Tak především se nejmenoval Willy Anorak. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo mu tu přezdívku dal. Byla to snad jedna z těch, které se jakoby vynoří z kolektivního nevědomí a které všichni používají, aniž by s nimi kdo přišel jako první? Nějaké jméno člověk svým úzkostem dát musí, třeba jen proto, aby si mohl namlouvat, že nad nimi má vládu. Občas se přesto neubráním úvahám, nakolik jsme za jeho nestvůrnost mohli my sami. Nořím se do těch myšlenek, abych nemusel vážit svou zodpovědnost za to, jak všechno dopadlo.
Když mi bylo deset, domníval jsem se, že je Willyho jméno napsané uvnitř přístřešku v parku. Obhlížel jsem tu boudu jenom zdálky, nebyl jsem z těch, kteří se při hraní hecovali, jestli se do ní odváží. V deseti letech jsem se nestyděl chovat bázlivě – to až později, během dospívání.
Při návštěvě Newshamského parku byste nejspíš jen špatně chápali, čeho se v něm kdo může bát. Proč se ta děcka směle, ale obezřetně plíží zrovna k cihlovému přístřešku u soumrakem ztemnělé nádrže? Uvnitř byla jediná místnost, širší než delší, kam by se vešlo tak nanejvýš pár desítek jízdních kol a kde jistě nemohlo hrozit žádné nebezpečí. K večeru se okolí nádrže vylidňovalo, rybáři i zmenšené modely lodí zmizeli a zavládl klid; lampy na cestičkách spustily na hladinu pableskující chvosty. Ozýval se jen dětský šepot a šumění stromů kolem nádrže, případně zuřivé nesrozumitelné mumlání vycházející kdoví odkud. Mohli jste se utěšovat, že je to jenom hra.
A samozřejmě i byla: naším protihráčem byl strach. Pokud byste vydrželi dost dlouho, možná byste z přístřešku zaslechli vrčení a neforemné převalování. Možná byste Willyho zahlédli, jak se křivičně belhá ven a připomíná zraněného pavouka cupitavě opouštějícího svůj úkryt. Kolik z toho, co se vašemu zraku v houstnoucím šeru nabídlo, byste považovali za skutečnost? Znepokojivou hbitost, se kterou se obézní, kulhavý stín pohyboval? Hlavu, která jako by patřila k jinému, daleko menšímu tělu, a ze které nebylo pod šedou kuklou vidět prakticky nic než zuřivý pohled probleskující špatně přiléhajícím otvorem pro oči?
Tím vším jen živil naši nenávist. Na snášenlivost jsme byli moc mladí, a kromě toho Willy na oplátku nesnášel nás. Kam naše paměť sahala, neodmyslitelně k parku patřil. Střežil si svoje území i lahev červeného vína vylepšeného denaturákem, a jakmile se někdo příliš přiblížil, Willy hned začal mumlat. Pár slovům bylo občas rozumět: „Zatracenej parchante vlezlej špiclovskej… jen by ses parchante válel a krad… si myslíš, jakej nejseš chytrej? Já ti ukážu něco chytrýho.“
Nikdy jsme ho neviděli dříve než za soumraku, a právě to z něj dělalo stvůru. Možná, že přes den býval se svými kumpány jinde, že posedávali na schodech zdevastovaných kostelů v centru Liverpoolu, povalovali se na trávě v St. John’s Gardens nebo obléhali lavičky naproti městské knihovně, pod jejímiž zastavenými hodinami se jim čas jistě utloukal snáz. Ale pokud jsme na něco takového vůbec pomysleli, zase jsme to hned pustili z hlavy, tak nám to přišlo nicotné. Willy byl noční tvor.
Nemělo by z toho vyplývat, že když jsem ho poprvé spatřil za denního světla, znamenalo to konec? Ve skutečnosti tím všechno teprve začalo.
Byl parný den, moje desáté léto. Panující výheň mi bránila i přemýšlet, jakou hrou bych si ukrátil prázdniny. Jenom jsem dělal rodičům poslíčka, když potřebovali, a trochu při tom reptal.
Patřila jim nevelká trafika na West Derby Road. Měli slíbeno, že ten den dorazí nové výtisky Tuebroocké polnice. Můj otec odjakživa podporoval nezávislé noviny, včetně těch, se kterými nesouhlasil – Polnici, Liverpoolské svobodné listy… Alespoň je neodkoupila větší společnost, ani je nezničil Žádný monopol. Zpoždění, které Polnice nabrala, ho znepokojilo. Že by se noviny položily? Poslal mě, abych to ověřil.
West Derby Road jsem přeběhl právě ve chvíli, kdy světelná křižovatka nahoře na kopci vypustila záplavu aut. Podchodem chodily jenom holky, to by mi nikdo nevymluvil, a kromě toho byl už zas plný vody. Obešel jsem betonovou budovu policejní stanice a dal se oklikou přes park. Na to, abych někam šel přímou cestou, nebo se nedejbože hnal, bylo moc vedro.
Park byl plný skupinek hrajících fotbal, zaparkovaných kočárků, lidí slunících se na trávníku. Před nemocnicí na Orphan Dříve odpočívali na kraji parku pacienti. U vody seděli s donesenými tranzistoráky rybáři a švihali vlasci ve vzduchu. Na mělké kruhové nádrži sousedící s rybníkem vrčely modely lodí. Postál jsem, sledoval obrazce, které opisovaly, a vtom jsem si všiml čehosi v přístřešku.
V první chvíli jsem myslel, že tam někdo pohodil na lavičku starý šedivý pytel. Možná v něm byly odpadky a nějaké větve, které ho na pár místech hranatě napínaly. Pak jsem pochopil, že se ve skutečnosti dívám na špinavou větrovku, pláštěnku nebo něco podobného, těžko říct. Původně jsem měl při zběžném pohledu za to, že vedle pytle leží prastará nákupní taška; teď jsem rozeznal zanedbanou pleť a matně se lesknoucí oko.
Na denním světle na něj byl ještě strašlivější pohled: obrovský, nehybný Willy jako by spíše jen dřímal než ležel v mrákotách. Přítomnost modelářů s dálkovým ovládáním v rukou mě uklidnila. Loudavě jsem minul zahrádky na Pringle Street, kde v jednom z řadových domků sídlila Polnice.
Šéfredaktorka Chrissie Maherová mě ujistila, že naše výtisky jsou na cestě, a nedala jinak, než že mi uvaří čaj. Trochu ji rozrušilo, když jsem ho do sebe kvapně hodil a hned vyběhl na déšť. Asi se slušelo zdvořile počkat, až se přežene, ale já si ho po tom vyprahlém dni musel co nejvíc užít, nechat si lijákem omýt holé paže i tvář – skoro nepříčetně jsem lapal po dechu.
Ještě jsem minul zahrádky, kde zelné listy rachotily jako kulomety z hračkářství, ale pak jsem už i já musel uznat, že průtrž příliš zesílila. V parku se nebylo pořádně kam schovat, i stromy pouštěly z korun opožděné miniatury bouří, které jednoho mohly samy o sobě promočit na kost. Nejbližší přístřešek stál u opuštěné nádrže s prolínajícími se kruhy na hladině. Seběhl jsem kluzký asfaltový svah, botami při tom rozstřikoval louže a pokoušel se z očí vymrkat déšť. Doufal jsem, že se v přístřešku najde místo.
Našlo se ho tam dost a dost, déšť totiž bez potíží pronikal až hluboko do útrob cihlového stavení, a navíc už uvnitř někdo byl. Ležel tak, jak jsem ho viděl předtím, tvář pod promáčenou kuklou měl obrácenou vzhůru. Možná si ho modeláři raději nešli prohlédnout příliš zblízka? Dešťové kapky dopadaly do očí s nehybně rozevřenými víčky a stékaly po holé kůži.
Bylo to moje první setkání se smrtí. Fascinovaně jsem stál na dešti a třásl jsem se zimou. Teď už jsem se Willyho bát nemusel. Šedavou větrovku měl na sobě narvanou tak, že se na několika místech rozpárala a já tak pod ní zahlédl cosi, co mohla být tmavá látka nebo podlitiny a chlupy. Nad mrtvým se po zdi přístřešku táhl nápis a já konečně zjistil, že tam vůbec nestojí jeho jméno. WILLY A NORA, hlásala písmena namačkaná na sebe. Zbytek zpola setřeného srdíčka si bylo snadné splést s chybějícím K.
Pohled mi pořád utíkal k mrtvému. Bylo těžší a těžší si ho nevšímat, byl stále přítomnější. Svou beztvarostí a rozervanou bundou mi připomínal zapomenutý pytel s mokrým prádlem, do kterého se dala plíseň a rozklad. Ruka číhala v rukávu a kousek od ní byly s rozhozenými zátkami od Coca-Coly smíchané střepy z lahve, jejíž obsah možná Willyho zabil. Po matně zelené střeše bubnoval déšť a z leskle vyvalených očí stékala mrtvole voda. Najednou jsem měl strach. Překotně jsem se rozběhl domů.
„V parku někdo umřel,“ lapal jsem po dechu. „Ten pán, co vždycky po všech vystartoval.“
„Ty vypadáš!“ zhrozila se máma. „Chceš dostat zápal plic? Okamžitě se převlékni do suchého!“
Chvíli trvalo, než jsem dostal příležitost svoji novinku zopakovat. Déšť už mezitím ustal. „Nám to nepovídej,“ napomenul mě táta. „Policii to řekni. Stanici máš hned naproti.“ Myslel si, že jsem místo mrtvoly viděl opilce a jen jsem přeháněl? Možná ho zaskočilo, že jsem se ke stanici okamžitě rozběhl, ale já si zkrátka nemohl nechat ujít příležitost nahlédnout dovnitř – pevně jsem věřil, že starší bratry některých mých spolužáků nikdo neviděl od doby, co si je policisté před léty odvedli dovnitř.
Okénko, které klidně mohlo patřit pokladně na nádraží, se na zazvonění otevřelo a odhalilo policistu. Zamračil se na mě. Jak se jmenuji? Co jsem v tom parku dělal? Kdo tam byl se mnou? Když se vedle něj vynořila další hlava, policista jí neochotně objasnil: „Myslí si, že v parku někdo vypustil duši.“ Ze stanice mě vyzvedlo modro-bílé Mini, úplně jako taxík, jen znamení na střeše hlásalo POLICIE. Lidé se na mě dívali, jako bych měl namířeno do vězení. Možná jsem měl: co když se Willy Anorak probudil a šel pryč? Na jak dlouho mě mohli zavřít za lhaní? V trávě a korunách stromů se třpytily falešné diamanty. Měl jsem tátu přesvědčit, ať to nahlásí on, říkal jsem si.
Šedavou hromadu v přístřešku jsem opět uviděl, jakmile auto zastavilo. Řidič k ní s důstojnou toporností došel a podíval se zblízka. „Bože můj,“ uklouzlo mu zhnuseně.
Znal Willyho Anoraka už z dřívějška? Možná, ale kvůli tomu to neříkal. „Jen se podívej,“ pobídl svého kolegu. „Viděl jsi někdy mrtvolu s mincemi na očích? Tak se podívej sem. Takhle si někdo představuje vtip.“
Vypadal otřeseně, znechuceně. Zastoupil mi výhled a udeřil na mě: „To jsi udělal ty?“
Ničemu jsem nerozuměl a jeho zuřivá grimasa mě připravila o řeč. Kolega ale namítl: „Ten to nebyl. Jinak by nám to přece nešel nahlásit.“
Zkusil jsem, jestli přes ně přece jen něco nezahlédnu, ale kolega mě pobídl: „Běž už domů. Tak běž.“ Jeho vlídnost v sobě měla něco výhrůžného. Náhle mě ovládl strach. Rozběhl jsem se přes park k nám.
Nějakou dobu jsem se přístřešku vyhýbal. Neměl jsem tam proč chodit, jen moje cesta ze školy vedla poblíž. Dřív jsem příležitostně vídal, jak spolužáci Willyho trápí, a čas od času jsem se k nim zpovzdálí přidal. Teď v prázdnotou zejícím přístřešku zůstala jenom obnažená zašlá lavička. Temná nádrž se převalovala a rozechvívala u kamenných břehů zelené plnovousy. Vyhýbal jsem se parku především proto, že jsem tam neměl s kým jít.
Celá potíž byla v tom, že jsem bydlel na hlavní třídě. Nepatřil jsem do bočních uliček, kde se mezi zaparkovanými auty hrál fotbal a kde se běhalo úzkými průchody. Nikdo mě nikdy nepozval na oslavu. Cítil jsem, že nikam nezapadám, zvlášť když jsem chtě nechtě musel obcházet skupinky výrostků, kteří vysedávali na zábradlí před podchodem, líně komíhali nohama a čekali na vhodnou oběť. Pokud jsem mohl, zůstával jsem doma, v bytě nad trafikou, a četl všechno, co jsme v obchodě nabízeli. Ale zajídalo se mi to, čtení jsem měl dost ze školy. Proto mi seznámení s Markem udělalo takovou radost: slibovalo mi vytržení z izolace.
Ne že bychom se spřátelili okamžitě. Nahradil u našich předchozího roznašeče novin. Několik dní jsme si jeden druhého ostražitě měřili. Byl vyšší a tím si u mě zjednal respekt, nicméně si se svým vyčouhlým tělem nevěděl tak úplně rady. „Co čteš?“ zeptal se konečně po čase.
Znělo to, jako by podle něj čtení bylo jen ztráta času. „Knížku,“ odsekl jsem.
Nakonec jsem ji natočil tak, aby bylo vidět, že ji napsal Mickey Spillane. „Můžu si ji přečíst po tobě?“ odvážil se zeptat.
„Není moje. Mám ji z trafiky.“
„Dobře, koupím ji.“ A doopravdy ji u táty hned zaplatil. Každopádně byl majetnější než já. Navztekalo mě, že se předvádí, ale když jsem se trochu uklidnil, došlo mi, že mě nechává dočíst knížku, která teď patří jemu. Naschvál jsem se s ní loudal, aby ji ze mě začal tahat, ale nedočkal jsem se. Možná stál za bližší seznámení?
Moje tušení mě nezklamalo. Mark nebyl jenom štědrý (jeho táta bohatě vydělával na renovacích domů), ale taky mě ochotně seznámil se svými přáteli. Brzy jsem si vydobyl místo ve skupince před podchodem, zároveň jsem však byl ve skrytu duše rád, že s ostatními bandami nikdy nedošlo na nic horšího než na rituální výměnu výhrůžek. Možná naše potyčky mírnila policejní stanice, v jejímž stínu se odehrávaly.
Mark se štědře dělil také o svoje nápady. Přestože partu oficiálně vedl hromotluk Ben, většinou jsme dělali to, co navrhl Mark. Začal roznášet noviny, aby se nenudil, nebo proto – jak mě napadlo později –, aby přišel na jiné myšlenky? To on nám nosil své kolečkové brusle, na kterých jsme neohroženě sjížděli dolů do podchodu, to on nám půjčoval kolo na projížďky po vedlejších uličkách, to on nacházel průlezy do opuštěných domů, to on přinesl tranzistorák, ze kterého jsme poprvé slyšeli Beatles, zatímco nás po West Derby Road lhostejně míjela auta. Ale nedělal to všechno jen proto, abychom ani nepomysleli na park?
Nedalo se ani čekat nic jiného, než že Ben začne Markovi jeho převahu zazlívat. Možná si ve své flegmatičnosti postupně odvodil, že Mark nemá park v lásce. Každopádně přišel na to, jak se Markovi nejlépe postavit.
Zvolil horký letní večer. Bylo mi tehdy už třináct. Auta vířila prach a výfukové plyny, na železničním mostě rachotil vagon za vagonem; Poflakovali jsme se po chodníku a kopali do zátek od Coca-Coly. Najednou se Ben nechal slyšet: „Jdeme, něco mě napadlo.“
Hrnuli jsme se za ním – prokličkovali jsme agresivním hloučkem taxíků a namířili si to k policejní stanici. Nebylo vyloučené, že s námi chce něco ztropit právě tam, a když jen pyšně prošel kolem, všem se nám ulevilo. Všem až ha Marka, protože nás vedl na Orphan Drive.
Nad asfaltem se tetelil horký vzduch. Pár kroků od nás v parku šeptavě ševelily stromy a houstla tma. Ostrov uprostřed jezírka hlasitě kvákal a vodou nasáklé odpadky se líně vznášely na hladině nebo šátraly po břehu. Cítil jsem, jak je Mark nervózní. Přidal hlasitost na rádiu: šumem se probořil Elvis Presley a vzápětí mu zas přestalo být rozumět, když se mu do hlasu vkradla sousední frekvence. Proč byl Mark tak neklidný? Neviděl jsem nic než tmavnoucí nebe, oparem zastřené stromy na protější straně rybníka, plovoucí shluk smetí se zátkami od lahví lesknoucími se nahoře jako oči, blyštění rozbitých lahví v trávě.
Minuli jsme zamčený stánek se zmrzlinou. Ben měl namířeno ke kulaté nádrži obehnané zářivě oranžovou páskou, provizorním plotem napjatým mezi kovovými sloupky. Mark zaváhal jako vystrašený pes vlečený na vodítku. Tím vodítkem byla jeho hrdost. Nemohl na sobě dát znát strach, zvlášť když jsme nikdo neznali Benův plán.
Kolem nádrže vedla čerstvě vybetonovaná cestička. „Napíšeme tam svoje jména,“ řekl Ben.
Temná hladina se rozbouřila, jako by chtěla uhasit odražená světla, a na vodě se zlověstně kupila temná mračna táhnoucí oblohou – ze zálohy se k nám přikradla hrozící bouřka. Cihlový přístřešek zel jako jeskyně a vládlo v něm neproniknutelné šero. Protože jsem nechtěl být poslední, přistoupil jsem k oranžové zábraně a špičkou nohy se dotkl betonu. „Máme smůlu,“ upozornil jsem a kdovíproč pocítil úlevu. „Ztuhlo to.“
Někdo nás předešel, dokud byl beton ještě měkký. Naším směrem se od temného přístřešku táhly stopy a postupně se vytrácely, určitě kvůli tomu, jak beton zvolna tuhl. Od pohledu je nechal někdo kulhavý.
Jakmile jsem na ně ukázal, Markem to určitě škublo, protože se hudba z rádia skácela do šumu. „Co ti je?“ utrhl se na něho Ben.
„Nic.“
„Stmívá se,“ řekl jsem, ne na vysvětlenou, ale abych všechny nenápadně nasměroval zpátky na hlavní ulici. Jenže moje poznámka vnukla Benovi nápad a do očí mu vstoupilo opovržení. „Já vím, co mu je,“ ukázal na Marka. „Tady se vždycky podělal strachy.“
„Kdo se podělal? Já teda ani náhodou.“
„Jen se nedělej. I slepej by to na tobě poznal,“ posmíval se mu Ben a obrátil se na nás. „Starouš Willy ho proháněl kolem rybníka. Šíleně Marka nesnášel, dědek. Mark před ním zdrhal. Já ne. Já se ho nebál.“
„A já jako jo? Dávej si bacha, s kým mluvíš. Kdybys viděl, co já jsem tomu parchantovi –“
Něco ho umlčelo, snad neklid kolem nás. Na všech stranách se přeskupovalo šero: oblohou se rozprostírala temnota, z nádrže se k nám valily bahnité obrysy, v jednom rohu přístřešku se choulil nepokojný stín. Ale na Bena Markovo do prázdna vyšumělé chvástání dojem neudělalo. „Tak se ukaž,“ ušklíbl se. „Teď jsi podělanej. Vsadím se, že do toho jeho přístřešku nestrčíš ani nos.“
„Proč bych nestrčil? Ty si radši dej bacha, ty!“
„Tak se předveď. Ukaž, že na to máš.“
Všem nám muselo být jasné, že se Mark bojí. Stál dočista strnule, jako loutka. Už jsem se chystal zasáhnout, zalhat, že jde policie, když odevzdaně pokrčil rameny a vykročil. Bázlivě přelezl pásku, jako by byla pod proudem, a vstoupil na beton.
Dlouhým krokem zamířil k přístřešku. Vytočil na rádiu hlasitost, až přehlušil všechno ostatní a odkázal mě jen na moje oči; v hlubinách zrcadlící se oblohy se převalovaly temné útvary a Mark s předstíraným hrdinstvím kladl nohy do prohlubní v betonu. Polykaly mu chodidla. Dospěl až skoro k přístřešku, když jsem uviděl, jak sklopil pohled k rádiu.
Písnička se zase kamsi smekla, propletla se s ní další frekvence, zastřené mumlání. Pomyslel jsem si, že mě jen nakazila Markova nervozita, připadalo mi totiž, že rozeznávám slova. „Jenom pojď, synku, ať se na tebe podíváme.“ Ale třeba ke mně jen zalétl útržek rozhlasové hry, proč by ne?
Mark šel pořád dál. S očima přilepenýma k rádiu vypadal téměř zhypnotizované. Jinak by určitě uskočil, když se přikrčená silueta vedle lavičky vrhla vpřed – co na tom, že ji rozpohybovala jen stínohra mraků.
Jakmile nakročil do přístřešku, úzkostlivě jsem zavolal: „Vrať se, Marku, půjdem na brusle.“ Připadal jsem si jako jeho zachránce, ale když k nám Mark doběhl zpátky, vyhnul se mi očima, zrovna jako všem ostatním.
Pár dní pak se mnou sotva promluvil. Možná by nejradši nechodil ani k našim do trafiky. Rozhodně se vyhýbal Benově partě, a jak se ukázalo, bylo to jedině dobře, protože bez Markových nápadů nedokázal Ben vymyslet nic lepšího, než že se půjde krást. Nevedli si moc obratně, takže je brzy chytili. Můj táta pak na Marka hleděl trochu podezíravě, ale Mark byl při roznáškách vždy svědomitý a poctivý, takže ho u sebe po chvíli přemýšlení nechal pracovat dál. Nakonec se mnou Mark začal znovu mluvit, i když ne o parku.
Rozčilovalo mě to, chtěl jsem mu totiž říct, jak se přístřešek změnil. Pořád jsem kolem něho měl cestu domů, i když jsem už chodil na jinou školu. Někdo začal psát po zdech. Na tom nebylo nic neobvyklého, podchod byl také plný čmáranic, které z něj vybujely až do ústí ulic. Jenomže tyhle vzkazy byly mírně řečeno zvláštní, podobaly se nástěnným mazanicím v cele nějakého psychotika nebo blábolivému zaříkání. ODKRÁGLOVAT TOHO PARCHANTA. VYŠKRÁBAT MU OČI STŘEPAMA. VYPÍCHNOUT MU JE HÁKEM. A mezi to byly jako sežvýkaně kosti vpletené zářivé linky zpola setřených slov WILLY A NORA.
Tabu, které jsem při rozhovoru musel dodržovat, mě ale nerozčilovalo tak, jak by mohlo, našel jsem si totiž svou první holku. Jmenovala se Kim, byla z našeho bloku a snad pokaždé voněla smaženou rybou a hranolky, které její rodiče prodávali. Očividně ke mně vzhlížela. Tak například jsem mezitím zase začal číst pro radost, zatímco většina jejích kamarádů se o nic takového ani nepokoušela. Když mi Kim začala svěřovat svoje tajemství, byla to pro mě zvláštní a notně opojná novinka, stejně jako to, když jsem se mohl po West Derby Road vést ruku v ruce s holkou, jedno jakou. Výsměch Bena a jeho kamarádíčků jsem milerád ignoroval.
Kim to v parku zbožňovala. Často jsme se tam procházeli a dobročinně rozhazovali kachnám drobky. Ze všeho nejradši měla, když se z nádrže stáhly vrčící motorově modely lodí a ona mohla obdivovat plachtící zmenšeniny jachet. Také jsem se rád díval a držel při tom Kim za teplou, i když poněkud kluzkou ruku. Lehký vánek odnášel její kuchyňský odér do dálky. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že na stěnách přístřešku přibyly malby křičících tváří s rudými cákanci místo očí. Pouliční malby s motivy násilí jsem nikde jinde neviděl.
Můj vztah s Kim dlouho nevydržel. Jak to v takovém věku u podobných zážitků bývá, nebyl náš rozchod romantický a dojemný (pokud nějaké takové vůbec existují), ale hysterický a surový. Došlo k němu jednou večer cestou na pouť, která do parku zajížděla každé léto.
Z protější strany rybníka k nám doléhal jek dívek, kterými to v autíčkách na kovových tyčích pohazovalo sem a tam. V jejich výskotu se mísila panika s nadšením a doprovázel ho zastřený křik starého šlágru, který jako by vyhrával z obřího tranzistoráku. Světla ruského kola stoupala do výšky a kreslila při tom do vzduchu tváře. Soumrak plál jako vánoční stromek a po hladině nádrže plula světla, takže Kim řekla: „Pojď se nejdřív jen posadit a koukat.“
Jediná lavička stála v přístřešku. Z propletených písmen stékala vlákna zaschlé barvy podobná krvi. Zhyzděné tváře němě křičely. Přesto jsem si říkal, že to v přístřešku vydržím. Posezení s Kim mi skýtalo příležitost osahávat jí prsa přes klamavě zaoblené košíčky podprsenky. Ten večer byla cítit novinami, jako by jimi byla ovinutá a já si ji mohl rozbalit. Určitě přes den obsluhovala zákazníky. Přesto jsem ji políbil a nedbal na to, že v jednom rohu přístřešku panuje temno jako ve skulině obývané pavoukem.
Ale Kim to neušlo, cítil jsem, jak se od kouta odtahuje. Zahlédla něco, co já ne? Nebo na mě jen přeskočila její úzkost a proto mi přišlo, že v těch místech temnota zneprostupněla a chystala se k nám připlížit? Znervózněl jsem, ale hluk a světla pouti mi dodaly kuráž. Kim potřebovala ochránit a já se z toho rozhodl vytěžit co nejvíc, jenom mě ale odstrčila, podrážděně vyhrkla „Nech mě!“ a pokusila se vstát.
V tu chvíli jsem uslyšel zastřený hlas. „… oči z důlků,“ mumlal si pro sebe škodolibě. „Z důlků…“ Doléhal k nám z pouti? Možná někdo vyvolával před stánkem a ruch jeho hlas zkresloval, protože dál jsem zaslechl: „Něco pro tebe mám.“
Líbilo se mi, jak se Kim snaží vykroutit ruku z mého sevření. „Pusť mě!“ zanaříkala. Sám jsem se strachu dokázal ubránit, takže mě její zděšení ani tak neodrazovalo, jako těšilo. Chystal jsem se popustit uzdu fantazii, bylo to lepší než si číst strašidelné povídky. Otočil jsem se do temného kouta a těšil se, jaké hrůzy mi představivost nabídne.
Vtom se mi Kim vytrhla a rozběhla se podél nádrže. Zklamaně a dopáleně jsem za ní vyrazil. „Nech mě!“ plakala. „Seš hroznej. Už s tebou nikdy nepromluvím.“ Chvíli jsem ji ještě pronásledoval po temných cestičkách, když jsem se jí však začal doprošovat, jen jsem se sám na sebe naštval. Za to ztrapňování mi nestála. Nechal jsem ji být, vrátil se na pouť a chvíli jsem se jenom tak poflakoval. Když se připozdilo dost na to, aby se rodiče nedivili, že se vracím tak časně, vydal jsem se na cestu domů.
Chtěl jsem se na chvíli posadit v přístřešku a počkat, jestli se něco nestane, ale uvnitř už někdo byl. Moc dobře jsem na něj neviděl a blíž se mi chodit nechtělo. Určitě měl nasazené brýle, protože jeho oči vypadaly dokonale okrouhlé a neleskly se jako oči, ale jako kov.
Zanedlouho jsem na ten pohled ale zapomněl, ukázalo se totiž, že Kim nepřeháněla a vážně se mnou nemluví. Potají jsem začal pro rybu s hranolky chodit jinam a dospěl k názoru, že jsem ji stejně neměl rád. Zamrzelo mě jen, když jsem si uvědomil, že teď nemám s kým chodit na pouť. Až když se blížil konec prázdnin a tím i její odjezd, navrhl jsem konečně Markovi: „Nešel bys večer na pouť?“
Zaváhal, ale nijak zvlášť zdráhavě nevypadal. „Proč ne,“ odpověděl s lhostejností, kterou jsme nově předstírali prakticky ke všemu.
V parku bylo jako v peci a plamenný soumrak nad obzorem tomu jen odpovídal. Po cestičkách se ploužily dvojice a v rybníčku se cachtali ufunění psi. Mezi stromy se chvěla a třpytila světla pouti, laciné pestré hvězdy. Když jsme míjeli nádrž, všiml jsem si, že se nad stopami v betonu chvěje vzduch a šero jako by nad nimi bylo hustší. Snad za to mohl prach. Bez přemýšlení ze mě vyletělo: „Co jsi udělal Willymu?“
„Sklapni.“ Nikdy jsem ještě Marka nezažil tak neurvalého a nesdílného. „Měl jsem ho nechat na pokoji.“
Mohl jsem mu jeho hrubost vrátit i s úroky, ale místo toho jsem se nechal nadchnout poutí, tou výspou světla uprostřed rozježděné, holými místy poseté zeleně. Stánkaři s náznakem únavy lákali obcházející party kluků i páry. Malé děti skrývaly tváře v růžové cukrové vatě. Zazněla siréna připomínající spíš chabé fouknutí do frkačky a autodrom se rozjel. S Markem jsme v rozkývaném koši vystoupali nad nakřáple vyhrávající hudbu, louže oslnivého světla i namačkaný dav. Musel jsem maskovat lehkou nevolnost, ale Markovi atrakce pomohla nalézt ztracenou jistotu. Krátce nato – zrovna jsme hráli na flipru s unavenými pružinami – do mě šťouchl: „Hele, támhle jde Loma s takovou tou druhou.“
Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že ukazuje na vysokou prsatou dívku, která nejspíš vypadala starší, než byla, a na další, která byla zhruba stejně stará i vysoká jako já a drobnou bystrou tvář měla ten večer letmo nalíčenou. Vzápětí už jsem se milerád nechával vést přímo k nim.
Lorna byla ta vyšší, její kamarádka se jmenovala Carol. Chvíli jsme se procházeli, překračovali při tom elektrické kabely, a já a Carol jsme si padli do oka. Pěkně voněla, snad jen trochu moc pronikavě. Stánky začaly zavírat a Mark na střelnici bez problémů vystřelil lesklé cetky, kterými dívky podaroval, takže se nechaly snadno přesvědčit, aby si s námi daly sraz v sobotu večer. K přístřešku se Mark tou dobou už vůbec neohlížel – pokud můžu říct, tak ne z opatrnosti, ale proto, že z něj alespoň na pár chvil přestal mít strach. Pohledem jsem zalétl na protější stranu nádrže a s obtížemi tam rozeznal kulhavě obcházející postavu, která jako by čekala na domluvenou schůzku a docházela jí trpělivost.
Změnilo by se něco, kdyby si jí Mark všiml? V konečném důsledku myslím ne. Ale ať to celé v hlavě obracím jak chci, dobře vím, že část viny spočívá na mně.
Měli jsme s Lornou a Carol domluvený sraz na naší straně parku a návštěvu nedalekého kina Carlton. Dorazili jsme pozdě, nechtěli jsme totiž, aby to vypadalo, že se už nemůžeme dočkat, a tak jsme se dlouze strojili. Mezi parkem a policejní stanicí dělil ulici trojúhelníkovitý ostrůvek dost velký, aby se na něm uchytily stromy a mlází. Dívky nás měly čekat na nejbližším vrcholu trojúhelníku, ale ostrůvek byl liduprázdný, klec stromů věznila jenom temnotu.
Čekali jsme. Výlohy na West Derby Road hořely fosforeskující zelení. Za našimi zády skřípaly a šeptaly stromy. Každou chvíli jsme vrhli pohled do parku, ale jediná postava, kterou jsme na temných cestičkách zahlédli, byla bez doprovodu. Nakonec jsme začali bloumat kolem ostrůvku, abychom se něčím zabavili.
Všiml jsem si nápisu jako první: byl naškrábaný velkými písmeny na rohu směřujícím k parku. Patřilo písmo Lomě, nebo Carol? Vyvedlo mě z míry, jak pologramotné vypadá. Ale dívky určitě psaly kamenem, kterým to nešlo tak hladce jako perem. Některá písmena musely vyrýt do mechu, jehož skvrny se po chodníku tu a tam rozrůstaly. MARKU SEJDEM SE V PŘÍSTŘEŠKU, hlásal nápis.
Všiml jsem si, že Mark o krok ucouvl. „Ve kterém?“ zamumlal.
„Asi myslí ten u kiosku,“ řekl jsem, abych ho uklidnil.
Popoběhli jsme po Orphan Drive. Listoví nad lampami ostře svítilo. Po cestě k nádrži jsme přešli po mostě, odkud za denního světla pršela kachnám mana, a ocitli se v parku. Pouť už se po létě stáhla načerpat síly, na cestičkách a v labyrintu stromů panovalo ticho a černočerná tma. Čas od času jsem zahlédl nezřetelný pohyb a napadlo mě, že jsme se s děvčaty minuli, ale na to byla postava obcházející po nedaleké cestičce příliš otylá.
Přístřešek, který měl Mark na mysli, stál u kraje nejrozlehlejšího trávníku, kousek od fotbalového hřiště. Na protějším okraji lemovaly prostranství věžáky obklopené zářivou aurou. Každou ze čtyř stran přístřešku tvořil výklenek s lavičkou. Do všech jsme nahlédli a odnesli si posměšky nebo nadávky.
„Já vím, kde budou,“ řekl Mark. „V tom u kuželek. Jen vyjdou z domu a jsou tam.“
Sice jsme v tu chvíli byli blíž k přístřešku u nádrže, ale stejně jsem se dal po cestičce za ním. Zahnuli jsme ke kuželkářské dráze a já zaletěl očima k nádrži, ale oslepilo mě světlo lamp. Prošli jsme úzkou uličkou mezi živými ploty a Mark se zarazil tak prudce, že jsem mu málem zakopl o kotníky. Přístřešek byl prázdný a osaměle přes kuželkářský plácek hleděl na chátrající georgiánské domy.
K mému překvapení a rozčilení Mark pořád odmítal jít k nádrži. Místo toho jsme zamířili k nepoužívanému, křovím obrostlému hudebnímu pavilonu, kde zněl jen chřestot rozbitých cihel. Byl jsem si jistý, že by ho dívky neoznačily za přístřešek, a samozřejmě jsme je tam nezastihli. Bachraté temné houští kolem nás svíralo kruh. „Musíme jít,“ řekl jsem, „jinak je mineme. Určitě budou u nádrže.“
„Nebudou.“ Markova odpověď mi přišla hloupá.
Vycítil jsem, jak rozrušený najednou je? Možná, ale jen mě to popudilo. Další příležitost k setkání s Carol už jsem nemusel dostat! Nevěděl jsem ani, kde bydlí. „Jak myslíš,“ ušklíbl jsem se. „Tak když je nechceš vidět…“
Celý se napjal. Možná si moje opovržení bral víc než Benovo, už jen proto, že jsem byl mladší. Než jsem pochopil, k čemu se chystá, rázoval si to k nádrži takovou rychlostí, že bych ho musel dobíhat – a k tomu jsem se vzhledem k nepřátelství, které mezi námi vzplanulo, snížit nehodlal. Coural jsem se za ním s ostentativním nezájmem. Díky tomu jsem zahlédl, jak se v jednom z ostrůvků šera mezi lampami lemujícími cestičku cosi pohnulo. Otočil jsem se tím směrem a o pár set metrů dál uviděl Lomu a Carol.
Po chvíli na moje mávání odpověděly, poněkud zaraženě, jak mi připadalo. „Támhle jsou,“ zavolal jsem za Markem. Určitě mezitím dospěl k nádrži, ale stály mezi námi lampy a pro jejich svit jsem na něj pořádně neviděl. Naznačoval jsem holkám, aby si pospíšily, a vtom se neostře rozpovídalo Markovo rádio.
V první chvíli mi ten hlas připomněl papoušky z příběhů o námořnících. „Jen blíž, jen blíž,“ krákoral. Zněl nakřáple, rozkolísaně, tak staře, až bylo s podivem, že ještě neumlkl navěky. „Víš, o čem mluvím, synku?“ skřípěl vítězoslavně. „Pojď, pěkně na oči.“ V tu chvíli mi zatrnulo, protože jsem si uvědomil, že Mark ten den svůj tranzistorák nevzal.
Možná si někdo pouštěl rádio v přístřešku. Ale stejně mě obcházela hrůza, nevěděl jsem přesně z čeho. Rozběhl jsem se k nádrži a volal: „Pojď sem, Marku, jsou tady!“ Lampy mě oslnily, všechno se se mnou kymácelo a já si nemohl být jistý, co vlastně vidím.
Určitě jsem viděl Marka stát v přístřešku. Těsně za prahem, tváří v tvář temnotě. Než jsem stihl rozeznat, jestli tam s ním je i někdo další, Mark se slepě vypotácel s rukama před obličejem a spadl do nádrže.
Táhl při tom za sebou něco? Ve chvíli, kdy jsem ze světla lamp vyběhl do šera, byl v čemsi jakoby zamotaný a chabě se snažil vyprostit. Plul ke středu nádrže, s napůl ponořenou hromadou smetí – buď se jí přidržoval, nebo ho táhla. Tam, kde odpadky vybíhaly nejblíž k jeho tváři, se na dvou místech odráželo světlo, možná od zátek z lahví? Všechno jsem si to stihl prohlédnout, protože jsem jen bezmocně stál a křičel na holky: „Dělejte, sakra! Topí se!“ Ano, topil se, a já neuměl plavat.
„Nedělej pitomce,“ slyšel jsem Lomu. Rozčílila mě tak, že jsem se odvrátil od nádrže. „Co tím jako chceš říct?“ křikl jsem. „Co tím chceš říct, ty krávo zasraná?“
„Tak ty takhle?“ ohrnula nos a dál jen zarytě mlčela. Ale Carol se nad mou hysterií ustrnula a vysvětlila mi: „Je tam metrová hloubka. Tam se utopit nemůže.“
Nebyl jsem si jistý, že se neplete, ale to jako výmluva nestačilo, musel jsem jít Marka zachránit. Ohlédl jsem se k nádrži a jenom zoufale vydechl, protože Mark byl pryč, pod hladinou. Vkročil jsem do vody a zmizel v ní až po pás. Hladina se mi jako led sevřela kolem pasu a těžkopádně mě zpomalila.
Na dně nádrže ležela tlustá vrstva slizkého smetí. Nohy se mi smekaly, bál jsem se, že ztratím rovnováhu. Intuice mě vedla doprostřed nádrže, a také že jsem tam Marka našel, když ho můj zpomalený kopanec nabral do žeber.
Pokusil jsem se ho zvednout na nohy, ale něco ho drželo. Musel jsem po něm poslepu šátrat v mrazivé vodě, cítil jsem, že jen nehybně leží. Přes tvář se mu rozprostíralo něco jako ohromná a naditá igelitová taška. Nechtěl jsem se jí dotýkat, bylo v ní cosi měkkého, nabobtnalého. Raději jsem Marka vzal za kotníky a po chvíli se mi ho povedlo osvobodit. Pak jsem ho za ramena vlekl k okraji a snažil se mu udržet hlavu nad vodou. Byl děsivě těžký. Nakonec mi do vody seskočily na pomoc obě dívky.
Ale přišli jsme pozdě. Když jsme Marka položili na beton, jeho tvář jen dál němě křičela, v ústech mu stála voda. Nepřišlo mi, že by měl něco s očima. Carol dostala záchvat a do nemocnice se rozběhla Loma, snad aby se na Marka nemusela dívat. Chtěl jsem uvěřit, že vina spočívá na nich dvou, a začal jsem na Carol dotírat, proč nečekaly v přístřešku. Jen jsem ji ještě víc rozrušil, popřela ale, že nám vzkaz nechaly ony. Úplně se přestala ovládat, když jsem se zeptal, proč nepočkaly na ostrůvku. Při té otázce – nebo vzpomínce – ji jímala hrůza.
Už jsem ji nikdy nespatřil. Těch pár novin, které se o Markově smrti obtěžovaly napsat, se shodlo na verdiktu „nešťastná náhoda“. Policisté se na mě začali dívat skrz prsty. Tvrdošíjně jsem totiž opakoval, že na dně možná byl ještě někdo, jenže když nádrž vypustili, nikdo v ní neležel. Ať tam bylo, co chtělo, alespoň je to pryč, říkal jsem si. Snad přinejmenším na tom mám nějakou zásluhu.
Ale možná jsem jenom za každou cenu hledal, čím se utěšit. Naposledy jsem se do těch míst odvážil před několika lety, v zimě při noční cestě ze školy. V hloubi přístřešku se cosi lesklo. Přibližoval jsem se a ustrašeně těkal očima z přístřešku na nádrž, až jsem nakonec uviděl, jak se do mě ze tmy u lavičky zabodávají dva lesklé terčíky. Byly to zátky od Coca-Coly, žádné oči, a určitě jen vítr mohl za to, že se nádrž zčeřila a zátky že se rozkutálely směrem ke mně. Prchal jsem temnotou a ze všeho nejvíc mě děsilo, že pokud chci vidět na cestu, nesmím podlehnout zoufalému nutkání, abych si rukama chránil oči.
Poprvé vydáno v antologii Shadows 2 sestavené Charlesem L. Grantem v roce 1979.
Přeložil Pavel Bakič
