlý, a vždy tak starý! Odpověď je možná docela jednoduchá: snad proto, že se s ním – nebo matkou – nebo se mnou – vlastně nikdy nesetkají. Přijedeme, otec nás všechny předá do péče majordoma či někoho podobného a hostitelé nás ani nezahlédnou, protože nikdy nejsou přítomni. Všechny ty cizokrajné rodiny mají podle všeho příšerně mnoho domů a čas zrovna tráví vždy v některém z těch ostatních. A když už se někdo přece jen ukáže, vypadá obvykle takřka stejně staře jako otec a zná sotva jedno anglické slovo. Myslím, že mám hezký hlas, třebaže je těžké být si tím zcela jistá, a lituji, že jsem se cizím jazykům nevěnovala více. Potíž je však přinejmenším v tom, že slečna Gisbornová je v tomto ohledu tak špatná učitelka. To musím zmínit na svou obranu, třebaže vím, že mi to v ničem nepomůže. Jak by si asi slečna Gisbornová vedla, kdyby tu byla se mnou? Nijak zvlášť lépe než já, tím jsem si jista.
Zapomněla jsem zmínit, že toto je jedna z příležitostí, kdy se přece jen máme setkat s místní rodinkou; tu nicméně zjevně tvoří pouze dvě osoby, komtesa a její dcera. Občas mi připadá, že jsem již potkala dostatek žen na to, abych snad prahla po setkání s dalšími, ať mladými či starými. Na ženách je cosi poněkud fádního – pokud, samozřejmě, nejsou jako Caroline a její matka, což žádná z nich není a ani být nemůže. Komtesa a její dcera se doposud neukázaly. Nevím proč, ačkoli nepochybuji, že otec to ví. Bylo mi řečeno, že se s nimi setkáme zítra; Moc si od schůzky neslibuji. Přemýšlím, zda bude dostatečně teplo na to, abych si na sebe vzala své saténové šaty místo těch vlněných. Pravděpodobně ne.
A to jde o město, kde velký, nesmrtelný lord Byron žije v hříchu a nespoutanosti! Dokonce i matka se o něm několikrát zmínila. Ne že by však náš truchlivý dům stál přímo v něm. Vila se nachází v jeho okolí, ačkoli nevím, kterým směrem, a jsem si jistá, že to neví ani matka, a ani ji to nezajímá. Mám pocit, že poté, co jsme odpoledne projeli městem, jsme pokračovali v jízdě ještě dalších patnáct nebo dvacet minut. A přesto, nacházet se alespoň poblíž lorda Byrona musí pohnout i tím nejzatvrzelejším srdcem; a mé srdce, a tím jsem si velmi jistá, není zatvrzelé ani v nejmenším.
Uvědomila jsem si, že píšu už téměř hodinu. Slečna Gisbornová často říká, že jsem příliš náchylná k užívání nadbytečných pomlček a že to je nešvar. Pokud tomu tak skutečně je, pak si jej hodlám hýčkat.
Vím, že uplynula celá hodina, neboť kdesi lomozí obrovské hodiny, které odbíjejí každou čtvrthodinu. Musí být skutečně obrovské, protože jsou velmi hlasité a protože v cizích zemích je obrovské všechno.
Nevzpomínám si, že by mi kdy bylo chladněji, a ruce mám celé zkřehlé. Musím se však ještě svléknout, sfouknout svíčky a vpravit své drobné tělo do té obrovské, děsivé postele. Jak jen nenávidím štípance, kterými je člověk na cestách cizími zeměmi doslova posetý, a velmi doufám, že dnešní noci jich moc nepřibude. Doufám také, že nedostanu žízeň, neboť zde není žádná voda, natož nezávadná.
Ach, kdesi nedaleko žije lord Byron, muž, jenž vede život plný hýření a neřesti! Nelze na něj zapomenout. Co by si asi myslel o mněl Opravdu doufám, že v mém pokoji není příliš mnoho otravného hmyzu.
- ŘÍJNA. Jaké překvapení! Komtesa prohlásila, že bude zcela v souladu s dobrými mravy, když si vyjdu na procházku po městě, samozřejmě v doprovodu služebné; a když matka ihned podotkla, že žádnou nemám, nabídla komtesa služby své vlastní! Pomyslete, že se něco takového přihodilo pouhý den poté, co jsem si přímo do tohoto deníku zapsala, že se nic takového nikdy nemůže stát! Nyní jsem si zcela jistá, že bude zcela v souladu s dobrými mravy podnikat procházky i po ostatních městech. Troufám si říci, že otec s matkou byli proti pouze kvůli nesnázím se služkou. Ovšemže bych měla mít služebnou, stejně jako by ji měla mít matka, a otec by měl mít sluhu, a stejně tak bychom měli mít vlastní kočár, s erbem na dveřích! Kdybychom nic z toho neměli proto, že jsme příliš chudí, bylo by to ponižující. Jelikož ale příliš chudí nejsme (tím jsem si jistá), je to směšné. Tak či onak, otec s matkou dál nesouhlasně bručeli, avšak komtesa prohlásila, že jsme nyní na území Církevního státu, a všichni tudíž žijeme pod zvláštní ochranou Boží. Komtesa dokonce zná anglické idiomy, jak oněm obratům říká slečna Gisbornová.
Jak se dalo očekávat, otec se při zmínce o Církevním státě ušklíbl. Již cestou do Ravenny několikrát poznamenal, že Papežské státy, jak je nazývá, jsou nejhůře spravovanými v Evropě a že to netvrdí pouze jakožto protestant. Nejsem si tím jista. Otcovy názory mi často připadají svérázné, stejně jako jeho představy o nejlepším způsobu cestování. Komtesina slova ve mně vzbudila velmi silný pocit, že žít pod vládou samotného papeže a jeho kardinálů musí být vskutku nádherné. Ovšem, i kardinálové a dokonce i sám papež jsou omylní, stejně jako naši biskupové a pastoři, neboť jsou jen pouhými lidmi, jak u nás doma pan Biggs-Hartley ustavičně zdůrazňuje; přesto však jednoduše musí mít blíže k Bohu než lidé, kteří vládnou nám Angličanům. Myslím, že v této otázce nelze na otcův úsudek spoléhat.
Jsem rozhodnuta využít komtesiny laskavé nabídky. Slečna Gisbornová říká, že ačkoli jsem bledule, umím být také svéhlavička. Nyní se ukáže, zda měla pravdu. Mohou nastat jisté nesnáze, neboť komtesina služebná mluví pouze italsky; avšak až budeme spolu sami, budu já paní a ona moje služebná, a na tom nikdo na světě nic nezmění. Už jsem ji viděla. Je to hezké stvoření, až na ten velký nos.
Dnes bylo vlhko, jako obvykle. Odpoledne jsme se vydali v komtesině kočáru na projížďku Ravennou: pro jednou pořádnou, s erbem na dveřích a lokajem i vozkou. Kočár, který jsme si pronajali, již otec propustil z našich služeb. Předpokládám, že se vůz odkolébal zpět do Fusiny, městečka ležícího na drahou stranu od Benátek. Očekávám, že se v Ravenně zdržíme týden. To je doba, kterou otec zřejmě považuje za přiměřenou pro pobyt v jedné z našich hlavních zastávek. Není to doba nijak dlouhá, avšak při našem způsobu života bývá dlouhá často až příliš.
Dnes odpoledne jsme navštívili Danteho hrobku, která skromně stojí po straně jedné z ulic, a obrovský kostel s trůnem Neptunovým a poté hrobku Gally Placidie, jež je uvnitř modrá a překrásná. Dychtivě jsem vyhlížela cokoli, co by mi napovědělo, kde by mohl přebývat lord Byron, avšak dumat nad tím nebylo vůbec třeba, neboť komtesa při průjezdu jednou z ulic téměř vykřikla: „Palazzo Guiccioli. Povšimněte si sítě dole při dveřích, jež má zabránit jeho zvěři v potulce.“
„Vskutku, vskutku,“ poznamenal otec, vyhlížeje z vozu o poznání dychtivěji než u Danteho hrobky. Více vyřčeno nebylo, neboť přestože otec s matkou učinili na současný způsob života lorda Byrona nejednu narážku, která mě měla připravit na věci, jež se mohou vynořit během hovoru, ani komtesa, ani oni nevěděli, jak moc bych skutečně mohla pochopit. Mimoto se v kočáře nacházela i komteska, jež seděla na podušce na zemi u nohou své matky, a bylo nás tedy celkem pět, neboť cizokrajné kočáry jsou veliké – jako v cizích zemích ostatně vše; a já si troufám tvrdit, že ona, sladké neviňátko, nechápala vůbec nic.
‘Komteska‘ je pouze jakousi přezdívkou či přízviskem, jíž užívá rodina a služebnictvo. Komteska je ve skutečnosti také komtesa. Zdá se, že pokud je v cizích šlechtických rodech jeden z mužů vévoda, pak jsou vévodové i všichni ostatní muži a všechny ženy vévodkyně. To je velmi matoucí a zcela nepodobné onomu dobrému uspořádání, jako je naše, kde je v každé rodině pouze jeden vévoda a jedna vévodkyně. Kdo ví, kolik je vlastně komtesce let. Většina cizokrajných dívek vypadá mnohem starší, než skutečně jsou, zatímco většina našich dívek vypadá mladší. Komtesa je velmi útlounká, učiněná víla. Má dokonalou olivovou pleť. Lidé často píší o ‚olivové pleti‘ a komteska takovou skutečně má. Má také neuvěřitelně obrovské oči jako dvě hluboké studny a téměř stejně tak temné; nikdy se jimi však na nikoho ani nepodívá. Mluví velmi zřídka a často mívá ve tváři takový prázdný, ztracený výraz, který svádí k tomu, aby ji člověk považoval za více než jen mírně prostinkou; já si o ní ale nic takového nemyslím. Cizokrajné dívky jsou vychovávány velmi odlišně od těch našich. Matka na to často poukazuje, načež vždy pevně semkne rty. Musím připustit, že si nemyslím, že by se komteska mohla stát mou přítelkyní, třebaže je svým způsobem půvabná a nožku má oproti mé či Carolinině poloviční.
Když cizokrajné dívky dospějí v ženy, i nadále ty nešťastnice obvykle vypadají starší, než jsou. Jsem si jistá, že komtesa není výjimkou. Komtesa ke mně byla velmi laskavá – alespoň během těch několika málo hodin, co jsme spolu strávily – a dokonce se mi zdá, že mě maličko lituje – vskutku, stejně jako já ji. Nicméně jí nerozumím. Kde byla včera večer? Je komteska jejím jediným dítětem? Co se stalo s jejím mužem? Zdá se – a vypadá – tak smutná, protože je mrtev? Proč touží žít v tak velkém domě – říká se mu vila, avšak jeden by řekl, že je to spíše palác – když se celý rozpadá a z velké části je sotva zařízený? Tak ráda bych se zeptala matky, avšak pochybuji, že by mi dala správnou odpověď – nebo vůbec nějakou.
Komtesa dnes večer vskutku povečeřela s námi, a s ní i komteska. Přišla i matka: v těch příšerných šatech, které tak nesnáším. Mají opravdu nevhodný odstín červené – obzvláště na Itálii, kde jsou podle všeho v módě tmavé barvy. Dnešní večer byl lepší než včerejší; avšak ten včerejší mohl sotva být horší. (Pan Biggs-Hartley říká, že bychom takové věci neměli nikdy říkat: vždy může být hůř.) Nebyl to dobrý večer. Komtesa se upřímně snažila být veselá navzdory svému zjevnému trápení, ať už ji souží cokoli; avšak ani otec ani matka nevěděli, co na to říci, a co se týče mě, velmi dobře vím, že přemýšlení mi jde lépe než snahy okouzlit společnost. Nejraději trávím čas pouze s hrstkou přátel, kteří jsou mi blízcí, kterým mohu důvěřovat a které mohu milovat. Žel bohu, je tomu již dávno, co jsem měla komu stisknout ruku. Dokonce i dopisy jako by se snad cestou ztrácely, čemuž se sotva mohu divit; ovšem za předpokladu, což ani netřeba zmiňovat, že se mi ještě vůbec obtěžují psát, a jen stěží vidím důvod, proč by to po tak dlouhé době měli činit. Otec, matka a komtesa hráli po večeři jakousi italskou hru s kartami a kostkami. Služebnictvo zažehlo oheň v krbu a komteska u něj jen tak mlčky seděla. Kdyby uměla italsky, poznamenala by matka, že by „to dítě mělo být už dávno v posteli“, a já souhlasím. Komtesa mě chtěla hru naučit, avšak otec ihned namítl, že jsem na to příliš mladá, což je naprosto směšné. Později téhož večera, když komtesa a otec s matkou konečně dohráli, nám naše hostitelka oznámila, že nazítří si dupne (komtesa zná tolik podobných výrazů, že by jeden přísahal, že žila v Anglii) a bude trvat na mém vzdělávání. Otec se zašklebil a matka sevřela rty jako obvykle. Já se věnovala ručním pracím, které si nikdy neoblíbím a které budu vždy považovat za nesmyslné, neboť se jich za nás vždy může ujmout služebnictvo; a přistihla jsem se při mnohých hlubokých úvahách. A pak jsem si všimla, že komtese po tváři pomalu stéká drobná slza. Bezděky jsem vyskočila; pak se však komtesa usmála, a já se opět posadila. Přemýšlela jsem mimo jiné o tom, že člověka ani tak nerozpláčou jednotlivé nešťastné události jako cosi, co je součástí života, cosi, co vypluje na povrch, kdykoli se snažíme rozveselit ve společnosti jiných.
Musím připustit, že ty ohavné štípance mizí. Zcela jistě mi nepřibyly žádné nové, což je předností v porovnání s tím, co se dělo každou noc v Dijonu, tom páchnoucím městě. Přesto bych si přála mít přívětivější pokoj s lepším nábytkem, nicméně dnes večer se mi podařilo přinést do ložnice láhev s minerální vodou a dokonce i sklenici. Je to samozřejmě pouze italská minerální voda, o níž se matka domnívá, že je pouze nepatrně bezpečnější než obyčejná voda; avšak jelikož ta pravděpodobně všechna pochází ze špinavých studní, které jsou k vidění v bočních ulicích, myslím, že matka přehání. Připouštím nicméně, že zdaleka nechutná tak dobře jako minerální voda, která je k mání ve Francii. Tak či onak, muset kupovat vodu v lahvích je tak směšné! Několik věcí jsem si v cizích zemích nicméně oblíbila; snad jim dokonce dávám přednost. Ovšemže, něco takového bych si před matkou a otcem nikdy nedovolila říci. Často si přeji nebýt tak citlivá, aby mi přidělené pokoje a podobné věci nečinily takové obtíže. A přesto je matka na vodu citlivější než já! Jsem si jistá, že voda zase tak důležitá není. Nemůže být. Připadá mi zjevné, že v opravdu důležitých věcech je matka méně citlivá než já. A od této zjevné skutečnosti se odvíjí celý můj život; můj skutečný život.
Byla bych raději, kdyby mě komteska pozvala do své komnaty, neboť se domnívám, že je citlivá stejným způsobem jako já. Ta dívenka Však možná spí v pokoji s komtesou. Ne že by mi na tom nějak záleželo. Není to tak, že bych komtesku nenáviděla či snad neměla ráda. Domluvám se, že má již sama dost trápení. Otec s matkou by s tím stejně nikdy nesouhlasili, a nyní jsem už napsala vše, co se o tomto naprosto obyčejném, avšak přesto poněkud podivném dni dalo napsat. V mém obrovském pokoji je tak chladno, že se zimou sotva hýbám.
- ŘÍJNA. Když jsem šla dnes ráno pozdravit matku, měla pro mě nanejvýš pozoruhodnou zprávu. Nařídila mi, abych se posadila (otec s matkou mají ve svém pokoji více židlí než já, a také spoustu dalších věcí), a poté mi oznámila, že se chystá večírek! Mluvila, jako by to bylo strašlivé utrpení, kterému se nemůžeme vyhnout; a zdá se, že považovala za samozřejmé, že ono oznámení přijmu se stejným zděšením. Nevím, co si o tom vlastně myslet. Je pravda, že jsem večírky nikdy neměla v oblibě (ne že bych jich zažila tolik); avšak celý den jsem se v nitru cítila poněkud neobvykle, jakoby lehčí a jakýmsi způsobem čilejší, a nyní večer, kdy píšu tato slova, jsem přesvědčena, že důvodem je právě onen večírek Konec konců, cizokrajné večírky se mohou od našich anglických lišit, a pravděpodobně tomu také tak je, což si opakovaně připomínám. Bude jej pořádat komtesa, která, a tím jsem si jistá, ví o večírcích více než matka. Pokud tomu tak je, pak to nebude jediná věc, o níž komtesa ví více než ona.
Večírek se má konat pozítří. Zatímco jsme pili kávu a jedli panini (které jsou v Itálii vždy velmi suché a drolivé), zeptala se matka komtesy, zda si je jistá tím, že bude dostatek času na přípravy. Avšak komtesa se pouze usmála – samozřejmě velmi zdvořile. V Itálii je pravděpodobně snazší dělat věci rychle (když se skutečně chce), neboť všichni mají tolik služebnictva. Lze sotva uvěřit, že je komtesa při penězích, ale zdá se, že si vydržuje více sluhů než my, a co víc, ti se chovají spíše jako otroci než sluhové, tedy značně odlišně od naší derbyshirské čeládky. Snad je to jednoduše tím, že jsou všichni komtesou tak uchváceni. Tomu bych zcela rozuměla. Tak či onak, přípravy na večírek byly celý den v plném proudu, lidé věšeli praporky a z kuchyně se linuly podivné vůně. Z lázní na konci slohové zahrady (prý je postavili Byzantinci) vymetli pavouky a poté místo zaplnili kuchaři, kteří tam nyní provozují své kejkle. Ta proměna je dechberoucí. Ráda bych věděla, kdy se matka poprvé dozvěděla, co se chystá? Jistě nejpozději včera večer, ještě před ulehnutím.
Cítím, že bych měla být rozmrzelá, že o nových šatech můžu jen snít. Zástup švadlen by na nich musel pracovat dnem i nocí celých čtyřicet osm hodin, jako v pohádkách. To by mi jistě lichotilo (komu ne?), avšak nejsem si vůbec jistá, že bych si je zasloužila, i kdyby na jejich ušití zbývaly celé týdny. Také otec s matkou by pravděpodobně namítli, že mám šatů dostatek, i kdyby mě měl hostit sám papež a jeho kardinálové. Rozmrzelá nicméně vlastně nejsem. Někdy mi připadá, že postrádám opravdový zájem o odívání, jak říká Carolinina matka. Zkušenost mě nicméně naučila, že nové šaty bývají povětšinou značným zklamáním, což si opakovaně připomínám.
Dnes se přihodila ještě jedna důležitá věc. Vydala jsem se s komtesinou služebnou Emilií na svou první vycházku po městě. Z povinnosti jsem si vyslechla otcovy námitky, kterých jsem samozřejmě nedbala. Matka tou dobou ležela a komtesa se jen sladce usmála a poslala pro Emilii, aby mě doprovodila.
Musím přiznat, že procházka nebyla zcela úspěšná. Vzala jsem si s sebou výtisk Grubbsova Průvodce Ravennou a jejími památkami (otec mohl sotva říci ne, ze strachu, že bych mohla provést něco mnohem horšího) a začala jsem si na mapě vyhledávat místa, která jsem se chystala navštívit. Připadalo mi, že je to nejlepší způsob, jak začít, a jakmile začnu, uvidím, co mi život přichystá. V okamžicích, kdy je třeba čelit určitým okolnostem, bývám často velmi rozhodná. První nesnáz představovala poněkud dlouhá cesta do samotné Ravenny. Přestože pro mě nepředstavovala žádnou námahu a přestože nepršelo, dala mi Emilia záhy najevo, že není zvyklá chodit pěšky. Snad to byla pouze přetvářka, či spíše záměr, neboť každý ví, že dívky jako ona pocházejí z venkovských rodin, kde, a tím jsem si jistá, musí být na nohou celý den, a nejen to. Nevěnovala jsem tomu tedy žádnou pozornost, což mi usnadnila skutečnost, že jsem jí sotva rozuměla jediné slovo. Jednoduše jsem ji strkala a táhla vpřed. A vskutku, brzy přestala předstírat a smířila se se svým osudem. Cestou jsme potkávali hrubé kočí a spoustu ohavných dětí, ty nás však povětšinou přestaly obtěžovat hned poté, co viděly, kdo jsme, a v žádném případě nás nečekaly potíže, jaké bývají na cestách do Derby, kde nedávno dokonce házeli kamení na projíždějící kočáry.
Emilia také nebyla ani v nejmenším připravena na to, co jsem měla v úmyslu v Ravenně. Lidé přirozeně nenavštěvují místní památky stále dokola, jakkoli jsou starobylé; a nejméně pak, obávám se, Italové. Když nedoprovázela svou paní, chodívala Emilia do města pouze za jasným účelem: aby něco koupila, prodala nebo aby doručila dopis. Cosi v jejím chování mi připomnělo přidrzlé holky ze starých komedií, jejichž jediným úkolem je předávat milostné dopisy a čas od času zastoupit svou paní, ať už s jejím vědomím či nikoli. Podařilo se mi navštívit další z oněch starobylých lázní, tentokrát veřejně přístupnou podívanou nazvanou Křtitelnice pravoslavných, neboť se po pádu Římanů, kteří je postavili, ocitly v rukou křesťanů. Byly samozřejmě mnohem větší než lázně v komtesině zahradě, uvnitř však byla poněkud tma a podlaha zde byla tak nerovná, že bylo těžké neupadnout. Navíc zde ležela ohavná mršina. Emilia se dala do smíchu a bylo zcela zjevné proč. Vykračovala si, jako by se ocitla zpět v rodných horách, a snažila se mi naznačit, že kdybych měla v úmyslu projít křížem krážem celou Itálii, je zcela připravena jít se mnou, a snad by mě i předehnala. Jakožto mladá Angličanka jsem toho nedbala, stejně jako jsem nedbala naprostého obratu v Emiliině chování, kterým jako by se mi téměř snažila drze naznačit, kdo je tady vlastně pánem. Jak jsem tedy řekla, nebyla procházka zcela úspěšná. Tak či onak to však byl začátek. Je zřejmé, že svět může nabídnout více, než by se mi pravděpodobně naskytlo, kdybych se celý život vláčela s otcem po jednom boku a matkou po druhém. Nyní, když lépe rozumím Emiliiným způsobům, jistě najdu způsob, jak si s ní poradit. Cestou nazpět jsem nebyla ani v nejmenším unavená. Pohrdám dívkami, které se snadno unaví, stejně jako jimi pohrdá Caroline,
Věřte nebo ne, matka stále ležela. Když jsem vešla, oznámila mi, že odpočívá, aby se před večírkem cítila svěží. Ten se však koná až pozítří. Nebohá drahá matka by zřejmě bývala udělala lépe, kdyby vůbec neopouštěla Anglii! Musím si dát dobrý pozor, abych nebyla jako ona, až dosáhnu jejího věku a provdám se, jak jistě učiním. Při pohledu na odpočívající matku jsem si uvědomila, že by byla stále velmi hezká, kdyby jen nevypadala tak unaveně a ustaraně. Ovšemže byla kdysi mnohem hezčí, než jsem nyní já. Toho jsem si moc dobře vědoma. Já, žel bohu, nejsem ve skutečnosti vůbec hezká. Musím proto pěstovat jiné přednosti, jak říká slečna Gisbornová.
Když jsem stoupala po schodech vedoucích k mé ložnici, zahlédla jsem cosi nečekaného. Komteska opustila salon dříve než ostatní, a jako obvykle bez jediného slova. Snad jsem byla jediná, kdo ji viděl vyklouznout ven, tak tiše šla. Povšimla jsem si, že se nevrací, a naznala jsem, že se, vzhledem ke svému věku, cítila již zcela zmožená. Matka by se mnou jistě souhlasila. Avšak když jsem sama se svíčkou v ruce stoupala po schodišti, spatřila jsem, co za tím vězí. V jednom z rohů odpočívadla, jak bychom řekli my Angličané, se nachází podivná komůrka či pokojík, z nějž vedou dvoje dveře, oboje zamknuté, jak dobře vím, neboť jsem si to potajmu sama ověřila. V onom rohu, ve světle své svíčky, jsem spatřila komtesku v objetí jakéhosi muže. Myslím, že to nemohl být nikdo jiný než jeden ze sluhů, ačkoli jistá si tím zcela nejsem. Možná se ohledně něj mýlím, rozhodně to však byla ona. Stáli tam v naprosté tmě, a co víc, zatímco jsem stoupala vzhůru a poklidně kráčela chodbou v opačném směru, nehnuli ani brvou. Zřejmě doufali, že je v tom přítmí nespatřím. Museli se domnívat, že nikdo nepůjde spát tak brzy. Nebo snad ztratili pojem o čase, jak píše spisovatelka Radcliffová. O komtesčině věku mám jen mlhavé tušení, často však vypadá jako dvanáctiletá nebo ještě mladší. Samozřejmě si vše ponechám pouze pro sebe.
- ŘÍJNA. Celý den jsem přemítala o rozdílech mezi tím, jak bychom se měli chovat, a tím, jak skutečně jednáme. Obé se pak liší od chování, k němuž nás nabádá Bůh a kterého nikdy nemůžeme dosáhnout, cokoli děláme a jakkoli se snažíme, jak neustále zdůrazňuje pan Biggs-Hartley. Zdá se, že každý z nás je přinejmenším třemi různými bytostmi. A to jen pro začátek.
Jsem zklamaná z výsledku včerejšího výletu s Emilií. Měla jsem za to, že jakožto dívka, a tudíž někdo, kdo musí být pod dozorem, o mnohé přicházím, ale nyní si nejsem jistá, zda jsem se nemýlila. Téměř mi připadá, že čím více se k věcem přibližujeme, tím méně se zdají být skutečné, jako by vůbec nebyly. Kromě, samozřejmě, ošklivých pachů a ošklivých slov a hrubiánů, před nimiž máme být my ženy ‚chráněny’. Avšak nyní už zabíhám do metafyzična, před čímž nás pan Biggs-Hartley pravidelně varuje. Kéž by tu s námi byla Caroline. Věřím, že kdybychom se vypravily spolu, jen my dvě, vnímala bych mnohé zcela odlišně. Nicméně netřeba dodávat, že na tom, jaké věci skutečně jsou – nebo nejsou – by se nic nezměnilo. Je s podivem, že se věci v přítomnosti jedné osoby zdají neskutečné, a poté, když je navštívíte ve společnosti někoho jiného, se přece jen jeví opravdově. Samozřejmě, že to všechno jsou jen mé představy, jenže co (napadá mě v okamžicích, jako je tento) není?
Cítím se v této cizí zemi tak opuštěná a sama. Zdá se mi, že musím mít velkou vnitřní sílu, jelikož dokážu vše trpělivě snášet a plnit své povinnosti a téměř si nestěžuji. Laskavá komtesa mi věnovala knihu Danteho poezie, s italskými verši na jedné straně a s anglickým překladem na druhé. Poznamenala, že mi to pomůže naučit se lépe její řeč. Tím si nejsem jistá. Svědomitě jsem pročetla několik stran, a jakkoli je četba mou nejoblíbenější činností, Danteho představy jsou tak ponuré a složité, že se obávám, že není spisovatelem pro ženy, zcela jistě ne pro Angličanky. Také jeho tvář mě děsí: je tak káravá a přísná. Poté, co jsem si prohlédla jeho portrét, překrásnou rytinu na předsádce knihy, se začínám bát, že v zrcadle spatřím, jak mi jeho tvář nahlíží přes rameno. Není divu, že o něj Beatrice nestála. Cítím, že pro naše pohlaví postrádal jakýkoli půvab. Něco takového se samozřejmě nesmí před Italy, a tedy i komtesou, ani naznačit, neboť Dante je pro ně stejně nedotknutelný jako Shakespeare nebo doktor Johnson pro nás Angličany. Protentokrát píšu během odpoledne. Mám podezření, že mě přepadla nuda, a jelikož je to hřích (jakkoli pouze nevelký), snažím se zabavit, abych ji zahnala. Nyní již vím, že jsem mnohem náchylnější k menším nedostatkům, jako je znuděnost či zahálčivost, než k takovým obscénnostem, jako jsou objetí a polibky nějakého sluhy. A přesto tomu tak není proto, že by mi chyběla odhodlanost či vášeň. Je to toliko proto, že postrádám cokoli či kohokoli, kdo by byl těchto citů hoden, a odmítám jimi mrhat na něco bezcenného. Vidím, že jsem použila slovo ‚toliko‘ – jako by to byla nějaká maličkost! Jak dobře rozumím všeobecné nespokojenosti, jež posedla našeho souseda lorda Byrona! Já, pouhá dívenka, cítím, alespoň v této věci, souznění s velkým básníkem! To pomyšlení by mi mohlo přinést útěchu, byla-li bych ovšem schopna ji pocítit. Tak či onak, jsem si jistá, že dříve, než večer ulehnu ke spánku, nepřihodí se nic zaznamenání hodného.
Později. Mýlila jsem se! Po dnešní večeři mě náhle napadlo zeptat se komtesy, zda se kdy setkala s lordem Byronem. Předpokládám, že to není nic, o čem by hovořila sama od sebe, ať už z důvodu přítomnosti otce a matky, či – při jedné ze dvou vzácných příležitostí, kdy jsme spolu osaměly – z důvodu jisté choulostivosti takovéto informace; avšak domnívala jsem se, že jsem nyní snad dostatečně simpática, abych se jí mohla odvážit opatrně vyptat.
Obávám se, že jsem si počínala velmi neobratně. Když se otec s matkou zapletli do další ze svých pří, přešla jsem na druhý konec pokoje a posadila jsem se na okraj pohovky, na níž odpočívala komtesa; a když se na mě usmála a zašveholila cosi přívětivého, jednoduše a zcela bez okolků jsem vyhrkla svůj dotaz. „Ano, mia cara“ odvětila, „setkala jsem se s ním, na náš večírek jej nicméně pozvat nemůžeme, neboť je příliš zaujatý politikou a mnozí s jeho názory nesouhlasí. Vskutku, setkání s ním již vedla k několika smrtím, již někteří jen neradi přijímají z rukou cizince, jakkoli význačného.“ A ovšemže mi celou dobu na mysli tanula právě ohromná příležitost, kterou komtesin večírek představoval pro návštěvu lorda Byrona. Komtesa nikoli poprvé prokázala svůj překvapivý vhled do myslí jiných – nebo nesporně alespoň do té mé.
- ŘÍJNA. Dnes se koná večírek! Je velmi brzy ráno a je tomu již dávno, co jsem viděla slunce zářit tak silně. Snad tomu tak v tuto hodinu, kdy já ještě spím, bývá pravidelně? „Co vy dívky svým pozdním vstáváním jen zmeškáte!“ kárá nás vždy Carolinina matka, třebaže je nejshovívavější ze všech rodičů. Potíž je v tom, že se vždy probudíte brzy právě tehdy, kdy je nejvíce záhodno si přispat; jako dnes, v den večírku. Píšu nyní, neboť si jsem zcela jistá, že celý den budu učiněný uzlíček nervů, a až bude po všem, přepadne mě únava a zemdlenost. Tak tomu v mém případě bývá pokaždé! Jsem ráda, že pozítří bude neděle.
- ŘÍJNA. Na večírku jsem potkala muže, který mě, musím se svěřit, velmi zaujal; a na čem jiném vlastně záleží, jak se spisovatelka Fremlinsonová táže v Doufajícím a zoufajícím srdci, mé téměř nejoblíbenější knize, jak upřímně prohlašuji?
Kdo by tomu věřil? Zatímco jsem ještě spala, kdosi zaklepal na mé dveře, dostatečně hlasitě, abych se probudila, avšak zároveň tiše a nenápadně, a ve dveřích stála samotná komtesa v tom nejkrásnějším negližé, napůl růžovém a napůl fialovém, s tácem plným jídla a pití, vskutku, pořádnou cizokrajnou snídaní! Musím připustit, že v ten okamžik bych stejně tak ochotně spořádala anglickou snídani, avšak co mohlo být ze strany okouzlující komtesy laskavější či pozornější? Tmavé vlasy (avšak ne tak tmavé jako u většiny Italů) měla neupravené a splývaly jí okolo její překrásné, avšak smutné tváře, prsteny, které se na slunci blyštěly a třpytily, si však vzít neopomněla. „Ach běda, mia cara,“ pronesla, rozhlížejíc se po pokoji plném nedostatků, „jak se jen časy mění.“ Poté se ke mně naklonila, zlehka položila ruku na živůtek mé noční košilky a políbila mě. „Jak jen jsi bledá!“ pokračovala. „Jsi bílá jako lilie na oltáři.“ Usmála jsem se. „Jsem Angličanka,“ opáčila jsem, „a postrádám tedy výraznější barvu.“ Ona si mě však dál upřeně prohlížela. „Večírek tě zajisté unavil,“ řekla po chvíli. Zdálo se, že svá slova míní jako otázku, a proto jsem se rázně ohradila: „Ujišťuji vás, že ani v nejmenším, komteso. Byl to ten nejkrásnější večer mého života,“ (což byla bezpochyby pravda a nic než pravda). Posadila jsem se na své obrovské posteli a prohlédla se v zrcátku. Vskutku, vypadala jsem bledě, nezvykle bledě. Chystala jsem se poznamenat, že je ještě příliš brzy, když vtom komtesa náhle jako by se se zajíknutím odtáhla a sama povážlivě zbledla, s ohledem na přirozený odstín její pleti. Natáhla ruku a namířila prst. Zdálo se, že ukazuje na polštář za mými zády. Znepokojena jejím chováním jsem se ohlédla; spatřila jsem na polštáři nepravidelnou červenou skvrnku, nijak velkou, avšak bezpochyby od krve. Zvedla jsem ruce k hrdlu. „Dio Illustrissimo!“ vykřikla komtesa. „Ell’e stregata!“ Z četby Danteho i odjinud rozumím italsky natolik dobře, abych věděla, co to znamená: „Je uhranutá.“ Vyskočila jsem z postele a zadržela ji v objetí dříve, než stihla prchnout, jak měla zjevně v úmyslu. Žádala jsem ji, aby mi řekla více, třebaže jsem věděla, že mě neposlechne. Italové, dokonce i ti vzdělaní, stále berou čarodějnictví s vážností, která nám připadá těžko uvěřitelná; a často se o něm bojí dokonce i mluvit. Vycítila jsem, že Emilia a její paní v tomto budou zajedno. Vskutku, zdálo se, že se komtesa cítí v mém objetí nanejvýš nepříjemně, brzy se však uklidnila, vcelku mile poznamenala, že si o mně musí promluvit s mými rodiči, a opustila místnost. Dokonce mi i popřála „Buon appetito“ k té hromadě jídla, kterou nazývala snídaní.
Prohlédla jsem si tvář a hrdlo v zrcátku, a vskutku, spatřila jsem na krku jizvičku, která vše objasňovala – samozřejmě kromě toho, jak jsem k ní přišla, avšak ony novoty, úskalí a vzrušení včerejšího večírku jako vysvětlení zcela postačují. Nelze očekávat, že vstoupíte do souboje lásky a vyjdete z něj bez zranění: a právě do tohoto souboje jsem, a chvěji se při tom pomyšlení, věru vstoupila. Obávám se, že to, jak zcela přirozená a velmi zanedbatelná událost měla na komtesu tak nepřiměřený dopad, je zcela italské. Mě jakožto mladou Angličanku ona skvrnka na polštáři nerozrušila ani v nejmenším. Musím nicméně doufat, že nevyděsí pokojskou.
Pokud jsem neobvykle bledá, je tomu tak dílem proto, že velmi jasné slunce činí mou tvář ještě bělejší. Ihned jsem se vrátila do postele a spěšně jsem do posledního sousta spořádala vše, co mi komtesa přinesla. Cítila jsem se velmi slabá, a vskutku jsem si jen značně mlhavě vzpomínala na pokrmy včerejšího večera, přirozeně kromě toho, že jsem vypila mnohem více vína než po většinu předchozích dní svého krátkého života, a pravděpodobně více než kdykoli předtím.
Nyní zde ležím pouze ve své půvabné noční košilce, s perem v ruce a sluncem ve tváři, a myslím na něj! Nevěřila jsem, že takoví muži skutečně žijí. Myslela jsem, že spisovatelky jako Fremlinsonová a Radcliffová muže vylepšují, aby své ženské čtenářky usmířily s jejich pokolením, a méně četné mužské čtenářstvo utvrdily v představách o sobě samých. Carolinina matka i slečna Gisbornová o tom hovoří nanejvýš jasně, leč každá poněkud odlišným způsobem, a má dosavadní pozorování opačného pohlaví tento názor potvrzovala. Nyní jsem však skutečně potkala muže, o němž dokonce i nejvytříbenější tvorba spisovatelky Fremlinsonové mluví pouze v náznacích! Úplný Adonis! Apollón! Nepochybně bůh! V jeho šlépějích raší asfodel!
První romantickou věcí bylo, že mi nebyl řádně představen – vlastně mi nebyl představen vůbec. Vím, že ta je velmi neslušné, avšak nelze popřít, že zároveň dosti vzrušující. Hosté povětšinou tančili staromódní minuetto, avšak protože neumím kroky, seděla jsem na konci sálu s matkou, když vtom se matce udělalo slabo a musela odejít. Zdůraznila, že se za okamžik vrátí, avšak sotva odešla, stál tam on, jako by vystoupil ze zdi mezi vybledlými goblény pokrývajícími zeď, či dokonce z nich samotných, až na to, že on zdaleka nevypadal sešle jako ony, ačkoli později, ve světle svíček, které sluhové přinesli před večeří, jsem si mohla povšimnout, že je starší, než jsem zpočátku předpokládala, a měl tak moudrý a zkušený pohled, jaký jsem v žádné tváři doposud nespatřila.
Samozřejmě na mě musel nejen ihned promluvit, protože jinak bych se zvedla a odešla, ale svým pohledem a slůvky mě musel ještě přesvědčit, abych zůstala. Zašvitořil, že jsem jediným poupětem v zahradě jinak povadlé, ale já nejsem žádná husa, která podobné řečičky slyšela poprvé; avšak to, co řekl vzápětí, mě osudně znejistilo. Řekl (a já ta slova nikdy, nikdy nezapomenu): „Jelikož jsme oba návštěvníky z jiného světa, měli bychom se poznat.“ Přesně vystihl, jak jsem se vždy cítila, a jak to také (jak se domnívám) objasňuje tento deník, a svou schopností najít slova pro mé nejhlubší přesvědčení si pootevřel cestu k mému srdci, jakkoli dobře jsem si uvědomovala, v jak nesmírně neobvyklém a nebezpečném postavení se tím ocitám. Hovořil navíc překrásnou angličtinou; jeho přízvuk (myslím, že nikoli italský) jeho slovům pouze dodával na kouzlu a vytříbenosti.
Zde bych měla poznamenat, že není pravda, že by všichni komtesini hosté byli ‚povadlí‘, i když většina z nich bezesporu ano. Ta rozkošná osůbka pozvala vysloveně kvůli mně několik kavalírů z řad místní šlechty, a někteří z nich mi byli náležitě představeni, avšak pohovořili jsme spolu jen pramálo, dílem proto, že nám téměř chyběl společný jazyk, avšak především proto, že mi připadali poněkud jako balíci, jak říkáme my v Derbyshiru. Je příznačné pro komtesinu vnímavou povahu, že vycítila neúspěch těchto rencontres a nepokoušela se rozdmýchávat plameny tam, kde nevzplály ani jiskřičky. Jak se jen liší od matron z Derbyshiru, které, když si něco umanou, nenechají se v podobných případech odbýt nejen po celý večer, ale po celé týdny, měsíce, nebo, příležitostně, celá léta! Avšak nazývat sladkou komtesu matronou by bylo nemyslitelné! Oněm čtyřem kavalírům nakonec nezbylo nic jiného než bavit komtesku a další bambine, která korzovala kolem.
Na okamžik jsem odložila pero a hledala slova, jež by ho vystihla. Je neobvykle vysoký, a přestože je štíhlý a jemný, jako by z něj vyzařovala podivuhodná síla a moc. Pleť má poněkud sinalou, nos orlí a výrazný (ačkoli s rozechvělými, citlivými nosními dírkami), rty rudé a (nemohu se tomu slovu vyhnout) vášnivé. Pouhý pohled na ně ve mně vzbudil vzpomínky na vznešené básně a širá moře. Prsty má velmi dlouhé a štíhlé, avšak stisk pevný, jak jsem zjistila před skončením večera. Zprvu jsem si myslela, že má vlasy černé jako uhel, avšak později jsem si povšimla, že jsou jemně protkány šedí, snad i bělobou. Čelo má vysoké, široké a ušlechtilé. Popisuji boha či muže? Je těžké nebýt na vážkách.
Co se týče našeho rozhovoru, mohu říci pouze to, že skutečně nebyl z tohoto světa. Nezahrnul mě prázdným tlacháním, jež se očekává při společenských příležitostech; řečmi, jež, mají-li vůbec jaký význam, pak zcela odlišný od toho, jenž pronesená slova skutečně nesou – a význam, který se mi často protiví. Vše, co řekl (přinejmenším po oné první očekávané lichotce), mi hluboce promlouvalo do duše, a vše, co jsem odpověděla, mi šlo přímo od srdce. Takovým způsobem jsem doposud nedokázala hovořit s žádným mužem, otcem počínaje; a pouze s hrstkou žen. A přesto si sotva vzpomínám, o čem jsme mluvili. Snad je to důsledek pocitu, který mě uchvátil během našeho hovoru. Pocitu, jejž si nejen pouze vybavuji, ale který stále vnímám v každičkém kousku svého těla, pocitu, pronikajícího do hloubi mé duše, hřejivého a působivého. Obsah našeho hovoru se mi vybavuje pouze mlhavě. Rozmlouvali jsme o životě a kráse, umění a přírodě a o mně: vlastně o všem. O všem, samozřejmě, mimo velmi zvláštní a velmi hloupé řeči, které neustále vedou téměř všichni ostatní, mimo ono tlachání a klábosení, se kterým přestanou snad až v hrobě. Jedenkráte dokonce poznamenal, že „ženy si lze podmanit slovem“, a já se mohla pouze souhlasně usmívat. Naštěstí se matka už nevrátila. Co se týče ostatních, troufám si říci, že se jim – poté co zjistili, že se té neotesané malé Angličanky takříkajíc zbavili a je o ni zjevně postaráno – spíše ulevilo. Jelikož byla matka indisponována, měla na mě dohlédnout komtesa, ta se však držela v povzdáli. Snad byla rozhodnuta nevměšovat se, neboť tušila, že bych si to nepřála. Pokud tomu tak je, jednala by zcela dle mých očekávání. Kdo ví.
Poté následovala večeře. Můj přítel, mohu-li ho tak nazývat, se z ní k mému velkému překvapení (a zklamání) omluvil. Jeho vysvětlení, nechuť k jídlu, lze sotva považovat za dostatečné či zdvořilé, svá slova však volil (a zřejmě tak činí vždy) tak obratně, že jsem mu tento prohřešek nemohla neodpustit. S vážnou tváří mě ujistil, že se musím najíst i přesto, že mě nemůže doprovázet, a že vyčká mého návratu. Hleděl na mě tak naléhavě, že jsem nemohla odmítnout, třebaže si troufám říci, že jsem (na nízké pokrmy tohoto světa) měla tak pramálo chuti jako on. Povšimla jsem si, že jsem doposud opomenula zmínit, jak krásné a uhrančivé má oči; jsou tak temné, až se zdají být černé – alespoň ve světle svíček. Opět jsem na něj pohlédla, tentokrát možná maličko dychtivě, a napadlo mě, že se snad kvůli svému věku ostýchá ukázat v jasném světle stolních svíček. Tato ješitnost není v žádném případě vlastní pouze mému pohlaví. Vskutku, jako by před jasem přinesených svíček téměř couval, přestože stál na opačném konci místnosti. A to navzdory síle, již vyzařuje a jež je na něm tím nejpozoruhodnějším. Taktně jsem se rozhodla vzdálit. „Přijdete?“ zeptal se, tak dychtivě a podmanivě. Zachovala jsem rozvahu a pouze se usmála.
A poté se mě už chopil otec. Oznámil mi, že matka, jež odešla do svého pokoje, je naprosto vyčerpána, jak jsem mohla předvídat a jak jsem ve skutečnosti věděla; a že bych po večeři „měla jít také raději nahoru“. Poté mě dostrkal ke stolům a jal se mě cpát jako husu, avšak jak jsem již zmínila, měla jsem k jídlu pramalou chuť, tak malou, že si nyní nemohu vybavit nic z toho, co jsme do sebe já či otec vpravili. Ať už to bylo cokoli, ‚spláchla jsem to‘ (jak se říká v Derbyshiru) na mě neobvykle velkým množstvím místního vína, o němž lidé včetně mého otce neustále říkají, že je tak ‚lehké‘, avšak které mi nikdy nepřipadá o nic ‚lehčí‘ než ostatní, ale znatelně ‚těžší‘ než některá, s nimiž jsem obeznámena. A co víc, značné množství jsem vypila již o něco dříve, kdy jsem měla koketovat s místními balíky. Je s podivem, že otec, který nikdy neopomene vznést námitky proti téměř čemukoli, co mě napadne, zřejmě nemá nic proti mému nestřídmému pití vína. Nevzpomínám si, že by se mě v tomto ohledu kdy alespoň pokusil omezit. Tak tomu je, samozřejmě, pouze ve vzácné nepřítomnosti matky, která otcův přístup nesdílí. Avšak matka se často cítí nedobře po pouhých dvou či třech sklenkách. Během včerejší večeře jsem byla ve stavu jakéhosi ‚vytržení‘. Jíst pro mě bylo téměř nemožné, pít víno však až osudně snadné. Poté se mě otec opět pokoušel zahnat do postele – nebo snad ovívat matčinu hlavu. Po tom, kolik jsem toho vypila, a vzhledem k přítomnosti mého nového přítele, jenž na mě trpělivě čekal, to bylo naprosto směšné. Musela jsem se však otce nějak zbavit, a tak jsem mu dala ten nejčestnější slib, na který jsem vzápětí zapomněla (ať už jsem mu slíbila cokoli). Naštěstí jsem otce od onoho okamžiku doposud nespatřila.
Přesněji řečeno, až do dnešního rána, kdy mě komtesa probudila, jsem nespatřila nikoho, nikoho mimo něj.
Tiše mě očekával mezi stíny, které vrhaly pohupující se goblény a praporky třepotající se podél zdí nad námi. Tentokrát mi dychtivě sevřel ruku. Samozřejmě pouze na krátký okamžik, přesto jsem pocítila, jak pevný má stisk. Řekl, že doufá, že mě nezdržuje od tance, avšak já jen odvětila „Ne, ach nikoli.“ Ve skutečnosti jsem v onom okamžiku byla tance sotva schopná; a tančit mezi šouravými obstarožními tanečníky, kteří nás obklopovali, mě ani přinejlepším nelákalo. Poté s pousmáním poznamenal, že kdysi býval skvělým tanečníkem. Ach, opáčila jsem vláčně a pod vlivem vína; kdepak to bylo? Ve Versailles, odpověděl; a v Petrohradě. Víno nevino, musím říci, že mě to překvapilo; neboť jak jistě všichni vědí, Versailles vypálili žháři v roce 1789, tedy před dobrými třiceti lety. Musela jsem se na něj zadívat velmi významně, neboť poté s úsměvem, třebaže vlažným, dodal: „Ano, jsem velmi, velmi stár.“ Vyslovil to s podivným důrazem, avšak nezdálo se, že by toužil po mém ujištění, že se mýlí, jak tomu při podobných průpovídkách obvykle bývá. Vlastně jsem v tom okamžiku vůbec nevěděla, co říci. A přesto to byl nesmysl a mé ujištění by bylo upřímné. Jeho věk neznám a netroufám si jej ani odhadovat, avšak, velmi, velmi stár1 jistě není, a ve všech důležitých věcech je jeden ze vskutku nejmladších lidí, které si lze představit, a jeden ze vskutku nejvášnivějších. Byl oděn do překrásných černých šatů zdobených jakýmsi vyznamenáním, jsem si jista, že nanejvýš důležitým, neboť bylo tak nenápadné. Otec často poznamenává, že okázalé vystavování poct se již stalo nežádoucím.
Svým způsobem nejromantičtější ze všeho je, že ani neznám jeho jméno. Když lidé začali odcházet – předpokládám, že nijak zvlášť pozdě, neboť většina z nich byla přece jen značně stará – vzal mě opět za ruku a tentokrát ji nepustil, a já ani nepředstírala odpor. „Opět se setkáme,“ pravil, „mnohokrát.“ Hleděl mi do očí tak hluboce a vytrvale, že jsem cítila, jak jimi proniká do nejskrytějších hlubin mé duše. Vskutku, v tom okamžiku jsem pocítila cosi tak mocného a tajemného, že jsem pouze zašeptala „ano“, tak tiše, že mě jistě sotva slyšel, a poté jsem si zakryla oči rukama, ony oči, do nichž tak pronikavě hleděl. Na okamžik (nemohlo to trvat déle, neboť by mé rozrušení zpozorovali ostatní) jsem klesla do křesla a vše kolem mě se zatočilo a zčernalo, a když jsem přišla k sobě, byl již pryč. Poté jsem jen pocítila, jak mě komtesa políbila na líčko a řekla „Vypadáš znaveně, dítě,“ a pobídla mě k okamžitému odchodu do mé velké postele.
A třebaže se říká, že nás nová citová hnutí připravují o klid (jak jsem si sama mohla jednou či dvakrát ověřit), zdá se, že jsem ihned tvrdě a nadlouho usnula. Vím také, že se mi zdály pozoruhodné sny, na jejich obsah si však vůbec nepamatuji. K čemu však jsou vzpomínky, když zcela postačí dojmy?
Praží slunce, poprvé od okamžiku, kdy jsme přicestovali do Itálie. Myslím, že dnes toho již více nenapíšu. Svým drobným, úhledným rukopisem, za nějž tolik vděčím trpělivosti a přísnosti slečny Gisbornové a jejím vysokým nárokům ve všech záležitostech týkajících se mladých dívek, jsem již pokryla několik stránek. Jsem poněkud překvapená, že mě nechávají o samotě tak dlouho. Třebaže se mi nezdá, že by otec s matkou byli v porovnání s vynaloženou námahou příliš činorodí, mají ve velké nelibosti polehávání a lelkování1, obzvláště co se týká mě, avšak, a to musím přiznat, i jich samotných. Přemýšlím, jak se po vzrušeních včerejšího večera daří matce. Zajisté bych měla vstát, obléci se a zjistit to; avšak místo toho si pro sebe šeptám, že se opět cítím mocně vábena do náruče Morfeovy.
- ŘÍJNA. Včera ráno jsem naznala, že jsem již pro jediný den napsala dost (třebaže pro ony podivuhodné události jsem se marně snažila najít slova!), avšak je na tomto světě jen málo osobních činností, které jsou mi dražší než zaznamenávání svých myšlenek a citových pohnutí do tohoto malého, tajného deníku, který nikdo jiný na tomto světě nikdy nespatří (o to se postarám), a proto jsem si jistá, že večer opět pozvednu pero, udá-li se cokoli dostatečně významného. Toto je, obávám se, to, co by slečna Gisbornová nazvala jednou z mých přebujelých vět, avšak takové věty mohou být odrazem, a tím jsem si jista, přebujelého ducha, a mohou být dokonce jeho jedinou úlevou a východiskem! Jak dobře si v tomto okamžiku vybavuji dojímavou promluvu slečny Gisbornové: Stačí najít pro svá trápení ta správná slova, a ona se promění v poloviční. Žel bohu, já v tento okamžik nenacházím výstižných slov, jakýmsi podivným způsobem, který nedokážu nijak uchopit či zachytit, si připadám, jako bych hořela i mrzla zároveň. Nikdy předtím jsem se necítila tak živá, a přesto ve mně klíčí podivné přesvědčení, že mé dny jsou nyní sečteny. Neděsí mě to, třebaže by se to dalo očekávat. Vskutku, cítím téměř úlevu. Navzdory veškeré péči, kterou jsem byla zahrnuta, jsem tímto světem nikdy neprocházela s lehkostí; a mohu pouze hádat, co by ze mě bylo, kdybych nikdy nepoznala Caroline. Avšak co je nyní Caroline, doposud má nejdražší přítelkyně (stejně jako někdy i její matka), ve srovnání s… Ach, vskutku nenacházím slov. Také jsem se doposud plně nezotavila ze včerejšího náročného večera. To je něco, za co se poněkud stydím a nikomu bych to nepřiznala. Ale je tomu tak. Tak jako jsem zmítána svými pocity, cítím se zároveň zcela zchvácena.
Po včerejší ranní návštěvě v mém pokoji komtesa odešla a po celý den opět nebyla k vidění, stejně jako v den našeho příjezdu. Zdálo se nicméně, že o mně s matkou skutečně mluvila, jak předeslala a jak záhy vyšlo najevo.
Když jsem konečně vstala z lůžka a odvážila se vyjít ze svého sluncem zalitého pokoje, bylo již odpoledne. Najednou jsem opět pocítila velký hlad a také nutkám zjistit, zda se matka plně zotavila. Nejprve jsem tedy šla zaklepat na dveře jejího a otcova pokoje. Protože nikdo neodpovídal, sešla jsem po schodech, a třebaže nikde nebylo ani živáčka (když jen trochu vysvitne sluníčko, většina Italů polehává ve stínu), spatřila jsem na terase nad zahradou matku, celou rozkvetlou. Měla s sebou svůj kufřík s vyšíváním, seděla na přímém slunci a jako obvykle se snažila dělat dvě, možná tři činnosti najednou. Vždy, když se matka cítí dobře, projeví se její roztěkanost. Obávám se, že postrádá to, co onen kavalír, jehož jsme potkali v Lausanne, nazýval ‚darem klidu‘. (To slovní spojení si budu navždy pamatovat.)
„Proč sis nezatančila alespoň s jedním z těch milých mladíků, které se komtesa obtěžovala pozvat jen kvůli tobě?“ zeptala se mě znenadání. „Velmi se na tebe hněvá. A vůbec, co jsi dělala celé ráno? V tak překrásný, slunečný den? A co mají znamenat všechny ty ostatní nesmysly, co se mi o tobě komtesa snažila naznačit? Vůbec ničemu nerozumím. Snad bys mi to mohla objasnit ty sama? Předpokládám, že je to něco, co bych měla vědět. Bezpochyby je to důsledek toho, že jsme s otcem svolili, aby sis vyšla do města bez dozoru.“
Netřeba zmiňovat, že dnes již vím, jak odpovídat, když matka spustí jako tentokrát. „Komtesa se na tebe velmi hněvá,“ zvolala opět poté, co jsem jí odvětila; jako by skupinka darebů ukradla všechny lžíce a já byla spoluviníkem. „Jasně naznačuje cosi, co jí zdvořilost brání vyjádřit slovy, a má to co do činění s tebou. Byla bych ti vděčná, kdybys mi vše objasnila. Teď hned,“ rozkázala mi značně rozhněvaně.
Ovšemže jsem si byla vědoma toho, že se mezi mnou a komtesou onoho rána cosi přihodilo, a nyní již velmi dobře vím, co zatím vězí: komtesa jakýmsi způsobem vytušila mé rencontre předchozího večera a zčásti (avšak jak nedostatečně!) pochopila, jaký dojem na mě ono dostaveníčko učinilo. Dokonce i mně připadalo, že se vyjadřovala způsobem, který by Angličané považovali za přepjatý a typicky italský. Bylo zřejmé, že se o tom všem matce zmínila, byť mlhavě, jelikož mě netoužila zradit. O tom, že tak učiní, mě zpravila, a já si nyní přála, abych jí to byla rozmluvila. Pravdou však je, že jsem byla tak ospalá, že jsem nebyla zcela při smyslech.
„Matko,“ odpověděla jsem s vážností, již jsem se v takových okamžicích naučila projevovat, „pokud si komtesa chce jakkoli stěžovat na mé chování, jsem si jistá, že tak učiní pouze v mé přítomnosti.“ A vskutku, byla jsem si velmi jista; třebaže pochybuji, že si na mě komtesa vůbec zamýšlela stěžovat. To, že se ve stávající záležitosti obrátila na mou matku, lze zcela jistě považovat za snahu mi nějakým způsobem pomoci, třebaže snad špatně vynaloženou, jak je téměř nevyhnutelné v případě, kdy onen dobrodinec matku dobře nezná.
„Ty mi odmlouváš, dítě,“ tentokrát téměř vykřikla. „Odmlouváš své matce.“ Rozrušila se natolik (bezpochyby kvůli maličkosti? Dokonce ještě bezvýznamnější než obvykle?), že se píchla do prstu. To se matce při ručních pracích stává neustále, především – jak se domnívám – proto, že se odmítá soustředit pouze na jednu jedinou činnost; a pro příští nehodu si ve svém kufříku schovává kousek obvazu. Nicméně tentokrát jej však s sebou zřejmě neměla a zdálo se, že utržila vskutku pořádnou ránu. Nebohá matka mávala rukou jako lapený pták křídly, zatímco jí z prstu začala prýštit krev. Naklonila jsem se a slízla ji. Mít v ústech matčinu krev bylo vskutku zvláštní. A nejzvláštnější na tom bylo, že chutnala výtečně; téměř jako výjimečně lahodný pamlsek! Když píšu tato slova, cítím, jak se mi ruměncem zalévají tváře.
Matka si poté ovázala ranku kapesníčkem: jedním z těch hezkých, které si koupila v Besanconu. Změřila si mě svým obvyklým káravým pohledem, avšak neřekla nic víc než: „Je zřejmě jen dobře, že v pondělí odjíždíme.“
Přestože na tom nebylo nic neobvyklého, nepadlo o odjezdu z Ravenny ani slovo a já byla zděšena. (To je, domnívám se, něco, co jsem včerejšího večera přece jen měla zaznamenat!)
„Cože!?“ vykřikla jsem. „Opustit drahou komtesu tak záhy? Opustit, po pouhém týdnu, město, v němž žil a tvořil Dante?“ Musím se pousmát nad tím, jak bezděky začínám napodobovat okázalý italský způsob vyjadřování. Nejsem si jistá, zda Dante v Ravenně skutečně něco napsal, avšak v případě Italů mají podobné podružnosti na výběr slov pramalý vliv. Uvědomuji si, že je to zvyk, který nesmím nechat zajít do krajnosti.
„Takové město nemusí být vůbec vhodným místem pro mladou dámu,“ opáčila matka přísně a mnohem úsečněji, než je u ní obvyklé. Mnula si zraněný palec a nebylo nic, co by zastavilo její jízlivost. Krev pozvolna zbarvovala improvizovaný obvaz a já se odvrátila s tím, co spisovatelé nazývají ‚velmi smíšenými pocity‘.
Nakonec se mi před odjezdem z Ravenny přece jen podařilo spatřit alespoň kus širého světa, a to ještě téhož dne, dnes, v neděli, a navzdory tomu, že je právě neděle. V Ravenně zjevně nestojí žádný anglikánský kostel, takže nezbývalo, než aby otec ráno přečetl několik modliteb a přednesl litanii, zatímco matka a já jsme odpovídaly. Vrchní sluha nám pro tento účel vykázal zvláštní místnost. Byla zcela prázdná až na starý stůl s vetchýma nohama a řadu dřevěných židlí, ještě zaprášenějších a omšelejších než vše ostatní, s čím jsem se ve vile doposud setkala. Tak tomu samozřejmě bývávalo i o nedělích na našich předchozích zastávkách, avšak nikdy za tak skličujících podmínek – dokonce, jak jsem cítila, nezdravých podmínek. To vše mě nanejvýš nepříznivě ovlivnilo a byla jsem tedy zcela neschopna náležitě vstřebávat slovo Boží. Podobně jsem se nikdy necítila dokonce ani při té nejméně povznášející z modliteb za rodinu. Hlavinkou mi nespoutaně kvapily bezpochyby neuctivé myšlenky.
Přistihla jsem se například při úvahách, jak účinné může být slovo Boží pro spásu, drmolí a koktá-li ho pouhý nesvatý laik jako je otec – ne, chci samozřejmě říci nevysvěcený, avšak původní slovo ponechám na svém místě, neboť v souvislosti s otcem, který neustále pranýřuje ‚římské svaté‘ a vše s nimi spojené, jako například časté svátky, během nichž jsou veřejně uctíváni, zní tak směšně. Angličané se o římskokatolických kněžích vyjadřují nevlídně, avšak svěcení každého z nich, včetně těch nejnehodnějších, má své počátky u svatého Petra a tedy samotného prýštícího pramenu milosti. O otci lze něco takového sotva říci, a domnívám se, že dokonce i vysvěcení pana Biggs-Hartleyho je sporné. Velmi silně cítím, že krev beránka nám mohou přinést pouze vyvolení či očištění rukama, které nejsou silné a bílé.
Jak jen splní svůj slib opětovného setkání, jestliže mě otec s matkou násilím odvlečou z místa naší první schůzky? Natož abychom se viděli ‚mnohokrát‘? Není třeba zmiňovat, že mě tyto myšlenky zneklidňují; a přesto jsem si zcela jistá, že mě rozptylují méně, než by se dalo očekávat. Důvod je prostinký: hluboko uvnitř vím, že mezi námi došlo k čemusi podivuhodnému, jakémusi zvláštnímu vyvolení, následkem něhož se vskutku setkáme, a není pochyb, že ‚mnohokrát‘. Jakkoli jsem tím vším znepokojena, zároveň jsem si tak jistá, až jsem téměř klidná: oheň a led, jak jsem již jednou napsala. Shledávám také, že občas stále dokážu přemýšlet i nad jinými věcmi, jak tomu rozhodně nebylo v případě, kdy jsem si – dávno, dávno tomu – namlouvala, že jsem ‚zamilovaná‘ (pryč s tou myšlenkou!) do pana Franklina Stobarta. Tak tak, můj podivuhodný přítel přinesl mé rozhárané duši konečně jistý klid! Kéž bych jen nebyla tak unavená. Zemdlenost však bezpochyby zmizí, až události předvčerejšího večera poněkud vyblednou (jak smutné však bude, až se tak stane! Jak smutné, ať se stane cokoli!), a předpokládám, až se zotavím z dnešní unavující procházky. Ne, nikoli ‚unavující1. Něco takového odmítám připustit, a ta troufalá Emilia se domů vrátila, svěží jako růžička1, abych použila výraz, jaký v mé domovině užívají lidé jejího původu.
Procházka se nicméně ukázala být výtečná! Putovali jsme skrze Pinetu di Classe: neuvěřitelně obrovským lesem mezi Ravennou a mořem, s borovicemi připomínajícími velmi tlusté, tmavé a chundelaté slunečníky, říká se, že za každou z nich se skrývá lupič nebo medvěd! Takové borovice jsem nikdy předtím neviděla; ani ve Francii, Švýcarsku či Nizozemí, natož v Anglii. Jsou spíše jako stromy v Tisíce a jedné noci (ne že bych ono dílo kdy četla), husté při vrcholcích a s majestátními kmeny, mezi nimiž se skrývají obrovské balvany! A kolik jich jen je, a jak starých! Nemít doprovod, snadno bych zde během chvilky zabloudila, tak mnohé a tak skryté jsou všechny ty stezky mezi vysokými jehličnany, avšak musím připustit, že Emilia, nyní zcela zbavena své povýšené distingovanosti, si vykračovala téměř jako chlapec a ukázalo se, že zná ty nejlepší stezky, po kterých jsem díky ní plna údivu mohla kráčet. Nyní jí už téměř zcela rozumím, a je to převážně ona, kdo mě učí italsky tak rychle, až mě to samotnou začíná překvapovat. Celou dobu si nicméně připomínám, že se jedná o velmi jednoduchý jazyk: velký básník Ztraceného ráje (dalšího z děl, která jsem nečetla) postřehl, že pravidlům italštiny není třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť je lze snadno pochytit během učení. Hovory s Emilií jsou toho důkazem.
Lesní cesty jsou vskutku nejlépe uzpůsobeny pro gentlemany na koních, a v jednom okamžiku se na jedné z mnoha pěšin ubíhajících po naší levici dva takoví objevili. „Guarda“ vykřikla Emilia a sevřela mi paži, jako by byla mou důvěrnicí. „Milord Byron a signor Shelley!“ (Ani se nepokouším zaznamenat Emiliinu komickou snahu o vyslovení anglických jmen.) Jak skvostný okamžik v mém životě – či v životě kohokoli! Spatřit ve stejný okamžik dva muže tak významné a slavné a oba tak neodvratně zatracené! Na nějaké bližší pozorování nebyl samozřejmě dostatek času, avšak pan Shelley jako by lehce s uznáním pokynul, když jsme poodstoupily, aby on a jeho přítel mohli volně projet, nicméně se obávám, že jsem si z našeho setkání odnesla především dojem, že oba giaours vypadají povážlivě starší, než jsem očekávala, a lord Byron povážlivě tělnatější (a také značně prošedivělý, třebaže se domnívám, že teprve započal čtvrtou dekádu svého života). Pan Shelley byl oblečen nápadně nedbale a lord Byron pro změnu nanejvýš směšně: přinejmenším v tomto ohleduje skutečnost v souladu s tím, co se povídá. Oba byli prostovlasí. Uháněli pěšinou, kterou jsme přišly. Hlasitě mluvili jeden přes druhého (pan Shelley značně pištěl) a překřikovali dusání koňských kopyt. Ani jeden se na okamžik neodmlčel, dokonce ani v okamžiku, kdy zpomalili, aby tak řečeno mohli obkroužit místo, kde jsme stály.
A tak jsem konečně spatřila proslulého lorda Byrona! Vskutku neobyčejný okamžik; avšak o kolik neobyčejnější by pro mě byl, kdyby předcházel onomu nedávnému nejneobyčejnějšímu ze všech okamžiků! Avšak stěžovat si by bylo ode mě velmi nesprávné, neboť světlo, jež doposud rozjasňovalo mé temnoty, zcela zastínil rudý měsíc! Lord Byron, ona ztracená duše, však patří celému světu a bezpochyby tomu tak bude navždy, nebo alespoň na dlouhé časy! Můj osud je však odlišný a já se po něm sápu dychtivýma rukama mladé dívky!
„Come gentili!“ zvolala Emilia se zrakem upřeným na vzdalující se jezdce. Nebyla to možná ta nejpříhodnější poznámka, která mohla v souvislosti s lordem Byronem či dokonce panem Shelleym zaznít, a já nevěděla, co bych odpověděla (dokonce ani kdybych našla ta správná italská slova), a tak jsme pokračovaly v cestě a Emilia byla dokonce tak troufalá, že se dala do zpěvu. Musím uznat, že má docela hezký hlas, a já neměla to srdce, abych ji pokárala, a když se po čase borovice rozestoupily, spatřila jsem poprvé Jaderské moře, jež se přede mnou po několika krocích otevřelo. (Benátskou lagunu odmítám považovat za moře.) Jaderské moře je spojeno s mořem Středozemním, přesně řečeno je jeho částí či dílem, takže nyní si mohu říci, že jsem opatřila Středozemní moře1, jež starý dobrý doktor Johnson pokládá za skutečný cíl všech cest. Bylo to téměř, jako by mé oči konečně spatřily svatý Grál, z nějž prýští spásná krev; na dlouhý okamžik jsem se zastavila, zcela pohroužena do svých myšlenek. A v okamžiku, kdy jsem přemítala nad oním zářivým, úchvatným proudem, pojednou ze mě opět spadla všechna tíže světa.
Více však již dnes psát nemohu. Cítím se tak nezvykle znavena, že se živosti mých představ nelze než podivovat. Je to, jako by mou ruku někdo vedl, tak jako vedl ruku Isabellinu vzdálený Traffio ve výtečné knize spisovatelky Fremlinsonové; díky čemuž Isabella mohla zanechat záznam o podivných událostech, které předcházely její smrti – a bez nějž, jak si nyní uvědomuji, by kniha, jakkoli smyšlená, sotva mohla vůbec být napsána. Ubývající měsíc zalévá mé lože a noční košilku nejjasnější červení. V Itálii je měsíc vždy jasný a vždy tak rudý. Ach, kdy jen zas uvidím svého přítele, svůj ideál, svého velikána!
- ŘÍJNA. Zdál se mi sen tak sladký a úchvatný, že jej musím zapsat dříve, než bude zapomenut, i přesto, že, jak zjišťuji, nezbývá již téměř nic, co bych o něm mohla napsat. Zdálo se mi, že mě navštívil; zahrnul můj krk a hruď polibky, které byly těmi nejněžnějšími a zároveň nejpalčivějšími na světě; našeptával mi myšlenky tak podivné, že mohly pocházet pouze z jiného, vzdáleného světa.
Nad Itálií svítá, celá obloha je rudá a purpurová. Deště ustaly, jakoby navždy. Rudé slunce mě vybízí, abych prchla dříve, než opět přijde podzim a po něm zima. Abych prchla! Dnes odjíždíme do Rimini! Ano, máme namířeno právě tam. Jak směšné.
A ve svém pokoji zalitém rudým sluncem shledávám, že jsem opět zkrvavená. Tentokrát však vím. To do jeho otevřené náruče radostně chvátám; do jeho objetí, jež je zároveň nejněžnějším i nejpalčivějším na světě. Nemohu věřit, že jsem kdy mohla zapomenout na takovou slast!
Vstala jsem, abych se poohlédla po vodě, neboť v mém pokoji opět žádná nebyla. Zjistila jsem, že jsem samým štěstím tak slabá, až jsem téměř ztratila vědomí. Avšak poté, co jsem na okamžik klesla zpět na lůžko, jsem nabrala něco sil a podařilo se mi potichoučku otevřít dveře. A co jsem za nimi nespatřila? Nebo spíše koho? Ve slabě osvětlené chodbě nestál tiše nikdo jiný než komteska, kterou jsem naposledy spatřila patrně na soirée á danse, jež pořádala její matka. Byla oděna do jakéhosi plandavého tmavého županu, a co měla v úmyslu, je pouze mezi ní a jejím svědomím. Bezpochyby z nějakého dobrého důvodu s ním spojeným jako by se při pohledu na mě proměnila v kámen. Ovšemže jsem byla v déshabillé ještě více než ona. Dokonce jsem si zapomněla zahalit noční košilku. Košilku zbrocenou krví – jako kdybych se poranila. Když jsem se k ní vydala, abych ji ukonejšila (jsme konec konců pouhé dívenky a já nejsem její soudce – a ani nikoho jiného), vydala přidušený skřehotavý výkřik a prchla, jako kdybych byla samotná Královna duchů, avšak opět téměř tiše, bezpochyby ze stejně dobrých důvodů. Bylo to od ní pošetilé, neboť jsem neměla v úmyslu nic jiného než ji obejmout a políbit na znamení sounáležitosti a setkání v tuto podivnou hodinu.
Komtesčina dětinskost mě vyvedla z míry (Italky dokážou být bojácné bambine i otrlé světácky zároveň), a protože se mi opět udělalo mdlo, opřela jsem se o stěnu na chodbě, abych neupadla. Když jsem se opět zmátořila, spatřila jsem v karmínovém světle dopadajícím jedním ze zaprášených oken, že jsem na malované omítce zanechala rudý otisk ruky, jejž je těžké vysvětlit a nemožné odstranit. Jak jen jsem znavena všemi těmi rěgles a každodennostmi, jimiž jsem doposud svazována! Jak jen toužím po bezmezné volnosti, jež mi byla přislíbena a o níž se cítím do budoucna tak neochvějně ujištěna!
Nakonec se mi podařilo opatřit trochu vody (komtesina vila již není místem, v jehož sálech po nocích bdí – nebo alespoň mají bdít – sluhové), pomocí níž jsem uklidila, co jsem zmohla, alespoň ve svém pokoji. Naneštěstí jsem neměla dostatek vody ani sil svou práci dokončit. Mimoto začínám být také lehkomyslná.
- ŘUNA. Na dnešek žádný sen o mém miláčkovi. Musím se však zmínit o značně záludných nepříjemnostech, které provázely náš včerejší odjezd z Ravenny. Matka mi prozradila, ženám komtesa půjčí svůj vlastní kočár. „To proto, že nás už nechce mít na očích,“ oznámila mi s pohledem upřeným na římsu. „Proč to, matko?“ zeptala jsem se. „Vskutku, vždyť se s námi sotva setkala. Nebyla přítomna v době našeho příjezdu a nyní byla celé dny opět téměř k nezastižení.“
„Ty dvě věci spolu nesouvisí,“ odpověděla matka. „V době našeho příjezdu se necítila dobře, jak tomu u nás matek často bývá a jak záhy sama poznáš. V posledních dnech však byla velmi znepokojena tvým chováním a nyní si přeje, abychom odjeli.“ Jelikož matka stále hleděla na zeď a nikoli na mě, vystrčila jsem špičku jazyka, jen malilinkatý kousíček, avšak to už matka zahlédla a maličko napřáhla ruku. Pak se však upomenula, že jsem nyní již téměř dospělá a nelze mě tedy napravit prostým políčkem.
A světe div se, v okamžiku, kdy jsme se chystali nastoupit do zabláceného starého kočáru, se komtesa přece jen ukázala a já ji přistihla, jak se křižuje, za mými zády, či v to alespoň bezpochyby doufala. Musela jsem zatnout pěsti, abych se ovládla a neplivla na ni. Od toho okamžiku přemýšlím, zda ve skutečnosti nechtěla, abych ji při tom zahlédla. Měla jsem komtesu kdysi tak ráda, byla mi tak blízká – stále si na to velmi dobře vzpomínám – avšak nyní je všechno jinak. Týden, jak shledávám, může někdy přinést více než celý život; a stejně tak, ostatně, i jediná osudová noc. Komtesa si dala dosti záležet, aby se naše oči nesetkaly, ačkoli sotva jsem to postřehla, ani na okamžik jsem na ni nepřestala civět jako malý bazilišek. Omluvila se otci a matce za nepřítomnost komtesky, kterou údajně připoutala na lůžko hysterie či záchvat poblouznění či jakýsi jiný neduh (jak jsou mi její obtíže lhostejné!), nepochybně související s dětinskostí a nezralostí italských dívek! A otec s matkou odpověděli, jako by jim na tom bláhovém dítěti skutečně záleželo! Další způsob, jak ukázat, že na mně jim už nezáleží. Dospěla jsem k názoru, že komteska a její matka jsou jedna jako druhá, pouze komtesa měla více času na to, aby se zdokonalila v tajnůstkaření a falši. Jsem si jistá, že takové jsou všechny Italky, když je jeden skutečně pozná. Rozčilením jsem si zaryla nehty tak hluboko do dlaní, že mě ruce bolely po celý zbytek dne, a stále vypadají, jako kdybych do každé z nich chytila dýku, jako v onom příběhu sira Waltera Scotta.
Na kozlíku seděli lokaj a vozka, oba značně staří – vypadali spíše jako dva vetší mudrcové; a když jsme dorazili do Classe, zastavili jsme, abychom si já, otec a matka mohli prohlédnout kostel, který se proslavil svými mozaikami, pocházejícími, jako obvykle, z byzantských dob. Otevřenou branou na západní straně pražilo do kostela slunce a vnitřek vypadal vskutku překrásně, celý v blankytné modři nebes a zářícího zlata; víc jsem však nespatřila, neboť v okamžiku, kdy jsem se chystala překročit práh, mě opět přepadla slabost. Posadila jsem se tedy na lavičku a požádala otce a matku, aby šli beze mě, což vzápětí jakožto rozumní Angličané udělali, místo aby spustili povyk, jak by pošetile učinili Italové. Lavička byla z mramoru, s opěrkami ve tvaru lvů, a přestože byl mramor ošoupaný, popraskaný a posetý dolíčky, byl to skvostný, majestátní předmět, jejž, pokud se nemýlím, vytesali samotní Římané. Zatímco jsem na ní seděla, udělalo se mi opět lépe; po chvíli jsem však zpozorovala, jak ti dva staří otylci cosi provádějí s dveřmi a okny kočáru. Měla jsem za to, že je olejují, což by jistě bylo zcela v pořádku, ba co víc, bylo by záhodno natřít celý vůz. Avšak záhy poté, co matka s otcem konečně vyšli z kostela a my opět usedli na svá místa, začala si matka stěžovat na zápach, který, jak říkala, vydává ona bylina zvaná česnek či přinejmenším cosi podobné vůně. V cizích zemích je česnek nicméně cítit všude, a proto jsem zcela chápala, když otec matce pouze řekl, aby nepodléhala svým vrtochům; po chvíli jsem však zpozorovala, že se jeho působením sama cítím hůře a hůře. Cestu jsme dokončili v téměř naprosté tichosti a nikdo z nás, mimo otce, neměl příliš chuti na velmi nevybraný pokrm, který nám předložili během zastávky v Casenatiku. „Jsi bílá jako stěna,“ nechal se slyšet otec při výstupu z kočáru. Poté, aniž se snažil, abych jej nezaslechla, dodal směrem k matce: „Už chápu, co se ti komtesa snažila říci.“ Matka pouze pokrčila rameny: udělat něco takového by jí před našimi cestami nikdy nepřišlo na mysl, avšak nyní tak činí často. Nechybělo málo a řekla jsem něco jízlivého. Koneckonců, komtesa, pokud se vůbec uráčila objevit, neustále haněla můj vzhled a vskutku jsem bledá, bledší, než jsem bývala, třebaže jsem vždy byla velmi bledá, bledá jako malý přízrak; avšak pouze já znám příčinu oné proměny a nikdo jiný se ji nikdy nedozví, neboť nikdo jiný jí nikdy nemůže porozumět. Není to ani tak „Tajemství“ jako spíše zjevení.
V Rimini zastavujeme v hostinci; a jsme téměř jediní, kteří tak činí. Není divu: stavení je ponurým, odpudivým místem; padrona má to, co v Derbyshiru nazýváme „zaječím pyskem“; obsluha je zde z nejhorších. Vskutku, nikdo se ke mně doposud ani nepřiblížil. Všechny pokoje, včetně mého, jsou velmi rozlehlé; a všechny jsou vzájemně propojeny, jak bývalo zvykem před dvěma sty lety. Dům připomíná palác, na který dopadly těžké časy, a snad tomu tak skutečně je. Zpočátku jsem se obávala, že se můj drahý otec a matka ubytují v apartmánu sousedícím s mým, což by mi vůbec nevyhovovalo, avšak z nějakého dpvodu tomu tak není, takže se mezi mým pokojem a schodištěm nacházejí dvě tmavé a prázdné komnaty, což by mě dříve znepokojilo, avšak nyní to vítám. Vše je nuzné a zaprášené. Zdalipak kdy spočinu v cizí zemi s takovou lehkostí a bien-être, jaké v Derbyshiru považujeme za samozřejmé? Kéž by, avšak nikoli: a zatímco píšu tato slova, cítím mrazení v zádech; je to však mrazení způsobené spíše vzrušením než strachem. Velmi brzy již budu na zcela odlišném místě, zcela povznesená nad podobné podružnosti.
Otevřela jsem obrovské dvoukřídlé okno, což představovalo poněkud upachtěný a, obávám se, hlasitý úkol. Za svitu měsíce jsem vyšla na kamenný balkon a zahleděla se dolů na piazzu. Zdá se, že Rimini je nyní nadmíru chudým městem, a po noční vřavě a hýření, jež jsou tak běžnými rysy života v Itálii, zde není ani stopy. V tuto hodinu je všude naprosté ticho – ticho až podivné. Je stále dosti horko, měsíc však halí mlha.
Vklouzla jsem do další z oněch obrovských italských postelí. Snáší se ke mně on. Netřeba dalších slov. Nezbývá než usnout, což bude vzhledem k mému vyčerpání snadné.
12.13. a 14. ŘÍJNA. Nemám nikoho než jeho a není slov, kterými bych ho mohla vylíčit.
Jsem velmi znavená, avšak je to vyčerpání, jež následuje radostné vytržení, nikoli přízemní únava z běžného života. Dnes jsem zpozorovala, že již nemám stín ani odraz. Matka byla naštěstí naprosto zničená (jak říkají irští prosťáčci) cestou z Ravenny a od našeho příjezdu se neukázala. Kolik hodin jen rodiče stráví odpočinkem! Jak jsem šťastná, že nikdy nezakusím takové břímě! Jak mé srdce plesá, když pomyslím na nový život, který se přede mnou donekonečna prostírá, nové moře, které mi již omývá nožky, plavidlo s nachovou plachtou a rudými vesly, na něž se každým okamžikem nalodím! Když procházíte tak ohromnou proměnou, jak pošetilá se zdají být slova; avšak zvyk psát přetrvává i přesto, že mám sotva sílu udržet pero! Brzy, již brzy mě ovládne nová síla, oheň, jenž je tak záhadný; dá mi moc vzít na sebe podobu kteréhokoli nočního tvora nebo letět tmou bez těla. Jak úchvatná je jeho láska! Jak vyvolená jsem mezi všemi ženami; já, pouhá anglická dívka! Je to zázrak a já s pýchou vstoupím mezi ženy mého druhu!
Otec je tak zaneprázdněn matkou, že si ani nepovšiml, že vůbec nejím a piji jen vodu; že z ohavných, odpudivých pokrmů, jež nám předkládají, ujídám jen naoko.
Věřte nebo ne, včera jsme s otcem navštívili Tempio Malatestiano. Otec vešel jakožto anglický návštěvník, já (alespoň v porovnání s otcem) jako věštkyně. Je to překrásná stavba, prý jedna z nejkrásnějších na světě. Avšak pro mě její zvláštní půvab spočívá v přítomnosti vznešených a vášnivých mrtvých, kteří zde spočívají, a v moci nad nimi, jež ve mně narůstá. Byla jsem onou novou silou tak rozervána a schvácena, že mě otec musel cestou do hostince podpírat. Nebohý otec, zatížený, jak se jistě domnívá, dvěma slabými churavými ženami! Je mi ho téměř líto.
Tak ráda bych navštívila půvabnou komtesku a políbila ji na krk.
- ŘÍJNA. Včera večer jsem opět otevřela okno (druhé mi vzdoruje, jsemť – v tomto světě – slabá); aniž bych se zcela odvážila ven, postavila jsem se k němu v rouše Evině a zvedla paže k nebi. Tam, kde ještě před okamžikem bylo hrobové ticho, záhy tiše začal šumět vítr. Šumění postupně přerostlo v burácení a noční chládek vystřídalo horko, jako když se otevře trouba. Otevřeným oknem vlétla změť hlasitých výkřiků a hučení a jekotu a vrčení, jako by se v povětří zmítala neviditelná (nebo téměř neviditelná) těla, bez ustání naříkající a obviňující. Z těch smutných zvuků mi třeštila hlava a mé tělo bylo vlhké. Poté vše vmžiku ustalo a v potemnělém výklenku okna přede mnou stanul on. „To,“ špitl, „je láska, jak ji znají vyvolení tohoto světa.“
„Vyvolení?“ otázala jsem se hlasem tak tichým, že byl sotva slyšitelný (avšak co na tom záleží?). „Samozřejmě,“ ujistil mě, „vyvolení tohoto světa.“
- ŘÍJNA. V Itálii se počasí neustále mění. Dnes je opět chladno a vlhko.
Začali mě pokládat za churavou. Matka, která je nakrátko opět na nohou, kolem mě krouží jako masařka okolo umírajícího jehněte. Poté, co v mé přítomnosti obšírně projednali, zda by mohl pomoci italský lékař, dokonce zavolali místního medika. Posledními zbytky lidské řeči jsem se rázně ohradila. Avšak co naplat, ten nešťastník se nakonec přece jen ukázal: oděn do omšelého černého hábitu, a věřte nebo ne, s šedou parukou na hlavě – učiněný Pantalone. Jak směšné! Svými stále ostřejšími tesáky jsem ho záhy zadávila. Ječel jako postava ze staré komedie, do níž patřil. Poté jsem vyplivla jeho stářím zřídlou mízu, setřela ze rtů kousky jeho kůže a pachu a s vítězným pocitem se vrátila na pohovku.
Janua mortis vita, jak pan Biggs-Hartley říká svou legrační makarónskou latinou. A pomyslete, že dnes je neděle! Přemýšlím, proč se za mě nikdo neobtěžoval pomodlit.
- ŘÍJNA. Celý den mě nikdo nenavštívil. Ne že by na tom záleželo.
Včera večer došlo k té nejpodivnější a nejkrásnější události v mém životě, jež zpečetila můj osud.
Ležela jsem při otevřeném okně, když vtom jsem zpozorovala, jak do pokoje vniká mlha. Vztáhla jsem k ní ruce a na hruď mi začala stékat krev – z oné ranky na krku, která se samozřejmě nehojí, avšak jejíž skrývání před celým lidským pokolením, učence s diplomy z Univerzity ve Sciozze nevyjímaje, mi nečiní nijak zvlášť velké potíže.
Z piazzy se ozvalo šourání a hrabání, jako když na jedné z farem u nás doma zahánějí ovce do ohrady. Vstala jsem z lože, přešla místnost a vyšla na balkon.
Opar zbarvil měsíční svit do šedostříbrna. Něco takového jsem doposud nikde neviděla. Celou piazza, velmi rozlehlou, naplnili ohromní, prošedivělí vlci, mimo ony tlumené zvuky zcela tiší, s jazyky plandajícími a vyplazenými a černými ve stříbřitém světle, a všichni hleděli vzhůru k mému oknu.
Rimini leží nedaleko Apeninského pohoří, kde, jak každý ví, žijí vlci ve velkých houfech a kde často požírají nemluvňata a malé děti. Mám za to, že nadcházející zima je vábí do měst.
Usmála jsem se na ně. Poté jsem si složila ruce na své drobné hrudi a uklonila se. Učiním je váženými mezi mým novým lidem. Má krev bude jejich a jejich má.
Zapomněla jsem zmínit, že jsem se dříve musela zamykat pod různými záminkami. Nyní mě ochotně zamykají ostatní.
Ani nevím, jak jsem se dostala zpět do postele. Nebývalé se ochladilo, téměř mrzne. Z nějakého důvodu myslím na všechny prázdné pokoje v tomto starém, zchátralém paláci (kterým hostinec bezpochyby kdysi byl), kdysi tak majestátním. Pochybuji, že budu dále psát. Nemyslím, že bych měla ještě co říci.
Poprvé vydáno v magazínů F&SF v únoru roku 1973.
Přeložila Andrea Patrasová
