I.
Lak, který byl už tolikrát vysušen a seškvařen poledním sluncem, se na rámu dveří starého bytového domu drolil a ztrácel barvu. Znovu se zapřísáhla, že už s tím konečně něco udělá, aby se dalo na noc zavřít. Bála se zdi ghetta, která byla přes ulici, bála se i veliké kované brány, přes kterou se dalo nahlédnout k těm, co ztratili status živých. Odloupla kousek. Dřevo se už víc podobalo papíru. Jakmile ale chtěla vydrolit lak na zem, přilepil se jí na zpocené prsty. Zalezl za dokonale upravené nehty. Zaklela. Odhodila cigaretu k obrubníku.
Kdyby neuslyšela zavrzání malé kovové branky ve zdi ghetta, ani by si nevšimla, že přišel ten, na kterého čekala.
„Pane doktore, pane doktore!“
Hubený muž v propocené košili se otočil. Než přeběhla silnici, pomalu zavřel branku, jako kdyby za ni vlastně nechtěl jít. Na tváři výraz chlapce, kterého chytí na sousedově pozemku s jablkem v ruce. Stačil ale okamžik a získal opět jistotu.
Korpulentní Gábi chvíli popadala dech. Ruku na prsou.
„Přejete si?“ zeptal se.
„Menuju se Gábi. Víte… napadlo mě, že byste asi rád zašel na kafe,“ začala s úsměvem.
„Nezlobte se, ale to se mýlíte,“ odpověděl a otočil se k brance.
„Víte, já mám okna do ulice,“ pokračovala. „Takže vidím, kam chodíte i co tam děláte…“
Ruka se zastavila na rezavé klice. Prsty povolily sevření a pomalu pustily drolící se kov.
„Jsem lékař,“ řekl.
„No, víte, některý věci nemůžou ani doktoři,“ dívala se na své nehty.
„Co po mně chcete?“ ztišil hlas.
Kulatá a vyhlazená tvář se široce usmála. Než se stačil jakkoliv postavit na odpor, vzala ho za loket a přitiskla se k němu:
„Ale takhle sem to nemyslela, doktore,“ jemně ho postrkovala k silnici. „Víte, já sem jen taková obyčejná ženská. Je to tu takový smutný, tak mě napadlo, že bychom se mohli trochu seznámit.“
Byla menší postavy, takže jí neviděl do tváře, když ho převáděla přes ulici až k domu. Nebránil se.
„Vlastně máme hodně společnýho, víte?“ Otevřela křídlo domovních dveří. Panty tiše zavrzaly, z obložky odpadlo pár kousků laku. Z chodby na něj dýchl těžký a chladný vzduch.
„Toho smradu se nelekejte, to de ze sklepa,“ mluvila dál a strkala ho vzhůru po prošlapaných kamenných schodech. „Bydlím v patře, takže to neucejtíte. Máte rád koláče?“
Když poprvé vyrazil ke ghettu, byl v mnohém opatrnější. Dával si pozor, každou chvíli se zastavoval, aby se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje. Město bylo klidné a u bývalého hřbitova i nezvykle tiché. Než poprvé otevřel branku, obešel zeď a počkal na tmu. Pouliční světlo u vchodu se střídavě zhasínalo a rozsvěcelo, rezavý kov jemně pískl. Ti, kteří ztratili status živých, ho sledovali.
„Uvařím vám k tomu čaj,“ vedla si dál svou Gábi a vtlačila ho do židle. „Vypadáte dost nezdravě na to, že ste doktor. Já si toho všimla už dřív.“
Z primáře a jeho lékařských komisí, z ubitých bezdomovců, odhalených i skrytých mrtváků, z ječících dětí se mu zvedal žaludek. Ráno snídal koňak, aby se zbavil třesu.
„Jak vám vlastně říkají?“ vytrhla ho z myšlenek Gábi.
„Paul,“ zašeptal.
Když před měsícem přivezli na pohotovost jednoho ze zapáchajících bezdomovců, nechtěl už ho ani převzít, natož vyšetřit.
„Doktore, jste služebně nejmladší, tak se na ten pytel jděte alespoň podívat,“ zpražil ho primář, když se ohradil. „Stačí podepsat a poslat komisi, tihle nikdy nevydrží, nejsou živení.“
Už podle zprávy byl muž dlouho v bezvědomí. Podivil se tetování, doporučil odebrat status a rychle se vrátil. Zvláštní, nakolik se jeho práce lišila od představ, které mívali jeho rodiče. Dal si další koňak a do konce služby na případ zapomněl.
Když se vracel domů, zamrzelo ho, že muže nevyšetřil. Ale vypudil tu myšlenku z hlavy v baru na rohu náměstí. Další večer už se ho podezření drželo mnohem déle, třetí den nebyl takřka schopen vstát. Hlava ho bolela a točila se tak, že se nemohl podívat z okna. Znovu si ověřil případ v záznamech a ubezpečil se, že je vše v pořádku. Status byl odebrán, pacient ztratil schopnost mluvit. Ulevilo se mu, život se vrátil do otravně vyčerpávajících kolejí, které se daly zapít dvěma skleničkami. Kruh se uzavřel.
A pak toho člověka potkal večer na ulici.
„Já si teda spíš myslím,“ mluvila dál korpulentní Gábi, „že byste je měl nechat na pokoji.“
Z porcelánové konvice nalila příjemně vonící čaj a přistrčila před něj koláč. Napadlo ho, že doma pečený nejedl hodně let.
„Víte, když jim takhle pomůžete, jen se to prodlouží. Dyť těm lidem život nezměníte.“
„Je tam hrobka, kde je teplo…,“ namítl.
„Jasně, hrobka.“ Přikývla. „Jenže jestli bych si já měla vybrat, tak bych rači dodělala rychlejc, než se eště pár tejdnů trápit v nějaký hrobce!“
„Mohl bych přece někomu pomoct! Zavolal bych záchranku!“ Zvýšil hlas, ale Gábi ho hned okřikla:
„Abyste se nechal zavřít?! Abyste je sám vrátil zpět?! K čemu! Co v tý hlavě máte?! Co by tu ty lidi dělali, když přišli o status?! Nemaj ani měna! Co potom?! Napadlo vás někdy, že pak nemaj ani kde se nažrat?!“
Mlčel.
„Podívejte se, já na vás koukám už dlouho,“ pokračovala. „Možná máte pocit, že ste ušlechtilej, ale ve skutečnosti ste, neuražte se, fakt blbej!“ Zvedla se od stolu. Došla si pro masivní skleněný popelník a zapálila si.
„Zaplaťpánbu, že se vám to s nikým eště nepovedlo.“
Už jen samotný pohled na koláč stačil, aby mu zhořkl.
„Co po mně chcete,“ hlesl.
Na její tváři se objevil široký úsměv:
„Vemte si koláč, uvolněte se, pak si promluvíme. Myslím, že bychom si mohli navzájem pomoct.“
Když si tehdy uvědomil, že to tetování zná, muže oslovil a pozval na skleničku. Zaplatil mu nakonec tři. Sám jich vypil pět. Poslouchal vyprávění špinavého a zarostlého bezdomovce a sám v sobě nenacházel odpovědi.
„Tím se netrapte, doktore, já už tam skončil potřetí. Jen kdybyste, prosím vás, v nemocnici zahlíd mýho kluka, tak mu řekněte, že budu u městský galerie. Von už to tam zná.“
Poslední zbytky vědomí, co je a co není správné, mizely skleničku po skleničce. Propadal se do ticha opilosti. Když stál proti zdi ghetta poprvé, zdála se mu vysoká, mohutná, mocná.
„…vypadáte jako člověk ze slušný rodiny, jenže to už neska moc veliká výhoda neni,“ uslyšel hlas korpulentní Gábi. Když típala cigaretu, měl pocit, že v popelníku leží sám.
„Neudám vás,“ řekla. „Neudám vás, ale něco za to chci.“
Ďábel má možná podobu malé korpulentní ženy s obarvenými vlasy.
„Čekal jsem to,“ odpověděl.
„Je vidět, že ste chytrej člověk,“ usmála se. „Víte, věc se má tak, že já potřebuju tichýho a diskrétního rodinnýho doktora a vy zase zaměstnání a svobodu.“
„Zní to jako vydírání,“ řekl.
„Ne. Tohle je obchod.“
V prázdnotě hrůzy najednou cítil, že je za tu nabídku vděčný,
„Buďte trochu konkrétnější, prosím vás.“
„Tak teda věc se má tak. Vlastním masážní salón. Jako oficiálně pro úřady. Ale asi je vám jasný, co se tu provozuje.“
„Prostituce?“
„Tak nějak tomu policajti říkaj,“ přikývla. „No a tohle podnikání má určitý rizika, chápete…“
Ozval se zvonek u dveří. Škubl sebou. Gábi se zvedla:
„Jen v klidu seďte, já to vyřídím. Zatím si to rozmyslete.“
Zavřela za sebou dveře tak prudce, až náhražka skla zaduněla. Hlasy ode dveří byly tlumené a nesrozumitelné, chvíli zněly rozčileně, chvíli měl dojem, že záměrně šeptají.
„Musíte mě omluvit, ale obchody se mi nezastavěj kvůli návštěvě,“ řekla, když se vrátila. „Rozmyslel ste se?“
„Víte… myslím, že naše spolupráce by asi nebyla moc úspěšná,“ odpověděl.
„Zato já myslím, že revizák nejste, což mi mimochodem potvrdily i moje zdroje, takže sem nemáte co lézt! A s mrtvákama se nesmíte stýkat jako každej z nás! Takže mi buď kejvnete nebo pomažete do chládku. Počty sou to jednoduchý…“
I když se čaje nenapil, bylo mu horko. Povolil si knoflíček u košile.
„Nejsem si jistý, jestli vám mohu pomoci, paní,“ řekl. „Víte, moje specializace asi není vhodná.“
„Ste snad zubař?“ zeptala se.
„Ne, to skutečně nejsem, ale…“
„… tak vidíte!“ přerušila ho. „Podle mejch informací ste normální doktor, takže mi pomoct můžete. A jestli mi kejvnete, tak vám dám na cestu i ten koláč, páč mi teď v patře zase magor zmlátil holku.“
Zvedl se ze židle. I když jednala zpříma a zdála se jistá svou věcí, mačkala Gábi opěradlo židle před sebou, až jí bělely klouby. Halenka z umělých vláken se jí lepila na tělo a u knoflíčků se napínala.
„Poslyšte,“ napadlo ho. „Co mi dává jistotu, že mě do vězení nepošlete potom?“
Zkřížila ruce na prsou a zavrtěla hlavou:
„No jako že budete takle natvrdlej, když máte ty školy… Já vás potřebuju, doktore, aby mi šel kšeft. Dobrý holky sou neska k nezaplacení. A taky myslím, že vám mám co nabídnout.“
Vlastně to ani nevypadalo jako obydlí dámy provozující nevěstinec. Vždycky si představoval, že takoví lidé mají všude červené koberce, mají v oblibě masivní nábytek se sametovým čalouněním a svítí si zásadně tlumeně. Místo toho stál u dveří obývacího pokoje plného háčkovaných deček a zelených odstínů.
„Tak jak?!“ zeptala se znovu.
Položil tašku. Svlékl sako, přehodil ho přes opěradlo židle a pomalu si vyhrnul rukávy košile:
„Kde je ta dívka?“
Ten večer po dlouhé době do baru nezašel. Byl tak zabrán do myšlenek, že ani nevěděl, jak se dostal domů. Stále se vracel k Asiatce, na jejímž těle rozpoznal neobratně ošetřené staré zlomeniny. K dívce v bezvědomí, kterou ošetřil a pomohl uložit. A stejně jako na její obličej, nemohl zapomenout ani na tváře všech okolo.
Červené číslice budíku na nočním stolku se pomalu měnily. Blížila se půlnoc. A pak se ode dveří ozval zvonek.
II.
Kdyby ho nebolela kolena, nerušil by. Od rána ale spolykal tolik prášků, že se bál i řídit. Rychlou jízdu mu naštěstí taxík ani nedovolil. Byl to vůz o mnoho starší než děvčata starající se o útěchu v Gábinině domě. Dokonce byl starší než Gábi, u jejíchž dveří se teď starý Frankie zastavil.
Otevřela takřka hned. Všiml si, že zavřela dveře, které bývají obvykle dokořán.
„Nezlob se,“ omluvil se. „Bolej mě kolena, tak ani do toho štvrtýho patra nedojdu. Někdo mě volal, že mám dovízt chlapa.“
„Ne dovízt, ale vodvízt,“ řekla Gábi. „Je prvního v měsíci, tak mi zase ten blbec zmlátil Jin. Di si sednout, prosim tě, já ho za tebou pošlu. Teď mám návštěvu, tak mi to čekání dyžtak naúčtuj.“
Kývl hlavou ke dveřím:
„Je to to, cos říkala?“
Vyklonila se ze dveří a opatrně se rozhlédla. Pak se naklonila ještě blíž:
„Nevím esth to vyjde, ale chytila sem ho, Frankie. A myslím, že je zralej.“
„Pomohlo ti, co sem věděl?“
„Že váháš. Máš u mě votevřenej účet. Koukej se dát dohromady, páč jinej taxík vode dneška nevolám, jasný?“
„Seš hodná. Muriel bude ráda.“
„Tak dohodnuto. Di si sednout dolů, brnknu holkám, že maj chlapa dodat. A zapiš si, kam jede, prosim tě. Esi mi ji zabil, tak ho musím trochu skřípnout.“
Kývl a rozloučil se. Když opatrně scházel ze schodů, předběhla ho tmavovlasá Lucy z třetího patra. Překvapilo ho, že se ani nezastavila na kus řeči. Ale činnost, jakou si zajišťovala obživu, člověka často rozruší. Díval se, jak zmizela za vchodovými dveřmi, a pak se opět chytil zábradlí a opatrně sestupoval.
Chůze po rovině už tak namáhavá nebyla. Přešel silnici k taxíku a odemkl. Vrznutí starého kovu ho přinutilo zvednout oči. Branka, která oddělovala ghetto od ulice, byla otevřená. Vítr ji postrkoval sem a tam a rozezníval staré panty. Vytáhl klíčky a obešel vůz. Příliš mnoho otázek škodí zavedeným zvyklostem, kdyby tudy projížděla policejní hlídka, mohla by mít Gábi potíže. Ti, co ztratili status, si ho nevšímali. Mlčící, rozpadající se bytosti.
„Hajzle! Hnusnej hajzle!“ vykřikl zpoza náhrobků ženský hlas. „To máš za ty roky, ty bastarde!“
Než se vzpamatoval, vyběhla proti němu Lucy s kuchyňským nožem. Leknutím zapomněl, proč drží zarezlou kliku. Pustil ji a ustoupil. Lucy se zastavila. Chvíli popadala dech, a pak schovala nůž do rukávu.
„Ahoj, Frankie,“ usmála se.
„Já jen… chtěl sem zavřít, aby nebyly nepříjemnosti,“ řekl.
Vyhnula se mu a rychle přešla na chodník.
„Vždyť jo,“ otočila se, když přecházela k domu. „To sem ráda, žes mě tu neviděl.“
Zamávala a zmizela v domě. Chvíli zkoprněle stál, pak branku zavřel a zamířil k taxíku. Než stačil nastoupit, objevil se zákazník.
Projíždět pomalu městem těsně před setměním nebyl žádný med. Poslouchal hlášení dopraváků a snažil se jet tak, aby nepřekážel ani nenarazil na potíže. Kdyby vezl někoho jiného, ztlumil by vysílačku a zapředl hovor. Z muže na zadním sedadle měl ale strach. Byl to tmavovlasý čtyřicátník ostrých rysů. Tmavý kabát z přepychových vláken dával vyniknout bílé košili, kterou měl u krku ledabyle nedopnutou, dokonale naleštěné boty a nepomačkané kalhoty neprozrazovaly ani v nejmenším odkud jede a co tam dělal.
Když zastavil na adrese, kterou mu zákazník uvedl, neubránil se dojmu, že na to místo nepatří ani on, ani taxík. Tytam byly rozpadlé zdi a staré stromy. Domy z moderních materiálů zářily novotou, zeleň uměle vyživovaná a opečovávaná objímala obchody i centra služeb. Děravé asfaltové cesty nahradil vyhlazený povrch.
Zmizelo i ticho čtvrtí hraničících s ghettem. Desítky vtíravě příjemných hlasů ho upozorňovaly na nutnost modernizovat vůz, lépe se obléknout, oholit…
Byl rád, když muže vysadil a mohl se rozjet zpět. Na každém rohu na něj útočil svět, v jaký zdejší lidé věřili. Obrazy mladých lidí pobíhajících po pláži, plochy šířící nejen zvuky, ale i vůně nebo pocity. Odolával pokušení zastavit a nechat se vtáhnout do světa jedné z cestovek, která Si obří průčelí budovy nechala navrhnout jako dokonalé údolí při západu slunce. Postřehl, jak mu před autem přeběhla holografická zvířata, ucítil vůni letního větru.
Sešlápl plyn a vyrazil ke hřbitovům. Víc než jízdu městem to připomínalo útěk. Prchal před iluzemi, které se člověku zažírají pod kůži, jako kdyby to byla strašidla.
Sotva vlétl za hranici staré čtvrti, ozvala se za ním policejní siréna. Zvedl nohu z plynu a pomalu zastavil u kraje. Byla tma. Srdce mu bušilo, koleny projela ostrá bolest. Na předním skle se objevilo pár kapek podzimního deště, které odrážely policejní světla a zrcadlily po svém svět okolo.
Stáhl okénko a zavřel oči. Chtělo se mu zvracet.
„Čoveče, Frankie, bych nikdy nevěřil, že z tý mašiny todle vytáhneš,“ ozval se nad ním známý hlas.
„Proboha, Tome, já sem tak rád, že seš to ty,“ odpověděl a oddechl si. Byl doma.
„Si čekal čerta, jo?“ usmál se policista a vytáhl bloček a tužku. „No ale stejně musím něco napsat, dyť víš. Vidělo tě půl čtvrti a ňáký stížnosti asi taky budou. Bůhvíjaký bábě jsi přejel kočku.“
Kývl a nechal Toma všechno vypsat.
„Ty, hele, a kam jsi tak spěchal?“
Lístek se známým písmem se objevil v okénku. Vzal ho a uložil do kapsy u saka.
„Odvážel sem ňákýho chlapa od Gábi. Von jel až za řeku do Vnitřního města a mně se z toho ňák udělalo blbě. Chtěl sem bejt co nejdřív u Muriel.“
„Tak tomu rozumím,“ řekl Tom. „Taky už jedem dom, akorát nám přejel přes cestu ňákej šílenec ve starým taxíku.“
Zvedl hlavu. Tom se na něj široce usmál a spiklenecky mrkl. Zvláštní na tom bylo, jak dlouho ten krátký okamžik trval později v jeho vzpomínkách. To, co se stalo potom, se mu vybavovalo těžko už další den.
Na konci ulice vylétl do silnice kabriolet. Zahlédl, jak Tom mává, i jak jeho parťák vyskočil z auta a vytáhl zbraň. Auto ale nezastavilo a pokračovalo dál. Moderní kola nepatřila na děravou ulici chudé čtvrti. Byl slyšet jen řev silného motoru a ječení pneumatik. Výstřely. A úder těla, které padlo na taxík.
„Kurva!“ zařval druhý policista a přiběhl k taxíku.
Frankie se odpoutal. Otřesený vystoupil. Nevěděl, jestli se mu podlamují kolena bolestí nebo šokem. Tom už u taxíku nestál. Jemné kapky podzimního deště zhoustly. Rozpršelo se.
„Kurva, hajzlové podělaný!“ Mladík se sklonil nad tělem svého kolegy.
„Viděl ste značku?“ zeptal se tiše Frankie.
„Jakou značku! Dyť sem jim viděl do ksichtu! Vim, kdo to je!“
Snažil se Tomovi rozepnout košili, ale nedařilo se mu to. Ve tmě a v dešti zahlédl Frankie, že mladík pláče a třesou se mu ruce.
„Můžu vám pomoct?“ zeptal se.
„Kruci, jasněže můžete! Doneste baterku a zavolejte záchranku!“
Konečně se mu podařilo uvolnit Tomovi kravatu.
Déšť, šok, bolest i ta slova přikoval Frankieho k zemi. V tu chvíli si teprve uvědomil, co se stalo.
„Sakra, tak na co Čekáte?!“ okřikl ho policista.
„Nesmíte volat záchranku!“ zvýšil hlas starý taxikář. Mladý důstojník vyskočil, odjistil zbraň a zamířil mu do obličeje. K zemi padaly větší a větší kapky. Jemné černé vlasy mladého muže se spojovaly a vedly další vodu, aby mohla stékat po tváři i kolem vyděšených očí. Ruka se mu třásla.
„Koukejte volat doktora, nebo vás tu na místě zastřelím!“
Vnitřní město, přepychově oblečený zákazník Gábi i lístek s přestupkem, který od Toma dostal. Dokonce i Muriel, která na něj doma čekala. To všechno měl Frankie před očima, když se díval do hlavně policejní zbraně. Kolena ho zabolela tak, že se musel opřít o auto.
„Oni mu nepomůžou,“ řekl tiše. „Je starej, nebudou na něm plejtvat, věřte mi, prosim vás. Pošlou ho za zeď… Pošlou ho tam… A nechaj…“
Zbraň klesla. Mladík se posadil na starý taxík a rozplakal se:
„Dyť je živej! Vidim, jak dejchá!“
„Je mu přes padesát,“ řekl tiše Frankie a Tomův kolega si schoval tvář do dlaní.
„Je přece živej…“
Starý taxikář si k němu opatrně přisedl a položil mu ruku na rameno:
„Prosím vás, neplačte. Pomozte mi ho naložit a něco si na služebně vymyslete. Já asi vim, jak mu pomoct…“
Odevzdané mladé oči zmáčené deštěm i slzami. Bezradnost. Zasunul zbraň zpět do pouzdra, kývl a utřel si nos do rukávu. Pak otevřel zadní dveře taxíku. Když se shýbal k Tomovi, zaváhal.
„Neni to špatný rozhodnutí,“ řekl mu Frankie. „Já vim, jak to chodí. Dejte ho do auta.“
„Kam ho odvezete?“ zeptal se mladík.
„Ke Gábi. Jen pár bloků odtud. Určitě ji znáte, taková kulatější a menší. Má malej bordel.“
„Jo, tu znám,“ ušklíbl se policista a přehodil si Tomovu ruku přes ramena.
„Helejte, vona neni zlá. Toma zná stejně dlouho jako já, ale hlavně má řešení.“
Něžnost, s jakou mladík uložil staršího policistu do taxíku, ho přinutila se usmát. V srdci věděl, že je to správné. A věděl, že přes všechen déšť, co padal k zemi na nerovnou a hrbolatou asfaltovou ulici, pojede rychleji, než jel z Vnitřního města, a že se k Muriel dostane až pozdě v noci.
III.
„Krucinál, budu mít špinavý prostěradla!“ zaklela Gábi. Jemné ruce ošetřené krémy, nehty čerstvě nalakované. Marně se snažila stáhnout špinavou a mokrou košili z těla zraněného policisty.
„Ukaž, já to udělám,“ odstrčil ji Frankie. „Radši, prosim tě, něco nalej doktorovi, je nějakej bledej.“
„Todle dopadne blbě!“ složila si tvář do dlaní. „Frankie, todle strašně blbě dopadne!“
„Ženská bláznivá…“ Mokrá košile dopadla na podlahu. Odznak zacinkal o štítek. „Přestaň a něco nalej! Jestli nám umře, tak to dopadne blbě, jinak ne! Oficiálně má dovolenou…“
Doktor Crank seděl na stejném místě jako odpoledne a byl skutečně viditelně pobledlý. S díky přijal sklenici s koňakem. Jediným zvednutím ji vypil a poprosil o další. Cítil se tak na tři, možná čtyři. Třásla jím zimnice z nevyspání a hlava mu třeštila z divoké jízdy městem ve starém taxíku.
„No, moc nám zase nechlastejte, doktore,“ zabručel taxikář. „My vás tady budem eště potřebovat.“
„Prosím vás, tohle je skutečně nesprávné,“ namítl tiše Paul. Frankie i Gábi sebou trhli a otočili se k němu. „Nemám tu materiál ani vybavení, abych mu pomohl. Patří do nemocnice.“
„Tak to teda ne!“ ohradil se Frankie. „Možná vám to příde srandovní, ale my toho chlapa potřebujem zdravýho a ne dodělávajícího támle za tou zdí! A vim moc dobře, že tam lidi po padesátce posíláte rádi! Jestli si jen trochu chcete řikat doktor, tak nám pomůžete!“
„Frankie,“ chytila ho za ruku Gábi. Jako by jí jeho slova vrátila rozvahu a klid, s jakým odpoledne vyjednávala tvrdý obchod. Jako kdyby se v ní probudila stejná bodrá dáma, která Paula odvedla od rezavé branky ghetta.
„Doktor nám pomůže a my pomůžeme jemu,“ řekla. „Protože pokud to tak nebude, skončí za tou zdí ve stejnou chvíli jako Tom.“
Starý taxikář se jí zadíval do očí. Nevěřil, že to myslí vážně, ale Gábin pohled nelhal.
„Kruci, tomu řikám argument,“ zabručel.
„A taky si uděláme jasno!“ přikročila ke stolu, vzala mu skleničku z ruky a odložila ji na příborník. „Koukejte říkat, co se má dělat, a přestaňte chlastat. Ste doktor!“
Nenalíčená a rozcuchaná. Paul se nemohl ubránit dojmu, že prošívaný župan připomíná brnění.
„Předně hodně zdravotnického materiálu,“ odpověděl tiše. „Léky, výživu, přístroje, obvazy… prostě… všechno.“
„A dál?“
„Víte… vyšetření jen tak na posteli není asi to pravé. Potřeboval by pořádnou diagnostiku, monitory, sterilní prostředí…“
Čím déle mluvil, tím víc se mračili.
„Vy ale nejste ten, kterej to tady má vzdávat, doktore,“ řekla Gábi tónem, který nesnesl odpor. „Koukejte říct, co máme dělat. A to hned, nebo vás za tu zeď pošlu rovnou.“
„Dojedu na vrakoviště a k Lorenzovi. Má milion lékárniček z těch starejch aut. Na takovej ten spotřební matroš to bude dobrý,“ ozval se Frankie. „Myslíte, doktore, že by to pro začátek mohlo stačit?“
Odevzdaně kývl hlavou:
„Lepší než nic.“
„Správně!“ přikývla Gábi. „Frankie, běž. A vy koukejte zvednout zadek a něco dělat, páč já Toma samotná neutáhnu! A hned!“
Možná nevyspáním, možná nedostatkem alkoholu v krvi, třásly se Paulovi ruce. Když se zvedal, cítil slabost. Už odpoledne se mu zdálo, jako kdyby se v tom domě vracel o několik desetiletí zpět. Jako kdyby se mezi starými zdmi snažil bez vylovení udělat zázrak. Skutečnosti navzdory.
Otupělost a třas ho neopustily ani další dny, v nemocnici připomínal tělo bez duše. Naštěstí byl v chudších čtvrtích města klid a nemusel ošetřovat moc pacientů. Město čekalo na další nepokoje klidně až ospale.
Z každodenní jízdy Frankieho taxíkem se stala rutina, netrvalo dlouho a objevil i mezery v bezpečnostních systémech nemocnice, takže mohl Tomovi nosit léky, které nebyly prošlé. V čase, který trávil u jeho postele, stačil zpracovávat údaje o děvčatech starého domu a pro každou založil i záznam. Bylo legrační psát na zatuchlé papíry, které Gábi nosila ze sklepa, a vystřihovat z tvrdého papíru písmena, jako záložky. Život získával zdánlivou náplň a vůni.
V okamžiku, kdy Tom poprvé otevřel oči, měl Paul pocit, že porazil nejen skutečnost, ale i tu zeď, kolem které každý den chodil.
Dobrý pocit netrval dlouho. Vytratil se ve chvíli, kdy si ho v práci zavolal stranou jiný lékař z oddělení.
„Poslyš,“ řekl tiše a rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá. „Zahlédl jsem tě v domě u ghetta. Chodíš tam relaxovat?“
Robert. Jeden z těch, co bydleli ve Vnitřním městě a navzdory zaměstnání si mohli dovolit i dům a drahý vůz. Paul se nikdy neptal, odkud se peníze jeho kolegů berou. Tušil, že by ho to šokovalo. Patřil k té menšině, co nevypadá na první pohled jako z reklamy a občas má pro kocovinu potíže dojít sloužit. Snažil se polknout, ale v krku mu vyschlo. Košile, ten den čistá, se mu nalepila na tělo.
„Kvůli tomu přece nemusíš mít výčitky,“ ušklíbl se jeho kolega. „Je to lidské. Taky se tam chodím odreagovat. Dávám si Asiatku. Pořádně se vyřádím a vůbec se nemusím kontrolovat. Mám rád, když u toho ječí. A tahle ječí bezkonkurenčně.“
Jin. Paul překonal nutkání se pozvracet.
„Napadlo mě, jestli si nechceš užít dohromady,“ řekl ještě, ale nedostal odpověď.
„Kdyžtak si to rozmysli.“
Znovu se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchal, a pak spiklenecky mrkl:
„Doufám, že chápeš, že spolu vlastně nemluvíme.“
„Chápu,“ zašeptal Paul.
„Protože kdybychom spolu mluvili, Paule, mohl bys mít potíže…“ Usmál se, smetl smítko z pláště a odešel.
Paulovi se roztřásla kolena. Přitáhl si nejbližší židli a sedl si. Ten den poprvé poprosil o výjimečné uvolnění ze služby a zavolal si Frankieho, aby ho odvezl.
„Ste si jistej, že to je ten hajzl, co mi mlátí Jin?“ zeptala se Gábi, sotva se se vším svěřil.
Pokrčil rameny. Nebyl si zdaleka jistý. Vlastně se přistihl, že se diví sám sobě, proč jí to říká. Ale podle popisu poznal Roberta i Frankie.
„Já bych teda asi něco vymyslel, Gábi,“ namítl starý taxikář. „Estli je schopnej dělat takový věci Jin, tak bude schopnej dělat i jiný. Asi to bude pěknej lump. Musíme doktorovi ňák pomoct.“
„Netrojčete,“ ozval se z pohovky Tom, který dosud mlčel a opřený o polštáře si četl noviny.
„Tome, já ho potřebuju,“ řekla Gábi. „A pamatuj, že taky díky němu nejsi za zdí…“
„Tak především,“ ohradil se policista a položil noviny vedle sebe. „Díky takovejm, jako je von, ta zeď vůbec existuje. Taky vim, co se tam za tou zdí snažil dělat, a vim, že neni revizák. A pak byste měli pamatovat na to, že sem policajt a nerad vim věci. Opravdu nerad!“
„Jenže…,“ chtěl se ohradit Frankie, ale Tom zvedl ruku na znamení, že ještě neskončil.
„Jestli teda s tím chlápkem chcete něco dělat, jakože byste asi měli, páč to nejspíš bude pěkný zvíře, udělejte to tak, abych vo tom nevěděl. A taky tak, abyste udrželi mimo doktora.“
„Mluvíš, jako kdybys věděl, co s tím,“ řekla Gábi.
„No že zrovna ty mě nepochopíš,“ zavrtěl hlavou Tom. „Víš moc dobře, co myslím. Pošlete ho tam a máte klid. Vy i Jin… I ta vaše podivná ordinace. Lidem se přece nehody stávaj…“
„K tomu ale doktora potřebuju,“ znovu odporovala Gábi. „Musí potvrdit, že už nepromluví.“
„Promiňte,“ namítl Paul, který v ruce křečovitě svíral prázdnou skleničku od koňaku. „Vy tu hovoříte o napomáhání vraždě?!“
Mlčeli.
„Já jsem lékař!“
Vyměnili si pár pohledů.
„No… vy tomu řikáte napomáhání vraždě?“ odpověděl pomalu Tom a posadil se na pohovce, aby na doktora viděl lépe. „Vono by se to tak dalo říct, to jo. Ale neni to nic jinýho než rozhodování, kdo bude před tou zdí a kdo za ní, doktore? Neděláte snad todle každej den?“
Chybělo málo a rozbrečel by se.
„Ty, Tome,“ ozval se Frankie. „Voni jako teda nemluvěj, ale některý uměj psát… A docela dlouho…“
„Gábi má taky pěkně velikej a smradlavej sklep,“ odpověděl Tom. „A teď už se o tom nebavte. Sem policajt a nesmím nic vědět.“
„Tom má asi pravdu, Frankie,“ řekla tiše Gábi. „Bude tu sice smrad, ale nějak to zvládnem… Musíme…“
Kývla na něj a vstala, aby nalila Paulovi pořádně velikou porci koňaku. Bylo třicátého.
Nazítří se Paul protáhl kolem Lucy, která tiše a soustředěně drhla první dva schody kartáčem. Nepozdravila ho. Jen si mlčky přitáhla kbelík s načervenalou vodou k sobě. Když vyšel do prv ního patra, už na něj čekali. Gábi lehce pobledlá, dvě dívky neklidně přecházející v mezipatře. A v jednom z pokojů muž s rozbitou hlavou. Stěží rozeznával tvář. Snažil se jít a neustále narážel do skla zavřených dveří. Jako kdyby se cesta, kterou ztratil, dala znovu objevit. Krev barvila dveře a stékala až na koberec. Položil tašku, vzal ho za ramena a zatlačil do židle. Už podle toho, že nohy chtěly kráčet dál, poznal, že ztratil schopnost mluvit a není živý. Nemusel už víc ověřovat. Jen na Gábi kývl a nechal dívky, aby ho odvedly.
Gábi za nimi zavřela a nalila dvě velké sklenice. Jednu mu podala a přiťukla si.
„Už se netrapte, doktore,“ zašeptala. „Všichni se jednou ušpiníme.“
Za pár dní navštívil nemocnici Tom v nažehlené uniformě.
„Doktor Paul Crank?“ zeptal se úředním tónem. Paul přikývl.
„Bylo hlášeno zmizení vašeho kolegy Roberta Spaceka. Jak dobře jste se znali?“
„Jen pracovně…“
„Nesvěřil se vám s něčím, co by ho znepokojovalo, nebo neměl nějaké potíže nebo nepřátele?“
„Nevzpomínám si…“
„Pokud byste si na něco vzpomněl, doktore, obraťte se, prosím, s žádostí o výpověď na naše policejní oddělení v okrsku 35.“
„Spolehněte se,“ hlesl.
„Děkuji za váš čas, doktore,“ podal mu policista ruku a usmál se.
Stisk široké dlaně byl jen o zlomek okamžiku delší, než měl být.
Díval se za ním neschopen pohybu. Sledoval policistu, který právě ukončil podivnou dovolenou uprostřed pokoje plného háčkovaných deček a zelených odstínů, jak nastupuje do služebního vozu. Cítil úlevu. Zastrčil ruku do bílého pláště a otočil p zpět.
Když se toho večera zastavil u zdi ghetta, důkladně si ji prohlédl. Natáhl ruku a dotkl se drolící se omítky. Byla stará, záměrně opomíjená. Pár zrnek písku spadlo na chodník.
Usmál se.
