Pach stáří, nemohoucnosti a výměšků. Pach blížící se smrti. Pach, který ani osvěžovač vzduchu s vůní levandule nedokáže odehnat od čistě povlečeného lůžka, v jehož peřinách se utápí člověk. Sta59ček podobný spíše vrásčité mumii než živému člověku. Ústa má olepena slinami, rty odhalují zažloutlé zuby. Olysalá hlava je natočena tak, aby zkalenýma očima dohlédl na osobu sedící u postele.
Byla to mladá žena, půvabné, i když nijak výjimečné tváře. Nepříliš vysoká, trochu oblá v obličeji i na těle, takový „maminkovský“ typ. Nejspíš ještě nepřekročila čtyřicítku, přesto se její jasné modré oči zdály utrápené a čelo jí křížila hluboká vráska. Držela starce za ruku, mlčky a bezmyšlenkovitě jej hladila. Zdálo se, že její dotyk ani nevnímá, chvílemi zavíral oči, jakoby přemáhal spánek.
„Chci do domova důchodců,“ proťal najednou ticho starcův roztřesený hlas.
„Cože?!“ vyhrkla žena a trhla sebou.
„Povídám, že chci do domova,“ zopakoval muž a díval se ženě přímo do očí. Ta zřetelně zbledla, tváře se jí stáhly v těžkém boji se slzami.
„Tatínku, jak toto můžeš říci? Copak ti u mě není dobře? Chybí ti něco? Starám se o tebe špatně?“ Teď už se jí slzy zadržet nedařilo. Koulely se jedna za druhou, z části jako žaloba na tu hroznou křivdu, co se jí právě děje, z části jako reakce na dlouhé období bolesti a únavy z péče o umírajícího.
Stařec zavřel oči a stiskl rty. „Ne, staráš se o mě úžasně, Božidaro.“ Odmlčel se, ztěžka nabíral dech. Pak oči otevřel a zračila se v nich něha.
„Neplač, holčičko. Neplač. Já… musím tam jít.
Zařídíš to, prosím?“
Božidara vrtěla hlavou. „Ne, tatínku. Nechci, abys skončil v domově. To po mně nemůžeš chtít!“
Stařec ztěžka vydechl, hruď se mu při tom pohybu otřásla. „Dcero! Já to chci – a to co nejdřív!“
Poznala v tom onen nesmlouvavý tón, který znala z dob svého dětství. Neodmlouvat, splnit. Roztřásla se pláčem, pustila jeho ruku, ale poslušně se zvedla a odešla zařídit, co je třeba.
Sociální pracovnice nejprve nesměle zaklepala. Nečekala na odpověď, ale obezřetně vešla dovnitř. Bystrýma přísnýma očima hodnotila pokoj, kde odpočíval její nový klient. Stařec nad hrobem, který si z nějakého rozmaru usmyslel, že už ho nebaví umírat doma. Povzdechla a přinutila svou tvář roztáhnout se v bodrém úsměvu.
„Pane Kalino,“ spustila hlasitě a hřmotně, aby ji náhodou nepřeslechl. „Vy prý trochu zlobíte, je to tak?!“ Nepřestávala se usmívat a posadila se na připravenou židli u postele. Znovu se rozhlédla a zhodnotila čistotu postele a rozsah vybavení okolo. Překvapeně zamrkala: takovou pečlivost skutečně nečekala.
„Zlobím?“ zamračil se dědoušek. „Nerozumím.“
Za sociální pracovnicí vešla do pokoje i Božidara. „Tatínku, to je sociální pracovnice, která má na starosti umisťování lidí do domova důchodců,“ ukázala na onu ženu v elegantním, ale strohém tmavém kostýmku.
„Slámová Vlasta,“ stiskla žena starci ruku a hned ji zase pustila. „Pane Kalino, vy byste prý chtěl do domova důchodců, je to tak? Pochopila vás dcera správně?“
„Jistě,“ zaskuhral.
Slámová vypadala překvapeně. Pak se obrátila k Božidaře: „Paní Rozehnalová, ráda bych si s vaším tatínkem popovídala o samotě, je to možné?“
Božidara odevzdaně přikývla. „Kdybyste něco potřebovala, nebo tatínek“ – kývla jeho směrem a uvolnila tím pramen světlých jemných vlasů – „zavolejte. Budu v kuchyni.“ Vzápětí si starce přeměřila očima: „A paní Slámová, jestli vás mohu poprosit, neprotahujte ten rozhovor. Tatínek je dnes skutečně unavený, necítí se dobře.“
Slámová v duchu zkoumala její tvář. Vkládá ji do úst slova starost o otce nebo touha něco zakrýt?
„Rozhovor bude trvat jen nezbytně nutnou dobu,“ odsekla.
Po příkrém tónu jejího hlasu jakoby Božidara ještě více povadla. Sociální pracovnice si až nyní uvědomila, jak je starcova dcera ztrhaná a popelavá ve tváři.
Když se za Božidarou zavřely dveře, naklonila se nad dědouška zabořeného do peřin, aby dobře slyšela, co řekne: „Pane Kalino, proč vlastně chcete jít do domova důchodců? My tedy v současnosti používáme výraz domov pro seniory, ale rozumíme si, že ano. Proč tedy?“
„Mně je fuk, jak se tomu teď říká,“ odsekl, „ale dostaňte mě tam. Co nejdřív.“
Tenhle je zvyklý poroučet, pomyslela si v duchu pracovnice. Nahlas však řekla: „Pane Božetěchu Kalino.“ Schválně zvolila úřední tón, aby dodala svým slovům na váze. „Nevím, jestli si plně uvědomujete, co chcete. Domov pro seniory… jak bych to řekla. Máme sice skvělý personál, který se o vás po všech stránkách postará, ovšem domnívám se, že domácí láskyplnou péči nenahradí. Dívám se kolem sebe,“ demonstrativně se rozhlédla, „a zdá se mi, že se o vás dcera stará dobře. Nebo se mýlím?!“ Upřela oči do těch zakalených starcových s němou pobídkou. Tak řekni, ksakru, co tě žere, proč chceš odtud do toho baráku pro přestárlé.
Dědoušek však zůstal zcela klidný. Ani nezamrkal. „Vím přesně, co chci, paní Slámová,“ zasípal. „Do domova.“
„Takže nejste spokojený s péčí své dcery? Jen se mi svěřte, pane Kalino,“ poklepala ho po seschlém hřbetu ruky, „jsem tu přece pro vás. Zjednám nápravu.“ Tvářila se spiklenecky a rozhlížela se okolo sebe, jako kdyby v tuto chvíli stála proti armádě nepřátel a ne jen proti jednomu nemohoucímu starci.
Zvrátil hlavu ještě víc do polštáře, zavřel oči a zhluboka trpně vydechl. Možná počítal do deseti, protože i když znovu promluvil, jeho hlas rezonoval vztekem. Zapíchl ostrý pohled do očí sociální pracovnice a spustil těžkou přerývanou řeč: „Dcera je skvělá opatrovnice. Všeho se vzdala, zůstala se mnou doma. Ale já umírám a nechci umřít tady. DOMOV, to je místo, kde mám v plánu dožít!“ Konec věty už skoro křičel.
Slámová si nervózně sundala brýle a začala leštit skla. Ten starý pán ji chvílemi skutečně děsil, i když nedokázala popsat proč. Nakonec si brýle nasadila a prohlásila: „Chápu, pane Kalino. Jste rozhodnutý. Dcera se o vás stará dobře, ale vy nejspíš nechcete vidět, jak se pro vás trápí. Myslíte si, že umřít někde v ústraní ji ochrání od bolesti. Je to tak?“ Tvář se mu rozzářila ve vděčném úsměvu. Brala to jako souhlas. „Udělám, co budu moci. Víte, místa jsou nedostatkové zboží na trhu stáří,“ mluvila dál, jako by při tom cumlala citron. „Jakmile se nějaké místo uvolní, dám vám vědět a přestěhujete se. Ovšem,“ vztyčila ukazováček na důkaz vážnosti svých slov, „ovšem nejprve se podrobíte psychologickému vyšetření.“ Znechuceně odfrkl, ale vzápětí přikývl jako že souhlasí.
Slámová se vítězoslavně usmála. „Ujednáno.“
Stařec naznačil, že se s ní chce rozloučit. Podala mu tedy ruku a jemně s ní zatřásla. Vtom se jí podlomila kolena, zatočila hlava a před očima se jí rozvířily pestrobarevné mžitky. Ztěžka dopadla zpět na židli. Pustila starcovu ruku a zhluboka se nadechla. Překvapeně, jakoby zkoumavě si prohlédla staříka, který v té krátké chvíli dokázal usnout. Přechod, pomyslela si s pocitem trpkosti, neboť si nerada připouštěla, že ztrácí mládí.
* * *
Pak se věci daly do pohybu. Již za dva dny dorazil za Božetěchem Kalinou psycholog v doprovodu pobledlé Slámové. Představil se jako Horáček, brzy zmizel v pokoji, kde stařec odpočíval. Proto teď Božidara s Vlastou seděly v kuchyni u šálků kávy. Mlčely. Kdykoliv se pokusily jedna či druhá zapříst rozhovor, vzápětí skončil jako motýl s polámanými křídly. Nakonec to obě vzdaly a tvářily se, že se čas zastavil a ony existují jen proto, aby mohly pořád dokola míchat chladnoucí kávu.
Konečně se Horáček zjevil přede dveřmi pokoje s umírajícím. Posadil se k ženám a sňaal z nosu velké brýle. Stejně si je nasadil jen proto, aby vypadal důvěryhodněji, pomyslela si Božidara. Nahlas se zeptala: „Dáte si kávu?“
„Ó, nikoliv, prosím, kávu ne. Vodu. Obyčejnou, z kohoutku.“ Když dostal, oč žádal, napil se a jen hlesl: „Tvrdý chlap.“ Božidara mu doslova visela na rtech. Nakonec se přece jen osmělila: „Tak co tatínek, přesvědčil jste ho?!“
„Přesvědčil?“ Psycholog neskrýval překvapení. Nechápal. „O čem jsem ho měl přesvědčit, paní?“
„No přece, že je mu doma nejlépe!“ Vyhrkla Božidara. „Měl jste mu vymluvit ten nesmysl se stěhováním do domova!“ Jak mluvila, její hlas nabíral na intenzitě. Nakonec se rozeštkala a bylo vidět, jak potlačuje slzy.
Psycholog zrozpačitěl: „Nejspíš vás zklamu, ovšem váš tatínek se chce stěhovat. Za každou cenu.“
Božidara už nedokázala slzy déle zadržovat. Horáček jí beze slova podal kapesník, aby si je mohla utírat, a nechal ji vyplakat. Mezitím se obrátil na sociální pracovnici. „Jeho tělo je velmi chatrné, ovšem tady,“ ukázal na hlavu, „mu to stále pálí.“ Slámová rozpačitě přikývla. Božidara se ozvala mezi dvěma zaštkáními: „Myslela jsem, že když jste ten psycholog a léčíte lidské duše, dokážete tatínkovi vysvětlit, co je pro něj nejlepší!“ Tvářila se přitom velmi dotčeně.
„Promluvme si o tom,“ navrhl psycholog. „Pan Kalina si uvědomuje skutečnost blížící se smrti.“ Když viděl, jak Božidara pobledla, dal se rychle do dalšího vysvětlování. „Ano, toto jste určitě slyšet nechtěla. Vyrovnat se s odchodem milované osoby je těžké. Avšak ta chvíle vždy přijde, každého v životě smrt navštíví. S tím se musíme jedině smířit. Loučení je těžké pro obě strany.“
Slámová obdivně hltala Horáčkovy rty a zasněně přikyvovala.
„Váš tatínek si váží péče, kterou mu poskytujete. Skutečně vás velmi miluje.“
V Božidařiných očích se na chvíli přece jen rozžehla malá jiskřička.
„Pan Kalina mi řekl, že si tu péči nezaslouží. Nikdy prý vám nebyl dobrým otcem!“
„To je lež!“ vykřikla Božidara, a jak byla v ráži, vyskočila a převrhla židli. Dala průchod rozhořčení. „Taková hloupost… Myslela jsem, že tohle je už za námi.“ Vztekle doběhla k oknu a prudce je otevřela. Hleděla ven a zhluboka dýchala.
„Je vám dobře?“ staral se psycholog. Sociální pracovnice se s rozpaky zvedala, jako by bylo její povinností situaci nějak zachránit. Ale než stačila vstát, Božidara se uklidnila, zavřela okno a posadila se zpět.
„Promiňte.“ Vypadala teď dost zuboženě, avšak hlas se jí netřásl, když začala vyprávět. „Víte… ne, nebylo to s ním vždy jednoduché, to je pravda. Jenže on sám to nejspíš neměl jednoduché.“ Mluvila tiše, s jistou odevzdaností v hlase. Nepřerušovali ji. „Po první světové válce se ocitl v sirotčinci. Neměl žádné doklady, nemluvil, neznal své rodiče. O své minulosti neví vůbec nic. To samo o sobě je dost hrozné, nemyslíte?“ Nečekala na odpověď a pokračovala. „On o své minulosti téměř nikdy nehovoří. Vím jen, že se s ním maminka potkala u kolotočářů. Chtěla si vystřelit ráži, ale on ji nenechal. Prostě přiskočil od nedalekého kolotoče, který provozoval, a během chvilky pro ni vystřílel celou kytici papírových ráží. Prý si ji hned získal, takový vytáhlý kluk s toulavou duší, říkávala. Zamilovala se na první pohled. Myslela, že je tak v jejím věku, tak mladě vypadal! Ale ne, jemu bylo podle nového rodného listu už padesát let! Maminku to neodradilo, byla skutečně velmi zamilovaná. Záhy otěhotněla. Rodiče se zlobili, to víte, dívka z dobré rodiny a cirkusák?! Navíc ji přivedl za svobodna do jiného stavu… Vyhnali ji. On se o mámu postaral. Vzal si ji a až do mých sedmi let žil s námi. Jednoho dne zmizel. Co jsme se ho nahledaly a naplakaly se! Byl sice přísný otec, panovačný, avšak miloval mě. A mámu určitě taky. Nevím, co se stalo. Proč odešel.“ Přestala mluvit, v očích se jí zatřpytily slzy.
„To muselo pro vás být těžké období,“ nadhodil psychiatr.
„To víte, že ano! Váš milující otec, něco jako bůh, najednou zmizí – a vy nevíte proč. Žije? Odešel dobrovolně, nebo musel? Zabil ho někdo? Bolí to. Strašně to bolí… Taková zrada! Ani slůvko na rozloučenou. Hodně nás to obě poznamenalo.“
„Ale teď je tady?“ Slámová vypadala překvapeně.
Božidara přikývla. „Od mých dvaceti let.“
„Kde jste ho nalezly?“ Slámovou příběh skutečně zaujal.
„Přišel sám. Prostě se po třinácti letech zjevil doma. Neodpovídal na otázky. To už jsem byla vdaná a čekala dítě. Přišel a začal s námi žít, jako by se nic nestalo.“
„A vy jste ho přijaly zpět?! Bez vysvětlení, bez omluvy?!“ vykřikla Slámová nevěřícně.
Božidara pokrčila rameny a zatvářila se téměř provinile.
„Maminka se ho zeptala, zda v tom byla jiná ženská. Odpověděl že ne. Tak ho nevyhnala. Nějaký čas jsme ho ignorovaly, prostě byl pro nás jako vzduch. Jenže on se tak snažil! Krůček po krůčku si získal naše srdce zpět. I můj manžel si ho oblíbil. Bohužel brzy po narození našeho syna muž onemocněl a po roce marodění zemřel, za pár měsíců ho následovala i maminka. V necelých dvaceti třech letech jsem zůstala sama s malým dítětem, bez milovaného muže i maminky. Asi bych se zbláznila, nebýt tatínka. To on mě držel při životě, on mi mé zemřelé milované postupně nahradil svou obrovskou láskou. Byl mi oporou. Ano, pořád to byl panovačný paličák, ovšem nakonec mně i Daníčkovi vytvořil skutečnou rodinu. Takže všechny staré křivdy napraveny, pane doktore lidských duší. Řekněte mu to.“ Podívala se zpříma a pevně do terapeutových očí.
Dlouho ten pohled nevydržel, uhnul očima.
„Pan Kalina to tak necítí. Nejspíš toho má na svědomí více než jen útěk od rodiny, paní Rozehnalová. Myslím, že ho něco trápí. Připravuje se na smrt, a v takové situaci jako každý člověk bilancuje. Co mě čeká po smrti? Je to Bůh nebo nicota? Nebe či peklo? A prostě on sám cítí potřebu někomu ještě před smrtí pomoci.“
„Je mu devadesát šest let,“ odvětila. „Leží bezmocně v posteli. Jak by mohl někomu pomoci?!“
Psychiatr se shovívavě usmál: „Když s tatínkem mluvíte, jak přijímá svou situaci? Bojí se smrti? Zdá se vám vyděšený?“
Božidara ani nemusela přemýšlet: „To rozhodně ne! Je tak klidný! Vyrovnaný, musím ho za to obdivovat.“
„Vidíte,“ usmál se Horáček znovu. „Většina lidí smrt tak klidně nepřijímá. On sám touží žít v domově na pokoji s někým, kdo také umírá. S někým nemocným, vystrašeným, kterému by pomohl svými zkušenostmi vyrovnat se s tím, co přijde. Už pouhou klidnou přítomností. Možná si myslí, že se tak vykoupí? Kdo ví…,“ pokyvoval hlavou. „Jisté je, že mu tuto naději nesmíme vzít.“
A tak se Božetěch Kalina ocitl na žlutě povlečeném lůžku domova pro seniory.
Když ho Božidara poprvé od přestěhování navštívila, držíc záruku zaraženého Dana, stěží se bránila slzám. Její otec vypadal v zářivě žlutých peřinách svraštěle a vysušeně, a kdyby nepohyboval rty, mohli by si jej snadno splést s mumií. Muž ležící na vedlejším lůžku nevyhlížel o nic lépe. Zdálo se, že dýchá už jen ze setrvačnosti. Propadlé líce odrážely žluť pokoje a dávaly tak názvu domova – Slunce stáří – pitoreskní nádech.
Božidara nemohla od umírajícího souseda odtrhnout zrak. „Tak toto jsi chtěl, tatínku?!“ znělo to hořce a vyčítavě zároveň.
Slabostí nemohl ani odpovědět, jen lehce pokývl hlavou. Dan se schovával mámě za sukni a vyjeveně zíral na mrtvolně vyhlížejícího dědečka. Teprve po druhé urgenci neochotně odcupital k dědečkovu lůžku, pošeptal „dědo, mám tě rád“, a vtiskl mu dětsky sladkou pusu na čelo. Vyloudil tím na starcově tváři lehoučký úsměv, nic víc.
Zklamaně se vrátil k mámě a zašeptal: „Dědeček nemá radost, že mě vidí, maminko?“
Božidara k němu přičapla a vzala ho za drobné ruce: „Má radost! Ovšem je tak nemocný a slabý, že ti nedokáže odpovědět. Ale určitě by moc chtěl.“ Daneček se přestával mračit. „Víš, jak jsem ti vykládala o nebi… Dědeček už stojí pod nebeským žebříkem a všechny síly sbírá na to, aby po něm mohl do nebe vystoupat, víš?“
Dan přikyvoval, jako že rozumí, až mu světlé vlásky poletovaly sem a tam. Světlé vlásky po mámě, tmavé oči po dědovi, jako by se na ni v tu chvíli díval on sám…
Povzdechla a snažila se zaplašit tu atmosféru blížící se smrti. „Venku je krásně, vezmeme dědečka na procházku,“ prohlásila.
„Jak, maminko, když nemůže chodit?“ podivoval se Dan.
„Uvidíš,“ usmála se.
Sestry byly z jejího nápadu paf, ale nakonec s brbláním povolily. Směla si vzít tatínka na procházku i s lůžkem. S Danem vyvezli tatínka na sluníčko do zahrady. Chvíli tlačila lůžko pískem vysypanými cestičkami, než našla osamělou lavičku, ozářenou skromnými paprsky slunce. „Sluníčko jsi měl vždycky rád, tatínku,“ zašeptala, když mu upravovala polštář pod hlavou a starostlivě jej přikrývala dekou až pod bradu. Natočila postel tak, aby slunce hladilo starcovu tvář svými nesmělými paprsky, sama usedla na lavečku. Dana přestal nehybný dědeček zajímat a pustil se do prohánění ptáků. Líbilo se mu je plašit. Božidara jej párkrát napomenula, pak to vzdala a opřela se, zavřela oči a naslouchala zvukům okolo. Její otec po celou dobu mlčel, zdál se ponořený do cizích světů, tak blízkých těm, kdo odcházejí, a tak vzdálených těm, co zůstávají…
Párkrát na něj promluvila, ale nereagoval, zůstával nehybný, tichý a vzdálený. Nakonec vstala, zavolala Dana a společně odvezli otce zpět do domova. Dana posadila na chodbu a sama postel odtlačila zpět na pokoj. Když ji však chtěla zaparkovat na její místo, otec se probral a zachrčel. Vyděšeně se k němu sklonila, dostala strach, že to unikají zbytky vzduchu ze zesláblých plic. Ale ne: to se jen snažil říci, aby jej postavila blíž druhému lůžku se spícím mužem. Pochopila to teprve po chvíli, kdy se jí to stařec snažil sdělit. V jeho obličeji rostla netrpělivost. Chvilku nerozhodně přešlapovala, čekala, zda se neobjeví sestra, která by rozlouskla její dilema, když však nikdo nepřicházel, přitlačila postel blíž k té druhé. Otec se spokojeně usmál a zavřel oči. Znovu se nad něj sklonila: spal. Pár vteřin hleděla, jak spí, pak jej něžně políbila a potichoučku vycouvala z pokoje.
Když na chodbě dozněly vzdalující se kroky, stařec otevřel oči. S patrnou námahou se rozhlédl, pak, těžce oddechuje, vytáhl zpod přikrývky ruku a nasměroval ji k sousedovi. Chvíli šmátral, dokud nenalezl jeho ruku. Pevněji sevřel a zase zavřel oči.
***
První, čeho si Božidara na druhý den všimla, byla prázdná ustlaná sousedova postel. „Umřel,“ zašveholila sestra, která ji uváděla za otcem. „Váš otec spal a držel jej za ruku, když jsme sem přišly. Chudák, asi ho chtěl potěšit. Ani si nevšiml, že už drží za ruku mrtvého.“ Božidara se mimoděk otřásla. Zalil ji příval lítosti nad tatínkem. V duchu si připravovala chlácholivá slova, přece jen se setkal se smrtí a jistě bude potřebovat její oporu. Stařec však mávl rukou, nic víc. Dnes vypadal o mnoho lépe. Hlavu měl podloženu velkým polštářem, takže téměř seděl, očima živě sledoval dění v pokoji.
Božidara nevěřícně vydechla. „Táto! Dnes vypadáš úžasně!“
„Boži… daro,“ oslovil ji stařík namáhavě. „Kde… je… Daník?“ staral se.
„V kroužku. Ale zítra ho přivedu, ano?“ dojatě stiskla starci dlaň.
„Ano,“ zaskuhral. Pak jen tak u něj chvíli seděla, vyprávěla mu, co je nového a co Dan ve škole a stařík napjatě naslouchal. Rozloučila se s jistým optimismem, že táta s tou smrtí možná zas až tak pospíchat nebude.
Chodila za tátou každý den. O dva dny později dostal na pokoj nového souseda, taktéž ležícího nemohoucího starce. Ležel a tupě zíral do stropu, sem tam jen pohnul očima, zachroptěl nebo mlaskl. Nic jiného.
Táta projevoval radost. „Zase mám… souse… da,“ usmíval se a ztěžka vyplivoval slabiky. Pořád zůstával v lůžku nehybný, avšak už nevypadal jako mrtvola. Jeho oči se zdály stejně živé jako dřív.
Když přišla na konci týdne, vedouc za ruku Daníka, zarazila se překvapením: otec seděl v kolečkovém křesle, připoutaný silným pásem, aby nesjížděl, a držel za ruku nehybného souseda. Jakmile spatřil Božidara s Danem, ruku pustil a zatvářil se provinile. Než se však nad tím stačila zamyslet, vykřikl Dan: „Dědo! Ty máš suprové křeslo!“ a už držel dědečka kolem krku.
„Že jo, ty kluku?!“ zasmál se Božetěch a ukázal Danovi na kolena. Ten se posadil.
„Hned slez, vždyť jsi pro dědečka těžký!“ vyhrkla Božidara, pořád ještě zmatená z toho, co vidí.
„Jen ho nech,“ pronesl tiše, ale bez zadýchání, Božetěch. „Trochu ho povozím, klučinu, když už ho nemůžu nosit za krkem, jako když byl ještě takovýhle prcek!“ ukázal rukou kousek od země. Vůbec se nezadýchával, když mluvil.
„To není pravda, takový prcek jsem nikdy nebyl!“ durdil se Daník a to oběma – dědovi i jeho dceři – vymámilo na obličeji pobavený úsměv.
Božidara nechala chlapy, ať si hrají, a vydala se informovat na dědečka u zdravotní sestry.
„Ano, je to takový malý zázrak,“ přikyvovala sestra Miluška. „Pan Kalina nás všechny překvapil. Zato jeho soused tu asi dlouho nebude…,“ povzdechla. „Už když ho sem přivezli, vykazoval známky blížící se smrti. Ale že sejde tak rychle, nikdo nepředpokládal.“ Božidala sledovala její nepokojné ruce, které nedokázaly ani na chvíli odpočívat. Braly jednu věc za drahou a ukládaly je hned sem, hned zase tam. „Jestli se nám bude pan Kalina tak držet,“ prohlašovala sestra, „budeme mu muset dát na pokoj někoho živějšího. Ať není pořád, chudák, uprostřed smrti!“
A taky že ano: když soused za tři dny zemřel, dostal Kalina na pokoj bodrého chlapíka, téměř osmdesátníka. Jmenoval se Aleš Kališ a s Božetěchem si náramně rozuměli. Oba na vozících rajtovali chodbami, Božetěch jej často poplácával po ramenou a oba se předháněli, kdo složí oplzlejší básničku na některou sestřičku. Božidara otce nepoznávala: jako by mu někdo vlil do žil nový život! Dokonce se na stará kolena zakoukal do Martičky, bělovlasé stařenky z pokoje číslo tři. Každičkou volnou chvíli, kdy zrovna nevyváděli s Alešem vylomeniny, navštěvoval Martičku na pokoji. Odkládala berle a usazovala se Božetěchovi na bezvládných nohách, objímala ho svraštělýma rukama kolem krku a on ji pevně svíral kolem pasu. Jejich dlaně se vzájemně proplétaly, hledaly a objevovaly. Tak je kolikrát našli, jak stulení v jednu bytost spí.
Božidara tomu nemohla uvěřit: její táta a nová láska? Na sklonku života! Avšak nakonec i to přijala jako nezbytnost a otcovo podivínství.
***
Jednoho dne, když zase přišla na návštěvu, sestra ji hned na chodbě zastavila a důvěrně jí pošeptala: „Váš otec je velmi smutný, jeho láska Martička dnes ráno zemřela…“
Božidara šla k otci zamyšleně a s těžkým srdcem. Za krátkou chvíli pobytu zažil už tolik smrti! „Tatínku,“ zašeptala a objala ho kolem ramen. „Moc mě to mrzí.“
Táta si opřel hlavu o její měkké břicho a jen cosi zabručel. Po chvíli ticha k ní otočil rozjasněné oči a usmál se: „Víš, co je nového?!“
Když zavrtěla hlavou, odstrčil ji. Velmi ztěžka se postavil. Udělal tři kroky, pak se zapotácel a raději usedl zpět do kolečkového křesla.
Božidara zbledla, rozbušilo se jí srdce. Kdesi v hloubi srdce pocítila tlak. Ne, příliš mnoho překvapení. Křečovitě sepjala dlaně. Měla by mít radost, avšak nedokázala překonat ten neurčitý, děsivý pocit. Všimla si, že ji otec upřeně pozoruje, a tak vykouzlila něco jako udivený úsměv.
„Je to kabrňák, že ano, madam!“ hulákal Aleš. „Pořád cvičil, darebák, aby už se mnou nemusel závodit na vozíku.“ Zdál se na svého kamaráda skutečně pyšný. „Nestačíme se divit, jak se mu tady daří. Všechny nás pohřbí!“ naznačil úder pěstí do zubů a rozchechtal se. O pár okamžiků dál však zvadl: „Trochu mu závidím, paninko. Mně je den ze dne hůř a hůř. Jak rád bych ještě stál na svých nohách!“
„Nekecej pořád,“ napomenul ho Božetěch. „Já neměl mrtvou páteř jako ty. Jen se mi nohy unavily. Pořádně jsem si odpočinul, to je celý ten zázrak.“
Aleš se nechtěl nechat zastavit. Byl rád, že mu někdo věnuje pozornost. „Božetěch mě skuhrat nenechá. Našel tu dva karbaníky, Radka a Václava, každý večer budeme hrát společně karty. To je paráda, už se těším! Božetěch je prostě borec. Kabrňák, vždyť to říkám, paninko!“
***
Božidara už za otcem nechodila každý den. Našla si práci, když jí odpadla péče o starého otce. Neuměla to vysvětlit, ale necítila se v domově dobře. Svého otce našla vždy usměvavého a rozzářeného v hloučku seniorů. Vedl prim. Všichni na něm viseli očima a žrali mu báchorky i s navijákem. Ale to nebylo to, co Božidaru trápilo: její otec se změnil.
V jeho blízkosti pociťovala návaly strachu, skutečného hmatatelného strachu. Jako kdyby se v ní probudily nějaké pradávné instinkty, které dávaly lidem šanci přežít střetnutí s dravci nejrůznějšího druhu. Jenže tatínek není dravec, jen stařec, co se rád předvádí, uklidňovala se v duchu. Přesto onen iracionální strach nedokázala zahnat. Někdy, když ji bral za ruku, zmocňoval se jí neklid ještě intenzivnější, doprovázený mžitkami a točením hlavy. Za ten rok, co její otec pobýval v domově, sledovala s nepochopitelnou tísní, jak lidé kolem něj stárnou. Vašek, jeden z karbaníků, už hnojil kytky, spálený a rozprášený. Radek vypadal, že ho bude brzy následovat. Jen Aleš se držel poměrně dobře, i když si stěžoval, že stárne. Nedokázala by spočítat, kolik lidí v domově za ten rok zemřelo. Týden co týden viděla na nástěnce u vstupu vyvěšené černě orámované parte zvěstující, že ten či onen už nejsou mezi živými. Některé tváře neznala, jiné jí připadaly známé – určitě je viděla mezi tatínkovými diváky.
„To je tady normální,“ utěšovala ji sestra, když se zmínila, jak rychle tu lidé scházejí ze světa. „Většina z nich sem přijde opravdu v hrozném stavu, až už nejsou schopní sami se o sebe postarat. Jsou zklamaní, doufali, že se jich ujmou děti a nechají je dožít doma. Jenže děti nemají zájem – ani je mít doma, ani sem za nimi chodit na návštěvu. Nanejvýš tak jednou za měsíc, kdy mají staříci důchod. Vy jste jednou z mála výjimek,“ vysvětlovala sestra. „Tak se nemůžeme divit, že si přejí raději zemřít, než se snažit žít a bojovat s nemocemi i stářím.“
Jednoho dne se Božetěch Kalina rozhodl strávit doma měsíc dovolené, jak tomu říkal. Sbalil si kufr a vrátil se k Božidaře domů. Zpočátku měla radost, že se jejich život vrátil do starých kolejí, ale už po dvou dnech si musela přiznat, jak moc ji otec rozčiluje. Energicky běhal po domě a do všeho vrtal, vše musel vědět. Zdál se jí neklidný, nervózní, utrhoval se na ni pro maličkosti. Takového jej neznala a dostala strach, aby nešlo o předzvěst mrtvice či jiného onemocnění.
Už nějakou dobu pracovala na plný úvazek jako prodavačka, ale kvůli otci si na měsíc jeho pobytu vyřídila zkrácenou pracovní dobu, aby se o něj mohla starat. Když se však toho dne vrátila dopoledne z práce, nalezla otce, jak přechází po obýváku rychlými neklidnými kroky sem a tam. Zdál se jí zamyšlený, nejprve si jí ani nevšiml. Rázoval pokojem a cosi si mumlal pod nos. Vyděsila se.
„Tatínku, stalo se něco?!“ vyhrkla a chytla ho za ruku.
Rázem k ní obrátil divoké oči plné čehosi temného, až se zachvěla. Prudce ji popadl za ruce a stiskl, ihned se jí zamotala hlava a před očima jí začaly vířit barevné mžitky. Otec ji dostrkal ke stěně a přitlačil ji na ni. Snažila se mu vysmeknout, ale na starce měl neskutečnou sílu. „No tak, Božidaro, nebraň se. Jen stůj. Tatínek ti neublíží,“ šeptal a slastně přivíral oči.
Božidaře se zvedl žaludek, hlava se jí točila tak, až měla pocit, že padá někam hluboko. A zároveň s tím v ní rostl neobyčejný vztek. Vztek na toho před časem téměř umírajícího staříka, který se k ní chová takto. Vzepřela se a odstrčila ho. Neupadl, ale bylo vidět, že zavrávoral. Rázem se jí přestala točit hlava a naopak pocítila chvilkový příliv síly. Zdála se tím vším zmatená. Promnula si otcem otlačené ruce a nevěřícně se na něj podívala. Stál kousek od ní a sledoval ji zuřivýma očima. Měl vztek. „Tak holčička se přece jen potatila. To mám skutečně radost.“ Hlas mu rezonoval zlostí a ironií.
„O čem to mluvíš?“ hlesla.
„Jsi hloupá. Nic jsi nepoznala? Copak jsi necítila, jak mi kradeš život?“ Zle se zasmál.
„Tatínku,“ hledala ztracený klid. „Sbal se, pojedeme k doktorovi. Nevím, co se s tebou děje, ale nejsi to ty.“
„Jistěže jsem to já! Já v plné své síle. A budu stále silnější. Musím dohnat, co jsem zameškal. Vydám se zase do světa, tady už je horká půda. Ti hlupáci by si mohli všimnout…,“ brblal a rty se mu pohybovaly ve zlostném staccatu.
„Mohli by si všimnout čeho?“ Pocítila nával onoho neskutečného tajemného strachu. Odmlčela se. Hlavou jí proletěla jediná rychlá a ostrá vzpomínka. Alešova tvář, pohybující se ústa: Všechny nás pohřbí! „Že jim kradeš život?“ hlesla.
Božetěch se tvářil spokojeně. „Přece jen nejsi hloupá.“
Ztěžka dosedla na židli, podepřela si hlavu, jež ji začala náhle bolet. „Nerozumím tomu,“ přiznala.
„Vzchop se, dceruško,“ nasadil utěšující tón hlasu, přičapl před ni a vzal ji za ruku v chlácholivém gestu. Ihned pocítila, jak se jí točí hlava a vrátily se i barevné mžitky. Pokusila se to vše nevnímat a soustředila se na otcovu ruku. Začala vnímat slaboučké chvění, prostupující prsty ven. Nerozuměla tomu, co se děje, avšak znovu se v ní probudil vztek. „Nevím, co děláš, ale nedovolím ti to,“ sykla a sevřela zuby. Energie v prstech se stejně náhle obrátila a ona se až zalykla slastí, která ji v okamžiku celou zaplavila. Otec sebou škubl a jediným mocným trhnutím se jí vytrhl.
„Co to bylo?“ vydechla, rozjitřené nervy se dožadovaly dalšího prožitku.
„Coby, sebrala jsi mi pár minut života,“ odsekl. „Měl bych tě zabít,“ popadl její hlavu a pevně ji sevřel. Zblízka jí hleděl do očí. Jeho tmavý dravčí pohled se střetával s vyplašenýma něžnýma modrýma očima. „Ne, nedokážu tě zabít,“ uhnul pohledem a pustil ji. „Odejdu ještě dnes.“
„Kam bys šel, tatínku? Tady máš domov!“ Její hlas nabral na plačtivosti.
„Pryč. Daleko od tebe a Dana. Jsem pro vás nebezpečný.“
„Byl jsi pryč tolik let! Nesmíš mě teď opustit,“ rozplakala se. „Já ničemu nerozumím!“ žalovala.
Jeho oči zněžněly, jemněji objal. Tentokrát se žádná motolice nedostavila.
Po chvíli ji pustil a usedl naproti ní. „Devadesát sedm let.“ Odfrkl si a bouchl do stolu. „Je mi mnohem víc, dcero. Mnohem, mnohem víc.“ Nechal ji tu informaci vstřebat, než pokračoval. „Narodil jsem se v Indii. Matka mě opatrovala až do mých pěti let, pak jsem se musel před ní schovat. Ty nevíš, co je ta zžíravá touha, ten hlad po slasti života!“ Bezděky se olízl. „Náš rod je velice nevšední, to už jsi asi pochopila. Většina členů má schopnost brát si životy druhých lidí, živit se jimi. Dostatek životodárné energie způsobuje, že nejsme nemocní, nestárneme. Avšak když se nekrmíme, přichází rychlý úpadek. Nejvydatnější je však život vlastního rodu. Tak skvělý, chutný, výživný! Sama jsi teď okusila pár minut, tak víš, co to je. Málo se množíme, jedno, výjimečně dvě děti za život. Mimochodem, máš mnohem staršího bratra, ale nedoporučuji ti jej hledat. Zabil by tě, vysál z tebe život, až by se topil v rozkoši. Bylo mi tě líto, když jsem viděl, že se s mužem snažíte o druhé dítě, a věděl, jak vzácně se to stává!“
Božidara zalapala po dechu. Zalila ji vlna hořkosti: jak moc toužila po dalším dítěti, jak ji otec povzbuzoval, ať se nevzdává – a teď vypouští z úst taková slova?!
Než stačila cokoliv říci, pokračoval. „Jsme jako kobry. Ty také chrání hnízdo do vylíhnutí, pak se musí rychle odplazit, jinak by zahubily vlastní mláďata. Matka to vydržela do mých pěti, já do tvých sedmi. Pak jsem musel pryč. Ta touha po tvém sladkém životě byla příliš neodolatelná.“
„Ty jsi odešel kvůli mně? Abys mě ochránil?“ zeptala se šeptem.
„Jistě. A taky bych mohl zabít tvou matku.“
„Ty sis bral její život?“ pochopila a zesinala.
Ošíval se, než odpověděl: „Kvůli tomu jsem si ji vybral. Když jsem ji uviděl u střelnice, tu mladičkou kyprou dívku, milující život, a nasál její vůni – ááách, podlomila se mi kolena touhou. Chutnala skvěle. Bral jsem jí jen málo, dohromady tak půl roku života. Víc ne, když čekala tebe.“
Božidara lapala po dechu, najednou tu bylo hrozně málo vzduchu. „Tys mamince ukradl půl roku života?!“
„Hmmm,“ odsekl.
Božidara se zarazila: „A mně? Kolik jsi vzal mně? A Daníčkovi?!“
„Moc ne,“ odfrkl. „Proto jsem také zestárl. Nevím, co mě to napadlo, že jsem se vrátil domů. Měl jsem tě rád, Božidaro. I toho tvého kluka.“ Zvrátil se v židli dozadu a zdál se rozlítostněný. „Nebývá zvykem žít spolu s vlastními mláďaty. Ale mně se stýskalo. Vrátil jsem se domů, abych tě viděl. To už jsi byla vdaná a měla dítě. Najednou jsem nedokázal odejít. Chtěl jsem být s tebou a vidět vyrůstat svého vnuka. Proto jsem zestárl. Vzal jsem si jen od mámy, stejně umírala. Proč prodlužovat její utrpení. Z tebe jen trošičku, pár minut. Však jsi je dočerpala. Daníčka jsem raději neochutnal. Víš, jak je to návykové?! Myslel jsem, že prostě zestárnu a zemřu. Ale najednou, jak jsem ležel bezmocný v posteli a umíral, jsem zatoužil žít. Být tu s vámi déle. Toužím po životě, každým dnem víc a víc!“
Božidara plakala. „Zabil jsi maminku. Ohrozil jsi mě. Chceš žít, proto zabíjíš druhé?! Kdo ti na to dal právo? Proto jsi odešel do domova důchodců, abys mohl krást zbytky životů těch ubožáků a nikdo na to nepřišel!“
Přikyvoval. „Kdo mi dal právo? Bůh, řekl bych. Nebo jiný Tvůrce našeho života. Dostal jsem tento dar, mám právo jej využít. Že zabíjím? Umírali jen ti, co už stejně neměli dlouhého žití. Vzal jsem si den dva života – z těch pěti, co jim zbývaly. Zlomek, nepatrný doušek.“
„Jsi vrah,“ šeptala, bledá tak, až se zdálo, že se musí každou chvíli zhroutit.
„Nemáš mi co vyčítat,“ uchechtl se. „Nakonec, ty jsi také zabila svého muže.“
„Cože!“ vykřikla. „Jak bych ho mohla zabít?! Vždyť teprve dnes jsem odhalila toto tajemství!“
„Božidaro,“ vstal a začal chodit po místnosti. „My nemáme dlouhé partnerské svazky. Nutně každého zničíme. Když jsem se vrátil domů, viděl jsem, že jsi svůj dar nepoznala. Jsi příliš soucitná, laskavá a něžná, abys otevřela dvířka svým dravčím spádům. Vždy ses dokonale ovládala: až na jisté společné chvíle se svým mužem. Když padnou zábrany, prožíváš silné emoce, jako před chvílí vztek, pak používáš svůj dar, aniž by sis toho všimla. A slast z přijetí života se snadno zamění za orgasmus.“
„Chceš tím říci, že kdykoliv jsem se milovala se svým mužem, zabíjela jsem ho?!“
„Přesně tak.“
Propukla v hlasitý pláč. Schoulila se do sebe, křečovitě svírala ruce na hrudi a lapala po dechu. „Já ho milovala! Slyšíš! Milovala! Proč jsi mi nic neřekl! Proč jsi mě nezastavil!“
„Protože to byl jen partner. Jsou tu od toho, aby nám pomohli zplodit potomka a sytit nás.“ Jeho hlas byl tvrdý, ale oči vypovídaly o tom, jak moc trpí bolestí své dcery. „Copak bys mi věřila? Odpověz, věřila bys mi?“
Sklonila hlavu a tiše přiznala, že ne.
„Ano, v poslední době jsem si bral více života, protože jsem ho potřeboval pro sebe. Jak už jsem řekl, Božidaro, velmi tě miluji, i svého vnuka. Jste pro mě vším. Nikdy jsem nevydržel na jednom místě tak dlouho. To láska k vám mě tu držela. Jenže jak jednou okusíš, potřebuješ víc a víc. Je to jako droga, která nepřináší jen slast, ale i život. Umíš to ty, umí to Dan. Také vy si budete brát od druhých. Nevěřím tomu, že ty bys teď dokázala svému synovi ublížit, ale stejně se jednou budete muset rozloučit. Budete si vzájemně nebezpeční. Vidíš, já se tolik snažil – a přece jsem tě nakonec ohrozil. Ta touha mě celého ovládla. Okusila jsi, poznala jsi – a budeš toužit.“
„To nikdy neudělám!“ vykřikla mezi slzami.
Opřel se o stůl tak, aby jí viděl do očí: „Moje drahá, možná pár let vydržíš, budeš touhy zahánět prací. Ale pak uvidíš, jak stárneš. Začne tě tu a tam něco bolet. Možná se objeví nádor. Tvé tělo bude žadonit, abys je vyléčila! Možná pro svou dobrotu i tak odoláš. Ovšem Dan se ožení, zplodí jednoho, zázrakem možná dva, potomky. A ty budeš umírat. Řekneš si však se nic nestane, když si loknu tady od kolegyně v práci. Jí to neublíží, mně to pomůže. Chci vidět vnoučata vyrůstat. Budeš chtít žít víc a víc, touha po životě, pud sebezáchovy je hnacím motorem lidstva i všech živočichů. Hlavním cílem je přežít – za každou cenu, moje drahá.“
„Jsme tedy nesmrtelní, když zabíjíme druhé?“ hlesla.
„V jistém smyslu ano. Pokud budeš tělu dodávat dostatek života, nepocítíš nemoci, unikneš stáří i smrti. Budou se ti lépe hojit všechna zranění. Jenže pozor: pokud tě zajede auto, nebo spadneš ze skály – umřeš. Náhlá smrt si tě může najít, ta pomalá nikoliv.“
„Nechci to,“ znovu se rozplakala. „To není dar, ale prokletí!“
„Zvykneš si,“ odtušil. „A já raději půjdu. Když tu jsi přede mnou tak bezbranná, má chuť na tvůj život roste a mohl bych znovu podlehnout. Prosím, rozluč se za mě s Daníčkem. Možná se ještě někdy uvidíme, možná ne. Kdo ví. Ale už musím jít.“ Pohladil ji po vlasech, vzal si do kufříku nejnutnější věci a odešel. Nezdržovala ho, jen stále plakala.
Řidič autobusu pozvolna dokouřil cigaretu. Sledoval toho čiperného postaršího muže s ošuntělým kufříkem. Posedával tu už notnou chvíli a pozoroval autobusy. Probudil tak řidičovu zvědavost.
„Kam to bude, dědo,“ zajímal se, když se stařík zvedl a spěšným krokem k němu přišel. „Až na konečnou,“ zazubil se děda.
„Co, dědo, utíkáte z domu?“ zvědavost řidiči nedala spát.
„Odcházím, to je rozdíl,“ zazubil se znovu stařík.
„Trápení s dětmi, že jo,“ přikyvoval chápavě řidič. „To taky znám. Ale stejně se vám po nich bude stýskat, není-liž pravda?“
„Je,“ přikyvoval děda. „Vy asi moc lidí nevozíte?“
„Kdepáák! Po cestě pár přisedne, ale na konečnou dorazí málokdo.“
„To je dobře,“ usmál se děda.
„Cože?“ divil se řidič.
„Rád cestuju autobusem sám,“ přiznal ten zvláštní chlapík.
A skutečně: pár stanic před cílem už byl autobus zase prázdný. Až na toho zvídavého čiperu, který seděl u řidiče a povídal si s ním. Řidič měl nejprve ze staříka stísněný pocit, ovšem děda si ho nakonec úplně získal. Ani nevěděl jak, ale za chvíli mu stačil povyprávět o všech svých trablech. „Řidič tvrdý chleba má,“ pobrukoval do zvuku motoru. „Pořád na cestách. Žena mi utekla, děti o mně vědí, jen když potřebují peníze. Tak to je, dědo. Domů chodím utahaný, asi stárnu.“
„Ty si máš co stěžovat na stáří, mládenče!“ zasmál se děda. To zrovna zastavili na další zastávce. Děda nečekaně vstal a vzal řidiče za ruku.
„Co to děláte, dědo, hned si sedněte!“ stačil říct řidič, než se mu zamotala hlava.
„Neboj se, vezmu si od tebe jen tři dny života, mám takovou chuť!“ Božetěch držel řidiče za ruku a olizoval si rty, proud života zaháněl silné abstinenční příznaky. „To je dobrota, to je slast, když život proudí žilami, to kdybys, chlapče, zažil…“
Řidič klimbal, omámený, a nebránil se. Když se Božetěch nasytil, usedl zpět na své místo. Řidič se probral. Zmateně se rozhlížel kolem. „Co se stalo?“
„Zaklimbal jsi,“ culil se na něj děda. „Chtěl jsem tě, chlapče, probudit, ale předběhl jsi mě.“ Oči mu jen jiskřily.
Řidič vstal, protáhl se, a než usedl zpátky, otřel si zpocené čelo. „Ještě že se mi to nestalo za jízdy,“ vydechl.
Za chvíli už mířili serpentinami do hor. Božetěch zálibně pozoroval scenerii pod sebou. Miloval hory, jejich nespoutanost a divokost. Život horalů chutnal opravdu výtečně, silně a s lahodným dominantním aroma.
Vtom řidič zakašlal a chytil se za srdce. Božetěch jen vyděšeně sledoval, jak si pro řidiče rychle přiběhla smrt. Domů chodím utahaný…
A Božetěch si najednou s hrůzou uvědomil, o sekundu dřív, než se autobus zřítil ze srázu, že v opojení se dočerpal dna…
