Patriarcha Gabriel se naposledy ohlédl po nedaleko stojícím vojenském autě, odkud ho sledovaly dva páry bdělých očí královských pozorovatelů-odstřelovačů, pak už se zcela soustředil na nezřetelné siluety domů před sebou. Hluché noční ticho přerušovaly vzdálené, syrově znějící výstřely z automatů, doprovázené slabými záblesky. Krycí manévry vedli jeho vlastní muži na druhé straně města a odváděli tak pozornost od jeho vybrané jednotky tady. Do svítání zbývalo nejméně pět hodin, což bylo pro jakoukoli akci v nezmapovaném terénu hazardní, ne-li přímo sebevražedné období, on si z toho ale nic nedělal. V krvi mu proudilo právě takové množství adrenalinu, které zostřovalo smysly, jinak se cítil uvolněně. Připraveně. Se zachmuřenou tváří očima probodával temnou zeď neznáma, která lačně vyčkávala, až on se svým komandem vyzkouší její pevnost.
Jeho pohled přitáhla šklebící se škvíra mezi dřevěnými kostrami nedostavěných skladišť. Ústí uličky na ně dýchlo odtažitou zatuchlinou dlouho nenavštíveného místa, dál za ním se rozkládalo výhrůžně mlčící neposlušné město. Bylo ve skutečnosti plné lidí, jenže nakažených rozklíženou morálkou. S ohromující zarputilostí vyháněli nebo zabíjeli Gabrielovy vyslance a bránili se proti Království nebeskému tak nesmyslně, že se patriarcha rozhodl vyřešit celé místní neštěstí osobně, na způsob chirurga odříznout od nevinné tkáně obyvatel parazitického původce všeho iracionálního chování a doufat v uzdravení celé populace.
Do nepřátelského teritoria vstupovali jen tři, přesto byli přinejmenším stejně nebezpeční jako jejich nelidští protivníci. Kněz Gabriel, jeho dcera Alice a robot Diana vyrazili po stopě. Měli v plánu z místních dravců učinit svoji kořist.
Upíři už dávno přišli o moc a nadvládu, jíž se mohli drze ohánět ještě před sto lety. Jakýsi druh úpadku zachvátil jejich do té doby samozřejmé společenské uspořádání a lidé, kterým to neuniklo, hbitě přešli do útoku. Nemrtví náhle nechtěli držet svá nezpochybnitelná území a stáhli se do útrob svých metalických štíhlých věží, aby pak jejich exodus oznámily stoupající hvězdy s ohnivými ocasy.
Zdaleka ne všichni ale disponovali takovými prostředky, aby mohli ze zničené planety odejít: odlet se týkal jen horní vrstvy mocenské hierarchie, velkorodů, původního a nejnebezpečnějšího druhu upírů, jaký po zemi kdy chodil. Ti, co zůstali, nikdy nedosáhli jejich aristokratické dokonalosti a množství jejich slabostí je uvrhlo do bratrovražedných sporů končících v krvi a popelu, a to v době kratší než dvacet let.
Poslední upírské enklávy ponořené do vzájemných krvelačných bojůvek se nakonec za použití svých vyspělých technologií skoro vyvraždily. Jejich dosavadní sídla se rozpadla v prach stejně jako mýtus o vlastní nedotknutelnosti.
Lidstvo vidělo svoji šanci a hodlalo s nenáviděnými predátory rázně skoncovat: když se hašteřící rodiny vyčerpaly svými rozepřemi, čekala na ně tato slabá a zanedbávaná rasa, doposud sloužící jen jako potrava, a zasadila jim poslední ránu, která vůbec nebyla z milosti.
Jakmile lidé většinu bývalých pánů rozprášili a ostatní zahnali do nejtemnějších zapomenutých koutů země, kam se neodvážil vstoupit ani paprsek světla, sebrali svoji hrdost a začali budovat městské státy na tváři zpustošené země. Vkradli se do opuštěných laboratoří či sídel a využili všech pokročilejších výdobytků upírů, které mohly být prospěšné. Na troskách staré civilizace vystavěli vlastní uspořádání světa, které se vůbec nepodobalo zoufalému boji o život, doposud známému všem bytostem, jimž v žilách koluje teplá krev.
I když se upíři nebo jiná havěť čas od času objevovali a ztrpčovali život rodícím se osadám, stále existovalo nemálo lovců bestií, kteří se dovedli vypořádat jak s nemrtvými všeho druhu, tak i s dalšími tvory, kteří vznikli v průběhu věků jako následek biologických mutací, radioaktivního ozáření nebo zvrácených křížení; díky takovým loveckým skupinám se přežití v nevlídné, ale přeci jen pomalu obdělávané krajině stávalo reálným a nabízelo alespoň nějakou naději v budoucnost.
Gabriel byl kdysi také takovým lovcem a posledních třicet let, která si ze svého života pamatoval, pro něj znamenalo získat pověst nesmiřitelného válečníka a charismatického vůdce. V jednu chvíli pak pochopil, že to všechno byla jen příprava na mnohem větší úkol, který pro svět, jak jej lidé znali, znamenal naprostý převrat. Cítil se být povolán, aby ve městě Solden vytvořil zárodek postupně rostoucího duchovního centra nového uspořádání společnosti. Gabrielova víra, autorita a schopnosti vedly jeho následovníky k tomu, aby mu pomohli uskutečnit jeho vizi: už nejen opevněné město, ale opravdová říše lidí, prostá všech nestvůr a bráněná odhodlanými bojovníky chránícími budoucnost svých potomků.
Dnes stál jako patriarcha v čele Království nebeského, které se rozkládalo na většině jemu známého území a opravdu plnilo očekávání, která do něj vložil. Shromažďovalo nejslibnější potenciál mezi dostupnými zdroji i lidmi samotnými a rozžíhalo naději v srdcích ustrašených obyvatel na tváři země.
Všichni nelidé museli vyklidit pole. Po dobrém nebo po zlém.
Dnes a tady ale Gabriel čelil obyčejným smrtelníkům. Tohle město ukryté v horské kotlině na samotných hranicích obydleného světa se chovalo úplně špatně. Všechno se zvrtlo ve chvíli, kdy paladin Siberius, průzkumník nepočetných, leč elitních jednotek nazvaných podle svatých válečníků starověku, narazil v ulicích na upíra a zabil ho. Jenže následně zmizel z povrchu zemského s chabým ujištěním města, že je vzat do vazby kvůli vměšování do… vnitřní politiky? Žily tu skoro čtyři tisíce lidí, což nebylo právě málo, a zatím úplně každý, kterého se Gabrielovi a jeho mužům za poslední dny podařilo chytit a vyslechnout, tvrdil totéž: nechceme s Královstvím nic mít, nechceme se k němu připojit.
Ve městě žili upíři a lidé s tím nic nedělali. A odmítli Království.
To bylo naprosto nepřípustné.
Gabriel přijel se svými ozbrojenými silami a osadu nekompromisně oblehl. Městská rada s ním navázala oficiální jednání a žádala neutralitu a klid zbraní, jenže tomu se dala stěží přikládat váha ve chvíli, kdy patriarchovi muži zjistili přítomnost dalších nemrtvých. Při pokusech o odhalení upírského doupěte bylo navíc zajato postupně pět dalších paladinů, a to jen proto, že Královští nechtěli střílet do zřetelně zmanipulovaných, přesto nebezpečně odhodlaných domobranců. Velitele tohle dopalovalo ještě víc: zatím proti nim upíři poslali pouze lidi a sami zůstávali zalezlí. To se mělo rychle změnit, však on si pro ně dojde.
Jmenovalo se to tu Asylům, což znamená „útočiště“. Nebo také „blázinec“. Oba významy se k téhle vzbouřené díře náramně hodily.
Patriarcha se rozhodl město spíše vyčerpat a zastrašit než dobýt, protože frontální útok by stál mnoho životů a ohrozil jeho rukojmí. Ještě se nevzdal naděje, že si s Asylem nakonec poradí vcelku po dobrém. Dnes nechal odpojit větrné turbíny na nedalekých kopcích, aby obyvatelům ztížil jejich partyzánský odpor, takže se ulice ocitly bez proudu. Nepočetná, leč spolehlivá úderná jednotka využije panující tmy a stane se neviděným nástrojem spravedlnosti, který nevyvolá pozornost a odvede svou práci. Velitel chtěl dohlédnout na to, aby byli jeho zajatí muži osvobození, aniž by do celé operace bylo vtaženo to šílené civilní obyvatelstvo. A také upřímně toužil střetnout se s kterýmkoli zbývajícím upírem, který by si mohl myslet, že na Gabriela může zaútočit a vyhrát.
Asylům teď působilo opuštěně. Lidé, kteří se nezapojili do nočního hlídkování nebo jiného organizovaného odporu, se rozumně zdržovali doma a ve svitu svíček, pomrkávajících zpoza oken, trpělivě očekávali konec obléhání, ať už dopadne jakkoli.
Patriarcha měl k dispozici pouze kusou mapu sestavenou na základě hlášení svých mužů, nicméně na vyznačení strategických míst dostačovala a Diana dokázala podle dalších dat z vlastních databází a pozorování připravit pravděpodobnou trasu jejich postupu. Uměla si svět kolem sebe prohlédnout v tolika spektrech, že si je ani patriarcha z jejích občasných vysvětlujících lekcí o vlastním fungování nedokázal zapamatovat. Udržovali směr a vyhlíželi do tmy, přičemž nechávali všechny své smysly uvolněné a maximálně citlivé. Predátoři, které lovili, se nacházeli na svém domovském území a nedalo se předpokládat, že by se nechali zaskočit: celkem jistě přestali už dávno vojáky podceňovat a o to zákeřnější se nyní jevila jejich strategie využívání nevinných.
Prvním úkolem pro ně bylo zjistit, kde vězní zajaté vojáky. Pokud měl bývalý lovec městské radě věřit, že jsou jeho muži naživu a v pořádku, musel nejlépe některého z radních přesvědčit, aby mu prozradil místo, kde jsou drženi. Proto byla cílem jejich mise radnice, jenže ta se nacházela skoro uprostřed asylské zástavby.
Z této strany k ní vedlo několik možných cest, ze kterých si skupinka vybírala varianty složené z méně nápadných a vedlejších uliček. Jejich křivolaká změť lemovaná zahradními ploty a domy budícími dojem spíše náhodného nahromadění než cílené výstavby způsobovaly Gabrielovým průzkumníkům problémy. I proto s nimi nyní šla Diana. Ta si kousek před nimi hledala místa na střechách a zídkách, kde s neuvěřitelným smyslem pro rovnováhu připomínala spíše veverku a dokázala se svými precizně ovládanými končetinami udržet v takových pozicích, které jí umožňovaly přehlédnout co největší perimetr a zvolit další postup. Alice se plíživě pohybovala u jedné strany ulice a Gabriel jako poslední jistil jejich týl.
I když mu bylo přes padesát, stále ještě neztratil skoro nic ze své tvrdosti a nezdolné vitality. Ani jeho tvář neprozrazovala skutečná léta, četné vrásky spíš vytvořily dojem jakési bezvěkosti. Připomínal větrem ošlehaný štíhlý kmen, který se vlivem okolní pouště proměnil v kámen a v tomto nesmrtelném stavu zde zůstane po další neurčenou věčnost. Záměrně budoval auru své čisté cti a spolehlivosti, která probouzela v druhých důvěru v jeho vedení, a pokud přece jen nestačila jeho přirozená autorita, na její místo nastoupila empatická schopnost ovlivňovat a nebýt ovlivněn.
Proti Gabrielově klidné síle a rozvážnosti tvořila Alicina mladická impulzivnost naprostý protiklad. Spíše drobnější šlachovitá hnědovláska se sebejistým postojem vyvolávala každým svým pohybem představu nezkrocené šelmy, připravené ke skoku. Energie mládí, která kolem ní žhnula, hrozila vytrysknout a spálit každého, kdo se jí postaví do cesty, a Gabriel byl jedním z mála, kdo dokázal její tvrdohlavost a hrdou pýchu usměrnit.
Diana se nijak ozbrojit nedala ani to nepotřebovala, zato Alice s Gabrielem si vzali lehké, nicméně odolné zbroje vhodné pro nenápadný pohyb; jejich technologie čerpající ze zaniklých nelidských laboratoří zdaleka převyšovala vše, co mohli obyvatelé tohoto města znát nebo vlastnit ze svých zdrojů. Vedle Gabrielova revolveru znepokojivě velké ráže a Aliciny o trochu elegantnější pistole se vybavili také meči, jejichž matný lesk napovídal o příměsi stříbra v kovu. Pokud nebudou stačit se zvláštní péčí odlité a posvěcené náboje, vždy se dalo spolehnout na chladné ostří čepelí.
Postupovali. Čas od času je vyrušily hlasy nebo slabé vrznutí dveří, které je upozornilo, že za zdmi domů žijí nějací obyvatelé. Pokud bylo třeba, přitiskli se ke stěně a počkali, dokud občasné krůčky v ulicích neutichnou. Podobné momenty Diana věcně komentovala do vysílaček, které trojice využívala k tiché komunikaci: „Zelená za dvacet sekund. Žena, věk přibližně třicet let, sto šedesát devět centimetrů výšky, sedmdesát jedna kilo váhy, neozbrojená, nebyla u ní zaznamenána žádná anomálie. Min směrem, který nás neohrozí –“
Diana byla jedním z posledních produktů dávno zapomenutých vědeckých postupů nejen kvůli pevné a plně funkční konstrukci svého těla, ale i proto, že se zachovala její pokročilá umělá inteligence: ta neměla ve známém světě obdoby a lovec věděl, že robustnímu mechanickému, psa připomínajícímu čtvernožci může naprosto důvěřovat. Diana mu sloužila déle než deset let a její kdysi nepředvídatelná, nyní neškodně přeprogramovaná osobnost dovedla poskytovat jedinečný vhled do nejrůznějších situací, přičemž prokazovala neobyčejně hluboký cit pro porozumění lidské psychice.
„Zelená za minutu plus, muž, známky opilosti, pravděpodobnost střetu dvacet jedna procent…“
Její předpovědi se plnily do puntíku a brzy zdolali polovinu očekávané trasy.
„Něco cítím,“ špitla Alice na hranici slyšitelnosti, když jim odhadem zbývalo už jen pár stovek metrů k cíli. Gabriel se musel zastavit a pozorně zaostřit mysl, aby i on zaznamenal lehounké chvění na pokraji vědomí. Bylo tak nepatrné, že se vůbec nedivil tomu, že ho přehlédl, Alice měla na takové věci lepší čich. Rozeznal v tom něčí záměr, něčí pozornost klouzající a hledající, slabý nezaměřený telepatický kontakt. Chvění odeznělo a zanechalo po sobě pocit, jako když světlo majáku přejede po útesech a zase je nechá ponořit do anonymní tmy.
Dívka stála jako nehybný stín nedaleko od něj a v očích se jí zračila otázka. Slabě zavrtěl hlavou, zatím není třeba na sebe jakkoli upozorňovat.
Mohl to být upír, ale také mohlo prostě jít o některého obyvatele; patriarcha měl z předešlých hlášení a pozorování předtuchu, že nějak nadaných lidí je tu víc, než kolik napovídal statistický průměr.
Alice neochotně přikývla. Dovedla se naladit na telepatovu mysl a vystopovat jej, ale podobný manévr vyžadoval její naprosté soustředění a nemalý vklad duševní energie. Ne, na takový skutek je ještě dost času, i když Gabriel neomylně poznal, jak ráda by s neznámým soupeřem změřila síly.
K radnici už to nemělo být daleko. Až budou jeho muži v bezpečí, vyprovokuje ho.
„Oranžová. Zleva se naším směrem blíží tři ozbrojení muži,“ zaševelila vysílačka Dianiným hlášením, „vzdálenost padesát pět metrů, pravděpodobnost střetu čtyřicet dva procent.“
„Úkryt,“ rozkázal patriarcha a společně s Alicí se zanořil hlouběji do uzoučké trhliny mezi domy, kde se právě nacházeli. Budovy tu naštěstí měly nejčastěji dvě patra a tvořily hluboké stíny, ve kterých se oba mohli dobře ztratit. Diana cupitala vysoko nad jejich hlavami a informovala je o dalším postupu domobranců, takže nebyli překvapeni, když se první z nich na konci ulice objevil a bez konkrétního důvodu pohlédl jejich směrem. Byl to rozložitý chlap budící respekt, zdatný farmář nebo bývalý žoldák. Co Gabrielovi ale neuniklo, byla jeho zbroj a poloautomat v rukou: muž měl vybavení náležející Království, pravděpodobně některému zajatci. Patriarchovi sjela ruka k revolveru, víc se ale nepohnul a ledově očima probodával siluetu před sebou.
Dva upíři už byli za dobu pouličních bojůvek trvajících téměř deset dní zabiti. Postarali se o to Královští vojáci ještě na počátku celého konfliktu, kdy mohli využít momentu překvapení a převahy v podobě na místní poměry nebývalé efektivních zbraní. Pak zbývající nemrtví vypustili svoji kouřovou clonu a kdykoli se později v ulicích ukázali paladini, museli bojovat s asylskou domobranou, s obyčejnými muži a ženami, kteří kvůli své pošetilé snaze útočníky zahnat nebo zajmout sami umírali v obranných střetech. Nesmírně to ztížilo jakékoli pokusy o záchranu vlastních lidí i samotných Asylanů. Jeho vojáci se ztráceli a město zbytečně krvácelo. Válka už měla své oběti.
Za všechno mohli ti prokletí zabijáci a jen bůh ví, kolik jich tu ještě zbývalo.
Okamžik napětí skoro přešel a muž vypadal, že půjde dál, když to přišlo.
Robot přikrčeně stál na střeše, aby na sebe neupozornil sebemenším zvukem, jenže právě na místě, kde byl práchnivý dřevěný krov zubem času a vlivem počasí už příliš nahlodán na to, aby odolal jeho váze. Jako prásknutím biče trám se skřípěním povolil a Diana s ostrým zapraštěním dřeva sklouzla na hranu domu, kde ještě vteřinu zůstala viset, než se nadobro pustila. Nervy drásající zvuk řezal ticho jako rezavá pila a patriarchovi poskočilo srdce ve zdivočelém rozběhu. Žoldák – teď už bylo jisté, že má vojenský výcvik – sebou bleskurychle mrskl a zmizel z dohledu. Diana s dalším nepřeslechnutelným nárazem skončila na zemi nedaleko Gabriela a ztuhla v nepřirozené póze, jak zřejmě kontrolovala svoji integritu.
„Kdo je to?!“ zařval vyděšeně nějaký hlas zpoza rohu a Gabriel nějak poznal, že to není tentýž muž, kterého viděli prve. Však jim Amee hlásila trojici. Přitiskl se ke stěně, aby získal alespoň částečný kryt před jakýmikoli ztřeštěnými nápady, a očima pročesával temnotu vzdáleného ústí uličky. Alice se hrbila kousek od něj u druhé zdi, napjatá jako stlačená pružina, přesto skoro dokonale splývala s okolím.
Tohle bylo nanejvýš mrzuté odhalení. Jejich nenápadný postup právě vzal za své.
„Omlouvám se,“ zazněl Dianin strojový hlas v jeho sluchátku a opravdu se jí podařilo, že to znělo provinile.
Ticho se znovu narodilo a jak se nikdo nehýbal, rostlo.
Proti světlejšímu pruhu se vyrýsovala nejprve jedna, pak druhá hlava a ústí pušky. Temnotu prořízl paprsek z příruční svítilny a projel nebezpečně blízko Gabrielova úkrytu. Jasné světlo bodalo do očí a nutilo je přivřít.
„Vystupte ze tmy a vzdejte se!“ řekl chraptivý hlas výhrůžně. „Nic se vám nestane!“
Světlo se neomylně vydalo k Alici. Gabriel uslyšel, jak dívka podrážděně sykla a tmu rozpáral hromem doprovázený záblesk z její štíhlé pistole. Kužel okamžitě zmizel, následován vylekaným vyjeknutím. Tohle jí bylo podobné; prozradila místo, kde před chvílí stála jen, aby už byla dávno pryč, v pohybu. „Diano,“ vyslovil velitel měkce. Nemusel nic dodávat. Kovová šelma se v rekordně krátkém čase postavila a uvedla z naprostého klidu do dravého cvalu.
„Nestřílejte!“ rozkázal mluvčí ostře, pak zahlédl odlesk Ameeiných průzorů. „Pane Bože, co to –“
Ulicí zaduněla krátká salva z královského poloautomatu následovaná rozčileným výkřikem, když stokilový robot narazil do šokovaného žoldáka a přimáčkl ho k zemi. O tvrzené tělo se rozkříslo několik v hrůze vyslaných kulek, které v panice vystřelili jeho kumpáni. Jedna se nešťastně odrazila a zasáhla samotného střelce do boku, ten se šťavnatým zaklením upustil pušku, zavrávoral a snažil se rukou zastavit krvácení. Třetí střelec se vzpamatoval z překvapení a pozvedl zbraň proti obrněnému psu i výsměšně nepřátelské uličce, s rozšířenými zornicemi však doslova hypnotizoval elegantní křivky nelidského stroje a ruce se mu chvěly tak, že byl div, že už nezmáčkl kohoutek.
Gabriel využil chvilkového zmatku a vystartoval ze svého nedokonalého úkrytu. Alice už byla jako obvykle před ním a dlouhými skoky se blížila k rozhozeným mužům. Chtěla je zneškodnit méně fatálním způsobem než zastřelením, lidské životy pro ně pořád měly příliš vysokou cenu na to, aby jimi jakkoli plýtvali. Nyní je od sebe dělilo necelých dvacet metrů.
Domobranec pod Dianou se vzepřel a se zafuněním se pokusil vymanit z jejího sevření. Všemi směry ohebné klouby a účelně využité převody ale znemožňovaly jakýkoli únik. Robotické končetiny se s jeho odporem snadno vyrovnaly. Muž zavrčel nadávku, ale nevzdával se, podařilo se mu nakonec i nadzvednout. Pohledem šlehl po Alici, která se rychle blížila, a jeho oči připomínaly dva doutnající uhlíky zloby. Lovec ho mimoděk začal pro jeho zarputilost obdivovat. Škoda, že žoldák stál na špatné straně.
Pak se znovu něco zvrtlo.
Gabriel si nebyl jist, jestli to byl nějaký zvuk, závan vzduchu nebo jen změna v pocitu, ale najednou věděl, že v ulici už nejsou pouze lidé. A jestliže považoval svůj postup za tichý a nenápadný, tak tvor, jenž neslyšně seskočil ze střechy, ovládal toto umění ještě řád lépe: ošálil i ty smysly, na které lovci dosud nejvíce spoléhali, na nehmatné podprahové chvění upozorňující na nebezpečí.
Připomínal spíše tmavou šmouhu, když se mihl nad jejich hlavami a přistál v mezeře mezi trojicí domobranců a prudce se zarazivší dívkou. Měl nesporně naprosto lidské proporce a vypadalo to, že nemá žádnou zbroj, na zádech mu nicméně visel štíhlý meč. Otočil tvář k Alici a z temnoty ulice zaplály dva rudé body očí, jak se připravoval na. Gabriel otevřel ústa k varovnému výkřiku.
S dutou ozvěnou jim najednou uši obestřela nepříjemná hluchota, doprovázená omračující mentální vlnou. Domobranci se pod nevybíravým tlakem bezhlesně zhroutili k zemi jako loutky, které přišly o vodicí šňůry, u Královských však upír narazil. Alice sice vztekle vykřikla a potřásla hlavou, jak se jí příkaz surově zakousl do mozku, dokázala se ale udržet na nohou. Když hmátla po svém meči, ruka se jí třásla a podařilo se jí to až napodruhé, přesto se nesesypala.
Diana byla podprahového útoku zcela ušetřena a krátký okamžik se věnovala analýze náhle zneschopněných střelců, aniž však ze zřetele pustila nového útočníka. Přenesla váhu a čekala na příkaz.
Gabriel zůstal takřka nezasažen. Byl odjakživa prakticky imunní k jakémukoli ovlivňování svých emocí či myšlenek, přesto jeho myslí projelo poplašně naléhavé zacukání. Jako obrannou reakci v něm jeho tělo vzkřísilo skoro primitivní, nicméně šimravě příjemné lovecké instinkty probouzející takřka živočišnou touhu po kořisti. Upírovy schopnosti byly nesporně působivé, ale i když lovec cítil k bytosti před sebou opatrný respekt, pramenící z dlouholetých zkušeností boje s nejrůznějšími monstry, nebál se ho. Vlastně byl rád.
Upír na místě setrval skoro tři vteřiny, doba dostatečně dlouhá k tomu, aby patriarcha tasil a vypálil z revolveru s prodlouženou hlavní a stříbřitým nápisem Protector. Mířením se skoro nezatěžoval; lety získaná praxe mu vedla pravou paži a ta prováděla takové drobnosti s potěšující samozřejmostí. Zahřmění, které doprovodilo stisknutí kohoutku, protrhlo blánu ucpaného očekávání, odměnilo se mu zvoněním v uších a jasným otiskem záblesku na sítnici.
Tvor se plavým švihem protočil a rychlost jeho reflexů ho zachránila, takže ho projektil jen škrábl. I to málo ale znamenalo, že znatelně zavrávoral a tlumeně zasyčel. Gabrielovy náboje byly jeden každý pojmenovány svatým jménem anděla a dokázaly jakýmkoli nečistým stvořením způsobit takové škody, jaké by jejich olovění sourozenci nikdy neměli šanci napáchat. Navíc se taková zranění regenerovala jen obtížně, pokud vůbec. Gabriel byl tedy spokojen i se škrábnutím.
Pokud chtěl, dovedl vidět a cítit věci, které zůstávaly obyčejným smyslům skryté. Z upírova pohybu, z jeho reakce na zranění a také z jeho náhle rozblikané aury poznal, že tento jedinec je ve svém nemrtvém stavu nanejvýš několik let. Je jen mladým proměněncem, i když nadmíru lidským, takže se velmi pravděpodobně tím silným výbojem, který vyslal před chvílí, slušně vyčerpal. Velitel s rozvahou vypálil ještě několikrát, aby nepřítele zaměstnal – nemrtvý byl stále dost obratný na to, aby se nenechal nachytat střelbou, o které věděl, a to platilo i v případě, že si ho na mušku vzal sám patriarcha. Alice už se však vzpamatovala, na nic nečekala a s prudkostí sobě vlastní vyrazila do útoku.
„Ocharivo!“ vykřikl upír naléhavě, a jeho hlas probodl vzduch jako výtrysk chladivé vody; pak musel tvor zběsilými manévry uhýbat, až narazil do zdi. Setrvačností či snahou uniknout se následně doslova vlámal do blízkých dveří, vedoucích patrně do dvora nebo oplocené zahrady. Patriarcha podprahově vycítil další, tentokrát o poznání slabší telepatické vlny, které tvor vyslal, a znovu potlačil neodbytný pocit, že s ním chce upír manipulovat. S uspokojením zaznamenal, že i Alice si s pokusem snadno poradila, a když se vrhla do tmy za ním, zpomalila kvůli tomu jen nepatrně. Pronásledovaný už nyní musel vědět, že se střetl s opravdu nebezpečnými soupeři.
Gabriel vykročil k vytvořenému průchodu a po cestě dobíjel bubínek dalšími lesklými andělskými posly. Nechal dívku jít napřed a dal vyčkávající Dianě nový rozkaz i pro případ, že. by se tu ukázal ten, kterého nemrtvý před chvílí volal. Sám obezřetně kontroloval okolí a pohledem sklouzl po otřesené a potlučené trojici na zemi.
Sevřel nesouhlasně rty. Tvor je vyřadil tak snadno, že to až nebylo možné. Takové zotročování lidí už ale nebude dlouho trvat: i když pachatel prchal, byl zraněný a oni bezpečně zachytili jeho stopu.
Diana poodstoupila od těl slabě sténajících mužů, skoro beze spěchu skrčila nohy a mocným odrazem překonala výšku domu, tentokráte jiného, než odkud před chvílí spadla. Zachytila se na okraji střechy, rychle získala stabilitu, vyšvihla se na hřeben a rovnoměrným poklusem sebejistě vyrazila na svůj hon. „Mám jeho parametry,“ konstatovala po chvíli do své integrované vysílačky. „Vzdálenost osmdesát dva metrů, udržuje severovýchodní směr…“
Upírův úprk trval jen tři ulice, protože i Alice už svírala nabitou pistoli a jakmile měla příležitost, proti pronásledovanému ji použila. Kulky zazpívaly svou smrtonosnou píseň a upír sebou praštil na zem, aby jim unikl. Odkutálel se sice rychle, ale se zřetelnými záchvěvy paniky do zákrytu. „Ocharivo!“ vykřikl znovu, když její útok na okamžik ustal. Pak se sám vynořil a s taseným mečem před sebou se raději obezřetně postavil, než aby riskoval kulku do zad. „Vzdávám se!“
Znělo to skoro upřímně.
Takové triky ale na Alici neplatily. Usmála se, když její cíl znehybněl a ona mohla pořádně zamířit.
Byl to mladý muž vypadající přibližně na dvacet let. Ve tváři zrůzněné směsí strachu a odhodlání zářily jako dva rudé body jeho hladové oči, tělo ale napovídalo, že váhá, jako by svoji kapitulaci myslel vážně. Když však mečem s nelidskou rychlostí a jistotou tanečníka se smrtí odrazil poslední Aliciny projektily, jako by něco plánoval.
I ona ale patřila k nejrychlejším lidem, jaké kdy Gabriel potkal, a v následujících vteřinách upíra syrově napadla z bezprostřední blízkosti vlastní čepelí tak divoce, že ten se okamžik jen bránil. Pak jeho váhavost vyvanula a on k ní přiskočil, ve skoro sebevražedném manévru odklonil její meč a odhodil ji proti stěně nedalekého domu, aby se s novým zoufalým záchvatem pudu sebezáchovy odrazil směrem vzhůru, zanechávaje za sebou na zemi krůpěje tmavě rudé krve ze svého zranění.
Jestliže ale mohl sledovat a cítit svou lidskou protivnici, vůči Dianě byly jeho smysly slepé. Neviděl ji, dokud se s ní při svém pokusu o únik nesrazil ve vzduchu. Jeho překvapený výkřik se při dopadu zpátky na zem proměnil ve vzteklé zavytí, protože Diana tentokrát nepotřebovala být jemná, naopak se pokusila ho omráčit a pomocí všech čtyř končetin znehybnit. Upír nemohl svůj pád takřka vůbec řídit a několikanásobné zapraštění kostí jí potvrdilo, že byla úspěšná. Meč zazvonil o zem a odlétl mu z dosahu, tvor zavrčel, bleskově se přetočil a nedbaje na zranění, smetl obrovskou silou robota ze svého těla. Působil neohrabaně, jak ho polámané tělo příliš neposlouchalo, a nedokázal se zvednout. Diana odskočila, přikrčila se a znovu se hotovila k útoku, Alice odřízla východ z ulice a s vědoucným trpkým úsměvem ve tváři vyčkávala, meč skloněný a připravený. Upír se na ni podíval a znovu se pokusil vstát.
Zahřměly dva výstřely Gabrielova Protectoru. Našly cíl bez nejmenších pochyb a nemrtvý v šoku zakvílel bolestí, když ho posvěcené kulky přibily zpátky do prachu.
„Nezabíjej ho ještě,“ zadržel patriarcha Alici, která se k ležícímu začala stahovat, „vyslechneme ho.“
Dívka měla očích stále ještě bojový zápal a ruka s mečem se jí nedočkavostí slabě chvěla. Pár okamžiků podmračeně civěla na svíjejícího se nepřítele, pak stroze přikývla, poodstoupila a začala si mimovolně třít pohmožděné rameno. Diana bez pobídnutí odběhla do tmy na vzdálenější stanoviště, aby hlídala ústupovou trasu. Ten hluk, který všichni způsobili, zcela jistě přilákal nežádoucí pozornost.
Gabriel došel ke krvácejícímu zajatci a sehnul se k němu, dával si přitom pozor na jeho reakce. Ten byl ale stále ochromen a jenom planoucíma očima těkal mezi oběma lovci. Patriarchovi se znovu roztřepil okraj vědomí, jak se upír pokusil vlámat do jeho hlavy, ale kromě slabé bolesti za očima nevyvolal jeho cílený útok žádný jiný účinek.
„Kde jsou mí vojáci?“ zeptal se klidně, v očích nemilosrdný chlad.
Nemrtvý už vůbec nepůsobil hrozivě nebo nebezpečně, celý se jakoby schoulil. „Zzzastavte to,“ vypravil ze sebe, „jinak vššichni umřou!“ drkotal zuby. „Revi!“
„To není odpověď, kterou chci slyšet,“ řekl Gabriel se stopou hrozby v hlase. Ústí pistole se stočilo na upírovu hlavu a opřelo se o čelo.
Tvor ucukl, když odtamtud začal stoupat slabý proužek dýmu, čpící po pálící se kůži, ale nemohl uniknout. „Nerozumíte,“ vydechl namáhavě, „všichni ve městě!“ Špičáky v jeho ústech se malinko prodloužily, jak tělo prahlo po krvi, aby se mohlo uzdravit. Upír zkřivil tvář úsilím a strachem. „Vyslechněte mě!“ zachrčel.
Gabriel nějaký podobný úskok čekal a nenechal se ovlivnit zajatcovým vzhledem: uvnitř se skrývala dravá stvůra, nyní lapená a vědomá si vlastního konce. Sklonil se blíž a oddálil hlaveň, která po sobě už stačila zanechat zuhelnatělé kolečko, aby jí po krátkém zaváhání pomalu poklepal na jednu z upírových ran po výstřelech. Zajatec sebou podle očekávání bezmocně zaškubal v prudké křeči a bublavě zachraptěl, jako by se mu nedostávalo vzduchu. Alice znepokojeně pokročila blíž, připravená zasáhnout.
„U zranění způsobených svatými zbraněmi nemůžeš ani potlačit bolest, kterou vyvolávají,“ řekl patriarcha chmurně, „a tohle je jen začátek.“ I když se ve výsleších nevyžíval, tohle potřeboval vědět. „Je na tobě, jak dlouho si budeme povídat a jak moc to bude nepříjemné. Nejdřív odpověz na moji otázku a pak si třeba promluvíme, jak jsi to myslel.“ V jeho očích se nyní zrcadlila nemilosrdná rozhodnost. Upíři vždy klamali, jak mohli: v jednu chvíli se tvářili nevinně či přátelsky, aby vzápětí rozsévali smrt tím nejhorším způsobem a kradli lidem duše i důstojnost. I tento jedinec, nyní zbavený svých výhod, je jen zabijákem pokoušejícím se vyklouznout svému neodvratitelnému osudu. Gabriel znovu demonstrativně zatlačil.
V tvorově výrazu se svářil děs a skoro lidské zoufalství. Lapal po dechu, jak se v němé bolesti snažil získat trochu vlády nad polámaným tělem. „Proč jen jste sem chodili,“ sípavě zašeptal a přivřel oči v grimase nelíčeného utrpení. „My… jsme tohle nechtěli.“
„My taky ne,“ odtušil patriarcha vážně. „Ale teď už je pozdě litovat. Prohráli jste. Kde jsou mí paladini?“
„Blíží se sem pět mužů domobrany“: ohlásila se mu v uchu vysílačka Dianiným hlasem. „Máš minutu, než budeme muset opustit naši pozici, pokud se chceme…“
Gabriel ji dál neposlouchal, prostě měli naspěch. Myšlenky se mu rozběhly kupředu.
Upír se na něho díval, musel to taky slyšet. V jeho strachu byla najednou cítit snaha hrát o čas. Byl tak čitelný, když byl zahnán do kouta…
Patriarcha se v mžiku rozhodl pro řešení, které by za jiných okolností znamenalo risk jeho vlastní příčetnosti, ale vzhledem ke stavu nemrtvého to zase tak nebezpečné nebylo. Rysy mu ztvrdly. Nikdy tohle nezkoušel na upírovi, ale všechno je jednou poprvé. „Alice, hlídej,“ pronesl a hlaveň zbraně nevybíravě vrazil do rány, aby upíra co nejvíce oslabil. Bezhlesný výkřik přesáhl i do mimosmyslové roviny jako intenzivní disharmonická vibrace. „Ve vlastním zájmu se se mnou neper,“ poradil prakticky bezbrannému nepříteli, jehož zesláblé plačtivé kvílení plnilo uličku. Položil volnou levou ruku s roztaženými prsty na jeho čelo a stiskl mu spánky. Pokud zajatec dosud tolik toužil po přímočarém rozhovoru, má ho mít, jenom to bude v docela jiné režii. Znamenalo to sice ztratit kontakt s vnějším světem, ale Alice s Dianou se o případné komplikace postarají. Upír se chabě pokusil vymanit, protože mu došlo, co bude následovat. Neúspěšně. Lovec zavřel oči.
Obklopil ho černorudý vír složený z reminiscence noci a krve, který způsobil chvilkovou nepříjemnou závrať. Jako zdálky slyšel panický nářek své oběti, nevšímal si ho ale a nevybíravě zasekl břity své mysli do té jeho. Jakýkoli nesouhlas a odpor cupoval hned v zárodku s vědomím, že čas kvapí.
Upír byl schopný telepat a dovedl se bránit. Tedy dovedl by se bránit, kdyby ho tolik nezaměstnávalo krvácející a bolestí stravované tělo. Gabrielovi to i tak trvalo déle, než chtěl, a to si nebral žádné servítky. Možná i proto, že informace, které hledal, nepáčil z člověka. Bylo mu nakonec vlastně jedno, v jakém stavu po sobě tvorovu mysl zanechá, proto se ve vzpomínkách začal bez skrupulí přehrabovat, aby našel to, co považoval za užitečné. Obklopovaly ho střípky zoufalých proseb jako cáry černých křídel, jež se obtáčely kolem jeho pátrajícího vědomí. Bránily mu v rozhledu, ale kdykoli se jich dotkl svým spalujícím pohledem, rozpouštěly se, unikaly, uhýbavě ztrácely své odhodlání bránit zajatcovy myšlenky.
Ocharivo! Ocharivo! Revi!
Všechen odpor zmizel jako mávnutím proutku, když se upír v marné snaze nepřijít o zdravý rozum definitivně vzdal, a Gabriel se propadl do oceánu slaného a horkého jako krev. Postupně se před ním přece jen vynořovaly vzpomínky, které ale působily stejně nepřátelsky jako první obranná linie. Tlačily se na něj a nutily ho napnout všechny síly, aby ho nezahltily.
Smrt.
Otřela se o něj průzračně temná ozvěna všudypřítomného vědomí. Jen na chvíli odehnala divoké proudy živelných výkřiků, které se ale hned vrátily a vrhly se na vetřelce. Upír už je neřídil, byly naprosto spontánní.
Past. Už není východiska Vše je ztraceno. Nevzdají se. Neposlouchají nás! Dokud nezemřeme všichni. Ty jejich strašlivé zbraně! A přesto nebudou stačit. Beznaděj…
Gabriel se topil v nesouvislých útržcích slov a vjemů, které chtěly útočit na jeho emoce, ale připomněl si, s kým má tu čest, a raději se tedy soustředil na to, co chtěl vědět. Nebyl tady bezbranný a měl výhodu. I on zatlačil a útočníci se vytráceli jako pára nad hrncem.
Na ně nestačí… Víc smrti… Zachránit je! Milovat! Jsou to nakonec jen lidé!… odvést… bolest… zachránit… Revi!
Nesmlouvavě vyslovil svoji otázku; neměl čas zabývat se vším, co se nemrtvému honilo v hlavě. Zpočátku to bylo těžkopádné, ale když se několikrát ohnal ostřím rozkazu, aby rozpáral rychle se spřádající pavučiny podvědomých obranných myšlenek, šlo to snáz.
Jděte jim z cesty! Budou umírat! Nemůžeme je zastavit! Umírat všichni… Prosím! Vzdávám!
Prosím! Prosím! V nemocnici! Až na toho prvního. Rukojmí, milosrdenství!
Ó Ocharivo! Revi! Přestaňte!
Nerozuměl všemu a zmáhal ho všudypřítomný zmatek. Chtěl se odrazit ode dna a ven z té husté rozvířené polévky vjemů, když se před ním otevřela nová propast jako zlom v zemské kůře plný žhavé lávy, a pohltila ho dříve, než stačil uhnout. Zpod vrstvy okamžitých zážitků a skoro surrealistických impresí se pojednou z hlubiny vynořil docela jiný život, jaký patřil muži předtím, než se stal nemrtvým. Palčivě intenzivní pocity náležely skutečnému umírajícímu člověku. Zvláštní nostalgie vzpomínek vytryskla jako gejzír a roztříštila se do střepin šílené mysli v posledním vzedmutí rozumu zničeného já. Strhla s sebou i Gabriela, který byl najednou obklopen znepokojivou prázdnotou, tak odlišnou od předešlého chaosu.
Můj konec, snažil jsem se… Všechny zahubíte.
Úžas oběti a její nevíra, co se to děje, se rozpily do žalující nicoty. Gabriela prudce zaplavila nepochopitelná vlna soucitu a iracionální odpor k vlastnímu jednání, až šokovaně strnul. Otřelo se o něho něco cizího, co nepatřilo ani jemu, ani upírovi, a svinulo to svět kolem něj do bezrozměrného bodu.
A… stario… the!
Šepotavý výdech se rozlil po nekonečnu a zaduněl jako příboj v jeskyni, množil se a se skřípavou ostrostí rezonoval vším v monumentálním opakujícím se akordu. Skrývala se v něm velikost, která patriarchu spoutala v užaslém vytržení.
To se přerodilo v plíživou obavu, směřující k nevyhnutelné jistotě. Nemohl se pohnout.
Nemohl nic, byl v nicotě beze směru a bez čehokoli, co by ho vedlo ven. Poznal, že už nemá svoji pouť po upírově mysli pod kontrolou. Tohle byl pořádný problém.
Zamrazilo ho. Znovu na něj zaútočila černá a rudá tříšť, tentokrát jím ale procházela a zanechávala po sobě štítivý pocit pošpinění. Pronikavě vykřikl.
Pak se obraz převrátil a zhoupl, do uší vrazilo přirozené mlčení reality, poznamenané doznívajícím zvukem jeho úleku. Lačně se nadechl a studený asylský vzduch mu zahvízdal v plicích. Svět bolel a on musel zamrkat a několikrát polknout, aby zklidnil divoký rej mžitek a náhle rozbouřené vnitřnosti. V ústech se usídlila kovová pachuť krve a žaludečních šťáv.
Jeho ruka nic nesvírala.
Zaostřil na Alici, která s výrazem hnusu a jistého zděšení rozechvěle stála kousek od něj, v dlani zakrvácený meč, rozstříknuté rudé kapky pokrývaly ji, patriarchu i zemi v širokém oblouku. Až zpětně si uvědomil, že zahlédl upírovo hroutící se tělo, které se v jakémsi zoufalém vzmachu chvíli předtím proti němu vzepjalo a dívka mu rozťala šíji.
Chvíli na sebe beze slov hleděli, přemoženi podivností několika posledních okamžiků, i když každý vlastně kvůli něčemu jinému. Hlava upíra ležela kousek od nich a nevšímala si už ničeho.
Alice se ovládla a zhluboka vydechla, byla však pořád bledá a prudce sebou trhla, když Amee přerušila krátký rádiový klid a nesmlouvavě oznámila, že musí okamžitě pryč.
Tak to přece jen stihl.
Lovec mlčel a vstal. Až nyní si uvědomil tu znepokojující skutečnost, že se do jeho rozhovoru s Jaakovem – najednou znal upírovo jméno – v závěru připojilo další, třetí vědomí, které způsobilo onen zvrat. Tu vtíravou přítomnost nemohl vyhnat z hlavy, i když si byl jist, že ho doopravdy nikdo nesleduje. Navíc si ze své návštěvy v cizí mysli odnášel i neodbytný pocit, že něco přehlédl. Usídlila se v něm nedefinovaná nejistota, že neví všechno, co by měl.
A potom záblesk viny.
Tak přece jen ho upír dokázal poznamenat. On nebo ten druhý. Nikdy by je neměl podceňovat. Spěšně očistil od krve zbraň; to ostatní nemělo cenu.
Diana se objevila kousek od nich a z jejích rytmických kroků byla cítit nervozita, jakkoli nesmyslně to u stroje znělo. K rudé louži a rozbitému tělu neřekla nic, i když bezpochyby stačila provést zevrubnou analýzu; cokoli zajímavého stejně uvede do své zprávy, jedné z těch, které si zvykla vést na způsob deníkových záznamů.
Nasměrovala je od místa střetu. Trojice už mohla slyšet přibližující se hlasy a patriarcha by se vsadil, že mezi nimi zazněl i ten žoldákův. Jaakovovy pozůstatky pronásledovatele na chvíli zdrží, ale přesto bylo třeba najít dočasný úkryt a nechat Dianu připravit další plán postupu.
Robot je nyní svižně vedl křivolakými cestami, aby je uchránil bezprostředního nebezpečí dalšího nemilého setkání. Po několika minutách se zastavil na okraji nevelkého náměstí, na jehož druhém konci se proti hvězdnatému nebi rýsovala vysoká věž.
„Kostel,“ poznamenala Alice chraptivě. Krčila čelo starostí. Kostel ve městě upírů…
Na všem tu ležel nevysvětlitelný stesk připomínající pocit, který se dostavuje v tichu poté, co dohrají poslední tóny tklivé písně a člověk se sám sebe ptá, jestli opravdu slyšel varhany znít.
Gabriel potlačil poslední záchvěv nevolnosti. „Diano, odveď pozornost a připrav novou trasu. Cílem je nemocnice,“ rozkázal prakticky.
„Ano, pane,“ Diana se bez protestů otočila a začala se vracet stejnou cestou, kudy před chvílí přišli.
Dívka ho okamžik propichovala pohledem. „Takže něco přece pověděl?“ zašeptala napjatě. Vyrazil k chrámovému vstupu bez odpovědi. Nebylo mu to podobné, ale necítil se ve své kůži. Nedokázal to jednoduše smést ze stolu. Nakonec neměl situaci pod kontrolou. Nedefinovaná tíseň s počátkem v nejistotě z Jaakovovy smrti se uhnízdila v jeho mysli a nutila ho ke střehu.
Dívčiny tiché kroky ho rozčileně následovaly.
Velká klika byla ohlazená častým používáním a zastudila do dlaně. Ulice za nimi zívala prázdnotou, sledovalo je jen ono truchlivé mlčení. Nezamčené dřevěné dveře je bezhlučně a s utěšnou lehkostí propustily a Gabriel po jejich opětovném zavření pohotově otočil klíčem z vnitřní strany. Tohle jediné šlo ztuha.
Kostelní loď se celá topila v přítmí, pouze vpředu u oltáře rudě blikotalo věčné světélko, Boží světlo, Jeho nepopřená přítomnost. Dvě další voskovice ozařovaly matně se lesknoucí kříž nad svatostánkem. Důvěrně známá vůně kadidla zapůsobila na rozjitřené smysly jako uklidňující balzám.
V teplém světle svic klečel černě oděný muž, který se při zvuku klapnutí zámkového mechanismu s trhnutím otočil a polekaně vstal. „Přejete si?“ zeptal se tiše, ale jeho otázka se i tak odrazila v šumivém echu a poslední tóny hlasu visely ve vzduchu nemožně dlouho. Popošel kousek k nim, jak se snažil proniknout všudypřítomnou temnotou, a znejistěl. „Vy nejste místní,“ řekl po chvíli spíše jako konstatování.
Nepřerušená ozvěna svým výmluvným trváním potvrdila vyslovenou pravdu.
„Ne,“ odvětil patriarcha po žalující pauze a učinil k němu krok. „Nemáme v úmyslu vám nijak ublížit, otče,“ řekl chlácholivým hlasem. „Pouze hledáme útočiště.“
Útočiště… útočiště…
Kněz udělal několik kroků dozadu a pak se ztuhle, s tváří otočenou k nim, vydal k pravé straně, kde se dal vytušit přístup do sakristie. Alice odevzdaně vydechla a jen slabé vrznutí prozradilo, že se rozběhla. Nikdo jí v tom nebránil.
Muže ji zahlédl a ustrašeně zrychlil, ke vchodu to stihl přibližně ve stejnou chvíli jako ona. Projevil však více duchapřítomnosti, než kolik čekala, a prosmýkl se pod její chňapající rukou. Zachytil hranu starých dveří a vší silou je poslal proti ní. Alice jen tak tak vymrštila paži před obličej, aby neskončila s rozbitým nosem, a dveře se od ní s prásknutím odrazily. Kostel nesouhlasně zvučel jejich bojem jako na protest proti tomuto nevítanému vpádu. Dívka vklouzla jako lasička za prchajícím a vrhla se přes místnost, na jejímž druhém konci čekal východ ven. Podruhé už sutanu neminula a pevně ji na knězových zádech sevřela. Látka zlehka zaprskala ve švech a muž přidušeně vyjekl, když ztratil rovnováhu a překotil židli, o kterou se pokusil zapřít. Hnědovláska potlačila nutkání ho srazit na zem, tak ho jen nekompromisně popadla za ramena a přidržela na místě. Kněz už neměl vůli v odporu pokračovat, odhodlání vystřídal těžko zakrývaný strach. Celý se schoulil.
Gabriel rozvážně vstoupil o chvilku později se zapálenou svíčkou a ozářil prostě vybavenou místnost. Působil opět naprosto sebejistě. Kromě židle, truhlice a čtecího pultu u stěny se tu nacházel jen svícen s několika špalíčky vosku, které nyní patriarcha pozorně porozsvěcei a poskytl tak všem chvíli času na uklidnění. „Alice, pusť ho,“ zabručel pak.
Dívka poslechla a postavila se tak, aby na duchovního viděla. Jednoznačnost, s jakou se patriarcha vrátil do své kůže, ji uklidňovala.
Kněz se k nim pomalu obrátil. Byl již notně prošedivělý, strhaná tvář a kruhy pod očima prozrazovaly, že poslední dobou špatně spal, pokud vůbec, shrbená ramena nesla neviditelnou tíhu únavy. Nervózně si mnul ruce a sveřepě se snažil nedat na sobě najevo obavy. Zcela se to míjelo účinkem. „Jsem také kněz,“ řekl Gabriel. „Nemusíte se nás bát.“
„Tomu se těžko věří při tom, co se tady děje,“ pravil muž přiškrceně a bázlivě pohlédl patriarchovi do očí. Pak mu zrak sklouzl na potřísněnou zbroj. Polkl. „Prosím, povězte mi, čí je to krev?“
Gabriel se podíval na rudé šmouhy, které zdobily jeho i Alicinu výbavu, a pokud možno uklidňujícím hlasem promluvil: „Není lidská. Je upíra jménem Jaakov.“
Kněz strnul a z tváře se mu vytratila všechna barva. Celý se začal třást a Alice nabyla dojmu, že se pod ním podlomí kolena. „Vy jste…“ zalapal po dechu, jako by se mu nedostávalo kyslíku. „K-k-kdo jste?“
„Jmenuji se Gabriel, velitel vojáků z Království. Chceme jen ty upíry, lidé jsou před námi v bezpečí. I vy jste v bezpečí.“ Kněz malinko couvl, celým postojem vyjadřoval zděšení. „Patriarcha?“ uklouzlo mu.
„Ano. A jsem tu, abych vše uvedl do pořádku.“
„Tak vy jste vydal všechny ty rozkazy? Je to vaše odpovědnost?“
Gabriel nepatrně zaváhal. Pocítil nevyslovené tajemství, setrvávalo těsně za okrajem jeho vědomí a nenechalo se chytit. Zatím. „Ano,“ potvrdil. „Je mi líto vašich mrtvých, ale až budete osvobozeni z vlivu vašich zotročovatelů, poznáte, že to bylo nezbytné.“
Otec na něj ještě chvíli zíral, na krvavé krůpěje, na lovcovu klidnou, leč nečitelnou tvář. Přestal se třást a úlek vystřídala bolest a odevzdanost. Sklonil hlavu. „Jsem v Božích, nikoli v jejich rukou, stejně jako toto město,“ řekl tiše, „ani vaše násilí to nemůže změnit. Ani smrt, kterou přinášíte. Zabíjejte dál. Dělejte si, co chcete, stejně se vám nakonec nemáme jak bránit.“
Alice zaskřípala zuby a neklidně těkala pohledem po místnosti. „Podívejte, my z toho radost taky nemáme, ale sami si nedokážete pomoct. Proto jsme přišli,“ odmítla jeho obvinění.
„Už brzy bude po všem,“ pravil patriarcha smířlivě.
„To jistě bude,“ pokýval kněz hlavou, „vy budete vládnout a my budeme mít své mučedníky. Nebo s vámi Astarioth konečně skoncuje, když už zbývá jen on sám.“
„Astarioth?“ Gabriel zpozorněl. To jméno už slyšel. „To je kdo?“
Kněz si olízl suché rty. „Býval to hlavní představitel jejich komunity. Po tom, co jste…“ zajíkl se a sevřel ruce v pěst, „Zbyl jen on. Neposlechl nás a všichni za to zaplatili.“
„Proč by to dělal? Vy posloucháte jeho,“ odfrkla Alice podrážděně. „Až budete mít čistou hlavu, ještě nám poděkujete.“
„Čistou hlavu?“ podíval se na ni. „Tím myslíte co? Vám to vážně nedochází.“
Dívka se chystala odpovědět, ale Gabriel prudce zavrtěl hlavou. Osten poznání jím projel bez varování a zanechal za sebou brázdu hrozivého podezření. „Pokračujte,“ pobídl kněze. Unikající myšlenka začala nabývat tvaru, neúnavně klepala a dráždila ho. „Jak to myslíte, že vás ten Astarioth neposlechl?“
Muž přivřel oči, jak se snažil získat zpátky trochu sebekontroly. „Když jste požádali o jednání, když jsme vás pozvali, doufali jsme, ne, věřili jsme, že ve vás září Boží světlo. A zatím jste přišli jen zabíjet. Přišla s vámi jen smrt. Dosud jste neposlouchali a vidíte, kam to vedlo. Proč vám teď mám věřit, že to bude jiné?“
„Protože to říkám já,“ řekl patriarcha a založil si ruce. Bylo to zároveň výhrůžné i povzbuzující gesto. Musel to vědět. Potřeboval to slyšet. „Jak to tedy je?“ pobídl ho.
Muž na ně ještě chvíli koukal, jako by si rovnal rozutíkané myšlenky. Pak se rozvážně sehnul k židli, narovnal ji a posadil se. Do tváří se mu vrátila trocha barvy, ale chvění rukou úplně potlačit nedokázal.
Čekali.
„Vy vůbec nechápete, co se tady děje, že?“ zeptal se přiškrceně. „Nechápete, že za všechno neštěstí tady mohou jen a pouze lidé. To my jsme se rozhodli postavit proti Království dobrovolně. Nikdo nás neovládá.“ Hlas přecházel do šepotu.
Gabriel cítil, jak se mu v hrudi usazuje ledová hrudka hrůzy, když uvědomění, co to znamená, začalo promlouvat všemi důsledky. „Kolaborujete s nimi tedy dobrovolně,“ pronesl temně. „Spolupracujete s upíry a bráníte je.“
„Máme své důvody,“ odtušil otec, „i když už nyní ztrácejí na významu.“
Lovec potlačil nutkání zvýšit hlas, ovládl se. „Chráníte největší vrahy a zotročovatele lidstva, a to ze svobodné vůle,“ vydechl syčivě. Zadíval se na Alici, která na muže také zhrožené zírala.
„Ano,“ kněz se nevesele usmál. „Dokonce v tuto chvíli jednáme i proti přání nočních rezidentů, jak jim říkáme, a v jejich prospěch,“ dořekl.
Gabriel viděl, jak to v Alici vře. Sám bojoval s chutí donutit kněze pochopit, jak se mýlí. „Máte pravdu, vážně to nechápu,“ řekl místo toho a hlas měl studený a tvrdý jako křemen.
Muž pokračoval. „Tři z pěti rezidentů zemřeli, než jsme se rozhodli bránit zbylé dva před vaší zlovůlí vším, co máme. I když zůstali jen Jaakov s Astariothem, snažili se nás přesvědčit, že s vámi nemáme bojovat.“ Vzdychl. „Jaakov byl kdysi také člověkem a měl tu mezi námi mnoho přátel. Jistě zemřel při jejich obraně, nemám pravdu?“ hledal v jejich zarputilých tvářích přitakání. „Vždycky byl takový naivní.
Víte, i když už jsme vlastně prohráli a víme to, domobrana bude stát mezi nimi a vámi, protože jsou to občané našeho města a to je naše svobodné rozhodnutí, dokonce proti jejich vůli.“ Sklopil zrak. „Začali jste tuhle válku, jen vy ji můžete ukončit. Pro nás už není východiska.“
„Vy idioti!“ vyjekla Alice, která už nemohla zůstat zticha. „Vždyť je to totální blbost! Vy se zastáváte upírů! Umíráte kvůli těm šmejdům, kteří vás jen využijí a odhodí jako vycucaný hadr! Jsou to vrazi a vrahy navždy zůstanou! Co vám to všem u všech svatých provedli s rozumem?“
„Alice!“ varoval ji Gabriel. I když s ní souhlasil, přesto zde existovalo něco, čemu pořád nerozuměl a co bylo klíčem k rozlousknutí celé záhady. Chtěl to pochopit.
„Byli to upíři, kdo vyprovokoval střet!“ nedala se dívka zastavit. „Napadl jednoho z našich! Chtěl utajit svoji přítomnost ve městě, ale nevyšlo mu to a teď si bere na pomoc vás! Omotal si vás kolem prstu, abyste skákali, jak on píská, jen nevím, jak to udělal.“
Kněz zavrtěl hlavou. „To si myslíte?“
„Kolik že je tu lidí? Čtyři tisíce?“ pokračovala ohnivě. „A stojí na jejich straně? Tomu nevěřím. Něco těm lidem museli provést. Něco vám udělali s chápáním dobra a zla! Copak to nevidíte? Tady zatraceně není něco v pořádku!“
„A přijít najednání rady a tam způsobit masakr je podle vás v pořádku?“ zvýšil kněz hlas, aby ji zastavil. „Byl jsem u toho, když to začalo, a jediný, kdo se choval naprosto nepřijatelně, byl ten váš paladin! Vždyť zavraždil radního na našem vlastním mírovém jednání s vámi! Začal si on! Co je tohle za dobro a zlo?“
Následovalo mrazivé ticho. Gabriel muže propaloval očima, zároveň skládal všechny informace, které slyšel, do znepokojivého obrazu.
„Tak vy jste v radě,“ zeptala se Alice jedovatě. Tónem jejího hlasu by se dala krájet ocel.
Pomalu přikývl.
„Jste v radě, v níž zasedají upíři.“
Muž sevřel rty a zachvěl se pod jejich pronikavými pohledy. Jeho bojovnost pohasla. Nadechl se. „Ano,“ znělo to skoro jako doznání. „Vím, kam míříte. Ale je to věc, která se týká především mého svědomí, a to vy nemůžete soudit.“
„A stále se považujete za Božího kněze,“ pokračovala bojovnice nemilosrdně a slova zněla jako ortel smrti. „Nepostavil jste se na Boží stranu, neudělal jste nic pro to, aby toto město bylo spaseno. Jste vinen záhubou těch, kteří se nechali upíry zmanipulovat. Co víc, jste stejný jako oni! Proč věříte tomu blábolu, že mohou být přáteli?“
„Tak to není!“ vykřikl zoufale. „Mnoho let jsem živil svoji nedůvěru, žil v nejistotě a v modlitbách hledal cestu z toho hlavolamu. Ale přesvědčili mě! To nemůžete chápat, nežijete tady v tom hrozném podhůří!“ Přelétl je horečnatým pohledem a narážel na jejich tvrdou rozhodnost. Přesto se nevzdal. „Má vina je jiná, než si myslíte,“ pokračoval naléhavě. „Začínám se ptát, zdali my, obyčejní lidé, můžeme tvrdit, že plně rozumíme Božímu milosrdenství a že dokážeme určit, komu náleží a komu ne.
Vždyť to, co z nás dělá lidi –“
„Dost!“ Alice se třásla vzteky. „Tohle se blíží rouhání! Dejte si pozor na to, co chcete říct!“
Nadechl se, nevydal však ani hlásku, myšlenku nedokončil. Znovu se začal propadat do svého zoufalství. „Asi ano,“ připustil nakonec o něco klidněji. „Ale kdo je dnes vrahem a kdo ne? Snažím se vám ukázat způsob, jakým se vyrovnávám s faktem, že naši noční rezidenti neškodí, troufl bych si tvrdit, že nejsou zlí, možná první, kteří se rozhodli pro nový způsob života –“
„Vstoupili snad do vašeho kostela? Dokáží přijmout vaše požehnání? Dotknout se svatého kříže?“ plivala dívka otázky. Zaváhal. „Ne.“
„Potom Bůh sám ukazuje, co je dobré a co zlé,“ završila svoji logickou úvahu. „A vy jste ho měl poslechnout!“ Gabriel stále nic neříkal. Zavřel oči a probíral se tím, co slyšel. Nepochyboval, že muž mluví pravdu – tedy tu svoji. Soustředil se na fakta a to, co mu z nich vycházelo, se mu pranic nelíbilo. Ale musel se nějak rozhodnout. Alicina prudká argumentace mu nyní připadala sice také správná, ale proti knězi podivně prázdná a nepoctivá. Teď už se zmýlit nesměl.
Asylan ztuhl, po tváři se mu rozlil těžko čitelný výraz. „Zlé?“ zamumlal. „Tedy vy chcete rozhodovat, co je zlé? Po tom, co jste udělali?“
„Náš morální kompas není pokažený jako ten váš,“ prskla bojovnice. „Samozřejmě, že o tom rozhodujeme! My jsme zákon!“
Muž se zachvěl, ve výrazu se mu odrazila jakási vnitřní bolest, kterou ale rychle potlačil nově nabytou vyrovnaností vyvěrající z vědomí vlastní bezvýchodnosti. „Došel mi dech, neuznáváte mě jako kněze a kdo ví, jestli jako člověka. Mohu ještě promluvit jako radní, i když Bůh ví, jestli vůbec posloucháte.“ Ukázal obviňujícím prstem na Alicinu zakrvácenou zbroj. „Váš vyslanec, váš paladin zabil radního uprostřed jednání. Nebyla to nehoda, ale cílený vražedný útok. Království se v tu chvíli postavilo do pozice agresora a tak tomu je až dosud. Jakékoli snahy o prosazení asylské neutrality jste dosud smetli ze stolu nanejvýš brutálním způsobem. Zaútočili jste na obyvatele, vypnuli jim elektrický proud, vplížili se do ulic a zahnali je do kouta,“ vypočítával. „Městem se šíří strach, žádná Boží spása z vašich rukou. Kdykoli někdo z vás zemře, jen si přitížíme, tak bereme rukojmí. Ale míjí se to účinkem, protože vás je víc a rozhodli jste se, že si město podrobíte. Víme, kdo jste, ale nechceme vás. Opravdu je toto tvář svobodné lidské říše? Tohle je dobro?“ zakončil vyzývavě.
Alice se také nenechala zastrašit. „Když se kácí les, lítají i třísky, a navíc si za to můžete sami, jak jste přiznal! Konáme tak, protože zde jsou upíři! U-pí-ři! Význam toho slova vám možná nedochází, ale –“
„Ale místní lidé si tento stav zvolili. A mám-li být přesný, Asylům do vaší jurisdikce nespadá. Jde pouze o předsudek, který oni svojí přítomností a činností narušují a prokazují, že se možná mýlíte. Je to vaše přesvědčení, které plodí zlo, ne jejich. Možná je to šílenství, ale jen naše!“
Nevěřícně zalapala po dechu.
Patriarcha se díval na Alici, ale spíše poslouchal kněze. Absurdita situace ho hrozila pohltit, ale myšlenka, která dosud unikala uchopení, se mu ve světle hádky náhle ocitla v dosahu. Dotkl se toho tajemství, ochutnal ho, převrátil ze všech stran. Pokusil se ho pochopit jinýma očima, protože věděl, že on je jediný, kdo to může učinit. Byl patriarchou. Pocítil když už ne úlevu, tedy alespoň východisko. Vzdychl.
„Přestaňte s touto filozofickou hádkou, pochopil jsem, oč vám kráčí,“ vstoupil do debaty. „Asylům však není způsobilé rozhodovat samo za sebe, zvláště pokud v jeho čele stojí nemrtví,“ pokračoval. „Teď je to i moje odpovědnost, protože cítím svoji povinnost ke všem lidem bez ohledu na to, co si myslí oni. Dokončím zde svoji práci a vy mi pomůžete,“ pronesl hlasem, který nepřipouštěl diskuzi. „Chci svoje muže, které držíte jako rukojmí. Vím, že jsou v nemocnici, pověděl mi to Jaakov před svojí smrtí,“ zarazil rodící se námitky radního. „Chci také vědět, kde jsou Siberius a Astarioth.“
Kněz na něj chvíli zaskočeně hleděl, ale patriarcha nyní více než jindy připomínal pevnou neochvějnou skálu. Už nebylo co dodat. Vzdal svoji snahu. Schlípl. „Půjdu s vámi,“ řekl nakonec hluše.
„Kam?“ patriarchova podezřívavá otázka zazněla jako výstřel.
Muž se zalekl. „Do nemocnice přece. Tohle už nikam nepovede,“ pronesl opatrně. „Jen ke smrti. Propustíme vaše muže a nikdo další už nebude muset umřít. Když budu s vámi, domobrana nebude dělat potíže.“ Zase se roztřásl. „A co se týká Astariotha,“ tvář se mu stáhla do bolestné grimasy, „jsem si jist, že čeká ve svém sídle v továrně na severozápadním cípu města,“ vydechl. „Neopustí nás, i když by měl.“
„Pane,“ zachrčela vysílačka, „trasa je popravena, ale v okolí nemocnice se pohybuje mnoho mužů. Jde o reakci na náš incident. Možnost proklouznout nenápadně je nepravděpodobná“
Gabriel sevřel pěsti, pak je zase uvolnil. „Dobrá, změna plánu. Půjdeme rovnou do sídla, továrna na severozápadním konci Asyla,“ odtušil. „Počkej na nás u dveří do sakristie.“
„Nemám vybranou optimální cestu,“ zaprotestovala Diana.
„Tak najdi aspoň nějakou schůdnou,“ odbyl ji patriarcha. Obrátil se ke knězi a zase z něj dýchala jistota, s jakou obvykle hovořil s lidmi kolem sebe. „Nyní je to už jen mezi mnou a Astariothem. Jestliže on je posledním, není třeba pokračovat v násilí.“
Muž maličko přikývl, ústa se křivila do parodie úsměvu, oči se mu leskly smutkem. „Ani my nechceme tuhle válku dál krmit našimi životy. Když vyhrajete, rada se podřídí vašemu rozhodnutí.“
„Když vyhrajeme?“ ušklíbla se Alice uštěpačně. I ona už se trochu uklidnila, ale bázlivý kněz ji stále neskutečně vytáčel.
„Ano, když vyhrajete,“ odvětil ztuhle. „Astarioth je rodný. Nevím, proč nezasáhl, ale věřte mi, dosud jste nepotkali nikoho, jako je on. Nic o něm nevíte, i pro mě je tajemstvím, co udělá. Vzali jste mu všechny přátele, jeho hněv bude hrozný. Bude to i hněv za nás. Jestli se mu postavíte, věřím, že se nakonec ukáže, na čí straně je právo.“
„To tedy ano!“ Dívka se pohrdlivě otočila. „Ukáže se, s kým je Bůh.“ Vzala za kliku a vnořila se do asylské noci.
Patriarcha vnímal, že Alice hněvivými výbuchy zkouší zakrýt vlastní zmatenost. Sám se takovým pocitům podvolit nesměl. Překonal dosud všechny krize, dokáže se vypořádat i s touto. Osvobodí tohle město.
Ještě chvíli zamyšleně mlčel; dva kněží se na sebe dívali, oba přesvědčení o pravosti svého postoje, přesto každý stál v jiném světě.
„Nemohu popřít, že jste na mě zapůsobil,“ řekl Gabriel nakonec. „Věřím, že se snažíte zůstat čestným mužem. Proto se postarejte o propuštění zajatých vojáků. Bůh je vám svědkem, že jen to odvrátí od města katastrofu. Království a Asylům nakonec musí podepsat mírovou smlouvu.“
„Ano, musí,“ zaskřípal muž. „Udělám, oč mě žádáte, z úcty k vám, neboť to považuji za vaše poslední přání.“ Najednou vypadal menší a starší. „Jsem možná blázen, ale vy jste už mrtvý. Bůh vám pomáhej. Nám všem.“
* * *
„Věříš mu?“ zeptala se šeptem Alice a více spoléhala na vysílačku, která její dotaz tlumočila Gabrielovi. Kostel zmizel za jejich zády a brblající Amee se už zase jako jejich předvoj proplétala neznámými průchody, mapovala terén a pátrala po nebezpečích.
„Že se postará o propuštění mých mužů?“ ujistil se lovec. „Pochybuji o tom, neposlechnou ho. Ale do rána tohle zvládneme zařídit i sami.“
„Myslela jsem to ostatní,“ upřesnila. „Ty řeči o hodných upírech.“ V jejích slovech zaznělo pohrdání.
„Jistěže ne,“ odtušil, „něco jako hodní upíři neexistují. Ale chci na tohle všechno mít pořádné vysvětlení. Jestli Astarioth opravdu pochází z velkorodu, bude s ním mírně řečeno těžké pořízení. A pokud nás skutečně očekává…“ Větu nedokončil.
Zachmuřila se. „Jakou máme šanci? Amee?“
Sluchátko v jejím uchu zacvakalo. „Použiji-li přirovnání o pravděpodobnosti dopadu meteoritu na nás, zatímco tu hovoříme,“ odpověděl robot rezervovaně, „tak naše vyhlídky jsou vzhledem k této pravděpodobnosti o něco optimističtější, ale počítejme to v jednotkách procent.“
„Stačilo říct, že malou,“ zabručela dívka. „Možná jsem se neměla ptát.“
„Nejsme bezbranní,“ připomněl jí Gabriel, „možná právě naopak. Něco ho dosud drželo zpátky. Využijme toho.“
Alice na něj krátce pohlédla. Byl klidný a vyrovnaný, jako by ani nevstupovali do lví jámy. Možná věděl něco, co ona ne. Rozhodla se svoje pochybnosti pohřbít a důvěřovat mu, jako už tolikrát předtím. Nešlo to moc snadno.
Jejich plížení nemělo konce. Alice cítila, jak ji neustálý pohyb ve střehu vyčerpává, ruce se jí potily a co chvíli si musela posunout helmu, která ji začínala tlačit. Záviděla Amee její neunavitelnost a Gabrielovi jeho chladnokrevnost, s jakou se prokousávali nepřátelským územím. Věděla, že na ni oba spoléhají, zaťala tedy zuby a snažila se nemyslet na to, co mělo ještě přijít.
Po nekonečné půlhodině před nimi vyvstala vysoká budova bez oken. Její základy byly až do výše dvou metrů zděné, následovala dřevěná konstrukce zpevněná prastarými, časem okousanými traverzami. Stěna se táhla na obě strany a od ostatních domů ji odděloval průhled plný suché trávy.
„Podle zadaných parametrů je toto náš cíl,“ zavrněla Amee, která se objevila vedle nich. „Několik prázdných výrobních hal, z této strany jedny dveře patnáct metrů vlevo. Zaznamenávám slabé tepelné záření z nitra budovy. Přítomnost jiných lidí ve viditelném okruhu negativní.“
Alice se přistihla, že dýchá zrychleně, adrenalin jí vehnal do žil novou energii. Napínavé očekávání se mísilo s obavami a neodbytně dorážejícím hláskem jejího pudu sebezáchovy. „Je to tady,“ vydechla dychtivě. Konec úskoků.
Patriarcha si ji zkoumavě změřil. „Hlavně se neunáhli,“ brzdil její vzrušení. „Čeká nás zřejmě nejobtížnější část naší mise.“
„Najít, zneškodnit, zachránit město,“ zazubila se na něj bojovnice. „Rozumím.“
„Poslechnout rozkazy,“ doplnil ji lovec důrazně. V danou chvíli to zapůsobilo podivně, vrhla na něj tázavý postranní pohled. Gabriel už ale vyrazil k vratům vedoucím do upírova sídla, revolver mu sám vskočil do dlaně.
Ukáže se, na čí straně stojí Bůh.
Nebylo zamčeno.
Dávno opuštěné tovární prostory působily i přes svoji rozlehlost tísnivě; tmavé stíny v zákoutích pozorovaly vetřelce s uhrančivou soustředěností, ale jakmile se na ně Alice zadívala, rozplývaly se do neškodných neosobních chuchvalců. Možná se jí to jen zdálo, neustálé napětí dnešní noci dávno překročilo obvyklou zátěž, s jakou se její mozek běžně musel vypořádávat, a touto dobou už by mohl mít sklony k nepravděpodobným fantaziím.
Jenže možnost, že se jedná o skutečnost, byla stále příliš reálná a nutila ji i nadále k ostražité bdělosti.
Prošli dvěma pustými sály s vysokými stropy, nad jejich hlavami se přes celý prostor táhly kočičí lávky se zábradlím. Opravdu se nedalo odhadnout, k čemu to tu původně sloužilo, ale tento zapomenutý účel nebyl podstatný. Nyní zde sídlil on.
Pes – stroj je sebejistě vedl k jádru domu. Zdolali postupně dvoje posuvná vrata, která jen neochotně klouzala v málo používaných kolejnicích, pak stanuli u menších zavřených dveří. Amee se postavila na dvě nohy a napřímila se. Napřáhla před sebe přední končetinu opatřenou několika chápavými prsty, odkud vysunula úzkou kovovou tyčinku. Chvíli s ní manipulovala v zámku a po sérii kovových cvaknutí se odtáhla a spustila na všechny čtyři. „Odemčeno,“ prohlásila trochu zbytečně.
Alice se nadechla, aby zklidnila náhle příliš splašené srdce. Tam je rodný upír, elita mezi nemrtvými, nejnebezpečnější dravec na planetě, možná i poslední, který tu zbyl. Vyprávěly se o nich neuvěřitelné příběhy plné velkých slov a strachu z jejich moci. Dokud vládli Zemi, bylo lépe neprobouzet jejich pozornost a jít jim z cesty. Jejich vzájemné spory přinášely jen zkázu širokému okolí a pokud projevili o něco zájem, nebyl způsob, jak jim zabránit v dosažení jejich cílů. Legendární upírská šlechta už sice svět nesužovala, ale lidé se stále chvěli při zaslechnutí rodových jmen jako Amarantheas, Dolores, Garweng nebo Eliebath.
Nedalo se určit, odkud pochází Astarioth a proč neodletěl s ostatními.
„Čeká na nás,“ poznamenala Amee. „Vlevo ve výšce tří metrů v oddělené místnosti.“
Čeká na nás…
Přikývla. Naslouchala. Malinko rozechvěle věnovala pozornost i svému vnitřnímu hlasu, který sebou donedávna panicky škubal.
Nic. Ve své hlavě byla sama. Žádný jeho pokus o ovládnutí jejího těla, žádná telepatie, dokonce i její předvědomost zcela umlkla. Ticho v oku hurikánu.
Ani patriarchova tvář nic neprozrazovala. Vzal za kliku a stiskl ji. Neslyšně směrem k sobě otevřel, ustoupil stranou a udělal místo své čtyřnohé společnici.
Zalilo je tlumené světlo. Hala se v mnohém podobala těm, kterými už prošli, ale na rozdíl od nich tu fungovalo několik bledých zářivek a svým jasem dodávalo prostoru falešný dojem útulnosti. I zde se kouty topily v šerostínech, ale najednou nebylo nic, co by se v nich mohlo skrývat, důležité.
Byl tady on. Váha jeho přítomnosti naprosto nepřehlédnutelně naplňovala každou molekulu prostoru. Bože, tak blízko!
Amee se bez jediného zaváhání odrazila z místa a skokem překonala polovinu šíře sálu, aby se v příštím okamžiku vyšvihla na můstek nad jejich hlavami. Kov se pod nárazy rozechvěl a naříkavě rozezpíval. Rozběhla se po něm k prosklené kontrolní místnosti, vystrčené několik metrů nad úroveň podlahy. Jeho pozici zaměřila přesně.
Alice s hbitostí kočky a očekávajíc jakýkoli podraz vpadla za ní a samovolně namířila pistoli na jediného člověka, který tu byl. Ne člověka, opravila se. Jeho. Nacházel se v onom odděleném místě za jakýmsi řídícím pultem. Srdce jí na chvíli vynechalo, když úhlavního nepřítele konečně spatřila.
Nehýbal se.
Byla připravena na hněv, aroganci, pohrdání, hladovou touhu, těžko zachytitelný prudký útok, ztělesnění smrti. Něco. Ale místo toho jako by se její smysly propadly do černé díry prosté všech pocitů. Zamrkala a zakolísala. Nevyužil toho, dál nehybně stál a… prostě existoval.
Byl sice vysoký, ale ne přehnaně. Kdovíproč si ho představovala nejméně dvoumetrového, ale jeho vzezření bylo dokonale lidské, souměrné a uhrančivé nezaměnitelným půvabem, jaký byl vlastní pravým aristokratům. Přiléhavá, mírně futuristická černorudá zbroj s jemně cizelovanými, archetypálně prastarými vzory chránila jeho trup i paže a téměř žadonila o dotyk, který jediný by se dovedl opravdu přesvědčit o dokonalosti pokročilé technologie a nevšedního umění. Zároveň ale neúprosně vypovídala o výjimečném postavení a tvrdosti majitele: nesla známky výrazného opotřebení, což mohlo být slabinou v nastávajícím boji, ale i výhrůžkou vyvěrající z Astariothova válečnického života. Jeho postoj vyjadřoval uvolněnou eleganci, přesto v něm nakonec dokázala vyčíst náznak únavy. Zaplála v ní nesmělá jiskřička naděje.
Jeho tvář byla zarámována rozpuštěnými vlasy havraní barvy, které volně spadaly na ramena a plály modrými odlesky. Neobyčejně světlý obličej působil skoro přízračné a mohl náležet pětatřicetiletému muži, avšak ušlechtilé rysy neprozrazovaly skutečný věk. Upíři jeho postavení pocházeli ze starověku, tisíce let nazpět v čase, a stárnutí se na nich nijak nepodepisovalo. Přitažlivost vzhledu mluvila především o vnitřní síle a nezdolné, tvrdé hrdosti; tyrkysové oči s nezvykle rozšířenými černými zornicemi znamenaly propast hrozící pohltit každého neopatrného vyzývatele.
Rodný upír.
Alice byla najednou ráda, že se na ni nedívá, a z možnosti, že se tak stane, jí přejel mráz po zádech.
On se zaměřil na Gabriela, který dovnitř vkročil jako poslední. Když jejich pohledy o sebe křísly a pak se pevně zaklesly, napětí jako statická elektřina naplnilo vzduch a zaútočilo jí na každičký nerv. Neuměla si představit, co v tu chvíli pocítil patriarcha.
V záchvěvu paniky, která na ni skočila s nevídanou naléhavostí, zmáčkla spoušť.
Kulka se rozstříkla o ochranné sklo a nezanechala na něm ani škrábanec, jen zvuk ostrého prásknutí naplnil halu ozvěnou.
Nedal na sobě znát nejmenší znepokojení, pohledem neuhnul.
Amee už měla vyvýšenou lávku za sebou, v rychlosti se prudce vymrštila, přetočila nohy před sebe a pokusila se prorazit bariéru setrvačností vlastního těla; ta při dalším hlasitém nárazu zadrnčela, ale vydržela i tentokrát. Robot dopadl na zem a vyrovnal přetížení.
Dívka se kousla do rtu, spěšně hmátla do jedné ze svých kapes a vytáhla druhý zásobník. Pokud je to sklo odolné na měkké stříbrné kulky, je třeba ho podrobit zkoušce těmi průbojnými. Několika neklidnými kroky se přiblížila k ocelové základně nevelké kukaně, s velkou péčí zamířila a začala sázet zvláště tvrdé projektily do jednoho místa.
Věří.
Při každém natažení kohoutku stiskla zuby, až ji rozbolely čelisti.
Nezklame.
Dusila v sobě rozrušení z toho, co se stane, až pronikne skrz.
Dokáže.
Sklo pojednou začalo praskat.
Zachrání.
„Jsou tu dveře a za nimi živý člověk,“ pronesla Amee nahlas.
Vydrží.
Při zaznění pátého výstřelu se upír konečně pohnul a bylo to tak nečekaně plynulé a nelidské, že Alice pažemi vylekaně ucukla a vypadla ze stejnoměrného rytmu. On však jen zvedl ruku a položil ji na ovládací pult. S rozčilujícím okouzlením si povšimla ladných štíhlých prstů se zaostřenými nehty, které i v provokativně ledabylém klidu působily hrozivě. Pořád se díval na Gabriela a její počínání až urážlivě ignoroval.
Vzpamatovala se. Probublal jí vlastní vztek, syrový a důvěrně známý. Znovu začala střílet a praskliny se rozlézaly čím dál víc.
„Alice, to stačí,“ pronesl do burácení pistole patriarcha, sám dosud vyčkávající.
Nemrtvý se dotkl nějakého ovládání. Amee zacouvala a skrčila se. Kovový plát pod prosklenou místností, který robot předtím identifikoval jako dveře, vydal hluchý mechanický zvuk a zasunul se do zdi po straně.
Alice bleskurychle změnila pozici a reflexivně namířila smrtonosnou zbraň proti tomu, kdo se objevil proti ní. Spoušť ale nedomáčkla, i když se v jednu chvíli upřímně vyděsila, že to nedokáže. Stál tam Siberius, poslední chybějící paladin, ruce zvednuté v obranném gestu, pobledlý podobným úlekem. Neměl zbraně ani zbroj, ale jinak vypadal v naprostém pořádku. Za ním rozeznávala strohou celu, která mu dosud zřejmě sloužila jako vězení.
Znovu zacílila vzhůru, doprostřed bílé pavučiny skla.
„Alice, přestaň!“ zopakoval patriarcha o něco důrazněji.
Nedokázala ovládnout jakési temné rozjaření, hraničící s hrůzou z přítomnosti tak fascinačního nepřítele. Poslední rána, která měla roztříštit jedinou fyzickou bariéru mezi nimi, ale nevyšla. Pistole v dívčině ruce skřípavě zasténala a mechanismus se zasekl.
Bezděčně sáhla na hlaveň a ucukla, jak si spálila konečky prstů. To ji probralo. Chovala se iracionálně, skoro hystericky. Zmateně přelétla očima ze Siberia na patriarchu.
Gabriel jí pohled vážně opětoval, bylo v něm porozumění i varování. Sám měl v pohotovosti svůj impozantní revolver, a i když ho dosud nepoužil, nezapochybovala, že s ním dokáže mnohem víc než ona se svou vlastní zbraní. Jenže něco bylo divně. Vlastně se všechno najednou začalo měnit. Plánem bylo zneškodnit všechny nemrtvé v Asylu, už zbýval jen jeden. Tak proč nyní to váhání?
Patriarcha se znovu zaměřil na nemrtvého a nesmlouvavě čelil jeho bezbřehému pohledu. Souboj mezi nimi neměl známá pravidla a podle Alicina dojmu ani žádný průběh – jenom trval. Narovnala se a všimla si, že ani Siberius neví, zda a jak vstoupit do jejich mlčenlivého dialogu; spustil ruce podél těla a obezřetně k ní přešel. Stále z něj cítila nevyslovenou obavu z toho, co bude následovat, byl neozbrojený a vykolejený. A ona taky ztratila hlavu, připustila si. Adrenalin pořád hučel v uších a křičel na poplach, nicméně rozkaz již zazněl. Napjatě čekali.
Gabriel snad po nekonečné době sáhl po podbradníku a zkušeným pohybem si sňal helmu. Matné světlo dopadlo na dlouhé vlasy barvy čerstvě padlého sněhu, které mu skanuly na záda v dokonalém protikladu k těm upírovým temným. Nebylo to stářím; už v nejranějších vzpomínkách, které však sahaly jen k jeho dvaceti letům, si je pamatoval stejně zářivé. Patřilo to k jeho tajemství, k jeho osobnosti. „Jsem Gabriel White, patriarcha Království nebeského,“ pronesl pevným hlasem, který rezonoval neklamným rozhodnutím.
Alice vtáhla škvírkou mezi zuby vzduch do plic, ruce automaticky hledaly na chladnoucí zbrani poruchu. Brzy ji bude zase potřebovat.
Upír mlčel možná o chvilku déle, než bylo zdvořilé. Pootevřel úzké rty a mezi nimi se ve výsměšné hrozbě zablýskly perleťově bílé špičaté zuby. „Astarioth Benedikt, noční rezident města Ocharivo, kterému se říká Asylům,“ slova se nezkresleně nesla prostorem, jako by vůbec nebyla stíněna neprůstřelným sklem.
Ocharivo…
Jeho hlas v sobě ukrýval podmanivou melodii, pocházející snad z cizího přízvuku, snad z posunuté dikce, jednoznačně však probouzel touhu poslouchat ho déle. Potřásla hlavou, aby se nebezpečně příjemného pocitu zbavila. Šlo přece jen o dokonale ovládaný nástroj predátora.
Patriarcha malinko kývl, ale v očích mu zůstával břitký chlad. „Proč?“ zaútočil okamžitě otázkou a rozbil třeba jen náznak zdvořilého respektu.
Upír nehnutě odolával. „Které proč máte na mysli?“
„Začněme tím, proč se vůbec o nic nepokoušíte. Nesnažíte se ani odhadnout moje otázky, a to byste určitě svedl.“
Astarioth nepatrně zaváhal. „Všiml jste si, že to nedělám,“ podotkl. „Nemělo by cenu zkoušet vás prohlédnout tak primitivním způsobem. Ubránil byste se.“
„A odpověď zní?“ Gabriel zůstával stejně nepřístupný jako jeho protějšek a dál příkře tlačil na pilu.
Upír stále skoro nezúčastněně – a Alice si až zpětně uvědomila, že trochu škrobeně – pokračoval: „Špatně položený dotaz, neboť se, celkem logicky, nemohu nepokoušet, zatímco tu spolu mluvíme. Ale abychom nezabředli do nesmyslné slovní hry, dám vám odpověď: mé jednání se vymyká vašemu očekávání. Zbývá odhalit, zdali jsem poskytl dostatek témat k zamyšlení, aby náš rozhovor… pokračoval.“
Gabriel povytáhl obočí. „Chcete si mluvením zachránit život?“
„Nejde jen o mě,“ odvětil vyhýbavě a s náznakem smutku. První opravdová emoce, kterou dal vědomě najevo.
Ovládal se velice dobře. Jeho hlas hladil jako samet, ale Alice pochopila, že ani zdaleka nevyužívá celého svého potenciálu.
Astarioth se o cosi snažil a dokonce se k tomu přiznal. Na ní bylo, aby se jím nenechala nachytat, živila dál svoji ostražitost.
Gabriel to musel poznat taky. Čekala na povel k útoku.
Patriarcha vycenil zuby. „Cílem našeho rozhovoru spíše bude zjistit, nakolik mluvíte pravdu.“
Upír se tvářil stále stejně nečitelně. „Ale to právě rozhovorem nezjistíte.“
„To nechte na posouzení mně. Jste ochoten na to přistoupit?“
„Nedáváte mi na vybranou.“ Znělo to trochu jako otázka a byl v tom nepopiratelný půvab.
Alice vrhala pohled nejprve na jednoho, pak na druhého. Ve vzduchu visela hrozba, jako by všichni balancovali na tenkém laně a sebemenší závan mohl způsobit, že se všichni dají do pohybu. Obrnila se trpělivostí a znovu v ní vzkypěla hýčkaná nenávist.
Patriarcha natáhl kohoutek své zbraně. „Nepochybujete o tom, že vás dokážu strefit,“ pravil maličko překvapeně.
Astarioth ještě víc než předtím připomínal sochu a mlčel.
Asi mezi nimi probíhala i nějaká neslyšená konverzace. Tohle byl hodně tenký led a patriarcha byl jediný, kdo by to mohl zvládnout. Věřila tomu.
Bělovlasý muž pokračoval: „Ale vám o tohle nejde. Nechcete vyvracet moje výhrůžky nebo přijít s vlastními. Dokonce mi ani nepotvrdíte, že už jsem vás zasáhl, a to velmi citlivě. Nechal jste se… nechal jste to dojít až sem. Tohle pro vás není jednoduché. Vy se mnou chcete mluvit a chcete, abych do vás viděl. A dokud mi máte co zodpovědět, získáváte čas.“
„A vy zase chcete vědět proč,“ řekl Astarioth a mrazivá strnulost byla jako mávnutím proutku zase pryč. Pak naklonil hlavu a zapůsobilo to mírně zvědavě. „To zní tařka jako že existuje něco, co by vás opravdu přesvědčilo o tom, že vše, s čím jste se tu dosud setkal, dává smysl,“ pravil se stopou zájmu.
Gabriel se zahloubal. „Ve skutečnosti se mě o čemsi snažíte přesvědčit od prvního okamžiku, kdy se naše říše před pár dny střetly,“ odvětil pomalu. „Nevzdáváte se a odvážně předpokládáte, že ani já jsem ještě neučinil nezvratné rozhodnutí.“
„Jste bystrý.“ Astarioth se prchavě pousmál, Alice by se nerozpakovala tvrdit, že to bylo krásné, a zároveň se toho zhrozila. Jeho oči však zůstaly studené jako hlubiny vesmíru.
I Gabriel se usmál, jen mnohem zlověstněji. „To jste věděl už předtím. Uvidíme, jestli jste mě odhadl správně i v jiných věcech.“
Upír rozvážně přikývl. „Pak tedy na vaše podmínky přistupuji.“
„Pane?“ přerušila bezmála kouzelný tok slov Amee, která si podle všeho stačila udělat přesný obrázek o všech možnostech, jaké jí prostor skýtal k útoku. Zůstávala pro jen jedna velká neznámá a to samotný nepřítel. „Mám nejasnosti ohledně dalšího postupu,“ protáhla významně.
Patriarcha přelétl očima z robota na dvojici svých věrných. Alice si hryzala rty a nesouhlasně vrtěla hlavou, bylo jí jasné, kam tohle směřuje. „Buďte připraveni,“ řekl lakonicky. „Dokud nedomluvíme, nic nezkoušejte.“
Alice chvilku jen ochromeně zírala, pak vztekle zaprskala a šlehla spalujícím pohledem po nemrtvém, samozřejmě bez účinku. Prudce tasila meč a tím pohybem se zbavila aspoň části nahromaděné energie, která se zběsile dožadovala pozornosti.
Vrazila ho nesmlouvavě do ruky zaskočenému Siberiovi a začala zarputile nabíjet pistoli. Prsty ji poslouchaly, i když měla pocit, že patří někomu jinému, a pokoušela se udržet na uzdě neustále rostoucí hněv.
Bylo to lepší než se bát.
Amee se přikrčila kousek od nich a znehybněla. Ta mašina se naštěstí ničím nedá rozptýlit.
Gabriel se soustředil zpátky na Astariotha, který stále setrvával ve stejné pozici, snad z bázně, že by každý jeho pohyb mohl být vyložen jako provokace. Lovec se nadechl a začal: „Jsem si jist, že pečlivě zvažujete vše, co uděláte nebo řeknete. Náš hovor povedu proto, abych zjistil, jestli jste promyslel své kroky opravdu dobře. Tak odhalím nepravdu a vaše skutečné úmysly. Pokud na něco takového přijdu, všichni víme, co bude následovat.“
„Jak si přejete,“ pravil Astarioth bezbarvě a nebylo jasné, jestli doopravdy souhlasí. „Dobře si uvědomuji, že soužití s lidmi je křehká skutečnost, která vyžaduje pozornou péči. Musí tomu tak být, jinak nelze budovat důvěru.“
„To je od vás silné slovo, ale nepoužil jste ho náhodou. Navíc jste na mě dosud nezaútočil a dokonce mi bez nátlaku vracíte mého paladina. Vaším cílem je tedy spíše přesvědčit mě o své nevině, nazveme-li to tak, a poukázat na nedostatek v mém životním postoji, správně?“
Upír rozvážně přikývl. „Jdete k věci. Myslím ale, že za otázku stojí i to, co míníte onou nevinou nebo nedostatkem.“ Patriarcha se ušklíbl. „Dostaneme se k tomu, jenže kvůli vašim složitým motivacím nelze bezpečně zjistit, zda mluvíte pravdu nebo ne, protože svoji pavučinu spřádáte tak dokonale, že i vaše činy nebo nečinnost mohou znamenat obojí.“
„Není tedy možné vás doopravdy uspokojit,“ vyvodil Astarioth vážně. „Nicméně jak tušíte, i tuto věc jsem zvážil a zahrnul do svého plánu a některé zásadní momenty, vedoucí mou argumentaci, už se ve skutečnosti odehrály,“ pronesl s náznakem pobavení v hlase.
„Vedu to v patrnosti,“ potvrdil patriarcha. „A nepochybně jste si také zjistil vše o mé osobě i o Království,“ pokračoval a vypadalo to, jako by ho rozhovor se zdatným soupeřem začal bavit. „Můžete tak vytvořit strategii, která bude při vyjednávání se mnou nejúspěšnější.“
„Správně,“ blýskly se upírovy Špičáky v neveselém úsměvu. „A zjistil jsem věci, které asi nevíte ani vy sám. To je možná moje jediná výhoda proti vám,“ zvážněl, „ale je více než dvousečná,“ najednou Gabriela pozoroval velice ostražitě.
Patriarcha mu oplácel stejným dílem. „Jak jste se tedy nakonec rozhodl vyhrát tuto šachovou partii?“
Astarioth malinko pokrčil rameny. „Nelhat.“
Lovec chvíli mlčel a zdálo se, že hluboce přemýšlí. Alice přešlápla a uvědomila si, že ji bolí celé tělo. Neustálá pohotovost se jí v podobě únavy rozlézala do všech svalů, tuhnoucích zad a očí. Nevydrží tohle vypětí věčně. Nehodlala ale před Astariothem dát najevo jakoukoli slabost, zkřivila ústa do pohrdavého úsměšku. Hledala v sobě něco, čím by upíra poslala k čertu a rozbila tu dokonalou síť plánů a předpokladů, ve které se Gabriel nyní pohyboval, ale na mysl jí nepřicházelo nic a ona s údivem zjistila, že nakonec ani nemá odvahu je rušit. Nevěděla proč a štvalo ji to o to víc. Instinkty jí teď taky nepomáhaly. Koukla na paladina. „Jak se cítíš?“ prohodila k němu šeptem.
Trhl sebou, když promluvila, zřejmě i on se nacházel v jakémsi vytržení. Ač beze zbroje, vypadal sám o sobě hrozivě, převyšoval ji o hlavu a celá jeho konstituce vypovídala o síle a pružnosti. Lehce svíral její meč a byl ve střehu podobně jako ona, cítila jeho chladné odhodlání ovládané železnou vůlí, pěstovanou u všech bojovníků jeho postavení. Vůlí a vírou. Pochmurně se na ni usmál. „Jsem připraven, jestli myslíš tohle,“ odtušil taktéž potichu, „byl jsem celoudobu. Ale taky musím vědět, co má Astarioth za lubem. Stalo se toho… příliš.“
„Chce se z toho vykecat,“ zaskřípala uraženě. „To je jasné.“
„Možná,“ řekl Siberius tajemně. „Ale i já mám pár otázek, které ho chci nechat zodpovědět. Navíc si myslím, že i naše přítomnost tady, moje a tvoje, je pro něj nějakého druhu promyšlenou veličinou. Nesmíme se nechat využít, pokud to půjde.“ Obrátil pozornost zpět k patriarchovi.
Gabriel mezitím zajistil Protector, ale nechal ho připravený spočívat v ruce. „Mluvil jsem s místním knězem. Obhajoval vás. Podle jeho mínění – a nemám důvod mu to nevěřit – stojíte celou dobu stranou konfliktu. Ptám se, proč jste dosud nepodnikl nic zjevného? Onen muž je přesvědčen, že jste dostatečně zdatným soupeřem komukoli z Království.“
Astarioth otázku zřejmě čekal. „Jakýkoli můj čin, zejména pokud by šlo o manifestaci mé moci, byste si mohl vyložit a dát mu nějaký význam,“ řekl svým melodickým způsobem. „Znamenalo by to, že byste měl možnost si na mě vytvořit jakýkoli konkrétní názor. Nepotřeboval byste se mnou mluvit. Moje nečinnost ale probudila vaši zvědavost a jenom díky tomu jste přijel a chcete nakonec vést tento rozhovor, v němž mohu odkrýt své pravé motivace, aniž bych musel překonávat vaše rušivé předsudky.“
„To pro vás asi bylo hodně důležité,“ lovec přivřel oči. „Ale i za cenu smrti tolika lidí?“
Upír opět vyčkal malinko déle. „Na to nemám jednoznačnou odpověď. Doufal jsem v lepší výsledek.“ Zase zazněla stopa smutku.
„Mohl jste je zastavit a zabránit krveprolití,“ pokračoval Gabriel. „Přijel bych i tak. Proč jste to neudělal?“
Nyní se v Astariothově výrazu odrazila pravá bolest. „Úzce to souvisí s tím, co chci, abyste pochopil. Respektoval jsem jejich přání a zákony, jak jsem se k tomu už zpočátku svého pobytu zde zavázal. Nepoužívat proti lidem naše schopnosti. Znamená to ustoupit jim i v případě, že svoji svobodu projevují… nešťastným způsobem. Rozhodli se, že vystoupí v náš prospěch, i když jsme si to nepřáli, neboť jsme podobný průběh předpokládali. Tedy mohl jsem tomu zabránit pouze v případě, že bych porušil svoje sliby a použil proti nim nějaký druh násilí. A to bylo nepřípustné,“ hlas se vytrácel do šepotu.
„A co smrt vašich soukmenovců?“
Astarioth semkl rty a na prchavý okamžik se zdálo, že musí napnout všechny síly, aby nepřišel o své sebeovládání. „Nepovažujte mě za všemocného,“ řekl nakonec mnohoznačně, přesto z něj dýchl odtažitý chlad.
Patriarcha nepovolil. „Takže tvrdíte, že opravdu nijak neovlivňujete místní obyvatele? A že se oni chovají sebevražedně z vlastního rozhodnutí? Nebo dokonce zvrdíte i to, že jste na jejich bláhovou obranu Obětoval své přátele jen proto, abyste mi stanul tváří v tvář?“
Upír na přivřel oči do škvírek a zase zaujal původní netečný a hraně uvolněný postoj. „Ostrá slova. Ale souhlasím alespoň v něčem. Neobětoval jsem nikoho, alespoň podle vaší logiky ne. A co se týká toho ostatního, neovlivňování je základ naší důvěry, která je budována bez výjimky. Já místní lidi neovládám. Běžte si to samozřejmě ověřit, vím, že můžete.“ Odmlčel se významně. „Jsem sice nucen pronášet zde svoji obhajobu, ale opravdoví svědci jsou oni. Vyslechněte je: u nich dokážete odhalit, zdali mluví pravdu, nebo ne, já pro vás nakonec nemohu být autoritou,“ podotkl.
„Ano, ověřím si to,“ pokýval patriarcha hlavou.
„V podobném smyslu i vy tři konáte sebevražedný čin tím, že jste vstoupili sem. Stejně jako se obyvatelé dávali všanc vašim vojákům, nyní tu stojíte vy přede mnou. Je to stejné. Nejisté, otevřené a pravdivé.“
„Hm. Jen polemické. Ale nezdržujme. Zbývá objasnit ještě pár věcí.“
„Ptejte se.“
„Mohli jste odejít při prvním náznaku potíží. Království má dostatečnou pověst na to, abyste vycítil jeho vražednou sílu předem, tím jsem si jist. Ale zůstali jste. Navíc,“ obrátil se k Siberiovi, „mi bylo řečeno, že se upíři přišli dobrovolně přiznat ke své přítomnosti. Je to pravda?“
Paladin se nadechl. „Předpokládal jsem, že lidé kolem nevědí, o koho se jedná.“
„Proto jsi zaútočil a zabil jsi ho. Pak tě zajali.“
„Je to tak, pane.“
„Ale lidé o upírovi věděli a on přišel záměrně. Nepředpokládám, že by doufal, že před tebou zamaskuje svoji přirozenost.“
Siberius mlčel, ale jako odpověď to stačilo.
Patriarcha zase pohlédl na čekajícího Astariotha. „Proč jste neodešli, dokud byl čas? Proč jste se dokonce ohlásili?“
Upír připomínal kus mramoru a i jeho intonace podtrhla chmurnou závažnost prohlášení. „Učinili jsme první krok k tomu, abychom změnili vztah mezi vámi a Asylem, i když to nakonec bylo tragické rozhodnutí. Překvapili jste nás. Přes to všechno, co jsme o vás věděli, jsem nedokázal zabránit tomu, aby Siberius zabil jednoho z nás.“ Na okamžik uvolnil pouto s patriarchou a pohledem zalétl k paladinovi. „Bylo těžké ho pak nechat žít.“ Přes rty mu přeběhl křivý úsměv. „Neodešli jsme, protože jsem zavázán sliby, kterých si vážím a které nehodlám porušit. V tomto světě je to nakonec pouze moje neúhybnost a poctivost, které mi zůstaly. Můj odchod mi možná může zachránit život, ale zanechám za sebou vše, oč jsem tu usiloval od první chvíle. A to je pro mě větší cena, než jsem ochoten zaplatit. Čest šlechtice velkorodu je to, co mě doopravdy odlišuje od obyčejných nemrtvých, a tu já nezneuctím.“
„Další velká slova. Co přesně jste slíbil?“
Zaváhal, jako by pro něj bylo těžké pokračovat. „Že budu hradbou proti horám, kde žijí a z nichž útočí obyvatelé Barbarois. S nimi si ani vaši paladinové neporadí.“
Alice se při vyslovení toho jména otřásla. Nebylo člověka, který by neslyšel o temné enklávě náležející všem nelidem, jež patřila k folklóru a strašily se s ní děti. Byla ale skutečná, i když nikdo nevěděl, kde přesně leží, protože ji chránily věci doslova vylézající z nočních můr. Domov tam hledali všichni tvorové poznamenaní jizvami minulosti a bez výjimky udržovali nenávistný postoj k lidstvu. Upíři také, Astarioth tam jistě mohl nalézt azyl, mohl se díky svému původu a schopnostem stát i některým z vládců. Nedávalo moc smysl, proč zůstává s lidmi.
„To není všechno,“ odtušil Gabriel, který dospěl ke stejnému závěru. „Nepřijal jste své závazky bezdůvodně. Je tu něco, na čem vám záleží. Záleží vám na tom dokonce víc než na životech místních lidí nebo vašich mrtvých přátel, to už jsme prokázali. Chci vědět, co to je.“
Upír odtažitě a odmítavě mlčel.
Patriarcha zamrkal. Cosi se mezi nimi přetrhlo. Do ticha vyzývavě zaznělo cvaknutí znovu natahovaného kohoutku.
Nemrtvý nakonec promluvil, z jeho hlasu se ale vytratila barva a s ní i jistá uvolněnost dosavadní konverzace: „Na počátku jsem řekl, že nebudu lhát, a to jsem dodržel. Ale neslíbil jsem, že vám povím všechno.“
Lovci ztuhly rysy. „Našlapujte opatrně a dejte pozor, abyste moc nechytračil.“ Znělo to jako přesýpání skleněných střepů. „Kde berete jistotu, že se nakonec budu řídit logikou, kterou mi vnucujete? Že neudělám, co jsem měl udělat už dávno, totiž skoncovat s vámi?“
Astarioth zavřel oči. „Vaše odpovědnost a závazky,“ pronesl. „Už nyní víte, že zničíte-li mě, město zemře.“ Jeho gesto smířenosti vůbec nevypadalo pateticky.
Gabriel sebou trhl a Alice se napjala. Patřilo to k tomu jejich nevyslovenému souboji? Patriarcha se s jistou námahou nadechl, jako by mu to dělalo potíže. „Stojíme-li na konci, tak vězte, že pokud vás nezničím, sám ztratím tvář a pošlapu vše, oč jsem usiloval já. Proč myslíte, že já takovou oběť dokážu přinést? Co vás vede k tomu, že – podle vašich slov – neodvrhnu tohle město, které ani nepatří ke Království, abych zachoval vlastní říši neporušenou a zdravou? Proč by mi mělo záležet na Asylu?“
Upírův zrak se znovu zabodl do lovce a v jeho hlubině zahořel nový oheň. „Bavíme se tu také o vaší lidskosti, ta je tady totiž v ohrožení,“ řekl varovně. „Řeknu vám něco, co nebude snadné přijmout, ale snad lépe pochopíte, že tu nerozhodujeme pouze o životě či smrti jednoho upíra, ani o Ocharivu, ale o budoucnosti právě vaší říše, toho snu, který by se snadno mohl stát falší.“
Atmosféra jednání klesala k bodu mrazu. Alice cítila, že se brzy něco stane. Těšila se na to a zároveň se děsila. Upír o sobě a svých schopnostech dosud neodhalil skoro nic kromě toho, že si poměrně věřil. Pořád na něj nebyla úplně připravená.
„Zkoušíte uhnout?“ zavrčel patriarcha nepřátelsky, ale ona už ho znala a věděla, že se stále ještě ovládá, že je to jen součást představení.
„Možná byste nevěřil, kdybych řekl, že ne,“ pravil Astarioth zase klidně, „nicméně vy máte dost rozumu na to, abyste vyčkal konce naší partie. Moje rozhodnutí nelhat je stále platné.“ Okamžik mlčel. „Ale k věci. Vím, že jste se setkal se svou matkou a že víte, že se po porodu stala nemrtvou. Nyní už není mezi živými, dá-li se to tak říci.“ Nečekal na patriarchovo potvrzení. Gabriel ale zesinal a pevněji sevřel svoji zbraň. „Co, ale nevíte, je, že to byla až vaše druhá matka v pořadí. Nebo v paralele. Kdybyste měl prostředky, mohl byste si to ověřit skrze důkaz, který se ukrývá ve vaší mitochondriální DNA. Možná nevíte, co přesně to znamená, ale stačí, že takhle se nerodí… lidé.“ Odmlčel se. „Víte, že vás neklamu,“ doplnil přesvědčeně.
Alici se zatočila hlava, slyšela Siberiovo odmítavé syknutí. Ostré bodnutí zrady jí projelo srdcem, nevěřícně zírala na svého otce. Pak ji napadlo, že je Astarioth přece jen balamutí.
Ale Gabriel nevypadal úplně překvapeně…
Nikdy příliš nemluvil o svém životě. Když ho před lety poznala a on ji přijal za dceru, byl už uznávaným vůdcem a vyprávěly se o něm zkazky, pramenící v jeho minulosti. Projížděl krajinou s drsně sehranými jednotkami námezdních lovců, mezi kterými se poznal s Amee. Nevěděla, kde se narodil ani kdo byli jeho rodiče; v této nešťastné zemi pobývalo až příliš mnoho příběhů se špatným koncem. Nepřipouštěla si, že i Gabriel patří mezi ně. Nepřipouštěla si, že i ona je takovým příkladem.
A Astarioth nestoudně obvinil patriarchu, že je sám nelidská zrůda, jakým zakázal v Království žít.
Upír pokračoval a v jeho výkladu zazníval věcný tón, na okrajích jemně vibrující soucitem. „Jste produkt genetického inženýrství, vyšlechtěný na základě výzkumů jiného velkorodu. Byl jste vytvořen jako dokonalá zbraň, schopná postavit se mně, i dokonalý vůdce, schopný vyvést lidstvo z bídy. Ale nevím, jestli jste svůj účel naplnil nebo popřel,“ Astariothova slova zněla jemně, ale přesto bez rozlišitelných emocí. Jako by se věci, o kterých mluvil, teprve vyslovením stávaly pravdivými. „Jste člověk a zároveň nejste. Jste bojovník za čistotu lidské rasy a přitom potomek upírského dědictví.“
Patriarchovy oči ztemněly hněvem. „Vybral jste si špatné publikum,“ zachraptěl.
Muž naproti němu přesto neskončil. „Z vašeho výrazu odvozuji, že jste přinejmenším něco tušil. Tento svět je pro obyčejné lidi ještě příliš těžký a nepřátelský a možná jste vznikl proto, abyste tohle všechno vybudoval. Ale snad se také díky tomu přiblížíte i mému paradoxu a vztahu k vaší rase, jestliže –“
Nedořekl. Zaduněl výstřel a Alice rozlícené vykřikla. Sklo se konečně rozprsklo na kousky a odlétající střepiny pokropily Astariotha řezavým deštěm. Škubl sebou, jak vymrštil paži před obličej, a projektil se neškodně odrazil od chrániče předloktí.
Dívka znovu zmáčkla spoušť, ale vychýlil ji náraz, když do ní z boku strčila Amee a s profesionální samozřejmostí jí sevřela ruce. Alice vztekle zavřískla. „Nech toho!“ zasyčela a snažila se robota, který ji citlivě, ale nesmlouvavě držel, setřást. Chvíli s ním zápolila, pak poplašeně a v uvědomění své chvilkové bezmoci vzhlédla k upírovi.
Stál na místě, z tváře s přehlíživou elegancí stíral stopu po krvavé šmouze, kterou tam způsobil některý ostrý úlomek, nevšímavý k novému škrábanci na svém krunýři. Díval se na ni, ale ona z toho pohledu nerozluštila vůbec nic, naprosto žádný pocit, zůstávala v něm jen absolutní, zcizující nevyložitelnost.
Přesto se něco v jeho postoji porušilo, jako by skořápka jeho sebeovládání praskla spolu se sklem a k povrchu vyplulo jeho dosud hluboko pohřbené znepokojení.
A zdál se nyní mnohem blíž. Zahlodal v ní svíravý strach. Zahnala ho do kouta mysli.
Siberius rozčileně přejížděl pohledem z Alice na Gabriela, meč pevně svíral před sebou a snažil se přijít na to, kdo všechno je nyní doopravdy nepřítelem.
„To stačí,“ promluvil patriarcha unaveně. „Řekl jsem, že nejdřív dokončím rozhovor.“
„Plive na tebe takovou špínu, a ty ho necháš?“ zajíkla se dívka a prosebně na něj pohlédla. Toužila, aby vyvrátil, co o něm Astarioth řekl, a završil, co začala.
„Alice, dokud neporozumíš, o čem se baví dva dospělí, nezbývá, než abys poslouchala rozkazy,“ uzemnil ji lovec nemilosrdně. „A tohle je věc, kterou tady řešit nebudu. A teď běžte ven, než to tu uzavřu. Sám. Amee, pohlídej je.“
Dívka se sípavě nadechla, ale Siberius byl pohotovější.
„Pojď,“ zašeptal k ní naléhavě. Ohlédl se přes rameno na nehybnou dvojici. „Všechno má svůj čas.“ Táhl ji ke dveřím.
Alice nejprve všechny kolem sebe počastovala vražedným pohledem, pak se vyškubla z Ameeina povoleného sevření a prkenně odkráčela k východu.
Gabriel počkal, až za nimi cvakla klika a oba osaměli. Chladně si přeměřil oponenta. „Udělal jste to schválně,“ obvinil ho. „Už to nemůžeme mít o mnoho horší. Když jste tohle na mě před nimi vytáhl, povězte mi znovu, co jste tím chtěl říct.“
„Vy nejste tak zaslepený, jak možná chcete vypadat,“ řekl Astarioth a oheň v jeho očích se znovu ztratil v bezedné hlubině černých zornic. „Obraz už jste si složil a v něm moji i svoji roli. Ale jak si přejete.
Jsem zajatcem okolností, které jsem se rozhodl akceptovat, a svazují mě stejně pevně, jako vás váže váš původ. Jsme vetřelci, jejichž povaha se ukázala v určitém světle a nyní záleží jen na druhu výkladu, který nám přiřkne pravý význam.
Nyní už můžete doopravdy posoudit moje možnosti: zůstanu tu a budu bojovat do poslední chvíle, protože pokud odejdu, ztratím sám sebe. Jenomže vás nemohu porazit ne proto, že bych to nedokázal, ale protože by toto město stihla pomsta vaší říše. Zcela jistě také přitáhnou hrůzy z hor jako tolikrát předtím, ale nikdo jim nebude schopen odolat a Barbarois nakonec napadne vaše hranice. Jsem vázán městem a nyní i vámi.
A vy také.
Řeknu vám poslední důvod, který mě staví do tohoto lisu okolností.“ V hlase mu zazněla nejistota. „Je jím láska. Beru ji velmi vážně. Dostačuje vám takové vysvětlení?“
Patriarcha neodpovídal, přivřenýma očima provrtával válečníka před sebou.
Astarioth se zatvářil odevzdaně a rozpřáhl ruce. „Kdykoli se sem můžete vrátit a dokončit to, co jste začal. Jsem váš rukojmí, kterého potřebujete, protože neuteču a budu za vás bránit zdejší lidi kvůli slibu… a citu. Jsem vám podobnější, než si myslíte. Možná i příbuzný.“
Gabriel náhle pozvedl svůj revolver a namířil na upírovu hlavu. Vteřiny plynuly a mlčení se vyčkávavě protahovalo. I Astarioth ve své póze zkameněl.
Patriarcha se nadechl. „Vím, že mi k posouzení pečlivě předkládáte nejen svoje slova, takže konec divadla. Věděl jste, že prohrajete, celou dobu. Porazil jsem vás a mám vás ve své moci, ale je to jen proto, že jste se tak rozhodl,“ řekl odměřeně.
Upír spustil ruce a sklonil hlavu, chladné oči stále upřené na Gabriela. Jakýkoli náznak pokory rázem zmizel.
Lovec pokračoval: „Poslouchejte nyní vy mě a dobře rozvažujte. Jak daleko jste ochoten ustoupit, abyste mi vyhověl a unikl nevyhnutelnému? Přistoupíte na moje podmínky, které určím? Odejdete z rady?“
„Odejdete z města a budete ho bránit jen zvenčí, aniž byste porušil svoje sliby? Dokážete tu svoji lásku obětovat pro dobro všech ostatních? Skloníte se přede mnou? Není všechno tohle pro někoho, jako jste vy, příliš ponižující?“
Astarioth se sebejistě napřímil. Znovu tu stál neoblomný a nebezpečný dravec, který shlíží na svou kořist. „A vy. Jste na druhou stranu ochoten přede všemi připustit, že jste se mohl ve věci Ochariva mýlit? Jste ochoten vy obětovat toto město nočním běsům nebo rozzuřeným paladinům? Žít sám před sebou ve lži a umlčet čtyři tisíce svědků? S vědomím, že Království stojí na iluzi? A postavit se s tímto tvrzením před svůj sbor generálů nebo jen obyčejných věřících?“
Autority obou vůdců se s třeskem srazily. V hutném tichu, které následovalo, se ukrývaly nevyslovitelné odpovědi. A oba muži jim se zájmem naslouchali.
„Šach mat.“ Gabriel se přes mířidla zbraně poprvé usmál. „Dobře zahraná hra,“ kývl uznale.
Pak stiskl spoušť.
Od výstřelu uplynuly dlouhé minuty, zakleté do nejistoty. Amee zdatně blokovala vstup, aby ani Alice ani Siberius nemohli vyrazit zpátky, a ujišťovala je, že Gabriel není ohrožen. Pak se dveře náhle otevřely a patriarcha vyšel k čekající trojici. Při pohledu na zachmuřeného otce dívka zbledla; uvědomila si, co se stalo.
Jeho první otázka ale patřila Amee. „Pořídila jsi celý záznam našeho rozhovoru?“
„Ano, pane,“ její hlas zněl malinko dutěji, než u ní bylo obvyklé; lovec už věděl, že to znamená z její strany určité výhrady.
Otočil se k dívce s paladinem. Ani před nimi nic neutajil. „Vím, co si myslíte. Právě tady započíná spiknutí, jehož součástí jste se chtě nechtě stali,“ pravil vážně. „Ale je to jen dočasné. V Asylu bylo odhaleno a zneškodněno všech pět upírů.“ Zdvihl ruku, aby zarazil Alici, která se už chystala protestovat. „Asylané sice kladli odpor, ale šlo o nedorozumění a po zničení této hrozby bude městu ponechán jeho svobodný status a Království se již více nebude vměšovat do jejich vnitřních pořádků. Obnovíme přívod elektřiny a pokud o to město bude stát, nabídneme nějakou pomoc proti nebezpečí z hor.“
„Ty jsi ho ale nezabil!“ vykřikla rozhořčeně dívka očividný fakt a jen s velkým úsilím potlačila nutkání jít Astariothovi čelit, jen aby tahle noční můra zrady skončila. „Tys ho nechal, aby bylo po jeho!“
„Ne,“ odtušil Gabriel klidně. „Vzdal se mi. Je uvázán na řetězu služby a my si navíc nyní nemůžeme dovolit ho odstranit.“
„Nemůžeme?“ Alicin hlas vyskočil o oktávu výš. „Amee, řekni mu něco!“
„Patriarchovo rozhodnutí není ideologické, ale politické,“ odtušil robot suše. „V tuto chvíli nedisponujeme silou, která by Astariotha v jeho pozici nahradila. Naštěstí se nacházíme v dostatečné výhodě, abychom ji mohli využít kdykoli v budoucnu.“ Natočila hlavu na stranu a úkosem se na Gabriela zadívala, vypadalo to téměř lidsky. „Což ale neznamená, že s tvým rozhodnutím souhlasím,“ zase ta slabá výčitka. „Podej ďáblovi prst…“
Gabriel se zatvářil nebývalé přísně až hrozivě. „Alice, Siberie, i ty, Amee, očekávám od vás, že zachováte před zbytkem Království v tajnosti vše, co jste se dnešní noci dozvěděli. Bude vydáno oficiální prohlášení, kterého se budete držet. Pokud tato dohoda bude porušena, přijdeme dříve či později o celou říši. Nejsme nyní připraveni čelit případným nepokojům. Tohle vyžaduje opatrný postup.“
„Tak proč ho nezničíme?“ Alice vypadala zoufale; chtěla porozumět, chtěla společně s tím prokletým upírem pohřbít i všechna otcova temná tajemství. „Proč neukončíme tuhle frašku? Proč jsi na to přistoupil?!“
„Protože nelhal,“ řekl Gabriel a zadíval se do její hněvem zkřivené tváře s neskrývanou naléhavostí. „Protože mi nelhal.“
* * *
Alice stála na kraji města a rukou si stínila oči před ostrým sluncem. Klobouk si zapomněla v hotelu a teď si za to potichu spílala. Kožený kabát odrážel útoky všetečného větru, který se pokoušel škubat jeho cípy a odhalit tak dívčin bojový arzenál. Své zbraně odkládala málokdy a byla si jistá, že v Asylu je neodloží nikdy.
Siberius se tyčil vedle ní a také jeho postoj vyzařoval napětí. I on se oblékl do kabátu, aby skryl vlastní nemalou výbavu, a klobouk si nevzal jednoduše proto, že ho nesnášel.
Patriarcha se loučil s několika zbývajícími radními; s knězem hovořil o něco déle. Amee procházela kolem a Alice by přísahala, že se robot předvádí. Od předvčerejší noci spolu skoro nepromluvili, dívka najednou nechtěla zůstávat v blízkosti něčeho, co bylo tak očividně stvořeno upíry. To vědomí příliš bolelo.
Nemluvila ani s otcem.
Převalovala ale v hlavě otázku, kterou chtěla položit už dávno, nakonec se tedy odhodlala. „Amee, ty máš ve svých databázích upírský slovník, že?“
Kovový pes se zastavil. „Několik verzí,“ souhlasil.
„Ten Jaakov, kterého jsme tu zabili,“ významně zdůraznila, „vykřikl několik slov, kterým jsem nerozuměla. Co je to v překladu?“
„Postřehla jsem je,“ připustila Amee. „Upíří řeč je komplikovaná a nejednoznačná nemám úplné záznamy o modulaci hlasu nebo intonaci, která významovost ovlivňuje…“
„Zkrať to,“ netrpělivě potřásla Alice hlavou.
„Jak si přeješ. Revi v dané souvislosti zřejmě mělo být ‚přestaň‘ nebo ‚zastav‘. Ocharivo je ještě složitější. Měl pravděpodobně na mysli ‚vzdávám se‘.“
„Ale Astarioth tak nazýval tohle město.“
„Jak jsem na začátku naznačila,“ neodpustila si odvetné rýpnutí Amee, „je to mnohovrstevnaté slovo. Může to být také ‚oběť‘ ‚ustoupit do pozadí‘ nebo ‚upřednostnit druhého‘. Některé varianty nabízejí i výklad ‚skrýt‘, ‚pohřbít‘ či ‚vytvořit útočiště‘,“ pustila se do rozboru.
Alice se zakabonila. „Hm, to nechápu.“
„Asylům je taky útočiště,“ zamumlal Siberius odměřeně.
„Co jsi říkal?“ obrátila se na něj.
„Asylům taky znamená útočiště,“ řekl za něj patriarcha, který se přiblížil z druhé strany. „A upírské jméno pro tohle město je ve skutečnosti starší. Myslím si, že tu nejde o Astariotha ani o to, že tu upíři našli úkryt. Má to nějaký hlubší důvod. Abych byl konkrétní, on se mě pokusil obehrát a zároveň chtěl, abych to věděl. Tahle hra ještě neskončila.“
Alice svěsila koutky úst. „Mně to tedy jako hra nepřipadá. Mně to přijde jako podlý úskok. Na celém našem Království. Udělal si z nás dobrý den a teď se nám směje. Ale myslím, že můj názor už znáš,“ zakončila uraženě.
Gabriel zavrtěl hlavou. „Zlobíš se a já ti to nevyčítám. Ale abys porozuměla mému rozhodnutí a znovu mi začala důvěřovat, potřebuješ na důvody, proč jsem tak jednal, přijít sama. Pouhé mé vysvětlení nikdy nebude stačit a jinde než tady se ti to taky nepodaří. Navíc tobě já věřím. Neznám ani nikoho lepšího, kdo by na dění zde dohlédl. Vy dva tu máte postavení pozorovatelů a vyslanců, nikdo na vás nevztáhne ruku. Siberie, spoléhám i na tebe a tvoje zkušenosti. Dej na Alici pozor.“
„Jak si přejete, pane,“ zabručel paladin, ale jeho oči vyjadřovaly stejnou pochybnost, jaká se zračila i v dívčině postoji –
Patriarcha vzdychl. „Tohle bude pro všechny těžké období. Zvládněte to. Berte to tak, že když tohle pochopíte, zachráníte náš svět.“
Amee se vzdálila, sebevědomě se usadila na místo řidiče a nastartovala; působilo to velice přirozeně, jako by řízení aut bylo jejím původním určením. Stočila k nim hlavu a v nápodobě lidské netrpělivosti poklepávala prsty o okraj volantu.
Gabriel okamžik váhal, jako by chtěl Alici obejmout, ta mu to ale nijak neusnadnila a rozhodla se zůstat neoblomná. Tak jednoduše se z jejich neshody nevyvleče. Pokynul tedy těm několika málo zbývajícím lidem a obrátil se k odchodu. Nasedl a džíp zamířil k jihu, zanechávaje za sebou oblak prachu.
Lidé se trousili pryč, ale nezapomínali vrhat po osiřelé dvojici kosé pohledy. Alice je ignorovala, netečně sledovala mizející vůz. Ticho rušilo jen pleskání látky ve větru. Oba byli ponořeni do neveselých úvah, které ale nakonec zamířily podobným směrem.
„Myslíme na to též,“ promluvila po chvíli.
„Zdá se,“ opáčil potichu.
Lítostivě se zamračila. „Amee potvrdila, že Gabriel opravdu není tak docela člověk.“
„To je mi líto.“
„Nevíme, co mu Astarioth udělal, ale otec už… není, co dřív. Nevím, kdo je čí rukojmí.“
„Viděli jsme to oba,“ pronesl vážně. „Pravděpodobně kvůli tomu už říše není v bezpečí.“
Kousla se do rtu. „Proto i když je to těžké, měli bychom dbát především na její dobro.“
„A bude potřeba začít co nejdříve, než patriarcha udělá nějaké další podivné rozhodnutí. Musíme ochránit i jeho.“
Alice sklopila oči. „Souhlasím.“
Nějakou dobu setrvali ve společném, srozuměném mlčení.
„Víš,“ začala, „říká se, že Astarioth je už oficiálně pod drnem. Co kdybychom to ‚zkontrolovali‘? Pro jistotu…“
Zadíval se na ni a prchavě se usmál. „Taky mě to napadlo. Měli bychom to ale provést, než zapadne slunce. Dokud… však víš.“ Vzdychl. „Alice, ale i tak, nebojíš se o sebe? Jsi jeho dcera…“
Ušklíbla se. „V pohodě, jsem ve skutečnosti adoptovaná.“ Napřímila se a nabyla obvyklé jistoty. „A ty, nebojíš se vzbouřit proti patriarchovu přání?“ vrátila mu nepříjemnou otázku.
Pokýval hlavou. „Ano, ale zároveň cítím, že to není vzpoura, ale cesta, jak ho pochopit,“ zazubil se.
Všichni ostatní už odešli, všímal si jich jenom vítr. Osamocený pár se otočil a naoko lhostejným krokem vyrazil do asylských ulic.
Do soumraku zbývalo nejméně pět hodin, a to bylo pro jakéhokoli spícího, třebas i rodného upíra, jehož úkryt byl prozrazen, smrtelně nebezpečné období.
