Quhen thow art děd and laid in Layme
And Raggtre rut thi ribbis ar
Thow art than brocht to thi lang hayme
Than grett agayn warldis dignite.
Neznámý autor (kolem roku 1360)
- září 1978
Umisťuji tento zápis na začátek svého uspořádaného deníku z důvodů, které vyjdou najevo. Zbývá mi už jen velice málo času a jisté záležitosti si žádají stručné vysvětlení. Vrátil jsem se do chalupy ve Scarfellu, do kamenného domu, v němž jsem se narodil, a který byl vždy středobodem mého života. Jsem tady už několik let a konečně jsem připraven učinit, co je třeba. Je tu se mnou Edward Pottifer – správný, bohabojný muž – a on to bude, pouze on, kdo tento deník uzavře a rozhodne o jeho osudu.
Ta chvíle je velmi blízko. Opatřil jsem si zubařské kleště pro vykonání závěrečné části rituálu. Pottifer se mi podíval do úst – svou intimností to pro něj byl očividně znepokojivý zážitek –, takže ví, které zuby vytrhnout a které nechat. Zabručel po té prohlídce, že je zvyklejší vytahovat tmy růží z prstů než stoličky z úst. Zeptal se mě, jestli si ty zuby může nechat jako suvenýry, a já jsem odpověděl, že ano, ale má na ně dávat dobrý pozor.
Nedokážu se tvářit, že nemám strach. Deník svého života jsem podrobil kritické redakci. Odstranil jsem všechno, co nemá silnou vazbu na můj objev. Zmizelo mnoho cest do cizích krajů a četné popisy nepodstatných zjištění a podivných setkání. Ani Pottifer nebude vědět, kde jsou. Následujícím generacím ponechávám pouze toto holé líčení v Pottiferovým umaštěných a hlínou ušpiněných rukou.
Suďte mou práci podle tohoto líčení, nebo suďte mé duševní zdraví. Až se to stane, budu si jistý jedinou věcí: že v podobě, jakou získám, pro mne žádný soud nebude nic znamenat. Odejdu, všechno zanechám za sebou a nebudu se ohlížet.
Čas byl ke scarfellské chalupě milosrdnější, než možná zasluhuje. Po většinu své existence to bylo opuštěné místo, zanedbaná svatyně. Když jsem se tam konečně vrátil, roky po matčině smrti, dřevo bylo trouchnivé, vnitřní vybavení vzalo za své, ale tlusté lepenicové zdi – dvě stopy poctivého yorkshirského kamene – se ukázaly být pro zuřivé severní větry příliš pevné. Dům byl s obtížemi zrenovován, ale vzácný kamenný překlad nade dveřmi – počátek mého hledání – naštěstí zůstal nedotčený a nepoškozený. Dům mého dětství se stal dvacet let po mém odchodu znovu obyvatelným.
Z maličké pracovny, kde píšu, se otevírá stejně tajemný a úchvatný výhled do Scardale jako vždycky. Klikatící se údolí je tiché místo, jehož strmé srázy narušují monolitické černé skály a zakrslé stromy vyrůstající ze zelené trávy pod ostrými, větrem určenými úhly. Nejsou Zde žádná obydlí, žádná pole. Jediným, co se hýbe, je šedivé plynutí stínu mraků a záblesky slunce v potůčku. V dáli, na odlehlém konci údolí, stojí věž kostela: místo, které mi nic neříká.
A pochopitelně – toto vše je vidět přes větve stromu. Trnatce. Toho strašlivého stromu.
Roste rychle. Vypadá to, jako by se každý den vysoukal ze země o kousek výš, natáhl se o jeden dva palce k bouřlivému nebi, zápasil o život. Jeho kořeny zabraly větší díl pozemku kolem chalupy a pevněji se uchytily ve zdi z nasucho kladených kamenů na konci zahrady. Vypadá to, jako by se jí držel, jak balancuje nad strmým svahem do údolí. Působí to velice hrozivě, jako by své tvrdé, sukovité tělo roztahoval do šířky a chystal se chňapnout po všem živém, co jde kolem.
Střeží vstup do údolí. Je to vzácný exemplář, ani hloh ani trnka, ale nějaká stará forma rostlinného života, která má exotičtější dějiny než slavný glastonburský hloh. Má tmy dokonce i na kořenech. Samotné kořeny se táhnou daleko pod zemí jako u plané růže a vyhánějí šlahouny v kruhu kolem pokrouceného kmene: tisíc bodců, které vytvořily kolem kmene palisádu a trčí několik palců nad zem. Neviděl jsem, že by se drobnými bobulkami, které na něm dozrávají v období zimního slunovratu, živil nějaký pták. V létě kůra vydává strašlivý zápach. Přiblížení se ke stromu vyvolává pocit závrati. Když se nějaký trn ulomí, po několika minutách se stočí, jako by to byl maličký živý tvor.
Jak jsem ten strom jako dítě nenáviděl. Jak ho nenáviděla moje matka! Jediné, co nám zabránilo v jeho likvidaci, byla obrovitost takového úkolu, neboť se o to již dříve pokusili jiní a zjistilo se, že je třeba ze země odstranit každičký kousek kořenů, aby nevyrostl znovu. A když jsem jako mladý muž ze scarfellské chalupy odešel, krátce poté jsem začal být rád, že se ten strom dovede tak bránit – a zatoužil jsem spatřit jeho tmy znovu.
* * *
Ale abych odněkud začal, tím, co mě uchvátilo, byl právě zmíněný kamenný překlad: podivná deska nade dveřmi s téměř neznatelnými, neznámými znaky. Poprvé jsem si jich povšiml, když mi bylo deset, a představoval jsem si, že mezi těmi symboly rozeznávám písmena. Když mi bylo sedmnáct a vrátil jsem se do chalupy na prázdniny z internátní školy, poprvé jsem zaznamenal, že se jedná o klínové písmo, klínovité znaky využívané pradávnými jazyky Šumem a Babylonu.
Pokusil jsem se je přeložit, ale samozřejmé se mi to nepodařilo. Určitě mě napadlo obrátit se na Britské muzeum – můj strýc Alexander v té ctihodné instituci koneckonců dlouhá léta pracoval – ale dny byly tenkrát nabité a já byl netrpělivý mladík. Studium bylo náročné. Měl jsem se stát archeologem, který bude pokračovat v rodinné tradici, a nepochybně jsem si představoval, že v budoucnu se na odhalení významu toho sumerského textu najde času dost.
V té době jsem věděl o svém předkovi Williamu Alexandrovi jenom to, že to byl prastrýc z otcovy strany, který postavil chalupu v údolích v roce 1880, bezprostředně po návratu ze Středního Východu. Podrobnosti toho, co v biblických krajích dělal, byly obestřeny tajemstvím, ale věděl jsem, že tam strávil mnoho let a že byl při nějakém arabském povstání postřelen do zad. Utrpěné zranění přežil.
Existuje historka předávaná generacemi, kterou mi vyprávěla matka. Detaily se při převyprávěních rozostřily, ale týká se toho, jak William Alexander přišel do Scarfellu a přivedl si mohutného černobílého shirského koně, který táhl pivovarský valník. Na valníku byly kameny, se kterými chtěl na získaném pozemku začít stavět scarfellskou chalupu. Prošel celou vesnicí, aniž by s kýmkoli prohodil jediné slovo, pomalu vyvedl koně s vozem prudkým stoupáním na okraj údolí, chopil se rýče, vykopal díru a vyplnil ji suchým dřevem. Dřevo zapálil a oheň nechal hořet čtyři dny. Po celou tu dobu zůstal venku, buď hleděl do údolí, nebo se staral o oheň. Nejedl. Nepil. V té době tam žádný strom nebyl. Když oheň konečně dohořel, zaplatil všem mužům ve vesnici několik šilinků, aby mu pomohli postavit malý kamenný domek. Jeden z kamenů, které se měly použít – tak jim to řekl – byl rodinný náhrobek, na němž byla ještě vidět téměř zahlazená písmena. Byl zasazen jako překlad do dveří.
No ovšem, náhrobní kámen! Písmena, která do toho šedivého obelisku někdo vyryl, tam byla čtyři tisíce let, a jeho hodnota byla nevyčíslitelná. Obelisk, přivázaný k palubě nákladní lodi, proplul Středozemní moře, Gibraltarskou úžinu a Biskajský záliv a dorazil do Anglie (čirou náhodou) v době, kdy se očekával příjezd Kleopatřiny jehly. Zmatení celníci jej blahovolně propustili, neboť se domnívali, že patří k mnohem většímu egyptskému obelisku.
To je tedy vše, co považuji za potřebné říct. Dodám jen, že tři roky po vystavění chalupy si místní obyvatelé všimli stromu neobvyklého tvaru vyrůstajícího z jámy, v níž tenkrát v noci planul oheň. Strom rostl mimořádně rychle; objevil se během několika krátkých zimních měsíců.
Zbytek líčení je převzat z mého deníku. Suďte mě podle něj. Suďte mé duševní zdraví. Je mnoho otázek, k nimž jako by se nedostávalo odpovědí. Kdo nebo co mě po ta léta vedlo k informacím, které byly do té doby skryty? Že by strýcův duch? Duch něčeho mnohem staršího? Nebo dokonce duch samotného stromu? Ale jaké by mohl mít motivy? Náhod je příliš mnoho, než aby tady nepůsobila nějaká božská, nadpřirozená síla. Ale kdo to byl? A odpověď možná zní: vůbec žádná osoba, ale síla osudu, kterou v našem jazyce neumíme pojmenovat.
- srpna 1958
Jsem v Tel Enkiši už čtyři dny a jsem otrávený z toho, jak mě profesor Legmeshu odmítá vpustit do prostoru vykopávek. Je však jasné, že na světlo vychází skutečně úžasný objev.
Zdá se, že Tel Enkiš je místem, kde stál raně Sumerský chrám boha ze čtyř částí nebo poloboha, který má mnoho společných atributů s Gilgamešem. Z malého města Mikta, které je míli daleko, není vidět o mnoho víc než trvalý oblak prachu nad nízkými, vyprahlými kopci, a souvislý proud otlučených náklaďáků a kár, které pendlují mezi výsypkou a vlastními vykopávkami. Vše nasvědčuje tomu, že se děje něco opravdu velkého. Iráčtí úředníci jsou tady přítomni v hojném počtu. Také děti z oblasti se do Tel Enkiše shlukly z okruhu mnoha mil. Žebrají, obtěžují, dožadují se práce na tom, čemu se začalo říkat „Velká hrobka.“ Nevědí, že já sám nemám jako návštěvník žádnou pravomoc.
- srpna 1958
Konečně jsem se dostal na vykopávky. Viděl jsem svatyni, kterou před osmdesáti lety odkryl William Alexander. Ještě nikdy v životě na mě tak nezapůsobila přítomnost monumentální minulosti ve zchátralých ruinách současnosti.
Mé zoufalé vzkazy byly dnes ráno v osm konečně vyslyšeny. Zdá se, že Legmeshu si mne teprve teď dal do souvislosti s Williamem Alexandrem. V poledne pro mne přijel zaprášený britský Wolseley. Ukázalo se, že žena ve středních letech, která jej řídila, je Legmeshuova americká manželka. Zeptala se mě: „Přivezl jste ten kámen?“ a rozhlédla se po mém pokojíku, jako bych ho mohl schovávat pod šatníkem nebo tak něco. Rozzlobila se, když jsem vysvětlil, že jsem přivezl pouze svůj přepis znaků z kamene ohlazeného větrem a dalšími povětrnostními vlivy. Zeptala se, kde se kámen momentálně nachází, a já jsem jí odmítl odpovědět.
„Pojďte se mnou,“ vyštěkla a odešla k autu. Tlačícími se davy jsme se loudali mlčky. Za nejbližším stoupáním jsme projeli plotem z ostnatého drátu a kontrolními stanovišti, která nebyla nepodobná těm, jaká se dají najít ve vojenských táborech. Iráčtí hlídači do vozidla nahlédli, ale když spatřili doktorku Legmeshuovou, mávli na nás, abychom jeli dál. Ve vzduchu bylo cítit značnou nervozitu. Všichni vypadali napjatě a vzrušeně.
Lokalita samotná je kráter v tělu, pahorku, na němž byla svatyně vybudována, než na něm přibyly další generace vepřovicových budov. V souladu s trendem, který zavedl nechvalně známý archeolog Woolley, byla svrchní vrstva tělu odpálena pomocí trhavin, aby se odkryly pozůstatky civilizace, jež tam vzkvétala ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Takto vandalský nebyl Legmeshu, nýbrž můj předek, Alexander.
Zatímco jsem se pásl očima po nádherně zachovalé budově, žena netrpělivě čekala. Řekla mi, že svatyně pochází z období spojovaného s králem Gilgamešem. Byla postavena z očištěných vepřovic, které byly překryty nepromokavým pláštěm z pálených cihel zasazovaných do živice.
„Kde byl ten Alexandrův kámen původně?“ zeptal jsem se a ona ukázala doprostřed zřícenin. „Vytvořili megalitickou stavbu přímo v srdci svatyně. Kámen, který váš příbuzný ukradl, byl vazák. Proto jej musíte vrátit. Nemůžeme dopustit…“ Větu nedokončila a střelila po mně zlostným pohledem. Jestli se chystala vyslovit nějakou výhrůžku, rozmyslela si to.
Na základě jejího přístupu jsem od doktora Legmeshua očekával jen to nejhorší, ale s potěšením mohu konstatovat, že snad ani nemohl být kouzelnější. Zastihl jsem ho ve stanu, jak hloubá nad nápisy překreslenými na papír. Opíral se o velkou kamennou desku, a když jsem se podíval pozorněji, zjistil jsem, že je totožná s překladem ze scarfellské chalupy.
Cesta, kterou jsem absolvoval, abych ho našel, ho fascinovala. Irácká vláda před pěti lety oficiálně požádala britskou vládu, aby se „kámen z Tel Enkiše“ vrátil na své původní místo. Na rozdíl od Elginových mramorů, na jejichž ochraňování si Britské muzeum dělalo právo, o kamenu z Tel Enkiše žádný londýnský úředník nikdy nic neslyšel.
Spor se několik let odbýval v podobném duchu, než si jej nakonec povšiml tisk. Mou pozornost upoutala fotografie jednoho z ostatních telenkišských kamenů a související titulek: KDE JE ALEXANDRŮV KÁMEN? Nějaký zapálený novinář zřejmě došel ve svém bádání tak daleko, že si dal dvě a dvě dohromady.
Muzeum v té době konstatovalo, že kámen odstranil profesor Alexander, který, pokud jim bylo známo, se po návratu ze Středního Východu na konci 90. let 19. století uchýlil do ústraní na neznámém místě. Irácká vláda samozřejmě ničemu takovému nevěřila a domnívala se, že Britské muzeum nechalo kámen ukrýt. Vztahy mezi oběma zeměmi na několik následujících let ochladly.
Řekl jsem Legmeshuovi, že kámen leží v lomu, jehož polohu oznámím muzeu po svém návratu do Spojeného království. Akceptoval to.
Dopátrat se toho, co se před těmi osmdesáti lety skutečně stalo, je obtížné. Alexander na lokalitě pracoval s Legmeshuovým přímým pradědečkem. Oba muži byli dobří přátelé a překvapivý objev megalitů v srdci svatyně z vepřovic učinili společně. Jednalo se o osm vertikálně osazených kamenů tvořících kruh. Přes vršky jim ležely čtyři kameny. Jakési miniaturní Stonehenge. A uprostřed byly čtyři oltáře, tři zasvěcené známým bohům a jeden… jeden, který se vzpíral vysvětlení.
„Po těch oltářích nezůstalo ani památky,“ řekl mi Legmeshu nad čajem. „Ale pradědečkovy poznámky jsou naprosto jasné. Tři oltáře vyjadřovaly tři fáze boha lovu: mladík, král a moudrý stařec. Ale komu byl zasvěcen čtvrtý oltář…?“ Pokrčil rameny. „Že by bohyni? Nebo znovuzrozenému králi? Můj příbuzný po sobě zanechal pouze spekulace.“
V průběhu prvních vykopávek došlo k názorovému střetu, který vyústil v potyčku a smrt. Kromě toho, co jsem napsal tady, záznamy mlčí, až na lidovou tradici předávanou obyvateli Scarfellu v souvislosti se stromem, který vyrostl za jednu zimu – černý, hrozivě vyhlížející trnitý strom.
Legmeshu popadl mou kopii scarfellského nápisu. Očima přejel po znacích, klínovém písmu, které mu připadalo stejně známé jako mně normální abeceda. „To není všechno,“ prohlásil po chvíli. Krátce předtím jsem si uvědomil, že čtvrtá plocha kamene, na níž spočívají cihly mezi dveřmi a stropem, má na sobě rovněž znaky, stejně jako ostatní tři. Samozřejmě se nedaly přečíst bez poboření chalupy, což jsem v té době nebyl ochoten udělat. Řekl jsem Legmeshuovi, že čtvrtá strana byla dlouho vystavena toxickému ovzduší průmyslového města v severní Anglii a znaky na ní prakticky zanikly.
Chvíli to vypadalo, jako by byl vzteky bez sebe. „Takový vandalismus, taková hloupost, nechat kámen na takovém místě. Musí se vrátit! Musí být zachráněn!“
„Samozřejmě,“ pokývl jsem. „Mám v úmyslu to po návratu do Anglie udělat. Sám jsem kámen lokalizoval teprve nedávno, po letech studia prastrýcových poznámek…“
Zdálo se, že ho to uchlácholilo. Nemám však v úmyslu polohu kamene vyzradit. A nestydím se za to. Moje starost o ten kámen hraničí s posedlostí… a stejně to cítím vůči domu a v dospělém věku také vůči stromu. Jsou nějakým způsobem propojené skrze mého prastrýce a odstranit cokoli z toho by bylo jako rozbít Rosettskou desku těžkým kladivem.
Vypadalo to, že Legmeshu dospěl k náhlému závěru. „Pojďte za mnou,“ pravil a odvedl mě na vykopávky jako takové. Nakonec jsme došli k široké plachtě, jež zakrývala střed chrámu.
Byl to prostor s mystickou energií. Cítil jsem přítomnost neviditelné síly. Měla na mne okamžitý a přetrvávající účinek. Začal jsem se třást. Dokonce i teď, kdy píšu tyto řádky – o několik hodin později – mám nejistou ruku. Když jsem tam stál, ocitl jsem se v dávné minulosti. Vlasy mi pročísly prsty času; do tváře mi zlehka zavanul dech smrti. Zvuky, pachy, doteky… a nesmírná, bázeň probouzející bytost, která mne tiše pozorovala.
Legmeshu jako by nic z toho nevnímal.
Zpět do přítomnosti mne přenesl jeho hlas. Ukazoval mi malé betonové značky, které ukazovaly, kde původně stály kameny, v kruhu o průměru přibližně dvacet stop. Po podlaze se táhly pokroucené otisky kořenů, jasně vykreslené v zaschlém blátě.
„Svatyně byla shora otevřená,“ řekl Legmeshu. „Uprostřed kamenů rostl strom; dosti velký, jak se zdá. Čtveřice oltářů byla orientována ve směru východ – západ. Domníváme se, že pod kmenem stromu byla možná jáma vyplněná bahnem, aby měl z čeho růst.“
„A účel toho místa?“ zeptal jsem se. Legmeshu se na mě usmál a podal mi malý blok. Otevřel jsem jej a uviděl jsem, že si tam zapsal překlad z každého kamene. Dílčí obsah Alexandrova kamene přibyl právě teď a já měl před očima pompézní angličtinu. Téměř okamžitě jsem si uvědomil, co čtu.
Legmeshu mi ani nemusel zadýchaně sdělovat: „Obsahuje velkou část původního eposu, která byla ztracena, a zbytek ve starší formě. Je to významný objev.“ Slova mne pohltila:
A hle, vody Potopy byly tam. Bahno pokrývalo zem jako dusivý plášť. Gilgameš čekal na kopci, když spatřil Utnapištimu, převozníka potopy, jak se zvedá z bahnité pláně a dává mu znamení. „Ukážu ti tajemství, Gilgameši, arkánum bohů. Slyš má slova. Znám strom, jenž roste z ohně pod vodou, pod bahnem. Na každé větvičce má tm, růžové ostří. Poraní ti ruce, ale jestli se ti podaří jej uchopit, budeš držet v rukou něco, co dokáže člověku vrátit mládí. Jmenuje se Stařec, který omládne.“
„Jak hluboké je to bahno?“ zeptal se Gilgameš. „Sedm dní a sedm nocí,“ odvětil převozník, načež se Gilgameš nadechl a ponořil se do hlubiny.
Když uřízl Starce, který omládne, znovu vyplaval na povrch bahna. Utnapištim mu poslal ženu se zlatými kadeřemi, aby urozeného muže očistila a pomazala mastmi. Gilgameš se jí v návalu triumfu zmocňoval sedm dní a sedm nocí a Starce, který omládne, při tom ani na okamžik nepustil z ruky. Když pak na svět přišlo dítě, Utnapištim je okamžitě věnoval Starci, který omládne. Tak se na větvích objevil první plod. „Teď poroste,“ prohlásil Převozník. „Řekl jsem ti, jaký chrám musíš vystavět a jakým způsobem pomazat tělo.“
Nato se Gilgameš odebral do Uruku, města za hradbami, a když mu tmy Starce, který omládne, propíchly palce, jeho síla narostla. A všem starcům odepřel dotknouti se stromu, čímž jim odepřel mládí. Až však přijde ten čas, sám Gilgameš přijme Starce, který omládne, náležitým způsobem a ulehne s ním v objetí na sedm dní a sedm nocí.
Znamenalo to, že je zde do kamene vytesána verze báje o nesmrtelnosti z eposu o Gilgamešovi, která se do značné míry liší od příběhu známého z hliněných tabulek. A Legmeshu byl pevně přesvědčen, že se jedná o starší verzi, nepřikrášlenou formu s narážkami na magický rituál, který zřejmě z pozdějších verzí zmizel.
„Kámen byl dopraven z Egypta,“ řekl Legmeshu. „Toto místo fungovalo možná dvě stě let jako rituální svatyně obrovského významu. Zdá se, že tou tajnou rostlinou byl hloh, jak tomu nasvědčuje struktura kořenů otisknutých do zdejšího bláta. Domnívám se, že toto místo oslavovalo nesmrtelnost. A čtvrtý oltář mohl být obrazný: vzkříšený život. Takže máme mladíka, krále, mága a znovu mladíka.“
Legmeshu mluvil dál, ale z jeho slov se staly zvuky. Zdálo se, že ho víc zajímá archeologie než úžasný literární objev. Pro něho jsou legendy jenom částí příběhu lidí, jsou pouze dalším nástrojem, nebo další částí soustrojí, kterým je archeologie. Stejně jako chce neporušený kámen, chce i neporušená slova, ale já teď chápu, že na něj vůbec nezapůsobil význam slov, jejich literární interpretace ani to, co naznačují o kultuře a rituálech v nejstarších civilizovaných dobách.
Na mého prastrýce to ale evidentně zapůsobilo! Jaký jiný mohl mít důvod k tomu, aby jeden z kamenů – vazák – odvlekl pryč a rovněž si vypěstoval podivný, pochmurný strom. Našel snad semeno onoho stromu, který byl v časech Babylonu znám jako Stařec, který omládne?
Klíč! Je řeč o růstu ze spáleného stromu. Je řeč o dítěti, které je třeba obětovat pučícímu mladému stromku. A jaké další důležité informace se nacházejí na skryté straně překladu a čekají na odhalení?
- srpna 1958
Nemohu tady dál zůstat. Chtěl bych se vrátit na vykopávky v Tel Enkiši, ale doslechl jsem se, že Iráčanům vadí moje „vlastnictví“ kamene. Nadešel čas, abych se ze země vytratil. Přinejmenším na čas. Nechávám tu mnoho nedokončeného, mnoho nezodpovězených otázek.
14, června 1965
Téměř jsem uvěřil, že můj nadpřirozený zážitek z Tel Enkiše nebyl víc než představivost, rozmar. Léta, která od té doby uplynula, byla velice prázdná a deprimující. (Legmeshu mne nakonec kvůli kameni přestal pronásledovat, ale stejně si pokaždé hlídám záda, když jsem na Blízkém nebo Středním východě.) Nyní se však něco objevilo, a tak jsem z Jeruzaléma přiletěl do Káhiry (přes Kypr).
Začalo to před dvěma měsíci. Byl jsem v Jeruzalému a rozbíhal jsem projekt, na který mi z Cambridge konečně přislíbili financování: jednalo se konkrétně o identifikaci a nalezení skutečného symbolického a mytologického významu typu stromu, z něhož byla zhotovena trnová koruna při Kristově popravě. (Vřesový věnec, čapka ze spletených bodláků, glorióla z hlohových větviček? Z jakého druhu keře nebo stromu?) Zmínka o „oživujícím trnů“ v díle neznámého autora Gilgameše mi roky nedala spát. Ze všech významných světových zmrtvýchvstání je nejslavnější to Kristovo. Jsem čím dál posedlejší skutečným provedením tohoto vzkříšení a trnová koruna je dráždivý symbol, provokativní výzva, jíž se mi dostalo, když jsem hleděl na trnatec oknem scarfellské chalupy.
Jednou odpoledne jsem v jídelně univerzitní knihovny, což bylo hlučné místo věčně plné lidí, zaslechl rozhovor.
Ti dva muži stáli za mnou a hovořili neohrabanou angličtinou, která byla evidentně pro oba druhým jazykem. Jedním z nich byl izraelský diplomat, kterého jsem znal; druhý byl Arab. Z dialektu občasných výkřiků v jeho rodném jazyce jsem poznal, že je to Egypťan. Jejich rozhovor byl tlumený, ale slyšel jsem jej dost zřetelně a brzy jsem začal být dosti zvědavý.
Egypťan řekl: „Nějací lidé se potápět – mít láhve na zádech – profesionálové ne – turisté. Oni plavat v blízkosti ostrova Faros, kde se potopit staré varovné světlo pro lodě…“
Izraelci chvíli trvalo, než pochopil, o čem je řeč.
„Varovné světlo? Maják? Faroský maják?“
„Ano, ano!“ potvrdil vzrušeně Egypťan. „U dávného města Alexandrie. Ano. Najít nějaké hodně staré nádoby. Moc staré. Tisíce let. Moře se do nádob nedostat. Uvnitř papíry. Staré papíry. Staré dřív, než přijít Římané. V moři nádob mnohem víc, slyšel jsem.“
Ztišili hlasy ještě víc a já zjistil, že pochytit, co říkají, je obtížné. Podařilo se mi zjistit pouze to, že izraelská vláda má zájem o každý rukopis, který se týká jejich kultury. Přirozeně jsou ochotní zaplatit značnou sumu a Egypťan si pilně přihříval polívčičku tím, že na tuto informaci upozorňoval izraelské ministerstvo kultury.
Okamžitě mne napadlo: Nemohlo by v těch nádobách být něco, co se týká trnu!
Od Tel Enkiše uběhly roky, ale mne se znovu zmocnil pocit, že se přede mnou odvíjí osud, že mě pozoruje němá minulost. Jsem přesvědčen, že v Káhiře na mne něco čeká.
- června 1965
Mým zdejším kontaktem je Abdulláh Rašid. Profesoři z Jeruzalémské univerzity ho dobře znají. „Dodává“ jim předměty a informace už několik let.
Profesor Berenstein z Jeruzaléma je můj přítel a laskavě mi zařídil utajenou schůzku s tímto mužem, jehož funkcí je zkoumání a pořizování kopií obsahu nádob. Abdulláh dnes ráno, po „prověření mých doporučení,“ za mnou přišel do hotelu. U snídaně mi vysvětlil, že pět starých nádob už bylo vyzdviženo z vody a dvě v řízených podmínkách otevřeny. Ohledně znalosti obsahuje značně zdrženlivý, ale záhadně poznamenal, že se domnívá, že na prvních vyndaných a prozkoumaných listinách je zmínka o nějakém trnitém stromu.
Jak jsem věděl už předem, objev je přísně utajován a Abdulláha tak překvapilo a udělalo na něj dojem, že jsem se o pergamenech doslechl. Egypťané mají v úmyslu přeložit dokumenty a hry sami a zajistit si plné uznání, než objevy zpřístupní ve velkém světu.
Díky tomu vydělávají lidé jako Abdulláh velké peníze na tom, že kopie pergamenů vynášejí ven.
Abdulláh mi řekl toto: Zatím bylo objeveno několik dokumentů, které přečkaly požár Alexandrijské knihovny před dvěma tisíci lety. Předpokládá se, že než se vzbouřenému davu podařilo proniknout do knihovny, vyprázdnit její police a zapálit ji, několik vojáků nacpalo do sedlových brašen vše, co se knihovníkům podařilo vybrat k záchraně, a odjet z města ke galéře, která odrazila od pobřeží. Zde byly rukopisy uloženy do čtyřiceti glazovaných amfor, jež byly utěsněny voskem, lnem a znovu voskem a nakonec ucpány jílem. V blízkosti majáku byly nádoby z nějakého důvodu vyhozeny přes palubu. Že by se posádka nenadále ocitla v ohrožení a nemohla vyplout? Nic dalšího se o tom neví. Záměrem nepochybně bylo nádoby znovu vylovit, jakmile nebezpečí pomine, ale je nutno se domnívat, že nepřežil žádný pamětník, který by znal polohu nádob, nebo alespoň věděl o jejich existenci. Mořská voda rozložila provazové sítě, které je držely pohromadě, a proudy odnesly některé nádoby do Středozemního moře, kde je uložily do řady táhnoucí se směrem ke Kypru.
- června 1965
Dnes jsme pozorovali, jak probíhá záchranná operace. Alexandrijské pobřeží se stále hemží drobnými plavidly, především felukami podobnými té, v níž jsme se nerušeně přiblížili k ostrovu. Splynuli jsme bez problémů, protože jsem se převlékl do místního oděvu. Modravé vody byly klidné, ale slunce se do nás opíralo nemilosrdně a mně se z něj celkem točila hlava. Odpluli jsme k ostrovu Faros, k jeho severnímu cípu, a dívali jsme se, jak velký rezavý plovoucí bagr pomáhá týmu potápěčů vynášet vzácné artefakty na hladinu.
Nakonec jsme byli odměněni. Viděli jsme, jak byla z vody vyzvednuta jedna amfora. Byla dlouhá a štíhlá, obalená přílipkami a vilejši. Splývaly z ní obzvlášť hedvábné, tmavě zelené řasy, které visely ze zaobleného konce nádoby jako vousy. Na této houštině se za klepeto houpal krab gigantických rozměrů, jako by se nechtěl pustit pokladu, který byl tak dlouho majetkem oceánu.
Zeptal jsem se Abdulláha, kam teď bude amfora odvezena. Odpověděl mi: „Do muzea.“ Tam bude v řízených podmínkách otevřena.
„Neexistuje možnost, že bych se mohl otevření zúčastnit?“
Zavrtěl hlavou a zasmál se. Řekl mi, že tam budou jen určití vládní ministři a profesoři. A několik technických asistentů, kteří se těší velké důvěře.
Píchl se do prsou a znovu se zasmál.
„Lidé jako já,“ řekl.
Abdulláhovým úkolem bude fotografovat každou fázi otevírání nádob a pak veškerý obsah, jednu stránku po druhé. Z fotografií budou pořízeny faksimile.
„Tyto faksimile budou na prodej?“
„Oficiálně samozřejmě ne,“ usmál se, „ale všechno je záležitost jednání, ne?“
- června 1965
Abdulláh byl tady, ale nemá dobré zprávy. Zatím se mu nepodařilo získat kopie, nejenom pro mě, ale ani pro ostatní, neboť nesmí zkompromitovat své postavení v muzeu. Doposud vyfotografoval několik rukopisů.
Evidentně se jedná o směsku, která zahrnuje dvě Platónova díla, Plautovu hru nazvanou Servius Pompus a dvacet stran rukopisu Julia Caesara nazvaného jeho tajné dialogy s galskými kněžími o povaze jejich kouzel a rituálů.
Poslední list pergamenu obsahuje ještě mimořádnější originální rukopis: od samotného Homéra (aspoň se to předpokládá). Jedná se o zlomek jeho Iliady a tvoří jej polovina Hektórovy smrti, celý Patroklův pohřeb a přibližně třetina Pohřebních her. Je to očividně starý rukopis a Egypťané jsou nezvratně přesvědčeni, že to je Homérův text, což dodává váhu argumentu, že Homér byl jeden muž a ne kolektiv autorů.
To všechno by mne samo o sobě dokázalo nesnesitelně rozrušit, avšak Abdulláh, který ví, po čem pátrám, mi mezitím prozradil něco, co způsobuje, že nedočkavě tajím dech: totiž to, že zlomek Iliady obsahuje zmínku o „krvavém tmu“.
To je faksimile, o kterou mám zájem. Řekl jsem mu, že je mi jedno, co dalšího mi opatří, ale ten fragment neznámého Homéra získat prostě musí. Cena těch veršů zásluhou mého nadšení nepochybně stoupla, ale jsem si jist, že Abdulláh mne do takového stavu obratně vmanipuloval. Pravděpodobně by mohl své zboží přinést už teď, ale oddalováním a předstíráním, že je příliš bedlivě sledován, vyhání cenu nahoru. Ale já tu hru umím hrát také, proto jsem mu předvedl, jak si balím kufry a nervózně se dívám do diáře.
- října 1965
Jsem zpátky ve scarfellské chalupě, v místě, kde jsem se narodil. Přijel jsem, protože cítím, že jsem byl povolán domů. Většinu léta jsem strávil v Cambridgi, ale hlas něčeho temného, něčeho všudypřítomného, mne zavolal sem… domů do chalupy, do toho divokého údolí, ke stromu.
Přeložil jsem většinu toho, co se Abdulláhovi podařilo mi prodat. A dokumenty opravdu skýtají úchvatnou četbu.
„Nová“ hra od Tita Maccia Plauta (200 př.n.l.) je legrační k popukání. Servius Pompus je naprosto typická hra pojednávající o obyčejném legionáři z Fabiovy armády, který je přesvědčen, že je urozeného původu a se svými druhy zachází jako s onucí. Nakonec zjistí, že je otrockého původu, a zajistí si tak trvalé postavení: na vozíku, do něhož sbírá trus, který po sobě zanechali Hannibalovi sloni.
Caesarův fragment je však vysoce atypický a velice zvláštní, neboť se podrobně zaobírá bájnou a magickou záležitosti keltských obyvatel Evropy a přináší úchvatné odhalení týkající se šifrovaného jazyka, jenž existoval v rozmístění kamenů v krajině.
To vše by si zasloužilo jinou práci. V tuto chvíli mne rozrušením naplňují homérské verše, neboť tento zlomek epického cyklu o Řecích na pobřeží Malé Asie obsahuje zmínku o zmrtvýchvstání, jež mne utvrzuje ve dvou věcech: že existovala záměrná snaha vymazat toto poznání ze světa a že mne při mém pátrání někdo – nebo něco – vede, abych toto poznání obnovil na základě stop, jež postupně odhaluji.
Venku je tmavý podzimní den, když píšu tato slova, a nad Scarfellem plují od západu obrovské sloupy bouřkových mračen. Pracuji ve světle lampy. Jsem prochladlý na kost. Obklopuje mne nehostinné úbočí holého kopce a ten osamocený trnitý strom – černě se rýsující na pozadí tmy – jako by se ke mně za malými okny s olovnatým sklem, která ukazují jeho zlověstnou siluetu, nakláněl. Je to strom, který ví, co je věčnost. Cítím, že poznal, že jsem se dozvěděl o Achilleovi a jeho nejistém využití dávné magie.
Zde tedy předkládám svůj neumělý překlad příslušné pasáže Iliady. Pochází z „Patroklova pohřbu“ (Patroklos byl Achilleův blízký přítel). Zatímco Achilleus při dobývání Tróje trucoval ve stanu, Patroklos si oblékl jeho zbroj a šel místo něho do boje, kde byl zabit trójským hrdinou Hektorem. Poté, co bylo Patroklovo tělo spáleno na pohřební hranici…
… pak vzácný prach ze svého druha shromáždili
a popelem z ohně zlatou vázu naplnili,
kterou pak lojem dvojmo utěsnili
a do chýše chrabrého Patrokla s úctou uložili,
načež ti, kteří viděli to, na důkaz uznání
zlatou hrobku jemným plátnem potáhli.
Pak božský Achilleus příteli svému mohylu vystavěl,
když na pobřeží kamenný kruh na zem vyrovnal
a prsť mezi kameny pramenitou vodou pokropil.
Pak z polí tmavou žírnou půdu snesli a na kameny navršili,
až sahala výš než cedr bouřemi zkrápěný.
Hrdinný Achilleus mohylu Patroklovu mnohokrát obešel
a půdu, v níž přítel ležel, slzami svými prolil.
V tom čase Nestorovi, synu Néleovu, dostavil se sen,
jímž mocný Zeus, vládce mraků, svého posla vybavil,
až slova jeho donesla se k uším reka
slovutného Achilleus z hradby Tróje trn krvavý vytáhl
a trnatce na hrob slzami zmáčený položil
Do jeho větví zasadil Patrokův meč a štít
a při tom si trn hluboko do masa zarazil,
tak krev svou obětoval jako mízu za život.
Na tomto místě se fragment vrací k ději příběhu, jak jej známe: k pohřebním hrám na Patroklovu počest a konečnému zúčtování mezi Achilleem a trójským šampiónem Hektorem. Můj překlad má k dokonalosti daleko. Metrum Homérových veršů se zdá být v originále velmi neumělé, zdaleka ne takové, na jaké jsme si zvykli, a je tudíž možné, že generace, jež přišly po Homérovi, starcův text „vyčistily“. Slova však mají sílu a je v nich zvláštní posedlost „zemí“ a „půdou“. Jsem si jist, že když je Homér psal, byl prodchnut Diovou magií, magií, již se pokusil vyvolat Achilleus.
Ubohý Achilleus. Myslím, že jeho chybu chápu. Smyslem celého pohřebního rituálu samozřejmě bylo přivést Patrokla zpět k životu!
Jeho omyl spočíval v tom, že dodržel běžný mykénský zvyk a spálil přítelovo tělo na hranici. Patroklos z mrtvých nikdy nevstal. Nemohl. Jasně se mi jeví, že Zeus se ho pokusil varovat, aby se zvyku nedržel, aby tělo svého přítele neukládal na hořící otepi, protože o několik řádek výš (když bylo Patroklovo tělo položeno na hranici), Homér napsal:
Však poctu Patroklovi stihla prodleva zlá,
když dřevo pod hrdinou zdráhalo se vznítit.
Tu slavný rek hranici obešel a truchlit začal zas,
a oči jeho, ač bolu plné, poznaly, jak s ohněm naložit.
Paže své zvedl a pomodlil se ke všem větrům,
bohaté oběti dvěma bohům přislíbil,
severnímu Boreovi a Zefyru, jenž od západu duje.
Ze zlaté číše jim štědrou úlitbu dopřál
s prosbou, aby do třísek opřeli svůj dech,
plameny očistné nechali mocně rozhořet,
ať chrabrý Patroklos na popel se promění.
Oheň se nechtěl vznítit a Achilleus nerozpoznal šanci, kterou mu jeho bůh nabízel. Zeus nepouštěl vítr k plamenům, ale když viděl, že jeho varování zůstává bez odezvy, ve své prchlivosti se urazil a od Achillea se odvrátil.
Zdá se, že tento fragment neobsahuje nic dalšího, co by se k tématu tmu nebo jeho fungování vztahovalo. Abdulláh slíbil, že mi pošle další materiály, až to bude možné a pokud se mu je podaří získat, ale jelikož už několik měsíců nic nedorazilo, mám pocit, že informace o ztracených amforách a jejich drahocenném obsahu jsou drženy pod pokličkou.
Co se mohu od Homéra dozvědět? Že se skutečně věřilo v moc trnů přivést mrtvého zpět k životu? Že nějaké „bodnutí do masa“ je důležité? Achilleus se bodne do ruky: jeho krev za život. To však není jediná narážka na život ve dvou odkazech, které jsem doposud objevil: podle Gilgamešova fragmentu bylo stromu obětováno dítě.
Mám pocit, že temnota se blíží.
- března 1970
Kamenný překlad je s tím stromem spojený! Je s ním provázaný. Spoutaný! Ta představa mě děsí. Dnes ráno jsem oškrábal maltu, která kámen spojuje se zbytkem hrubého zdiva, z něhož je chalupa postavena, a pokusil jsem se kámen uvolnit. Zjistil jsem, že trnatcovy kořeny zabíhají až do samotného domu! Už je mi jasné, že prastrýc chápal význam stromu a kamene mnohem lépe, než jsem si doposud myslel. Proč se vláčel s gilgamešským kamenem až do Anglie? Proč jej zasadil tak, jak to udělal: jako část dveří, část domu? Jsou ty „dveře“ symbolické? Předěl, kterým se prochází z jednoho světa do druhého? Zazděná strana překladu zřejmě obsahuje slova, která jsou velice důležitá, slova, která se rozhodl skrýt před zvědavýma očima svých současníků.
Kámen není náhrobní kámen, je to hrobka sama o sobě: hrobka ztraceného poznání!
Toto všechno jsem si v posledních dnech uvědomil a dnes ráno jsem začal překlad vyndávat z místa, kde leží. Použil jsem k tomu patřičné nástroje a velkou dávku hrubé síly. Představte si moje překvapení, když jsem zjistil, že seškrabávání rostlinnou hmotu! Trnitý kořen proti mně vyskočil a pak tam zůstal viset. Chvěl se a pomalu se stáčel do spirály. Silně mě to vyděsilo. Celý překlad je ze zazděné strany porostlý a chráněný výhonkem trnatce, který vyrůstá jako cosi hrozivého a démonického na konci zahrady. Mohl bych kořen vedoucí do domu přesekat, ale pokaždé, když se nad tou možností zamyslím, ucítím mrazení strachu. I teď, když píšu, mám pocit, že přitahuji strašlivou temnotu blíž.
Strom se zabydlel v samotném domě. Po kuchyňské zdi se táhne tlustý výběžek tmavého kořene.
Komín je opletený kořeny stromu. Když jsem nadzvedl prkno v podlaze, trnatcův tenký úponek ucukl před náhlým světlem. Podlahu pokrývají maličké brvy.
Ve stromu jako v pavučině. A vše se sbíhá u toho kamenného překladu, dávného monolitu.
Už se nedivím, že mám pocit, jako by mě někdo pozoroval. Bylo to dílo mého strýce? Nebo se pouze řídil pokyny nějaké temnější síly?
- září 1970
Dostal jsem zprávu z Britského muzea, kterou mi z bytu v Cambridgi přeposlal můj výzkumný asistent David Wilkins. On jediný ví, kde žiju. Je to schopný student, zapálený badatel, a já jsem se mu s mnoha věcmi svěřil. Pátrá za mne v zaprášených cambridgeských archivech po dalších zmínkách o „trnatci“ nebo zmrtvýchvstání. Jsem přesvědčen, že takových zmínek musí existovat mnoho, a že je součástí mého nového záměru najít je a použít je.
V roce 1967 jsem se bezvýsledně dotázal: „Má muzeum nějaké záznamy Williama Alexandra nebo jakékoli informace o tom, kde se jeho listinná pozůstalost nachází?“
V novém dopisu jednoduše stojí: „Vzpomněli jsme si na Váš dřívější dotaz týkající se osobních věcí, záznamů, listin a dopisů Williama Alexandra a s potěšením Vám oznamujeme, že byl nalezen svazek převázaný provázkem a zapečetěný voskem, součást jeho osobní pozůstalosti, která byla při navracení těchto osobních věcí právoplatnému majiteli evidentně přehlédnuta. Rádi bychom Vám nabídli možnost rozlomit pečeť tohoto pořadače a prozkoumat jeho obsah, než projednáme oboustranně vhodný způsob konečného vypořádání této věci.“
- září 1970
Zajímalo by mě, jestli William Alexander chtěl, aby byl tento svazek objeven. Chtěl bych si myslet, že ve svých stárnoucích kostech cítil, že někdo přijde po něm, spřízněná duše, pokračovatel, který bude jeho prací uchvácen stejně, jako byl on. Ale s ohledem na to, co si momentálně myslím, považuji za pravděpodobnější, že si chtěl pořadač v určité době vyzvednout osobně, možná až poté, co ho většina lidí bude pokládat za mrtvého.
Dnes jsem se svým prastrýcem mluvil. Anebo spíš… on mluvil se mnou. V tuto chvíli, kdy sedím ve svém pokoji v hotelu Bonnington a dělám si tyto poznámky, je mi tak blízko, jako by tady byl osobně přítomen. Zanechal po sobě fragment svého díla. A je to dráždivý, vzrušující fragment.
Zajímalo by mě, co udělal se zbytkem své listinné pozůstalosti.
Narodil se v roce 1832. O jeho smrti neexistuje žádný záznam. Píše se rok 1970. Je podzim. Třesu se, když na to pomyslím, ale chtěl bych vědět, jestli muž narozený před vládou královny Viktorie dosud chodí po světě, nechává se smáčet deštěm, ošlehávat větry a spalovat sluncem Anglie, jež mu dala život, nebo biblických zemí, které si jeho srdce tak podmanily.
Předkládám tedy souhrn dnešních událostí a objevů:
Dnes ráno jsem se ponořil do spletitého srdce Britského muzea: hlubokých temných chodeb a místností vyhloubených v rozmělněném londýnském jílu pod budovou. Byl jsem uveden do malé místnosti obložené knihami, prosycené historií, prodchnuté vůní pergamenů a rukopisů. Přijal mne muž ve středních letech, s rozvážným vystupováním. Pracoval pod kuželem světla jediné stolní lampy, byl v něm uvězněný jako nějaký skromný mnich. Když jsem přišel, poctil mě tím, že rozsvítil v celé místnosti, takže jeho stůl přestal být zajatcem lampy. Přestože vypadal nepřístupně, byl to veselý člověk a jeho objev Williama Alexandra mu udělal stejnou radost, jako později mně objev jeho zbývajících poznámek. Zdá se, že Alexander byl starý lotr. Měl hroznou pověst. Byl znám jako výstřední muž s bezuzdným vkusem a vystupováním člověka z divočiny. Matadory archeologické obce devatenáctého století šokoval svým vulgárním yorkshirským projevem a bizarními způsoby. Nebýt toho, že přinesl artefakty nevyčíslitelné hodnoty ze zemí, které byly pro většinu Evropanů nedostupné, možná by ho společnost ostrakizovala hned od začátku.
Zdálo se, že své dokumenty a osobní věci shromáždil ze soukromých kanceláří v hlubokých zákoutích muzea 15, března roku 1878. Jeho odchod se odehrál způsobem, který byl pro něho přímo typický. Své šanony a knihy naložil na dvoukolák a hlučně jím projel až nahoru, protáhl ho čítárnou, kde vyrušil všechny přítomné, a širokou vstupní halou až ven na denní světlo, přičemž způsobil, že nejednomu z členů vedení té instituce se roztřásla spodní čelist rozhořčením. Říkal mé matce, a srdečně se při tom smál, že jestli viktoriáncům něco šlo znamenitě, bylo to projevování rozhořčení.
Když na schodech před budovou míjel hlavního kurátora, zalovil v pytli, vytáhl nádhernou egyptskou nádobu a podal mu ji. Po otevření se ukázalo, že v hrdle doposud neotevřené nádoby je dokonale konzervovaná červená růže, jejíž vůně přinesla prchavý okamžik dávného letního dne, který však okamžitě zmizel, když se květina proměnila v prach.
Ten den však na vozíku chybělo třicet listů papim, volně svázaných mezi dvěma deskami z tvrdého kartonu (označenými jeho iniciálami) zajištěnými provázkem. Na každý oblý okraj svazku umístil pečeť z červeného vosku. Když jsem balíček dostal, pečetě jsem překrojil a úctyhodný uzel rozřízl svým kapesním nožíkem: ozvěny Alexandra, který žil dlouho před Williamem.
Většina listů v knize je prázdných. Matoucí obsah zbytku zde shrnu.
List 21. Je na něm jediné slovo: ZJEVENÍ!
List 22. Text je napsán preciznější rukou, ale evidentně patřící Williamu Alexandrovi. Stojí v něm: „Takže i Bard! Vědělo se to ještě za Alžběty I. Kdo byl cenzorem? Kdo změnil text? Dva odkazy jsou jasné, ale určitě je jich víc. Musí jich být víc. Příliš lákavý mýtus, než aby se dal přehlížet. P– objevil ztracené folio, ale odnesl je.“ (Dva listy pokryté čísly a písmeny: nějaká šifra?)
List 25. Je nadepsán „Sen o kříži“. Je to jeden ze dvou listů, které se evidentně týkají „tmu“ a „zmrtvýchvstání“. Okraj listu je popsán slovy z anglosaštiny, ale v hlavní části Alexandrova textuje toto: „Sigebeam“. Znamená to Strom vítězství? Runový znak pro „trn“ je v aliteračních půlverších použit hojněji, než se zdá být v této části textu básně obvyklé. Pak slovo swefna: „snový“. Dále slova syllicre treow. „úžasný strom“. Tento výraz je obklopen runou „trn“. Snový strom, strom vítězství (vítězství nad smrtí?) obklopen a chráněn trny.
„Ano“. Strom věčného života On je samozřejmě ten kříž, symbol Kristova kříže. Ale „strom“ je určitě myšlen i v jiném smyslu. V doslovném smyslu. Pak, na potvrzení, se v básni mluví o „ostří v rouchu ukrytém“. Znamená to snad víc, než co to říká? Že by trny schované pod listím? „Jsem přesvědčen, že se zde hovoří o stromu s trním, trnatci.“
V prastrýcově svazku je to jediná poznámka, která se Snu o kříži týká, dokazuje však, že některé zmínky o trnatci, byť zašifrované, přetrvaly, neboť tento text je možno číst v každém školním vydání básně.
Je jasné, že křesťanskosti autora (který „Kříž“ pravděpodobně napsal v osmém století) byl podstrčen přetrvávající a temnější mýtus týkající se návratu do života člověka „pohřbeného pod stromem“. Byl však trnatec v té době skutečným keřem, z něhož bylo možné kousek utrhnout, zasadit a nechat vzkřísit mrtvolu šlechtice pod ním pohřbeného? Nebo to byl už tenkrát v době staré Anglie mýtus?
Poslední list obsahuje dvě fascinující ukázky středoanglické poezie pocházející podle mého názoru z konce 14. století, neboť jednou z nich je poslední sloka Chaucerovy známé básně Dům slávy, považované za nedokončenou. Je zřejmé, že báseň dokončena byla, ale posledních několik veršů odstranil buď samotný Chaucer, nebo se tak stalo na příkaz jeho mecenáše.
Alexander, kterému se pergamen jistě podařilo objevit, třebaže součástí svazku není, k tomu napsal: „Je to Chaucerův rukopis, o tom není sporu. Pergamen je vybledlý, inkoust se rozpil, ale jsem si jist, že se jedná o originál.“ V jiných vydáních jsou poslední čtyři verše vypuštěny. Tady jsou, za koncem, který je známý:
Atte laste y saugh a man,
Which that y (nevene) nat ne kan
But he seemed for to be
A man of great auctorite… (tady známý rukopis končí)
Loo! How straungely spak thys wyght
How ragethorn trees sal silhe the night,
How deeth sal fro the body slynke
Wen down besyde the rote is synke.
Abych těch několik veršů převedl do známějšího jazyka: Hle, o věcech podivných ten člověk hovořil, o tom, jak trnatce dokážou zahnat temnotu, a jak smrt potupně opustí tělo, je-li pohřbeno pod kořeny tohoto stromu.
A nakonec jedna sloka z anglické náboženské lyriky, již prastrýc našel ve stejné době:
Upon thys mount I fand a tree
Wat gif agayne my soule to me!
Wen erthe toc erthe of mortual note
And ssulen wormes feste in thi throte
My nayle-stanged soule will sterte upriss
On ssulen wormes and erthe to piss.
(Na tomto kopci našel jsem strom,
jenž mi vrátil duši mou!
Zatímco svět si všímá smrtelnosti
a na tvém hrdle hodují ohavní červi,
mé tělo probodané trny znovu vstane,
aby červům a světu projevilo své opovržení.)
Tím tedy končí výčet listin obsažených v tom, čemu budu říkat „Alexandrovo folio.“ Těžko říct, o kolik dál se strýc ve svém hledání dostal, ale jisté je, že toho objevil víc než já. Jaký oheň v něm musel planout! Jaká objevitelská horečka!
Jak smrt se z těla odplíží, když ono pod kořeny leží…
Ten strom. Ten hrůzný strom. Je to průchod do Podsvětí a zpět pro toho, kdo se zdráhá zemřít, kdo chce zůstat… nesmrtelný.
- října 1971
Jsem směrován nebo přitahován k novým objevům. Je za tím prastrýc? Nebo ten strom? Jestli je to William Alexander, tak musí být mrtvý, protože duch živého člověka by takto nepůsobil. Živé mohou vést pouze duchové osvobození od smrtelnosti.
To mne vede k úvahám, jestli je možné, že se Alexander o nesmrtelnost pokusil – a neuspěl.
Mám podezření, že kdybych důkladně prohledal pozemek scarfellské chalupy, nebo se prokopal pod zdi, do prostoru pod stromem, myslím, že bych našel jeho kosti. Je tady a pobízí mě, abych dokončil, co se jemu nepodařilo, našeptává mi: Udělej to správně, udělej to správně?
Nebo… na mne působí něco jiného, nějaký jiný nadpřirozený vliv?
Mohu se jen domýšlet, že jestli to není on, je mým průvodcem trnatec. Nutně by z toho vyplývala otázka: Proč? Proč by ten strom měl zájem na tom, abych našel vodítka k jeho tajné moci nad životem a smrtí, k jeho nepřirozené, ne, nadpřirozené moci? Leda že – a při té představě se mi rozbuší srdce – leda že by si mě vybral jako svého učedníka! Gilgameš takto vybrán byl. Po něm nepochybně další a jako poslední Alexander. Je možné, že se to nepodaří. Samozřejmě je možné, že se to nepodaří. Ale hodlám důkladně pochopit, co se ode mě očekává, a uspět tam, kde Alexander selhal.
Nízká mlha, hustá a tuponosá, se vine údolím jako nějaký měkký, myslící tvor, očichává mech a skály a nechává za sebou mokrá skaliska a zakrslé hlohové keře, ze kterých kape sražená vlhkost. Její roztěkanost proniká i do mého nitra. Píše se mi obtížně. Krajina jako by v sobě měla pocit trvalého, mlžného soumraku. Bloumám po domě a každou chvíli vyjdu ven, abych se podíval na trnatce, usazeného na rozpadající se kamenné zdi jako nějaký bájný pták v černém brnění.
Dokonce i uvnitř domu mi oči neustále zabíhají k překladu nade dveřmi, k důkazu, že strom jej má pevně opletený svými výhonky. Moje práce se povaluje rozházená po domě. Jsem posedlý touhou odsud odejít. Ale nedokážu to. Od Wilkinse nemám už měsíce žádnou zprávu. Je to rok, co jsem otevřel Alexandrovo folio. Brzy se něco musí stát. Něco se musí stát.
- dubna 1972
Strom vyrostl. Tmatec poprvé po mnoha letech jeví známky růstu. Konce větviček se prodlužují, kořeny se roztahují po zahradě dál, zabíhají pod dům jako takový. Začíná nasazovat pupeny a vypadá to, jako by se třásl, přestože nefouká žádný vítr.
- září 1972
Když jsem pracoval v Cambridgi a hledal shakespearovské folio, které vlastnil a ukryl Lionel Pervis (P– z Alexandrova folia), který byl, jak jsem zjistil, strýcovým současníkem, vyšel na světlo zvláštní fragment. Je to další báseň ve střední angličtině, kdysi možná část sbírky Posvátných písní. Tento fragment, vybledlý list velínového papim vmáčknutý mezi stránky výtisku druhého vydání Ztraceného ráje, možná kdysi patřil samotnému Miltonovi. Toto vydání knihy každopádně obsahuje poznámky psané jeho rukou, kteréjsou stále čitelné, přestože už byl slepý. Člověka to až svádí k úvahám, jestli se umírající muž nesnažil uchopit pravdu, jejíž nesmírnost byla pouze naznačena. Možná tuto neznámou a děsivou sloku objevil v nějakém hymnu a zachoval ji jako zvláštní symbol naděje a vzkříšení.
Quhen thow art ded and laid in Layme
And Raggtre rut thi ribbis ar
Thow art than brocht to thi lang hayme
Than grett agayn warldis dignite.
Až mrtvý budeš a pohřben v hlíně vápenné
a z kořenů trnatce budeš mít žebra,
do svého domova vrátíš se zas,
abys důstojně znovu přivítal svět.
- listopadu 1974
Konečně jsem našel fragment ztraceného listu z Hamleta, ale kupodivu jej nevydalo moje pátrání v Cambridgi! Byl celou dobu tady, v papírech po Alexandrovi. Jeden z listů, které na první pohled vypadají jako prázdné, vůbec prázdný není. Nepřišel bych na to, kdybych stránky náhodou neupustil na podlahu a nesbíral je ve slabém světle petrolejky. Mou pozornost okamžitě upoutala tmavší místa vykreslená stíny v prohlubních po slovech. Stopy byly mělké, jen nepatrné důlky, které zůstaly v silném papíru po rychlých tazích pera po svrchním listu, nyní ztraceném. Ale tyto otisky stačily, abych s pomocí jemného olověného prášku a trochy petroleje slova vyvolal v plné kráse.
Alexandrovi se zřejmě dostalo té výsady, že si příslušnou pasáž Hamleta poslechl z původního textu pro nápovědu a zapsal si ji. Lionel Pervis se s listem jako takovým nechtěl rozloučit, a možná je nyní zničený.
(Ve chvíli, kdy píšu tato slova, se mne zmocňují obavy. Jsem přesvědčen, že jsem před lety tyto prázdné stránky pečlivě prozkoumal a nic jsem nenašel. Vím, že jsem zkoušel, jestli nejsou popsané neviditelným inkoustem. Vím to. Určitě bych si všiml, že na nich někdo psal.)
Fragment z Hamleta je fascinující četba a prozrazuje mi mnohé o metodě, faktickém způsobu, kterým je třeba pohřeb a vzkříšení provést.
Tady je Alexandrovo líčení, jak k objevu dospěl, a jeho kopie scény, již později něčí ruka z verzí Shakespearovy hry, které se nám dochovaly, odstranila:
S Pervisem se hovoří obtížně. Jeho kariéra je v troskách a z něho se stal zahořklý muž. Potvrdil však jisté myšlenky. Přidal cenné pochopení. Ve stručnosti: Nejspolehlivější text Hamleta se dá najít v druhém kvartu. Žádný redaktor by však úplně neopomenul text, který se objevuje v prvním foliu, byť badatelé dokázali, že první folio čerpalo z poničeného výtisku nápovědy používané v divadle Globe.
Pervisův bratr je uznávaný advokát na Lincoln’s Inn Fields. Byl přítomen objevu tajné místnosti ve sklepních prostorách budovy jeho firmy, která byla zazděná a zapomenutá. V místnosti byla objevena hora dokumentů, mezi nimiž se nacházelo několik stran rukopisu, který byl pro shakespearovské badatele velmi zajímavý. Pervis (advokát) je poslal svému bratrovi, aby shakespearovský herec ocenil jejich akademickou hodnotu a zjistil, jaké by mohla najít finanční vyjádření. Pervis (herec) tvrdil, že listiny nikdy neobdržel. Bratr ho pohnal k soudu, a třebaže se ho na základě důkazů nepodařilo odsoudit, všeobecně se předpokládalo, že rukopis odcizil. Zničilo mu to život a kariéru.
Pervis později tvrdil, že „dostal“ kopii rukopisu, i když je dosti jisté, že originál prodal soukromému sběrateli, který jej teď bude mít někde v sejfu v Curychu. Pervis nechtěl kopii nikomu vydat a trval na tom, že nová verze musí poprvé zaznít z jeho úst, až bude hrát Hamletova ducha v divadle Old Vic. Viktoriánská společnost byla pohoršena, jeho požadavek odmítnut a naopak nároky vzneseny proti němu, což ho zahnalo do ústraní někde ve Walesu. Právě tam se mi ho podařilo vypátrat. Tou dobou z něho byl zatrpklý stařec. Věděl o mně, znai mou pověst člověka, jenž pohoršuje společnost, o níž si myslel, že se k němu zachovala zle, a s vynaložením jistého množství zlata se nechal přesvědčit, aby se rozloučil s řádky textu, mezi nimiž byla zmínka o místě, kde byl pohřben Hamletův otec, pod kořeny cizokrajného trnitého stromu.
(Z 1. dějství, 5. scény)
Bratrovou rukou ve spánku jsem přišel
o život, o trůn, o svou královnu,
mé hříchy ani nestačily odkvést,
a žádná zpověď‘, žádné rozhřešení
či pomazání, žádné účty – nic,
jen hlava ztěžklá břemenem mých vin.
Do čtyř stran, z nichž větry rády vanou,
pod pichlavou korunou trnatce,
vím, že les mé tělo neochrání,
v té hrobce téměř bez vady zrádný kov.
Ó, hrůza hrůzoucí, ó hrůza, hrůza!
Jestli máš trochu citu, tak to nestrp,
nedopusť, aby z královského lože
byl pelech chlípnosti a smilné krve.
Ať jakkoli si budeš počínat,
svou duši nepošpiň a nedotkni
se v ničem matky – nech ji nebesům;
ty ostny, které nosí uvnitř sebe,
ji pobodají dost. Teď rychle sbohem.
Světluška pobledlým a chabým světlem
už ohlašuje blížící se jitro.
Zpět tam, kde mé kosti spořádaně leží.
Buď sbohem, Hamlete. A mysli na mne.
(Duch zmizí)
Přečetl jsem tuto repliku už padesátkrát a pořád mne rozechvívá. Jelikož William Alexander tyto verše viděl, jistě v nich našel jasné náznaky metody, způsobu pohřbení pod „kořenovou hrobkou“ trnatce.
„Do čtyř stran, z nichž větry rády vanou…“ Tělo mělo být uloženo tak, aby tvořilo hvězdu, což potvrzuje pozdější verš: „tam, kde mé kosti spořádaně leží.“ Zjevně byla myšlena orientace podle čtyř směrů větrné růžice.
Pak také varování, že se do hrobu nemá brát kov.
vím, že les mé tělo neochrání,
v té hrobce téměř bez vady zrádný kov.
Nebýt kovu, hrobka by byla bez vady. (Pro zmrtvýchvstání?) Vím, že les mé tělo neochrání. Hra se slovy že les a železo. Možná ho pohřbili v kompletní zbroji, nebo s amuletem, na tom nezáleží. Kov se každopádně dotýkal jeho těla a uvěznil ho v kořenech trnatce. Zázrak nemohl nastat. Kov anuloval sílu dřeva, živé hmoty. Jsem tak o mnoho blíž pochopení.
- března 1976
Prastrýc je pohřbený pod trnatcem. Říkám to, aniž bych měl jako důkaz kosti, nebo dokonce dopis na rozloučenou přímo od toho podivína, ale cítím to se stejnou jistotou, s jakou vnímám, jak se strom živí tím kamenem.
Dnes odpoledne jsem se spolehlivým zdejším mužem, který se jmenuje Edward Pottifer, provedl výkop na úbočí za zdí z nasucho kladených kamenů, kde začíná svah údolí prudce spadat k potoku. Kořeny trnatce dosáhly až sem, ale brzy se jasně ukázalo, kudy se pod strom prokopával samotný Alexander, aby si vyrobil hrobku. Odkryli jsme vrstvu drnů a zjistili, že chodbu zasypal sutí a překryl dvěma břidlicovými deskami. Musel mít pomocníka, možná někoho, jako je Pottifer, protože sám chodbu zasypat nemohl. Žádný záznam o jeho smrti podle mne neexistuje proto, že věděl, že je třeba to udělat tímto způsobem. Jestli někdo vzal jeho tělo a pohřbil je pod stromem, udělal by to v nejhlubší noci, naprosto tajně, neboť církev, místní lidé a úřady by takový pohřeb jistě zakázali.
Metodu znal, a já přesto cítím, že se mu to nepodařilo.
Je tam pořád. Mám strach začít kopat v mase trnatcových kořenů. Bojím se toho, co tam najdu. Jestli se mu to nepodařilo, v čem udělal chybu? Ta otázka je pro mě nesmírně důležitá, neboť nehodlám jeho omyl zopakovat.
Jsem nemocný. A nemoc se zhorší.
- dubna 1976
Zkoumal jsem důkazy a mohu říct, že způsob a charakter pohřbu se vyjasňují. Wilkins v Cambridgi vyhledal všechny odlišné významy různých klíčových slov a ve mně sílí přesvědčení, že mám spolehlivé informace o tom, jak musí být tělo v ochranné kleci z kořenů, která je obepíná, uloženo. Musí být orientováno v severojižním směru a paže mít zvednuté jako na kříži k východu a západu. Na něm nebo v něm nesmí být žádný kov. Brnění se snímá, zbraně se odebírají. Kov působí proti vzkříšení, proto jsem zanechal instrukce, aby mi byly po smrti odstraněny stoličky.
- května 1976
Při přípravách na to, až přijde ta chvíle, jsem – s Pottiferovou pomocí – vykopal několik stop hlubokou chodbu do úbočí kopce, pod trnatcem. Nakonec jsem použil stejnou cestu jako William Alexander, ale zem byla po sto letech řádně zhutněná, takže to není nic snadného. To, že jsme na správné stopě, potvrzuje jen příměs břidlice, která se v půdě objevuje, a skutečnost, že nám strom dovoluje, abychom pokračovali ve výkopu tímto směrem. Probíjíme se dál, vzhůru, od skalního podloží. Pravda je, že jsme se zpočátku snažili o jiné chodby, ale s každou další stopou špatným směrem jsme museli svádět boj s pichlavými kořeny, které se bránily. Zachytávaly se nám o kůži a tahaly nás za vlasy, až jsme museli ty první výkopové práce zastavit. Ten strom ví, kam mě chce uložit.
- května 1976
Našel jsem pozůstatky novorozence! Pottifer se mnou v té době naštěstí nebyl, protože by to pro něho byl těžký šok. V pasáži z Gilgameše je o tom zmínka: „a když pak na svět přišlo dítě, Utnapištim je okamžitě věnoval Starci, který omládne. Tak se na větvích objevil první plod.“ Tento oddenek nebo řízek stromu zasadil William Alexander a také by potřeboval podobnou oběť. Ta představa mě děsí, že nějaká matka z nedaleké vesnice nebo nějaká projíždějící cikánská rodina přišla jedné viktoriánské noci o dítě.
- května 1976
Pottiferovi se podařil průlom. Když se vyhrabal z díry, obličej měl začerněný od hlíny a prsty krvavé od kontaktů s ostrou břidlicí a divokými tmy.
„Kosti!“ zvolal. „Kosti, profesore! Našel jsem kosti! Bože na nebesích, jedné jsem se dotkl!“
Díval se na ruku, jako by byla nějak znečištěná. Vlezl jsem do tunelu a pomalu jsem se dostal až k místu, kde mého prastrýce objevil. Hlína tady byla volnější. Klec z kořenů zůstala za mnou a já jsem hmatal v něčem, co působilo jako měkká zemina. Bylo možné prohrabat se jí rukama a dotknout se jednotlivých kostí a žeber muže, jenž tam ležel. Každá kost byla obtočená vláknitými, červovitými kořínky stromu.
Velice mne to znepokojilo. Pronikal jsem do místa, které mělo být nedotknutelné, a cítil jsem, že jsem v této zemní říši nevítaný vetřelec.
Můj prastrýc zmrtvýchvstání nedosáhl. Udělal nějakou chybu a strom teď má jeho duši, přísahám. Vysál z těla jeho ducha, aby se posílil, možná aby rozšířil svůj kořenový systém. Získal větší nadvládu nad okolní krajinou? Byla to cena za neúspěch, že se dotyčný stal duchovním otrokem stromu? Nebo mám jenom divokou fantazii?
Ať je to jakkoli, objetí těch kořenů není milující, ale majetnické. Je to kruté sevření. Strom si ponechal umu s Patroklovým popelem, protože kosti se nesmí spálit. Nevydal tělo Hamletova otce, protože na něm byl kov. Ale já jsem odhodlaný dosáhnout triumfu. Když jsem se dotkl lebky svého předka, prudce jsem strhl ruku zpátky, ale pakjsem to zkusil znovu. V čelistech nebyly žádné zuby. Kostra byla také orientována správně, do čtyř světových stran.
Když jsem vytahoval šmátrající ruku z komory vyplněné měkkou hlínou, mé prsty zavadily o cosi studeného a tvrdého. Všiml jsem si, kde to leží – nahoře na noze, v blízkosti páteře – uchopil jsem to a vytáhl ven.
Edward Pottifer hleděl na železnou kulku v mé race. „To je ze staré pušky,“ řekl a já jsem si okamžitě vybavil vyprávění o šarvátce, do které se prastrýc na Středním Východě zapletl. Ano. Byl postřelen a nechybělo mnoho, aby zemřel. Operovali ho v poli, ale potom ho v deliriu převezli do nemocnice na Kypru, kde se zotavil. Určitě žil v dojmu, že mu kulku z těla vyjmuli už při té první operaci. Záda by ho samozřejmě občas bolela, ale to staré rány dělávají, aniž by v nich muselo být železo. Určitě to tak bylo, protože poté, co v Hamletovi objevil způsob pohřbu, by tak jistě neriskoval.
Nechtěl jsem se smát. Nebyla to neúcta, ale úleva. Odnesl si tu železnou kulku s sebou do hrobu. Nechal si odstranit zuby, možná se zlatými plombami, ale kulku ne.
Pečlivě a stručně jsem si s Edwardem Pottiferem promluvil. Řekl jsem mu, že chci po smrti vytrhat zuby. Že mé tělo má být svlečeno a že se mnou nesmí být pohřbeno nic kovového, dokonce ani křížek na krku. Křížem bude mé tělo. Jasně jsem vyznačil, kde má být uložena má hlava a jak mají být ruce zvednuty k bokům. „Dám ti kompas,“ řekl jsem. „Nesmí v tom být sebemenší odchylka.“
Dlouho na mě hleděl a v jeho mladé tváři se zračila muka, která prožíval. „Kdy očekáváte, že by to mohlo být, pane?“ zeptal se mě. Ujistil jsem ho, že v nejbližší době ne, ale že je mi přes padesát a jsem vážně nemocný. Řekl jsem mu, že má chodit do domu každý den, aby se přesvědčil, jestli jsem ještě naživu, lépe mě poznal a přestal se mě tak bát. A samozřejmě jsem byl odhodlán mu za jeho služby dobře zaplatit. V údolí nebylo jednoduché najít práci a nabídka se pro něho ukázala být příliš svůdná: mám svého hrobníka a vím, že se mu dá důvěřovat.
- prosince 1976
Při psaní těchto slov zažívám pocit hluboké úcty. Mladý Wilkins přijel a je vystrašený a otřesený. Dorazil do domku včera v noci, asi tak hodinu předtím, než jsem si chtěl jít lehnout. Nečekal jsem ho. Přicestoval z Londýna odpoledne a rozhodl se, že mi z nádraží nebude telefonovat. Chápu důvody, které ho přiměly k tomu, že přijel bez varování.
Zajímalo by mě, jaké to pro něho muselo být, probírat se rozpadajícími se fragmenty několika starých pergamenů – přivezených do Cambridge Abdulláhem Rašidem, který následně zmizel! – oddělovat pinzetou a paletovým nožem útržky ze zápisů nějakého dávného autora, na nichž bylo vidět nějaký čitelný text; jaké muselo být třídit a pátrat, pást se očima po zapomenutých slovech… a pak najít samotného Jana Evangelistu!
Text je útržkovitý. Svitky jsou v takovém stádiu zkázy, až to děsí. Sami arabští obchodníci rozřezali každý drahocenný dokument na čtyřicet kousků, s představou, že tím cenu svého objevu čtyřicetinásobné zvýší. A kalamita je postihla se stejnou jistotou a spolehlivostí, jako by se řízení jejich osudu ujal samotný Jehova. Všichni jsou teď ve vězení. Abdulláh Rašid je momentálně v emigraci (možná dokonce mrtvý?) Přesto cítil povinnost přijet do Anglie, vyhledat mě… přivézt svůj poslední „dar“ (nic za něj nežádal), než zmizí do noci.
Osud tomu chtěl, abych tyto pergameny objevil.
Je to poslední zmínka o trnatci, kterou najdu. Žádná další není třeba. Je to fragment, který mi dodal odvahu.
Konečně chápu prastrýcovu zmínku o ZJEVENÍ! Doslechl se o ztracené pasáži ze Zjevení svatého Jana Evangelisty. Možná svitky dokonce viděl? Jemu to taky stačilo. Zjevení! Triumf!
Tím, co vyděsilo Wilkinse, kupodivu nejsou zmínky o zmrtvýchvstání. Jestli má strach, je to tím, že cítí, že v ohrožení je příliš mnoho věcí, kterým věřil. To setkání způsobilo, že vystřízlivěl. Povšiml si však zmínek o „trnech“ přivezl mi definitivní, nejpřesvědčivější důkaz, že skutečně existuje ztracený a zapomenutý mechanismus, jak člověka vzkřísit z mrtvých, přírodní alchymie, náruč přírody, postup, který se příčí vědě. Žádný vědec nepřijme oživení těla prostřednictvím trnů, kořenů a studené, vlhké země. A proč by také měl? Ale stalo se to! V dějinách to bylo zaznamenáno; začalo to možná ve starém Sumeru. Objevily se záměrné snahy tuto skutečnost zahladit, popřít… vy škrabávám pergamenů, ničení básní, přepisování klasiků… slova předků byla svědomitě upravována, možná nikoli sluhy bohů, ale dogmatu, které káže pouze zmrtvýchvstání duše…
Ach, ta ironie! Ta radost z toho, co jsem se od svatého Jana Evangelisty dozvěděl!
Všechno to tam pro nás bylo nachystané, všechny symboly, všechny pravdy. Dřevěný kříž, který si sám vyrobil ve své tesařské dílně, připravený na okamžik jeho trojí smrti, utopením, probodnutím a pověšením na strom.
Trnová koruna. Jeho vláda nad lesem.
Nesmrtelné dřevo, strom života, obnovující se les – ovšem že dokáže ukrývat a chránit smrtelné tělo. Ten strom má v sobě symbol, realitu, která je příliš mocná, než aby se mnichové s brky odvážili bojovat s ní, zpochybňovat ji. A tak ji vyřízli, vymazali. A tím, jak Janovi vyřízli duši, vyřízli srdce z minulosti.
„Ten, kdo dřevem zhyne, také dřevem ožije.“
Je možná, že mám původní opis pergamenu, jediný, který existuje? Byl nalezen v nádobě v turkestánských kopcích a dostal se k Abdulláhovi… a udělal to proto, že si měl najít cestu do mých rukou.
Prozatím zapíšu do deníku jen část toho, co svatý Jan řekl. Je to z desáté kapitoly knihy Zjevení. Mohlo to být zařazeno před třetí verš. Je to má velká naděje. Potvrdilo to mou víru v oprávněnost toho, co získám. V Lazarově domě se stal zázrak.
Podíval jsem se do světla a hle, uviděl jsem, jak poručil trnitému stromu vyrůst ze střechy domu Lazarova. Ten strom měl sedm větví a na každé větvi bylo sedm krát sedm trnů. Pod domem spletlo sedm kořenů kolébku kolem zemřelého a vyzvedlo ho, aby jeho tvář znovu spatřila světla
Takto vstupuje moc Hospodinova do všeho živého.
Pak znovu zvolal: Vstaň ještě jednou, Smrti se vysměj do tváře a prach ze svých plic jí foukni do očí. Pohlédni zpříma na peklo, pohrdání si vyhraď pro ohně, pohroz plamenům a pak vstaň.
Nato spatřil jsem, jak trnka uschla a odumřela a z jejího prachu vzlétl Hospodinův anděl.
Pak zvolal hlasem nesmrtelného krále:
Hospodin je ve všem a on je jediným stromem.
Ten, kdo dřevem zahyne, také dřevem ožije.
Ten, kdo zhyne trnem, opět trnem ožije.
- dubna 1978
Byl tady Pottifer. Poslal jsem ho ke stromu, aby začal komoru vyklízet. Bolest v mých prsou se chvílemi stává nesnesitelnou. Musím odmítnout rozumné opatření, abych odjel do Londýna, kde bych byl blíž nemocniční péči, která může v takových stavech poskytnout úlevu a prodloužit život, přestože mé vyléčení není možné.
Pottifer je velice klidný. Před vesničany se nám podařilo tajemství udržet a nic neví dokonce ani jeho rodina. Dokázal komoru v kořenech vyklidit, a přitom ponechat kosti mého neúspěšného předka bez narušení pod tenkou vrstvou hlíny. Když budu v té chvějící se kleci z trnů, podaří se mi to. Budu žít znovu.
Je tu však jedno velké nebezpečí. Domnívám se, že strom si Williama Alexandra přivlastnil, jeho tělo i duši. Je možné, že je to odškodné, které si za nezdar svých učedníků vybírá, vzít si všechno, co zůstane, tedy nejenom tělo, ale i duši?
Vím, že znám správný postup a mohu se na Pottifera bez výhrad spolehnout, podobně jako se na takového člověka musel spolehnout prastrýc. Pottifer je mi oddaný a ve všem mě poslouchá.
- září 1978 (výňatek)
Ta chvíle je velmi blízko. Opatřil jsem si zubařské kleště pro vykonání závěrečné části rituálu. Pottifer se mi podíval do úst a ví, které zuby vytrhnout.
- září 1978
Pottifer je tady se mnou. Určitě umírám. S jakou vervou lpí tělo na životě, přestože mysl je vybízí, aby se v pokoji uvolnilo. Žádnou bolest už necítím. Blízkost smrti možná taková smrtelná muka zapuzuje. Skoro se nemůžu hýbat a psaní teď ode mě vyžaduje vynaložení značného úsilí. Tento zápis bude v mém deníku poslední. Pottifer je moc smutný. Obdivuji ho. Velice jsem si ho oblíbil. Dělá si starosti, aby mé tělo stihl dopravit do komory, než mi končetiny znehybní posmrtnou strnulosti. Řekl jsem mu, aby se uklidnil. Nic jsem neopomenul, žádný detail. Až zemřu, Pottifer tento deník dopíše a počká rok a den, než se do scarfellské chalupy vrátí. Jsem přesvědčen, že tyto papíry tam nebudou. Budou v mých rukách. Pokud tu stále budou, Pottifer je má poslat mladému Wilkinsovi, ale já jsem skálopevně přesvědčen, že o jejich osudu rozhodnu já, tak jako jsem rozhodl o svém.
Adieu, nebo spíš au revoir.
- září
Píše Pottifer. Pan dochtor mi řekl abych to napsal aš tady nebude. Otnesl sem ho, jak mi řekl, a nebyli žádné problémi. Prý se nesmí stát žádný omil. Mluvil o stromu, že prý s každého kdo udělá chybu, vycucá duši. Jeho poslední slova byla Pottifere, musím být obrácený k peklu a hledět mu do tváře jak to říká svatý Jan. Vypadalo to že má velký strach. Políbil sem ho a odříkal motlitbu. Křičel bolestí. Ty to nechápeš křičel, nejdříf se musím podívat do tváře peklu proto mně musíš pohřbít tváří dolů.
Já mu řekl, vyjste dobrý člověk, pane dochtor, vás peklo nečeká. Budete tváří k nebi jak si to zasloužíte. Svatý Jan vaše pokání nepotřebuje. Pekla se nemusíte bát. Jste moc dobrý člověk a jesli se vrátíte, budu váš dobrý přítel a rát vás přivítám.
Pak umřel. Pěsti mněl zatnuté.
Tet’ je v zemi, ať mu žehná Bůh, a mně zůstaly jenom jeho zuby. Chtěl jsem mu tam dát kříž ale tmy hrozně narostli a strom se zazelenal a já se tem nechci moc plést protože strom roste dál a roste moc rychle. Už dlouho ten strom nigdo neviděl tak zelený a rozkvetlý, naposledy v minulým století aspoň se to říká.
PS.
Znovu píše Pottifer. Chtěl bich dodat ještě něco. Stala se totiš zvláštní věc. Je to uš víc než rok a den. Pak dochtor je pořád v zemi. Kdyš sem byl v hospodě, přišel nějaký člověk a objednal si pití. Prý že je královský básník. Říkal myslím, že se jmenuje John Betcherman. Chodil kolem Scarfellu a všiml si toho stromu. Prý mněl z toho hrozně zvláštní pocit. Silnou vidinu smrti. Něgdo prý křičel. Byl z toho celý rozrušený. Vyptával se na dům ale já sem neřekl nic. Pak napsal básničku a nechal ji na stole. Řek využil sem to místo, tady to máte a konec. Pak odešel. Tady je ta básnička. Je mi smutno kdyš to čtu.
Kdesi v kopcích Vysočiny
stojí strom, je samý trn,
kořeny mu trčí z hlíny,
hledajíce vlhčí drn,
pod ním, neb má větve husté,
místo temné je a pusté.
Čísi tělo, oběť smrti,
nezvaný je tady host,
kořeny už lebku drtí,
silou lámou každou kost.
Ostré prsty tisknou spolu,
pozdě lehnout tváří dolů.
* * *
Byli nebyli dva britští autoři, z nichž jeden žil na venkově a druhý ve velkoměstě. Venkovský spisovatel rád jezdil do velkoměsta, aby si dal trochu brandy a řeckých kebabů v místních pohostinských zařízeních. Velkoměstský autor jezdil s oblibou na venkov, aby mohl chlemtat pivo a cpát se grilovanými steaky pod jabloněmi. Tito dva spisovatelé potřebovali pro holdování těmto požitkům nějakou záminku, a tak si ji vymysleli: ta záminka se jmenovala „spolupráce na povídce“… Brzy se ukázalo, že to bude vzpomínka o bájném stromu, který si oba mlhavě vybavovali z pověstí a mýtů, jež jim vyprávěli jejich dědové. Už zanedlouho se s potlačovaným vzrušením nořili do starých dokumentů v Britském muzeu a začali docházet k určitým děsivým objevům.
První z těchto nálezů je čekal při studiu původního, anglosaského textu staré anglické básně „The Dream of the Rood“ (Sen o kříži). Spojení „stromu“ (kříže pro ukřižování) a „tmu“ (runového znaku) bylo až příliš rafinovaně pravidelné, než aby se mohlo jednat o náhodu vyplývající z metru nebo aliteračního jazyka. Další objevy následovaly a příběh se postupně vynořil jako temné tajemství z pohřební mohyly.
Vysoký vousatý autor, jemuž v pět hodin jednoho zimního večera zazářily oči z příšeří Britského muzea, prohlásil: „Kamaráde, něco jsme našli.“ Drobný, hladce oholený spisovatel, s rukama plnýma chvějících se dokumentů, odpověděl v nejlepší tradici anglické zdrženlivosti: „Kamaráde, asi máš pravdu.“ A tak spolu začali sepisovat příběh o strašlivém „trnatci“.
Ale taky je možné, že si to všechno vymysleli, jak už to tihle zatracení vypravěči dělají. A jak s oblibou říkali jejich staří dědové: „Proč kazit dobrou historku lpěním na pravdě?“
Poprvé vydáno v antologii Whisper of Blood v listopadu roku 1991 Přeložil Petr Kotrle
Úryvek z Hamleta použit v překladu Martina Hilského.
Závěrečnou báseň přeložil Miroslav Macek
