Rob Chilson – Dobývání vzduchu (THE CONQUEST OF THE AIR)

Chanarong Chalmers stál na nízké, protáhlé vyvýšenině, zády k bezejmennému moři na bezejmenné planetě, pozoroval přílet kosmické lodě a ve svém nitru zuřil.

John Wong měl nosnost sto tisíc tun a od Chalmerse se čekalo, že tuto nosnost využije do posledního gramu právě pro takové množství vzácných zemin a jiných cenných kovů, které se jim tam podaří nacpat. Jenže v soustavě Bonanza byli teprve rok. Sotva stačili tavírny postavit a uvést do provozu, a ti mizerové už požadovali výrobu na plný výkon.

Jako by toho nebylo dost, Wong s sebou přivážel Elbertu Chiaovou, zástupkyni výrobního ředitele John Company a jeho přímou nadřízenou. Nepochybně proto, aby do něho znovu hučela, že je nezbytné investorům prokázat okamžitou návratnost.

Jeho asistentka Miami Mocková na něho zavolala: „Marníte čas, šéfe, oznámili nám, že podle lodního času má Chiaová právě půlnoc. Vzbudí se nejdřív za několik hodin.“

„To mě nepřekvapuje,“ zavrčel Chalmers. „Třeba se probudí, až budeme mít vyložené prefabrikáty.“ Není kam spěchat, pomyslel si. Napůl čekal, že dostane vyhazov, jakmile Chiaová zjistí, že pro Wonga nemá plný náklad.

Bonanza patřila k pozdně vzniklým soustavám, s bohatou směsí těžších prvků, zejména všech těch vzácných kovů, které jsou důležité pro vyspělé technologie. V pásu asteroidů se vyskytovala hojná zásoba kovů, celé jmění v nugetech, které jen čekaly na vytavení. A jako bonus, čtvrtá planeta měla prostředí s teplotami „na krátký rukáv“, vhodné k rekreaci.

Od moře foukal ostrý, nárazový vítr. Chalmers se díval, jak Wong spustil čluny k masivním pacholatům umístěným po jednom v každém rohu přistávací plochy. Muži se rozběhli uvázat lana, a než přišel další náraz větru, loď byla ukotvena a všichni si vydechli úlevou.

Nato pilot spustil navijáky, nejdříve jeden, potom druhý, aby dostal loď nad plošinu.

„Dobrá práce, díky všem!“ zvolal Chalmers a otočil se, aby se podíval za sebe.

Jak tam stál na pahorku nad štěrkovou pláží, kde vlny za jeho zády střídavě narážely a syčely, létající tvorové nad ním vřískali a ječeli jako šílené kočky a v uších mu přerušovaně burácel vítr, nezřetelně si uvědomil skřípavý zvuk, jako by za ním po svahu stoupajícím od pláže někdo přicházel.

Chalmers se prudce otočil a vytřeštil oči, až mu spadla brada.

Na pláž vylezla žlutá ponorka na primitivních housenkovitých pásech. Byla dlouhá deset metrů a široká dva; na předku měla vyklenutý průzor. Z bočního okna na něho přes kostěné brýle hleděl vodní tvor se čtyřma rukama a trojicí očí, stejně vyjevený, jako se Chalmers cítil. Měl čtyři velké ploutve pádlovitého tvaru a chyběl mu ocas. Před každým párem ploutví měl opasek, poutky přichycený k jejich kořenu. K těmto opaskům a řemínkům, které je propojovaly, byly připevněny kapsy. Ohebný krk se směrem k vyklenuté hlavě zužoval.

Dva další vodní tvorové okukovali kosmickou loď průzorem na přídi.

Aniž by přestal překvapeně zírat, zamířil Chalmers k lodi.

Všiml si, že těmto rybím lidem trčí z mohutných ramen dva páry krátkých hubených paží; jedna dvojice vybíhala nahoru, druhá dolů. Obličej měli podobný delfínům, s vyklenutým čelem nad delfínovitým čumákem – včetně typického úsměvu.

Všiml si, že loď je neumělá, ručně vyrobená; světle žlutý materiál byla možná lasturovina. Ty průhledné části nebyly ze skla. Pásy byly utkané z lan a šňůr, na které byly připevněny laťky. Nerozeznal žádný kov.

Ten brýlatý za bočním okénkem se díval střídavě na něho a dolů. Hleděl na něj levým a středním okem, přičemž to další bylo otočené jinam. Když se na něho znovu podíval, použil střední a pravé oko a vytočilo se to levé. Pochopitelně, pomyslel si Chalmers ochromeně. Dvě oči slouží binokulárnímu vidění, to třetí umožňuje vidět periferně.

Dolní paže svíraly něco, co se hodně podobalo lidskému náčrtníku. Horníma rukama kreslil. Jeho obrázek. Chalmerse na jeden šílený okamžik napadlo, jestli by si tu kresbu nemohl koupit. Pak vystřízlivěl.

Tohle se Chiaové nebude líbit.

 

1

Toto bezútěšné pobřeží bylo posledním místem Oceánského světa, které by si Lastumík Zářný Snílek zvolil pro první pokus svého lidu o dobytí vzduchu. Ale neměl na vybranou.

Už několik měsíců se objevovaly zprávy, že se tady na obloze objevují velké, zářivě barevné bubliny. Zpočátku těm žvástům toulavých venkovanů nikdo nepřikládal pozornost. Ani sám Zářný jim nevěřil. Pověsti o neidentifikovatelných létajících předmětech byly stejně staré jako historie sama.

Když Akademie vzdušného výzkumu přece jen vyslala tým pozorovatelů, museli čekat několik dní, až se zvedne mlha a ustane déšť. Poté ale také oni viděli barevné bubliny, jak stoupají do vzduchu, tak vysoko, až úplně zmizely z dohledu.

Zářný se tu novinu doslechl z Jídelních zpráv. Mohutným záběrem svých čtyř ploutví, jímž uvedl do pohybu všechnu vodu v místnosti, se nahrnul k hlásné troubě a zakryl ji.

Otočil se ke Koláři Vzduchoplavci, svému dlouholetému druhovi, který s ním sdílel stejný sen.

„To by mohl být průlom, na který Spolek pro vzduch čekal. Po celé generace!“

„Pokud Oceánská vláda bude chtít tyto vzdušné bubliny prozkoumat, pak ano,“ odvětil Vzduchoplavec.

Zářný se rozhlédl po jídelně jejich domku. Byla to prostá, ale pevná kamenná budova, stará tisíc let, pukliny v jejích zdech však byly pečlivě utěsněny. Střechou dovnitř pronikala záplava světla. Malými průhlednými tabulemi, jež do ní byly zasazeny, mohli v noci dokonce pozorovat hvězdy, jak skáčou z vlny na vlnu. Za budovu ve sluncem prozářené zóně Slunečného Města platili vysoký nájem, větší, než si ve skutečnosti mohli dovolit. Ale rozhodli se, že zůstanou bezdětní a všechnu svou energii a čas budou věnovat svému snu.

Byli sice chudí, ale jedli civilizovaně, z misek. Jako stůl jim sloužila nepravidelně tvarovaná kamenná deska, stejně stará jako dům, kterou držely nad špinavou podlahou sloupky z kamenů pospojovaných maltou. Jejich misky byly samozřejmě ty nejlevnější deformované lastury.

Stěny lemovaly police s průhlednými nádobami z upravených ulit, jež byly plné zrnek z chaluh, usušených na vzduchu a utěsněných voskem. Vytvářely škálu pastelové duhy. Nádoby se soleným, na slunci sušeným masem vedle nich byly nevýrazně růžovošedohnědé. Byly tam také naložené plody mořských rostlin, džemy, aspiky a různá bylinná a kořenící dochucovadla. Všechno levné, dobře skladovatelné a rychle použitelné.

Jak to bylo dlouho, kdy naposledy jedli čerstvé maso?

„Kromě nás nemá nikdo ani ponětí, jak se po pevninských útesech pohybovat. Leda tak v malých člunech. Akademie pro vzdušný výzkum zkoumá oheň a to, jak pumpovat do vody vzduch. Před pohybem po souši odrazuje, prý je to bláznivý sen těch, kteří nic pořádného neumějí.“

„Nebo opilců,“ dodal znechuceně Vzduchoplavec, když si vzpomněl na některé přídomky, jimiž jsou častováni.

Už dlouho před počátkem historie se rybí lidé naučili zachycovat dešťovou vodu do lastur. Pro dýchání to byl jed, ale když ji požívali polykáním, způsobovala opilost. Vycházení na břeh tak bylo dle veřejného mínění spojováno výhradně s opilostí a sněním.

„Měli bychom se přesunout do kanceláře,“ navrhl Vzduchoplavec. „Ostatní tu zprávu uslyší taky. Musíme mít připravenou odpověď, až nás požádají o pomoc.“

Většina členů spolku měla běžnou práci. Na návrzích a experimentech pro vzduch pracovali ve svém volném čase.

„To je pravda.“

Zářný odplaval do knihovny. Její stěny byly obloženy svazky literatury pojednávající o vzduchu. Většinou se jednalo o hloupoučké romance, ale jednu stěnu pokrývaly seriózní texty o vzdušném výzkumu.

Pečlivě za sebou zamkli dveře – zloději se našli i tady, ve sluncem prozářené části Slunečného Města. Zářný nechal horní paže viset přes záda, spodní nechal splývat na prsou a s pomocí čtyř svých velkých ploutví zamířil na západ. Dno se tam svažovalo do Velkého Felixova moře.

Jejich drahý domeček stál na okraji Dolní strany Slunečného Města. Směrem k pobřeží na východě nebyla voda v průměru hlubší než pět délek, takže sluneční paprsky pronikaly až ke dnu.

Tady stály mramorové vily bohatých a vládní, obchodní a finanční paláce; tady voda přímo jiskřila. Nad průhlednými střechami zakrývaly slunce jen plováky vlnových motorů škubajících za lana, aby uvedly do chodu pumpy, jež provzdušňovaly jednací síně a koncertní sály, vládní budovy a četné vily bohatých.

Metropole Oceánského světa a centrum víry uctívačů slunce byla postavena z kamene. Její budovy na východě bíle zářily korálem zdobeným mramorem a vápencem. Na západě, v temných hlubinách, kde cestu ukazoval jen sonar a světélkující ryby, se rozkládaly chatrče z neopracovaného šedého kamene.

Oba zabírali svými mohutnými ploutvemi ve vodě, vždy dvěma najednou, a mířili k Nižší straně.

Na vršku svahu se ode dna zvedal k obloze Vysoký plot. Zářný a Vzduchoplavec vyrazili mocnými tempy k němu, vzhůru. Plot byl tvořen oponou z chaluh, starými kmeny, které byly silné jako tělo a svými zelenými, žlutými a červenými listy se natahovaly za světlem.

Zářný a Vzduchoplavec doplavali až k vršku, vymrštili se a rázem napůl ohluchli a napůl oslepli. Na okamžik se vznášeli ve světle a zpozorovali stovky a tisíce ostatních, jak přeskakují plot cestou do horního města nebo z něho, do práce nebo domů.

Zářný věděl, že jednoho dne se budou vznášet ve vzduchu jako vzduchoplavci, kteří kloužou po vlnách nad nimi.

Potom se ponořili zpátky do moře.

Tady na svahu klesaly budovy do tmy, s výjimkou kolonií patřících obchodu, vládě a vyšší střední třídě – ty sídlily v budovách postavených na pilotách, nebo vršily jedno podlaží na druhé, aby se dostaly blíže ke světlu. Kromě nich to byl domov chudých a továren, skladišť v blízkosti přístavu, varen konzervačního nálevu, domácí výroby, přehrabování odpadků a zločinu.

Tady bylo Stinné Město.

Nad Dolní stranou zakrývaly slunce na mnoha místech velké vory, kde se pro žaludky bohatých udilo maso a jiné potraviny. Odehrávalo se na nich také mnoho různých průmyslových postupů, které se musely dělat na vzduchu: sušení zrn, zachytávání dešťové vody, sušení masa a dalších potravin na slunci, opracovávání kamene, lastur a naplaveného dřeva, míchání šelaku a stovky různých dalších laků, jejichž odpady špinily vodu v okruhu stovek tělových délek.

Zářný a Vzduchoplavec se vynořili, pohledem přelétli kouř stoupající z vorů, aby se zorientovali, a potopili se. Svými sonary propátrávali nakupení střech a zdí pod sebou. Tam, v bývalé tovární budově, bylo sídlo spolku. Nořili se do šera a do slabého, všudypřítomného pachu splašků: tady nebyl Vysoký plot nebo parky bohaté na listí, které by vodu pročistily.

Spolek svou budovu konečně splatil. Postavili si vlastní vlnový motor a ovzdušňovač, takže zápach uvnitř nebyl tak hrozný. V této tmavé budově v hlubinách spolek, chudý a vysmívaný, plánoval dobytí vzduchu.

„Řekneme členům, aby nehleděli na náklady,“ prohlásil Zářný, když se přiblížili k budově. „Tyhle vzduchové bubliny určitě budou přirozený jev a pravděpodobně budou neškodné, ale i tak to vláda bude muset prověřit. Zaplatí, co bude třeba. Vezmeme s sebou projekt superlodě.“

Když tento bod přednesli shromážděným členům, Vlnojezdec Zaměřovač, výtvarník, který byl jejich nejlepším konstruktérem, se podíval přes své trojité brýle a zeptal se: „A schválí velkou loď?“

„Jestli jim nenabídneme nic jiného, budou to muset vzít.“

Vzduchoplavec přidal ujištění: „Myslíš snad, že vládní byrokraté přijdou s něčím lepším?“

Jeho poznámka spustila pobavené štěbetání.

Zářný přezíravě dodal: „I kdyby to zkusili, narazí na stejné problémy jako my. Jediné, co může fungovat, je velká loď.“

Chvíli o tom uvažovali a pak Zaměřovač řekl: „Takže brzy budeme pracovat na světle.“

Tentokrát bylo ze štěbetání slyšet mrzuté uspokojení.

„Tak jak smělé jsou naše plány?“ zakřičel někdo zezadu.

„Ukážeme jim superloď!“ odpověděl Vzduchoplavec.

Chvíli bylo ticho – spolek žil po generace z ruky do úst a superloď byla pouhý sen. Potom propukli v burácivý souhlas.

Kdysi navrhli malou vzducholoď s dvoučlennou posádkou, kterou poháněly dva vrátky, z nichž každý měl po čtyřech tahounech. Tahouni, ryby šlechtěné po tisíce generací pro svou sílu a poslušnost, byly z plemene mohutných Kyklopů. Vrátky vypadaly jako velká kola, která měla mezi příčkami místo pro čtyři tahouny.

V této fázi začaly komplikace.

Osm kyklopských tahounů spotřebovalo spoustu živé vody. A jedna směna tahounů pro bezpečnost nestačila; jenže zdvojnásobit jejich počet znamenalo, že zhltnou živé vody ještě víc.

To s sebou přinášelo nutnost vzduchové pumpy pro provzdušnění lodě, již budou pohánět alespoň dva malí tahouni.

Ale ani to nestačilo. Jejich propočty ukázaly, že by potřebovali dvě vzduchové pumpy, jednu pro dodávku živé vody každému vrátku. Vznikl tak koncept, který skutečně dokázal kráčet po mořském dně, po celkem rovné dlážděné cestě, dal se poměrně dobře řídit a byl rozumně masivní. Byly postaveny modely, které byly dokonce úspěšně vyslány na souš.

Výzkumy narušila poslední občanská válka v době před dvěma generacemi, kdy se „Přeskakovač Veliký,“ jak se sám pojmenoval, postavil do čela boje za odtržení Severních moří. V takových časech se o sny nikdo nestaral.

Spolek vypotřeboval své zdroje stavbou jedné malé lodě s jedním členem posádky: Zářivou bublinou. Dostala se napůl z vody, načež zapadla do bahna. Nato plášť popraskal a vychrlil ze sebe vodu, takže museli loď na bezpečnostním laně odtáhnout zpátky.

Mezi obyčejnými lidmi to vyvolalo značné veselí. Všichni ti, kteří se dosud odhodlaně drželi zpátky, se podobným opileckým snům znovu vysmáli.

Spolek pro vzduch jim nevěnoval pozornost. Zářivou bublinu rozebrali a poučili se z ní. Zapadla do bahna částečně proto, že byla na takový povrch příliš těžká, a částečně proto, že měla slabý pohon. Potřebovali širší pásy a přinejmenším čtyři vrátky, šestnáct tahounů v záběru a šestnáct dalších v rezervě. To znamenalo větší loď – a tedy těžší.

Nazvali ji Zářivé dobrodružství. Jeden nadšený mladý student vytáhl plány ze skříně a rozbalil je na stole. Členové se nad nimi vznášeli a svými čumáky dychtivě ukazovali dolů.

„Jak dobře zpracovaný je tento sen?“ zeptal se Zářný. Pracoval na suchozemském návěstidle a neměl nejnovější informace.

„Víc, než by sis mohl myslet,“ odvětil Zaměřovač, výtvarník a konstruktér. „Mnohé díly jsou běžně dostupné, jako obvykle.“

„Dobře,“ Zářný se náhle ujal vedení. „Vzduchoplavče, ty a několik mechaniků – sám si je vyber – vytvořte výbor na prostudování těchto plánů. Zjistěte veškeré nestandardní prvky a všechno ostatní, co budeme muset speciálně objednat. Jako jsou pásy.“

„Velká převodová ústrojí, vzduchotěsné ucpávky a těsnící kroužky na nápravy“ začal někdo. Skupina se pustila do horlivého studia plánů, aniž by čekala, až Vzduchoplavec jmenuje svůj výbor.

„Výborně,“ přitakal Zářný. „Jakmile se vám je podaří dát dohromady, půjdu a objednám je.“

Vzduchoplavec vzhlédl. „A zaplatíš čím?“ Spolek žil z darů a členských poplatků.

„Naznačím, že máme zakázku od vlády, na přímé zkoumání těch vzduchových bublin. Když si budou myslet, že to platí vláda“ Vzduchoplavec pochybovačně zaštěbetal, ale ostatní horlivě souhlasili.

„Zaměřovači,“ řekl Zářný a zatahal umělce za ploutev. „Chci, abys nakreslil nové plány. Nebudeš mít moc času, tak si vezmi na pomoc několik studentů –“

Zaměřovač ani pořádně nestačil souhlasně zaštěbetat, když se Zářný vrhl přes místnost: všiml si, že se Skokan Tvrdonoska ostýchavě drží zpátky.

„Tvrdonosko, slyšel jsem od někoho o tvém modelu Zářivého dobrodružství. Dokončil jsi ho?“

„Ehm, ne, pane.“ Navzdory osobnímu jménu, které si sám vybral, byl Tvrdonoska uzavřený dokonce i na podivínského studenta.

„Kolik času potřebuješ k jeho dokončení?“

„Hm, myslím tak týden, když nebudu dělat nic jiného –“

„Nedělej nic jiného!“ Zářný se otočil k dalšímu mladšímu členovi, a přestože na jednom rohu každé stránky leželo závaží, všechny papíry rozházel. „Duho Kropici, spoj se s tím svým bratrancem z výboru –“

* * *

Následovalo devět dní horečné činnosti a dalšího politikaření. Bratranec Duhy Kropice byl pouhým členem městského výboru pro živou vodu; k oceánské vládě zbýval ještě velký skok. Ale z pustého pobřeží, které se teď jmenovalo Zátoka vzdušných bublin, přicházely další zprávy a vláda se začala probouzet.

Teď se Zářný, Vzduchoplavec, Tvrdonoska a výbor oceánské vlády pro vzduchové bubliny vznášeli ve vodě nad a kolem stolu, na němž stál Tvrdonoskův model. K desce stolu mířily všechny čumáky; Zářný stáhl svítící rybu v kleci níž.

Tvrdonoska měl sklon projevovat nervozitu štěbetáním, ale jakmile se pustil do vysvětlování svého modelu, rázem na ostýchavost zapomněl.

„Konstrukce lodi spočívá na dvanácti nápravách,“ začal. Model při tom převrátil vzhůru nohama a ukázal jej kolem. „Kol je čtyřiadvacet, jak můžete vidět, ovinutých pásy. Přední a zadní pár kol pohánějí tahouni uvnitř.“ Obrátil model zpátky a položil jej na stůl.

„Spodní polovina na tomto modelu je jenom úzká mušle, jak vidíte,“ ukázal. „Horní bublina je z průhledné lasturoviny a ke spodku je připevněna pomocí těchto čtyř čepů.“

Čepy vytáhl a bublinu sundal. „Uvnitř můžete vidět hnací zařízení. Velká loď bude mít čtyři vrátky, z nichž každý bude obsahovat čtyři tahouny. Tady pochopitelně máme čtyři přadena z tenkých vláken. Takto je natahuji“ Přejel po pásech rukou v protisměru a všichni – namačkaní k sobě, strkající se ploutvemi – viděli, jak se přadena při otáčení čím dál více stahují a rohatky jim brání v odmotání.

„Teď.“

Tvrdonoska položil model na stůl, narovnal do podlouhlé úzké spodní ulity kameny a znovu připevnil bublinu. Když se pak dotkl tlačítka na spodní ulitě, důmyslná soustava pák všechny rohatky najednou nadzvedla. Přadena se odmotala a loď vytrvale popolezla po stole.

Ozvalo se souhlasné štěbetání, které si zasloužila už jen důmyslnost té hračky.

Stůl byl příliš těžký, aby se dal naklonit, a tak členové spolku přinesli desku se zdrsněným povrchem – přilepili na ni zrnka písku a malé kamínky. Opřeli ji pod úhlem třiceti stupňů a pak model přinutili, aby po ní i s nákladem kamenů vylezl vzhůru.

To byl vrchol jednání, které se táhlo hodiny. Všichni členové výboru měli z modelu radost, ale o projektu pochybovali. Šlo koneckonců o „plavání vzduchem!“

Zářný se na ně vychytrale zahleděl. Báli se, že budou vypadat jako hlupáci, a řeči o mrhání veřejnými penězi byly jen zástěrkou pro tento strach.

„Co řeknou Ploutve ve vodě, až veřejně oznámíte, že vzduchové bubliny zkoumat nebudete?“ zeptal se. „Veřejnost není znepokojená – alespoň prozatím – ale je velice zvědavá.“

Členové výboru se na sebe podívali, zabrali ve vodě pozpátku a couvli od stolu s Tvrdonosovým modelem.

„Jistě,“ prohlásil Vzduchoplavec. „Veřejnost je těmito zprávami dosti zaujatá – opravdové, ověřené vzdušné bubliny, které stoupají a klesají.“

Postrčil do vody nad stolem noviny. Pomalu se snesly dolů, v každém rohu zatížené. Byl v nich barevný obrázek. Ukazoval vzduchové bubliny v mnoha blyštivých barvách.

„Zvážíme to,“ slíbil první plavec výboru se slyšitelnou nelibostí. „Buďte připraveni znovu vypovídat“

Bylo třeba ještě dvou týdnů váhání, proslovů a předvádění Tvrdonoskova modelu, než byly projektu vzdušného výzkumu přiděleny finance. Tou dobou začaly přicházet první díly velké lodi. Zářný s nefalšovanou úlevou hltal vzduch z pumpy.

* * *

Dva měsíce protekly hodinami, dva měsíce horečné práce. Spolek žil po generace z drobků. Teď najednou dostali přehlížení a vysmívaní snílci neomezený rozpočet a bylo jim řečeno, aby svou vzducholoď urychleně dokončili.

Zářný a Vzduchoplavec dohlíželi na veselý průvod členů spolku, když stěhovali své sídlo z ponuré budovy v hlubinách do prostorného hangáru v přístavu. Mladší členové proplouvali novými byty a šťouchali se do boku, vychutnávali si to uznání, kterého se jim dostalo, ale i prostor a světlo jako takové.

„Ale starou budovu neprodáme,“ oznámil jim Zářný.

„Třeba v ní bude jednoho dne muzeum,“ prohlásil Tvrdonoska.

„Kde budou vystavovat tvůj model!“ přidal se Vzduchoplavec.

„A bude to tam mnohem světlejší a voňavější,“ dodal Zaměřovač.

Zpočátku o své nové hojnosti nepochybovali. Pak vyšla v tisku zpráva, že do Zátoky vzdušných bublin bylo vysláno vojenské hejno.

„Je možné, že jsou ty vzdušné bubliny nějakým způsobem nebezpečné?“ zeptal se Zářný.

„Třeba je za tím jenom strach z neznáma,“ odvětil Vzduchoplavec.

„Doufejme,“ poznamenal vážně Zářný. „Jestli vedle všech známých nebezpečí existuje ještě i neznámé –“

Vzduchoplavec souhlasně zaštěbetal.

„Každopádně potřebujeme potvrdit propočty odčerpávání podpalubí. Bude to stačit jednou za den? Chci také znovu posoudit, kolik odpadních vod dokáže přepracovat Nebehledova zahrada.“

„Správně. A jaký byl vlastně odhad dodávky převodových kol?“

„Ne dost rychlý, aby měl Mrskač radost.“

Převody se vyráběly z opracované lasturoviny, která je křehká. Takže opatrně nasunuté zuby musely být z nejtvrdšího dřeva suchozemských chaluh. Kdyby byly moc těsné, kolo by rozštíply; a pokud by byly moc volné, uvolnily by se a vypadly. Byl to vrchol mechanického umění, práce, která se nedala uspěchat.

Vláda jmenovala styčným důstojníkem Mrskače Hlas Lidu. Oficiálně ho prohlásila za třetího plavce týmu. (První plavec velel vojenskému hejnu, druhý byl jeho první důstojník a nástupce. Za normálních okolností byl třetí plavec náčelník štábu nebo alespoň moudrý starší poradce.)

„Každý, kdo si zvolí jméno jako ‚Hlas Lidu‘ musí být vůči všem snům hluchý,“ zabručel Vzduchoplavec.

Zářný musel souhlasit. Mrskač se zdál být ryzí ukázkou byrokratické nerozhodnosti. „Zajímalo by mě, čije to příbuzný.“

„Pošli ho, ať popožene dodavatele.“

Mrskač na to přistoupil a skutečně urychlil dodávky kol a náprav. Pak přišly silné lepené nosníky, vzduchové pumpy a vrátky, součásti samotného velkého trupu.

Vznikla tak kabina měřící pět tělesných délek, čepy připevněná k rámu, který spočíval na deseti nápravách. Pozorovací kupole na přídi, na zádi a po stranách, stropní kupole pro vzduchové pumpy, volná nádrž pro zahrádku na zpracování odpadních vod.

To poslední byl malý chuchvalec řas umístěný na plováku, do něhož byly vyvedeny pumpy z podpalubí.

Čtyři standardní vrátky té největší velikosti byly i se svými převody dodány jako poslední – dokonce až poté, co z provazárny přišly velké pásy.

Loď smontovali v hangáru ve velkém spěchu, za Mrskačova popohánění.

Konečně nastal den prvních zkoušek. Armáda poskytla šestnáct statných tahounů, z nichž každý byl stejně velký, ale mnohem silnější než člověk. Zářivé dobrodružství pro ně bylo příliš úzké, než aby mohli být čumákem na čumák, a tak byli vůči sobě posunutí. Kyklopové se překrývali, každý půlkou těla ve svém vrátku.

Rybám na rozdíl od lidí chybějí mohutné hnací ploutve; mrskají nahoru a dolů širokým ocasem. Je to skvělý pohyb, který se dá vrátkem snadno převést na otáčení.

Zářný přivedl posádku a zaujal své místo vpředu. Mrskač se k němu připojil; Vzduchoplavec se chopil pák pod nimi. Tvrdonoska jako jejich hlavní inženýr a Zaměřovač doplňovali tým. Zářivé dobrodružství pomalu vylezlo z hangáru a vydalo se do terénu.

Vrzání a skřípání byly alarmující a Zářný se neustále otáčel, aby pohledem zkontroloval vrátky a pásy. Avšak mohutná loď se plahočila dál, trhaně a s nářkem.

Přístav dělily od města tři nebo čtyři široké kopce, které se zvedaly do slunečního světla. Náhodou byly propojené betonem a kamenným plnivem v širokou rovnou plochu s tvrdým povrchem. Tady se Zářivé dobrodružství plazilo po dně, zatočilo a obrátilo se zpátky – otáčet se na pásech byl těžkopádný manévr. Loď měla pro své fungování vlastní zásobu živé vody ze vzdušných pump. Pro tento test museli použít plovoucí pumpy a hadice tažené dolů do lodi. Vyzkoušeli jeřáby a kladkostroje, jimiž se mimo pásy vynášela čtveřice člunů. Byly to čluny s koly, jaké používali dřevorubci a sběrači deště pro pohyb po břehu.

Ztěžka se dovlekli zpátky do hangáru. Zářný byl otupělý úlevou. „Tak dobrá,“ pravil. „Teď ji rozebereme a všechno zkontrolujeme. Tvrdonosko, dohlédni na to; tomu podporučíkovi z armády dej za úkol, ať se pustí do poruchových kladkostrojů.“

O dva dny později právě prováděli zevrubnou prověrku kol, převodů a pásů, dokonce i kyklopských tahounů, když jim Mrskač doručil ultimátum: musejí Zářivé dobrodružství okamžitě rozebrat, aby mohlo být převezeno do Zátoky vzdušných bublin.

„To je absurdní!“ zvolal Zářný. „Potřebujeme měsíc na zkoušení a krátké výpravy na břeh“

„Vláda nedá jinak,“ odvětil Mrskač tím svým bezbarvým tónem, z něhož poznali, že vláda neustoupí.

„Budeme s ní muset alespoň jednou vyjet na břeh,“ řekl Vzduchoplavec. „Je to jediný test, kterým můžeme ověřit, že její trup na vzduchu odolá.“

„Říkají, že na to není čas.“ Podle hlasu to vypadalo, že Mrskač není ve své kůži; třetí plavec musel být na palubě, až vyjedou na břeh.

„Víš proč na nás tak spěchají?“

Mrskač nerad přiznával, že není zapojen do koloběhu tajemství, ale podařilo se mu to popřít.

„Řekni jim, že chceme vědět, co nás čeká!“

Později řekl Zářný Vzduchoplavci: „Sto ku jedné, že mají důkaz, že ty vzdušné bubliny nejsou přirozeného původu.“

„Pro moje bolavé ploutve – že by suchozemci?“

Téma tisíců smyšlených dobrodružství odehrávajících se na souši.

„Určitě si něco vykládají chybně.“

O tři dny později – což byla v porovnání s obvyklým úředním tempem rychlost světla – měli Zářný, Vzduchoplavec a Mrskač před sebou dva vojenské důstojníky s vysokou, avšak utajenou hodností, podobně anonymního úředníka jmenovaného vládou a dokonce ještě hůř identifikovatelnou osobu, která se představila jako „Znalec ze zpravodajské služby.“

Už úvodní rozhovor plný hloupých příkazů, aby prozradili to či ono, Zářného rychle přesvědčil, že všichni čtyři jsou, podobně jako Mrskač, naprosto bez fantazie a při spatření čehokoli nového nebo jiného mají tendenci upadnout do emocionálního šoku.

Pokud šlo o tajnůstkaření, Zářný to na rovinu odmítl. „Nepovedu své lidi do situace, kterou neočekávají! Jestli existují suchozemci“

„Od koho jste se o suchozemcích dozvěděl?“

Zářný a Vzduchoplavec vyjádřili zaštěbetáním své znechucení. „Z vašeho postoje je jasné, že podle vás nejsou ty bubliny přirozeného původu.“

Spokojení nebyli, ale uklidnili se.

„Takže dle vašeho názoru jsou za tím suchozemci. Abyste si to mysleli, musíte pro to mít nějaký důvod. Moje hejno musí vědět, co v téhle záležitosti riskujeme.“

Váhali, brblali a hleděli na vládního úředníka, který nakonec přisvědčil.

Poté Znalec vytáhl svazek nákresů připnutý sponkou k desce. „Pozorujeme bubliny triedrem,“ prohlásil. „Máme na místě několik dobrých výtvarníků. Viděli toto.“

Zářný si desky vzal. Připomněl si při tom, že optické záměry jsou ve vzduchu mnohem delší než ve vodě. Používat triedry ve vodě bylo obtížné. Tito výtvarníci se museli kroucením těla napůl vysoukat z vody a zapřít se rukama o břeh.

To, co viděl, nebyly bubliny, ale čluny. Vyrobené věci, o tom nemohlo být pochyb. Byly barevné jako ovoce – to věděli. Jenže – štíhlé trupy z něčeho, co vypadalo jako lasturovina, s něčím, co se velice podobalo průhledným tabulím – velkými oblými okny – na přídi. Na některých začínaly nahoře uprostřed úzké obruby a táhly se dozadu, jako by je měly při plavání vzduchem stabilizovat.

„Není tady žádný náznak měřítka,“ poukázal Vzduchoplavec.

„Ne. Nic, co by umožnilo srovnání,“ přisvědčil Znalec. „Jestli ty průzory, nebo co to je, mají stejnou velikost, jakou bychom použili my, pak musejí ta – plavidla – mít velikost malého člunu s jedním šroubem a dvěma tahouny.“

„To mi připomíná – ty věci nemají žádné šrouby.“

„Ne. Netuším, jak se pohybují. Šrouby by byly ve vzduchu patrně neúčinné, když je tak řídký.“

„Nebo ti kresliči možná vrtule vůbec neviděli – jestli se točily moc rychle?“ nadhodil Mrskač.

Vzduchoplavec vyjádřil štěbetáním poněkud překvapený souhlas. „Jak přesné jsou tyhle kresby?“

„To je otázka,“ připustil Znalec. „Zdá se, že u pobřeží pracují různé velikosti a typy těch – říkali jsme jim vzduchočluny. Málokdy vidíme dva najednou, takže se těžko porovnávají i mezi sebou. Nedá se říct, že by tam zrovna visely a pózovaly. Když odlétají, dělají to rychle. Přilétají pomaleji, jak by se dalo čekat.

Přesto mají naši pozorovatelé jen pár okamžiků na rozeznání detailů, než zmizí za tím pahorkem se všemi těmi suchozemskými chaluhami.“

„Suchozemci,“ vyřkl Zářný zlověstně. „Inteligentní suchozemci.“

Lidé suchozemské tvory znali. Jedli je, když se jim je podařilo chytit. Se šesti nohama a dvěma předními končetinami byl lidem vzdáleně příbuzní – velice vzdáleně. Největší nebyli větší než hlava člověka, i když nespolehlivé zprávy naznačovaly, že hlouběji ve vnitrozemí by mohli být větší.

„Ano, určitě to jsou suchozemci. Na pobřeží je nikdy nevidíme. A jejich technika je velice vyspělá,“ pokračoval Znalec. „Stoupají dokonce mimo dohled dalekohledů. Musíme se o nich všechno dozvědět,“ dodal vážně.

Vojáci se na sebe podívali a výhrůžně zavrčeli.

 

2

Chanarong Chalmers byl venku v tavírně, když mu Miami Mocková oznámila, že dorazila kurýrní loď se zprávami a poštou.

„Dobře,“ kývl. „O posádku je postaráno?“

„Ano, jsou v odpočinkové místnosti.“ Dvojčlenná posádka strávila v těsném prostoru lodi týden. „Na zpáteční cestě budou mít společnost,“ dodala.

„To je pravda.“ Domů odlétal jeden zraněný dělník a dva, kteří to vzdali. „Za chvilku jsem tam,“ dodal.

Vznikl problém se separací roztavených kovů. Než se to vyřešilo, bylo mu horko, byl unavený, znechucený a všechno ho svědilo. Už jen obyčejné kombinézy jsou poměrně omezující, ale tady v soustavě Bonanzy, blízko její horké hvězdy třídy F, musel nosit také těžký protiradiační krunýř.

Malý člun, kterým přeletěl z tavírny ke skalnatému asteroidu centrály, byl otevřený, takže mu úlevu nepřinesl. Přestože vzduch v jeho přilbě cirkuloval, Chalmers cítil, jak ho na čele svědí pot, a podpaží měl rozedřené skoro do masa. Pak Miami zavolala znovu.

„Špatné zprávy, šéfe,“ ohlásila. „Posílají nám Johna Wonga.“

„Cože? Copak neposlouchají hlášení, která jim posílám? Na velký transport nebudeme nachystaní ještě – Do prdele“ Odmlčel se a řekl: „Promiňte, raději budu zticha, aby ze mě nelétaly jenom nadávky.“

„Kvůli mně se držet zpátky nemusíte.“

„Do prdele s tím vším!“ Nechtěl křičet na Miami, ale na Wonga! „Náklad pro tak velkou loď nebudeme mít minimálně šest měsíců. Nejspíš devět! A oni to přece vědí!“

Sto kilotun platiny, iridia a paladia by znamenalo slušnou návratnost investic. Jenže skutečné jmění bylo ve vzácných zeminách.

„Možná by nestačilo ani devět měsíců, abych tu loď naplnil vzácnými zeminami.“ V Chalmersově představivosti ho její obrovské nákladní prostory strašily jako černé díry.

„Chtějí nás dostat pod větší tlak. Nemyslíte?“

Chalmers chvíli mlčel. „Možné to je.“ Manažeři měli málokdy ponětí o technických potřebách a firemní kultura, která kladla důraz na neústupnost, dokázala občas vyprodukovat úžasné pitomosti. „Rvát nám do obličeje, abychom zvedli své líné zadky a něco dělali. Hajzlové.“

„Přidejte jim pár kousků i za mě, šéfe,“ řekla Miami.

Ukončil hovor a poposedl v bezpečnostních pásech, zpocený a rozčilený. Technická v tavírně by svůj problém dokázala vyřešit za poloviční čas, kdyby měla k dispozici správný tým specialistů. JohnCo ořezávala náklady všude. A čekala, že začneme vyrábět na plný výkon, když to teprve uvádíme do provozu! Lidi na tom makají skoro rok, bez pořádného volna na odpočinek, a oni nás chtějí dostat pod tlak?

Jenže ani investice, kterou do toho JohnCo vrazila – stovky miliard – nebyla nijak vysoká, když šlo o využívání celého pásu asteroidů. Natož když to bylo týden cesty od zásobovacích stanic.

Chalmers si uvědomil provozy kolem sebe. Oslnivá zrcadla o kilometrovém průměru, která odrážela žhavé paprsky na „nugety“ kovových asteroidů; tavírna, která kovy separovala; válcovny a slévárny, kde z nich dělali housky; nugety, které čekaly, až na ně dojde řada; kamenné balvany, které používali jako základny; poletující lodě, čluny a tahače.

To všechno za necelý rok. S omezeným rozpočtem. Klidně ať mě vyhodí. Sám vím, že jsem odvedl dobrou práci, a personál překonal všechna očekávání.

Ta myšlenka v sobě měla stopu úzkosti. Chalmers znovu poposedl a zamračil se. Měl za sebou třicet let slušných úspěchů, reputaci, která měla podobu peněz v bance. Jenže kdyby šla JohnCo do kytek, manažeři by udělali všechno pro to, aby hodili vinu na někoho jiného. A on byl vhodným člověkem na ráně.

Jako kdyby už tak neměl dost starostí. Toto byl největší projekt, kterému kdy šéfoval, nebo kterého se zúčastnil. Nechtěl, aby byl jeho poslední.

Jenže grandiózní fiasko tady, pokud by se na něho hodilo, by mohlo jeho kariéru ukončit.

Chalmers přistál na asteroidu centrály a ukotvil člun. Přikrčeně vstoupil do kopule a vděčně se vysoukal z toho protivného, rozdírajícího Skafandru. Rychle se osprchoval a pod paže si vetřel mast. Už s lepším pocitem se pak zastavil v odpočinkové místnosti, aby si pohovořil s posádkou kurýra, a pak pokračoval do své stísněné kanceláře. V jednom rohu měla dva stoly svírající pravý úhel; podlahový prostor byl třikrát nebo čtyřikrát větší než plocha stolů dohromady.

„Zapomněl jsem se zeptat – kdy že posílají toho Johna Wonga?“

Miami Mocková, jeho asistentka, náčelnice štábu a pravá ruka, vzhlédla od displeje. Byla to černoška s nejsytěji hnědýma očima, jaké kdy viděl. Měla také asijské nebo severoamerické předky, kteří se neprojevovali jinak než havraní hřívou rovných lesklých vlasů, jež jí kaskádou spadaly na ramena.

„Možná za měsíc – harmonogram zatím není pevný.“

„Paráda,“ zavrčel a popadl svůj hrnek na kávu.

„A to ještě není všechno,“ řekla. „Přiletí s ním Elberta Chiaová.“

„No to nás potěš. Určitě proto, aby nám kázala, jak je důležité ukázat investorům okamžitý zisk. Parchanti.“

„Čekají snad zázraky?“

„Pochopitelně.“

Chalmers si nalil kávu, přidal smetanu a zamíchal. Zamyšleně se podíval na Miami, která skýtala lepší pohled než jejich momentální perspektiva. Byla to nejlepší asistentka, jakou kdy měl, tak mladá a chytrá, že zápasil s tendencí chovat se k ní jako k dceři, kterou nikdy neměl… Jejich syna Thorina si Ellyria přirozeně vzala a Chalmers ho vídal jen tehdy, když byl na planetě. Z chlapce vyrostl hezký, okouzlující, dobře adaptovaný mladý muž, který ke svému otci necítil nenávist.

„Proč?“ zeptal se ho Chalmers, když spolu hovořili naposledy. „Byl jsem věčně nepřítomný otec ještě předtím, než jsme se s tvou matkou rozešli.“

„Ano, ale byl jsi dobrý nepřítomný otec,“ odvětil s úsměvem Thorin.

A Chalmers si tak uvědomil, že měl víc štěstí, než kolik si zasloužil, s Ellyrií i Thorinovým nevlastním otcem. Teď bojoval s nutkáním říct Miami, že Gomes, její současný přítel, je natolik agresivní, že je sotva lepší než idiot a není pro ni ani náhodou dost dobrý.

„Člověk by čekal,“ řekl namísto toho, „že tomu budou věnovat pozornost. Čekají biliony, ale nemůžou je očekávat přes noc.“

Bonanza patřila k mladší generaci soustav, byla stará jen několik miliard let. V situaci, kdy měla žhavou hvězdu typu F na tavení nugetů, volně se vznášející hory bohatství a nedalekou příjemně teplou planetu pro rekreaci, co jí chybělo?

Miami ho podpořila účastnými zvuky.

„Celá tahle akce je stejně podělaná jako tahle kancelář,“ zabručel. „Takhle to nemůže jít dál.“

„Celkově vzato je morálka zatím docela dobrá,“ pokoušela se ho uklidnit Miami. „Život tady není pohodlný, ale dělníci vidí, že jsme udělali pokrok. I když to nevidí investoři.“

„Jak dlouho ta morálka vydrží?“ zeptal se. „Bezmála rok žijeme v plechovkách.“

Při bližším pohledu se ukázalo, že ta teplotně příjemná planeta zas tak idylická není. V půdě bylo tolik mědi, rtuti, olova, arzenu a všeho dalšího, na co si člověk vzpomene, že by pozemské rostliny – pokud by v ní vůbec vyrostly – byly jedovaté. Bylo nebezpečné dlouhodobě dýchat dokonce i prach v ovzduší. Postavili, nebo začali stavět, svou rekreační základnu na tom nejdeštivějším, nejmlhavějším místě a rozšířili zprávu: žádné plavání v oceánu, dokonce ani plachtění po něm. Ani sladká voda nebyla bezpečná. Ne že by to člověk nepřežil, když se občas napije, ale kovové jedy se kumulují. Pro bazén vodu destilovali.

„Zatím si na opušťáky nikdo nestěžoval,“ připustil Chalmers, když v myšlenkách zalétl právě k bazénu. Postavil jej mimo plán.

„Statisícitunový transport,“ zabručel. „Můžeme doufat, že ho zaplní věcmi, které potřebujeme?“

„I kdyby to měly být jenom kompletní prefabrikáty na rekreační základnu.“ Miami si povzdechla. „Berte to tak. Muži a ženy, kteří se vypraví týden za hranici, aby tam tvrdě makali, jsou z oceli. Zvládneme to.“

„Ani nebudeme potřebovat, aby nám JohnCo nebo Elberta Chiaová nějak zvlášť pomohli.“

* * *

Přestože to chtěl jinak, svou krásou vyhlášenou Křišťálovou úžinu mezi Velkým Felixovým mořem a Jižním oceánem Lastumík Zářný Sen prospal. Čtyři jejich transportéry a tři armádní pátrače propluly tou nádherou maximální rychlostí, při níž jejich dýchací trubice krájely hladinu dlouhými brázdami, a pak zahnuly do Moře v ústí oceánu, další z Velkých mělčin. Překonat Ústí jim trvalo den a noc. Poté se ocitli v Jižním oceánu a daleko od pevniny.

Do Zátoky vzdušných bublin to bylo několik tisíc kilodélek – pokud by se drželi pobřeží, víc než dvakrát tolik. Ale i když to vzali nejkratší cestou, znamenalo to pět dní těžké dřiny. Opakovaně museli přepřahat tahouny na námořních základnách plovoucích v širém Jižním oceánu.

„Zvláštní,“ řekl Zářný Vzduchoplavci při pohledu z průzoru v náběžné hraně transportéru, který měl tvar obrovského rejnoka. „Četl jsem a slyšel o velkých mořích, o Světovém oceánu a ostatních. Fllubiny jsem znal stejně dobře jako své ploutve, nebo jsem si to alespoň myslel. Ale tohle je poprvé, co se přes nějaký oceán plavím.“

„Já taky. Jsme tvorové Mělkých moří. Je to až děsivá představa, že máme pod sebou dvě nebo tři kilodélky vody.“

„Černé jako noc a studené jako led.“

Kolem proplul jeden z vojáků. Dal najevo pobavení a informoval je: „Někteří vaši lidé jsou u dolního průzoru na zádi. Můžete se podívat na dno oceánu, jestli chcete.“

Chtěli, a tak si průzor rovněž vyhledali. Bylo to na dně trapu, kde malý deflektor odkláněl proudící vodu od padacích dvířek. Dvířka byla otevřená a Vlnojezdec Zaměřovač, výtvarník s brýlemi, směřoval svůj sonar otvorem dolů. Všichni se sklonili a přistrčili čumáky k uhánějícímu proudu, aby zahlédli ozvěnu.

Trvalo dlouho, než se vrátila. Ohromeně zírali na tu hlubinnou planinu, která vyvstávala před jejich smysly, většinou rovná, ale zbrázděná hřebeny, pahorky a údolími.

„Už se nedivím, že uctívači oceánu chtějí dobýt hlubiny,“ poznamenal Zářný. „Oceán tvoří tři čtvrtiny světa.“

„Ano. I kdyby se nám podařilo dobýt souš, získali bychom pouze třetinovou plochu,“ přitakal Vzduchoplavec. „A teď se možná ukáže, že existují suchozemci, kteří třeba nestojí o to, abychom vystrkovali čumáky z vody.“

„Třeba existují hlubinní dnolezci, kteří uctívače oceánu nepřivítají s otevřenou náručí,“ nadhodil Zaměřovač.

Všichni pobaveně zaštěbetali, ale Zářný dodal: „Teď to není tak legrační, jak by to bylo bývalo před vzdušnými bublinami.“

„Představte si spustit se do černé noci v bublině zavěšené na konci lana,“ fantazíroval Vzduchoplavec. „Mrznout ve tmě a doufat, že se tlakový ventil, který propouští dovnitř živou vodu, neroztrhne a nerozdrtí vás tlakem, který tam dole je…“

„Uctívači oceánu musejí být blázni. To je několikrát lepší udusit se na vzduchu a světle,“ konstatoval Zaměřovač. Zářný se zachvěl spolu s nimi.

Čas visel v rovnováze mezi vyplouváním a potápěním. Několik měsíců pracovali zběsilým tempem. Teď přišla pauza, doba, kdy nemohli dělat nic.

Zářný a Vzduchoplavec strávili velkou část z ní nostalgickým vzpomínáním, sbíráním nitek, které je dovedly až sem. Našli se v životě poměrně záhy a přečkali spolu všechny bitvy, posměšky, urážky, studium a tvrdou práci. Bok po boku plavali vzhůru za zářivým cílem v podobě svého snu a společně prožívali časté porážky a vzácná vítězství.

Na děti nikdy nezbyl čas. Nebo alespoň žádný z nich nechtěl otěhotnět. Dělali si legraci, že kdyby se to stalo náhodou, řekli by svému dítěti, že jsou oba jeho otec. Rodové jméno by mělo Bezmatky („Bezotce“ bylo poměrně časté) a jeho dané jméno by byla „Nehoda.“ Zářný pocítil prchavou lítost, že se jim ta nehoda nikdy nestala.

Ale co. Bylo příliš pozdě; teď už byli příliš staří.

„Naše dítě je Zářivé dobrodružství,“ promluvil Vzduchoplavec.

„Taky to tak cítím,“ souhlasil Zářný. „A Spolek pro vzduch.“

Vzduch. Souš. Suchozemci. Předměty obrovského množství vybájených nesmyslů. Oni se teď měli s některými reálně setkat. Mohlo to znamenat konec Zářivého snu o dobytí vzduchu.

Zářný se podíval průzorem ven, protože i tady, tak daleko od pevniny, proplachtil kolem vzduchoplavec. Stačilo mu k tomu jedno nebo dvě máchnutí létacích ploutví.

Vždycky věděl, že se narodil příliš brzy, než aby se dožil dne, kdy obyvatelé moří opanují vzduch, budou v něm doopravdy plavat a ne se plazit po zemi. Teď mu vrtalo hlavou, jestli se jim vyplavat na oblohu vůbec někdy podaří.

* * *

Bylo šeré pozdní odpoledne, když plouživě vpluli do Zátoky vzdušných bublin. Bylo to nejpustší místo, jaké kdy kdokoli z nich spatřil, a nemělo v sobě nic z velkoleposti, která je s pustinou často spojována. Bylo to holé skalnaté dno, které se do šířky rozléhalo jen na několik kilodélek a poměrně prudce spadalo ke kontinentálnímu svahu. Armáda zde vybudovala laciné ubikace z panelů vyrobených ze slepených vláken a vydláždila přístav a cestu nahoru na pobřeží. Bezútěšnost místa to jenom zdůrazňovalo.

„Někdo myslel dopředu,“ poznamenal Zářný, když si všiml cesty.

„Ne že by tohle dno potřebovalo dvakrát dláždit,“ zabručel Vzduchoplavec.

Chaluhy tady nebyly skoro žádné a ryb jen pomálu. Vzácní byli dokonce i drobní tvorové, kteří se jinak běžně vyskytovali v přílivové zóně pobřeží. Hlavními zástupci života byli dnolezci, kteří se šourali kolem nebo pospíchali pryč. Celým Městem Vzdušných Bublin duněl silný příboj. Zjistili, že na sebe křičí, dokud se nenaučili zvýšit hlas tak, aby se přes příboj slyšeli.

„Všechen ten déšť má jednu výhodu,“ prohlásil Vzduchoplavec. „Nebude nouze o dešťovou vodu ke chlemtání.“

„A ti, kteří budou po službě, nebudou mít na práci nic jiného než chlemtat,“ přisvědčil Zářný. „Včetně vojáků.“

Potřebovali silnou armádní posádku; každé nechráněné sídlo na tomto pobřeží mohlo přilákat nejenom tlamovce z hlubin, ale také pirátské tlupy.

Armáda se pustila do vykládání částí Zářivého dobrodružství. Smontovat loď mělo trvat několik týdnů. Na plochých kamenech, v bednách a pod popsanými plachtami ležely hromady součástí. Transporty odpluly, aby přivezly jídlo a všechny další důležité věci.

Následovaly dva horečné týdny, během nichž se Zářný a Vzduchoplavec snažili dohlédnout na každý detail. Spali jen málo.

V krátkých obdobích, kdy nepracovali na lodi, pozorovali pobřeží. Obvykle bylo mlhavé nebo deštivé a vidět bylo jen málo. Přišli na to, že napravo, jižním směrem, se terén zvedá do kopce. Ten se táhl na sever klesajícím hřebenem porostlým vysokými, vlnícími se suchozemskými chaluhami. Nejdál nalevo, kde se vytrácel, nebyly chaluhy žádné, jen kamenitě vyhlížející povrch.

Bylo to k vzteku, ale ty vzdušné bubliny klesaly a stoupaly z míst za tím okrajem porostu suchozemských chaluh. Pozorovatelé se smířili s tím, že s výjimkou vzácných slunečných dnů je zahlédli jen chvilkově.

„Budeme muset jít na břeh severním směrem,“ konstatoval Vzduchoplavec. „Armáda to udělala dobře, cesta vede přímo k té nízké části.“

„To se nabízelo,“ přitakal Zářný a zvedl si půjčený triedr k prostřednímu a pravému oku. Zorným polem se nejdřív míhala mlha, pak ale uviděl vlnící se chaluhy. Předělal si dalekohled k prostřednímu a levému oku. Stejné chaluhy a mlha.

„Musíme prostě doufat, že se nám podaří najít výhled od severu do toho údolíčka, nebo co je to za těmi chaluhami.“

* * *

Konečně byla velká vzducholoď postavená. Lasturník Zářný Snílek a Kolář Vzduchoplavec plavali kolem ní a očichávali spoje.

Pro první zkoušky ještě ve Slunečném Městě mělo Zářivé dobrodružství spoje provedené tak, že byly sešroubované přes těsnící vložky. Trvalá verze je měla napevno zalepené.

„Co myslíš?“ zeptal se Vzduchoplavec.

„Odborník jsi ty,“ odvětil Zářný. „Moc lepidla necítím, a to, co přece jen cítím, mi připadá zatuhlé.“

„Celkem dobře zatuhlé. Ale ty spoje budou odolávat velkému tlaku. Byl bych rád, kdybychom je mohli otestovat.“

„Mohli bychom zvednout do vzduchu vysokou trubku a napumpovat ji, aby byla plná vody…“ Zářný se odmlčel, když si představil obtíže spojené s utěsněním zahradního jezírka a všech vzduchových čerpadel.

„Hmmm.“

„Trvalo by to dny, a vláda už tak Mrskače dloubá do žeber. Navrhl bych, abychom tomu dali jeden další den.“

Mohutnými záběry ploutví vypluli nad svůj výtvor a rozhlédli se po Městě Vzdušných Bublin.

Opravdu fantastické místo pro to, aby se tu odehrávaly velké věci, pomyslel si Zářný. Nepravidelný kruh fádních žlutošedých budov stojících kolem centrální síně s věží; na jedné straně nízká skladiště z týchž levných vláknitých panelů. Žádný park, žádné ozdobné nebo užitkové rostliny, jenom bahnité nebo kamenité dno.

Mechanický hlas velké trouby, která se rozezněla ze shromažďovací síně, jimi pořádně škubl.

„Poplach!“

Plnou rychlostí vyrazili ke středu města. Zářného překvapilo, když uviděl, jak samotný Mrskač Hlas Lidu, tahá oběma rukama za nekonečný provaz, který roztáčel sirénu ve věži. „Co se děje?“ ptali se všichni.

Mrskač se po nich rozhlédl, jako by počítal čumáky. „Lasturníku, Koláři – za jak dlouho můžete tu svou loď zprovoznit?“

„Potřebujeme ještě jeden den, abychom měli jistotu –“

„Smontovaná je, nebo ne?“

„Ano, ale – Proč všechen ten shon?“

„Dolů přilétá největší vzdušná bublina, jakou kdy někdo viděl. Jeden z našich pozorovatelů sledoval malou na cestě vzhůru a zahlédl ji.“

„Je to tak důležité“

„Je možné, že nedostaneme šanci vidět další takto velkou, alespoň ne zblízka,“ přerušil ho generál Vozíkář. Byl tady náčelník veškeré armády a přijímal rozkazy a pokárání přímo od vlády.

Zářný pohlédl na Vzduchoplavce, který znechuceně rozpřáhl ruce. „Bereme vlastní životy do svých rukou. Chci, aby to celá posádka chápala,“ upozorňoval je Vzduchoplavec. „Chtěl jsem, aby ty spoje měly ještě den na tuhnutí.“

„Čekáte snad, že loď praskne?“ zeptal se generál Vozíkář se znepokojením v hlase.

„Ne, ale přece jen předpokládám, že spoje potečou. Kolik, to nemůžeme vědět.“

„Budeme mít u bezpečnostního lana plný stav a budeme připraveni stáhnout vás zpátky, když dáte znamení,“ odvětil generál. Jeho tón ukončil spor. „Všem armádním dělníkům! Připevněte lana a seřaďte se, abyste mohli loď potáhnout dopředu!“

Všichni zamířili k Zářivému dobrodružství.

Zářného a Vzduchoplavce už předtím potěšilo, že hrozba v podobě suchozemců posádku nezastrašila. Nyní je ani mnohem reálnější vyhlídka, že vyjdou na břeh v lodi, která teče jako lovecká síť, nemohla odradit.

A čekal je pohled na vůbec největší vzdušnou bublinu, jaká kdy byla spatřena.

Nebylo jim umožněno odnést si nákresy „vzdušných člunů“ s sebou, ale Zářný a Vzduchoplavec je zreprodukovali podle paměti, jakmile mohli, a ukázali je členům spolku.

„Předpokládám, že Znalec a podobní vycvičení pozorovatelé už došli k nejrůznějším závěrům jen na základě těch tvarů,“ prohlásil Vzduchoplavec.

„Předpokládám, že přesněji než my. I když u takové neznámé techniky“

„Je jasné, že tyto ‚vzdušné čluny‘ mají do extrémní míry proudnicový tvar,“ pravil výtvarník Zaměřovač. „Zvláštní, když se uváží, jak je vzduch řídký. Musejí se pohybovat opravdu velmi rychle.“

„Pro mě je důležitější absence výstupků a boulí, ve kterých by se mohly skrývat zbraně,“ upozorňoval Skákač Tvrdonoska.

Ta poslední myšlenka přinesla Zářnému útěchu, zatímco se Zářivé dobrodružství pachtilo po nerovné cestě nahoru. K přední konstrukci bylo připevněno několik desítek lan, za něž teď usilovně tahalo hejno lidí. Voda nad nimi brzy prořídla, projasnila se a začala být horká. Aspoň že na to měli slunečný den.

Plavci, lapající žábrami po dechu, se stáhli a svá lana vzali s sebou.

Mohutná loď vrzala a sténala, jak zabírající tahouni mrskali ocasy. Vpředu bylo čím dál víc světla. V přední bublině se Zářný poklidně vznášel vedle Mrskače. Vzduchoplavec byl pod nimi, u pák a brzd.

„Podle těch zvuků to vypadá, jako bychom se rozpadali,“ ozval se nervózně Mrskač.

Zářný se zaposlouchal do symfonie skřípání a nářků mohutné lodi a upokojivě zaštěbetal.

„Zářný – podívej se tam! Vidíš to?“ Vzduchoplavec ukázal horní paží.

Všichni ohromeně hleděli na zlatou záři, vlnami rozsekávanou na srpky. Jak se dívali, každým dalším okamžikem lépe rozeznávali nezřetelný tobolkovitý tvar.

„Nemohli bychom se pohybovat rychleji?“ zeptal se Vzduchoplavec. Potom se podíval na svah a vyhrkl: „Ne.“

„Vidí nás to?“ otázal se Mrskač.

„Vypadá to, že si moře nevšímají,“ odpověděl Zářný.

Vzduchoplavec uzamkl pravý pás, natočil Zářivé dobrodružství maličko doprava a znovu zvedl oči, když se loď rozjela vpřed.

Přední bublina prorazila vlny. Sonar se okamžitě odmlčel. Bylo to jako napůl oslepnout. Mrskač zaúpěl, ale ostatní na to byli zvyklí. Vystrkovali hlavu na vzduch už od dětství.

A ta létající věc na obloze byla skutečně gigantická. Přesto se vznášela ve vzduchu, vydána na milost a nemilost větru, který ohýbal pevninské chaluhy.

„Suchozemci!“

Několik jich tam pobíhalo, skoro přímo pod tou vzdušnou bublinou, a blíž, mimo pravý kvadrant, stál další a pozoroval ostatní. Byli obrovští, mnohem větší než všichni známí suchozemci, a všichni měli různé barvy – většinou byli pestrobarevní jako ty nejbarevnější ryby z mělčin. Ten nejbližší byl dlouhý přibližně jako člověk, ale byl hubený, objemem poloviční. Balancoval na dvou dlouhých, silných nohách, a měl jenom dvě paže, také dlouhé a silné. Nohy měl modré, trap modrošedý. Na hlavě měl měkkou čapku, tmavě hnědou.

„Vždyť jsou to šašci!“ vykřikl Mrskač.

Jejich vertikální postoj skutečně patří šaškům, pomyslel si rozčileně Zářný.

Menší vzdušné čluny snesly od velké lodi lana, která suchozemci rychle připevnili k velkým, ale jinak obyčejně vyhlížejícím pacholatům. Potom se nejbližší suchozemec otočil a zadíval se na ně. Najednou hleděli všichni suchozemci. Potom se seběhli k Zářivému dobrodružství a začali ukazovat, gestikulovat, křečovitě lapat po dechu svými maličkými ústy.

Zářný na to ohromeně hleděl a jen mlhavě si uvědomoval, že také on je objektem stejně fascinovaných pohledů. Za nimi, aniž tomu někdo věnoval pozornost, se odklopily boky té obrovské vzdušné bubliny – určitě bylo třeba říkat tomu vzducholoď – a ven vylétly další vzdušné čluny. Směrem k nim se také rozběhli další suchozemci. Všichni byli modří.

„Oni mají oblečení!“ zvolal výtvarník Zaměřovač.

Bylo to tak. V tento slunečný den byli všichni zahalení jako do arktických vod. Zářný si všiml hranatých hlav bez čumáků – vlastně jakési malé, masité tam byly, téměř nepostřehnutelné – ale zepředu plochých. Masité výstupky po stranách, hubený krk, velice pohyblivé hlavy.

„To, co mají na hlavách, nejsou čepice!“ vykřikl Mrskač. Napůl to znělo, jako by mu bylo nevolno. „Rostou jim tam nějaké chaluhy!“

Zářný připustil, že to skutečně jako chaluhy vypadá. Ten první k nim došel a civěl na Zaměřovače, který si ho horlivě kreslil barevnými pastelkami.

„U slunečního jasu!“ zvolal Vzduchoplavec. „Co se jim to stalo s očima?“

Suchozemcovy oči na okamžik zmizely, ale už byly zpátky na místě a nahlížely dovnitř. Vypadaly jako lidské, jenom menší, a měly skoro stejný odstín hnědé.

„HEJ!“

Nešlo jen o Mrskače, který polekaně vykřikl; sám Zářný se lekl. Několik suchozemců vyskočilo nahoru na pás a teď šplhalo po trapu Zářivého dobrodružství. Nakukovali dovnitř, ukazovali, dívali se na sebe a směšným způsobem polykali vzduch. Jeden vylezl až nahoru a vrazil ruce a hlavu dolů do zahradního jezírka, rozhrnul chaluhy a podíval se na ně. Jeho hlavový porost byl žlutý a oči jasně modré. Mrskač polekaně vypískl a vrhl se ke dnu.

Dotyčný vytáhl hlavu zpátky a slezl po boku zase dolů, kde se postavil proti prvnímu suchozemci, jehož si prohlédli zblízka. Stál před ním, s hlavou skloněnou, zatímco ten první na něho dělal pohyby svými ústy.

„Jak komunikují?“ zeptal se Vzduchoplavec. „Dívají se jeden druhému na ústa? Viditelnými signály?“

„Telepaticky?“

Další suchozemec přiběhl s jasně žlutým válcem na tenkém držátku. Ukázalo se, že je to nádoba plná – vody! Chrstl ji do obličeje modrookého suchozemce, který předtím strčil hlavu do Zářivého dobrodružství.

Zatímco si s tím lámali hlavu, ucítili prudké škubnutí. Křik od Tvrdonosky na zádi: generál Vozíkář a vojáci táhli Zářivé dobrodružství zpátky k moři.

„Zachovejte všichni klid!“ Zářný se otočil, aby se podíval k zádi.

Vnitřek Zářivého dobrodružství tvořil jeden otevřený prostor. Velkou část prostora zabíraly vrátky ve dně a kotce pro náhradní tahouny; ve vyšších partiích bránily ve výhledu hadice od vzduchových pump. Přesto zahlédl lidi vztyčené podél pobřeží, některé s dalekohledy. Dostali se pouhých deset tělesných délek z vody.

Suchozemci seběhli ke břehu a armádní pozorovatelé rychle zmizeli. Suchozemci se chopili bezpečnostního lana, zapřeli se a zabrali; Zářivé dobrodružství přestalo couvat. Tvrdonoska ohlásil, že se jim podařilo lano odpojit.

Zářný a Vzduchoplavec se na sebe podívali. V tom okamžiku hrůzy se ze dna zvedl Mrskač, nevzrušeně se rozhlédl kolem a prohlásil: „Tak, a mají nás.“ Pronesl to s klidem někoho, kdo už se nemá čeho bát.

* * *

Chalmers si později nemohl vzpomenout, jak dlouho tam stál a hleděl na tu – ponorku – plnou ryb. Pamatoval si, jak se probíral výrazy, kterými by to popsal – sucholoď? výnorka? A při tom otupěle civěl na obrýleného vodního tvora, který, jakkoli to bylo šílené, hleděl na něho a kreslil si obrázek, jako by on, Chalmers, byl exemplář v akváriu. Teráriu? Aeriu? Celý ohromený uvažoval o koupi svého portrétu.

Nato se strhl křik a bylo slyšet zvuky nohou běžících mužů a žen, kteří se přehnali kolem něho, vyskočili na tu – loď – a začali po ní šplhat. Pořádně se nestačil probrat, dokud ten idiot Gomes nestrčil hlavu do otvoru nahoře.

„Hej!“ zařval. „Gomesi! Vytáhni hlavu z té vody – je jedovatá.“

Gomes ho samozřejmě neslyšel, ale někdo jiný ho zatahal za kalhoty. Než se ten blbeček postavil před něho, stačil Chalmers poslat Mokotala do bazénu pro kýbl vody. Ve chvíli, kdy si Gomes otíral obličej a odpovídal: „Ano, pane,“ na Chalmersův rozkaz, že má jít strčit hlavu do bazénu a dát si záležet, aby z ní vymyl všechnu mořskou vodu, sebou výnorka škubla směrem od něho.

Někdo zakřičel, že ji ryby v moři začaly za vlečné lano táhnout zpátky. Několik dělníků lano odpojilo. Jeden ukazoval na tyč vpředu, k níž by bylo možné připevnit další, aby se ta věc dala odtáhnout do vnitrozemí. Několik pitomců se dokonce rozběhlo pro lano, než je všechny křikem donutil, aby zůstali na místě.

Padlo ticho a poprvé za dobu, která vypadala jako hodina – byla vyplněná víc událostmi, než většina hodin třeba i za život takového kosmického technika – Chalmers dokázal přemýšlet. Došel k lodi vodních tvorů a nahlédl do ní.

Čtyřruké, čtyřploutvé ryby uvnitř klidně visely ve vodě a většina z nich ho pozorovala. Všiml si, že loď jako taková je vyrobená jakoby podomácku.

Nebyl tady ani náznak kovů; trap byl vyroben z něčeho, co se podobalo slonovině nebo lasturovině, postrádalo to hotový vzhled strojně vyrobených věcí. Bylo to světle žluté, ale mělo to perleťový lesk.

Zaklepal na průhledné okno. Bylo velice silné, s ohledem na tíhu vody, která na trup tlačila. Vodní tvorové na něho dál hleděli, až na kreslíře nehybní.

„Šéfe?“ ozvala se Miami Mocková, která čekala v kanceláři. „Co se kruci děje?“

„Chvilku,“ řekl.

Trap tekl. Chalmers si všiml, že ze spojů slabě vytéká voda, kropí zem pod trapem za pásem. Přidržel ruku na místě, odkud oblgukem prýštil čůrek vody.

Uvnitř to vyvolalo reakci; kormidelník se otočil a podíval se na spoj z vnitřní strany.

„Jarrette!“ zvolal Chalmers a prudce se otočil. „Přines sem jednu tu lepidlovou pistoli pro montáž prefabrikátů. Dělej!“ Jarrett odběhl.

„Mokoto! Znovu uvaž to lano na příď!“

„Ano, pane!“

„Lingu! Seber partu a vyrobte pro tuhle výnorku stříšku proti slunci. Anglesey, sestav pro ně ovzdušňovač.“

Muži se rozesmáli. Slyšel, jak jeden řekl: „Výnorka!“ Potom se zklidnili do řádu a poslušnosti.

Chalmers se otočil zpátky k lodi. Pěsti měl v bok, zamyšleně se mračil. Na tohle nemáme vybavení, blesklo mu hlavou.

* * *

Najednou všichni suchozemci od Zářivého dobrodružství odskočili. Zářný se napjal, neboť se děsil, co udělají teď. První suchozemec, jehož si mohli prohlédnout zblízka, stál a tím křečovitým způsobem otevíral a zavíral ústa, ukazoval a gestikuloval. Všichni ostatní stáli otočení k němu. Zřejmě to byl jejich první plavec – první chodec? – a vydával jim rozkazy.

První chodec došel k Zářivému dobrodružství, podíval se na ně, jako by nic nemohlo být přirozenější, a sáhl si na ně.

„Ty jeho oči!“ zvolal Mrskač. „Udělal to znovu! Co se to s nimi děje?“

„Přes každé se přetáhla taková malá klapka,“ upozorňoval Zaměřovač. Měl pohotové oko výtvarníka. „V okamžiku dolů a zase nahoru.“

„Co dělá teď?“ zeptal se Mrskač. „To je voda, co má v ruce! Prorazil díru do trupu!“

Vzduchoplavec se obrátil k onomu spoji a vyslal k němu tichý sonarový impuls. „Ne, právě našel díru. To, co byl původně určitě čůrek, se mění ve stříkající proud. Škoda, že jsme neměli ten den navíc“

Zářný začínal litovat, že se do takové výpravy vůbec pustil. Uklidnil se.

První chodec se prudce otočil a viditelně se jal vydávat rozkazy. Další suchozemci začali pobíhat kolem.

„Znovu připevnili bezpečnostní lano!“ oznámil Tvrdonoska.

Zářnému se ulevilo, ale Zářivé dobrodružství jim bylo stále vydáno na milost a nemilost.

Jeden suchozemec přiběhl s nějakým zařízením, které držel v obou rukách. Přiložil k netěsnícímu spoji dlouhou úzkou sondu a něco udělal. Začal tímto zařízením přejíždět po spoji sem a tam.

Zaměřovač odtáhl ruku. „Hej, trup začíná být horký,“ upozornil.

Vzduchoplavec znovu použil na spoj sonar a řekl: „Utěsňuje ten spoj. Nějakým horkým lepidlem nebo cementem. Jak ho zahřívají? Hašením vápna? Nevidím žádnou páru.“

Další vzdušný člun se snesl vedle Zářivého dobrodružství a suchozemci kolem něj se pustili do nějaké cílevědomé činnosti. Dělali rychlé, rytmické pohyby, zatímco ten se zařízením na utěsňování spojů obcházel celý trup. První chodec tam stál a ústy občas zalapal po dechu. Další, menší, k němu přišel a postavil se vedle něho. Jeho kůže měla tmavě hnědou barvu jako některé vzácné dřeviny; hlavový porost mu visel skoro až po ramena.

Mrskač vydal další znechucený zvuk, ale Zářnému připadal tento spořádaný proud blyštivé černi docela hezký.

Ten se žlutým porostem se objevil znovu, bez horního dílu oblečení. Na hrudi mu bujely neupravené žluté chaluhy. To připadalo odporné dokonce i Zářnému.

Suchozemci pracující stranou najednou vztyčili rovnou konstrukci pokrytou něčím, co připomínalo nepromokavou plachtu. Po krátkém manévrování stála sama o sobě – a zakrývala slunce. Úleva od horka, kterého si ani nevšimli, jak byli pohlceni vývojem událostí.

Nervózní klid, který Zářný pociťoval, vystřídala skoro až otupělost. „Tvrdonosko – odvysílej depeši generálu Vozíkářovi. Zpráva začíná: Suchozemci se zdají být přátelští. Utěsňují spoje lodi a postavili nám slunečník. Půjdu ven, abych navázal přímý kontakt. Později se znovu ohlásím. Konec zprávy.“

Spustil se chór protestů; samotný Vzduchoplavec neřekl nic. Zářný se k němu otočil, vzal ho za ruku, pak se švihnutím ploutví vrhl přes ponořený plovák a závoj chaluh k otvoru nádrže. Na okamžik tam zůstal viset, hluchý, napůl oslepený světlem a chvilkovým strachem. Potom se posledním záběrem ploutví dostal ven. Pomocí rukou si našel cestu po trupu a dolů – pod vodou to šlo mnohem snadněji! Zmocnil se ho prudký strach, že se netrefí, zřítí se po boku a rozbije si lebku o krůtě tvrdou souš.

Pak se člun rozhoupal, jak do něj s cáknutím sklouzl. Páni! Ale Zářný si nedopřál čas na to, aby se zabýval svým strachem. Dolními pažemi začal točit vzduchovou pumpou. Horními nasměroval člun mimo pás a pak jej nechal za asistence brzd spadnout.

Několik okamžiků nato se jeho kola dotkla země.

Člun byl dlouhý a úzký. Měl vysoká kola s tenkými paprsky. Každá náprava měla tvar písmene U, aby se protáhla pod trupem. Ke dnu byla připevněna univerzálním kloubem, který jí umožňoval otáčet se a kývat se. Zářný zastrčil ploutve do čtyř prohlubní v trupu a zabral, aby uvedl člun do pohybu.

Když se leží hrudí na tvrdém povrchu, bez nadnášení vodou, potíž je v tom, že se tlakem uzavírají žaberní otvory. Konstruktéři člunu to vyřešili pomocí staré plošiny, jakou používají dělníci, kteří pracují na vzduchu: dvěma hřbítky, nahoře měkkými, mezi trojicí žáber. Nyní se tyto hřbítky začaly Zářnému zakusovat do hrudi.

A nepočkal, aby si na konce ploutví nasadil kožené „rukavice“, takže ho brzy budou bolet. Ale nic z toho nebylo důležité. Zářný dovesloval k prvnímu chodci, vztyčil se a podíval se mu do očí.

* * *

Chalmers strnule promluvil s pohledem k trojoké rybě. „Jistě si uvědomuješ, že tady porušujeme federální zákon. Jsme na obydlené planetě.“

Miamina černá hříva se rozevlála ve větru. „To je nepochybně problém JohnCo.“

„Celá tato soustava patří tady našemu trojokému příteli. Včetně všech těch valounů, které jsme označili pro roztavení.“

Miami zavrtěla hlavou. „Stačí, když získáme jejich povolení.“

Chalmers si pozorně prohlížel vyboulenou lebku nad trojicí očí a čumákem vodního tvora. To není jenom mozek, usoudil – na čele byla zřetelná kopulka. Přistoupil k tvorovi a přiložil na ni ruku.

Bylo to vlhké, studené a – Chalmers sebou trhl a jen s úsilím neucukl. „Sonar!“ zvolal. „Zavibrovala mi celá ruka.“

Gomes se zazubil. „První kontakt,“ řekl. „Přes vibrátor!“

„Vsadím se, že nás neslyší,“ uvažoval Chalmers. Otočil se a rozhlédl se po pracovní skupině. „Budeme potřebovat inženýry a techniky přes elektroniku a IT,“ rozhodl, „vyrobte mi ozvučné zařízení, které převede jeho zvuky na něco, co jsme schopni slyšet. Do měsíce chci mít možnost s těmihle tvory mluvit.“

„Do měsíce! Šéfe, nejsme lingvisté“

„Ne, ale naše počítače jsou.“ Uchopil ruku vodního tvora – doufal, že to dělá uklidňujícím způsobem – a stiskl ji mezi svými dlaněmi. Byla studená.

Rybí člověk zajel zpátky do vody ve svém člunu a rozhýbal ventilátory, které do ní vháněly vzduch. Pracovní skupina se shromáždila kolem a živě diskutovala o technických problémech, které mají před sebou. Chalmers musel neochotně vzít na vědomí, že je vede Gomes.

Zanedlouho po štěrku chřupavé přikráčela Elberta Chiaová. Jemné nazrzlé vlasy jí v mořském větru vlály.

„Proboha, tahle operace je jeden obří průšvih za druhým,“ prohlásila. „Myslela jsem, že tahle soustava je stará jenom dvě miliardy let. Není pro vývoj inteligence potřebná dvakrát tak dlouhá doba?“

„Nemluvě o tom, jak najde velký mozek ve vodě dost kyslíku, aby dokázal dlouhodobě fungovat,“ připojil se k jejím úvahám Chalmers. „Už jsem dal svému IT týmu za úkol vyrobit nám mikrofony, které bychom mohli spustit do vody.“

„Cože?“

Chalmers probodl pohledem vřískající mořské ptáky a zvýšil hlas. „Musíme se naučit jejich jazyk!“

„Kolik času na to potřebujete?“

„Měsíc, možná dva. Kdo ví? Důležité je, že porušujeme zákon už jenom tím, že chodíme po jejich planetě. A pokud jde o těžbu jejich asteroidů –“

Elberta Chiaová se zamyšleně podívala směrem k výnorce. „Je to jenom technické porušení spáchané bez zlého úmyslu a v nevědomosti. Tím se nemusíme trápit.“ Zadívala se na loď. „Ryby.“

„V každém případě tvorové dýchající vodu.“

„Budeme se muset naučit jejich jazyk, jak jste řekl. A získat představu o tom, jak konstruují dohody – o jejich právním systému.“

„Dobře víte, že nám to ubere čas z naší práce a nejsme na to vybavení.“

Chiaová k němu vzhlédla. Kvůli slunci trochu přimhouřila oči. „Pochopitelně. Za tím, že jsme vás drželi zkrátka, nebyla nějaká naše zvrácenost, Chalmersi. JohnCo má problémy se získáváním peněz a bude je mít do doby, dokud kov nezačne proudit zpátky k Alphonsu. Obligace se neprodávají a dokonce i akcie jsou slabé.“

To mnohé vysvětlovalo. Ale nezabrání jim to, aby mu dali výpověď a hodili vinu na něj. „Opravdu jste čekala, že budeme schopní Wonga naložit? Zapomeňte na to – nejdřív za šest sedm měsíců.“

Ani nehnula brvou. „Čekali jsme to – my vaše hlášení přece jen čteme – ale posloužilo to jako uklidňující novinová zpráva. Johnson Jones & Company dnes oznámila, že transportér John Wong o nosnosti sto tisíc tun – rozumíte.“

Chalmers přikývl, s mrzutostí, kterou se však snažil potlačit. „To je hezké, ale říct jste nám to mohli.“ Pokynul hlavou k transportéru. „Jaký je vůbec problém se získáváním peněz? Copak investoři nevědí, jaká bude výtěžnost?“

„Nevěří tomu, v hloubi duše ne.“ Pokrčila rameny. „Konzervativní odhad je desítky bilionů při investici za stovky miliard. To znamená návratnost v poměru sto ku jedné. Kdo by tomu věřil? JohnCo rok utrácela peníze ve velkém, ale ukázala za to jen pár set tun.“ Zavrtěla hlavou. „Nemůžeme pořád opakovat: „Zůstaňte s námi a zbohatnete“ – zní to jako poslední zoufalá prosba topící se firmy.“

„Rozumím,“ přitakal Chalmers. „Proto máme všeho málo. Obzvlášť kosmických dělníků. Kolem Alphonsu je v běhu spousta kosmických staveb, a dělníků je málo a jsou drazí.“

„Což znamená, že nemáte dost lidí na zkoumání těchto vodních tvorů.“

Do hovoru se vložila Miami: „Bude třeba to nahlásit vládě na Zemi. Oni všechny potřebné experty dodají.“

Chiaová zaúpěla. „Samozřejmě. Jenže to přinese další problémy se získáváním peněz. Investoři se budou bát, že nás federální vláda vykopne ze soustavy Bonanza úplně.“

„Ale pravděpodobné to není, ne? Samozřejmě budeme muset získat jejich souhlas s těžbou, za tu jim můžeme zaplatit. Nevypadá to, že by v té jejich lodi byl nějaký kov. Mohli bychom je uplatit vedlejšími produkty – mědí, hliníkem, zlatém, stříbrem, a samozřejmě železem a nerezovou ocelí. Tu doma za cenu, kterou stojí její získání, prodat nedokážeme, ale je to vedlejší produkt. Platba by vyšla prakticky zadarmo.“

Miami znovu promluvila: „Nejdřív s nimi budeme muset uzavřít pevnou a platnou smlouvu. Nechceme, abychom museli platit nějakou obrovskou pokutu jako kompenzaci.“

„To je pravda.“ Chiaová si povzdechla, znovu se podívala na výnorku a řekla: „Předložím to radě. A vy udělejte maximum pro to, abyste získali souhlas.“

„Pokusím se. Za předpokladu, že se naučíme jazyk. Vláda nemá šanci dostat sem svou výpravu tak rychle, aby to pro mě bylo dostatečné. Budeme potřebovat všechny jejich specialisty – lingvisty, biology, biochemiky –“

„Jistě, jistě.“ Chiaová si znovu povzdechla. „Samozřejmě se na Wongovi vrátím. Odletí za jak dlouho, za týden?“

„Do té doby pro vás mnoho informací mít nebudeme. Ale lidé by teď o těch rybích tvorech měli začít uvažovat.“ Později si Chalmers postěžoval Miami: „To je další problém, když se pracuje na konci tak dlouhého zásobovacího řetězce. Nedržel jsem krok s tím, co se děje v ústředí.“

„Podívejte se na to z té lepší stránky, šéfe. Třeba to hodí na ty rybí tvory a ne na vás, až JohnCo zkrachuje.“

Doufal, že ne. Znovu pocítil to rozrušení, které se ho zmocnilo, když se ten vodní tvor postavil, aby se mu podíval do očí.

„Doufám, že fakt, že jsme objevili jejich planetu, nebude pro naše rybí přátele znamenat pohromu,“ prohlásil mrzutě.

* * *

Nakonec se na břeh vypravila celá posádka Zářivého snu kromě Mrskače Hlasu Lidu. Zabírali ploutvemi a pozorovali suchozemce při práci, prohlíželi si jejich osadu. Zářný dospěl k názoru, že to vypadá spíš jako tábor než vesnice.

Suchozemci pracovali pilně, vykládali velkou loď a skládali materiál na hromady. Někteří začali montovat další budovy, konstrukce z tenkých stěn, nikde žádný kámen.

Bylo to všechno úžasné, zejména vykládání té velké vzducholodě (dovnitř nikoho z nich nepustili) a stavění budov. Ale Zářného, s dolními pažemi rozbolavělými, to brzy začalo nudit. Snílkové s bujnou fantazií si představovali spoustu reakcí, jaké mohou ze strany suchozemců nastat, ale přehlížení k nim nepatřilo. Pokusil se vzít v úvahu polehčující okolnosti; bylo zřejmé, že vyšli na břeh v době, která byla pro suchozemce náročná. A v tomto odlehlém táboře se pravděpodobně nenacházeli jejich největší myslitelé.

Potom k nim došel modrošedý první chodec, následovaný několika dalšími, a upustil Zářnému do člunu nějakou malou, plochou věc. Přistála mu pod hrudí a zaskřehotala, a tím ho polekala.

Zářný ji zvedl. Vypadala jako plochý kotouček z lasturoviny, velice hladký, který měl z jedné strany vyříznutý kroužek a z druhé symbol, jenž se trochu podobal rybářskému háčku. Mimo vodu byl samozřejmě zticha. Zvedl hlavu a všiml si, že první chodec drží před ústy podobnou věc a naprázdno polyká.

Zářný sklouzl s tou… věcí zpátky do vody a ona na něj znovu zaskřehotala. Všiml si, že skřehotá synchronizovaně s tím, jak první chodec polyká vzduch. Zmateně řekl: „Ahoj! Já jsem Zářný – Lasturník Zářný Snílek.“

Obličej prvního chodce se rozštěpil tím jejich odporným způsobem a odhalil malé, ale lesklé zuby. Zalapal po dechu na svou kulatou věc a ta na Zářného zavřískala. První chodec gestikuloval a ta věc u Zářného, nějak propojená s tou věcí v ruce prvního, vydávala zvuky. Chodec ukázal na Zářivé dobrodružství a ten vřešťák vydal zvuk jako lloooď.

U slunce a oceánu, pomyslel si Zářný, zmožený očekáváním. Teď přijde ta obtížná část. Jak dlouho potrvá, než se s nimi dokážeme dorozumět?

 

3

O pět týdnů později přistála na Bonanze 4 dopravní loď z rafinerie na asteroidech. Chalmers klopýtavě vyšel do slunečních paprsků pokročilého dopoledne, prozařujících řídkou mlhu. Miami Mocková a Steve Gomes se s ním setkali v zasedací místnosti.

„Vypadáte, jako byste potřeboval chrstnout vodu do obličeje,“ prohlásil Gomes.

Chalmers mu věnoval pohled tvrdého šéfa. „Přines kávu, pitomče.“

Pitomec se zazubil a uposlechl. Miami se na něho usmála, jako by se mu něco povedlo.

Chalmers s povzdechem poděkoval a dodal: „Ne že by káva nějak moc pomohla.“

Rozhlédl se po prostorné místnosti, po oknech, trávě a keřích venku, po původních stromech za nimi.

„Je příjemné být tam, kam do místnosti svítí slunce. I když je to rozředěné slunce.“

„Potřebujete víc spát, šéfe,“ radila mu Miami.

„Je to tvoje vina. Bez tebe jsem musel pracovat – to je něco, na co nejsem zvyklý.“

Dal jazyk rybích lidí na starost Gomesovi; k ruce mu byl IT inženýr, jehož koníčkem byly šifry. Miami si okamžitě vymámila, aby měla na tom úkolu své místo; už pět týdnů se musel obejít bez ní.

„Zářný Snílek tady bude po obědě,“ oznámil Gomes.

„Třeba se do té doby proberu.“

„Můžeme s ním jednat? Co řekne JohnCo?“

JohnCo objev rybích lidí veřejně neoznámila. Co víc, cenzurovala kosmickým dělníkům poštu; neuniklo ani slovo. Dělníci si znovu přečetli doložku o utajovaných skutečnostech ve svých smlouvách. Na nic takového se vztahovat neměla a oni rozebírali, co podniknou, počínaje propašováním objevu přes cenzory po stávku.

„Měla Chiaová pravdu s dopadem objevu na finance JohnCo?“

Chalmers neochotně přikývl. „Prohrabal jsem se našimi starými záznamy. Akcie jsou slabé a s cenami obligací je to stejně špatné.“

Dodalo mu to nový pocit naléhavosti; za poslední měsíc toho moc nenaspal. Když to vysvětlil dělníkům, semkli se jako bojovníci; i přes problémy byli oproti plánu v předstihu.

„Dokončení dva nebo tři týdny před termínem,“ řekl v návaznosti na tu myšlenku. „To pomůže, ale dokud nezačne přitékat kov, nezachrání nás nic. A nemáme právo odvézt ho ze soustavy ani gram.“

Miami si uhladila své lesklé vlasy. „Jakmile bude ten objev oznámen, nastoupí nejrůznější federální zákony, předpisy a nařízení.“

Chalmers a Gomes smutně přikývli.

„I kdybychom dostali od těch rybích lidí povolení, dovolí nám Federace těžit jejich asteroidy?“ zeptal se Chalmers.

„Jo,“ řekl zamyšleně Gomes. „Za dvě tři stovky let budou rybí lidé chtít tyhle zdroje pro sebe.“

„Dokonce i obyčejné dočasné zastavení práce od Federacíby mohlo ten domeček z karet JohnCo zbořit – to si myslíš?“ dodala Miami.

„Ano.“ Chalmers se protáhl a promnul si oči. „Jsme tady proto, abychom ta povolení získali. JohnCo evidentně očekává, že ji federálové nezruší. Má svoje páky. Takže si promluvíme se Zářným Snílkem.“

Přikývli.

Chalmers odložil svůj šálek a řekl: „Prošel jsem vaše zprávy pro Elbertu Chiaovou. Abychom shrnuli, co jsme se dozvěděli – ti rybí lidé mají světovou vládu. Je decentralizovaná a volná, částečně proto, že jim chybí prostředky rychlé komunikace, a částečně proto, že je to určitá konfederace kmenů a dalších skupin. Zdá se, že spolu vycházejí dobře, o válkách jsme neslyšeli.“

„Zdráhali jsme se zeptat,“ přiznala Miami, „nechtěli jsme je vyděsit naší historií, ale o válce nebo o boji nepadla ani zmínka.“

„Jsou to hermafroditi,“ pokračoval Gomes. „Kopulují do značné míry jako my“ (Chalmers zamaskoval, jak sebou škubl) „a jsou živorodí, přestože jsou víceméně studenokrevní. Ale mohou zařídit, aby otěhotněli oba, jeden nebo žádný. Takže nikdy nepoznali náš populační tlak.“

„Každopádně teď působí vcelku mírumilovně. Mají víceméně kapitalistickou společnost – můžeme s nimi obchodovat.“

„O tom žádná.“ Gomes přinesl pro sebe a Miami další kávu a Chalmers potlačil nelibost nad tímto domáckým přístupem.

„Mají dvě hlavní náboženství, uctívače slunce a oceánu, a obojí spolu vycházejí dobře. Někteří rybí lidé uctívají obojí.“ Miami a Gomes přisvědčili.

„Konečně a překvapivě, mají evoluci – měli ji po generace.“

„Ano, dokážou odvodit svůj původ od osminohých tvorů, kteří lezou po dně a kteří jsou také předky tvorečků pobíhajících po souši.“

„A taky tlamovců,“ dodal Gomes.

Chalmers přikývl. Ti poslední byli tvorové se čtyřmi ploutvemi, velcí jako velryby. Většinou se živili planktonem, ale někteří byli až děsiví predátoři.

„Samozřejmě nevědí, jak se jim podařilo vyvinout se tak rychle v tak mladé soustavě,“ připojil se Chalmers. „Ale na debatách, kterých jsem se účastnil, zazněla teorie, že Bonanza prostě měla štěstí. Mnohobuněčné organismy mohly na Zemi vzniknout mnohem dříve. Také inteligence je výsledkem mnoha příznivých náhod. Zatím nic nového k tomu, jak jsou schopni získat z vody dost kyslíku pro provoz svého mozku?“

„Ne. Musíme předpokládat, že jejich mozky mají mnohem vyšší účinnost než naše. Existuje dokonce teorie, že využívají dusík.“

Chalmers přikývl a došel si pro další kávu. Zbývalo jí jen do třetiny šálku, ať mačkal páčku sebevíc. Gomese přirozeně nenapadlo vyrobit další.

Odměřil kávu a řekl: „Je možné, že Zářný Snílek nemá pro jednání s námi o nic větší oprávnění, než mám já pro jednání s nimi. Ale předpokládám, že může odnést naši nabídku své vládě.“

„Je tu s oficiálním pověřením,“ informovala ho Miami. „S podporou armády, a vše hlásí jejich vládě.“

„Ta jejich armáda. Chrání před tlamovci, provádí záchranné práce a tak podobně?“

„Ano, i když o tom nemáme mnoho informací.“

„Musíme se vyptávat, taktně, pokud je něco takového mezi druhy možné. Já si myslím, že jsem připravený Zářného Snílka přijmout.“ Zívl. „Nebo budu, po obědě.“

„Je tu ještě jedna věc,“ oznámil Gomes. „Máme důvod se domnívat, že jejich civilizace – ne-li jejich vláda – je stará více než padesát tisíc let. Pozemských let.“

Chalmers to vstřebal. „Pod vodou je pokrok pomalý. Žádný oheň; žádné sklo, kov a nic moc z chemie.“

„A jejich písmo představuje složitý ideografický systém. Naučit se jenom lidovou verzi zabere roky.“

„Takže jim můžeme nabídnout mnohé.“

„Taky od nich můžeme pár věcí koupit,“ řekl Gomes. „Padesát tisíc let šlechtili ryby, mlže, korýše a chaluhy. Získávají stovky vosků, olejů, vláken, šlicht, šelaku, lepidel, vodovzdorného papíru a inkoustů, kůží a pryskyřic. Nemluvě o opracovaných lasturách, u kterých si stále nejsme jistí, jak k jejich opracování dochází.“

„Budu na to myslet,“ přikývl Chalmers. Třeba se nakonec objeví příležitost nějaké obrázky koupit.

* * *

Naučit se mluvit se suchozemci nakonec trvalo jenom měsíc. Přesněji řečeno, trvalo jenom měsíc, než se suchozemci naučili mluvit s nimi.

Většinu dnů to bylo tak, že vytáhli Zářivé dobrodružství na břeh a veslovali venku v malých člunech. Suchozemci měli ploché věci podobné připínacím tabulím, které vytvářely na svém povrchu svítící barevné obrázky – někdy jenom nákresy, některé podrobné tak, že to bylo jako dívat se přes okno. Díky nim a vřešťákům se každý den naučili stovky, později i tisíce jejich slov. Brzy nato vřešťáky upravili do podoby pásku, který se nasazoval na hlavu, přes sonarový orgán. Fungoval ve vodě, nebo když vytáhli hlavu ven.

Zářný a Vzduchoplavec se v noci setkali s ostatními ve velké shromažďovací síni pod mechanickou hlásnou troubou, aby probrali události uplynulého dne.

„Je to neuvěřitelné,“ řekl Vzduchoplavec. „Stačí jim slyšet slovo jednou a zapamatují si ho navždycky.“

„Jejich výslovnost a skloňování jsou velice – toporné,“ prohlásil Mrskač.

„To je pravda,“ přisvědčil Vzduchoplavec. „Zpočátku jsou velice mechanické. Ale i v tom dělají pokroky neuvěřitelným tempem.“

„Důležitější je, že každé slovo, které řekneme jednomu z nich, okamžitě znají všichni,“ upozornil Mrskač. Od toho prvního dne nevyšel na břeh, ale četl jejich zprávy a obsáhle hovořil s těmi, kteří na břehu byli.

„To mi nedošlo,“ přiznal udiveně Zářný. „Ale máš pravdu!“

„Co to znamená?“ otázal se generál Vozíkář.

„Určitě telepatii,“ odvětil Mrskač.

„Ale vidíme přece, jak hovoří, slyšíme zvuky synchronizované s jejich ústy, a oni sami říkají, že ve vzduchu vydávají zvuky, které my nemůžeme slyšet.“

„Ano,“ řekl Vzduchoplavec. „Ptal jsem se na to – ten se žlutým porostem na hlavě strčil hlavu do mého člunu a – myslím, že by se to dalo označit za křik. Z úst mu vyšla spousta bublin a já jsem ho zřetelně uslyšel. Rozhodně to nebyl mechanický zvuk.“

Mrskač odbyl lži suchozemců gestem. „I v případě, že dovedou vydávat tyto neslyšitelné zvuky…“ podtrhl ten oxymoron mlasknutím, „nevysvětluje to, jak mohou všichni vědět, co řekneme jen jednomu z nich.“

Zářný zaslechl slabé štěbetání na znamení souhlasu. Znepokojilo ho to.

„Znamená to, že slyší naše myšlenky?“ zeptal se generál Vozíkář.

„Můžeme doufat, že to tak není,“ řekl vážně Mrskač.

„Můžeme se jich zeptat, jak to dělají,“ navrhl s pochybami Zářný.

„A vyzradit jim, že se snažíme jejich triky odhalit?“ reagoval generál Vozíkář.

„To raději ne,“ prohlásil Mrskač s náznakem triumfu.

Tento rozhovor zakalil nekritickou radost Zářného a Vzduchoplavce ze setkávání s „pozemšťany“ – jak si suchozemci říkali. Jak poukázal Mrskač, tato orientace jen a pouze na jazyk měla svůj důvod. O co suchozemcům šlo?

O několik dní později požádal Chalmers, první chodec „pozemšťanů“ o rozhovor s prvním plavcem. Konat se měl další den odpoledne. Mrskač byl oficiálně třetí plavec a generál Vozíkář velel pouze vojenské posádce. Žádný jiný kandidát na toto postavení nebyl, a tak se stal Zářný, první plavec opilých snílků ze Spolku pro vzduch, mluvčím obyvatel Světového oceánu. Bylo to jako nějaké fantastické dobrodružství.

Pozemšťané jim na pláži odlili z betonu hladký lodní skluz. Zářný dovesloval se svou lodí na břeh, vybavený koženými návleky na ploutve, a byl přivítán malým, boulovitým suchozemcem s dlouhým černým hlavovým porostem a tmavou kůží: Miamimocková, druhý chodec.

Zdvořile se pozdravili. Zářný suchozemce nervózně následoval přes zónu přístavu a po zpevněné cestě přes vysoké pevninské chaluhy až do pozemšťanské budovy, nízké stavby, která měla jen jedno podlaží, zato však masivní střechu. Byl už v několika pozemšťanských budovách, včetně této.

První chodec, Chalmers, se s nimi setkal a nabídl svou ruku ke zvláštnímu pozemšťanskému stisku; Zářný byl na to už zvyklý. V této místnosti předtím nebyl. Měla stůl se zásuvkami, další nábytek, několik těch obrázkových destiček a tabuli s listy podobnými papíru, které působily na jeho oči velice normálně. Kancelář, pomyslel si.

„Jsem rád, že jsi přišel, Zářný,“ přivítal ho Chalmers.

„Hezký den, Chalmersi.“

Jeho hlas zněl zvláštně, tlumeně a monotónně, když mu prošel přes ten vřešťák připásaný na vyklenuté čelo. Zvykl si na pozemšťanský vertikální postoj, ale když se Chalmers poskládal a „sedl“ si na kus podivného nábytku, Zářný zalapal po dechu, přestože to neviděl poprvé. První chodec obnažil své drobné zuby v tom jejich bodrém gestu; Zářný už překonal odpor, kterým na něj rozměklá tkáň pozemšťanů působila.

„Požádal jsem tě, abys sem přišel, protože Miami,“ pokynul k Miamimocková, který se také poskládal na „židli“ stranou, „se domnívá, že jsme udělali dostatečný pokrok, abychom se mohli bavit obchodně.“

Lidské hlasy byly mimořádně prázdné a monotónní, přinejmenším když prošly vřešťákem. „Jak obchodně?“

„Tak pro začátek potřebujeme vaše povolení už jen proto, abychom mohli po Světovém oceánu chodit. Porušujeme naše zákony.“

Jeden z vojáků přišel s tvrzením, že suchozemci pocházejí z jiného světa, ale Mrskač to ignoroval jako nedorozumění nebo lež. Vzduchoplavec se Zářného soukromě zeptal: „Jestli jsou pozemšťané tak vyspělí, jak jsme viděli, jak je možné, že jsme se s nimi nesetkali už mnohem dřív? Pokud sem nedorazili teprve nedávno.“ Zářný tak byl připravený tu představu přijmout. Přesto jím potvrzení otřáslo.

„Porušujete? Co je ten zákon?“

„Máme zákon, který zakazuje pozemské osídlení na planetách obydlených jinými bytostmi, které dokážou myslet. Bojíme se, že to přinese problémy, když ne okamžitě, tak v budoucnosti. Takové bytosti mají tendenci bránit se zasahování.“ Zářný to zpracoval. Rozhodně to platilo pro Velké mělčiny; a předpokládal, že většina obyvatel by měla námitky také v případě, že by se pozemšťané nastěhovali do Hlubin. Ale většina obyvatel ve svých úvahách souš do Světového oceánu nezahrnovala. Přesto ho s ohledem na Mrskače napadlo, že je to tak, mnozí by proti obsazení souše pozemšťany námitky měli.

„S tím povolením se to má tak, že se dá vystavit na určitou dobu, a když ta doba uplyne, dá se prodloužit nebo ukončit,“ dodal Chalmers.

„To je moudrý zákon,“ pronesl zklamaně Zářný: představoval si, jak by na to reagoval Mrskač Hlas Lidu. Bez souvislosti se zeptal: „Ze které planety pocházíte?“

„Není odsud viditelná. Je to planeta, které obíhá kolem velice vzdálené hvězdy.“

Zářný si opožděně vybavil, že ten voják to říkal. Ale jestli to bylo tak – „Určitě si můžete vybírat z velkého množství planet. Proč jste přiletěli sem, když říkáte, že i voda je tady pro vás jedovatá?“

„Kvůli vašim asteroidům.“

Neznámé slovo, které vřěšťák přetlumočil jako „rozbité planety“ a pak jako balvany ve vesmíru.

„Vy chcete balvany ve vesmíru, které patří nám?“

„Ano, a opět hledíme do budoucnosti, kdy vaši lidé budou tyto balvany potřebovat a budou se zlobit, že jim je někdo vzal, pokud budou vzaty bez povolení. Zákon je v tomto směru trochu nejasný, ale existuje klauzule, která říká, že kovy od vás můžeme koupit.“

„Kovy.“ Zářný měl vzorky „tvárného kamene“ v rukou a dokonce je na pobřeží rozklepal kladivem. „Kde jsou ty vesmírné balvany?“

„Nacházejí se v prstenci oběžných drah blíž k Slunci, než je Světový oceán, a jsou tmavé. Kdybyste věděli, kam se podívat, svými nejlepšími dalekohledy byste možná některé z těch větších zahlédli.“

„Vy je těžíte a kovy odvážíte zpět do vašeho domova. A jste ochotní za kovy zaplatit. Jakou měnou? Poznáním?“

„Kovy a výrobky. Poznání vám poskytneme zdarma.“ Chalmers udělal rameny pohyb, jako by mával ploutví. „To nás nic nestojí.“

Poznání zdarma! Zářnému se při té představě zatočila hlava. Všechny otázky, jejichž zodpovězení zasvětil svůj život, velký sen na dosah…

Když se na to podíval věcně, to, co ho celý život hnalo dál, nebyla představa veslování ve člunech po souši. Ani kácení mohutných kmenů, těžba drahokamů, štvaní se za suchozemci nebo nějaká jiná bohatství na břehu. Ne, byla to naděje, že jednoho dne dokáže plavat vzdušnými proudy stejně bezstarostně, jako to dělají ti drobní vzduchoplavci. Pozemšťané to uměli. A poznání, které jim to umožňovalo, jim mělo být nabídnuto „zadarmo“ – pokud pozemšťanům dovolí chodit po svém světě.

Obavy se vrátily; skoro jako by slyšel Mrskačův hlas.

„Povolení chodit po Světovém oceánu. Tady, na tomto odlehlém místě. Ale máte v úmyslu stavět také jinde a vyrojit se na naši planetu?“ Opožděně ho napadlo, že možná neměl být tak přímočarý.

Avšak odpověď přišla bez zaváhání. „Ne,“ řekl Chalmers. „Nemůžeme ji využívat. Nejde jen o to, že vaše voda je pro nás jedovatá. Půda na vaší planetě je nasycená jedy; dokonce i prach ve vzduchu je nebezpečný. Dokonce nemůžeme ve vaší půdě pěstovat ani naše vlastní rostliny a jíst je.“

„Světový oceán tedy nepotřebujete?“

„Jen jako rekreační stanici. Jsme nuceni žít v nádobách a lodích; je to jako být bez přestávky uvnitř Zářivého dobrodružství. Je příjemné mít místo, kde se můžeme projít pod širým nebem.“

„A jste ochotní za to zaplatit, a za povolení těžit naše balvany. A jste ochotní dát nám poznání zadarmo.“

Chalmers znovu obnažil zuby. „Tedy, zákon říká, že musíme nejenom mít povolení, ale ani vás nesmíme ošidit. Nechceme, aby se na nás vaši obyvatelé zlobili, dokonce ani za několik generací. A to, co nabízíme, má pro vás velkou cenu, ale pro nás minimální. Bereme pouze vzácné kovy. Kovy, které bychom dali vám, jsou příliš běžné, než aby stálo za to vozit se s nimi až domů – měď, železo, hliník – zjistíte, že jsou velice užitečné.“

Tvárné horniny – celá nová technologie – a poznání zdarma. Zářný dokázal jen vytřeštěně hledět a tápat po myšlenkách.

„Výrobky spolu budeme muset probrat. Například blesková návěstidla nebo svalové přístroje. Vzduchové pumpy. Cokoli.“

Dvě podpory se Zářnému zařezávaly do hrudi mezi žábry; spodní paže začínaly být unavené od neustálého pumpování, kterým provzdušňoval vodu ve svém člunu. Přestože po sobě rozetřel olej, cítil, jak mu kůže na vzduchu vysychá. Potřebuju si loknout, pomyslel si.

„Jistě si uvědomujete, že jsem první pouze ve zdejší vědecké komunitě,“ řekl. „Nemám pravomoc o tom rozhodnout.“

„Já taky ne,“ odvětil Chalmers. „Jsem jenom důlní inženýr, povýšený na ředitele těžby. Naši odborníci na zákony si promluví s vašimi odborníky na zákony. Teď ale vaši obyvatelé budou vědět, jaká je situace, a budou si to moci naplánovat tak, aby z toho měli co největší prospěch.“

Zářný pohlédl na Chalmerse. Cítil při tom něco, co se podobalo lásce. Opravdový přítel, který poradil, jak z něho získat co největší prospěch!

 

4

Až do pozdní noci ze Čtyřky žádné lodě do tavírny neodlétaly. Chalmers si byl zaplavat a zahrál si chvíli tenis. Kolem hřiště byl jako obvykle kruh člunů; rybí lidi fascinovaly hry, při kterých se běhalo a skákalo, a všechno, v čem se vyskytovaly míče. Pak zpátky ke stolu. Právě mrzutě přemýšlel o četnosti nehod při transportu valounů, když mu Miami oznámila, že přilétá jeden z kurýrních člunů.

„V třídenním předstihu,“ prohlásil. „Za tím nemůže být nic dobrého.“

Miami k němu vzhlédla. „A tady to je – v tom kurýrovi sedí Elberta Chiaová.“

„Pane jo. Tak to musí být opravdu důležité.“

„Ano. Ona si potrpí na své pohodlí. Tyhle čluny jsou stísněné.“

„Kdybychom věděli, že přiletí, mohli jsme se zahájením jednání počkat a nechat jí, ať má slávu – a taky vinu.“

„Ještě pořád může mít obojí. Zatím podepsanou smlouvu nemáme.“

Chalmers se zadíval ven do kalného slunce. „Nejspíš mi řekne, jak moc jsem to podělal. Sakra, jak jsem to řekl Zářnému, jsem jenom povýšený důlní inženýr,“

* * *

Pracovní skupina pro vzduch se shromáždila v jednací síni. Její členové plavali kolem něho, natočení zobáky k němu, a drobnými pohyby ploutví udržovali svou polohu. Vzduchoplavec se vznášel po jeho boku. Průhlednou střechou se dovnitř linulo světlo, vlnilo se, jak se tkanina pohybovala, tmavlo a sílilo podle hustoty chuchvalců mlhy.

„Jak víte, všem nám nešlo do hlavy, proč k nám pozemšťané byli tak velkorysí. Dali nám mnoho informací, přestože se usilovně soustředili na ovládnutí našeho jazyka. Dnes mi jejich první chodec Chalmers odhalil důvod.“

Zářný lehce pohnul svým silným krkem a postupně se jim podíval do očí.

„Potřebují místo, kde by si pod širou oblohou mohli odpočinout a nabrat síly po vynaložené námaze. Ale jelikož je Světový oceán obydlen inteligentními bytostmi, zákon jim zakazuje se tady usadit, nebo tady dokonce jenom tábořit bez našeho povolení.“

Místností se rozlehlo staccatovité mlaskání a překvapené pištění. „Kromě toho, i těžba tvárných kamenů na obloze je bez našeho svolení zakázaná.“ Odmlčel se, aby v sobě udržel vlastní rozrušení – vlastní radost. „Jsou ochotní zaplatit za obě povolení tvárným kamenem a jinými výrobky. Poznání,“ dodal s požitkem, „nám dají zadarmo.“

To spustilo pozdvižení.

Vzduchoplavec promluvil: „Poznání zdarma? Je to, co se můžeme dozvědět, nějak omezené?“

„Nikdo takové omezení nezmínil – musíme se zeptat.“

„Pokud ne, náš velký sen se naplnil! Dožijeme se toho, že budeme plavat oceánem vzduchu.“

Zářný souhlasně zaštěbetal. „Ano. Znamená to pokrok našeho poznání a techniky v rozsahu od desíti do stovky délek života. Za pouhých několik let.“

Místnost zachvátily radostné výkřiky.

„Prosím! Prosím! Věnujte mi pozornost!“ Mrskač Hlas Lidu.

Mrskač mávl ploutvemi a prohnul tělo, takže se ocitl čelem k pracovní skupině a v pravém úhlu k Zářnému a Vzduchoplavci.

Zářný se připravil na nejhorší. Mrskač strávil uplynulý měsíc tím, že pečlivě studoval jejich zprávy, a jeho postroje byly čím dál těsnější.

„Neukvapme se,“ nabádal Mrskač a doprovodil to konejšivým mlaskáním, jaké používají matky na děti. „Takový směr přinese mnoho problémů. Dokonce máme vážné problémy už teď.“ Rozhlédl se po skupině tak, jak to předtím udělal Zářný. Nakonec se natočil příměji k Zářnému a Vzduchoplavci.

„To tvrzení, že voda není prvek, nýbrž sloučenina dvou plynů.“

„Cože?“ zeptal se Zářný. Otočil se ke Vzduchoplavci, který vyhýbavě zamlaskal.

„Jistě,“ řekl Zahradník a pohnul se maličko dopředu. Byl tam nejstarší, jeho oči se trochu ztrácely za silnými brýlemi. „Vyplynulo to při jedné mojí diskusi nad slovní zásobou. Och, už před několika dny. No a co?“

Mrskač vložil do svého zamlaskání ostrý zápor, opět jako k dítěti. „Přemýšlejte! Co na to řeknou uctívači Oceánu? Označí to za kacířství! Není snad čistá voda prvním prvkem? Určitě to odmítnou i uctívači slunce. Jestli ne, co nám tito pozemšťané“ – vložil do toho pozemského slova posměch – „řeknou o Slunci, které dává veškerý život?“

Výtvarník Zaměřovač řekl: „Víme po stovky generací, že Oceán není čistá voda. Proto s sebou musejí říční čluny vozit pláty soli, proto býváme z dešťové vody opilí.“

Nato promluvil Vzduchoplavec: „Vy jste věřící, pane?“ Mrskač zaváhal a pak zdráhavé odpověděl: „Ne, oficiálně nejsem. Nejsem žádný uctívač, ale víra i tak obsahuje jisté základní jistoty, s nimiž se na vlastní nebezpečí dostaneme do rozporu. Mohou propuknout vzpoury.“

To je přinutilo vystřízlivět. Poslední velké náboženské nepokoje skončily teprve před třemi generacemi.

Mrskač dodal: „Rozhodně dojde k velkému znejistění. Sociálnímu i ekonomickému.“

To je ono, pomyslel si Zářný. Jeho náboženstvím je konzervatismus a prvním přikázáním je: Hlavně ať nedojde k žádné změně.

„Víte, co řeknou uctívači,“ pokračoval Mrskač. „O těch věcech se od těchto pozemšťanů nic dozvědět nemůžeme. Neumějí zpívat – vzduch nenese zvuk dost dobře. Jak jsou přilepení k zemi, neumějí tančit – o nic víc než cupitavci ze zóny přílivu. Neumějí dýchat vodu, tak co mohou vědět o Oceánu? A Slunce? Tvrdí o sobě, že přiletěli z hvězd daleko od Slunce. Co mohou říct?“

Všichni na něho ochromeně zírali.

„A podívejte se, jak jsou oškliví!“ Mrskač ukázal na jeden z výtvarníkových obrázků pozemšťanů. „Ten hubený krk, ta hranatá hlava, žádný čumák, žádný sonar, žádné ploutve, ten porost chaluh na hlavě.

Spíše démoni než poslové světla. Víte, jak se vždycky říkalo, že dobývání vzduchu je sen opilců.“

Pomohlo by ti, kdyby ses někdy v životě opil, pomyslel si Zářný.

Mrskač znovu zamlaskal, odmítavě a neústupně. „Musíme brát ohled na cítění nábožensky založených obyvatel. Každou informaci od pozemšťanů je třeba oficiálně prověřit a schválit, než bude uvolněna.“

Významně po nich přelétl očima a pokračoval: „Je možné, že jim budeme muset nařídit, aby náš svět opustili. Přinejmenším do doby, než budeme na takové poznání připraveni.“ Zatímco ostatní zmateně plavali, dodal: „Za tím účelem musím zakázat veškerou další komunikaci mezi pozemšťany a obyvateli Světového oceánu, s výjimkou komise, kterou ustanovíme, až dorazí vládní poradci. Proto jsem také existenci pozemšťanů prohlásil za oceánské tajemství.“

Načež udělal gesto sestávající z tlesknutí, klapnutí ploutví a vydal zvuk, který znamenal oficiální výnos.

* * *

Chiaová vypadá unaveně, pomyslel si Chalmers, když si potřásali rukou.

„Je radost tady být,“ řekla, nebo spíš zasténala. „Můžou si o čistotě lodního vzduchu říkat, co chtějí, ale čerstvě nepůsobí ani náhodou. Co kdybychom se šli trochu projít?“

„Klidně. To je první reakce každého, kdo vystoupí na zem.“ Prohrábla si dlouhé zrzavé vlasy rukama, nechala mlhavý vítr, aby jí je rozevlál. Chalmers si všiml vrásky mezi jejím obočím. Teď začala povolovat. Pak se ale kolem přehnala flotila suchozemských člunů, ve kterých rybí lidé pronásledovali technika, jenž proběhl kolem a kopal do fotbalového míče, a vráska se vrátila.

Všichni se posadili v zasedací místnosti.

Chiaová pohodila vlasy dozadu. „Tak. Myslím, že jsem připravená naše oploutvené přátele trochu popohnat. Kdy budeme připraveni zahájit jednání –“

„Dnes odpoledne jsem Zářnému předložil základní návrh. Mám za to, že zpráva je už na cestě do Slunečného Města.“ Chiaová zadržela dech a kousla se do rtu. „Kruci! Spěchala jsem s nadějí, že tomu předejdu.“ Povzdechla si. „Nevadí, prostě budeme muset dostat maximum z toho, co máme.“ Chalmers povytáhl obočí. „Právě jsme strávili pět týdnů tím, že jsme se div neztrhali, abychom se naučili jejich jazyk a mohli tak s nimi mluvit, a vy teď mluvit nechcete?“

Chiaová vstala a zamířila k automatu na kávu. „Nemůžeme si to dovolit,“ prohlásila.

Chalmers se podíval na Miami, která se také zatvářila znepokojeně. „To je situace tak špatná?“

Chiaová ponuře přikývla, odložila šálek a vrátila se. „Víte, jak na tom jsme s financemi. JohnCo zápasí o prostředky se všemi firmami v soustavě Alphonsus a všech soustavách kolem. Firmami, které mohou prokázat návratnost investic. A my zatím utrácíme svoje prostředky ve velkém. Jestli se investoři dozvědí o těch rybách“ „Které držíte v tajnosti –“

„To je porušení zákona,“ dodala Miami, viditelně rozzlobená.

Chiaová se zatvářila uštvaně. „Přísně vzato ne, vztahuje se na to klauzule o utajení. Naši právníci to odsouhlasili.“ Chalmers to odmítl. „Přece si nemyslíte, že to tak vážně dopadne? Že nás Federace nebo rybí lidé vykážou ze soustavy?“

„Ne. Ale investorům to tak bude připadat – existuje možnost, že dojde k dlouhodobým výpadkům dodávek kovu, možnost, že nám federální vláda vystaví stopku, možnost, že nám napaří pokuty a tresty, možnost, že budeme ze soustavy Bonanza úplně vykopnuti.“

Smutně zavrtěla hlavou. „Příliš pravděpodobné to možná není, pro žádný z těchto případů. Ale naši konkurenti budou šířit negativní zvěsti.“

„Jak dlouho to chcete držet v tajnosti?“

„Rok.“ Když Chalmers zavrtěl hlavou, rychle dodala: „Vím, že to nebude jednoduché, ale pokud byste nám mohli dodat…“ zaváhala a prosebně se na něho podívala „deset lodních nákladů, milion tun –“

„Vzácných zemin? Ani Bonanza“

„Samozřejmě tolik, kolik budete moci, ale zachrání nás i platinová skupina. Dokonce i pět lodních nákladů.“

„Ale bez dohody budou federálové“

„Ne,“ trvala na svém zarputile. „Právníci to mají vymyšlené. Věřte nám. Zákon se vztahuje na planetu původních obyvatel; o asteroidech ani zmínka. Takže vycouváme z planety, než vyhodnotíme situaci. Pak, až rozběhnete výrobu, JohnCo oznámí objev rybích tvorů a prozradí, že s nimi vyjednáváme smlouvu. Naše kontakty ve Federaci nám mezitím umetou cestičku.“

Chiaová jim věnovala rozzářený pohled. „Ve skutečnosti potřebujeme jediné – čas na to, aby začal proudit kov. Jinak,“ zavrtěla hlavou, „jsme zruinovaní.“

Chalmers se podíval na Miami a uviděl stejnou zdráhavost, jakou cítil on sám.

„Připadá mi to, jako bychom šli do velkého rizika. Vláda nebude mít radost.“

„Smíří se s tím, když to bude hotová věc.“

To byla pravda.

„Začněte okamžitě stahovat svoje lidi z Bonanzy 4. Potřebujeme být pryč z planety tak rychle, jak to půjde.“ Podívala se mu do očí. Byla skutečně neoblomná.

Chalmers mrzutě přikývl. Uvažoval, nakolik sama věří tomu, co kolem sebe šíří. Po chvíli řekl: „Hned se do toho pustím.“

Vstal a škubnutím hlavy dal znamení Miami, aby ho následovala. Když opouštěli zasedací místnost, ještě se ohlédl. Chiaová vypadala pobledle, vyčerpaně.

* * *

Bylo to zvláštní, ale den byl stále plný světla. Lasturník Zářný Sen plaval nad Městem Vzdušných Bublin a měl nezřetelný pocit, že by slunce v takový den nemělo přes hladinu zvrásněnou vlnami svítit tak jasně. Jinak se cítil apaticky. Kdesi v dálce číhal hněv.

Takže tady zářivý sen skončil.

Byl to starý sen. Ještě než vzniklo písmo, zpívaly se písně o plavání vzduchem. Od vzniku písma existovaly příběhy o dobývání vzduchu.

Zářný se zadíval dolů na loď, kterou navrhl a pomohl postavit. Hlavou mu blesklo, jak moc se podobá ilustracím, které patřily k těm dávným dobrodružstvím.

Nesmělé mlaskání. Pomalu k němu připlouval Kolář Vzduchoplavec, tak pomalu, že jeho tlaková vlna nemohla Zářného vyrušit.

Zářný zamlaskal způsobem, který dával najevo, že společnost vítá, a Vzduchoplavec se k němu připojil. Několik chvil mlčky sledovali své dílo.

„Fantastickému dobrodružství se to moc nepodobalo, co?“ řekl Vzduchoplavec. „Přesto to v sobě má víc úžasu než všechna fantastika, kterou jsem kdy četl.“

„To ano,“ souhlasil Zářný. Pomyslel na pozemšťany, na všechno, co nabídli, na to, jak málo by je stálo, aby si všechno to poznání koupili. Vypadalo to, že pozemšťané se nijak nebojí, že by obyvatelé moří mohli začít být nepřátelští. Zas tak dobře nás neznají, napadlo ho.

Vzduchoplavec možná také přemýšlel o dlouhé cestě, která je sem přivedla. „Dobrodružným příběhům se to nepodobá, ani trochu. Když pomyslím na všechny písně, kterými se získávaly prostředky, na všechny vládní byrokraty s vypoulenýma očima a monotónním hlasem… Pořádná pecka do hlavy na probrání by byla úleva.“

Zářný vyjádřil mlaskáním vlídný souhlas.

„Může to udělat? Myslím Mrskače,“ zeptal se znenadání Vzduchoplavec.

„Prohlásit nás za oceánské tajemství?“ odvětil Zářný. „Od Velké severomořské revoluce vláda žádné tajemství neměla. Alespoň ne takové, o kterém bychom věděli. Ale jako zdejší zástupce vlády je fakticky v právu. Kdo ho může přebít?“

„Nikdo,“ uznal rozmrzele Vzduchoplavec. „Samozřejmě že riskuje. Mohlo by to znamenat konec jeho úřednické kariéry, kdyby byl vyšachován z Centrálních moří. To ho netrápí?“

Zářný se nad tím zamyslel. „Pochybuji o tom. Sám jsi viděl, že je hluboce konzervativní, žádné náboženství, žádné opravdové náboženské city. Koná z niterného strachu ze změny. Nemá to všechno promyšlené.“

„To je pravda, řídí se pocitem, instinktem, těžko říct. Ale ví, že na vysokých vládních postech je plno lidí, jako je on.“ Nastala odmlka. Pak Zářný smutně řekl: „Když se ohlédnu, je jasné, že to na tajnou klasifikaci hrál od samého začátku. Kolik lidí z vlády vůbec ví, že jsme úspěšně vypluli na souš?“

„Všichni, kteří to vědí, jsou lidé jako on.“

„Což znamená, že jediná věc, kterou někdo z vlády o pozemšťanech ví, jsou temné obrazy, které jim poslal Mrskač. Slyšel jsi ho, jak je popisuje. Touto dobou je těch pár, kteří o nich vědí, považuje za démony Hlubin.“

„Obraz, který se bude konzervativnějšími a ustrašenějšími částmi vlády šířit jako inkoustová skvrna,“ odvětil stejně zachmuřeně Vzduchoplavec.

„Je to tak,“ souhlasil Zářný. Pak dodal: „A jako zdejší nejvyšší civilní zástupce vlády je de jure také hlavou všech přítomných vojáků.“

„Takže má za sebou nejenom zákon, ale i donucovací nástroje.“ Po chvíli Vzduchoplavec trpce dodal: „A neochvějné přesvědčení, že všichni důležití lidé, ve vládě i mimo ni, to vidí stejně paranoidně jako on.“

Zářný cítil, jak se mu stahují žábry, a prudce se nadechl. „To je moment, ve kterém udělal chybu. Sen má své stoupence všude. Dokonce i ve vládě.“ Významně se na Vzduchoplavce podíval. „Oba známe několik lidí, kteří by se o pozemšťanech moc rádi dozvěděli – a můžeš se vsadit, že nevědí nic.“

„A máme přátele taky v novinářských hejnech,“ doplnil Vzduchoplavec. „Pojďme sestavit pracovní skupinu! Další kurýr by za normálních okolností neodcestoval dříve než za tři dny, na začátku nového měsíce.“

„Vyrazí ještě dnes v noci,“ řekl Zářný a znovu pocítil radost.

* * *

Kancelář byla vedle zasedací místnosti. Jen co se za Chianovou zavřely dveře, Miami vykřikla: „Může to udělat? Jak to jen může udělat!“

Duchem nepřítomný Chalmers po chvíli odpověděl: „Udělat to může. Ale neprojde jí to.“ Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Jednou jsem četl článek o firemních skandálech. Tyto zločiny zpravidla páchali velice chytří lidé. „Nejchytřejší lidé v místnosti.“ A pokaždé udělali nějakou hloupost, asi jako lupič, který zanechá otisky prstů na každém hladkém povrchu.“ Zatvářila se nechápavě. „Prosím?“

„Dopustili se těch hloupostí, protože nečekali, že je někdo chytí. Anebo jestli je to přece jen napadlo, vždycky se jim podařilo z průšvihů se vykecat, a měli spoustu vlivných přátel, obzvlášť ve vysokých úřadech.“

„Jako JohnCo.“

„Přesně tak. Nikdy jim nedošlo, že lidé ve vysokých funkcích si nemůžou dovolit mít za přátele někoho, kdo je přistižen s rukama v pokladně.“

„Ale zákon se na asteroidy nevztahuje. Nebo ano?“

„Oni si to namlouvají. Ale až se veřejnost dozví, že jsme odvezli, co se dalo, bez povolení těch rybích lidí, rozpoutá se peklo. Federálové nás ze soustavy stoprocentně vykážou.“ Zavrtěl hlavou. „Čímž dojde přesně k tomu, čemu se JohnCo snaží vyhnout.“

„Copak to nechápou?“

„Možná tu eventualitu vidí. Proto si připravili obětního beránka. Elbertu Chiaovou.“

Miami na něho chvíli hleděla a pak pomalu pokývala hlavou. „A nikdo se jí nezeptal, jestli to dobrovolně vezme.“

„Ne, vmanévrovali ji do toho. Na papíru nebude nic, ani na zvukových nahrávkách, jestli je někdo pořizoval. Ji ale předhodí vlkům a potom ji v tichosti přeřadí do některé své dceřiné firmy. Samozřejmě jí to zničí kariéru. Po tomhle už se na vrchol nikdy nedostane.“

„Ty přece víš, že nemůžeme Zářného Snílka zklamat.“ Chalmers si vzpomněl, jak odvážně se rybí tvor vyhoupl přes bok své lodi, aby si s ním stiskl ruku, a přikývl.

„Je to tak,“ pokývl. „Nemůžeme vědět, jak si rybí lidé takový náhlý zvrat vyloží.“ Chalmers zavrtěl hlavou. „Vsaď se, že taky mají politiku – a vždycky se najdou takoví, kteří mají strach z neznáma. Co když zvítězí konzervativci a my nedostaneme smlouvu, která by nám umožnila na těch asteroidech těžit?“

„JohnCo přijde každopádně na buben.“

„Správně. A jestli JohnCo zkrachuje, prodělají i rybí lidé. Dovedeš si představit, že by Kongres odhlasoval vzdělávání potenciálních konkurentů lidstva?“

Miami zdráhavé přikývla. „Co tedy můžeme dělat, abychom JohnCo zachránili? Aniž nás vyhodí a dají na černou listinu?“

„JohnCo nedokáže udržet existenci rybích lidí v tajnosti. Všichni dělníci už vědí, že tady Chiaová je, a budou čekat, že začnou jednání. Pokud s rybími lidmi ukončíme styky, jak dlouho bude trvat, než se to všechno dostane ven?“

„Je to tak,“ uznala Miami. Hladké čelo jí zvrásnilo zamračení. „Steve dělá do šifer a na Alphonsu je neoficiální klub hádankám. A on by byl dost naštvaný, aby to udělal.“

„Počítače vyhledávají v odchozí poště zmínky o rybách a vodních tvorech. Je toho příliš moc, než aby to zvládli přečíst lidé, a Gomes by dokázal zprávy propašovat dokonce i přes lidi. Takže.“ Rozvážně se na ni podíval. „Musíme učinit prohlášení. A musíme to učinit takovým způsobem, který Johnson Jones & Company nepřivede ke krachu. Napadá tě něco?“ Zamyslela se nad tím, stále zachmuřená. „Vidím jedinou možnost: udělat to tak, aby to vypadalo, že tu zprávu vydala samotná JohnCo.“

„To napadlo i mě. Podepíšeme ji jako Elberta Chiaová, která zůstává na Bonanze 4, aby pokračovala v rozhovorech s rybími lidmi. Ve zprávě bude, že JohnCo si chce vyjednat podíl z minerálů na oběžné dráze, nikoli na všechno. A tato zpráva bude zveřejněna na Zemi, ne na Alphonsu.“

„To je ono. Do zpráv a přímo vládě – která už o nich potají ví. Přinejmenším někteří ve vládě to jistě vědí.“

„Tak. Promiň, ale budeš tu zprávu muset odvézt ty – je to devět dní letu. Já odsud odjet nemůžu, to přece víš.“ Miami se předtím zatvářila vzpurné, ale teď už jen smutně přikyvovala. „Já zatím Chiaovou zabavím. Ty sežeň Valerii Greenovou.“ Valerie byla nejmohutnější a také nejtvrdší osoba na planetě.

„Páni! Kurýrní člun Chiaové –“

„Nemůžeme čekat.“

Miami přikývla. „Federálům bude trvat měsíc, možná i dva, než dají to svoje nařízení dohromady. Tou dobou už opravdu budeš mít dohody, které potřebujeme, dostatečnou legálnost, aby měla JohnCo krytá záda.“

„Tak. Chiaová mezitím nasedne na dalšího týdenního kurýra – to ti dá třídenní náskok. Než se stačí ohlásit v JohnCo na Alphonsu, ty už na Zemi vydáš prohlášení.

V JohnCo budou týden váhat, než dojdou k rozhodnutí“

„Netroufnou si jít s námi do sporu. Mělo by se to podařit.“

Chalmers pokrčil rameny. „Jestli ne, můžu odejít do důchodu, když to bude nutné. A ty jsi příliš nízko, než abys posloužila jako cíl. Stojí to za to, i kdyby se nám nepodařilo JohnCo tu její bolavou prděl zachránit.“

* * *

Jak odpoledne ubývalo, Zářný a Vzduchoplavec zvlášť i společně brázdili Město Vzdušných Bublin a hovořili s ostatními. Většinou to byli stavební dělníci, kteří, jak jim bylo známo, měli stejný sen, ale také administrativní typy, o kterých věděli, že jim mohou důvěřovat. A plán do sebe začal zapadat.

Někteří stavební dělníci měli tyče, pevné stonky mořských rostlin, používané jako stavební materiál. Většinou byly příliš dlouhé, a tak je seřízli na délku kopí. Nechtěli nikoho zabít, takže nemuseli ztrácet čas připevňováním hlavic. Vojáci samozřejmě budou mít opravdová kopí s ostrými hroty. Aspoň že jejich harpunové pušky budou zamčené.

„Bude to chtít pečlivě naplánovat,“ mluvil Vzduchoplavec k jedné skupině. „Budeme potřebovat dobrovolníky, kteří v hospodách rozpoutají rvačky.“ Pobaveně zašvitořil. „Někdo, u koho nepřekvapí, že se pere.“

Výsledkem této výzvy byla chvíle veselí a humorných urážek, a také několik rukou dobrovolníků z řad stavebních dělníků, kteří se rádi napili a bavilo je trkat se s někým hlavou. Sladili si čas; nejlepší by to bylo krátce po západu slunce, kdy je po práci a všichni včetně Mrskače odpočívají.

„Budeme potřebovat, aby se vaše hejno vybavené tyčemi vypořádalo s vojáky, kteří na ty výtržnosti zareagují,“ vysvětlil Zářný další skupině. „Bude to opravdový boj, takže tady budeme chtít ty nejmohutnější a nejtvrdohlavější z nás.“

Roztřídili dobrovolníky a získali tři ruce „kopiníků“, kteří budou čekat v záloze na vojáky, schovaní v uličkách a tmavých zákoutích Města Vzdušných Bublin.

Třetí a poslední skupina byla vybrána z nejmladších, nejzapálenějších snílků. Shromáždili se na jižní straně, té, která byla nejblíž přístavu.

Konečně zapadlo slunce. Nekonaly se žádné úniky vzduchu, které by zalamovaly vojáky. Zářný plul těsně nad střechami na jižní straně a jeho „hejno“ ho následovalo. Drželi se nízko, mezi budovami. V dálce viděl Vzduchoplavce, jak se lenivě šourá směrem k přístavu, nepochybně také následován svým hejnem.

Několik čet vojáků chránilo přístav před krádežemi, hlídány byly také sklady a loď. A pochopitelně Mrskačův kurýr. „Hlídáním“ se samozřejmě myslelo to, že většina jich byla pohodlně zalezlá, zatímco malé skupinky pádlovaly v nepravidelných intervalech kolem.

V centru města se strhl rozruch: hospodská rvačka, na tomto bezútěšném pobřeží nic neobvyklého. Vojáci v přístavu se zvedli, aby se podívali přes střechy, co se děje, povzbudivě zakřičeli na své kolegy a pak se vrátili ke svým dovednostním a hazardním hrám.

„Teď!“ zavelel Zářný tiše a jeho hejno vyrazilo vpřed.

Sonar, jemuž se až do této chvíle vyhýbali, osvítil tmavnoucí scénu, jako by bylo poledne, a varoval vojáky. Rychle se zvedli a popadli kopí. Vládl však mezi nimi zmatek, nebyli ve formaci a znepokojeně si uvědomovali, že za pronikavým kvílením sonaru jsou dvě hejna, která se na ně ženou.

Zářnému blesklo hlavou, jaká je to škoda, že není mladší. V dalším okamžiku mezi ně jeho hejno vpadlo. Ucítil, jak se jeho hůl odrazila od hladkého boku, všiml si, že i přes tupý konec rozpárala kůži, a jen sonarem zahlédl pod roztrženou kůží zlomené žebro. Jeden vyřazený z boje! S pomocí svých silných ploutví se vrhl do útoku, pokusil se znovu získat rychlost, a jeho tyč se odrazila od hlavy dalšího vojáka.

Jedině to, že zkroutil tělo, jej zachránilo před kopím dalšího; utrpěl řeznou ránu na jednom chrániči žáber, mocně zabral a vrazil čumák protivníkovi do břicha. Další se začal svíjet a upustil kopí. Sonar upozornil Zářného na další blížící se kopí; prudce zabral ve vodě pozpátku. Kopí ho minulo.

Mlhavě, po jednotlivých záblescích, Zářnému došlo, že to sice jsou cvičení vojáci, ale ve skutečnosti proti svým druhům nikdy nebojovali. S žábrami široce rozevřenými se snažili pochopit, co se děje, volali, reflexivně se bránili. Proti disciplinovaným snílkům, kteří je napadli ze dvou stran, se záhy rozprchli a byli vyhnáni nad hrubě vydlážděnou plochu přístavu.

Zářný ucítil škubnutí ve všech čtyřech pažích, když jeho tyč praštila do přední ploutve jednoho vojáka a odrazila se od ní. Voják se zkroutil bolestí a prudce zabral zbývajícími třemi ploutvemi; čtvrtá mu bezvládně visela. V dalším okamžiku ho Zářný nechal za sebou. Vlnil se a plul vzhůru, aby si udělal přehled o bitvě.

Vojáci se zmateně rozprchli, až na pevné jádro, které se snažilo zformovat kolem jednoho důstojníka. Ostatní plavali do města; volání o pomoc bylo slyšet po celé osadě.

Ale nebojující dobrovolníci se mezitím vloupali do klecí a vyváděli z nich tahouny. Ryby s mohutnými těly byly běžně krmené a cvičené a byly připravené na namáhavé plavání chladnými nočními vodami.

* * *

Chalmers žehnal dešti.

Stál spolu se svou skupinou, nad níž se hrozivě tyčila Valerie Greenová, a díval se dolů na přistávací plochy a kurýrní člun, Al-Murssal. Elberta Chiaová byla za nimi v jedné z prefabrikovaných budov; nějaká žena postávala „na vzduchu“ na dohled dveří. Trojčlenná posádka kurýrního člunu seděla v baru.

Půl tuctu členů firemní policie prolézalo baráky a dílny; další půltucet jich byl v baru. Třetí půltucet spal; pracovali v osmihodinových směnách.

„Všechno připravené?“ zeptala se Valerie tónem, v němž zaznělo pobavené vzrušení.

Poté, co telefonem přišlo potvrzení, se Chalmers, Miami, Frederick Soames a Steve Gomes vydali po mírném svahu dolů ke kurýrnímu člunu. O několik minut později stáli u jeho dvířek nacházejících se ve výšce pasu. Z trupu nad nimi na ně shlíželo žluté světlo.

Člun byl zamčený. Z bezpečnostních důvodů byla kopie klíče v táborovém středisku. Pokud by jej použil někdo jiný než kapitán nebo Chiaová, spustil by se poplach. Gomes použil otvírací kód a hned nato se rozezněl poplach.

„Už jdou?“ vyhrkla s potlačovaným vzrušením Valerie.

Chalmers uslyšel dusot běžících nohou, jak policisté vyrazili ke kosmodromu.

„Chiaová vyrazila ven,“ ohlásil pozorovatel.

„Ajaj, posádka a policisté v baru právě dostali echo!“

Chalmers měl vlastní problémy. Chiaová zareagovala pohotověji, než očekával, a pokusila se odemčení zablokovat. Vnější dveře přechodové komory se sklopily a odkryly schůdky uvnitř, ale než se stačily otevřít úplně, zastavily se a začaly se těžkopádně znovu zvedat.

Gomes znovu použil otvírací kód. „Dovnitř, rychle!“ vykřikl.

Freddy Soames naskočil a pronesl: „Hoď sebou, stará, nebo ti na hlavě přistanou pendreky –“

Miami nečekala, aby mu odpověděla, a vrhla se mezi trup a zvedající se dveře. Pak za nimi naskočil i Gomes.

Cože? blesklo hlavou Chalmersovi, ale na protesty neměl čas. Dovnitř ho zahnaly těžké kroky, výkřiky „Hej“, „Stát!“ a nadávky.

Chalmers zahlédl první skupinku policistů, následovanou dvěma dalšími kousek za nimi. Objevila se i Valerie a její pomocníci, v mlze nezřetelní; zato Valeriiny zuby v šeru skoro svítily.

Vstup se zabouchl. Miami, Freddy a – sakra! – taky Gomes byli uvězněni mezi vnitřními a vnějšími dveřmi. Jeden z nich musel v tuto chvíli stisknout knoflík na vnitřních dveřích. První policista dorazil.

„Hej ty, co si myslíš, že – Och, to jste vy, pane.“ Z hlasu toho muže se vypařila velká dávka nepřátelství, ale byl to policista; díval se na Chalmerse podezíravě.

„Jenom kontroluju zabezpečení,“ oznámil Chalmers klidně.

Dorazili další dva policisté. Žluté světlo nad vstupem dodávalo jejich obličejům nezdravou barvu. Ten, který doběhl jako první, se obrátil k jedné z nich, zamračené ženě.

„Seržantko, ředitel tvrdí, že kontroluje“

Valerie a její pomocníci dorazili v botách s měkkými podrážkami téměř neslyšně. Vrhli se na policisty, aniž jim dali šanci vyjednávat.

Překvapení bylo tak dokonalé, že nedošlo na žádné pendreky, natož nějakou jinou zbraň.

Jeden z pomocníků se zadíval do mlhy. „A kruci, ženou se další,“ varoval. Bylo slyšet dusot kroků.

Chalmers se soustředil na vstup a začínal se potit. Nečekal od Chiaové a Al-Murssalu takový odpor. Na místě se objevili dva policisté, po nichž dorazili další Valeriini rváči, následovaní Elbertou Chiaovou.

„Chalmersi, co to tady provádíte?“ vykřikla.

Ještě než se stačil rozhodnout, jestli má v mysli zapátrat po dobré lži, nebo říct pravdu, rozezněl se výstražný signál kurýrního člunu. Tři normální zahoukání, po nichž se ozval hluboký mužský hlas: „Opusťte oblast! Opusťte oblast! Člun odlétá!“

Všichni se o několik metrů stáhli a Al-Murssal bez dalších cavyků vklouzl do mlhy a noční tmy. Byl pryč. A Gomes odlétl s Miami.

Ale co, třeba z něho nakonec bude dobrý manžel.

„Tvoříme historii,“ odpověděl, skoro jako by ho to napadlo až dodatečně.

* * *

První část cesty byla tak vzrušující, až si Lasturník Zářný Snílek uvědomil, že ji nezapomene do konce života. Bylo to jako něco z dobrodružné písně.

Kurýrní člun byl tvarovaný jako hrot kopí, byl dlouhý a úzký, pohyblivý a rychlý. Poháněly jej dva záďové šrouby, z nichž každý měl čtyři tahouny. Dalších osm, kteří byli v sítí tažené za zádí, vypustili ven. Volně teď pluli za člunem. Kdyby měli být ještě o něco hloupější, museli by být mrtví, jak se říkalo, ale tahouni byli zvyklí držet krok.

Vzduchoplavec, který zůstával, aby dohlížel na formování projektu Vzducholoď, a jeho rváči se hemžili po přístavu, pokřikovali a tloukli do všeho možného. Kurýrní člun vyrazil na cestu, hezky při dně. Zářný přenechal řízení odborníkovi, a jenom vyhlížel průzory ven. Neodvažoval se přitahovat pozornost sonarem.

Zpočátku šlo vše podle plánu. Hranu útesu už měli za sebou, když tu uviděl vojáky, jak usilovně zabírají ploutvemi, aby je předstihli.

„Tady jsou!“

„Zvednu to!“ prohlásil pilot.

Když vypluli k hladině, Zářný pomohl zatáhnout za páku, kterou se zvedala dýchací trubice. Trubice začala krájet vlny nad nimi a oni spěšně přivedli ke vzduchové pumpě malého tahouna, aby vehnali vzduch do živé vody, která proudila dozadu k velkým tahounům roztáčejícím lodní šrouby. Jejich rychlost se nijak citelně nezvýšila, ale výdrž tahounů vyskočila.

Pronásledující vojáci, kteří dýchací trubice neměli, zanedlouho zaostali.

„Budeme se muset stočit zpátky na sever,“ upozornil lodivod. „Jestli zareagují rychle, budou mít druhou šanci“

Mohli vyplout daleko na moře, avšak tato cesta byla už tak příliš dlouhá.

A někdo – byl si jistý, že Mrskač to nebyl – skutečně shromáždil druhou četu vojáků, aby je odřízl.

Vojáci se k nim přihnali za křiku sonarů z přední čtvrtky. Disciplinovanými záběry máchali mohutnými pádly v temné vodě. Zářný se mohl jen bezmocně vznášet a pozorovat to kulatým okénkem. Viděl, že tahle skupina to myslí vážně – k postrojům měli připevněné pušky.

Lodivod počkal až do posledního okamžiku a pak obrátil chod šroubů. Zabírající tahouni teď tlačili člun dozadu. Člun prudce zpomalil a vojáci z první vlny se přehnali nad nimi a pod nimi tak rychle, že nestačili zareagovat, třebaže ploutvemi vířili vodu.

Lodivod znovu změnil směr otáčení a téměř okamžitě je uvedl zase do pohybu vpřed, ovšem druhá vlna vojáků měla čas zabrzdit.

Lodivod to strhl do hloubky tak prudce, až to Zářným mrštilo o strop. Lodivod přidal zatáčku, pak opět změnil směr a přivedl je zpátky k hladině.

„Ovládá se jako sen!“ vykřikl lodivod.

Zářný vyhlížel okénkem ven a toužil po periskopu.

„Zůstali pozadu“ oznámil někdo.

Zářný se připojil ke dvěma dalším u zadních střílen. Tato padací dvířka se dala odklopit, aniž by to příliš narušilo proudění vody, a dala se jimi prostrčit zbraň. Vzali si s sebou několik střelných zbraní, přičemž jednu někdo vrazil do rukou Zářnému. Zalitoval, že zbraním nevěnoval víc času –

Všiml si, že vojáci zabírají ze všech sil, aby je dostihli. Jdou po náhradních tahounech, vytušil.

„Harpuny,“ oznámil mrzutě jeden z jeho druhů.

Vojáci si připravovali zbraně, od jejichž kopí se táhly provazy zpět k postrojům.

Jeden ze střelců ve člunu náhle stiskl spoušť a hlavice vystřelila. Jeden z vojáků se vyhnul, vyšel z koncentrace a v pronásledování trochu zaostal.

„Máme je na dostřel!“ zvolal radostně Zářný a pak si uvědomil, že ho to mělo napadnout. Vojáci stříleli proti proudu, oni po proudu.

Další voják si nachystal zbraň a Zářný vystřelil. Rovněž minul, ale i jemu se podařilo vyvést z tempa jednoho vojáka. Bylo dobré vědět, že nemusí nikoho zabít. Jak zápasil se zpětným navíjením krutového přadena, napadlo ho, jaké zbraně asi mají Pozemšťané.

Ať byly jakékoli – určitě mnohem lepší než tyto – evidentně je nepoužívali proti sobě. Takoví rozumní, přátelští, ochotní tvorové. Násilí byla ostuda obyvatel Oceánu. Ale i my máme své světlé stránky.

Harpuna vystřelila a prolétla nebezpečně blízko jednoho lodního šroubu, po ní druhá. Slyšel drnkavé zvuky, se kterými pálily zbraně jeho druhů, a přidal k nim vlastní výstřel.

„Mají jeden –!“

Zářný, s přadenem odvinutým, zděšeně ztuhl a díval se, jak harpuna prosvištěla nad lopatkami jednoho šroubu, zpomalila a začala padat. Šroub se do jejího provazu zamotá…

Jedna ze střílen se odklopila dokořán a jeden kolega plavec vyskočil ven. Ploutve ho švihly do zadku, jak proklouzly střílnou. Se zbraní nataženou před sebe se vrhl, popadl harpunu a strhl ji od hřídele ke šroubu, než se mohla další lopatka zamotat do jejího lana. Ani akrobat by nebyl rychlejší! pomyslel si Zářný.

Pak plavec zmizel vzadu a vojáci ho obklíčili.

Zářný jen bezmocně přihlížel. Avšak oběť jeho druha pronásledování ukončila. Vojáci se na něj reflexivně vrhli. Byli se silami v koncích, zatímco kurýrní člun ve svém vybuzeném spěchu ani na okamžik nezpomalil.

„Hodně štěstí, Skokane,“ hlesl tiše zbývající střelec. „Kéž tě Oceán nese.“

„Amen.“

„Třeba ho zajmou.“

Zářnému zpomalilo srdce. Žábry mu hltaly vodu ze soucitu s vojáky. Než se dostanou zpátky do Města Vzdušných Bublin, budou vyskakovat z vody, aby se nalokali vzduchu.

Zářný se rozhlédl kolem sebe.

Byl konec. O tomto útěku se budou zpívat písně. Ale teď měl před sebou těžší úkol, takový, o kterém se zpívat nebude.

Musel stvořit historii.

 

Poprvé vydáno v časopisu Analog v červenci/srpnu 2012.

Přeložil Petr Kotrle