Florence se lépe zabalila do přikrývek a pláště a dál se plahočila sněhem. „Zamlada jsem dokázala jít půl dne bez přestávky. Teď musím co půl hodiny čůrat.“
Millicent Rudá ruka se uculila. „Někteří lidé s věkem nabydou,“ řekla a poplácala se po tlusté zadnici. „Ty ses scvrkla, takže teď máš měchýř jako veverka.“
Grace Krvavá kráčející vedle ní se bezzubě zamračila. „Sklapněte a přidejte do kroku.“
Florence se těžce opřela o hůl. „Žádný strachy, Grace. Dostaneme Jacoba zpátky.“
„Já vím, matko,“ pokývla Grace.
Florence si povzdychla. Grace byla o dva roky starší než ona, asi před deseti lety jí ale začala říkat „matko“. Florence si nebyla jistá, jestli Grace vůbec chápe, že unesený muž je její vnuk.
„Proč jsme se nesvezly s karavanou toho obchodníka s vínem?“ zeptala se Florence. „Počkat, už si vzpomínám. Protože se někdo pokusil svést jeho vozku.“
„Jak jsem měla vědět, že jeho manželka patří ke strážcům?“ opáčila Millie. „A kromě toho jsem si jenom chtěla ohřát ruce.“ Grace se ohlédla. „Chceš půjčit rukavice?“
Florencino odseknutí uťal dusot kopyt. Millie pohlédla na Florence, která chvíli poslouchala, pak řekla: „Zní to jako jeden jezdec.“
Obě ženy se raději postavily před Grace. Když se jezdec objevil na dohled, Florence se lehce uvolnila. Podle zelenozlaté zbroje appalooské klisny i jejího jezdce se jednalo o členku vikomtovy stráže.
Jezdkyně byla o něco méně obrněná než kůň. Až na několik kousků oceli a bronzu, které jí chránily čest a spodní část trupu, na sobě měla jen dlouhou zelenou pláštěnku. Nebyla to zrovna praktická uniforma, ale tradice byla tradice. Millie soucitně zahvízdala. „Říká se, že strážkyně necítí bolest. Ha! Ať si někdo zkusí za mrazivého rána nasadit na prsa studené kovové košíčky a uvidíme, jestli bude po zbytek dne ještě vůbec něco cítit. Já si do těch svých cpala vlnu, abych si je zahřála.“
„Aby sis je zahřála,“ zopakovala Florence. „To určitě.“ Jezdkyně se zastavila. Florence i ze svého místa viděla, že má husí kůži. „Z cesty. Dneska nemám čas na žebráky ani na babky.“
„Jméno a hodnost,“ obořila se na ni Florence tak hlasitě, až Grace vyskočila.
„Lissa, zvěd druhé třídy.“ Dívka se zahalila do pláštěnky. „Kdo jste vy a co děláte za takového rána na silnici?“
„Mířily jsme k řece Bílý had,“ vyštěkla Florence. „Teď se tu ale hádáme s holkou, která nedokáže projevit trochu úcty starším.“ Lissa zrudla. „Řeka není bezpečná. Bandité už přepadli lépe chráněné poutníky, než jste vy. Došlo k přepadení, únosům…“
„My víme. Riskneme to,“ přerušila ji Florence.
Lissa pobídla koně a ten jim zatarasil cestu. „K mým povinnostem patří ochrana obyvatel Adenkaru. Vezmu vás zpátky do města, kde budete v bezpečí.“
„Jenom pokud už obchodník s vínem a jeho karavana odtáhli,“ zamumlala Millie.
„Na tyhle nesmysly nemáme čas, děvče. Kdo je tvůj velitel?“ zeptala se Florence.
„Baird Rudovous. A kdyby tu byl, měl by s vašimi řečmi mnohem menší trpělivost.“
„Baird…“ Florence pohlédla na Millie a ta kývla. „Podsaditý chlapík? Miluje řemdihy?“
„Vy znáte Bairda?“ zeptala se dívka skepticky.
Millie na ni chlípně pohlédla. „Od koho asi získal zálibu v řetězech, děvče? Vrať se domů a pověz Bairdovi, že pokud nenaučí své zvědy slušnému chování, Millicent Rudoruká mu dá co proto.“ Mrkla. „Možná to udělám i tak, kvůli starým časům.“ Lissa sklouzla ze sedla a přistála na špičkách. „Nemůžu vás nechat jít. Můžete špehovat pro bandity, co já vím. Raději bych nebojovala, klidně vás ale svážu do kozelce, pokud budu muset.“
„To si nemyslím,“ řekla Millie. „S pouty může být zábava, ty jsi na mě ale moc hubená.“
Grace si založila paže na hrudi. „Mám se o ni postarat, matko?“ zeptala se a působilo by to výhrůžně, kdyby její hlas nezněl tak suše a chraplavě.
Lissa poplácala svůj meč. „Nechci použít sílu.“
Florence vykročila, zakopla ale o kámen schovaný pod sněhem. Když klopýtla, Lissa se natáhla, aby ji chytila.
Florence zasadila Lisse úder holí do oblasti bránice. Lissa zasípala a klesla na kolena. Florence jí pak položila hůl na krk a Millie jí sebrala meč.
„Za to se omlouvám, drahá. Ti banditi ale mají vnuka mé přítelkyně. Dostaneme ho zpátky.“ Usmála se. „A ty nám pomůžeš.“
* * *
Grace posadili na Lissina koně a Millie jela v sedle za ní. Florence byla lepší jezdkyně, nebyla ale dost silná na to, aby Grace chytila, kdyby spadla. Florence a Lissa šly vedle koně pěšky. Lissa měla ruce spoutané provazem a přivázané k sedlu. „Únos strážkyně je hrdelní zločin,“ brblala Lissa.
„Co mám dělat? Poslat tě zpátky, abys běžela žalovat Bairdovi?“ zajímala se Florence. „Už celé měsíce se snaží tu bandu dopadnout. Poslal by k řece celou jednotku a ta by nadělala takovou paseku, že bychom Jacoba nikdy nedostaly zpátky.“
„Pokud jste byla sama strážkyní, složila jste přísahu vikomtovi. Máte povinnost poslouchat Bairdovy rozkazy.“
„Mám povinnost zachránit Jacoba.“
„Vikomt zakázal platit banditům výkupné.“
„Tak mě můžete popravit dvakrát. A kromě toho nemám v plánu platit výkupné.“
„Chcete jim ho vzít násilím?“ Lissa se rozesmála.
Grace se zamračila a udeřila se seschlou pěstí do ruky. To způsobilo, že začala klouzat do strany, a Millie jí jen taktak zabránila, aby spadla ze sedla.
Jakmile se Grace opět narovnala, Millie se sklonila z koně a pošeptala strážkyni: „Opatrně, holka, jinak ti Florence nakope ten tvůj pěkný zadek a ani se při tom nezadýchá.“
„Lsti a zrada.“ Lissa si odplivla.
Florence pokrčila rameny. „A vyhrožovat starým ženám je čestné?“
„Kdo je podle tebe starý?“ vyštěkla Grace.
Lissa už znovu nepromluvila, dokud nezastavily, aby se naobědvaly. Millie nadšeně prohledala sedlové brašny a vytáhla z nich měch s naředěným vínem a v papíru zabalený příděl jídla. Když papír roztrhla, ušklíbla se.
„Od doby, kdy jsme sloužily ve stráži my, se jídlo vůbec nezměnilo.“ Poklepala sucharem na sedlo, pak ho hodila Lisse. „Nebudu riskovat, že kvůli tomuhle přijdu o poslední zuby, které mi zůstaly.“
Grace si vzala plátek sušeného masa a začala ho žužlat. Millie vytáhla z Lissiných sedlových brašen měděný kotlík. „Pojď, Grace.“ Sebrala jí z ruky sušené maso. „Uvaříme to, aby to změklo, jinak nám umřeš hlady.“
„Zmasakrují vás,“ řekla Lissa, když odešly. „Vzdejte to a já vás nenahlásím. Stráž vnuka vaší přítelkyně zachrání.“
Florence se usmála a nakrájela si jablko na tak malé kousky, aby ho mohla požvýkat. „Dnešní stráž by nenašla svoji prdel, i kdyby k tomu měla mapu. O nás si strach nedělej, drahá. Pokud půjde všechno podle plánu, zachráníme Jacoba a zmizíme dřív, než si uvědomí, co se stalo.“
„A když něco nevyjde?“
Florence se zakřenila. „Pak by ti banditi měli raději doufat, že se nad nimi Grace slituje.“ Vzala si další kousek jablka a pomalu žvýkala. „Tak, pomůžeš nám, nebo tě mám znovu svázat? Nemysli si, že jsem si nevšimla, že se snažíš uvolnit si pouta.“
„Když budete mít štěstí, jenom vás okradou a nechají vás zemřít.“
„Další důvod, abys nás chránila, drahá. Podle mě bys nám mohla pomoct a ještě se něco naučit. Anebo se můžeš vrátit domů a vysvětlit, jak tě dostala trojice stařenek.“ Sáhla si do pláště, vytáhla nůž a přeřízla Lisse pouta.
„Pustíte mě?“
„Vypadalo by podezřele, kdybychom se objevily se svázanou strážkyní v závěsu, nemyslíš?
Nepovídej, že se pod tou mdlou, povinností dbalou slupkou neschovává mladé děvče, které touží po troše vzrušení a dobrodružství.“
Lissa zírala na svá zápěstí. „Přísahala jsem, že budu chránit lidi,“ řekla pomalu.
„Hodná holka. Teď se běž podívat, kam se poděly Millie a Grace, a nech mi trochu soukromí. Jestli se hned nevyčůrám, asi prasknu.“
* * *
Hleděly z vrcholu kopce na řeku pod ním. „Co myslíte?“ zeptala se Florence.
Millie ukázala na stromy na protějším břehu. „Pokud jsou chytří, budou mít lidi tam a tam. Lučištníky, jestli nějaké mají. A aspoň jednoho poslíčka pro případ, že by to byla past.“ Florence kývla na souhlas. S pomocí Lissina koně se dostaly na místo schůzky sotva několik hodin po východu slunce. Bandité ve vzkazu napsali, že se mají u Farmářova mostu sejít s mužem v modré čapce.
„Vypadá to podle vás na modrou čapku?“ zeptala se Florence.
„Možná, kdybys ji vyprala.“ Protáhla si ramena. „Tak jak to uděláme? Jestli je sám, zbavím se ho mečem. Ale jestli má s sebou posily… Jaká škoda, že tyhle staré ruce už neudrží luk.“ Florence se naklonila k Lisse. „Když jsme ještě sloužily ve stráži, říkaly jsme o Millie, že vždycky dostane svého chlapa.“ Millie vyplázla jazyk. Grace se zahihňala.
„Možná se vám podaří ho zaskočit,“ řekla Lissa. „Ale pokud s sebou má přátele, je po vás.“
Florence pohlédla na Millie, pak naklonila hlavu k Lisse. Millie se usmála.
„Co?“ zeptala se Lissa.
„Je mladá,“ pravila Florence. „Umím si představit, že ten chlapík už nějaký čas neviděl hezké děvče.“
„Bude potřebovat trochu upravit,“ namítla Millie. „Musíme udělat něco s jejími vlasy… a potřebovala by trochu pomoct v oblasti hrudníku.“
Lissa si přitáhla pláštěnku blíž k tělu. „Nepůjdu tam dolů a nebudu svádět nějakého špinavého banditu.“ Pohlédla na Millie. „Nejsem žádná coura.“
„Co prosím?“ řekla Millie tiše.
„Ale ty jsi coura,“ pravila Grace a pokrčila rameny. Millie protočila oči.
„A s mými vlasy nic není!“
„Vůbec nic,“ souhlasila Millie. „Jen je máš tak pevně stažené, až se divím, že ti oči nevyskočí z hlavy. A zkus se občas usmát. Vypadáš jako socha z Chrámu nafrněných mrch.“
Lissa spustila ruku k boku, kde měla mít meč.
„Dost,“ vyštěkla Florence. „Lissa je strážkyně. Voják.“ Obrátila se k Lisse. „A voják používá všechny zbraně, které má k dispozici.“ Rozpletla jí cop, prohrábla tmavé vlasy a načechrala jí je kolem ramenou. „A kromě toho jsi docela hezká. Anebo bys byla, kdyby ses trochu uvolnila.“
„Užívej si,“ dodala Millie. „Než se naděješ, budeš vypadat jako my, vrásčitá a skvrnitá jako přezrálé ovoce.“
Lissa se rozhlédla. „Opravdu si myslíte, že jsem hezká?“ Florence odhrnula Lisse pláštěnku a stáhla jí zbroj pevněji. Lissa vyjekla.
„Co to děláte?“
Millie hvízdla. „Dává ti tvary, děvče. Jestli ten chlap nebude do dvou minut slintat jako pes, sním svůj meč.“
„Jde o přístup,“ řekla Florence. „Jsi víc než voják. Jsi krásná mladá žena. Pochlub se tím. Užij si to!“
Lissa znovu zrudla. „Nevím, jestli můžu.“
„Chceš udělat kariéru, že?“ zeptala se Millie. „Celý život ses učila zacházet s mečem, neměla jsi čas na zábavu ani jiné podobné věci?“
Přikývla.
„Ha! Jsi úplně jako Florence, když k nám přišla. Byla stejně upjatá jako ty. Florence, vzpomínáš, jak jsme tě poprvé vzaly k Mocným hřebcům a ukázaly ti Polykače mečů?“
„Ticho,“ okřikla ji Florence. „To je v pořádku, drahá. Pokud se na to necítíš, pokusí se ho svést tady Millicent.“
* * *
„Jdete pozdě,“ stěžoval si zvěd.
„Moje nohy už nejsou tak rychlé jako dřív,“ odsekla Florence. „Jsem tady, ne?“
„Kdo je to?“
Pohlédla na Lissu. „Jacobova sestra. Trvala na tom, že mě doprovodí.“
„Tolik mi chybí,“ vyhrkla Lissa a trochu se uculila – přesně jak Millie navrhla. „Udělám cokoli, abych získala bratra zpátky.“
„Máte peníze?“
„Podívám se.“ Lissa si odhodila pláštěnku dozadu a začala si rukama přejíždět po těle.
Bandita si založil paže na hrudi. „Pospěš si, holka.“
Florence civěla. Lissa se na toho chlapíka prakticky vrhala, jemu ale jakoby v žilách koloval sníh.
Lissa se usmála. „Vím, že jsem je někde tady měla.“
„Pokud možno dneska.“ Bandita působil skoro znuděně. Co to s ním bylo?
Lissa střelila ustaraným pohledem po Florence. „Můj ubohý bratr. Co jste s ním provedli?“
„Ještě nic. Šéf nedovolil, abychom se ho dotkli. Bojoval ale dobře. Váš bratr je silný chlapík.“
Florence se stáhl žaludek. „To je, že ano? A taky fešák.“ Bandita si povzdychl. „V tom máte pravdu.“
Florence znala ten povzdech. Toho nesvedou. Lissa neměla to správné vybavení.
Vzápětí to došlo i Lisse. Natočila se tak, aby jí bandita neviděl přes vlasy do tváře, a pohnula rty: „Co teď?“
Florence nevěděla. Trvala na tom, aby si Lissa s sebou nevzala žádné zbraně, protože tak vypadala bezmocněji a svůdněji. „Peníze jsme cestou zakopaly,“ řekla rychle. „Kvůli bezpečnosti. Když půjdete s námi…“
„Nemáte je, že?“ zeptal se bandita. „Budu vás muset vzít s sebou.“
Natáhl se po Lissině zápěstí.
„Lisso, ne…“ Dál se Florence nedostala. Lissa praštila banditou o zem a obrátila mu prsty dozadu, až se skoro dotýkaly předloktí. Druhou rukou mu zatlačila na loket.
Do sněhu mezi Lissinýma nohama se zabodl šíp.
Ze stromů jim zasalutoval druhý bandita. „Buďte hodné, ano? Jinak někdo přijde k úhoně.“
* * *
Lesem je vedli tři muži. Ten s lukem se usmíval na Lissu, která ho okatě ignorovala.
„Proč jsi na nás nemohl čekat ty?“ zeptala se ho Florence.
„Cože?“
„Ale nic.“ Vlekla se tak pomalu, jak jen mohla, aniž by vzbudila podezření. Jak dlouho bude trvat, než je ostatní dohoní? Pravděpodobně deset minut, pokud se Millie podaří přesvědčit Grace, že je to důležité. Raději se rozhodla počítat s patnácti, jen pro jistotu.
Bandité se dobře maskovali, jejich stany z bílého plátna splývaly se sněhem. U malého táborového ohně napočítala osmnáct mužů a žen. Další hrstka byla patrně schovaná ve stanech. Naklonila se k Lisse.
„Kolik jich zvládneš, co myslíš? A buď upřímná?“
Lissa se rozhlédla. „Ve férovém souboji? Tak čtyři nebo pět.“
„Ve férovém souboji.“ Florence poplácala Lissu po tváři. „Roztomilé.“ Zvýšila hlas a zeptala se: „Kdo velí téhle chásce?“ Nikdo neodpověděl. Hodně si jich se zájmem měřilo Lissu. Zbytek pokukoval po hubeném blonďatém muži, který jedl z talíře sušenou rybu.
„Hej, ty tam, Blonďáku!“ Florence k němu přidupala a zabodla hůl do země mezi jeho nohama. „Kde je Jacob?“
„Kde jsou moje peníze?“ Pohlédl na Lissu. „Anebo jste mi výměnou přivedla tu krasavici?“
„Nemluv s plnou pusou,“ uhodila na něj Florence.
„Jinak co?“ Lehce do Florence strčil. Shrbila se a opřela se o hůl. A pak se objevila Lissa.
Odhodila si pláštěnku dozadu a postavila se mezi Florence a Blonďáka. „Jsem Lissa Krvavá píseň, strážkyně, a jestli se té ženy ještě jednou dotkneš, utrhnu ti prst a nacpu ti ho do chřtánu.“
Florence Lissu odstrčila. „Pokud toužíš umřít, proč mu prostě nepadneš na meč a neskoncuješ to?“
„Snažím se vás chránit, vy jedna paličatá stará.“
„Já jsem v pohodě. Nechystal se mi ublížit.“
„Ve vašem věku by vám mohl ublížit silnější poryv větru!“ Blonďák se zasmál. „Dohlédněte na ně, já zajdu pro provazy. Vypadá to, že máme další rukojmí. Alespoň za tu krasavici bychom měli dostat dobře zaplaceno.“
Florence zapátrala pohledem v lese okolo. Kde trčely Millie a Grace? Byly mrštnější než Florence a měly Lissina koně. A na rozdíl od Florence nepotřebovaly co půlhodiny čůrat. Teda pokud Millicent… ach ne.
„Lisso, když jsi šla po obědě za Millie a Grace, co jedly?“
„Nevzpomínám si.“
„Mela s sebou Millie fialový váček?“
Lissa nakrčila čelo. „Myslím, že ano…“
„Zatracená ženská. Tvrdila, že si je s sebou nevzala.“
„Co v něm bylo?“
„Sušené fíky. Millie je miluje. Vždycky je milovala.“ Před několika lety jí ale začaly dělat paseku ve střevech. „Může trvat další hodinu, než se sem dostanou.“
Zmlkla, protože se vrátil Blonďák. Dvěma svým mužům podal provazy. „Tak ty jsi strážkyně,“ řekl Lisse. „Alespoň jsi pěkná na pohled.“
Bandita, který je přivedl do tábora, omluvně pokrčil rameny a chopil se Florenciných zápěstí. Ten, který spoutával Lissu, se tvářil samolibě. Florence si uvědomila, že je to stejný muž, který po Lisse pokukoval cestou.
„Tuhle bychom mohli zavřít u mě ve stanu, šéfe,“ navrhl. Tentokrát Lissa použila jiný manévr, zahákla mu nohu za kotník, chytila ho pod krkem a praštila s ním o zem. Než se stačil někdo pohnout, sebrala mu nůž a vykřikla: „Vyzývám vašeho velitele na souboj!“
Blonďák se rozesmál. „Chceš mě dostat tím žabikuchem?“
„Porazím tě jakoukoli zbraní, kterou si vybereš.“
„Dobrá.“ Luskl prsty a jeden z mužů mu podal nabitou kuš. „Nech si nůž. Já zůstanu u tohohle kotěte.“
Florence se vytrhla svému vězniteli. „Ach, pro všechno svaté.“ Kdysi by nakopla nejbližšího banditu do rozkroku, sebrala mu zbraň a bojovala po Lissině boku, dokud by se neosvobodily nebo nepadly.
Nyní se ale přikolébala k Lisse a vytrhla jí nůž z ruky. „Jestli se chceš nechat zabít, posluž si, pokud ale budeš takhle pokračovat, skončíme pod drnem pravděpodobně i já a Jacob.“ Lissa se nafoukla a několik banditů obdivně vykulilo oči. „Jen jsem…“
„Já vím,“ řekla tiše. „A vážím si toho. Jestli ale uděláš něco takového ještě jednou, praštím tě sama.“ Otočila se k Blonďákovi. „Musíš Lisse odpustit. Je umíněná. Ale nechce tě vyzvat.“
„To jsem si myslel.“ Blonďák se usmál a odložil kuš na zem. Florence mu úsměv opětovala. „Já ale jo.“
„Cože?“ zvolal půltucet lidí najednou. Florence je ignorovala a začala ze sebe shazovat deky a pláště. Vítr se do ní zakousl jako chladná ocel, ale ignorovala ho. Banditi užasle zírali, jak svléká vrstvy a vrstvy staré vlny a zašlé bavlny. Florence skončila, až když byla oblečená skoro stejně jako Lissa.
Zašlé prsní košíčky jí volně ležely na hrudi a smaragdově zelená bederní zástěrka by jí sklouzla z kostnatých boků, kdyby si minulý měsíc neutáhla opasek. Roztřepené žluté střapce ji lechtaly na stehnech. Její pokožka měla barvu pergamenu a jaterní skvrny na ní vystávaly jako inkoustové kaňky. Paže i nohy jí křižovaly tmavé žíly a bledé jizvy.
„To nemůžete myslet vážně,“ vykřikla Lissa. „To vám nemůžu dovolit.“
„Bojovala jsem s bandity už v dobách, kdy tvůj táta cucal cecík tvojí báby.“
„Zabije vás.“
Florenci si povzdychla. „Tohle léto mi bude sedmdesát. Tobě je kolik, šestnáct?“
„Osmnáct,“ prohlásila Lissa vzdorně.
„Osmnáct. Bohové tě chrání, děvče. Kdyby tě tenhle šašek zabil, připravil by tě o celý život. Když zabije mě…“ Pokrčila rameny. „Přijdu o několik let, kdy budu jíst kaši a shánět se po záchodcích.“
„To je šílené.“
„Sama jsi to řekla. Bylo pravděpodobnější, že mě zabijí, než že zachráním Jacoba. Nemůžeme si ale dovolit zaplatit Blonďákovo výkupné a já mám nejmíň co ztratit.“ Usmála se. „A nepřítel, který nemá co ztratit, je nejnebezpečnější.“
Florence ukázala holí na Blonďáka. „Tak se do toho dejme, než natáhnu brka stářím.“
„Ukázala jste, co ve vás je, stařeno. Vážím si vaší odvahy, ale…“
„Dobrá.“ Kulhavě zamířila ke stanům. „Osvobodím Jacoba. Jestli mě chceš zastavit, radši se do toho dej.“
Pokynul svým mužům. „Troyi, svaž ji a zavři ji k našemu rukojmí.“
Ukázalo se, že Troy je bandita v modré čapce, který je čekal u řeky. Florence ho dloubla hubeným prstem do hrudi. „Neopovažuj se. Já vyzvala je/jo. Styď se, že děláš jeho špinavou práci. Sedni si a počkej, až tu věc vyřeší jako chlap. Potom mě můžeš svázat.“
Smutně zavrtěla hlavou. „Co vlastně dělá kluk jako ty s takovou cháskou? Jsi mladý, zdravý, pohledný… Určitě ti připadalo romantické žít tady spolu s drsnými zálesáky.“ Troy zrudl. „Nejsou ale pro tebe. Najdi si milého chlapce a poctivou práci. Existují bezpečnější způsoby, jak si vydělat na živobytí, než tahat se s takovou špínou.“ Ukázala palcem na Blonďáka, který se už neusmíval. „To by stačilo,“ zasyčel.
Florence ho ignorovala. „A ty,“ otočila se k banditovi s holou hlavou a velkým znaménkem na tváři. „Vypadáš, jako by ses už týden nekoupal, a tvůj dech cítím až odsud. Nikdo si tě nebude vážit, když si nevážíš ani sám sebe, a už vůbec ne hezká holka jako tady Lissa. A pokud si neumíš zašít ty díry v plášti, prostě ho slož a nech ho tady. Na odchodu si ho vezmu. A očekávám, že mi za jeho vyspravení zaplatíš, rozumíš?“
Tupě kývl. Někteří bandité se zasmáli, Florence se už ale přesunula k dalšímu chlapci. Blonďák vyštěkl rozkaz a chlapec tasil meč.
„Dej to sem.“ Florence popadla zbraň za čepel a vyškubla mu ji z rukou. „To on ti dal tenhle kus šrotu?“
„Ano, madam.“
Přejela palcem po čepeli. „Jílec je uvolněný, meč děsivě vyvážený a nenabrousili ho přinejmenším od chvíle, co ses narodil. Taková zbraň ohrožuje spíš tebe než tvého protivníka, jasné?“
„Ano, madam.“
„Dobře. A teď, chtěj po tom skrblíkovi pořádný meč, a pokud ti ho nedá, vrať se zpátky k mámě. Jinak zemřeš dřív, než budeš dost starý na to, aby ses začal holit.“
Než se mohla pustit do dalšího bandity, Blonďák ji chytil za rameno a srazil ji na zem. Promrzlá půda byla tvrdá jako cihla.
„Co to s tebou je?“ vyštěkla Florence, jakmile popadla dech. „Plížit se zezadu ke staré ženské. Copak tě rodiče dobře nevychovali?“ Lidé v kruhu okolo začali bručet na souhlas.
„Ticho,“ zaječel Blonďák. „Nebudu s vámi bojovat, ale ani vám nedovolím, abyste takhle mluvila s mými lidmi.“
„Vezmu si Jacoba,“ prohlásila Florence pevně. Slyšela, jak se Lissa nervózně pohnula.
Blonďák se začal chechtat, až se za břicho popadal, a jeho smích se nesl lesem. „Líbíte se mi. Máte víc kuráže než všechny ostatní ženské, které jsem kdy poznal, a kdybyste byla o století mladší…“ Zavrtěl hlavou.
„Kdybych byla tak mladá, odevzdala bych tvoji hlavu vikomtovi jako trofej.“
Blonďák se pořád pochechtával. „Škoda, že už nejste mladá.“ Zvýšil hlas. „Zabijte ji.“
Několik banditů se doopravdy zvedlo. Florence si založila paže na hrudi a banditi se zastavili s napůl tasenými zbraněmi. „Jaká škoda. Co přijde teď? Začnete okrádat malé děti? Sednout, všichni.“
Nikdo nepromluvil. V dálce zakřičel jestřáb, znělo to jako smích. Banditi se pomalu posadili.
Florence se otočila k Blonďákovi. „Měl by sis najít jinou kariéru. Jsi příliš hloupý na to, abys velel banditům. Měl jsi mě zabít, jakmile jsem tě vyzvala. Teď už je příliš pozdě.“
„Opravdu?“ zavrčel. Ruka mu sjela k meči, najednou sebou ale překvapeně trhl. Dotkl se krku v místě, kde mu z kůže trčela tenká černá šipka.
„Opravdu.“
Ohrnul rty a tasil meč. První ranou přelomil Florence hůl, takže zavrávorala a upadla na zem. Ke drahé už se nedostal.
Lissa skočila před Florence, zakryla ji vlastním tělem a nakopla Blonďáka do hrudi. Odlétl dozadu a upustil meč. Lissa zbraň sebrala a zaujala obrannou pozici.
Blonďák se vyškrábal na nohy a vytáhl zahnutý nůž. Udělal krok, ale zastavil se, protože ho do břicha dloubl rozštípnutý konec Florenciny přelomené hole.
Ušklíbl se a chytil ji. Florence ho druhou půlkou praštila přes klouby na ruce, takže klopýtl a zavyl bolestí. Jeho křik ale slábl, jak jedy na šipce začaly účinkovat, a nakonec se zhroutil do sněhu.
Florence se překulila a zadívala se do lesa. Mezi stromy stála Grace a do tenké černé foukačky strkala další šipku.
„Konečně jste tady!“ zaječela Florence.
Millie se tvářila zahanbeně. Grace se jen zamračila a varovala ostatní bandity: „Další hovado, který se pokusí ublížit mojí matce, skončí s šipkou v oku.“
* * *
Jacob byl v pořádku, jen se styděl. Florence ho deset minut bovala za to, že byl tak neopatrný a nechal se chytit hrstkou banditů. Potom ho pevně objala, rychle ho políbila a poslala ho přihnat koně banditů.
A co se týkalo samotných banditů… Florence se rozhlédla. Víc než polovina se rozhodla doprovodit je zpátky do města. Někteří očividně nechtěli být poblíž, až se Blonďák probere. Ostatní se báli toho, co se stane, až dorazí stráž.
„Co budete dělat dál?“ zeptala se Lissa.
„Chceš říct co bude dělat Jacob?“ ozvala se Millie.
Lissa zrudla a odhrnula si vlasy z očí. Florence se jen usmála. Jen slepý by neviděl, jak po sobě ti dva pokukují. Už se vsadila s Millie o to, jak dlouho bude trvat, než Lissa odvleče toho chlapce do postele. Naklonila se ke strážkyni. „Pravda je, že Jacob začal mluvit o tom, že by vstoupil do stráže. Ten hloupý kluk se v životě nedotkl meče.“
„Jestli se nikdy ani nedotkl meče, tak proč…“
Florence na ni významně pohlédla a Lissa ještě víc zrudla. „Ach. No, mohla bych… hm. Mohla bych na něj dohlédnout. Chci říct, pokud by se pak Grace cítila líp.“
Millie se zachechtala. „Určitě by se cítila mnohem líp, kdyby věděla, že jsi s ním a pomáháš mu zvládnout jeho meč.“
„Žádný strach, drahá,“ uklidňovala ji Florence. „Grace má v plánu dohlédnout na Jacoba osobně. Celý den mluví o tom, že se zapíše na dalších deset let.“
„Ale je…“
„Příliš stará?“ doplnila Florence. „Grace Stínová duše umí trefit z foukačky na padesát kroků mouchu. Opravdu chceš tu větu dokončit?“
Zavrtěla hlavou. „Prostě se bojím, že by se jí mohlo něco stát.“
„Nic se jí nestane, pokud bude mít správného velitele.“ Florence se usmála a čekala, až to Lisse dojde.
Lissa vykulila oči. „Tím myslíte sebe! Ale…“
„Raději ani tuhle větu nedokonči, děvče. Navíc je to lepší než sedět u krbu, háčkovat ponožky a čekat na smrt. Millie, Grace a já postavíme stráž zpátky do latě.“
Lissina tvář se napjala. „To zní… hezky.“
Než mohla říct víc, Grace a Jacob se přiřítili na koních. Graciny šedé vlasy byly zvlhlé potem a vrásčitou tvář měla roztaženou v širokém úsměvu. „Pojď, matko! Dáme si závod na kopec!“ Aniž by počkala na odpověď, vyrazila.
Florence se otočila k Lisse a Millie. „Raději ji dohoňme, než si ublíží.“ Natáhla zkroucené prsty a švihla otěžemi. Kůň poskočil, zacloumal jí kostmi a ostatní se museli pustit za ní. Ráno ji budou děsivě bolet klouby, to na tom ale nebylo to nejhorší.
Za jízdy si pro sebe mumlala: „První, co po návratu ke stráži udělám, bude, že si pořídím sedlo, ve kterém si nebudu tak natřásat měchýř.“
Poprvé vydáno v antologii Turn the Other Chick (sest. EstherM. Friesner) v roce 2004
Přeložila Kateřina Niklová
