Ze všech svých primárních hostitelů měl Gnimo nejraději Lenku.
Pociťoval k té stárnoucí, osamělé ženě z pradávných časů zvláštní osobní náklonnost, kterou nedokázal nijak vysvětlit a se kterou se nikdy nikomu nesvěřil. Když usnula, zahrabaná pod sepranou dekou v malém podkrovním bytě, často nad ní dlouho stál a jenom se mlčky díval. Až potom přiklekl k rohu postele, jemně se dotkl bříšek jejích prstů vykukujících zpod polštáře a začal polykat mlhavé obláčky metabolik z vlásečnic proplétajících se pod pobledlou pokožkou.
Znal všechna zákoutí jejího mozku a svým vytěsňovacím úpravám věřil natolik, že se často odvážil krmit, i když Lenka nespala tvrdě, když jen podřimovala před zapnutou televizí a rukama svírala láhev levného červeného vína. Opatrně se k ní přivinul, složil své síťovité tělo mezi polštáře ošoupané manšestrové sedačky a naslouchal rytmu jejího dechu a biochemii její krve. A i když Gnimovy chemické senzory nedokázaly najít žádný rozdíl, on sám si byl jist, že krabaté molekuly syntetázy z Lenčina těla chutnají jinak než z těl ostatních hostitelů.
Jen někdy musel Gnimo zpozornět. To když si Lenka přivedla do bytu nějakého muže. Známosti byly krátké, navzájem zaměnitelné, skoro jako Lenčina zaměstnání končící zpravidla s koncem zkušební lhůty.
I tak ale Gnimo žárlil. Skrytý ve škvíře mezi nábytkem naslouchal smíchu a rozhovorům, kterým nerozuměl. Potom utíkal kjiným hostitelům a zase se nesmyslně často vracel – v naději, že zastihne Lenku konečně samotnou.
A někdy, když ji našel spící, přitisknutou k onomu cizímu muži, krmil se na nich na obou, vybíral si svoji daň za neklidnou noc, na Lence lehce a opatrně a na vetřelci bez zábran a žíznivě. Proto se často muži probouzeli vedle Lenky unavenější, než když večer usínali, malátní, vyprahlí. A možná i proto ji tak rychle opouštěli.
Gnimo se kvůli tomu občas trápil. Sám se považoval za příkladného stoupence symbiontismu; o své primární i sekundární hostitele pečoval až s přehnanou úzkostlivostí, vysílal své armády nanobotů čistit všechna zúžení cév, bez milosti ničil všechny buňky hrozící zhoubným růstem, detoxikoval mízní řečiště, krmil se ze zánětů. Jenže symbiontismus znamenal víc než jen péči o hostitele. Znamenal péči o celé pradávné lidstvo, snahu o nastolení symbiózy. A v tomto bodě ho Gnimo znova a znova zrazoval. Kvůli Lence. To bylo jeho tajemství.
Jarní déšť proměnil černý asfalt ulic v hrbolatá zrcadla, na nichž se odrážely matné skvrny pouličních světel, reflektorů aut a rozsvícených oken.
Na střeše opuštěného skladiště se Eluo ještě více skrčil k zárubni žebříku. Nepociťoval zimu, nebyl toho schopen, ale vodní kapky protékající strukturou jeho těla jakoby přece jenom Elua jemně rozechvívaly a dávaly ho víc všanc studenému větru.
Eluo čekal. Čekal trpělivě, čekal efektivně, šetřil energií v pohybech i myšlenkách, s očima opřenýma na žebřík mizící hluboko pod ním ve tmě. Vyhlížel siluetu svého potomka, Gnima, síťovitý obrazec, který byl pradávným lidem vytěsněn z myslí technologiemi Eluových současníků.
A zatímco Eluo čekal, všude kolem něj zářil svou nutriční stopou věk hojnosti. V každém zmačkaném ubrousku, v každé špinavé sklenici, všude bylo tolik živin, že by z nich Eluo dokázal žít celé dny, jen kdyby je jeho metabolismus dokázal přímo zpracovat. Stoky voněly nekonečnou zásobou složitých cukrů, hlína ve škvírách mezi kameny dlažby měla moc dát život víc bílkovinám, než bylo potřeba ke zrození samotného Elua.
Ještě pět století, ozvalo se v Eluově zpomalené mysli. Ještě pět století, než pradávné lidstvo zjistí, že nutriční zásoba planety se blíží ke konci. Věk hojnosti začne pohasínat, měnit se ve svůj vlastní stín. Lidé budou bojovat o život, statečně a se ctí. Vstoupí do moří i hluboko pod zemský povrch, vzlétnou k cizím planetám a budou hledat nové zdroje. Marně. Změní svůj životní styl, změní svá obydlí, změní celý společenský řád. A nakonec změní sami sebe.
Nejdřív sáhnou na genom jenom málo, opatrně. Ale pole měnící se v prach a oceány měnící se v pustiny mrtvé vody je přinutí na opatrnost zapomenout. Budou zefektivňovat své metabolismy, přesouvat je část po části ze svých těl do externích přístrojů, až svoji vlastní podstatu přesunou k samotné hranici mezi živou bytostí a dokonalým strojem. Ještě čtyři století před Eluovým narozením budou ale vlastně velmi podobní těm pradávným lidem z věku hojnosti. A pak tu podobnost odhodí jako zbytečnou přítěž.
Když se Gnimo konečně vyšvihl na poslední příčku žebříku, pomohly mu silné Eluovy paže překonat plechové ohrazení střechy. Stáli proti sobě v dešti, dva lidé třicátého pátého století.
„Eluo z rodu Síťovců,“ představil se ten starší tradičním způsobem.
„Gnimo, potomek Síťovců,“ zopakoval zdvořilost ten mladší.
Objali se a dlouho se drželi, jak se dokáží objímat jenom lidé vedoucí nekonečně osamělé životy.
„Vyrostl jsi,“ konstatoval Eluo, když potomka konečně pustil, a s pýchou si ho prohlédl.
„Hodně jsem se naučil,“ odpověděl mladík, „vybrali jste mi dobré školitele. Sbíral jsem tkáně vlákno po vláknu, ale ta dřina se vyplatila.“
Eluo se spokojeně usmál. „Protože jsi nedávno dospěl šestnácti let, asi tušíš, za jakým účelem jsem se s tebou rozhodl setkat.“
Gnimo pohnul hlavou v gestu mírně připomínajícím pradávné přikývnutí. „Věřím, že se mohu stát platným členem rodiny.“
„I já si to myslím,“ řekl Eluo. „A rada rodin s tím souhlasí. Ale jak víš, musíš prokázat i svoji prospěšnost našemu společenství splněním úkolu dospělosti.“
Gnimo nepřiznal, že už posledních několik měsíců nemyslí na nic jiného. Splnění úkolu dospělosti znamenalo povýšení z potomka na člena rodiny. A členové rodiny měli přístup do lůna Kontemporáru. K trsům bytostí, ve které hladem řízená evoluce proměnila ženy.
„Rozumím tomu,“ řekl jenom a doufal, že v jeho hlase zaznívá zároveň odhodlání i nadšení.
Eluo chytil mezi prsty dešťovou kapku a vypustil do ní vločku datové soli. Gnimo ji přijal s opatrností, s jakou byl zvyklý krmit se těmi nejvzácnějšími živinami.
„Tady je tvůj úkol,“ řekl Eluo.
Gnimův modifikovaný metabolismus zpracoval datovou sůl během několika vteřin. Před očima mu vyvstal obraz ebenově černého muže se silným, tkáněmi obaleným tělem.
„Kdo je to?“ vydechl.
„Kaforo z rodu Sedmihranů. On je tvým úkolem. Možná už jsi o něm něco zaslechl, ale jestli ne, tím lépe. Jeho aktivity už delší dobu radu rodin znepokojují. Zahrává si s nebezpečnými věcmi, zanedbává své vytěsňovací algoritmy, nekoriguje změny svého těla. A co hůř, nabádá ke stejným činům i ostatní. Vzniká kolem něj něco jako kult. A to rada rodin nemůže připustit. Shodli jsme se, že jedinou možnou cestou je Kaforova likvidace.“
Gnimovi se zatočila hlava. „Takže rada si myslí, že bych se snad já mohl…“
„Utkat s ním?“ Eluo vyprskl smíchy. „Ne, to si rada opravdu nemyslí. Ale vidím, že máš odvahu, když tě něco takového napadlo. Má pětkrát víc svalových tkání než my oba dohromady.“
Eluo se odmlčel a jeho zkoumavý pohled se zastavil na Gnimovi. Ten uctivě, napjatě čekal.
„To ale neznamená, že by tvůj úkol byl o moc jednodušší. Rada si netroufá na Kafora zaútočit, pokud nebude výrazně oslaben. A v tom spoléhá na tebe.“
Gnimo jako by instinktivně trochu ucouvl. Jako kdyby magii radosti ze setkání, která ho ještě před vteřinou s Eluem pojila, spláchl v jediném okamžiku déšť. Pochopil, co po něm rada chce: aby vystopoval Kaforovy primární hostitele a ve chvíli, kdy bude rada připravena na Kafora udeřit, zatížil nárazovitě jejich metabolismy a znemožnil tak Kaforovi krmení. Aby ohrozil jejich životy, vyčerpal jejich těla, dohnal je na nejzazší metabolickou mez.
„Jsi ochoten takový úkol splnit?“ zeptal se Eluo, který také pocítil tu zvláštní cizost, která mezi nimi najednou zavládla.
Gnimo se snažil přemýšlet, ale nedařilo se mu to. Věděl, že radu tvoří většinou muži Eluovy generace, téměř bez výjimky zastávající parazitistický světonázor. Pro ně byli pradávní lidé jen krmnou zvěří, dobytkem, primitivními tvory, na kterých nezáleželo. Metabolickými stroji, držícími v rukou klíč k nutričnímu bohatství věku hojnosti. Kdokoliv z této generace by bez zaváhání takový úkol vyplnil, tak proč to požadují po něm? Nebo je snad to skutečným obsahem zkoušky? Má prokázat, že dokáže odhodit své symbiontistické přesvědčení, pokud je to v zájmu společenství?
Déšť zesílil a střecha se začala pokrývat kalužemi. Čas nic neznamenal, ztratil svůj původní smysl, a proto ani Gnimo se svojí odpovědí nespěchal. A Eluo nebyl netrpělivý.
„Rád ten úkol splním,“ řekl nakonec mladík. „Bude mi ctí prokázat radě takovou službu.“
Eluo natáhl paži a dotkl se opatrně Gnimova ramena. „Věděl jsem, že to řekneš. A proto jsem na tebe byl už předem hrdý. Vyřídím tvoji odpověď radě.“
Když se rozloučili, Eluo na střeše opět osaměl. Hleděl do tmy zakrývající věk hojnosti a vrátil se ke svým myšlenkám.
Ne, lidé nenajdou spásu ve hvězdách nebo hluboko pod zemí. Ale přece jen dokáží uniknout smrti. Část z nich se vzdá své fyzické podstaty a uteče do bezpečí počítačových pamětí. Popře svoji biologickou identitu, provázanost svých osobností s genetickou kronikou lidstva. Ale ti méně zbabělí ve svých tělech vydrží a nakonec najdou cestu, jak se zachránit.
Kaforovi primární hostitelé byli tkáňaři. Jejich metabolické rezervoáry přetékaly segmenty živočišných bílkovin, kreatinem, růstovými hormony. Velký černý muž na nich hodoval s nenasytností, nad kterou se Gnimovi tajil dech. Kaforo stimuloval jejich hlad po mase a pak jim kradl vše, co trávicí enzymy dokázaly z masa vyrvat. Krmil se jako zvíře, jako šelma, jako vlk s čumákem rudým od krve. Gnimo ty tkáňové orgie sledoval přes zamlžená okna nebo ze škvír mezi stropními trámy; vedl si pečlivé záznamy o metabolismech hostitelů před Kaforovou hostinou a po ní. Analyzoval strukturu vytěsňovacích úprav na nervových systémech hostitelů, zaznamenával změny na Kaforově těle. Byl ohromen, fascinován. A každý den se odvážil přijít o kousek blíž.
Viděl Kafora přicházet a viděl ho mizet. Viděl ho čekat. Ale odkud přichází, kam mizí a na co čeká, pochopit nedokázal. Zdálo se, že černý muž nemá žádný domov, žádný ukryt zabezpečený paranoidní bariérou vytěsňovacích technologií, žádné hnízdo. Že se jako přízrak žene věkem hojnosti, ignoruje jeho zákonitosti a vysmívá se jim. Teď už Gnimo chápal, že Kaforo musí zemřít. Pokud byla pro pradávné lidi nejtěžším hříchem vražda, byla jím pro Gnimovy současníky nenasytnost. Kaforo s pohrdáním odmrštil roli, kterou mu věk hojnosti přisoudil. Nechoval se podle zásad parazitismu, neminimalizoval své zásahy do organismů pradávných lidí, neomezoval svá krmení na skryté smyčky Krebsova cyklu, nebyl pijavicí, která po nakrmení uvolní stisk a na hostitele zapomene. Ale nebyl ani symbiontistou, neplýtval svou energií na péči o hostitele, viditelně nevěřil na oboustranně výhodný svazek mezi lidstvy dvacátého prvního a třicátého pátého století. A přece jen, jako kdyby pradávné muže a ženy vnímal jako sobě rovnocenné bytosti. Jako konkurenty v boji o potravu.
Gnimo se dlouho snažil do podivného Kaforova života nevstoupit, zůstat nestranným pozorovatelem, objektivním spisovatelem bohatýrské báje Kaforova jídelníčku. To se ale změnilo, když nalezl v krvi jednoho hostitele stabilizované krystaly datové soli. V Lenčině bytě, na nejbezpečnějším možném místě, schoulen ve vlhkém teple sprchového koutu si pak Gnimo vložil jedno z těch malých smítek do úst.
Sůl byla jednoduchá, snadno čitelná. Obsahovala jednu jedinou větu: A jaké jsou tvé noční můry?
Gnimo přemýšlel, jestli byla sůl a zpráva v ní určena pro něj.
A přemýšlel, jaké jeho noční můry vlastně jsou.
Ale odpovědi nepřicházely, zatímco Kaforo dál kroužil kolem usínajících hostitelů jako hyena kolem umírajících zvířat.
O týden později se Gnimo nečekaně stal svědkem podivné události.
Pozoroval Kafora při krmení na devítiletém chlapci, kterého ebenový muž používal jako sekundární zdroj prorůstových enzymů a hormonů.
Chlapec spal dětským spánkem plným křiklavě barevných snů, převalování se a spokojeného oddechování. Kaforo se hrbil nad jeho postelí jako jezdec stojící ve třmenech závodního koně, pohupoval se v kolenou, jak prsty a ústy hledal vhodná místa pro nenápadné krádeže drahocenných molekul.
V pokoji nebyla úplná tma, tlumená lampička se stínítkem tvaru závodního auta ozařovala z boku Kaforovo tělo a vrhala jeho stín na plakáty pokrytou stěnu.
Někde v domě bouchly dveře průvanem. Úder byl tichý, otupený nocí, ale stejně dokázal chlapce vytrhnout ze spánku. V okamžiku, kdy chlapec otevřel oči, ztuhl Kaforo v reflexu vlastním všem lidem jeho doby. Během zlomku vteřiny se stal neviditelným tvarem, vytěsněným obrazem, který mozek hostitele nedokáže vyhodnotit, slepou skvrnou v chlapcově zorném poli.
Gnimo byl blízko, obezřetně skrytý v nepořádku pokoje, a tak dobře viděl, jak chlapcovy oči zabloudily k plakátům na stěně. Viděl, jak se dětské zorničky rozšířily hrůzou. Na tenké hranici mezi snem a procitnutím spatřilo dítě Kaforův stín. Vykřiklo a pohlédlo nad sebe. Ale tam už čekala jenom prázdnota.
Kaforo přejal vládu nad chlapcovým zrakovým centrem a mazal obraz svojí tváře znovu a znovu, než neurální síť přijala vytěsňovací vzor za svůj a začala Kaforovu podobu filtrovat sama. Pak chlapcovu hlavu pustil a plynulým pohybem, tak, aby příliš rychlá změna vzoru nezmátla adaptabilní masku filtru, se vyšvihl na skříň stojící za postelí.
Chlapec se posadil. „Mami!“
Deset nebo dvacet vteřin se nedělo nic, dětský pokoj zůstával v nehnutosti, jako kdyby všichni tři jeho návštěvníci byli chyceni do pasti jakéhosi časového vakua. Pak se ozvaly měkké kroky bosých nohou po koberci a po zavrzání kliky vešla do místnosti mladá žena dvacátého prvního století v noční košili.
Chlapec bloudil očima po stěně s plakáty. „Mami, někdo tady byl. Někdo… nebo něco.“
Žena pohladila syna po zpocených vlasech. „Něco se ti zdálo. Rozsvítíme a podíváme se, že tu nikdo není.“
Zářivka u stropu zalila místnost oslnivým jasem.
Sedmihranný přízrak na skříni. Síť propletená hračkami válejícími se po stole. Hleděli na sebe a pradávná žena hleděla skrz ně. Gnimo přímo cítil, jak vytěsňovací zkratky v ženině mozku pracují na plné obrátky. A také na sobě cítil zkoumavý, tvrdý pohled znehybněných Kaforových očí.
„Tak vidíš, nikdo tu není,“ řekla matka chlapci a místnost se opět potopila do načervenalého šera.
„Budeš spát?“ Přikývnutí. „Mám tu chvilku s tebou zůstat?“ Hrdé zavrtění hlavou.
Žena pomalu odcházela z místnost. Když pootevřela dveře, aby jimi tiše proklouzla ven, protáhlo se škvírou u horního rohu zárubně i sedm hran obalených černou tkání.
Gnimo zůstal v místnosti sám, tedy alespoň na úrovni třicátého pátého století.
Ale když se rozhlédl symbiontistickýma očima, viděl i usínajícího chlapce věku hojnosti. Lidskou bytost, která, nevědomky, před pár okamžiky málem iniciovala katastrofu nepředstavitelných rozměrů.
Kaforo příliš riskuje. Kaforo je příliš zaslepen svými potřebami. Kaforo ignoruje základní bezpečnostní pravidla. Ano, Kaforo musí zemřít.
Eluo spal, podoben zámotku pavučiny, podoben kapce chitinových vláken visících od stropu v tunelu podzemní dráhy. Řízenou relaxací mozkových buněk si přivodil sen, samotný obsah snu už však nereguloval, nechával nesmyslné obrazy a situace, aby do sebe zapadávaly a vytvářely tak zdání příběhu.
Sen k němu přicházel z věku hladu, ze třicátého pátého století, které Eluo na vlastní oči nikdy nespatřil jinak než pokřivenými smysly Kontemporáru. Eluo patřil k druhé generaci, už zrozené na rozhraní dvou věků. Nezažil hlad a strádání svých pradědů ani počáteční okouzlení věkem hojnosti, které přinutilo jeho dědy hlouběji uvažovat o charakteru a opodstatnění jejich existence. Pamatoval si mlhavě symbiontistické nadšení svých otců a o něco lépe pohrdání, které jako mladý muž k této slabošské filozofii cítil.
Znal ale dějiny lidstva, znal historii zefektivňování, historii specializace lidských rodů až do hloubky třicátého prvního století, a tato znalost dovolovala jeho obrazotvornosti skládat mozaiku snu z konkrétních, interpretovatelných výjevů.
Eluovi se zdálo, že je jedním z metabolických inženýrů, že navrhuje procesní kolony, nejprve jako miniaturní čipy voperovávané do jícnů a žaludků, později jako nezávislá zařízení ulehčující nutriční procesy stovkám, tisícům lidí zároveň. Že hledá cesty, jak získat elektrolýzou a nanomanipulacemi z každé tukové buňky ještě jednu kalorii navíc. Zdálo se mu, že prochází laboratořemi, nekonečnými labyrinty přístrojů a proplétajících se trubiček. Měl pradávné tělo, i přes hladovění vztyčené a silné, hladil pradávnýma rukama klávesnice a displeje přístrojů, pohrával si mezi prsty s konektory kabelů. Zároveň si ale zachoval vědomí událostí třicátého pátého století. Chápal, že přenesením energeticky náročných pasáží metabolismu vně lidských těl si lidstvo komplikuje svoji budoucí cestu zpět do věku hojnosti. Že jeho praprapotomci nebudou schopni bohatství věku hojnosti využít jinak než krmením se na metabolismech pradávných lidí. A tak se sen pomalu měnil v noční můru. Eluo v té noční můře ničil vší silou svého pradávného těla tisíce a tisíce metabolických kolon, které se předtím rodily pod jeho rukama. Laboratoře se plnily hromadami střepů a vytrhaných kabelů.
A pak ten výjev zhasl, zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval. Eluův sen pokračoval, jenže o tři století později. Eluo byl konstrukčním genetikem, návrhářem, který rozhodoval, které funkce těl nové generace lidí přejmou mechanizované skelety a za které zůstanou zodpovědné živé tkáně. A upravoval genom tak, aby se nová těla vyvíjela do navrženého schématu. Lidstvo se přehouplo za mez udržitelnosti organické chemie. Lidé třicátého čtvrtého století dokázali ždímat terawatty energie z fúzních reaktorů, z geotermálních zdrojů, z neutuchajícího větru ženoucího se pustinou. Ale nedokázali produkovat složité organické molekuly stejně rychle, jako je spotřebovávala jejich organická těla. Každý atom uhlíku vytržený z devalvované formy oxidu a vrácený do složitějšího řetězce nebo cyklu byl malým vítězstvím, ale umělé fotosyntézy a termosyntézy nedokázaly ani složením miliard a miliard těchto ángstrómových vítězství utišit hlad tenčící se světové populace. Organickou smrt planety nebylo možno odvrátit, bylo možno ji ale oddálit. O dvacet let a potom o dalších dvacet. O celé století, když konstruktéři rezignovali na genetickou homogenitu lidstva a přešli ke konceptu vysoce specializovaných rodů. Města se proměnila v propletence metabolických strojů, po kterých se jako mravenci po mraveništích pohybovali lidé nejrůznějších forem, zmámení feromonovými cestičkami živin.
Jenže jedna nukleová kyselina nemůže existovat bez tisíce dalších, a jakmile z nich jen jediná chybí, dalších devět set devadesát devět je odsouzeno k entropickému rozpadu na jednodušší deriváty, na střepy, ze kterých už mozaiku funkčního metabolismu nikdo nikdy nesloží. Biochemie života má své podkritické množství, nemůže přežít izolovaná molekulu po molekule, a tak ani podíl organických tkání v lidech třicátého čtvrtého století nelze zmenšovat do nekonečna.
Eluův sen přešel do další sekvence, do třicátého pátého století. Do doby, kdy Veo z rodu Kopinatců přišel s myšlenkou konstrukce Kontemporáru a úniku zbytků lidstva do nutriční skrýše věku hojnosti. Zdánlivě šílená koncepce si postupně získala stoupence mezi členy všech významnějších rodů. Armáda Kontemporáru byla postavena. Křídla exodu se rozepínala, naděje začínala zářit jako první hvězda na večerním nebi. Jenže v Eluově snu se něco pokazilo. Kontemporár selhal, neotevřel bránu do pradávných věků, jen v organických mozcích svých obyvatel vytvořil iluzi nekonečné a neuskutečnitelné cesty.
Takové byly noční můry Elua z rodu Síťovců.
Gnimo se potácel ulicemi spícího města. Jako kdyby se celý jeho život smrskl do jediného okamžiku. Do té jedné vteřiny, kdy chlapec zahlédl na stěně Kaforovu siluetu. Bloudil bez cíle, hladový a k smrti vyděšený, plýtval energií, plýtval vytěsňovacími prostředky. Ale jak noc bledla, táhlo ho to blíž a blíž k Lenčině bytu, až konečně vklouzl dovnitř důvěrně známou větrací šachtou, proplížil se předsíní a zastavil se na prahu obývací místnosti.
Televize běžela a před ní jako už tolikrát, spala Lenka na sedačce. Její hruď se zdvihala v rytmu poklidného spánku, jedna paže jí volně visela ze sedačky s prsty zabořenými do chlupů koberce. Gnimo se na spící Lenku díval a přemýšlel, jak by asi reagovala ona, kdyby spatřila jeho. Kdyby osvobodil její mysl od vytěsňování a nechal ji spatřit byť jen jeho Stín na stěně. Kdyby jí povolil pochopit, že už několik let spolu sdílejí byt. Že už několik let je součástí jejího metabolismu.
Opatrnými kroky přešel ke spící ženě a pohladil ji po vlasech. Byli spolu opravdu v symbióze? Co to slovo znamenalo přes propast čtrnácti století?
Nechal svoji síťovkou strukturu přeskupit tak, aby krmné kontakty pokryly jeho dlaně jako drobné sněhové vločky.
A pak těmi dlaněmi opatrně uchopil Lenčino obnažené předloktí.
A svět se zastavil.
Gnimo se v hrůze řítil krevním řečištěm. Všude nacházel jen pustinu. Bruslil po tenké skořepině metabolické meze, bál se dotknout těch skromných, titěrných chomáčků živin. To, co se jevilo být poklidným spánkem, bylo šokem z anabiózy. Lenčino tělo někdo vyčerpal za hranici únosnosti, vysál je, proměnil v nutriční prázdnotu ne nepodobnou té, do které se za mnoho a mnoho let měla propadnout celá planeta.
Gnima zasáhlo zoufalství jako černá, tkáněmi obalená pěst. Přitiskl se k Lence a z úst mu vycházelo slabé sténání, které nedokázal zastavit. Od tváře mu síťovinou těla pomalu sbíhaly malé vlnky, genetická ozvěna pradávných slz. Gnimo naříkal, nad Lenkou, nad svým selháním v úkolu svěřeném radou. Nad samotnou podstatou své existence ve věku hojnosti.
Nevěděl, jak dlouho se tiskne k vyprázdněné schránce Lenčina těla, ale když konečně zvedl hlavu, za okny se už táhla šedobílá mračna jarního rána. A ve světle vycházejícího slunce spatřil Gnimo v rohu místnosti stát černého démona.
Konstruktéři třicátého čtvrtého století vepsali do genomu nepodmíněný reflex představování, kterým chtěli zajistit, aby se příslušníci lidského rodu, jakkoliv různí formami svého těla, vždy při blízkých setkáních navzájem poznali. Proto se ani teď Gnimo nedokázal ubránit, aby neřekl:
„Gnimo, potomek Síťovců.“
„Kaforo z rodu Sedmihranů,“ odpověděl démon.
Gnimo, stále tělem obepínající bezvládnou Lenku, hleděl Kaforovi do tváře a pokoušel se v ní číst. Jak je tu černý muž dlouho? Byl tu, už když Gnimo přišel domů? Co od něj chce? Ale zároveň, vybičován bezvýchodností situace k zoufalým krokům, pronikal Gnimo hlouběji a hlouběji do vytěsňovacích struktur v Lenčině mozku.
„Rada by si měla vybírat líp,“ řekl Kaforo posměšně. „Pošle na mě děcko, co se tiskne ke své prapramámě a kňourá při tom, jako kdyby ztratilo bůhvíco. Ona není mrtvá, Gnimo, potomku Síťovců, jen ti teď nemůže dát to, po čem toužíš. Jak se k ní teď zachováš, symbiontisto? Nakrmíš se a zabiješ ji, nebo si troufneš kolem mne utéct z téhle místnosti za jiným hostitelem? Jak dlouho ještě vydržíš? Hodinu, dvě? A jak dlouho vydrží ona, když teď nemáš sílu jí pomoct? Co na to říká tvůj světonázor?“
Gnimo mlčel, ale nespouštěl z Kafora oči. Snažil se nedat jediným pohybem najevo, jaké změny v Lenčině mozku provádí. Všechny ty roky pečlivé symbiontistické péče mu teď přišly vhod. Klouzal ženinou myslí, přehazoval důvěrně známé a dávno nachystané výhybky.
„Věřil jsi, že musím zemřít?“ pokračoval Kaforo. „Přesvědčila tě o tom rada, nebo ses o tom přesvědčil sám, když jsi na mě zíral, když ses mi věšel na paty? Mohl jsem tě setřást kdykoliv jsem chtěl, najít si hostitele, které bys nikdy nedokázal vystopovat, ale neudělal jsem to. Uhodneš proc?“
Gnimo splétal neuronové cesty do loutkařských provázků. Nedokázal udržet pozornost, orientovat se v Kaforových slovech, protože se zcela soustředil na svůj skrytý cíl. Jeho externí kognice se propojovala s Lenčinými smysly. Neuron po neuronu odstřihával její čelní laloky od vlády nad motorikou těla.
„Jsi nebezpečný,“ zasípal Kaforovi v odpověď. „Netahej do toho radu. To já tě chci zabít. Teď a tady. Černá stopa, kterou za sebou zanecháváš ve věku hojnosti, skončí.“ Kaforo se zasmál a znělo to jako vrčení vzteklého psa.
„Rozmačkám tě mezi prsty, jestli se o to pokusíš! Vidíš, ty mě chceš zabít a já tebe ne. A přitom já tě zabít můžu, ale ty mě ne. Není to ironie?“
Mluv, jen mluv, pobízel ho v duchu Gnimo. Jen jedna desetina jeho vědomí zůstávala ve vnějším světě, zbytek se nořil do neurálního vesmíru.
Kaforo udělal dva kroky k sedačce. Naklonil hlavu a zkoumavě si mladíka a jeho hostitelku prohlížel.
„Chci si s tebou jen popovídat, Gnimo, potomku Síťovců. Chci znát tvoje noční můry.“
Gnimo by potřeboval ještě dvacet vteřin, možná minutu, aby si byl jist úspěchem svého plánu. Pod pronikavým Kaforovým pohledem ale zpanikařil. Stáhl pohybová a rovnovážná centra Lenčina mozku svými vytěsňovacími smyčkami.
Lenka otevřela oči, procitla ze šoku. Zrakem čistším, než mohl kdy mít kdokoliv z jejích současníků, pohlédla před sebe a spatřila přízrak, bytost mísící v sobě lidskou podstatu s dokonalostí stroje. Spatřila Sedmihran. Spatřila budoucnost, hladovou a černou jako noc.
Gnimo odstranil z Lenčina metabolismu všechny bezpečnostní pojistky. Lenčiny svaly vyždímaly z krve poslední špetku využitelné energie, sáhly za hranici smrti, aby Lenčino tělo mohlo vykonat poslední, hrůzou a zoufalstvím vedený pohyb.
Kaforo zareagoval pozdě. Pokusil se bránit, ale to, co bylo ve věku hladu považováno za fyzickou sílu, bylo ve věku hojnosti k smíchu. Lenčiny ruce uchopily Kafora, sevřely ho, a pak jediným mocným škubnutím roztrhly jeho tkáně vedví.
Kaforův jekot zaplnil místnost. Byl to jekot na frekvencích pečlivě vytěsněných ze sluchových center lidí dvacátého prvního století, ale Gnimo ten jekot slyšel a roztřásl se z něj po celém těle, Ale po pár vteřinách překonal strach, sklouzl z Lenky, už definitivně a neodvratitelné mrtvé, a zabořil se do rozšklebených ran v Kaforových tkáních.
Krmil se a krmil, jako na všech mužských vetřelcích v Lenčině bytě, krmil se jako Kaforo, jako lovec, jako mrchožrout. A mezi tou záplavou živin proudících do jeho vyčerpaného metabolismu rozeznával nezměnitelnou chuť Lenčiných syntetáz, laktátů a nukleotidů.
Úsvit rozzářil nebe jantarovými šmouhami, ale pláň, na které stála pevnost Kontemporáru, se stále ještě topila v černém stínu hřebenů okolních hor. Jako první dopadly sluneční paprsky na mléčně bílou kupoli centrálního obytného komplexu, po které se přelévaly chuchvalce kondenzujících par. Měkké světlo odražené od kupole postupně odhalovalo celou pláň, jednotlivé soustředné prstence pevnosti i rudošedá mezikruží vyprahlé pustiny mezi nimi. Vnitřní prstenec sahal do výšky téměř poloviny centrální kupole, dál a dál od středu se prstence hyperbolicky snižovaly, takže komplex uprostřed pevnosti z dálky vypadal jako gigantické bílé vejce, sedící v kráteru černé sopky. Všechny prstence byly v půdorysu přísně kruhové, ve vertikálním směru ale kopírovaly zvlněnou pláň, přelévaly se z vyvýšenin do mělkých údolí v nehybné iluzi ztuhlých lávových polí.
Vnější, nejnižší prstenec se zdál být jednolitou přízemní stavbou obepínající tenkou linkou celou pevnost. Ve skutečnosti jej však tvořily stovky bojových robotů-průzkumníků, nehybně klečících v mrtvém písku. Roboti naslouchali, přitisknuti svými digitálními smysly k pláni, pročesávali atmosféru nad pevností i nad hřebeny hor radarovými i laserovými svazky, analyzovali všechen elektromagnetický šum, všechny toky elementárních částic, ať už k pevnosti přicházely z výšky nebo z hlubin pláně.
V jednom okamžiku byli roboti ještě strnulí, v tom dalším se už celá hradba vztyčila. Vnějším prstencem proběhla vlna pohybu jako kruhovou řadou dominových kostek, které se, ve zvláštní časové anomálii, namísto pádu jedna po druhé zdvihají.
Roboti, humanoidní, a přece připomínající mechanické kraby, se rozeběhli k úpatí hor.
Nepřítel se blížil.
První letouny se nad horami zjevily jako velcí černí brouci. Nechávaly za sebou duhové stopy aerotronických pohonů, spinodynamické polštáře, po kterých klouzal zbytek letky. Za tímto předvojem se na horizontu vyhouply velké útočné stroje s široce roztaženými oblouky křídel. Vysoko nad nimi začaly kroužit přízračně štíhlé siluety letounů pro elektronický boj. Jako poslední se přes linku horského sedla přehouply těžké invazní, připomínající velké kovové ruce s roztaženými prsty, hladící dlaněmi horská úbočí.
Roboti Kontemporáru se shlukli do desítek bytostí připomínajících dělové věže. Obsadili všechny horské průsmyky, všechna výhodná vyvýšená místa Když se čepele duhových šavlí rozzářily nad jejich hlavami, spustili soustředěnou palbu.
V tutéž chvíli se začal proměňovat i centrální prstenec. Na jeho horním lemu začaly rašit výhonky kovových šlahounů, které se vzápětí vydaly vzhůru podél hladkého povrchu kupole. Pevnost halila centrální komplex do ochranné sítě. Šlahouny v ledových parách nad povrchem komplexu aktivovaly své supravodivé komponenty a dokonale odstiňovaly komplex od rodící se bitvy. Na vnější straně sítě vypučely na šlahounech květy zbraňových systémů.
Ty nepřátelské stroje, kterým se podařilo proniknout přes palbu robotů, se nad plání dostaly do smrtelného objetí kruhových polí druhého a třetího prstence. Diamagnetické síly je strhly do tečného pohybu, letouny se staly neovladatelnými satelity vířícími kolem popínavým kovem obrostlé planety centrálního komplexu. Odstředivé síly zprohýbaly bojovým letounům oblouky křídel, drtily kabiny s posádkou, trhaly z gondol černá vejce pum a jako lehké míčky je odhazovaly do horských úbočí.
Jenže rotující trychtýř polí nesahal dostatečně vysoko. Elektronické chiméry vznášející se vysoko nad pevností dokázaly vyhodnotit situaci během několika vteřin. Cívky podvěšené pod jejich křídly začaly chrlit pulzy toroidních pastí, které interferovaly do protisměrných vírů na milimetr přesně v místech, kde se nacházely útočící letouny. Vznikaly tak tunely kompenzovaného pole, průlomy, kterými nepřítel mohl proniknout ještě blíže.
Až na dostřel pětice vnitřních prstenců.
Zbraně, které na útočící stroje čekaly na vnitřních prstencích, neměly jména Přesahovaly veškerou představivost posádek letounů, fungovaly na principech sahajících daleko za technické znalosti civilizace, která útočníky vyslala. Vůči nim byly tříštivé střely a rakety nepřítele směšným anachronismem, pěstním klínem proti vodíkové pumě.
Srdce pevnosti Kontemporáru se změnilo v past namodralých plamenů, pohlcujících jeden letoun za druhým. Roboti vnějšího prstence se stahovali zpět, aby odklízeli honci trosky a zahlazovali po nich hluboké, spáleným olejem páchnoucí rýhy v písku před branami pátého prstence.
Blíže k vejci centrálního komplexu už azurové jiskry třecích ploch paralelních současností samy spalovaly vše, co do ukotveného okamžiku Kontemporáru nepatřilo.
Útok slábl, nepřítel s těžkými ztrátami ustupoval.
S klesající intenzitou útoku se srdce Kontemporáru vracelo do své původní podoby. Kovové šlahouny klouzaly dolů z centrálního komplexu, obnažovaly ho pro sluneční paprsky.
Pevnost splnila svůj účel, odolala vnějšku, aby zachovala neměnnost nitra.
Jedinou skutečnou překážkou v cestování časem, říkal Veo z rodu Kopinatců radě rodin, je neexistence pevného bodu. Kotvy, která by v kauzálním toku definovala jeden neměnný okamžik, současnost, kontemporaritu. Vytvořme takové místo. Soustřeďme všechen svůj um na vývoj zbraní a armád takových, aby samotná kauzální kotva byla nedotknutelná. Aby paralelní vývoj civilizace, odbude jakýkoliv, nemohl existenci tohoto místa a času ohrozit. Vytvořme stroje, které zaznamenají nějaké místo na Zemi přesně takové, jaké je teď a v této realitě, a budou jej neustále v takovém stavu udržovat.
Pak se můžeme vydat na cestu do věku hojnosti. A když budeme opatrní, neviditelní, nenároční, skrytí, může se nám podařit udržet kauzální tok v tak malých fluktuacích kolem současného stavu, že se s nimi pevnost Kontemporáru dokáže vypořádat. Všechny změny, které v minulosti učiníme, musí Kontemporár ve svém čase eliminovat silou. Jinak zanikne a my s ním.
Jen nepatrná hrstka strojů se vracela přes hřebeny hor. Otupělé neúspěchem a vyděšené ztrátou desítek spolubojovníků během jediné minuty, vedly lidské posádky své letouny mlčky, plížily se s nimi těsně nad složitým terénem, jako kdyby jim strach a ponížení znemožňovaly zdvihnout hlavy a zamířit výše k oblakům.
Muži a ženy v kabinách strojů na sobě měli uniformy bezpečnostních složek Spojených národů, organizace, která nakonec schválila útok na podivný objekt zrozený v jediném okamžiku a z ničeho v srdci velehor. Po staletích míru a rozkvětu se lidská civilizace v třicátém pátém století rozhodla probudit zakonzervovanou vojenskou techniku a vydat se do boje.
Ten nepochopitelný, cize působící objekt v sobě ukrýval neznámou ničivou sílu. Zemi kolem sebe měnil v poušť neplodného prachu, říčky jí protékající zbavoval všech organických látek. Filtroval vzduch, magnetoakustickými poli tlumil křik ptáků doléhající k němu z výšek. Zmocnil se jednoho údolí a vymazal z něj všechnu zeleň, všechen pohyb. Jako kdyby ve svém srdci, v tom záhadném bílém vejci, skrýval něco, co nesmělo přijít do kontaktu se životem.
Objekt už nerostl, nevyvíjel se, ale přece lidstvo žilo ve strachu ze sil, které mohou snadno proměnit celou planetu ve vyprahlou pustinu, které ničí každý život už v zárodku, které ve svém středu hájí království ticha a smrti. A stejně silná jako strach byla zvědavost: odkud vetřelec přišel? Co skrývá ve svém nitru? Proto se lidstvo nakonec rozhodlo na pevnost zaútočit. A proto se teď vracely posádky v poničených strojích na své základny, neúspěšné a pořád stejně nevědomé, nechápající.
Letouny dosedaly na přistávací plochy lemované zelenými trávníky. Po horských svazích kolem nich stoupala terasovitá políčka jako gigantická pestrobarevná schodiště. Údolími protékaly líně meandrující řeky hemžící se rybářskými loďkami a hejny brodivých ptáků. To vše vnímali lidé třicátého pátého století jako neodmyslitelnou součást svých životů. Nedokázali si představit, že by realita jejich současnosti mohla být i jiná pustá hladová a mrtvá – přesně taková jakou ji ve svém středu udržoval onen podivný objekt.
Ve skutečnosti však v sobě každý klas obilí, každý roj včel a vlastně i každý člověk svým organickým, nepozměněným tělem nesl svědectví o pradávné vzpouře, zapomenuté vzpouře z jednadvacátého století, kdy se neviditelní stali viditelnými a varovali lidstvo před příchodem hladu.
O vzpouře ve věku hojnosti.
Kaforo stále ještě žil.
Paralyzovaný, zmrzačený, připravený o svou organickou sílu i o funkčnost svého mechanického těla. Prázdným pohledem sledoval krmícího se mladíka, ztěžka oddychoval, hrdlo vyschlé řevem.
Gnimo si toho pohledu všiml a přestal se krmit.
Chtěl říct něco posměšného, něco nenávistného, něco o vítězství, ale nedokázal to. Viděl před sebou umírajícího démona. Ale také umírajícího člověka jeho doby, časem spřízněnou bytost v dokonale cizím věku hojnosti.
„Chtěl jsem s tebou jen mluvit, Gnimo,“ zachrčel Kaforo. „Jenom si popovídat.“
„Ale zabil bys mě. Nebo jí.“
„I teď je mrtvá, symbiontisto,“ odpověděl Kaforo a jeho hlas jako by opět trochu nabyl na síle.
Gnimo se ušklíbl. „Tak tohle je ten tvůj kult? Parazitismus až za hranice smrti?“
Kaforo zavrtěl hlavou a bylo znát, jaké úsilí ho ten pohyb stojí. „Pche. Parazitismus. Symbiontismus nebo parazitismus, parazitismus nebo symbiontismus, omíláte to pořád dokola jako nějaké zaříkávadlo. Jako kdyby výběr ze dvou cest byl nějakým výběrem. Gnimo, potomku Síťovců, jsi mladý muž, chytrý, silný, cílevědomý. Pro tebe je Škoda mít na vybranou jenom ze dvou možností.“
Gnimo nechtěl dát najevo zájem, který v něm Kaforova slova vyvolala. Ale na to už bylo pozdě. „Existuje třetí cesta?“ vyklouzlo mu.
Kaforo přivřel oči. „Nech mě žít. Pomoz mi. A já ti ji ukážu.“
Gnimo ucítil krátké pošimrání strachu. Jako kdyby se něco hrůzného, čemu před chvílí definitivně unikl, mohlo zase vrátit. „Ukaž mi ji teď.“
„To není tak jednoduché… Nejde to hned. Ale naznačím ti směr. Považuješ se za symbiontistu, zkoumáš pradávné lidi, abys o ně mohl pečovat. Jejich mozky, jejich nervové systémy, jejich mysli, společnost. Je to tak?“
Gnimo mlčel a oba to mlčení chápali jako souhlas.
„Ale co jejich vlastní filozofie, co jejich vlastní světonázor? Zajímal ses o ně? Pro tebe je jenom symbiontismus nebo parazitismus, dva poháry, ze kterých můžeš pít. Ale oni… Oni jsou skláři. Oni teprve hnětou hmotu v peci, a jaký pohár vytvoří… to je jenom na jejich úvaze. Četl jsem Platóna a četl jsem Kanta, četl jsem Tomáše Akvinského a četl jsem Marxe, Kierkegaarda, Nietzscheho. Jména, která jsi nikdy neslyšel, protože tě nenapadlo po nich pátrat. Ale nikde jsem nenašel nic, co by mohlo být třetí cestou pro nás. Až ve spisech pradávného člověka jménem Berkeley, George Berkeley, jsem našel tu větu.“
Kaforo se pahýlem své ruky pokusil zdvihnout do sedu, ale svalil se zpět na koberec. Gnimo se váhavě naklonil blíž, ale Kaforovi nepomohl. Hleděli si do očí, vítěz a jeho poražený.
„Být znamená být vnímán,“ řekl černý muž. „Ta věta mi změnila život.“
„Být znamená být vnímán,“ opakoval Gnimo a cítil, jak ho ta slova pálí na jazyku.
„Jak poznáš, že existuješ, Gnimo? Že existujeme my dva? Že tu doopravdy jsme, tady, ve dvacátém prvním století. Pradávní lidé věřili, že cestovat v čase není možné. Dokázali to – pomocí matematiky a fyziky, která ještě pořád platí. Ale my jsme byli tak hladoví a zoufalí, že jsme uvěřili v zázrak. Že prý se našla skulina, energetická skrýš v bohatství věku hojnosti. Že prý Kontemporár uchová záchytný bod, přítomnost, která se nebude měnit. Že budeme najednou tam i tady, rozkročeni přes čtrnáct století. Pche! Co když je to všechno jenom iluze? Co když vstup do Kontemporáru je jenom zástěrkou pro digitalizaci našich myslí? Co když už dávno neexistujeme, jsme jen součástí simulace, virtuální reality, počítačové paměti?“
„Být znamená být vnímán,“ opakoval znovu Gnimo a ta slova mu chutnala neskutečně hořce.
„Ano, přesně tak. Existuje jen jediný způsob, jak zjistit pravdu. Potlačit vytěsnění a nechat se spatřit. Nechat se vnímat. Chápeš? Rada se tomu křečovitě brání. Prý proto, že by to zničilo Kontemporár. Prý narušení kauzality, časový paradox. Myslím, že jsou to jenom lži, Gnimo. Že nám chtějí jen zabránit zjistit pravdu. Pokud se pradávným lidem ukážeme a změní nás to, nebo nás to úplně zničí, můžeme dál doufat, že tohle je skutečnost. Víme toho tisíckrát víc než oni.
O lidském těle, o mozku, o metabolismu, o budoucnosti. Můžeme jim pomoct čelit hladu, připravit je na něj. Třeba lze ještě všechno zastavit, začít se změnami včas, poučit se. Třeba žádný Kontemporár nebude potřeba. Ale dokud budeme žít mimo jejich vnímání… nikdy nebudeme doopravdy existovat. Budeme pořád jako v počítačové simulaci, ať už v ní ve skutečnosti doopravdy jsme, nebo ne. Tohle je moje noční můra, Gnimo. A vím, že ta tvoje je stejná.“
Kaforo zmlkl.
Gnimo nepřítomně hleděl na zářící obrazovku ještě stále běžící televize. Vnímal celým svým citlivým tělem její ztlumený zvuk. Bránil se pohledu na umírajícího Kafora i pohledu na mrtvou Lenku. Místo toho sledoval měnící se křiklavě barevné obrazy věku hojnosti. V každém záběru televizních zpráv bylo tolik naděje. Stromy obalené listím, tráva, svobodné ženy, tak nepodobné bytostem z lůna Kontemporáru. Muži hašteřící se o moc, o peníze, o slávu, o názor. Skutečnost. Vnímání.
Už tehdy Gnimo věděl, že Kaforo má pravdu. Věděl to
1 o deset minut později, když se znovu pustil do krmení. Věděl to, když pečlivě odvažovanými kapkami kyselin rozkládal trosky černého těla. Když likvidoval poslední stopy jejich přítomnosti v pokoji i celém bytě.
A duši mu při tom všem rozechvívaly myšlenky na ceremoniál přijetí do rodu. Na Elua a na dospělost. Na radu, kterou nezklamal.
Eluo se krčil na střeše halící se do soumraku a s pýchou pozoroval Gnima, jak k němu stoupá po sbíhajících se linkách žebříku.
Pověst o mladíkovi, který sám zabil Kafora, toho Kafora, kterého se bála celá rada, se šířila rychlostí blesku. I o tom, že to bylo Gnimovo symbiontistické souznění s pradávnou ženou, které mu umožnilo černého muže porazit.
Možná to tak má být, říkal si v duchu Eluo. Že se každá generace vzepře té předchozí. Že se budou navěky střídat doby symbiontistů a parazitistů, v nekonečné oscilaci, která znamená rovnováhu, řád nového běhu světa.
Eluo při těch myšlenkách cítil nepopsatelnou hrdost. Nejen na Gnima a jeho čin, ale na celé lidstvo. Dokázali jsme to, opakoval si. Našli jsme opodstatnění svojí existence tady, ve věku hojnosti, na tom nejnepravděpodobnějším místě, kde jsme se vůbec mohli ocitnout. To opodstatnění je v právu volby. Byla tu po tři generace a bude tu dál, další stovky let.
Parazitismus nebo symbiontismus, vždycky tu bude možnost vybrat si jednu z těch cest, když ta druhá bude selhávat.
Symbiontismus nebo parazitismus.
A kterou z nich si vyberete vy?
