Muži si vedou deníky: píší silnými tahy štětcem po hladkém rýžovém papíru, který pak svážou do špalíčků, převinou stužkou a uloží do lakované kazety. Vím to, protože jsem jeden takový deník viděla. Proslýchá se, že i některé vznešené dámy si vedou deníky – v sídelním městě, anebo na cestách provinciemi. Jejich deníky jsou (jak se proslýchá) často plné žalu, neboť život ženy je naplněn zármutkem a čekáním.
Muži i ženy si tedy píší své mužské a ženské deníky: a já už brzy zjistím, jestli by si svůj vlastní deník nemohla psát i liščí dívka.
Svého pána, Kaju no Jošifudžiho, jsem milovala od chvíle, co jsem ho spatřila. Když to takhle povím, je to stručné a strohé, beze špetky stylu, jako štěknutí. Nemám ale ponětí, jak začít jinak – jsem jenom liška, nemám vlohy pro krasomluvu. Možná je zapotřebí, abych to vzala více zeširoka.
Matka a dědeček mě vychovali spolu s jediným sourozencem, samečkem, v úzkém prostoru pod Jošifudžiho špižírnou v zeleninové zahradě za kuchyní. Nad hlavou se nám táhla podlaha špižírny z ohlazených prken zimostrázu a mezi prsty u nohou nám zalézala špinavá, prašná zem. U jedné z rohových podpěr jsme si vyhrabali pelech, takový mrňavý důlek, kam se naše čtveřice sotva směstnala.
Bylo to v létě. Vykrádali jsme se přes zahradu ven, běhali jsme do lesa za Jošifudžiho domem a pátrali jsme po myších, ptácích a králících. Ti si však dávali pozor a my jsme tak měli věčně hlad. Bylo jednodušší jídlo krást, a tak jsme přikrčení ve stínu pod špižírnou sledovali dění v zahradě a čekali.
Některé dny se stávalo, že z domu vyšel kuchař, zavalitý chlap s očima ztracenýma v záhybech tuku, a tahal z hlíny kořenovou zeleninu. Občas mu něco upadlo, a já pokaždé čekala, až se otočí zády, a pak jsem vyrazila z úkrytu, celému světu na očích, abych to ukořistila. Kuchař často přicházel do špižírny. To jsme se vždycky neslyšně přesunuli víc dozadu a poslouchali jsme, jak se otevírá závora a jak nám nad hlavami duní těžké mužské kroky. Jedno prkno vrzalo. Pak následovaly zvuky kuchařova odchodu, závora zapadla na místo a bylo slyšet, jak se kuchař šourá zpátky do domu.
Jednoho dne jsme zase poslouchali a všechno znělo jako obvykle, až na to, že závora nezapadla na místo. Pohlédla jsem na bratra, který se krčil vedle mě. Neřekli jsme si ani slovo, vždyť jsme byli jen lišky, ale dobře jsme věděli, co máme za lubem. V zahradě nebylo živáčka. Vylezli jsme ven a zapadli jsme do otevřených dveří špižírny. Všechno to jídlo tam bylo, přesně jak jsme je zdola cítili: visel tam bažant a sušené ryby, byly tam nakládané ředkve, ocet i saké. Převrhli jsme nádoby, rozhryzali jsme krabice a už jsme se cpali a cpali.
Křik u dveří nás zastihl naprosto nepřipravené. Kuchař se vrátil – a teď nás proklínal a láteřil nad škodami, které jsme nadělali. Otočila jsem se kolem dokola, ale nebylo kam se schovat; zacouvala jsem do kouta a vycenila zuby. Kuchař zvenčí přirazil dveře a tentokrát jsme slyšeli, jak závora zapadla.
Vyděšeně jsem škrábala na stěny, ryla jsem prackami do úzkých spár v podlaze, kudy ke mně pronikal pach mého pelechu. Zatrhla jsem si dráp. Čichala jsem hrozbu čerstvé krve.
Zvenčí znovu zazněly hlasy a dveře se vzápětí rozletěly dokořán. Kuchař kvílel a vřeštěl vzteky. Za ním stála žena oděná v bohaté záplavě šatů, s tváří ukrytou za obrovským červeným vějířem. Znala jsem ji od vidění; věděla jsem, že je to paní domu, Šikibu.
Žena lehce schýlila vějíř, aby se na nás mohla ode dveří podívat; světlo procházející vějířem jí zbarvovalo pokožku, ale i tak byla překrásná. Zavrčela jsem.
„Lišky!“ vyjekla paní a rychle ucouvla.
Do špižírny nahlížel ještě třetí člověk: Kaja no Jošifudži. Byl v šedomodrém loveckém úboru, do ornamentů na svrchním šatu měl vetkány stříbrné medailonky. V jedné ruce třímal krátký luk; z toulce na zádech mu přes rameno trčely šípy. Vlasy měl napuštěné olejem a nad čelem umně stočené do vlny. Jeho oči byly ty nejčernější hlubiny, a když promluvil, zazněl nízko posazený, pobavený hlas. „Zmlkněte, oba dva! Jenom to zhoršujete.“
„Ale – manželi!“ vykřikla žena. Celá se třásla. „Jsou to zlí démoni. Musíme je zničit!“
„Jsou to jenom zvířata – lišky, mladá liščata. Buď zticha, děsíš je.“
Ženiny prsty se semkly okolo hůlek vějíře. „To ne! Každý přece ví, že lišky jsou vtělené zlo. Přinesou našemu domu zkázu. Zabij je – prosím!“
„Zmiz.“ Jošifudži se rozmáchl na kuchaře, který s pusou dokořán zíral na Šikibu. Muž se rozběhl po cestičce a zapadl do domu. Můj pán se obrátil k manželce. „Tady venku nemáš co pohledávat, všem na očích. Nebuď bláhová. Nezabiju je – když jim dáme šanci, samy odsud utečou.“ Jošifudži se k ženě otočil zády. „Běž dovnitř, prosím.“
Paní na nás ode dveří znovu pohlédla. Cítila jsem, jak se mi opět sklápějí uši, a chlupy se mi ježily, že mě až svrběl hřbet. „Půjdu, manželi, protože to nařizuješ. Přijdeš ke mně později – prosím?“
Šikibu odešla. Jošifudži poklekl do hlíny v zahradě, rukou si zastřel oči a dlouho tak setrval. „Nu dobrá, lištičky, takhle nějak to je, že? –“ Lišky, jen zpola zřené v tmách; dvořil jsem se paní, aniž jsem ji blíže znal Teď už je mi jasné, že to, co říkal, byla báseň; ale tehdy jsem ani pořádně nevěděla, co to báseň je. Básně patří mezi lidské záležitosti – nevím, nakolik jim liška vůbec kdy bude schopná porozumět.
Jošifudži vstal a oprášil si kolena. „Za okamžik se vrátím. Bylo by od vás moudré, kdybyste tou dobou už byly pryč.“ Na chviličku se odmlčel. „Uhánějte, lištičky. Užívejte si volnosti, dokud můžete.“
Nemohla jsem z Jošifudžiho spustit oči, dívala jsem se, jak se vrací po cestě do domu. Teprve když mě bratr kousl do ramene a zaštěkal, vyrazila jsem za ním, ven ze dveří a dolů do našeho doupěte.
* * *
Té noci jsem se naučila plakat. Má rodina, namačkaná pohromadě v pelechu, mi mlčky naslouchala. Po nějaké době si dědeček opřel čenich o můj nos. „Máš v sobě kouzlo, vnučko; to díky němu dovedeš plakat.“
„Všechny lišky mají kouzlo, dědečku,“ řekla jsem. „A přece všechny nepláčou.“
„Tohle kouzlo všechny nemají,“ odvětil dědeček.
* * *
Od té doby jsem se často vykrádala do předních zahrad u domu. Skrytá pod pečlivě zastřihávanými stromy jsem pronikala až k samotnému stavení, jež bylo z opalovaného a cedrového dřeva a mělo široké střešní přesahy. Ve stínu mostu ve tvaru půlměsíce jsem pokaždé přeskočila úzký potok, prosmýkla jsem se kolem okrasného, lišejníky porostlého skaliska a vklouzla pod malou vrbičku, jež se skláněla k zemi tak prudce, až větvemi česala krátký trávník rostoucí u domu. Tam jsem se pak schoulila a ztracená mezi stříbrozelenými lístky jsem čekávala na stráži. Jindy jsem se třeba schovala mezi trsy lesklého listoví rododendronu, nebo rovnou pod domovní podlahu. Pro lišku tam všude byla spousta úkrytů.
Každičkou volnou chvíli jsem trávila na hlídce, v toužebné naději, že svého pána letmo zahlédnu, nebo alespoň zaslechnu jeho hlas. Býval však často pryč, na lovu s přáteli či na cestách za svými povinnostmi. Čas od času dokonce zůstal mimo dům po celou noc a vracel se až nad úsvitem, obestřen cizí vůní, jež mu ulpěla na šatech, a s vějířem či hřebenem neznámé ženy v hrsti. Ovšemže bylo jeho právem, či spíše povinností, aby žil životem muže – tolik jsem chápala.
Přece mi však bývalo trochu líto jeho ženy. Její pokoje byly v nejhlubším nitru severního křídla: dělily ji ode mne vrstvy papírových stěn, bambusových paravánů a společenských zástěn. Byl však sedmý měsíc roku a ona nechávala všechny stěny otevřené, nakolik jí to povoloval mrav, takže jsem ji tu a tam zahlédla – téměř ztracenou v přítmí stinného příbytku. Měla k dispozici hlouček žen: hrávaly společně dětské hry s vlčky a obručemi, cvičily se v kaligrafii, psaly básně nebo si posílaly pro kočáry z palmového lýčí a jezdily do kláštera, kde naslouchaly předčítání súter. Zdálo se nabíledni, že všechny tyto činnosti slouží paní domu jen k tomu, aby nějak vyplnila čas, než za ní přijde Jošifudži. Život jí ubíhal v pološeru a čekání, a já jí přesto záviděla – pro ty chvíle, které trávil s ní.
A pak Šikibu odjela. Odcestovala do sídelního města, aby navštívila rodinu svého otce. Vzala s sebou své dámy a většinu služebnictva, včetně onoho tlustého kuchaře. V domě bylo velice prázdno a ticho. Jošifudži se v něm zdržoval ještě méně než obvykle, a pokud tam přece jen byl, trávil téměř všechen čas o samotě. Hodně se věnoval psaní a na práci se štětcem si dával nesmírně záležet. Za soumraku pak většinou chodíval ven: pokaždé vyšel předními zahradami, zamířil do lesa a vydal se po pěšině lemované ostře vonícími cedry, která vedla kolem dvou svatyní. Chodila jsem mu při jeho vycházkách po lese v patách a v houstnoucím šeru jsem se pokoušela zahlédnout, jaký výraz má právě ve tváři.
Jednoho večera jsem se opět choulila pod vrbou, zatímco můj pán seděl o samotě v pokoji; posuvné stěny měl otevřené dokořán a myslím, že si prostě jen prohlížel zahradu ve svitu měsíce, možná přitom i popíjel saké. Tvář mu ozařovaly rudé uhlíky z přenosného ohřívadla a odražené modré světlo měsíce v úplňku. Cítila jsem, jak mě srdce, ztěžklé smutkem, bolí v hrudníku. Do srsti na tvářích mi padaly slzy.
Podél okrasného skaliska se mihl stín a usadil se vedle mě. Dědeček očichal moje slzy a pak moje žebra, vyklenutá jako zvon, neboť na nich nebylo žádné maso, aby změkčilo jejich obrysy.
„Umřeš,“ prohlásil: „Ztratíš se před očima, když nebudeš jíst.“
„Mně je to jedno. Jsem do něj zamilovaná.“
Dědeček se na chvíli odmlčel. „Stejně, jíst se musí,“ zabručel nakonec.
„Dědečku, jsme lišky a máme kouzlo. Nemůžeme ho přivést mezi nás?“
„Skutečně si to přeješ?“
„Ano. Jinak opravdu umřu.“
„Jestli si to skutečně přeješ, pak uděláme, co musíme udělat,“ pravil dědeček a s tím mě opustil.
* * *
Bylo to těžké kouzlo a jeho příprava nám zabrala hodně času. Jsem sice liška, ale matka s dědečkem ze mě zároveň udělali dívku. Mé vlasy byly černé a hebké jako voda tekoucí po břidlici; hladce splývaly po vrstvách mých hedvábných šatů. Jedné noci jsem si v kaluži vody prohlédla svou tvář a s potěšením jsem zjistila, že je kulatá a bledá jako luna.
Dědeček pro mě udělal maličký bílý míček, jenž probleskoval temnotou. Tázavě jsem na něj pohlédla.
„Ten máš na hraní,“ vysvětlil. „Je z tebe děvče, rvačkám s tvým bratrem je odteď konec. A navíc, liščí dívka by podle tradice měla mít takový míček.“
„Jenže hrát si s míčem mě nebaví.“
„To ještě nemůžeš vědět. Ulož si ho do rukávu; dříve či později ti přijde vhod. Bude ti s ním snáze ubíhat čas.“
Prostor pod špižírnou jsme proměnili v dům o mnoha pokojích. Podlahy a trámy v něm byly oblýskané od toho, jak je sloužící neustále leštili; do truhlic a lakovaných skříněk jsme navršili hedvábné šaty, želvovinové hřebeny, porcelánové misky a stříbrné jídelní hůlky, papír mičinoku, štětce s bambusovými násadkami a koláče pevného inkoustu a také obřadní čajovou soupravu s glazovaným povrchem, který připomínal oblázky pod vodní hladinou. Přísně vzato jsme ale ty věci nevytvořili: pořád tam byla jen holá zem a těsné doupě. Přesto jsme dokázali, aby to vypadalo, jako že to tam všechno je. Neumím to vysvětlit.
Dům jsme zaplnili spoustou krásných předmětů a kolem něj jsme vytvořili zahradu se skalkami, jezírky a hustými keři. Kdybych ještě byla liška, byl by to hotový liščí ráj. Rozmístili jsme na správná místa slunce, měsíc a hvězdy, aby vypadaly jako skutečné. Vytvořili jsme také spoustu sloužících, a všichni byli hbití, tiší a uhlazení.
A pak jsme polidštili mou liščí rodinu. Bratr se proměnil v útlého, vytříbeného mladíka s tenkýma rukama básníka. Z matky byla štíhlá dáma s jediným stříbrným pramenem v černých vlasech, jež jí spadaly až ke kolenům. A z dědečka se stal velice pohledný pán, oděný ve zlatavě-rezavém šatu s maličkými medailonky na každém rukávu. Když jsem se naklonila blíž, abych zjistila, co znázorňují, dědeček frkl a odtáhl se. „Je na nich pampeliška,“ řekl.
Seděla jsem v záplavě nadýchaných sukní a rukávů za červenozelenou společenskou zástěnou. V jedné ruce jsem držela vějíř ozdobený básní, které jsem nerozuměla; okouzleně jsem pozorovala, jak se vějíř s prásknutím otevírá a zase zavírá, v souladu s rychlými pohyby mých lidských prstů, které to způsobovaly. Moje rodina zaujala svá místa okolo mě: matka se posadila ke mně za zástěnu, bratr s dědečkem zůstali na druhé straně, jak se slušelo. Matka chytila blechu; sledovala jsem ji v její liščí podobě, jak zdvihá zadní nohu a škrábe se za uchem, a – jakoby v odlesku vodní hladiny na těle proplouvající ryby – jsem ji viděla i jako ženu, jak pozvedá dlouhou paži a decentně si ulevuje od svědění.
„Matko,“ vyhrkla jsem zděšeně. „Co když Jošifudži uvidí obojí?“
Matka zrozpačitěla a dědeček se zeptal, co se děje. Vysvětlila jsem mu, co mě napadlo, a on se rozesmál. „Neboj se. Je to muž; uvidí jen to, co chce vidět. Jsi spokojená, vnučko?“
„Všechno mi to připadá nádherné. Ale – můj pán mě nemiluje.“
„Ještě ne,“ uchichtl se dědeček. „Jak já si to užívám. Už příliš dlouho jsem se nedopustil žádné neplechy – vlastně od té doby, co jsem byl malé lišče a společně s bratry jsem pomocí světélka na liščím ohonu lákal pocestné do bažin.“
Zaslechla jsem, jak si můj bratr odfrkl. Chtěla jsem se podívat, jak se u toho tváří, ale dělila nás zástěna. „Chovej se slušně, vnuku,“ napomenul ho dědeček. „Pokus se přizpůsobit lidským mravům, jak nejlíp umíš, aby tvá sestra mohla být spokojená.“
„Proč nemůže být spokojená jako liška? Když jsme si spolu hráli a běhali, připadalo mi, že jsme šťastní,“ postěžoval si bratr smutným hlasem.
„Protože tvoje sestra miluje člověka,“ odpověděla matka. „Děláme to pro její dobro.“
„Já vím,“ hlesl bratr. „Vynasnažím se být jí dobrým bratrem – a vám dobrým synem a vnukem –, ale je mi z toho smutno.“
„Tenhle muž přinese dobro nám všem,“ prohlásil dědeček. „Postará se, aby nám nic nechybělo, a možná ti i najde pěkné místo na nějakém úřadě.“
„Jsem odhodlaný udělat všechno pro to, abych nezklamal vaše očekávání,“ slíbil bratr. Neznělo to však ani trochu odhodlaně, jen zasmušile.
„Tak dobrá,“ řekl dědeček. „Vnučko, jsi připravená na další krok?“
„Udělám všechno, co řekneš, dědečku.“
„Běž tedy dnes večer ven. Procházej se po lese, a až se Jošifudži objeví, tak ať se stane, co se má stát.“
* * *
Vyšla jsem z toho krásného domu – jinak řečeno jsem se vydrápala ven z našeho zaprášeného těsného doupěte – v doprovodu několika dvorních dam. Liščí stezka, nic než úzká ulička v hustém podrostu za špižírnou, nás vyvedla zahradami a přes potok až k oné cedry lemované lesní pěšině. Vykročily jsme po ní a v smrákajícím se dni jsme se začaly procházet.
Svým liščím zrakem jsem Jošifudžiho uviděla dřív než on mě. Vyšel si jen v domácím úboru, prostém hedvábném šatu bez složitých barevných ornamentů. Byl prostovlasý, kadeře měl však řádně spletené do copu. Tvářil se posmutněle – pomyslela jsem si, že se mu stýská po Šikibu, a aby také ne, když jeho manželka byla tak mírná a půvabná. Co mě to jen napadlo, že jsem se rozhodla takhle jí ho odloudit? Teď aby ve svých stinných komnatách čekala navěky, a nebude nikoho, kdo by ji z jejího pochmurně jednotvárného života vytrhl. Zaváhala jsem, jestli bych se toho dívčího těla neměla raději zbavit a zmizet v kapradí u cesty.
Ale jsem liška, bez ohledu na to, co dalšího se ze mě stalo, a tak jsem se snadno obrnila proti pochybám a hlasitě jsem si připomenula: „Bude lepší, když zůstane sama ona, ne já.“ Možná, že mě Jošifudži zaslechl, nebo snad zahlédl dvorní dámy, jejichž jasně barevné šaty svítily i v houstnoucí tmě. Každopádně se k nám vydal. Mé družky vypískly a se sklopenýma očima se spěšně schovávaly za svými vějíři. Byly vyčarované, a tak se samozřejmě chovaly, jak se od nich čekalo; já jsem však jako jediný smrtelník (a navíc liška) zůstala stát, s tváří odhalenou a bez náznaku dívčího studu. Jošifudži se střetl s mýma očima. Sledovala jsem ho strnulým pohledem kořisti, dobře to vím. Zachovala jsem se jako zvíře, kterým jsem. Obrátila jsem se k útěku.
Jošifudži mě dostihl dřív, než jsem si mohla posbírat sukně, a položil mi dlaň na rukáv. „Počkej!“
Pod smrtícím pohledem jeho upřených očí jsem se cítila lapená jako myš. Mé družky pobíhaly vyplašeně kolem a nesmyslně pokřikovaly. „Pusťte mě, prosím,“ požádala jsem.
„Takovou krasotinku? Ani nápad.“ Vzpomněla jsem si, že mám vějíř, a zvedla jsem ho, abych si zakryla tvář – on mě však chytil za zápěstí a zabránil mi v tom. Dotek jeho pokožky na mojí způsobil, že se mi zatočila hlava. „Kdo jsi?“
„Nikdo,“ zajíkla jsem se. Měli jsme dost důvtipu, abychom pamatovali na tolik nezvyklých předmětů – na čajovou soupravu nebo na skalky v zahradě –, a přitom jsme si zapomněli dát jména! Zdálo se však, že ho má odpověď nepřekvapila.
„Já jsem Kaja no Jošifudži. Jak to, že se tu takhle touláš po mém lese, bez mužského doprovodu na svoji ochranu?“ Horečnatě jsem uvažovala. „My tady – my tady soutěžíme. Skládám se svými dvorními dámami básně o soumraku.“ Mé družky začaly přikyvovat na souhlas a brebentit.
„Bydlíš někde blízko?“ zeptal se Jošifudži.
„No ovšem, hned na druhé straně lesa, můj pane.“ Jošifudži přikývl. Liščí kouzlo ho přimělo, aby tomu uvěřil, přestože les byl den namáhavé cesty hluboký a on sám tu pouť podstoupil nejednou. „Ani tak to pro tebe není bezpečné, a už je také příliš velká tma, než aby ses mohla vrátit pěšky domů. Možná bys mne i se svými dámami mohla poctít návštěvou v mém domě? Mohla bys tam počkat, zatímco nechám poslat pro tvé příbuzné.“
Představila jsem si komnaty jeho domu, a rázem jsem si vybavila Šikibu, jak po nich bezcílně bloumá, když tak často čekává na Jošifudžiho. Dokonce i nyní, v době její nepřítomnosti, jako by se tam vznášela její duch. Škubla jsem sebou.
„To bych v žádném případě nemohla!“
Připadalo mi, že se Jošifudžimu ulevilo; nejspíš si také představoval Šikibu. „Pak mi tedy pověz, kde bydlíš. Doprovodím vás domů.“
„To by bylo velice milé,“ odvětila jsem s ulehčením. „Ke mně musíme tudy.“
Možná, že za jiných okolností by Jošifudži v tu chvíli, kdy poprvé sešel ze správné cesty a vydal se po liščí stezce, celou tu faleš prohlédl; on však měl oči jen pro mne, natahoval krk a snažil se proniknout pohledem za vějíř, který se mi už mezitím podařilo pozvednout. Bohaté sukně se mi při chůzi pletly pod nohy, ale Jošifudži si mou neobratnost vysvětloval tak, že potmě nevidím na cestu, a všemožně se snažil mi chůzi usnadnit.
Liščí stezka byla dlouhá a klikatá. Drželi jsme se jí, dokud jsme nezahlédli světla. „To je můj domov,“ pravila jsem Jošifudžimu, vzala jsem ho za ruku a posledních pár kroků jsem ho vedla za sebou. Tak byl plně v zajetí kouzla a nezpozoroval, že do mého velkolepého příbytku se dostane jedině tak, že si lehne na zem a po břiše se protáhne pod špižírnu. Stála jsem na terase, obklopená hloučkem sloužících, kteří rozčileně pokřikovali a chránili mě před Jošifudžiho upřeným pohledem.
„Tohle je tvůj otcovský dům?“ zeptal se mě Jošifudži.
„Ano,“ přisvědčila jsem.
Jošifudži se rozhlédl: ocenil pohledem množství pochodní a kamenných luceren, jež osvěcovaly zahradu, i jakost bambusových rolet, ozdobně lemovaných a svázaných černými a červenými stuhami. „Pocházíš zřejmě z velice dobré rodiny.“
Nechal se za mnou odvést do mého salonku, kde už sloužící stihli vztyčit společenskou zástěnu – měli v úmyslu chránit mou dobrou pověst i poté, co jsem se dopustila takového prohřešku a dovolila cizímu muži, aby mě doprovázel a spatřil mou odhalenou tvář. Klesla jsem za látkovou zástěnou na rohož.
Můj pán ještě vestoje otálel. „Snad bych měl raději odejít, když už ses dostala v pořádku domů.“
„Počkejte, prosím! Moje rodina vám bude chtít poděkovat za vaši laskavost. Prosím, sedněte si.“ Slyšela jsem, jak sloužící přinášejí Jošifudžimu rohož.
Otevřely se posuvné dveře; podle prásknutí jsem poznala, že musel přijít někdo z mojí liščí rodiny, neboť služebnictvo se po domě pohybovalo s naprostou tichostí; a vzápětí jsem také uslyšela bratrův hlas. „Musíte mi odpustit, že vás nepřivdal nikdo jiný než moje sestra. Ale teprve nyní jsem se doslechl, že jste tu.“
Jošifudži nejspíš odpověděl posunkem, to jsem však nemohla vidět. Bratr každopádně po krátké odmlce navázal. „Jsem vnuk Mijošiho no Kijojukiho a jeho jménem vás tady vítám.“ (Vydechla jsem úlevou. Aspoň že někdo pamatoval na jména.) „Přijměte prosím pro dnešní noc naši pohostinnost.“
„Děkuji vám. Já jsem Kaja no Jošifudži.“
„Brzy vám přinesou něco k jídlu. Dovolíte, abych zpravil dědečka o vašem příchodu? Dnešní večer sice tráví v ústraní a nepřeje si být rušen, ale jakmile jeho zákaz pomine, bude hluboce vděčný za vaši společnost. Omluvíte mě, prosím? Půjdu zařídit, aby mu poslali vzkaz.“ Posuvná stěna se s bouchnutím zavřela a já slyšela, jak se bratr na svých tenkých liščích nožkách potichu vzdaluje.
Toho večera už se k nám nevrátil, a neukázala se ani moje matka, ani dědeček. Společnost nám dělaly pouze moje družky, a ty úslužně mlčely. My jsme si povídali a Jošifudži se mnou lehce žertoval. Po nějaké chvilce jsem upustila svůj vějíř – tak šikovně, aby jeden pruh látky z mé zástěny musel být odhrnut a já tak mohla v slabém světle jediné hořící olejové lampy pohlédnout na Jošifudžiho tvář.
Moje služebné mu předložily sušenou rybu, mořské řasy a křepelčí vajíčka, všechno úhledně srovnané na lakovaném podnosu, a k tomu vrchovatý hrnec bílé rýže a čajovou konvičku s krakelovou glazurou, plnou kouřícího čaje ze zelených lístků. Podaly mu i vyřezávané jídelní hůlky ze slonoviny a mělkou misku na rýži a čaj. Nasála jsem vzduch; ucítila jsem parfém a všechny ty vybrané lahůdky – ale zároveň jsem zavětřila i jedinou mrtvou myš, kterou byl můj bratr schopný chytit a ušetřit pro hosta. Můj pán si pomocí stébel slámy, která svíral v prstech, zvedal k ústům kousky mrtvé myši a sousta zapíjel dešťovou vodou ze suchého listu – a nic si z toho nedělal.
Nepřestávali jsme si povídat. Jošifudži zarecitoval:
„‚Hora viděná za clonou z mraků;
krásná žena spatřená skulinou v zástěnách
Byl bych vděčný za méně zastřený výhled.“
Věděla jsem, že bych mu měla náležitě odpovědět prostřednictvím jiné básně, ale nemohla jsem na nic přijít. Ticho se protahovalo. Pokud bych mlčela dál, Jošifudžimu by došlo, že něco není v pořádku. Rozhlédl by se kolem sebe a poznal by, že není v žádném domě, ale že dřepí na špinavé zemi, shrbený a olepený pavučinami – „Prosím, pojďte se posadit vedle mě,“ vyhrkla jsem.
Byl to ode mě troufalé, ale nevěděla jsem, jak jinak rozptýlit jeho pozornost. A v každém případě to zabralo, neboť Jošifudži jenom zamrkal, a pak beze slova vstal a přesunul se ke mně za zástěnu.
Žena z vyšších vrstev se sotvakdy ocitne úplně sama, a tak s námi i nyní byly mé dvorní dámy; spaly však, proměněné v malé hromádky hedvábných šatů, ztrácející se v temnotě. Jedna dokonce pochrupovala a já jsem ten tichý, nepříliš důstojný zvuk s povděkem vítala. Moje dámy díky tomu dozajista vypadaly skutečněji, a můj pán se zároveň zdál pevně přesvědčený, že se těšíme naprostému soukromí.
Zakryla jsem si tvář vějířem, ale Jošifudži mi ho odejmul; zahalila jsem si ji rukávem, a on ho jemně odhrnul stranou; schovala jsem ji do dlaní, a on je zajal do svých a políbil.
Po tomhle už to šlo rychle. Už jsem se předtím jednou pářila – s bratrem, ale myslím, že jsme ještě byli moc mladí, protože jsem neměla mláďata. Páření s mužem se od toho zase tolik nelišilo – snad jen že to probíhalo jaksi uhlazeněji a ohleduplněji –, a přece jsem cítila obrovský rozdíl. Jošifudži byl nesmírně pohledný, dokonce i s rozcuchanými vlasy a vyhrnutými šaty; plakala jsem dojetím nad jeho krásou, nad dotekem jeho dlaně na mých lidských ňadrech, nad vědomím, že ho svírám v prstech, nad božskou zálivkou jeho vyvrcholení. Špičkou prstu mi setřel slzy a já se, přemožená, rozvzlykala o to víc a schovala jsem si tvář do vlasů.
„Copak se děje, má lásko?“ zeptal se mě šeptem.
„Jaký na ni padne žal,“ zamumlala jsem, spíš sama pro sebe.
„Na koho?“ vyzvídal.
„Na tvoji ženu,“ odpověděla jsem.
Pokrčil rameny. „To ty jsi žena, kterou miluji.“
A tehdy jsem poznala, že se ho liščí kouzlo opravdu zmocnilo.
* * *
Nadešel úsvit, ale Jošifudži se nechystal k odchodu, což by byl udělal, kdybych pro něj byla jen milostným záletem. Zůstal však se mnou a hrál si s mými vlasy, zatímco mě služebné strojily do šatů a parfémovaly.
Jedna z papírových stěn se odsunula stranou a před námi stál můj dědeček, oděný ve svém zlatavě-rezavém šatu. Rozpačitě jsem vyjekla – nepořádek kolem nás jasně prozrazoval, čemu jsme se ještě nedávno věnovali, dokonce i prahy látky na zástěně kolem postele byly povážlivě zamotané, jak se nám v noci připletly do cesty –, dědeček to však přešel beze slova.
„Tak to ty jsi ten mládenec,“ zahalasil. „Já jsem Mijoši no Kijojuki. Rád tě poznávám.“
Jošifudži se uklonil. „Já jsem“
„Vím, kdo jsi; můj vnuk mi o tobě přišel říct už včerejšího večera, já jsem však nedovolil, aby mě rušili. Musíš mi odpustit, že se ti včera nemohl věnovat nikdo jiný než moje vnučka.“
Můj pán odpověděl úklonou hlavy. „Vaše vnučka je žena vzácné krásy a důvtipu.“
„No dobrá,“ přikývl dědeček. „Doufám, že to myslíš vážně.“
„Zajisté,“ přisvědčil Jošifudži. „A váš dům je tak vybraně zařízený“
„Nuže, bylo ti odjakživa souzeno, abys sem zavítal, a teď musíš zůstat.“
„To by byla největší pocta a potěšení mého života,“ odpověděl můj pán.
„Pojď, napijeme se spolu,“ vyzval ho dědeček. „Musíme toho spoustu zařídit.“
Dívala jsem se, jak Jošifudži odchází s dědečkem z pokoje, a štěstím se mi točila hlava. Když se můj milý vrátil, bylo to ujednáno: budeme se brát.
* * *
Spali jsme spolu po tři noci, jak vyžaduje tradice, aby manželství vstoupilo oficiálně v platnost; třetí noci jsme pojedli obřadní koláčky a v přítomnosti kněze jsme spolu vypili saké. Na svatební obřad jsem se dívala očima svého manžela: viděla jsem naše skvostné róby, knězovy dlouhé, žehnající paže, moji přihlížející rodinu, vistárie v matčiných vlasech…; jakmile se mi však oči zalily slzami, svatba se rozpila do barevných skvrn, jimiž prosvítal pravý stav věcí: viděla jsem čtyři lišky a špinavého pomatence, jak se v příšeří hrbí v prachu mezi odpadky. Jestliže jsem Jošifudžiho milovala, neměla jsem pro něj snad chtít to nejlepší? A mohlo snad tohle být lepší než jeho útulný dům a spanilá, oddaně čekající manželka?
Ale ne. Bylo mi jedno, co je nejlepší pro něho. Musela jsem se postarat, abych dostala, co jsem chtěla já. Nakonec jsem přece jenom liška.
* * *
Do rytmu společného života jsme vklouzli bez nesnází. Z počátku se mnou Jošifudži trávil celé noci a téměř i celé dny. Často jsme se pářili: nejčastěji k tomu docházelo, když mi předčítal poezii. Co jiného jsem mu mohla nabídnout? Když jsme spolu neleželi v polštářích, prodléval Jošifudži v mých komnatách a zabavoval se prací s jemnými štětci a inkoustem.
Ustavičně vysedával u lakovaného psacího pultu a hbitě psal, inkoustem černým a lesklým jako mokrá břidlice na sněhu. Jedenkrát jsem mu nahlédla přes rameno a přečetla si znaky, jež právě napsal rozmáchlými, silnými tahy:
„Temný lesk misky obráží oblohu:
Jakou barvu má miska? Modrou – či černou?“
„Co to má být?“ zeptala jsem se, ale vzápětí mi to došlo: poezie, už zase. Jošifudži se na mě podíval zvláštním pohledem, a já se začervenala a vyhrkla: „Co to pořád sepisuješ?“
„Píšu si deník,“ odpověděl. „Vždycky jsem si ho psal. Moje žena…“ zdráhavé umlkl. Zatajila jsem dech, neboť jsem věděla, že nemá na mysli mě. Ale Jošifudži po chvilce potřásl hlavou a zasmál se. „Něco mě napadlo, ale už nevím, co to bylo. Snad se mi to znovu vybaví.“
„Pojď do postele,“ zašeptala jsem, a on to pustil z hlavy a už se k tomu nevrátil.
Uplynul nějaký čas a Jošifudži mě začal nechávat častěji samotnou, aby mohl víc pobývat s mým bratrem a dědečkem. Rmoutilo mě to, ale věděla jsem, že je to v pořádku: muži budou vždycky vyhledávat mužskou společnost. Liščí kouzlo dokázalo zařídit i to, že můj manžel i nyní vykonával své povinnosti, stejně jako ve svém druhém životě. Do našeho domu proudil nepřetržitý dav lidí, kteří mu přinášeli vzkazy a předkládali problémy; byli mezi nimi poslové dokonce i z Tokia. Jošifudži měl řadu známostí. Mému bratrovi obstaral místo tajemníka na jakémsi úřadě v sousedství.
Tohle zní dost divně dokonce i mně: byly jsme lišky, jakou práci bychom asi tak mohly vykonávat? Ale bratr také ve skutečnosti žádné místo nezastával, a neexistovali ani žádní poslové, ani žádné zprávy, které bychom posílali do Tokia. To všechno byly jenom sny. Jenže naše rodina přesto pociťovala, že ten vlivný život, jaký u nás Jošifudži vede, je pro nás prospěšný, jako kdyby to bylo doopravdy a my byli lidé: lov byl nyní lepší než dřív a také počasí se zlepšilo. Neumím to vysvětlit. Liščí kouzlo.
Jednoho dne byl můj manžel s dědečkem na lovu a já jsem bloumala po svých komnatách a hledala, čím se zabavit. Hrála jsem si s vějířem; schovala jsem ho do rukávu, a když jsem tam pro něj znovu sáhla, dostal se mi pod ruku bílý míček, který mi dědeček kdysi daroval. Pořád ještě jsem si ho prohlížela, když dovnitř vtrhl můj bratr.
„Sestro!“ vykřikl bez dechu. „V domě nahoře se děje něco strašlivého.“
„Copak? Co?“ zaúpěla jsem. Věděla jsem, že mluví o druhém domovu mého manžela, a zděsila jsem se, že se Jošifudžimu nějak podařilo proklouznout z vyčarovaného světa, který jsme pro něj vytvořili, do toho skutečného a najít cestu domů.
„Všichni Jošifudžiho hledají. Venku se to hemží služebnictvem. To musíš vidět,“ bratr mě tahal za rukáv a vlekl mě ven. Zaváhala jsem. „Je tam i ona?“
Bratr zavrtěl hlavou. „Nezdálo se mi. Jenom všichni ti sloužící, a také jeho syn“
„Cožpak on měl syna?“ zeptala jsem se. Ta novina mě sebrala.
Bylo těžké vymanit se z ženské podoby, aby ze mě byla zase jen liška: bylo mi, jako bych zakopla o kámen a při pádu si natáhla všechny svaly. Přikrčila jsem se vedle bratra na holé zemi pod špižírnou a sledovala všechen ten shon.
Uviděla jsem chlapce, který se podobal Jošifudžimu: jak jsem ho jen mohla přehlížet, po všechny ty dny, kdy jsem za Jošifudžim slídila? Byl to ještě mladíček, ale rozkazy udílel s rozhodností, jež mi připadala velice povědomá. Sloužící pobíhali po všech koutech. Zahradami chodil kněz, provolával Buddhovo jméno a předčítal sútry, jež měly přispět k Jošifudžiho návratu. Povšimla jsem si, že když kněz procházel kolem nás, zpomalil krok – nezastavil se však, a já se musela smát: že by obyčejné lišky vyzrály i na mocného Buddhu? Ještě chvíli jsme celý ten mumraj pozorovali, ale pod špižírnu se nikdo nepodíval. Určitě jim muselo připadat, že na tak ubohém místě by se žádný člověk skrývat nemohl.
Když jsem opět vklouzla do ženského těla, čekalo na mě překvapení.
* * *
„Jsi těhotná?“ vyjekla matka, když jsem se jí svěřila.
„Cítila jsem to. Hned jak jsem se znovu proměnila v ženu, ucítila jsem v sobě malého samečka.“
„Takže to bude syn? Taková událost! Taková pocta pro náš dům!“
„Co to povídáš? Vždyť jsem liška. Moje dítě bude lišče, a až ho Jošifudži uvidí, opustí mě.“
Matka se mi však vysmála. „Tak dlouho už žiješ s mužem, a to hlavní jsi pořád ještě nepochopila. Tvůj muž uvidí syna, protože to je to, co chce. A bude nesmírně šťastný! Musím o tom jít povědět tvému dědečkovi. Bude to syn!“
* * *
Bylo to přesně tak, jak matka předpověděla. Jošifudži byl nadšený. Já jsem s dítětem přibírala na váze, a po nějaké době už jsem se sotva dokázala zvednout, abych přešla z jedné komnaty do druhé. Povinnosti odváděly mého muže často pryč, a třebaže se mnou trávil každou volnou chvilku, často jsem se nudila. Tu a tam jsem sáhla do rukávu pro bílý míček a bavila jsem se tím, že jsem ho vyhazovala do vzduchu a zase chytala. A když se mi někdy odkutálel z dosahu, moje služebné mi ho přinesly.
Porod jsem měla lehký, relativně bezbolestný, nakolik se to dá o porodu vůbec říct. Jošifudži vrazil do pokoje hned, jak mu to matka dovolila, a bez okolků proklouzl ke mně za zástěnu.
„Ty moje úžasná manželko,“ rozplýval se. „Dovol, ať se podívám na svého syna.“
Posunkem jsem přivolala chůvu, aby mému manželovi ukázala děťátko. Jošifudži rozbalil těsně zavinutý uzlíček a zajásal. „Takové krásné dítě! Jsi obdivuhodná manželka, porodilas mi hezkého zdravého chlapečka.“
Nic jsem na to neřekla, neboť jsem před sebou na okamžik uviděla stín muže v rozedraných, špinavých šatech, jak se potmě hrbí, aby vtiskl polibek na zavřená víčka liščímu mláděti.
* * *
V liščím světě plynul čas podivně. Nám i Jošifudžimu míjely roky, náš syn rostl jako z vody a zakrátko už střílel dětskými šípy po ptácích a jezdil na tlustém poníkovi s černými a zlatými skvrnami. Zatímco u nás však běžely roky, ve světě venku plynuly pouhé dny. Můj bratr, který nám obstarával většinu jídla, mi oznámil, že druhá manželka mého muže se vrátila.
„Jak se jí nyní daří?“ zeptala jsem se. Přihlížela jsem, jak se můj syn cvičí v zacházení se štětcem; natáčel právě hlavu, aby zahlédl odlesk čerstvých tahů na matnějším podkladu zaschlého inkoustu z minulých hodin. I přes všechno naše kouzlo byl papír stále příliš vzácný, a já jsem nemohla dopustit, aby dítě zničilo víc archů, než bylo nezbytně nutné.
„Je nešťastná,“ odpověděl bratr. „Cos bys také čekala?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale pak mi došlo, že mě bratr nevidí. Byla jsem od něj oddělená zástěnou. Tak jako vždycky. „Doufala jsem, že to časem překoná?“
„Kdy to měla překonat?“ opáčil bratr. „Ty jsi tu s Jošifudžim prožila roky, ale tam venku je to teprve pár dní, co se po něm slehla zem.“
Míček mi vypadl z rukou a kutálel se po zemi pryč. „Jak je to možné?“
Bratr netrpělivě zaskučel. „Kdys byla naposled venku, sestro?“
„Nevím. Ale muselo to být před tím, než se chlapec narodil.“
„Jak to?“ V hlase mu zaznívalo zděšení. „Proč nechodíš ven? Jsi snad nemocná? Vím, že jsi kojila, ale teď už lišče nesaje.“
„Když mám teď doma manžela, trávím čas raději tady.“
„Dříve jsme si spolu hráli, sestro, jen my dva. Pamatuješ? Běhali jsme po lese, v noci jsme lovili myši v předních zahradách a hrávali jsme naši hru – úder z temnoty. Co se s tebou stalo?“
„Vůbec nic,“ řekla jsem, ale byla to lež. Stalo se toho se mnou tolik, že bych nevěděla, kde začít.
„Tak se mnou pojď ven. Hned.“ Bratr vyskočil a škubnutím strhl zástěnu na zem. Zvedla jsem k němu tvář; byla jsem tak překvapená, že mě ani nenapadlo si ji zahalit rukávem. Bratr mě popadl za ruku a vytáhl mě na nohy. Můj syn se po nás ohlédl; mávla jsem na jeho chůvu, která se ho ujala a odvedla ho z pokoje.
„Tak dobře,“ přikývla jsem. „Proměníme se spolu zase na lišky.“
Zbavit se své ženské podoby pro mě tentokrát bylo přímo mučivé; bylo mi, jako bych ze sebe stahovala vlastní kůži. Choulila jsem se a čekala, až ten pocit ztráty poleví, a bratr se ke mně tiskl čumákem. Sotva se mi udělalo líp, zvedla jsem hlavu a vyrazila zpod špižírny ven.
Byl časný večer: měsíc byl téměř v úplňku a jeho zář zastínila hvězdy na východní straně oblohy i skomírající barvy na západě. Razili jsme si cestu předními zahradami, ukrytí v krátkých stínech pod stromy. Když jsem u mostu ve tvaru půlměsíce skákala přes potok, zachytila jsem v plynoucí vodě svůj obraz a tak jsem se zděsila, že jsem na druhém břehu upadla a svinula se do klubíčka.
Bratr se zastavil a strčil do mě čumákem. „Co se stalo?“ zašeptal, ale já jsem zavrtěla hlavou, což se mi v liščím těle podařilo jen zpola. Neprozradila jsem mu, že jsem ve svém obrazu na hladině spatřila ženu.
V domě už se svítilo: na terasách byly rozmístěny pochodně a přestože byla horká letní noc, v pokojích stály lampy a ohřívadla. Hodně posuvných stěn bylo dokořán: dívala jsem se, jak do domu vlétají můry a umírají v některém ze spousty plamenů, jež uvnitř hořely.
Severní řada pokojů, těch, které patřily Šikibu, byla osvícená jen spoře. Vplížila jsem se málem až na terasu a nahlížela jsem dovnitř. Šikibu jsem sice vidět nemohla, ale všimla jsem si, že jí za společenskou zástěnou dole vyčnívá cípek rukávu. Před zástěnou klečel kněz a odříkával sútry. Noční vánek odfoukl jeden pruh látky stranou, a než ho jedna z Šikibuiných komorných stihla znovu připevnit, podařilo se mi zahlédnout Šikibu – tonoucí v přítmí, smutnou a netečnou.
Hlavní pokoje domu byly zalité světlem. Uvnitř stál druhý syn mého manžela ve společnosti dvou starších mužů v cestovních šatech. Podle vzhledu to mohli být Šikibuini bratři. Přitáhli dovnitř kmen stromu o výšce dospělého muže a nyní se kolem něj shlukli, zatímco ze zahrady přihlížel buddhistický kněz a srocené služebnictvo. Všichni byli tak zvláštně oblečení – jsou ve smutečním, pochopila jsem. Ale překvapilo mě to, vždyť přece nikdo neumřel. A pak mi to došlo – určitě truchlí pro mého pána.
Ta myšlenka mi připadala zábavná, ale kdovíproč mě zároveň cosi děsivě zabolelo v hrudníku.
Chlapec nyní do dřevěného špalku sekal majzlíkem a palicí.
„Co to tam dělají?“ zašeptal bratr. „Lidi jsou takoví podivíni.“
„Ať dělají, co chtějí, vůbec se mi to nelíbí,“ zavrčela jsem.
„Pchá. Pojď, musíme blíž. Alespoň se podíváme, co chystají,“ odbyl mě bratr a začal se plazit po břiše blíž.
„Bratře!“ sykla jsem, ale on se už neotočil, a tak jsem vyrazila za ním.
Chlapec právě předával majzlík a palici jednomu z Šikibuiných bratrů.
„Hotovo, Tadasado?“ zeptal se muž.
Zadívala jsem se na špalek: takhle zblízka jsem viděla, že je v něm vyřezaný nějaký obraz, ale nemohla jsem poznat, co na něm je. Z davu vystoupil kněz a s ním i jeho dva pomocníci, kteří začali do ohřívadel v sále házet kadidlo. Všichni v místnosti si lehli na břicha a začali se potichu modlit. Kněz padl na zem před ostatní a hlasitě vyzpěvoval.
Modlil se k jedenáctihlavému Kannonovi (znovu jsem se zadívala na špalek a teď už mi rytina dávala smysl: byla na ní skrumáž hlav, paží a zkřížených nohou). Když kněz začal vzývat Kannona, chlupy na zádech se mi zježily tak silně, až mě kůže začala svrbět napětím. „Nelíbí se mi to,“ zasyčela jsem na bratra, ale on se ke mně jen přimáčkl, a poslouchal dál.
Nebyl žádný důvod k obavám. Vybavila jsem si toho prvního kněze, který se modlil k Buddhovi, a pak kolem nás stejně prošel bez povšimnutí. Oč lépe by se mohlo vést tomuhle? Kněz nepřestával prozpěvovat; nyní se ptal, kde leží Jošifudžiho mrtvé tělo. Z ohřívadel se začaly valit pramínky vonného kouře a plazily se ven, do nehybného vzduchu v zahradě. Jeden proužek dýmu jakoby mířil k nám, vypadal jako nějaký slídivý kouřový had. Nejjemnější vánek nadzvedl jeho špičku, a ta se tolik podobala hadí hlavě, až mě opustila všechna kuráž, a já vyrazila na útěk, srdce v těle tak horké a ztěžklé strachem, že jsem sotva vnímala zahrady, jimiž jsem se řítila.
Proklouzla jsem pod špižírnu a chvatně jsem na sebe vzala ženskou podobu. Stála jsem tam a celá jsem se třásla. „Manželi?“ zavolala jsem. „Manželi! Kde jsi?“
Pobíhala jsem komnatami a po chodbách, aniž bych se starala, kdo z mužského osazenstva domu mě uvidí, a volala jsem svého manžela. Právě jsem byla na jedné terase, když se Jošifudži vynořil z jasně osvětleného pokoje a zavřel za sebou posuvné dveře.
„Manželko?“ oslovil mě se zachmuřeným výrazem ve tváři. „Přijímám tady emisary. A tebe je slyšet po celém domě až“
„Manželi!“ zalapala jsem po dechu. „Moc mě to mrzí – vím, že se to naprosto nesluší – jenže já prostě – tolik jsem se bála…“
Jeho výraz změkl a on si pospíšil, aby mě sevřel v náruči. „Copak se stalo? Něco je s dítětem? Ať je to co chce, už bude dobře, už jsem tu.“
Polkla jsem, pokoušela jsem se zklidnit dech. „Ne, to ne, náš syn je v pořádku.“ Co jsem mu měla říct? „Plazil se sem kouřový had a hledal tě. Asi jsem – měla jenom zlý sen. Když jsem se probudila, byla jsem úplně sama a hrozně jsem se bála.“
„Sama? Kde byly tvoje služebné?“
„Ty tam byly. Chci říct, že jsem se cítila opuštěná – bez tebe.“ Přitiskla jsem se k němu, pažemi jsem ho pevně objala okolo krku a vzlykala jsem mu na tváři. Chvíli mě držel a chlácholil, a pak mě předal jedné z mých služebných, které postávaly v přítmí a čekaly.
„Už je to lepší?“
Popotáhla jsem.
Jošifudži vzal moje ruce do dlaní. „Postarám se o tuhle jedinou záležitost, a pak k tobě přijdu posedět, a když budeš chtít, zůstanu s tebou celou noc.“
„Ano,“ přikývla jsem. „Pospěš si.“
* * *
Čekala jsem ve svých komnatách. Seděla jsem téměř potmě, házela jsem si míčkem, plakala jsem hrůzou, jež mě jímala z toho kouřového hada, a toužila jsem po Jošifudžim. Můj syn spal, ale chůva mi ho přesto přinesla, a já ho pozorovala, jak leží stočený do klubíčka v pelíšku z přikrývek. „Je jisté, že mě můj muž miluje,“ říkala jsem si. „Tohle je důkaz: ani Buddha mi ho nedokáže vzít.
Ani Buddha nemůže zničit lásku, kterou ke mně Jošifudži cítí.“ Pak jsem znovu pomyslela na toho kouřového hada, vyskočila jsem na nohy a zase jsem přecházela po pokoji a vyhlížela ven do našich hezoučkých liščích zahrad. A Jošifudži pořád nepřicházel.
Místo něho však přišel jedenáctihlavý Kannon. Vzal na sebe podobu starce, měl jen jednu hlavu a svíral hůl, ale já jsem věděla, že je to on: nebyl vytvořený liščím kouzlem, na místě, kde jinak všechny věci i lidské bytosti byly vyčarované. Byl cítit knězovým kadidlem. Kdo jiný by to mohl být? Kráčel zahradami, procházel přímo skrz naše pečlivě naaranžované stromy, skalky a okrasné jezírko, a kudy prošel, tam za ním zůstávala brázda jako za někým, kdo se brodí přes potok a víří kal. Kam vstoupil, tam se kouzlo rozpadalo a trhalo, a za ním zůstávala holá zem přikrytá stínem špižírny. Jen pár kroků za jeho zády se vykouzlený svět opět s tetelením sceloval, ale stařec za sebou jako vlečku táhl šrám, který odhaloval skutečnost.
Prošel přímo všemi našimi výtvory a zamířil k domu.
„Ne!“ vykřikla jsem a vyběhla na terasu. „Nech ho tady!“ Stařec kráčel dál. Rozběhla jsem se k pokoji, kde seděl můj manžel s emisarem ze sídelního města a jeho tajemníkem. Vtrhla jsem dovnitř. „Manželi! Utíkej!“
„Manželko?“ stihl říct Jošifudži, ale to už jsem cítila, jak se terasa vedle mě chvěje a rozplývá. Padla jsem na kolena. Jošifudži vyskočil a v rukou se mu objevil v pochvě uložený meč. Když Kannon procházel kolem mě, pověsila jsem se mu na šaty a zaťala jsem prsty do opasku jeho meče; stařec mě vlekl s sebou, ani nezpomalil krok.
„Co to má“ zařval můj manžel, když do něj stařec dloubl svou holí. Jošifudži uskočil a vytasil meč.
Zaječela jsem. Meč se zatetelil a proměnil se v hrst špinavé slámy. Můj manžel na ni štítivě pohlédl a upustil ji na zem. Stařec ho znovu pobídl holí a Jošifudži ustoupil do nitra domu.
„Nech ho tu, prosím, nech ho tady, oni pro něj nic neznamenají, a já ho miluji –“ žadonila jsem a škemrala, zatímco mě stařec vlekl naším domem a ven do zahrad. Ruce mi krvácely, pořezané ostrou hranou jeho opasku. I kdyby kolem mě jinak nic jiného nebylo skutečné, věděla jsem, že tohle skutečné je, že ta horká krev na mých dlaních je pravá. Jošifudži se neustále obracel nazpátek a pokoušel se mi pomoci; stařec ho však dál bodal holí a nutil ho klopýtat kupředu.
Kožený opasek už byl celý kluzký od krve; prsty mi po něm sjely a já upadla a zůstala ležet na zemi za starcovými zády, v prachu pod špižírnou, kousek od jedné podpěry. Kannon mého manžela ještě jednou pobídl holí a Jošifudži se z našeho domu vyplazil po břiše ven, kde se narovnal – stál ve své zeleninové zahradě. Vylezla jsem za ním nahoru, ale věděla jsem, že už je pozdě. Schoulila jsem se na zem u špižírny, tak jak jsem byla: v hedvábných šatech, s krvavýma rukama a dlouhými vlasy uválenými od prachu.
Venku byl stále ještě soumrak. Nadcházel třináctý večer od toho, kdy Jošifudži přibyl do mého domu, jeho třináctý rok v mém liščím světě. Téměř všichni už byli shromáždění v zahradě a v malých hloučcích se mezi sebou bavili. Viděla jsem Jošifudžiho zdvojeně, jako bych se dívala přes vodu, takže se mi obraz částečně deformoval: byl zároveň uhlazený, ve skvostném, nyní lehce zaprášeném šatu, a dosud třímal prázdnou pochvu po meči; ale také byl pokrytý špínou, v potrhaném domácím úboru plném skvrn, a v ruce držel krátký, červotoči prožraný klacek: muž, který žil v brlohu s liškami.
První, kdo mého manžela uviděl, jak se kolem sebe rozhlíží, byl jeho syn.
„Otče!“ vykřikl chlapec a rozběhl se k Jošifudžimu. „Jsi to ty?“
„Synu?“ oslovil ho můj manžel zdráhavé. „Tadasado?“ Poznala jsem, že se mu vrací paměť, ale liščí kouzlo bylo pořád příliš silné, než aby mu dovolilo jasně uvažovat. „Jak to, že jsi tak málo vyrostl, zatímco jsem byl pryč?“
Chlapec muže objal pažemi. „Ach, otče! Co se to s tebou stalo? Jak to, žes tak zestárl?!“
Jošifudži odstrčil hocha stranou. „Na tom nesejde. Přišel jsem, abych tvou matku poslal zpátky k její rodině. Vrátila se přece, nebo ne? Byl jsem dočista zoufalý, když odjela k příbuzným, a ona byla pryč tak dlouho. Ale pak jsem potkal někoho jiného, obdivuhodnou ženu. Oženil jsem se s ní a máme spolu hezoučkého chlapečka. Musím říct, že z něj roste mnohem pohlednější hoch, než jsi ty. To on se stane mým dědicem, Tadasado. Od nynějška už nejsi můj první syn – tolik jeho matku miluji.“
Chlapec zvedl zrak k jedinému temnému pokoji v celém domě. Postřehla jsem tam jakousi postavu v jemně šustících sukních a pochopila jsem, že je to Šikibu, která všechno sleduje, ale příliš se bojí porušit pravidla, než aby před očima tolika lidí vyšla ven a přivítala se s manželem. Chlapec se napřímil. „Kde máš toho svého syna?“
„Tamhle přece,“ pravil můj manžel a ukázal ke špižírně.
Tehdy mě zpozorovali. „Liška!“ zakřičel někdo, a po něm začali volat i všichni ostatní: „Liška! Liška!“ Muži se rozběhli ke špižírně a hnali se za mnou s klacky a loučemi.
„Manželi!“ křičela jsem. „Zastav je!“
Jošifudži zaváhal, očividně zmatený. „Manželko?“ zavolal nejistě.
„Liška!“ ječeli lidé.
„Zůstaň se mnou, prosím!“ volala jsem a s pláčem jsem k němu natahovala ruce. Jošifudži učinil krok ke mně, ale do náruče se mu vrhl chlapec a povalil ho.
Těsně před tím, než muži doběhli ke špižírně, jsem ještě naposled pohlédla k domu. Na terase stála Šikibu a já jsem poprvé zcela jasně viděla její tvář. Spatřila jsem, že má oči plné slz, a pochopila jsem, že na rozdíl od ostatních lidí ve mně Šikibu stejně jako můj pán viděla ženu.
* * *
Nakonec nás odtamtud vyhnali; muži nastrkali dolů pochodně, aby viděli pod špižírnu, a pak tam vráželi klacky, až se moje rodina rozprchla do všech stran: dokonce i můj ještě nedorostlý syn utekl.
Pronásledovali mě tak dlouho, až jsem se pomatená strachy vzdala i poslední iluze ženského těla. Vědomí jsem měla zastřené bolestí, ale moje liščí tělo bylo schopné i na zakrvácených tlapkách uniknout.
Do své ženské podoby jsem se vrátila až mnohem později, když už jsem měla po krk toho strachu, který mě užíral. Můj dům zel prázdnotou; zbyli v něm jenom sloužící, kteří mi přinesli jídlo a čisté šaty.
A od té chvíle už jenom čekám. Nikdo z mé rodiny se zatím nevrátil. Dědeček už byl starý; kdo ví, jestli mu při té zběsilé štvanici nepuklo srdce. Moje matka, bratr i syn jsou pryč. Chci doufat, že alespoň zůstali pohromadě, ale bojím se, že je rozprášili.
Jošifudži nás mnoho dní oplakával; když jsem se za tmy proplížila k jeho dveřím, slyšela jsem ho, jak volá moje jméno a jméno našeho syna. Do domu sezvali kněží a proroky věštící z jin-jangu, aby Jošifudžiho jeho „očarování“ zbavili; oni ale tvrdí, že nad ním má pořád silnou moc. Nedávno jsem Jošifudžiho slyšela, jak říká, že už svou nemoc překonal; nevím však, čemu mám věřit: mně se nezdálo, že by to byla nemoc, a podle hlasu mi nepřipadalo, že už to překonal.
Není lehké udržet si dům a služebnictvo, když jsem na to zbyla z celé rodiny sama. Zahrada už je pryč, rozplynula se jako mlha. A jeden pokoj za druhým se rozpouští celý dům; téměř nevycházím ze svého křídla, nechci vědět, kam už to pokročilo, jak dalece se už můj domov rozplynul. I sloužících mám nyní méně, a jsou dokonce ještě tišší, než bývali. Pomýšlela jsem o odchodu, že bych ještě jednou odložila svou lidskou podobu a zase běhala po lesích; ale vím, že to nemůžu udělat. Už nikdy nebudu jen obyčejná liška.
Nejsem však ani obyčejná žena. Vím, co je údělem ženy: věčně bloumat ztracená ve stínech a trpělivě čekat na svého pána. Vím, že podle starých příběhů bych tu nyní po tom všem měla správně čekat až do smrti. Jenže já už se tolik načekala: ve svém osamění jsem si házela míčkem a lámala si hlavu nad Jošifudžiho deníkem. Už toho mám dost.
Mám nápad, i když je možná naivní. Těch třináct dní, které se mnou Jošifudži strávil, uběhlo v létě. Nyní je zima; dnes napadl první sníh, studená peřina vysoká jako moje dřeváky. Dobře Jošifudžiho znám: dnes večer vyjde do zahrady, aby psal o sněhu a měsíci. A já mu do cesty přikutálím svůj bílý míček. Jestli po mně pořád ještě touží, uvidí můj míček jako to, čím doopravdy je, a pak mě najde a budeme spolu šťastní: už žádné falešné životy, žádné čekání v temnotě a žádná jiná kouzla než to, které nás spojí, ať už v liščí nebo lidské podobě, podle toho, co si sami zvolíme.
A pokud je doopravdy spokojený tam, s tím chlapcem a s Šikibu, můj míček mu bude připadat jen jako další hrudka sněhu v závěji.
Myslím však, že Jošifudži uvidí míček.
Právě mě něco napadlo:
Liščí kouzlo:
Kněží, můžete ho vyléčit ze všeho, jenom z lásky ne.
Řekla bych, že je to báseň.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v prosinci roku 1993
Přeložila Jitka Cardová
