Od samého počátku – ačkoli když přistoupíte na ohnutou vnitřní logiku našeho příběhu a uspořádáte události podle jiného než striktně chronologického hlediska, bude to asi zároveň i konec a prostředek – jsme neměli žádnou šanci zjistit, kdo z nás se stane vynálezcem cestování v čase: jestli to bude moje žena, nebo já. O fyziku, ať už teoretickou nebo aplikovanou, se nezajímal ani jeden z nás; neuměli bychom ani vyměnit elektrické rozvody k zásuvkám na stěnách nebo opravit rozbitý počítač. Co se týče naší základní životní výbavy, já jsem byl ten s větší představivostí a moje žena zase byla o něco praktičtější. Opravy v domácnosti zařizovala spíše ona a těžké věci jsem většinou zvedal já. Takhle to u nás chodilo. Ani jeden jsme nebudili dojem, že v nás dříme potenciál od základu přepsat zákony času a prostoru, a než jsme se dozvěděli, že přesně to je nám souzeno, nefigurovala taková položka na seznamu životních cílů ani u jednoho z nás.
Předtím, než jsme zjistili, že jeden nebo druhý jsme předurčeni cestování v čase vynalézt, moje žena k tomu konceptu přistupovala se znatelně větší nelibostí než já. Vždycky, když jsme spolu seděli na gauči a dívali se na pořad, ve kterém někdo cestoval do vlastní minulosti, aby se tam střetl se svým minulým já, a v důsledku tím buď změnil celý svůj životní příběh, anebo naopak potvrdil, že člověk svému osudu neujde, mně to pokaždé připadalo senzační, kdežto ona si vždycky stěžovala, že jí z toho třeští hlava. Neměla stavěnou hlavu na paradoxy. Kdykoli narazila na příběh, který se do sebe stáčel na principu Mobiovy pásky, škubla sebou a prohlásila, že cestování v čase je čirý nesmysl.
Zato od chvíle, co jsme zjistili, že jeden z nás bude muset cestování v čase vynalézt, jsme se téměř nepřestali hádat, kdo z nás dvou je pravděpodobnější kandidát. Bláhově jsem se před ní uřekl, že si myslím, že to budu já. Ona si to vyložila tak, že podle mě jsem z nás dvou já ten chytřejší. Možná, že se zlobila právem. Musel jsem se omluvit, že jsem se nad ni povyšoval, ale když jsem pak prohlásil, že tím vynálezcem bude asi ona, naštvala se znovu, protože takhle jako by nesla vinu za všechno, co se tím odstartovalo. Občas mě napadne, že kdybych měl fungující stroj času k dispozici teď, vrátil bych se nazpátek a varoval své minulé já, že vůbec nemá cenu, aby se do té hádky pouštělo, protože ať řekne co chce, stejně to bude špatně. Vzápětí mi ale dojde, že právě tohle přesvědčení, že má cenu babrat se ve vlastní minulosti a pokoušet se napravovat všechny ty drobné přehmaty i vážnější omyly, může za celý ten zvrácený způsob uvažování, který nám z našich současných životů – životů předtím, než vynalezneme cestování v čase – udělal peklo, spočívající v nekonečném přerušování.
Na jednom jsme se nicméně shodli: sice jsme oba dost bystří, ale ne zrovna géniové světového formátu, takže klíč k tajemství cestování v čase musí být poměrně jednoduchý. Musí spočívat v něčem, co se při zpětném pohledu jeví tak samozřejmé, že to všichni celou věčnost přehlíželi. Až jednou někoho, kdo se v myšlenkách zaobíral něčím úplně jiným, zčistajasna napadla souvislost, která do té doby nepřišla nikomu na mysl. Dotyčný se pak praštil do čela a zvolal „Heuréka!“ Takhle by se to klidně mohlo přihodit oběma z nás – nejsme žádní velcí myslitelé, ale čas od času oba voláme ‚heuréka‘. Možná, že v některých verzích budoucnosti na to přišla ona a v jiných zase já, a v ještě dalších verzích jsme se na tom podíleli společně – možná k tomu došlo během jedné z těch dlouhých jízd autem, kdy jsme zase byli na cestě k jejím nebo k mým rodičům a neexistovalo nic než dálnice a my.
Zdálo se, jako by to celé záviselo na tom, kde jsme v tu chvíli, kdy jsme cestování v čase vynalezli, byli a co jsme právě dělali – a některé naše budoucí verze, které se za námi přišly podívat, v nás dokonce budily dojem, jako by ten vynález jeden před druhým tajili. Každopádně dělali, co mohli, aby si před tím druhým udrželi náskok. Jedna verze mojí ženy, která přicestovala z budoucnosti vzdálené asi dvacet let, se u nás znenadání zjevila – uprostřed toho jejich příznačného poblikávání – ve chvíli, kdy byla moje současná žena sama doma a právě lezla po čtyřech po podlaze, jak se pokoušela vyštrachat náušnici, která se jí svezla z ucha, někam zapadla a nebyla k nalezení. Budoucí verze mojí ženy té současné prozradila, že ve svojí časové linii považovala náušnici dalších sedm měsíců za ztracenou, a i pak ji objevila jen naprostou náhodou. Celý trik spočíval v tom, vykládala budoucí verze mojí ženy, že náušnice nezapadla do žádné škvíry, jak se domnívá její současná verze, ale naprosto neodhadnutelně se odrazila úplně jiným směrem a hladce přistála na drátěné konstrukci sošky v rohu pokoje, kde zůstala viset. Bylo to jedno z těch neuvěřitelných míst, na jakém se taková neživá věcička jako náušnice nemůže ocitnout, ledaže by se o to pokoušela záměrně. Kdyby se do toho nevložila budoucí verze mojí ženy, moje současná žena by náušnici objevila až tehdy, když by na sošce od té doby už po padesáté utírala prach a poprvé by konečně vzala na vědomí to nápovědné cinknutí.
Nic z toho by vůbec nestálo za zmínku, kdybych byl v tu chvíli nevešel do dveří já. Když jsem před sebou uviděl dvě verze svojí ženy zabrané v hovoru, obě dvě jsem je pozdravil… načež ta z budoucnosti vyděšeně vykřikla a zmizela. Neměli jsme potuchy, proč by se mě tahle budoucí verze mojí ženy měla bát, a její kratičký výkřik mezi námi vytvářel nepříjemné napětí – ovšem jen do chvíle, než se po večeři pro změnu objevila moje verze z jakési budoucnosti, v níž si muži kolem krku věší celý prstenec kravat s pestrými vzory, takže jim pak vázanky visí zpod límce na břiše i na zádech. Tohle moje budoucí já nám poradilo, ať si s tím přestaneme lámat hlavu, protože ať už se nějaké moje nevychované budoucí já chystalo udělat jakoukoli hroznou pitomost, už se do toho mezitím vložila moje verze z ještě vzdálenější budoucnosti a stihla mu to vymluvit.
Bohužel však sotva tahle moje budoucí verze domluvila a zmizela, objevila se další budoucí verze mojí ženy, namířila na mě zářící krystalovou pistoli a mojí současné ženě suše doporučila, ať ho neposlouchá, protože „ten v tom jede taky“ a je „stejně nebezpečný jako ti ostatní“.
Pak se kolem nás začaly zhmotňovat nespočetné blikající budoucí verze nás obou a navzájem se ohrožovaly hotovým zbrojním arzenálem, který čítal i energetické zbraně, elektrické biče a šavle.
Tolik pro ilustraci; od té doby, co jsme se dozvěděli, že jednoho krásného dne jeden z nás vynalezne způsob, jak cestovat v čase, se u nás podobné scény odehrávají stokrát za den.
Brzy jsme přišli na to, že existuje jen jedna cesta, jak získat chvilku klidu, kdykoli nám to celé začalo přerůstat přes hlavu a zmatek vzniklý z toho, že jsme budoucí vynálezci cestování v čase, hrozil narůst do apokalyptických rozměrů. Bylo zapotřebí, abychom se opravdu důkladně soustředili a slíbili si, že jestli vůbec někdy cestování v čase vynalezneme, hned naše první cesta do minulosti povede nazpátek do toho momentu, a rozmluvíme si to. Už samotná hrozba, že by se to mohlo stát, pokaždé dokázala vymazat všechny ty budoucí časové linie, v nichž nás naše pozdější verze chodily navštěvovat, a my se jen dívali, jak se s blikáním rozplývají do neexistence. Samozřejmě že to nebylo žádné trvalé řešení, protože i když přestal existovat ten konkrétní okamžik, v němž se onen převratný vynález uskutečnil, nemohli jsme nijak zabránit, aby ta divoká myšlenka nenapadla jednoho nebo druhého z nás o týden, o den nebo i jen o hodinu později a celá éra cestování v čase tak nezačala nanovo. Někdy jsme se oba o překot klidili z místnosti, kde jsme právě položili časovanou bombu v podobě prohlášení „Tak a teď půjdu a vymažu všechny svoje časové linie, ve kterých mám cestování v čase vynalézt“, jen aby se pár vteřin nato objevila další nezvaná návštěva a zahalasila: „Nebojte, já se nezdržím. Jenom vám chci říct, že jste dobře udělali, protože s tamtěma se to už úplně vymklo kontrole.“
Ale samozřejmě, že být příštími vynálezci cestování v čase mělo i něco do sebe. Bylo báječné vědět, že se nikdy nemůžeme splést – že se nestane, abychom šli do kina na špatný film, koupili si knížku, kterou bychom nechtěli dočíst, vyrazili si do restaurace s mizernou obsluhou nebo zůstali vězet v dopravní zácpě, protože se vždycky včas objeví někdo, kdo nás varuje. Bylo fantastické mít k dispozici budoucí verzi sebe sama, která se zjeví těsně předtím, než svoji ženu naštvu nějakou netaktní poznámkou, a prohlásí: „Tohle bych ti fakt neradil před ní vyslovit.“ Bylo uklidňující mít k ruce blikající verzi svého budoucího já, která se v pravou chvíli objeví, aby podotkla: „Ten hrnek, co máš na stole, si posuň dál od kraje, jinak si to kafe vyliješ.“ A když se některá moje budoucí verze zhmotnila, aby mi z ruky vytrhla televizní ovladač s opovržlivým komentářem: „Tohle už jsem viděl, a stálo to za starou belu,“ sice mě to štvalo, ale nedalo se popřít, že je to užitečné.
Byly však i situace, kdy nás to doopravdy vytáčelo, takže jsme vztekle ječeli, že cestování v čase nikdy v životě nevynalezneme – zpravidla tehdy, když se naše budoucí verze začaly dohadovat, jestli je nebo není vhodná chvíle, abychom se spolu milovali. To třeba ležíme večer v posteli, tiskneme se k sobě tak, že z toho může, ale taky nemusí být něco víc – a vtom už slyšíme sérii známých lupnutí, jak se přemisťuje vzduch, oslepí nás záře zhmotňujících se návštěvníků a do toho už jedna budoucí verze mojí ženy volá: „Ne ne, dneska v noci ne, věřte nám, to není dobrý nápad,“ zatímco nějaká budoucí verze mě kontruje: „Je to lhářka, vůbec ji neposlouchejte.“ Načež k nám vpadne jiná budoucí verze mé ženy s divokým pohledem a sežehlou kšticí, takže vypadá, jako by zrovna vrazila prst do elektrické objímky, a křičí: „Ale houby, dělejte! Můj svět je v troskách! Musíte šoustat právě teď?“ A pak se jí za zády vynoří další verze mě, místo půlky obličeje má blyštivou stříbrnou masku a jedno oko předělané na laserový zaměřovač, a začne skandovat: „Anihilovat! Anihilovat!“ A to už začnou všichni hulákat jeden přes druhého, aby se přeřvali, a já a moje žena na ně společně ječíme, ať do prdele vypadnou z naší ložnice. Oni nám sborově odpoví, že už je toho v sázce příliš, a my se ženou křičíme, že pokud to záleží na nás dvou, tak nikdy žádné cestování v čase existovat nebude, a tím to skončí a oni se všichni rozplynou do nicoty. Na jeden dva okamžiky nastane zaražené ticho, a pak to znovu někde lupne a zabliká a před námi se zhmotní zbrusu nová verze mojí ženy, oděná do průsvitného hedvábí a s hlavou holou jako meloun, a oznámí nám, že ty verze budoucnosti, před nimiž nás právě varovali, jsme svojí pohotovou reakcí jen tak tak odvrátili, a hlavně ať teď ani jeden nejíme ředkvičky. A když zmizí, na jejím místě se objeví moje budoucí já v hodně pokročilém věku, na nose má brýle se skly tlustými jako dna půllitru, a ujistí nás, že příštích dvacet minut se můžeme oddávat něžnostem naprosto bez rizika, ale pokud bychom se rozvášnili později, způsobíme tím nějaké potíže v peruánské ekonomice. No ale řekněte, kdo by na to měl po tom všem ještě chuť?
Čas od času jsme se pokoušeli jim uniknout. Jednou jsme měli balík peněz v hotovosti, protože jsme šest týdnů za sebou vyhrávali první cenu v celostátní loterii. Každých čtrnáct dní jsme si spakovali věci na týden a vyrazili jsme na cestu. Jenže naše budoucí verze si pamatovaly každičký výlet, který jsme se rozhodli podniknout, a vůbec nepochybovaly, že i na cestě potřebujeme jejich pomoc, abychom se neodklonili od budoucností, které nám vybraly. Takže jsme zůstávali trčet v kolonách roztodivných vozidel, která bez výjimky pocházela z našich možných budoucností a zahrnovala všechno od nablýskaných vznášedel po těžce ozbrojená monstra sflikovaná z harampádí, jež zbylo po nukleární válce. Silnice před námi bývala ucpaná auty, z jejichž okének na nás pokřikovaly všechny možné verze našich budoucích já. A zdaleka tam nebyla jenom auta: potkávali jsme svoje budoucí verze jako jeskynní lidi v leopardích kožešinách, kteří se vozili na holých hřbetech apatosaurů, nebo jako zombické příšery, ztuhle se potácející k obzoru za vidinou lidského masa, anebo tak absurdně zmutované, že vypadaly jako obrovské hlavy svištící kolem nás na létajících talířích. Každých pět mil jsme museli zařvat: „Tak a dost! Žádné cestování v čase vynalézat nebudeme!“, jen abychom trochu vyčistili vozovku před sebou a mohli v klidu urazit alespoň pár mil, než se naše budoucí verze zase přemnoží. Nakonec jsme to stejně vždycky otočili a vrátili se domů, protože šance, že se na takovém výletu doopravdy někam dostaneme, klesly brzy téměř na nulu.
Jednou, a jenom jedinkrát, jsme to dotáhli tak daleko, že jsme se ubytovali v malém penzionu na nocleh se snídaní. Stál na břehu jezera, jehož hladina byla hladká jako zrcadlo, daleko od hluku velkoměsta i časových paradoxů: neměli tam telefon ani internet, ani žádné další hosty, a poprvé za celý náš život se všechno zdálo téměř dokonalé. Procházeli jsme se po břehu, drželi se za ruce a mlčeli, nebo jsme zůstali stát, když se slunce schovalo za stromy a přes klidnou vodní hladinu vrhlo na svět hrstku zlatavých pablesků. Žádní cestovatelé v čase nás neobtěžovali. Vypadalo to slibně, a tak jsme se vrátili do pokoje, zapálili oheň a se sklenkami šampaňského jsme se uvelebili u krbu. Notovali jsme si, jak je to báječné, že jsme konečně našli místo, kde spolu můžeme být o samotě, pak došlo na polibky a na něžnosti, a nakonec večer dospěl ke svému přirozenému vyústění – poprvé za celé týdny jsme se milovali beze spěchu a já si dával příjemně načas, a ani přetrvávající strach, že ta dokonalá chvíle vezme co nevidět za své, na tom nic nezměnil. Beztak jsme se totiž nemohli ubránit podezření, že jen co dospějeme do slastného finále, všude kolem nás se začnou ozývat známá lupnutí přesouvajícího se vzduchu a vzápětí se na nás ze všech stran pohrnou rady od našich navzájem se přeřvávajících budoucích já, která nám nutně potřebují oznámit, že bychom měli udělat tohle, a ne tamhleto. Ale cestovatelé v čase nás nechali na pokoji i později, když jsme se k sobě tulili jako dva spiklenci a z čiré radosti jsme se nemohli přestat chichotat. A potom moje žena vstala, aby si došla do koupelny, a tam uklouzla na koupelnové podložce, ošklivě narazila na okraj vany a zlomila si stehenní kost.
Od té chvíle jsme se už svých trapičů nezbavili. Nemocniční ošetřovna kvůli nim praskala ve švech; zabrali všechny židle, ve frontách po deseti se štosovali na chodbách a dokonce používali přísavky, aby se udrželi na stěnách. Takoví malinkatí, co pocházeli z nějaké verze budoucnosti, kde se lidé dovedou zmenšovat, se spolu prali o místo na opěrkách sedadel, případně nám lezli po hlavách, takže jsme se ošívali, jako bychom měli vši. To, že nezasáhli a nechali moji ženu, aby si zlomila nohu, jim připadalo jako časoměrný ekvivalent projevu nehynoucí lásky. „Vidíte?“ vyčítali nám. „Vidíte, do jakého svrabu se můžete dostat, když se do toho přestaneme plést?“ – „Chápete už, jak si můžete ublížit?“ – „Už je vám jasné, jak ztracení byste byli bez našich o tolik přesnějších informací?“ Proklínal jsem je a zas a znova jsem se zapřísahal, že cestování v čase nikdy v životě nevynaleznu, kterážto výhrůžka sice vždycky pomohla srazit jejich počet do zvládnutelných čísel, ale doopravdy se tím nikdy nic nevyřešilo. Moje žena se na mě podívala a zopakovala slova, která už předtím řekla přinejmenším tisíckrát a která, jak se dalo čekat, ještě přinejmenším tisíckrát zopakuje: „Jak já to cestování v čase nesnáším. Jak já to nesnáším. Nesnáším nesnáším nesnáším nesnáším nesnáším!“
Když jsem toho večera vyšel z nemocnice, zůstal jsem stát pod hvězdnou oblohou a oslovil jsem celé to nespočetno svých budoucích já, která bez nejmenší pochyby špicovala uši ze svých úkrytů, cestovních kapslí i domovů. Řekl jsem jim to takhle: „Poslouchejte. Tentokrát je mi jedno, co je v sázce. Je mi fuk, jaké pohromy na nás čekají. Nezajímá mě, co bych měl vědět, abych to mohl prozradit svému minulému já. Je mi fuk, že to ještě nikdy nezabralo, když jsem vám, lidi, říkal, ať jdete pryč. Tentokrát to myslím tak vážně, jako jsem ještě nikdy nic v životě nemyslel, ani když jsem svojí ženě vyznával lásku nebo když jsem ji žádal o ruku a tak. Tohle je pořád ještě život, který jsem si vybral, a jediným smyslem života je žít ho den po dni, vstupovat do jedné kapitoly za druhou tak, jak jsou psány. A jestli to bude znamenat, že mě třeba hned zítra stihne nějaká strašná katastrofa, no tak ať. Jestli to bude znamenat, že nevyhrajeme v příští loterii nebo se nestihneme včas odstěhovat z východního pobřeží, než se přes něj převalí obrovská vlna tsunami, tak ať. Ať se to stane. Ať se to stane tak. S vámi ale vůbec nestojí za to žít. Jestli si nás alespoň trochu vážíte, což jinak řečeno znamená: jestli si alespoň trochu vážíte sami sebe, pak vás pro smilování Boží prosím, prosím, prosím, buďto cestování v čase vůbec nevynalézejte, anebo si zajděte na Shakespeara, zahrajte si golf s trilobity nebo se třeba dívejte, jak Země spadne do Slunce, ale nás nechte kurva na pokoji.“
Už když jsem to vyslovoval, byl jsem ve skutečnosti přesvědčený, že tím to neskončí, jenže pak přes parkoviště zavál studený, prázdný poryv a já zjistil, že naplněný bázní a úžasem zvedám oči vzhůru, k vesmíru, který se začíná zavinovat zpátky do sebe. Kdysi jsem četl jednu povídku – nebyla o cestování v čase –, a ta končila tak, že vypravěč se díval na hvězdy, které s pomrkáváním zhasínaly přímo před jeho upřeným pohledem. A tady se teď dělo něco podobného, jenomže to bylo horší. Nešlo jen o to, že mizely hvězdy, ale že mizela i samotná představa hvězd, nezanikala jen fyzická tělesa, ale zároveň i celá fyzika, která jejich existenci umožňovala. Sklopil jsem pohled na svoje ruce. Vypadaly jako dvojrozměrná kresba rukou z učebnice anatomie, a šrafování, které jim dodávalo iluzi hloubky, z ní někdo gumoval rovnou před mýma očima. Vzdálené budovy se proměnily v pouhé nákresy hranolů a horizont se narovnal do přímé linky, jejíž konce se smršťovaly, jak se o závod sbíhaly do jediného bodu uprostřed. A co víc – cítil jsem, že stejný proces zplošťování postupuje i v mém nitru, a pochopil jsem, že ať už jsem cestování v čase vynalezl já, nebo moje žena, bylo to v nějakém ohledu klíčové pro existenci celého vesmíru – možná, že jedna z našich budoucích cest v čase měla vést do samotného okamžiku stvoření, a třeba ho dokonce měla teprve umožnit. Věděl jsem, že pokud svá slova nevezmu zpátky, odsoudím tak veškeré jsoucno k věčnému zapomnění. A musím přiznat, že po dobu několika vteřin, během kterých se vesmír pakoval jako nechtěná hračka, jsem si představoval, kolik by se tím vyřešilo problémů, a zmocnilo se mě silné pokušení nechat to tak. Nakonec ale zvítězil zdravý rozum, a já si povzdechl a řekl: „Tak dobrá, pro mě za mě si to cestování v čase vynalezte. A do té doby, než ho vynalezneme my, si nás můžete navštěvovat, jak budete chtít. Já vaši pomoc přivítám.“
Účinek byl tak velkolepý, jako kdybych byl řekl: „Budiž světlo.“ Vesmír se s hlasitým třesknutím zase rozvinul, a tentokrát v něm bylo o pár barev víc. To vám jenom tak připadá, že oranžovou jste kolem sebe vídali odjakživa. Kdepak, oranžová tu předtím nebyla. Proč by tu měla být barva, která s ničím neladí? Nebyla tu. Ale teď už je. Austrálie je taky nově přidaná; sice nemám ponětí, co jsme to s mojí ženou v některém okamžiku v prehistorii asi vyvedli, že z toho vznikla Austrálie, ale stalo se, a teď s tím musíme všichni žít.
Právě teď je moje žena venku, na nějaké pochůzce, kterou si posledních pět dní nemohla vyřídit, protože jí v tom bránila všelijaká hrůzostrašná varování z budoucích epoch. Já stojím na střeše a dívám se za ní – není těžké ji sledovat, kudy na své cestě městem prochází, podle všech těch proměn, jež se odehrávají v městské zástavbě: dvoupodlažní budovy se zničehonic mění v padesátipatrové věžáky, kde stály mrakodrapy, jsou rázem kouřící krátery, na obzoru rostou hřibovité mraky a hrozí, že celé velkoměsto bude vzápětí smeteno ze zemského povrchu, a v příští chvíli zmizí a místo nich se objeví špičky kovově lesklých věží. Moje žena je někde tam, uprostřed toho chaosu, a také její zevnějšek podléhá neustálým proměnám v závislosti na tom, jak její v čase cestující verze mění její minulá rozhodnutí: chvíli je z ní blondýna, potom bruneta, pak rusovláska, má tetování, má pokožku sluncem opálenou do ještěrčího lesku, je anorektická, obézní, zahalená kapucí, nahá, ochrnutá, vypadá jako gymnastka, pak jako zápasnice sumo, v jednu chvíli má rty tenké a v příští zduřelé botoxem, je oblečená do cárů a pak zas do kožešin, je šťastná, smutná, rozhněvaná, znuděná, na pokraji šílenství, pronásleduje ji tisíc koček nebo ji doprovází robotický osobní sluha; všechno se na ní každou vteřinu mění a přitom zároveň zůstává ve všem všudy sama sebou, jak za chůze bez ustání vykřikuje slova, která už se jí stala mantrou: „Jak já to cestování v čase nesnáším!“ Vím, že moje žena si přeje, aby tím vynálezcem byla nakonec ona, protože chce být z nás dvou ta chytřejší, ale také vím, že jedna její část za ten vynález vždycky dávala v skrytu duše vinu mně, protože je tak nepříjemný – a něco, co jí způsobuje tolik nepohodlí, si na sebe přece nemohla ušít úplně sama. Stejně tak dobře si uvědomuju, že jsem možná udělal obrovskou chybu, když jsem ji nechal jít ven samotnou, protože když nebudu s ní, abych sledoval všechny ty jednotlivé proměny, které mezitím prodělá, a když ona nebude po mém boku, aby se dívala, jakými odpovídajícími proměnami budu zároveň procházet já, nemáme žádnou záruku, že se navzájem poznáme, až se vrátí nazpátek.
Jedním jsem si ale jistý, a možná, že v tom nakonec tkví smysl celého našeho příběhu: ve všech svých vtěleních moje žena nesnáší cestování v čase a ve většině svých vtělení mě miluje; já ve všech svých vtěleních miluju ji. Nebylo zapotřebí hrozit mi neexistencí časoprostoru, abych si uvědomil, že to ona je středobodem vesmíru – věděl jsem to od toho dne, kdy jsme se potkali. I kdyby nám bylo dopřáno prožít jen jedinou časovou linii, bez možnosti ji změnit a bez záruky, že na nás čeká neskonale podivnější budoucnost, moje žena by mě stejně dokázala neustále překvapovat, uchvacovat mě nekonečnou rozmanitostí svých podob. Ona je tím, kdo mě přenáší z jednoho dne do druhého a díky komu mi dnešek i zítřek dávají smysl.
Nikdy bych nesebral odvahu říct jí to do očí, protože ona cestování v čase nesnáší a to přirovnání by ji nepotěšilo, ale to ona je mým strojem času, prostředkem, který mě přenesl z prázdné a nezáživné minulosti do budoucnosti, která je naplněná a útěšná. Nemůžu si připsat zásluhy za vynalezení své ženy, ale rozhodně žehnám těm tajemným silám, které ji stvořily.
Poprvé vydáno v online magazínu Lightspeed v září roku 2012
Přeložila Jitka Cardová
