Můj milý se nevrátil z ciziny. Když nechám stranou citovou stránku věci, stejně mi zůstává nezaplacená půlka nájmu – včetně internetu, týví a té ukrajinské fešandy, co uklízí společné prostory, a dost možná i odvozu odpadků, které nezachutnaly bezdomovcům ani potkanům.
Ještěže jsem nešila ty svatební košile – zůstal by mi na krku balík ručně vypracovaných, patrně i vyšívaných lněných? bavlněných? košilek číslo čtyřicet čtyři.
Tedy, ne že by mě nenapadlo, že už třeba nežije. Jenže… nebyl čas na těžké myšlenky. Musela jsem zabrat, jednak abych se uživila a nemusela se stěhovat pod most, jednak abych pomohla dceři splácet půjčky – její milý se taky ztratil, byť ne v cizině, jen co přišel na to, že ženská je po dvou dětech kapku opotřebovaná.
Takže jsem se statečně pustila do překladu knihy, kterou nikdo z vybíravějších kolegů překladatelů nechtěl; scifárny s tunami technoblábolu. Problém je, že u toho normální člověk neví, co je výdobytek moderní vědy a co pustý výmysl.
Po nějaké době zoufalého mailování s kamarády matfyzáky a spol. jsem usoudila, že mi neodpovídají v mém rodném jazyce a že nutně potřebuju teplé lidské slovo. I vyrazila jsem za Profesorem.
Bydlel naproti, ve dvanáctém patře; to znamená, že jsem sice na jeho okna z balkonu viděla, ale vyvracela jsem si přitom krk. Krom toho na mě z kaňonu ulice padala klaustrofobie. A smutek. Jak to sakra žijeme? Nejradostnější věc na dohled jsou pestré metalízy aut, broučí krovky, které se ne a nerozevřou. To by byl bzukot, kdyby tihle brouci lítali, a těch vytlučených oken!
„Jen přijď,“ zahlaholil do telefonu, „a smiř se s tím, že ti budu říkat různými jmény, neboť křestní si nepamatuji a příjmení jsou proměnlivá.“
Začala jsem říkat díky, a kdy?, ale Profesor pokračoval: „Má knihovna je ti kdykoli k dispozici i s knihovníkem.“
Knihovna? „A počítač…?“
„Ten můj je protiva,“ pravil důstojně a připomněl mi teorii mužíčků, pohánějících veškeré stroje, jimž jsme my humanitní gymnazisté nerozuměli. Občas se nemůžu zbavit dojmu, že dnešní študáci a školáci je mají v tabletech a lákají je ke konverzaci poklepáním prstem. Já je mám hezky postaru v klávesnici a je fakt, že je občas pěkně proháním.
Cestou přes kaňon s rychle lezoucími brouky jsem si představovala Profesorovu knihovnu. Musí to být knihovnička. Knihovničička. Má stejnou garsonku jako naše sousedka, takovou trošku buclatější maringotku. Ale třeba si dělal legraci. Třeba mě nakonec usadí k protivovi počítači a pomůže mi s pátráním. Vždycky byl srandista a vždycky propagoval technické novinky, i ty praštěné. Není možná, že by se spokojil se starým dobrým papírem.
Mrkla jsem nahoru do šachty schodiště. Dvanáct pater. Tělocvik na zhubnutí. Měla bych vyběhat půl krajíčku chleba, co jsem si dopřála ke snídani, jenže to pak budu funět. Ne. Jsem tady pracovně, žádné sportování. Výtah.
A cink na zvonek se jménem Okoukal, žádné tituly. Otevřel a rozzářil se, včetně pleše ve výšce mých ramen. „Jen směle dál, Libuško!“ Od minule si nechal narůst dlouhý řídký vous, takže vypadal jako univerzální stařičký asijský mistr bojových umění z Hollywoodu.
Libušku jsem nekomentovala, za chvilku budu Helenka nebo Maruška, ale na našich vřelých vztazích to nic nezmění. Všechny jsme ho milovaly, v těch dávno ztracených letech na gymplu. Kromě fyziky a zlomků nás naučil, že u muže o výšce 160 a s nedostatkem vlasů může vše zachránit Osobnost.
Nabídl mi čaj, souhlasila jsem: „Ale bez čaje.“
Zvedl obočí a pokývl, aha, tak ty jsi tahleta. Říkala jsem to při každé návštěvě; bohužel naposled před čtyřmi lety, než jsem potkala Radka.
„To už je doba,“ podotkl Profesor a elegantně se otočil k barevným pikslám na vysoké úzké polici v kuchyňském koutu. Koutku. Koutečku. „Cyankáli? Arzén? Strychnin?“
„Hašiš, se špetkou opia,“ špitla jsem. „A muškátového květu.“
Zazubili jsme se na sebe. Naše obvyklá hra; nezapomněli jsme.
Pokynul mi do obývací části, k ošoupané pohovce pod oknem. Rozhlédla jsem se, všechno při starém, i knihovna. Odrážela se v zrcadle. Počkat, to tu nebylo. Totiž bylo, ale jen malé, teď vyrostlo a zabralo celou kratší stěnu maringotky, knihovna se v něm odrážela, řady knih opticky prodloužené, bezva efekt, skoro jako by se táhly do nekonečna…
Zamrkala jsem. Ten úhel nějak nesedí. Správně bych neměla přečíst tituly na hřbetech, leda pomocí dalšího zrcadla, které by písmena obrátilo zpátky. Chvilku mi trvalo, než mi konečně došlo podstatné: knihy za zrcadlem byly jiné než ty před ním.
Došla jsem až k němu. Jo. Knihovna prostě pokračovala. Natáhla jsem ruku, abych si sáhla na sklo, ale zarazila jsem se. Nebylo vůbec ošmatané. Žádné otisky. Žádné šmouhy. Když to porovnám s oknem, jen přibližně průhledným… (Pořádek je pro blby, inteligent zvládá chaos.)
Radši jsem zavřela oči, než jsem udělala váhavý krok. Nic se nestalo. Byla jsem v knihovně Profesora Okoukala a už mi bylo jasné, že tady najdu všechny knihy, které potřebuju, že se do nich začtu a strávím tady minimálně rok, jako to dítko, zapomenuté v jeskyni s pokladem.
Ohlédla jsem se na Profesora, který stál vedle pohovky, v každé ruce šálek s čajem, a zíral. Promluvili jsme oba najednou, takže jsme si nerozuměli. Pak udělal krok, podal mi šálek a potřásl hlavou.
„Vždycky jsi byla šikovná studentka, Jarmilko. Ani sis nemusela loknout mého čaje.“
„Čas tady utíká normálně?“ zeptala jsem se. Jo. Zázračný čaj. Hašiš nebo šalvěj divotvorná.
„Nezkoumal jsem to.“ Usmál se, trochu jako kapitán Nemo, trochu jako Cyrus Smith. „Nechci zbortit vlnu.“
Aha. „Kočka je mrtvá nebo Živá,“ zamumlala jsem. Škoda, že nevím, jak vypadal pan Schrödinger. Možná byl Profesorův prastrýc nebo tak něco.
Profesor postavil svůj čaj na stolek, čtenářský stolek s krásnou lampou, jejíž barevné stínítko ani trochu nekradlo světlo. Takový stolek tam – před zrcadlem – neměl. Podíval se na moji kabelku, utahanou prostornou věc na rameno, kam se vejde i několik knih, malá láhev vody a sušenky a pár dalších drobností.
Vykulil oči.
„Kabelka?“ Vrhl se po ní, já se instinktivně bránila: „Mám v ní tu knihu…“
„Vybuchne!“ vyhrkl. „Okamžitě…“ Vydechl. Nadechl. „Uf,“ řekl jiným, klidným hlasem. „Ty asi nenosíš zrcátko, viď, Bohuško?“
Zavrtěla jsem hlavou, Bohušku jsem nechala být, stejně jako předtím Jarmilku. Ochutnala jsem čaj, vonící po zakázaných bylinách. Tohohle vypít dva tři hrnky, jdeme se proletět mezi paneláky a budeme přitom dělat Bzzz, bzzz.
„Zrcadla tady bouchají.“ Profesor rozhodil rukama a udělal „Bum! Prásssk!“
Z nějakého důvodu mi to přišlo přirozené. Vytáhla jsem knihu a položila ji na stůl. Profesor ji láskyplně pohladil. „Znám. Ta je dobrá. Zaslouží si kvalitní překlad, a ty to dokážeš, Pavlínko.“
Nad Pavlínkou jsem se nepatrně ošklíbla, ale kolem nás bylo tolik vědění a před námi tolik práce!
Dali jsme se do toho. Knihy se brzy nevešly na stolek, vršily se na podlaze, v určité fázi sebou začaly listovat navzájem, jako by se překřikovaly. My se taky překřikovali. Profesor rozhazoval rukama jako Ital a záviděl mi, že si můžu vjet rukama do vlasů a symbolicky si je rvát zoufalstvím. Žili jsme v kvantovém světě a pili zázračný čaj. Chvílemi jsem skoro chápala, co chtěl básník – potažmo autor knihy – říci. Pak mi to uniklo v záplavě objevů. Cítila jsem, že se Vzdělávám.
Chytila jsem Profesorovi ruku, kterou se chystal škubat si vousy. „Nezničte si čínskou ozdobu.“
„A já pořád, kde jsem to okoukal,“ zamumlal.
Zachechtali jsme se, znělo to nakřáple. Čaj dopit, co dál? Žízeň je veliká, obě žízně, a nejvíc ta po vědění. Ochutnáte, a jste ztraceni.
„Uvařím…“ Rozhlédl se, kolem zjevně nebylo nic na uvaření. Musel se vrátit k vařiči v původní maringotce.
Obrátila jsem kabelku (spíš pytelku, když už) dnem vzhůru a vytřepala kromě kamínku pro štěstí, háčkované myši a spousty kapesníků, ulepených od jeleního loje, pár sáčků instantního jablečného nápoje. „Tohle se zalije vařící vodou. Tak dvě deci na sáček.“
Sebral sáčky a vydal se k vařiči.
Lehla jsem si na pohovku, která se tam právě teď objevila. Moc jsem nedávala pozor, hlavou se mi honily Hawkingovy vesmíry, provrtané červími dírami, a kruhový čas, ale zdálo se mi, že Profesor musí ujít celé kilometry, než se dostane před zrcadlo.
Knihovny bývají nekonečné. Znala jsem ten pocit.
Pak jsem asi usnula. Vedle mě seděl Radek a právě se mi chystal otřít nosem o nos, náš oblíbený pozdrav.
„Ahoj,“ řekla jsem slabým, tenkým hláskem. „Kdes byl?“
Pokrčil rameny. „Teď jsem tady.“ Dali jsme si pusu. Decentní pusu, ale někde blízko někdo významně zakašlal.
Podél regálů se tiše pohybovala drobná starší paní a pečlivě utírala prach. Ohlédla se na nás přes rameno, s přísným, leč vlídným úsměvem. Učitelka. Všechny kolem promění ve školní dítka.
„Tamhle někde za rohem bude ložnice,“ pokynula hlavou s úhledným šedobílým sestřihem. „Máte tam svačinku.“
Radek mi pomohl vstát a proměnit zdřevěnělé údy s mravenci zase v lidské, funkční končetiny. Šli jsme do ložnice. Svačina, no vážně, koláčky a kafe a jahody se šlehačkou a džus a další věci, které jsem moc nevnímala, protože se mi přece vrátil milý z ciziny.
Zapomněla jsem, kde jsem a proč tu jsem. Až když jsem se probudila, začal mě trápit kvantový čas a podobné nesmysly. Ale Radek zíval vedle mě. Něco na něm bylo jinak. Jo. Neměl svoje obvyklé ranní strniště.
„Čas,“ řekla jsem. „Musím zjistit, jestli tady plyne čas.“
Zasmál se, když jsem vyskočila jako srnka a zapotácela se (nízký tlak). „Něco si obleč. Ne že by si Profesor všiml… Ale jeho žena jo.“
Aha. V gymnazijních dobách byla paní Okoukalová jako manželka poručíka Colomba: nikdo ji nikdy neviděl. Možná jsem první ze třídy, kdo ji spatřil. Včera. Dnes. Teď.
Oblékli jsme se; ne, nejdřív jsme se umyli v koupelně, která se tu objevila. Nebo tady možná byla pořád. Nepřipadala jsem si špinavá a upocená, ačkoli bych po tom prohrabávání a listování včera (nebo dnes) měla být. Ani jsem neměla hlad. Bylo to divné, ale přísahala bych, že se mi to nezdá. Stejně jsem se štípla. Au.
Knihovna se zvětšila a zalidnila. Profesor diskutoval s vážnými pány a dámami v retro kostýmech, jeho žena nalévala čaj. Všichni se na nás usmáli, Profesor upřímně a zářivě, jeho paní úsporně, ostatní společnost zdvořile. Při představování jsem usoudila, že tahle parta vědců a géniů vyřeší všechny moje problémy – a nejen v téhle knize.
Už už jsem začala klást lačné otázky, když se Radek zahleděl na pána v obleku, jaké se nosily tak před třiceti lety, plus mínus. Pán přes brýle koukl na něj, podmračil se a zacouval do uličky mezi regály. Už se nevynořil.
„To byl profesor Pawliczek, mikrobiolog,“ šeptl mi Radek do ucha. „Dělal jsem s ním rozhovor, asi před pěti lety ve Vídni. To už byl nemocný, prakticky Umíral.“
Mluvil velmi tiše, přesto se však na nás upřely nesouhlasné pohledy.
„Já nevěděl, že je po smrti,“ pravil Profesor Okoukal omluvně a rozpačitě pokrčil rameny.
„A tak to má být,“ zahlaholil náhle mohutný muž s bujným knírem. „Neboť věda je nesmrtelná.“
Nastal čas na otázky, odpovědi, vysvětlování, debaty. Vědci kreslili do bloků, které přinesla paní Okoukalová, a všechno se zdálo tak jasné, zvlášť když mi ty složitější věci vyložili třikrát. Už dávno nešlo o vesmír nějakého spisovatele fantasmagorické hard sci-fi, teď šlo o celý vesmír Vědění. Nesmrtelného.
Pak jsem toho najednou měla dost. Můj mozek není stavěný na tolik informací. Potřebovala jsem si je utřepat. Prospat. Prosnít. Paměťové stopy se prý tvoří v nonREM spánku – nebo je to REM? Každopádně… kde je ta ložnice?
„Tam, co byla,“ řekl Radek a vedl mě chodbou mezi regály, která se zase o kus prodloužila, ale on trefil. Možná nějaký ten novinářský instinkt, však se musel vyznat v cizích zemích, na nepřátelském nebo přinejmenším nepřívětivém území, dokonce na bojištích…
Něco mě napadlo. Bojiště. Co se dělá na bojištích? Hm?
Jasně, bojuje, ale kromě toho, co se tam dělá ze všeho nejvíc?
Kéž by čas neplynul. Ne tady, když jsme zase spolu. Pryč, škaredá tušení, nechci nic vědět. Každý je pro mě živý, dokud nevím, že zemřel. Proto mám teď tolik ochotných poradců. Proto mám teď svého milého… Fakt?
Zalezli jsme si do hnízdečka pod deku a tiše se milovali, pomalu, mnohem pomaleji než včera – dneska? – v prodlouženém teď? A pak jsme spali a mně se skládaly a ukládaly v paměti informace; odpovědi, otázky, grafy a obrázky, zkrátka Vědění.
Bylo to fajn a po probuzení (ráno?) jsem zase neměla hlad. Jen žízeň z prachu a papíru všude kolem. Ale Profesor už vařil čaj a jeho žena nalévala vědcům kávu s mlékem a džus, rajčatový, jablečný nebo broskvový. Začínal den, ať už byl skutečný nebo ne, kdy se zase dozvím spoustu zajímavých věcí. Od toho tu přece jsme, abychom se ptali, ne?
„No jistě,“ zabručel Radek, který tu myšlenku znal a možná dokonce vymyslel sám. Chytili jsme se za ruce, usmáli se na sebe a vyrazili ke zdroji.
Pak se Profesor opařil čajem.
Vyjekl, třepal rukou a poskakoval. Všichni se na něj podívali, ale nikdo se nehnul z místa, ani jeho žena, nikdo se neodvážil do míst před zrcadlem.
Rozběhla jsem se k němu. Led, myslela jsem si, led na ruku a papírové ubrousky na koberec, jinak tam zůstane flek jako hrom. Vařič vypnout, konvici bezpečně postavit na odstavnou plotýnku…
Uprostřed té činnosti mi v kapse zavibroval mobil. Současně se protivně rozřinčel telefon na poličce pod věšákem, starodávný, s oblým sluchátkem ve vidlici a kruhovým číselníkem na vytáčení. Divže v té vidlici neposkakoval, jako to dělávají telefony v kreslených filmech.
Podívali jsme se na sebe, my dva před zrcadlem. A promluvili jsme oba najednou, takže jsme si nerozuměli.
„Neber ten mobil, Růženko.“ (Ach jé, Růženku ne!)
„Neberte ten telefon, Profesore.“
Oba jsme to vzali.
Oficiální hlas mi oznamoval, že našli mého milého, v cizině, daleko odtud. Našli jeho tělo, někde na bojišti. Hleděla jsem přitom do zrcadla, za zrcadlo, a viděla jsem, jak Radek s očima upřenýma na mě pomalu couvá mezi regály. Už se nevynoří.
Profesorovi vypadlo sluchátko z opařené ruky. Ohlédla jsem se na něj. Taky zíral za zrcadlo. Jeho žena pomalu odcházela chodbou a zmenšovala se mnohem rychleji než knihy kolem ní.
Pánové vědci u čtenářských stolků odkládali šálky a sklenice a tiše, beze spěchu a němě, pokývnutím brady, mávnutím ruky se loučili a jeden po druhém mizeli.
„Někdo zvandalizoval její hrob,“ řekl Profesor. „Rozbil desku a ukradl anděla, který na ní seděl.“ Slabounce se usmál. „Rodinný hrob, víš, Maruško. Taková… nepotřebná věc. Památka. Starožitnost.“
„Nevěděla jsem, že umřela.“ To, co teď ze mě chtělo přetéct slovy nebo slzami, nebyl soucit. Jen žal, hluboký žal.
„A mně se na to podařilo zapomenout,“ kývl a bezmyšlenkovitě si přejel kostkou ledu po zarudlé kůži na hřbetu ruky. „Zatracený telefon.“
„Zatracené telefony,“ přisvědčila jsem. Podívala jsem se na displej mobilu – za celou dobu tady mě to nenapadlo. Vycházelo mi, že jsem na návštěvě u Profesora asi deset minut. Nebo den a deset minut. Dva dny a deset minut.
Vrátila jsem se pro knihu a rozloučila se. S díky. Snad už vím, co jsem potřebovala.
„Tak… nashledanou, Vladěnko,“ otevřel mi dveře. „A zas někdy…“ Zarazil se. „Jak se doopravdy jmenuješ?“
„Nechtějte to vědět.“ V tom jsem náhodou měla jasno. „Až umřu, budeme si povídat za zrcadlem. Ve vaší knihovně. A to se vsaďte, že jí přibudou kilometry regálů, až tam přijdu.“
