And now this possession
Becornes my one obsession
A drift in illusion
I’m sent into confusion…
(Judas Priest)
1.
Julie, Kýle, okamžitě prosím odejděte, dobře víte, že tohle je Dariovo sezení. Také si zaslouží soukromí. A no, tak je to správně. – Dobrá, Darie, co mi k tomu můžete říct?
K čemu, doktore?
K celé té události. Jak souvisí s vaší fixací na vás prožitek z minulosti?
Všechno jsem vám už pověděl, doktore. Nic nového už není.
2.
„Chceš si zahrát?“
Tak zněla ta nejlíbeznější slova v celém mém životě. Slova, kterými mě přivítala a vpustila do království své přítomnosti. Usmívala se zářivěji než kdokoli jiný, koho jsem ve svém životě spatřil. Nejistě jsem úsměv opětoval; ruce se mi potily, pod kůží jsem cítil mrazivě příjemné mravenčení, můj puls chtěl v tu chvíli pokořit snad veškeré rychlostní rekordy a bušení mého dvanáctiletého srdce jako by ohlašovalo brzký, neodkladný kolaps. Umřel štěstím, byli by říkali. Ale já v tu chvíli nemohl odtrhnout zrak od jejích tmavohnědých dětských očí, které odrážely záři západu slunce, když zcela automaticky rovnala na hrací ploše ty podivně se blyštící kameny.
K Hornímu jezera do hotelu Plaňek jsme jezdívali, co moje paměť sahá. Pro mě i pro mámu s tátou to bývala týdenní injekce přírodního prostředí za celý dlouhý rok. Sedm teplých srpnových dní jako stvořených k odpočinku v lesích a nevázanému koupání v příjemné, chladivé vodě. Pro mé rodiče však také přisypávání hořkého koření do stresové polévky. Pro oba dva ten jeden týden znamenal naprosté vytržení z únavného celoročního pracovního procesu a každý si představoval svou relaxaci odlišně. Otevřeně se přede mnou sice nehádali, nicméně k žádnému konstruktivnímu řešení svých problémů stejně nikdy nedospěli. A jejich večerní program nakonec skončil u činnosti s dovolenou související pramálo – u sledování televize.
Když tedy moji rodiče bez hnutí jediného obličejového svalu sledovali neutěšené zprávy tehdejšího nadprůměrně horkého léta na onom věhlasném kousku lidské technické vynalézavosti, já se vypravil na průzkum. Stal se z toho už téměř jakýsi můj soukromý rituál. Prolézt a prošmejdit každý kout hotelu Plaňek a zjistit, co a nakolik se za ten jeden rok změnilo. Tehdy mi už podobné chování začínalo připadat trapné a dětinské, ale stále v mezích normálu, na rozdíl od pozdějších bouřlivých let, kdy jsem dělal celou vědu z toho, že se mám vyplahočit byť jen do prvního patra.
Ve chvíli, kdy jsem se plížil vstupní halou, jsem ji spatřil. Běhala po trávníku na pozemcích přiléhajících k hotelu a já ji mohl pozorovat otevřenými dveřmi, které vháněly do budovy letní večerní vzduch. Viděl jsem, jak zkouší každý dřevěný průlez a tělocvičný sloupek podél volejbalového hřiště. I když se kolem pohybovaly skupinky dalších lidí, vyzařovala z ní jakási osamělost; jednotlivé atrakce ji po chvilce jedna po drahé omrzely a ona se vrátila k hrací podložce, kterou si někdy před mým příchodem rozložila na nízkou kamennou zídku vinoucí se celým areálem a oddělující přístupový chodník hotelu od travnatých pozemků. Tiše si pro sebe broukala jakousi melodii.
Tehdy jsem ji neviděl poprvé; zahlédl jsem ji už předtím u dveří do pokoje naproti tomu našemu, když jsme krátce po poledni do hotelu dorazili. Všiml jsem si jí hned. Mohlo jí být tak deset, byla zdravě štíhlá a hladkou tvář jí lemovaly na mikádo střižené hnědé vlasy. Moji rodiče jí nevěnovali sebemenší pozornost. Proč by také měli? Mít na očích jedno dítě je až příliš. Já ale zareagoval způsobem, jaký se na mladíka, který překročil dvanáctý rok svého života, sluší a patří. Nakazil jsem se. A večer, dole u vchodových dveří, u mě vypukla horečka.
Dodnes nevím, jak je možné, že jsem se vůbec vydal přímo k ní, když se mé tělo chovalo jakoby chycené v nějaké energetické bariéře. Nakonec jsem před ní nedokázal víc než tam jen stát a nejistě se šklebit.
A ona mě svými třemi sladkými slovy přizvala k spoluúčasti na hře.
Neodmítl jsem. Ani si nevzpomínám, po jak dlouhé době jsem se zeptal: „Jak se ta hra jmenuje?“ Hlas se mi třásl, ale ona to s jakousi taktností přecházela.
„Tohle je chronokatexe,“ odpověděla na mou přiškrcenou otázku.
Takové slovo jsem ještě nikdy v životě nezaslechl. Domníval jsem se proto, že jde o nějakou původní středoamerickou indiánskou hra, které byly v té době tolik populární. Znělo mi to tak. „Jak se to hraje?“ zněla má otázka číslo dvě, tentokrát o poznání jasnější.
„Je to jednoduché,“ odvětila a popsala mi pravidla. Z dnešního pohledu musím říct, že to byla vlastně docela komplikovaná hra, ale pro nás tehdy z nějakého důvodu nepředstavovala žádný problém. Hráli jsme ji s povznášející lehkostí, bez jediného přerušení. Byla jako zhmotněná radost. Průhledné hrací kameny mi připadaly, jako by se nepohnuly ani o jediný milimetr. Pouze jejich výplň – barevné obrazce – se přesouvaly z jednoho na druhý. Procházelo tím cosi magického.
Magický byl celý ten večerní čas. Už tehdy mi bylo naprosto jasné, že v lidském organismu probíhá spousta biochemických procesů nabuzujících příjemné pocity, zvlášť v přítomnosti opačného pohlaví. Po tomto večera jsem byl ale ochot –
ný navěky věřit v lásku jako v něco hmatatelného a zároveň nevysvětlitelného. Chiméru procházející námi všemi.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Darius,“ odpověděl jsem. „A ty?“
„Klia.“
O hodinu a půl později jsem v hotelové posteli usínal se jménem Klia na rtech a se třemi slovy, která mi stále zněla v uších.
„Chceš si zahrát?“
3.
Vzpomínáte si ještě, jak jsme mluvili o možnostech vaší léčby, Darie?
Samozřejmě, nejsem žádný sklerotik, doktore. A jednat se mnou jako s retardovaným taky nemusíte.
Jistě. Pak si ovšem určitě taky vzpomenete, že jste se rozhodl pro klasické komunikativní terapie s minimální medikamentní podporou.
Ano.
A také určitě víte, že další možnou alternativou byla komplexní rekonstrukce vašich neurosynaptických drah. Operace.
Ano.
Tak mi prosím v klidu řekněte, jak celá událost souvisí s prožitkem z doby, kdy vám bylo dvanáct let.
4.
Ve skutečnosti to ani žádná pláž nebyla.
Samozřejmě, že tomu všichni pláž říkali, ale prostě jen tak ze zvyku. Podstatou pláže je písek, nejlépe takový ten u moře. U Horního jezera jste mohli malý oblouk naplaveného písku nalézt také, po dvou krocích však přecházel v travnatou pokrývku; udusanou sice desítkami vodychtivých rekreantů, přesto ještě trávu. Pokud se v našem zaslouženém týdnu vyskytl byť jediný slunečný den, na pláž jsme vyrazili. Rodiče pokaždé rozložili širokou deku a celý den se na ní rozvalovali ve sladkém komatózním nicnedělání s grácií uvízlých vorvaňů. Pochopitelně mi ani za mák nešlo do hlavy, jak se může někdo na tak dlouhou dobu odevzdat slunci a líně se až do alelujá převalovat. To já musel třicet vteřin po našem příchodu vystartovat směr mělčina a nedbaje matčina volání, vklouznout do chladivých spárů vodního božstva. Udělal jsem několik neohrabaných temp s hlavou křečovitě zvednutou nad hladinou a vůbec mě netížil fakt, že voda není ošetřená chlorem ani že mi každou chvíli o nohu zavadí okolo plující ryba nebo pijavice. Bylo léto a na ničem jiném nezáleželo. Já si užíval a byl zamilovaný.
Rodiče o mé tajné lásce pochopitelně nic nevěděli. Nic jim do toho vlastně nebylo. Stejně by něco takového nikdy nemohli pochopit, tak jako já nechápal jejich problémy.
Klia také chodívala na pláž, společně se svou dospělou sestřenicí. V hotelu Plaňek nepobývala s rodiči, jak jsem si původně myslel, ale právě s ní. Pověděla mi to tehdy během naší magické hry s blyštivými kameny. Pro mě bylo tak trochu matoucí, že je něčí sestřenice už dospělá, v tomto případě dvacetiletá. V naší rodině byly všechny děti mých strýčků mladší, nanejvýš stejně staré jako já. Člověk se učí každým okamžikem.
Starší z obou dívek představovala střed mezi odpočinkovou filozofií mých rodičů a mou zálibou ve vodním dovádění. Dlouhé minuty dokázala ležet na pláži bez jediného pohnutí, aby pak ladným pohybem rozvířila hladinu a zaplavala si, přičemž si dávala velice dobrý pozor na reakce okolo se vyhřívajících mladých mužů, kteří jí pohledy vyjadřovali neskrývanou náklonnost. Ani jejich reakce mi příliš jasná nebyla. Vždyť Kliina sestřenice byla příliš stará a nezajímavá, i když tehdy mě mělo cosi uvnitř uvědomit o opaku. To cosi ovšem právě okupovala Klia.
Nikdy se nešla koupat. Vždycky si jakoby v nějakém rituálu stáhla ponožky a brodila se v jezerní mělčině na samé hranici vody a souše. Kráčela dlouhými, nedokonale ladnými kroky, jako kdyby přecházela po kladině. Občas se shýbla a cosi drobného vzala mezi palec a ukazováček a dlouhou dobu to zkoumala.
Později večer mi svůj nalezený poklad představila. Byly to obyčejné prapodivně tvarované oblázky, drobné mušle opuštěné svými měkkýšími obyvateli a průsvitné šupiny ryb. Prozradila mi, že až se vrátí domů – kde to je, jsem se nikdy neměl dozvědět – provleče jimi nit a bude mít nenahraditelný náhrdelník plný slušivých vzpomínek.
Když prošla podél celé pláže, otočila se a celou tu činnost započala znovu. Krok, krok, udržet rovnováhu, krok, teď menší, shýbnutí, krok.
Dělala, že mě nevidí, tak jak to dívky umějí, ale já dobře věděl, že o mně ví. Prostě chtěla udržet náš vztah jen mezi námi; sladké tajemství, které celý zážitek jen znásobuje.
Já však podobnou trpělivost v sobě nenosil. Pozoroval jsem ji celou dobu a nemohl z ní odtrhnout oči. Neustále jsem zíral jejím směrem: když jsem seděl na dece a vysoušely mě paprsky slunce a ručník a mé tělo se díky teplotnímu rozdílu vody a vzduchu klepalo; když jsem se s nadnesenou pýchou předváděl svým plaváním „až k támhleté bóji“ a pak se omámený úspěchem vracel zpět ke břehu.
Něco na obou dívkách – Klie a její sestřenici – bylo velmi podivné. Ale já, v tu chvíli zaslepený, nedokázal určit, co to je. Přišel jsem na to až mnohem později. Do jejich chování se promítalo cosi až příliš dospělého, cosi vyzrálého, duše starce v mladém těle.
Já jako každý mladý nemyslel na budoucnost. Užíval jsem dne a domníval se, že to tak potrvá donekonečna. Čas pro mě neexistoval, čas pro mě nebyl žádný rozměr.
Ony to měly jinak. Jako by každou chvíli prožívaly a vychutnávaly plnými doušky. Absorbovaly okamžik celou svou bytostí a nenechaly uniknout ani jedinému podnětu, jedinému zážitku. Radost z jedině chvíle, radost z maličkosti, nic komplikovanějšího. Jen život.
Toho odpoledne zářící slunce opisovalo svou línou dráhu až k širokému západu, zabírajícímu celý horizont, a jeho paprsky dávaly vyniknout Kliině siluetě. Věděl jsem, že v životě už nic nádhernějšího neuvidím.
5.
Povězte mi, Darie, proč se neustále vracíte k zážitku u Horního jezera?
Já se k němu nevracím, doktore. On se vrací ke mně. Úplně mě vtahuje. Stává se skutečností. Vracím se do minulosti.
Vaše mysl se vrací k okamžiku, kdy jste ji potkal…
Ne! Nerozumíte. Není to má mysl. Já žiju v minulosti, já se tam vracím. Fyzicky i mentálně. Není to žádná iluze. A je to čím dál častější. Nepotrvá dlouho a celé mě to pohltí.
Ale proč zrovna ten zážitek s Kliou?
Klia! Ona je klíčem ke všemu. To ona tvoří tu časovou smyčku, která se kolem mě čím dál pevněji stahuje. Už si ani na nic jiného pomalu nevzpomínám. Jako bych ani jinou minulost neměl. Jenže ona to ani minulost není. Je to přítomnost, a pokud mi nedokážete pomoci, bude to má jediná budoucnost. Doktore, musíte mi porozumět.
Omlouvám se, pokud jsem na vás hrubý, ale já se té události snažím rozumět. Co kdybyste na chvíli připustil, že ve vašem životě došlo k nějaké extrémní situaci, na kterou, jak říkáte, si již nepamatujete nebo pamatovat nechcete…
Pche! ‚
… a jako únik jste si vybral vzpomínku na dobu, kdy jste byl opravdu šťastný a bezstarostný.
Doktore… kdybych chtěl uniknout, jak tomu říkáte, určitě bych si nevybral nejhorší vzpomínku svého života
6.
Poslední večer pobytu.
Panika. Ostré svírání žaludku střídají záchvaty neskutečného štěstí.
Ani jeden z nás – ani já, ani Klia – nechtěl, aby ten týden skončil. Já ze svého přesvědčení, že kdybych byl od své nejdražší odloučený, málem zešílel. Pokud jsem měl mít nějakou představu o budoucnosti, musela v ní figurovat ona. Tehdy jsem připustil, že nějaká budoucnost vůbec je. Něco končilo; něco, o čem jsem se domníval, že bude nekonečně dlouhou dobou, mořem radosti, z něhož nejde dohlédnout na pevninu. Bál jsem se, že ji navždy ztratím, ale zároveň jsem ji měl u sebe. Byl to pro mě paradox, jakému jsem nikdy předtím nemusel čelit.
Klia zase jako by prožívala všechno až do nejposlednějšího okamžiku. Na budoucnost myslet nechtěla, jako by pro ni ani žádná neexistovala. Jistě. Co víc bych chtěl? Popírání skutečnosti desetiletou dívkou, která ráno při odjezdu řekne „Ahoj“ a vše je zapomenuto, vše je dohráno, skončilo to, musíš se probudit, skutečný svět čeká.
Myšlenky na ztrátu jsem odsunul do pozadí. Vždyť přece nic neztrácím, všechno mám, jsem šťastný víc než kdy předtím. Něco v nitru mi ovšem našeptávalo, že určité věci jsou jednoduše pomíjivé. Pohlédl jsem jí do očí a hledal v nich soucit. Ale ony se jen smály a já se musel smát s nimi.
„Chceš si zahrát?“ zeptal jsem se Klii a ukázal jsem na krabici s její hrou, kterou donesla stejně jako každý večer v podpaží.
Rozložila hrací desku a rozestavila kameny. Zase jsem se ponořil do toho magického opojení. Kameny jako by se přesouvaly samy. Jejich barevné výplně procházely takovými odstíny, že jsem ani netušil, že by podobné mohly vůbec existovat.
Já je ale plně nevnímal. Pozoroval jsem Kliu. Chtěl jsem ji vnímat plnými doušky, ale ona mi unikala za rozmazaný závoj, do očí se mi draly slzy. Velkej chlap brečí. Jaká hanba!
V ten moment se nad námi zatáhlo, jako by se z ničeho nic přihnala bouřka. Hrom ani blesk nebylo slyšet, respektive vidět, jen atmosféra změnila svůj letní nádech v něco mnohem tísnivějšího a hrozivějšího. Náhle jako by kolem nebyly lesy, jezero a hotel Plaňek, ale neutěšená měsíční krajina s temným nebem a deštěm popela.
Pohlédl jsem na Kliu. Ve tváři měla na drobný zlomek okamžiku strach; hrůzu z něčeho, co já nemohl pochopit.
„Špatný tah,“ pronesla a přenesla barvu v kameni na jiný. Rázem bylo všechno při starém. Žádná vize zkázy, po dešti z popela ani stopy. Jen já a dívka, která mi mizí před očima…
Potlačil jsem smutek a nechal mysl ovládnout rozumem. Tehdy i ona pozvedla oči a já v nich poprvé spatřil bolest. Bylo to tak nečekané, že mi to skoro až zastavilo srdce. Jako ledová ruka svírající osrdečník. Hleděli jsme si navzájem do očí a nedokázali přestat.
První polibek.
Její rty chutnaly medově, tak sladce. Cítil jsem nádech lesních malin, které v ten den musela někde ochutnat. Dokonalá kompozice ideálního zážitku.
„Nesmíme se rozdělit,“ vyhrkl jsem náhle. „Budeme si psát. A třeba se zase někde setkáme, třeba zase tady.“ Tak prosté možnosti, tak jednoduché. „Dám ti adresu.“
Chvíli na mě smutně hleděla, jako by v jejím nitru probíhal boj mezi vlastní vůlí a vnější nevyhnutelností. „Ne, to nejde,“ vynesla rozsudek.
„Aspoň e-mail, telefon…“ pokoušel jsem se. Byla neoblomná. Netušil jsem proč.
„Vracím se zpět,“ řekla na zdůvodněnou.
„Miluju tě,“ opáčil jsem.
„Jelení to možné,“ pronesla jako někdo, kdo si prošel čímsi děsivým, neskutečným. Člověk s extrémní zkušeností. „Jsme si tak vzdálení.“
Nerozuměl jsem.
Dodala: „Už jen to, že mě je deset a tobě čtyřicet sedm.“
7.
Proboha proč, doktore? Proč to řekla?
Co řekla, Dane?
To o tom věku. Děsí mě to. Pořád se tam vracím, ale nic nechápu. Mám strach!
Musí to souviset s tou nedávnou událostí. Já doufal, že mi ji objasníte vy. Ale zřejmě si na ni nevzpomínáte. Stejně jako na ostatní věci. Ale tohle je pozoruhodné…
Ksakru, co je pozoruhodné, doktore? Co se stalo? Co mi tajíte?
Netajím nic. Já netušil, že si nevzpomínáte. – Podařilo se vám před čtyřmi dny uprchnout odtud z ústavu.
Odtud?
Ano. Vaše terapie se nezdála být účinná. Nemůžeme vás vaší iluze minulosti zbavit.
To není iluze. Je to skutečnost!
Vracíte se tam čím dál častěji. Vždycky naprosto znehybníte, upadáte do podivného kómatu, nevnímáte realitu. Tentokrát se vám ale během vaší… fáze podařilo dostat se mimo budovu.
Kde jsem byl?
V hotelu Plaňek u Horního jezera. Našli vás, jak hovoříte s nějakou desetiletou dívkou, která vás nikdy předtím neviděla. To, o čem mluvíte, byl zřejmě jen úryvek z vašeho vzájemného rozhovoru.
To není možné! Já přesně vím, že to řekla Klia, když mi bylo dvanáct. Prožívám to neustále, s tím mi musíte pomoct!
To je zcela běžné, že současné události se mísí se vzpomínkami. Normálně bych to považoval i za obrat k lepšímu. Začínáte částečně vnímat realitu. Ne však za těchto okolností.
Jakých okolností.
Darie… Když jste opustil budovu, byly všechny dveře i okna zcela zajištěné. Nikdo vás neviděl odcházet. Navíc jste byl zamčený ve svém pokoji na izolaci.
Co tím chcete říct?
Že jste zmizel z uzamčené místnosti.
8.
Obloha se zatáhla už ten večer před odjezdem.
Tehdy jsem si ale stále vychutnával Kliinu přítomnost a počasí pro mě bylo jen prázdným pojmem. Před usnutím jsem stále jen musel myslet na její slova, která mi nedávala žádný smysl. Tehdy ale představovala jen zrnko písku v moři loučení, neměla žádnou substanci, jen znepokojivě visela ve vzduchu. Až později mne začala děsit. Plížila se mou myslí jako vzpomínkový had a útočila na mé skryté strachy, úzkosti a noční můry.
Už tehdy něco vyplouvalo na povrch. Já ale netušil, co se děje.
Druhý den se náš pokoj, stejně jako pokoje mnoha dalších, včetně toho, kde bydlela Klia se svou sestřenicí, nacházel v plném procesu balení. Náš dočasný útulný svět se měnil v původní sterilní místnost v odcizené budově.
I přes veškerý shon a pomoc rodičům jsem se pokoušel setkat se naposledy s Kliou. Ale jak už to bývá, když si člověk něco příliš přeje, nenachází k tomu tu pravou cestu. Nemohl jsem se toho rána Klii dopátrat. Věděl jsem, že tam stále ještě je. Slyšel jsem na chodbě její hlas. Když jsem se však po ní ohlédl, nebyla tam.
Kontrolní zvuk otevřených dveří našeho SUV jakoby odpočítával poslední vteřiny mého života, mého bezstarostného bytí. Stál jsem na parkovišti a mým nitrem otřásala frustrace, zatímco otec ještě vyřizoval nějaké formality.
Ocelově šedá obloha tentokrát do mé duše pronikala se vší depresivní parádou. Uhnízdila se tam, zakousla se a nechtěla pustit. Opět panika. Tentokrát se mě ale zmocnila jakási pseudoenergetická vlna; mé smysly se přetížily a chtěly se odpoutat. Okolí jsem vnímal jakoby za zrcadlem. Stejný pocit, jako když jsem poprvé spatřil Kliu. Dnešní jang k tehdejšímu jin. Čím vyšší vzestup do oblak, tím strmější pád.
Otec se vrátil a já se s koženou taškou usadil na zadní sedadlo. A pak jsem ji spatřil.
Stála kousek od hotelové zdi a dívala se na mě. Zatažená obloha způsobila, že zorničky měla doširoka roztažené a její pohled připomínal vchod do dvou hlubokých podmořských jeskyní, které mě svým vírem vtahovaly. Její obličej se ani na okamžik nepohnul, neobjevila se jediná grimasa.
Najednou jako by se kolem ní rozvinul nějaký nejasný stín. Okolí, podobně jako na ten okamžik včera večer, úplně ustoupilo do pozadí a všechno existovalo jen v nejasných obrysech. Obloha, stále šedá, působila zlověstně. Neměla v úmyslu už nikdy hostit příjemné letní slunce, jen ten zvláštní popelavý déšť, který se snášel na svět bez ničeho, jen s Kliou a její sestřenicí v jeho středu.
Motor naskočil.
Stíny, popelavý déšť a podivná cizí krajina zmizely.
Vzdaloval jsem se jí. Obrazně i doslova. A ten její pohled… Mizela z mého života rychlostí rozjíždějícího se auta. Pak… už byla pryč. Zmizela z mé reality.
Mé iracionální já říkalo, že tam je stále. Stačí zastavit a vrátit se. Něco můžeme vymyslet. Ale rozum říkal, že je pryč. Jako by zemřela, ztratila se, propadla se v neexistenci.
Jediným mým přáním bylo, aby se mi Klia vrátila.
A tentokrát se mi přání, k mému překvapení i hrůze, vyplnilo…
9.
Co to znamená, doktore?
To znamená Darie… že se naše terapie nezdařila. Vaše úniky z reality jsou čím dál častější navzdory všem našim očekáváním. A při posledním jste se dokonce stal ohrožením pro celou společnost.
Co… co jsem provedl?
Nic. Vůbec nic, ale jistě chápete, že si nemůžeme dovolit nechat pobíhat lidi ve vašem stavu po světě.
Ha‘ Vy máte strach, doktore. Nemáte tušení, jak jsem se odtud dostal. Velice mě mrzí, že já také ne. Nehodláte si připustit, že bych mohl mít pravdu, že by se mohlo se mnou dít něco jiného, než jste si umanul, něco, co se nehodí do vašich psychiatrických příruček.
Velmi se mýlíte, Darie. Jsem mnohem otevřenější zdánlivě nevysvětlitelným řešením než kterýkoli můj kolega Váš problém ale spočívá v mnohem prostším vysvětlení než v nečekaně užité katexi…
V čem?
V katexi. To je označení pro uvolnění psychické energie.
Katexe… Ano. Katexe! Chronokatexe! Doktore, o tom přece mluvila Klia Tak tehdy nazvala tu hru!
Ne, nenazvala, Darie.
Ale ano. Přece jsem vám to celé vyprávěl. Musíte si to pamatovat. Tehdy jsem jí nerozuměl, ale teď pomalu začínám. Byla to ta chronokatexe. Tav mé mysli vytvořila časovou smyčku. Kumulaci vzpomínek, které se mi vracejí. Proto fyzicky zůstávám v přítomnosti, ale mentálně se vracím do minulosti! A postupně, jak jsou mé fáze častější, se začíná projevovat i navenek. Něco se mi… nám všem… pokoušela sdělit, ale nenalezli jsme společnou řeč. Doktore, vy mi musíte pomoct, je to důležité. Už se tam nemůžu dál vracet.
Ne, Darie. Ona s vámi o žádné katexi nemluvila. To jste si ke své vzpomínce přidal až tady, když jste ten pojem uslyšel, možná teprve teď.
To přece není možné!
Ale je, Darie. Stejně jako déjá vu. Myslíte si, že se nějaký prožitek opakuje, ale ve skutečnosti pouze špatně komunikují vaše mozkové hemisféry. Vnímáte sice realitu, ale berete si z ní pouze ty prvky, kterými živíte svou iluzi.
Doktore, prosím. Ta událost pohlcuje mou mysl. Já musím zůstat tady a Kliinu zprávu rozluštit. Pomozte mi. Počítal jsem to: podle počtu mých fází se mé pobyty v současnosti zkracují. Vzpomínka mě nakonec pohltí úplně, když mi bude čtyňcet sedm let. To je to, co Klia myslela Tehdy se něco stane.
Darie, už to děláte zase. Upravujete si realitu. Neřekla to Klia ale ta dívka se kterou jste mluvil na vašem útěku.
Proč by to říkala doktore. Ani mě nezná A mně je tňcet devět.
Poslouchejte se chvíli. Stále víc se do toho zamotáváte.
Ne, doktore. Je to mnohem jasnější než dřív. Teď nesmím polevit, nesmím se tam vrátit. Musím zůstat tady. Něco se stane, když mi bude čtyřicet sedm. Něco, co ovlivní nás všechny. Něco děsivého. Pomozte! Společně všechny varujeme a… Doktore, ne! Nevolejte je sem!
Je mi líto, Darie. Ale nevidím jinou možnost než operaci.
Ne, to nepomůže. Jenom vymažete mou osobnost. Časová smyčka mě pohltí. Budu té vzpomínce čelit stále dokola navěky. Ale ono se to stane!
Ne, Darie, nic se nestane. Je to jen vaše iluze a vy se ji snažíte racionalizovat, abyste s ní mohl operovat i v reálném světě. – Pánové…
Ne, doktore, ať mě pustí, ne! Už to vím, vy patříte k nim!
K nim, Darie?
Ano, k těm, co to způsobí. Chcete, aby se to stalo. To kvůli vám budou lidé trpět. Kvůli vám!
Darie, já vám opravdu chci jen pomoci, nikomu neubližuji. – Sedativa
Proboha doktore, ne! Nedávejte mi sedativa, jen utlumí můj mozek. Urychlíte to. Pomozte mi ji najít. Pomozte mi najít dvouletou dívku se zvláštními schopnostmi. Určitě se už projevily. Dívku, která manipuluje s realitou. Proto jsem zmizel z izolace. Ne, já nechci sedativa. Jen mě vrátíte…
10.
„Chceš si zahrát?“
Tak zněla ta nejlíbeznější slova v celém mém životě.
