Víte, co je nejhorší? Co je na pozvracení? Že nám trvalo sakra dlouho, než jsme si všimli, že se něco děje. Nezačalo to ze dne na den, pomalu se to vynořovalo, až to prostě bylo venku. Někdy by mě zajímalo, jestli to věděli „nahoře“, jestli si byl někdo vědom. Já rozhodně ne. Najít datum začátku je nemožné, nenajdeme prvního nakaženého, prvního mrtvého, prvního nemrtvého. Nic takového není. Začalo to pomalu, plíživě, neviditelně. Nebo možná rychle, nahlas a všem na očích, jenže jsme to všichni ignorovali. Všímali jste si tupých zírajících obličejů v obchodech? Rostoucího počtu bezdomovců, kdy někteří byli sakra dobře oblečení? Pamatujete na zmatené a zapomínající nebožáky? Řekli jste jim něco a oni za minutu nic nevěděli? Pamatujete, že doba těsně před vražděním byla vážně divná? Všichni jsme byli zmatení, deprimovaní, jako kdyby všechny posedla neznámá nemoc. Měli jsme okolo sebe pouzdra temnoty. Všichni jsme to měli celou dobu před očima, ale nikdo neviděl.
Bylo to okolo nás a my byli slepí a hluší.
Pouzdra temnoty…
Pamatujete na lidi, kteří vypadali, jako že v šedi a temnotě svítí? Všechny barvy byly zašedlé, slunce jsme si skoro nepamatovali, všechno se rozpadalo. Svět se zdál být unavený. Únava a spánek, a nemoc, a deprese, pojmy skryté za všemi a všemi slovy a činy. Lhostejnost, nedůvěra, lhostejnost. Jiní lidé vypadali živě, nepřirozeně barevně a živě. My ostatní jsme je nesnášeli, možná jsme to nedávali najevo, ale štvali nás. Když to přišlo, umírali a „ožívali“ jsme bez rozdílů, bez jasného klíče, který bychom si mohli prohlédnout a pochválit nebo zkritizovat.
Zasloužili jsme si to.
Nervový plyn? Mimozemšťané? Kletba?
Nebo jen a jen my sami?
A není to jedno? Je jisté, že já, vy, všichni, co chvilku přežili, jsme přemýšleli, co za katastrofou stálo. A možná jsme všichni přišli na totéž. My jsme přinesli zkázu sami sobě. Na jednu stranu možná děsivá myšlenka, na druhou stranu zatraceně pravdivá. Pokud někdo čte tyhle papíry, je to ve světě, kde nejsem. Život po katastrofě nebyl jenom špatnej, nebyl. A rád bych vám to připomněl. Abyste nezapomněli. Abyste nic nezapomněli.
Vím, že umřu. Vím to od svých deseti let, kdy mi ta myšlenka poprvé pronikla vážně do mozku a usadila se v něm natrvalo. Bojím se smrti? Bojím? Bojím… jenže víc se bojím, že smrt není konec… Mám vedle sebe položenou pistoli. Až mi začne být hodně špatně, prostřelím si hlavu. Jenže, jak to poznám? Třeba mi už teď je… třeba jsem v posledním tažení… Nechci umřít a vrátit se, taky si nechci vystřelit mozek z hlavy o vteřinu dříve, než bude nutné.
Nebo je něco potom?
Třeba jo, třeba by mělo smysl zariskovat. Jenže, já nemám tolik odvahy. Nemám odvahu se ani zastřelit.
Je něco potom?
Pochybuju.
Viděli jste jejich oči?
Tam nic není.
Nic. Prostě nic.
Pistole je nejlepší řešení. Snad stihnu napsat všechno, co bych chtěl. Bolest je strašná, ale asi se dá vydržet.
Chvilku.
***
Jak to pro mě začalo?
Když se páchnoucí bezdomovec v troskách drahého obleku zakousl do nohy neopatrné okolo procházející dívky a ona začala ječet, několik lidí se leklo. Jeden chlápek se zastavil a začal si scénu fotit mobilním telefonem. Usmíval se. Jenom doufám, že o pár dní později něco podobného roztrhalo na malé kousky i jeho. Proudy ostatních, nakupujících, flákajících se a umírajících pokračovaly v pochodu nikam.
Málem jsem pokrčil rameny a šel dál. Nevím, co jsem si tehdy myslel, jestli vůbec něco. Asi mě nenapadlo, že se jedná o reklamu na nějaký nový film o oživlých mrtvolách – pak jsem od přeživších slyšel, že „jejich“ první podobný incident brali jako vážně dobrou a realistickou reklamu. Scéna byla tak krvavá, tak šílená, že se zdála být nereálná. Něco, co vidíte ve filmu, ne na vlastní oči na hlavní třídě. Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno na internetu zahlédl článek s fotografiemi o setkání namaskovaných šílenců převlečených za zombie. Pokud si dobře pamatuji, masky vypadaly realističtěji než to, co známe my teď. Byli jsme tak strašně otupělí a toužili jsme po konci světa?
Asi jo.
Kvílela, strašně ječela a prosila o pomoc. Vlastně si nechci pamatovat, co jsem si myslel. Co jsem si sakra myslel, že mám před sebou. Myslím, že jsem měl prázdnou hlavu, stejně jako mnoho dní a týdnů před tím. Třeba by všechno bylo jinak, kdybych se tenkrát natáhl a pomohl… ne, byla pokousaná, nebylo jí pomoci. Nic by se nezměnilo. Nemá smysl nikomu pomáhat, pravidlo, které jsem se snažil bezúspěšně dodržovat. Snažil… bezúspěšně… kurvadrát.
Bezdomovec se po ní plazil stále výše, až se jí zahryzl do krku a umlčel ji. Všude bylo strašně moc krve. Nikdy bych nevěřil, kolik krve v sobě člověk má. Stál jsem uprostřed spěchajícího davu a neschopen činu nebo slova jsem zíral. Jak jste reagovali vy na vašeho prvního mrtváka? Vzali jste sekeru a šli ho zabít? Pokud ano, jste dobrý, pokud jste vyděšeně zírali a netušili, co máte dělat, byli jste jako zbytek lidstva. Jako zbytek lidstva, z něhož se převážná většina v následujících týdnech a měsících nechala sežrat, protože nevěřila, že něco podobného může být možné. Skoro jako já.
Jak to skončilo?
Já nevím.
Bylo to večer v televizi?
Druhý den v novinách?
Já nevím, asi jsem noviny nečetl, televizi nesledoval a na internetu se podíval akorát na nahotinky. Já pořádně nevím, jestli to byla skutečnost nebo sen. Možná se mi všechno zdálo o týdny a měsíce později. Jak to mám vědět? Nemám souvislé vzpomínky. Třeba mou jedinou vzpomínkou je sen. Co bych si mohl pamatovat? Nic. Nemůžete si nic pořádného pamatovat. A kdo tvrdí, že si pamatuje, lže a nebo obelhává sám sebe i ostatní. Nemůžete si pamatovat příběh. Žádný příběh nebyl, žádný příběh nemohl být. Vypuklo peklo, šílenství, něco nepopsatelného. Možná si pamatujeme jenom vlastní sny? Vtěsnat nepopsatelné do příběhu?
To by chtělo génia…
A lidí asi už moc není.
A géniů mezi námi nikdy nebylo dost.
***
Paneláky se staly smrtonosnou pastí. Pár nakažených v nich dokázalo rozpoutat masakr nevídaných rozměrů. Nákaza si razila cestu bleskovou rychlostí, nic ji nedokázalo zastavit. A v jedné takové pasti jsem bydlel.
Vzbudil jsem se brzy. Možná to bylo den po bezdomovci na Lanovce, možná o týden později. Čas nehraje roli. Ztratil se. Možná nikdy nebyl. Myslím, že jsem měl s časovou orientací problémy vždycky, po příchodu zombíků se všechno zhoršilo a rozpadlo. Pamatuji si asi všechno, doufám, jenom nejsem schopen to zařadit do určitého času a někdy ani do vzájemných časových vztahů. Možná mi to zachraňuje zbytky zdravého rozumu.
Vzbudil jsem se s kocovinou. Bez alkoholu se nedalo přežít, ani jsem se nepokoušel. Týden se rozbil do zoufalého živoření v kanceláři, otravných cest domů, špatných obědů a divokých večerů bez zábran. Z chodby do bytu doléhalo bušení a výkřiky, podivné skřípavé zvuky, štrachání, šoupání, mručení a spousta podivností, které jsem nemohl identifikovat. Zvuky, které by neměly mít jméno. Napil jsem se z vodovodu – voda tekla – a připotácel se ke kukátku. Myslel jsem si, že se někdo stěhuje, mozek spolehlivě filtroval zvuky ke stěhování nevhodné. Pamatuji si, jak jsem rozmazaně uvažoval nad tím, že by se nám na patro mohla konečně přistěhovat pořádná baba. Vymýšlím si vzpomínky nebo úvahy nebo obojí? Bydlel jsem sám ve velkém třípokojovém bytě, který mi zůstal po rodičích. Daly se tam pořádat vynikající večírky.
Na chodbě byla tma.
Samozřejmě.
Nic jsem neviděl.
Ani sexy ženskou, která by mi vylepšila dojem z ostatních nájemníků, ani stěhováky, ani oživlé mrtvoly, co se ve skutečnosti potácely v absolutní tmě panelákové chodby. Jen jsem slyšel zvuky. Pamatuji si je dobře a jsem si jist, že jsem si už uvědomoval jejich podivnost. Zněly vlhce a bolestivě. Zněly nechutně, nedokážu je popsat lépe, i když bych rád. Najednou bylo všechno hlasitější. Sténání a křik. Cosi se otřelo přímo o dveře. Vylekalo mě to. Zatraceně mě to vylekalo. Uskočil jsem stranou, zakopl o stoličku a upadl. Narazil jsem do předsíňové stěny. Ležel jsem na zádech a fascinovaně sledoval, jak se velká prázdná váza na horní polici stěny rozhoupala. Kdybych měl nadlidské schopnosti, možná bych ji dokázal chytit.
Roztříštila se o linoleum předsíně jako šrapnel. Střepy se rozlétly na všechny strany. Byla matčina oblíbená. A vy přece všichni víte, co je přitahuje úplně spolehlivě, ne? Hlasité zvuky. Hlasité zvuky a lidský pach. Panelák i celý svět v té době byl pochopitelně lidskými pachy přesycen, podle nich se orientovat nemohli. Orientovali se podle hluku. Což jsem měl zjistit okamžitě po nehodě s vázou.
Zdálo se mi to, nebo opravdu na vteřinu venku na chodbě všechny zvuky umlkly? Možná chvilková absence výhrůžných zvuků existovala pouze v mojí hlavě. Možná jsem si ji dosadil postupem času. Vždycky jsem nedělal v kanceláři, kdysi jsem se zabýval pamětí, trochu jako psycholog, trochu jako sociolog, trochu z hlediska vlastních problémů s určováním času a toho, co je prožitá realita a co není. Hrdě si představuji, že tuším, jak funguje. Pauza, pokud byla, netrvala dlouho. Bušení na dveře, škrábání, kopání. Dveře se prohnuly pod neviděnou vahou dovnitř. Obyčejné panelákové dveře, žádné vylepšené masivní bezpečnostní. I veřeje byly standardní. Tehdy jsem pořádně netušil, co se děje, přesto mi bylo jasné, že dveře nevydrží a pokud se dovnitř dostane to, co venku sténá, mumlá, škrábe a kope… Možná jsem se konečně probudil z transu, který nás všechny obestíral. Pokud bych se tehdy podíval do zrcadla, viděl bych okolo sebe zářivé světlo? Nebyla to také halucinace? Co je skutečnost?
Vyhrabal jsem se na nohy a udělal dva kroky ke kuchyni. Kam jsem utíkal? Nikam?
Dveře se s jekotem utržených pantů provalily dovnitř.
Otočil jsem se.
Vždycky jsem se bál toho, co se skrývalo ve tmě, a vždycky jsem se bál toho, co jsem měl za zády. Nedokázal jsem dlouho sedět zády ke dveřím nebo k oknu. Každý večer jsem zatahoval záclony, abych se nemusel dívat na tmu venku. Zeď za zády byla… nejsem si jist, kolik jich bylo. Neměl jsem zrovna náladu na počítání.
Dveře byly vytržené z pantů.
Toho rána jsem viděl svého prvního mrtváka. Vědomě jsem ho viděl. A nebyl jeden. Nebyl ohnilá mrtvola, které jsou vidět v poslední době, vypadal téměř jako člověk. Jen o hodně bledší, s prázdnýma očima. Bylo jich víc, spousta z nich měla na sobě strašná zranění. Vždycky jsem byl fanouškem hororů, a možná proto mi připadá divné, že jsem si mrtváků v parcích a na ulicích nevšiml předtím. Člověk vidí jenom to, co chce. Asi jsem neuvažoval o tom, že mám před sebou oživlé mrtvoly, bylo mi to jedno. Poznal jsem, co bude jejich cílem. Já a moje maso…
Dopadli na podlahu v troskách dveřích a šíleném chumlu končetin a doširoka rozevřených úst. Mohl jsem zkusit se jim schovat v bytě, mohl jsem zkusit doběhnout pro nůž, mohl jsem dělat milion věcí.
Udělal jsem nejšílenější a nejrozumnější věc, která…
… rozeběhl jsem se proti nim, a než mne stačily pátrající paže zachytit nebo chňapající ústa kousnout, odrazil jsem se od nich a celou hromadu oživlých mrtvol přeskočil ven na chodbu.
Byla tam tma.
Jediné světlo pocházelo z otevřených – vyražených! – dveří mého bytu.
Bydlel jsem v šestém patře. A náš panelák neměl ta velká okna na chodbách. Šetřili na skle? Byla to betonová rakev se vším všudy. Když seběhnu o patro níž, bude tam tma jako v prdeli. Žádné pohotovostní osvětlení, nic. Elektřina určitě nejde! S mamou nadějí jsem plácl do vypínače na schodech.
Rozsvítilo se!
Elektřina šla! Pokud si pamatujete, tak elektřina vážně šla ještě několik hodin poté, co se všechno zbláznilo. Nevím, jestli mi zachránila život, rozhodně mi zachránila zdravý rozum, protože seběhnout šest pater v úplné tmě bych… nedal. To by… a hlavně nešlo o schody ve tmě. Zakopnout a zlomit si vaz by byla možná nejkratší a nejpříjemnější cesta ke smrti, kterou jsem měl na vybranou. Současně cesta k oživení jako slintající, neustále hladové příšery… to jsem naštěstí nevěděl.
Nebyl čas na váhání, přemýšlení, na kraviny. Hromada oživlých mrtvol se už určitě rozmotávala, a kdybych na vrcholu schodiště stál o vteřinu déle, zezadu by mě drapla studená ruka a byl bych v prděli. Jo, a o chodbě v našem domě je nutné dodat důležitou věc, přátelé, časovač osvětlení schodiště nastavoval psychopat a ani několik různých elektrikářů s ním nedokázalo nic udělat. Světlo vydrželo svítit přesně pět vteřin, takže i když jsem po schodech téměř padal – o běhu nemohlo být řeči – sotva jsem stíhal k dalšímu vypínači. Pardon, zapomněl jsem dodat, že na schodišti ani na mezipatrech žádná světla nebyla. Naštěstí výbojky z pater rozbíjely šero na větší části schodiště, trochu. Jo, hluboké stíny ponechávaly velký prostor představivosti.
Páté patro bylo v pohodě.
Ve čtvrtém jsem oběhl jednu milou dámu, která zrovna trhala na kusy něco, co mohl být jedině její uječený pes. Nezvedla hlavu. Dodnes mne občas děsí noční můra, v níž se patře zastavuji, pokládám dámě ruku na rameno a ptám se jí, jestli nepotřebuje pomoci a snažím se jí vysvětlit, že musí co nejrychleji zmizet. Vždycky se naštěstí probudím, když se otočí a pokusí se mi zakousnout do ruky.
Mezi čtvrtým a třetím jsem se trochu zpozdil, takže světla s posměšným cvaknutím zhasla a já ztratil tři vteřiny hledáním vypínače na zdi. Povedlo se. A nutno dodat, že jsem na schodišti nad sebou slyšel šoupavé kroky a chropot pronásledovatelů. Nebyli nejrychlejší, jenže na jejich vytrvalost by se dalo sázet. Zastavil jsem se na prvním schodu z třetího do druhého.
Vzpomněl jsem si.
Ve druhém patře světlo zásadně nesvítilo, opravovali, měnili, nesvítilo. Podobně jako celý časovač, elektrikářská záhada. Montér přišel, vyslechl zadání úkolu, chvíli si mumlal, že „to není možné“ a za hodinu či dvě odcházel poražen. K nefunkčnímu osvětlení ve druhém patře se okamžitě připojila druhá vskutku pozitivní věc. Uvědomil jsem si, že zespoda slyším zvuky identické s těmi, které přicházejí ze schodišťové šachty nade mnou. Asi jsem je slyšel už předtím, nevěnoval jsem jim pozornost. Nemohl jsem doufat, že se jim vyhnu, ne? No, upřímně řečeno, nedoufal jsem v to, vůbec mi nedošlo, že by se něco podobného mohlo stát. Že jich bude víc. Že jich bude celý svět.
A co kurva teď?
Rozhlédl jsem se.
Světla zhasla.
Praštil jsem vztekle do vypínače.
Světla byla zpátky.
Co teď? Přece nemůžu běžet dolů!
Stal se zázrak. Po mé levé ruce se otevřely dveře. Seschlé, úplně živé stařenky ve světlé zástěře jsem se k smrti polekal. Dívala se na mě pevně, jasnýma očima, v nichž trochu jiskřilo. Tahle není oživlá mrtvola, tahle vážně ne. „Co se tady děje, pane Novotný?“ zeptala se arogantním tónem, který jsem sakra dobře znal z domovních schůzí. To jen nemívala na sobě od čehosi pokecanou zástěru. Nenáviděl jsem její ječivý hlas. Neodpověděl jsem, nebylo co, odstrčil jsem ji tvrdě stranou a vtrhl do bytu. Zabouchl jsem za sebou dveře a mimoděk zaznamenal, že venku zhasla světla. Kdo tenhle systém vymyslel, pane Bože?
Na chvilku jsem se zastavil, abych se vydýchal a srdce se zklidnilo.
Protlačila se okolo mě.
Otočil jsem.
Stála ve dveřích do kuchyně.
Malá, hubená, s rukama výhrůžně zapřenýma v bok. Jindy bych se jí polekal, nerad jsem řešíval problémy s otravnými starými dámami. A navíc bývala učitelka, to bych mimochodem poznal, i kdybych to nevěděl. Na učitelky mám nos. Nevypadala, že by se mým chováním a tím, co se dělo venku, nechala vyvést z míry.
Učitelka.
Pokrčil jsem rameny, co se s ní budu mazat, a odstrčil ji ke straně, aby mi nepřekážela, možná hruběji, než jsem měl v úmyslu. Během jediné minuty podruhé. Vypadala rozzlobeně a zároveň vyděšeně. Nebyla zvyklá, aby se k ní někdo choval tak nevšímavě. Potřeboval jsem se dostat k oknu. Musím vidět, jak to vypadá venku. Jsem ve třetím patře… Ječivým hlasem mi začala nadávat.
Musela být slyšet až venku.
Na dveře dopadly rány…
Začala hystericky ječet.
A to nám vážně nepomůže…
O důvod víc, proč najít cestu ven, třeba oknem. Rychle jsem pohledem zhodnotil dveře. Vypadaly pevnější než moje, ale dveře sejfu to nebyly. Za minutu, dvě nebo pět se bude opakovat stejná historie jako nahoře. Propochodoval jsem přeplácaným obývákem k balkonu. Baba nepřestávala ječet, neposlouchal jsem ji. Hledal jsem ústupovou cestu. Musel jsem co nejrychleji pryč. Údery na vstupní dveře za mými zády jen pršely. Důchodkynin hysterický křik souběžný se zvukem štípaného dřeva mi napověděl, že moc času. Trhnutím jsem otevřel dveře na balkon. Jsem ve třetím patře…
A co mám popisovat?
Pokud jste viděli soudný den ve městě nebo na panelákovém sídlišti plném lidí a věcí, víte, o čem mluvím. Pokud jste ho neviděli, nikdy vám ho nemůžu slovy přiblížit. Tehdy jich bylo relativně málo, možná kdyby se do toho armáda nebo někdo pořádně opřel, dala by se krize zvládnout. Zpočátku nebyl nejhorší masakr, ale panika. Mrtváků byly stovky, nás statisíce, myslím si, že velká část obětí prvních dnů neměla přímo s mrtváky nic společného. Jenže oběti rozšířily jejich řady. Přeměna v případě smrti netrvá půl hodiny, nakažení mají k dobru pár hodin… kdybych tak věděl kolik.
Učitelka v důchodu začala ječet vážně vysokým hlasem.
Přehoupl jsem se přes zábradlí a spustil se dolů, zhoupl jsem se a skočil na balkon o patro níž. Je to jednoduší napsat než udělat, to garantuji. Nikdy jsem nebyl nikdy velký sportovec. Byt, k němuž balkon patřil, vypadal prázdně. Vypadal, ale kdo ví, co bych našel uvnitř. Neměl jsem chuť pokoušet štěstí. Jsem ve druhém patře, ne? Stejný proces. Tentokrát mi ruplo v koleni a bolest vystřelila až do rozkroku. První patro. Nakoukl jsem oknem do bytu. Je prázdný? Neměl jsem chuť čelit hladovému mrtvákovi za zády. Musím si rozmyslet, co dál. Chvilku jsem zuřivě přemítal, co by bylo nejlepší udělat. Snažil jsem se držet zády k tomu, co se dělo na parkovišti, na silnici, na chodnících. Skřípěly brzdy, úpěl mučený plech, duté nárazy, výkřiky, chroptění, jekot, vrčení. Kakofonie zániku. Nevypadalo to, že by mohl někdo přijít na pomoc. Kdyby tohle byla Amerika, možná by za mými zády práskaly výstřely.
Není.
Otočil jsem se čelem k novému světu a spustil se na trávník.
***
Potkal jsem ji v obchodní pasáži na náměstí. Byla vyšší, dlouhé hnědé vlasy, štíhlá, na můj vkus hodně štíhlá, dneska jsou ženský buď hubený nebo mrtvý. Zastavili jsme se pár metrů od sebe. Slušnost není pozdravit, ale prokázat, že člověk není nakažený a nemá špatné úmysly. Obojí se dá skrývat docela úspěšně, minimálně v druhém případě bych to měl přece vědět, ne? Nevypadala jako zombie, nezdálo se, že by byla pokousaná. Ani jeden z nás nesáhl po zbrani. Oba jsme byli připraveni zaútočit nebo se dát na útěk. Věřit lidem nebyl nikdy dobrý nápad.
Na první pohled se mi líbila.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se.
Zvedla do výše pasu kanystr, něco v něm šplouchalo. „Jdu si udělat oheň.“
Zamiloval jsem se.
***
Když jsme z obchodní pasáže odcházeli, zuřivě hořela včetně pár desítek mrtváků, kterým jsme se při rozlévání benzínu pečlivě vyhýbali. Když je člověk šikovný, pomalí parchanti nemají šanci. Nesmíte se nechat zahnat do kouta, nechat se přečíslit, nechat se odříznout od únikové cesty, nechat se kousnout a tak podobně, to z vás zbude pár dočista obraných kostí. Postupem času bylo nejkomplikovanější na ně nezapomenout. Stali se natolik součástí okolního světa, že jsem jejich přítomnost podvědomě vytěsnil.
Pasáž hořela.
Otočil jsem se.
Ona také.
Oba jsme se smáli. Miloval jsem ji. Přenádherné žlutooranžové plameny šlehaly z oken a uvnitř si razily cestu z místnosti do místnosti. Kéž bych mohl být uvnitř. Stát obklopený ohněm a obdivovat jeho sílu. Být to předtím, slyšeli bychom sirény hasičů. Je potom, žádní hasiči, žádná panika. Bylo by elegantní, kdyby se z hlavního vchodu vypotácel zombík v plamenech. Bylo by to jako z filmu. Otočil jsem se k ní. Usmála se. Políbila mne. Chutnala po krvi a po benzínu. Žádný zombík v plamenech se nevypotácel.
Škoda.
Když jsme se od sebe odtrhli, netuším, jak dlouho to mohlo trvat, náměstí se hemžilo mrtváky z okolních uliček. A kurva. Musel je přilákat hukot plamenů, byl hlasitější, než byste mysleli. Rozhlížel jsem se, kudy se dostat pryč. Ona se chopila půl metru dlouhé litinové trubky a rozeběhla se směrem, kde byl dav zombíků nejřidší. Udeřila prvního do krku a srazila ho stranou. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se za ní. Jako zbraň jsem měl dlouhý nůž a kladivo. Nic složitého.
Krajinská ulice mrtváky přetékala. Plazili se, potáceli, krmili se. Obchody jimi byly přeplněné. Někteří mrtváci v Krajinské se nehýbali od kořisti, jiní po nás vztáhli paže, jako kdyby nás zdravili. Spousta se po nás pokoušela jít, jenže byli příliš pomalí. Také máte dojem, že se postupem času zrychlovali? Zpočátku rychlost nic moc, ale pak to začalo být horší a horší. Žádní sprinteři nejsou, jenže v kombinaci s buldočí zarputilostí a výdrží… Proběhli jsme okolo těch natažených paží jako vítr. Běhala skvěle, musela předtím sportovat, měla vynikající fyzičku, měl jsem co dělat, abych jí stačil, byla skvělá, byla úžasná. Měla v sobě zakletý oheň. Jeden zombík se jí postavil do cesty. O zlomek vteřiny později se válel na asfaltu s hlavou zvrácenou v podivném úhlu, napálila ho trubkou zespoda do brady. Pěkná Slupka. Měla sílu jak chlap.
Minul jsem zmrzačeného mrtváka, rozdrcenou čelistí cosi huhlal. Mohla to být slova… mohla. Jenže zombíci nemluví, to je všeobecně známá skutečnost. Žádná slova. Ve všech filmech je vždycky strašně jednoduchý zombíkovi rozrazit lebku, až létá mozek na všechny strany, ale je to kurva těžký, nic snadného. Sami to víte, ne? Otočila se na mne a usmála. Měla nejkrásnější úsměv pod sluncem. Měla nádherné oči, dalo se v nich utopit.
Miloval jsem ji.
***
Nikdy jsem se nedozvěděl její jméno. Moc jsme spolu nemluvili. O čem chcete mluvit, když byl konec světa? Později na horách jsem si dlouho s konverzací a vším ostatním musel vystačit sám. A nevadilo mi to. Neslyšet jiný lidský hlas než svůj, co je v tom za problém? Moc jsme spolu nedělali kromě zapalování věcí. Věcí? Zapalovali jsme celé město. Benzín, hadry, dřevo, piliny, všechno, co hořelo. Zapalovali jsme auta. Na pražském předměstí jsme vyhodili do povětří odstavenou cisternu plnou nafty. Vzala s sebou pořádnej kus zástavby a zombíků. Ohořely mi vlasy. Bylo to neskutečný! Ona se zdála být ohněm nedotknutelná. Ježíš chodil po vodě, ona chodila ohněm a smála se. Její násilný smích, který by někomu mohl připadat křečovitý, se pro mě stal nejkrásnějším zvukem následujících několika dní.
Připadali jsme si nezranitelní, nesmrtelní.
Zapálili jste někdy něco vážně velkýho? Třeba obchodní centrum? Zkuste to, dneska není problém, nepřijedou hasiči, nebudou po vás pátrat policajti. Jenom si dejte pozor, až budete koukat na vlastní požár, mrtváci se k vám můžou připlížit zezadu. Vím, o čem mluvím, věřte mi. Byla geniální při zapalování věcí. Katastrofa v některých lidech rozvinula talent. Nepálili jsme prázdné domy, pálili jsme domy s mrtvákama. Proto jsme to dělali, proto jsem to aspoň dělal já. A ona asi taky.
Měla pevný stisk. Skoro jako chlap. Tvrdou dlaň, musela dělat nějaký sport. Nikdy jsem se to nedozvěděl, moc jsme spolu nemluvili, ale to už jsem psal. Celej život je jenom jedno velký opakování, nic novýho, pořád všechno stejný. Nebylo třeba mluvit. Slova pro nás nic neznamenala. Byla možná o kousek vyšší než já. Dříve by mi to vadilo, pak ne. Štíhlá, zatraceně štíhlá, ocelová pružina skoro prostá ženských tvarů. Ne, to ne, měla krásné nohy, nohy se mi líbily ze všeho nejvíce, a nádherně modelované ruce, ramena. A kotníky.
Byla dokonalá.
Stáli jsme vedle sebe na ochozu Černé věže a dívali se dolů. Dívali se okolo sebe. Dívali se na všechny strany. Naklonila se ke mně a položila mi hlavu na rameno. V tom gestu bylo něco…, co jsem nikdy předtím nezažil. Věděl jsem tehdy, a teď to vím mnohem lépe, že nic nemůže vydržet navždycky.
Museli jsme v domech všude okolo náměstí upálit stovky, možná tisíce mrtváků. A bezpochyby pár lidských nebožáků.
Bylo mi to jedno.
Je mi to jedno.
Nezabíjeli jsme jen mrtváky. Jednoho dne se nás pokusila přepadnout pětice maníků s palicemi a obušky. Zabil jsem je. Nic složitého. Kusy jejich těl jsme použili jako návnadu na partu mrtváků.
Plameny šlehaly do nebeské výše. Krásu nekazilo nic. Obloha by byla jasná, kdyby ji nezahalovala oblaka černého páchnoucího kouře. Páchnoucího? Spálenina voní… voní. Protrženým kusem dýmu prokukoval měsíc. Vypadal jako lebka.
Cítil jsem dlaň, drsnou a jemnou zároveň.
Měla v očích hořící město.
Rozesmál jsem se.
Chechtal jsem se.
Svět byl náš!
Miloval jsem ji.
***
Zabil jsem ji.
Sekerou jsem jí rozsekl lebku, až z ní vyhřezl mozek a vystříkla mozkomíšní tekutina a krev. Štěpiny kostí se rozlétly na všechny strany. Není jednoduché rozmlátit někomu lebku, jednou ranou.
Zabil jsem ji.
Zabil jsem ji sekerou.
Možná jsem měl padnout na kolena a líbat mrtvé zkrvavené rty, které jako zázrakem zůstaly téměř netknuté. Bylo by to patetické, stupidní. Byla mrtvá, v tom kuse masa nebylo nic, co by bylo důležité. Možná jsem měl… možná jsem ji měl nechat se přeměnit, nechat, ať infekce v prokousnuté noze vykoná to, co nelze odestát a udělá z ní jednu z nich. Vydržel bych to? Možná jsem s ní měl zůstat do poslední vteřiny, obejmout ji a nechat se pokousat, nechat se zabít, přeměnit.
Proč bych to dělal?
Je potom něco?
Co vidí? Co cítí? Co slyší? Přemýšlí? Kam se poděje duše? Jsou stroje na zabíjení nebo jsou něco víc? Zůstává uvnitř „člověk“? Neschopen ovládat rozpadávající se tělo, přežívající vlastní smrt? Nikdy to nechci zjistit.
Prostě jsem ji zabil. A věřte mi, bylo to mnohem snadnější než tu větu napsat. Pokaždé, když tu větu napíšu, pokaždé, když napíšu: zabil jsem ji, takji znovu zabíjím. Zabíjím ji i pokaždé, když si větu přečtu. Mám tyhle papíry pořád v kapse. Vpisuji do starých záznamů, vyškrtávám, ale tohle jsou věty, které vyškrtnout nedokážu, ani nedokážu spálit celou stránku. Zabil jsem ji. Zabil, zabil, zabil…
Zasloužila si velké rozloučení. Pohřební hranici z celého města, pohřební hranici z celého světa. Nedopřál jsem jí to. Nebyl čas. Čepel sekery potřísněná její krví mne lákala.
Zabil jsem ji.
Je mrtvá.
A já ne.
A nedokážu se zabít.
Sám ne.
***
Sedím na zápraží velké chaty nad údolím. Nevím, komu patřila. Je mi to jedno. Je podzim. Čas utíká napřeskáčku. Na zdi v hlavní místnosti mám velký starý kalendář, když si vzpomenu, odškrtávám jednotlivé dny. Stromy okolo vybuchly v záplavě barev. Zdálo se mi, že přes noc. Jednoho rána jsem se vzbudil s kocovinou, vypotácel se ven a padl na kolena pod záplavou barev. Slunce stálo vysoko na obloze, různobarevné listy se vlnily v mírném větříku. Je nejnádhernější podzim všech dob. Jen nás není tolik, co ho viděli a vnímali.
Víte co?
Víte co?
Život je krásný. Má hrany a břity a ostny a rohy a bodce, zombíky a bolest… a to je nejlepší. Uhlazené dráhy, které dovolovaly bezmyšlenkovitě přežívat, jsou pryč. Buď jste ve střehu nebo nejste, nebo jste-nejste. Potácíte se ze strany na stranu, huhláte a možná vaše mysl někde v hnijícím těle ječí zoufalstvím. Život je jako břitva. Spousta věcí mi chybí. Chybí mi počítač, chybí mi hokej, chybí mi volejbal, chybí mi přátelé, chybí mi točené pivo, chybí mi elektřina, chybí mi pohodlí… chybí mi spousta věcí, která mi ohlazovala život do bezvědomí. Bez tohohle šílenství bych nikdy nezažil, co jsem zažil, nepotkal ji, nikdy bych nežil. Byl bych mrtvákem, který se potácí do práce a z práce, nepožírá ostatní, ale sám sebe.
Každý druhý den se seberu a jdu pěšky do některé z blízkých vesnic. Občas mrtváky potkám, občas ne. Někdy je pobiju, někdy se jim vyhnu. Není to obtížné. Už jsem se to naučil a zůstávám ve střehu. Po většinu času. Nosím si sem nahoru konzervy a chlast. Přinesl jsem si i batoh knížek, ale vůbec se mi nechce číst. Jsou mrtvé. Přinesl jsem spoustu krámů. Věcí, co by se mohly hodit. Připadám si jako křeček. Každý večer a ráno si čistím zuby. Vodu mám z jezírka – tůňky – kousek od chaty. Občas se v něm vykoupu. Štípu si dřevo na zimu. Nevěřím, že se dožiju zimy, nevěřím, že se dožiju jara.
Přežil jsem toho moc.
Co to je támhle?
***
Mám strach.
Ani jsem nevěděl, že jsem schopný po tom všem se bát.
Ale asi jo.
Viděl jsem sloup dýmu na protější straně údolí. Zvedal se ze sevřené masy různobarevných korun stromů. Vzdušnou čarou patnáct kilometrů. Byl neskutečně čistý, průzračný vzduch, bolely z něj oči. Krystalicky čistý. Sloupec dýmu se s větrem nakláněl nalevo, na východ, fouká východní vítr. Nebyl příliš hustý ani silný, obyčejné ohniště, možná trochu větší, nic zvláštního.
To musí být lidé.
Nemůže to být požár.
Lidé jako já.
Lidé jako ona.
Nechci nikoho vidět. Nabil jsem si pistoli i pušku – moje poklady – a mám připravenou sekeru – starou známou. Mám je po ruce pořád, nechci udělat žádnou chybu. Umlátili jste někdy někoho kamenem? Nemyslím mrtváka, myslím skutečného člověka. Umlátili? Já jo. A nemusím si to zopakovat. Nechci s nikým mluvit nebo se přátelit. Jestli sem přijdou, zabiju je! Nemám zásoby pro tolik lidí! Je tam jeden? Nemohla by tam být ona? Opravdu jsem ji tenkrát zabil? Nezdálo se mi to?
Večer jsem nezatápěl v kamnech. Nezapomněl jsem na jiné nepřátele než na mrtváky. Zombíky dým nelákal, aspoň jsem si nevšiml, ale lidi, to bylo něco jiného. Mohl by je přilákat. Nechtěl jsem se s nimi setkat.
Musel bych je zabít.
Stejně jako jsem zabil ty před nimi.
Jak je to dlouho? Přišli k mojí chatě asi náhodou, možná mne viděli z druhé strany údolí, nevšiml jsem si jich dříve, než když se objevili těsně přede mnou. Nevaroval mne žádný dým, byl jsem bezstarostný a nepřipravený. Když přišli, bylo léto, asi srpen, čas se měří hrozně špatně. Zvlášť když mu nevěnujete pozornost. Bylo to před pár měsíci. Nejsem si úplně jistej. Seděl jsem venku. Blížili se pomalu, opatrně, snažili se zvednutýma rukama dát najevo, že nejsou nebezpeční. Hned jsem věděl, že nejsou mrtváci, ti se pohybují příliš charakteristicky na to, abyste si je spletli s normálním člověk. To ale všechno víte, ne?
Tři chlapi.
Naštěstí…
Zabíjet chlapy pro mě bylo vždycky snadnější.
Jakmile jsem je uviděl, bylo mi jasné, že je budu muset zabít. Byli unavení, vypadali hladově a zoufale. Když uvidí moji chatu, pochopí, že jsem sám, zjistí, že mám zásoby, nebudou chtít jít dál. Bylo pravděpodobné, že se pokusí se mnou domluvit, pokusí se to vzít po dobrém. Já však ale nemám sebemenší důvod se zbavovat něčeho, co jsem si sehnal a vytahal sem nahoru na vlastních zádech. Proč bych to dělal? Možná projdou okolo. Možná. Sám jsem tomu nevěřil, ale zázraky se dějí i po konci světa v tomhle vypůjčeném čase. Naděje umírá poslední. Jsem naiva.
Tehdy naděje zemřela hrozně rychle.
Uviděl jsem jim to na očích, jakmile dorazili dost blízko. To prostě poznáte. Vypadali trochu nejistě – asi je překvapilo, že je vítá mírumilovná scéna, maník sedící u velkého dřevěného stolu před chatou a pokoušející se opravit krátkovlnné rádio.
Mimochodem, oprava byla zcela zbytečná, nemám sebemenší znalosti a zkušenosti, které by mi pomohly. A navíc nevěřím, že bych něco naladil. Ale co? Něčím se bavit musím. Na první pohled nebyli ozbrojeni. Možná někde v kapsách budou mít pistole a určitě pod bundami nože nebo něco podobného. Dneska nikdo nechodí neozbrojen.
Oni se nespokojí s pár slovy a možná drobným zdvořilostním pohoštěním. Jsou zoufalí. A kdo ne? Jsou dlouho na cestě, prošli stejným peklem jako všichni ostatní. Zatím nezaútočili, protože neví, že jsem tu sám. Až budou vědět, zaútočí. Pokusí se mne zabít a získat všechno, co vidí, nebo co si představují, že je v bytelné horské chatě na skvělém místě. Pravděpodobně se někdy skrývali, ale nevyšlo to. Buď je odtamtud, ať už to bylo kdekoliv, vyhnala konkurenční parta nebo mrtváci. Pokradmu se rozhlíželi okolo. Čekali mé společníky nebo stopy po nich. Pochopil jsem, že pochopili, že jsem sám.
Potěšilo je to. A já věděl proč.
„Nazdar,“ pozdravil nahlas jsem jako první a roztříštil napjaté ticho. Moc dobře jsem si uvědomoval, že sekeru, pušku i pistoli mám v chatě. V poslední době jsem vyměkl. Mrtváků se do kopců mnoho nehnalo. O stěnu chaty za mými zády je opřený zabiják, metrová tyč s dlouhou čepelí na jedné straně. To by mohlo stačit. Zůstal jsem sedět, někde jsem četl, že sedící člověk je považován za méně nebezpečného. V ruce mám mírumilovný šroubovák, kterým jsem se vrtal ve vnitřnostech rádia.
To už nikdy nesestavím.
Zamumlali odpověď na pozdrav. Každý asi něco jiného, nerozuměl jsem jim. Zdálo se, že nejsou zvyklí mluvit. A nebylo třeba. Nemusel jsem je poslouchat. Musel jsem se soustředit na to, co s nimi musím udělat. Bylo to jasné, veškerý optimismus zmizel.
Blonďák s řídkým plnovousem – stál nalevo – mimoděk trochu odhrnul rozepnutou bundu. Byli zpocení, výšlap do kopce je vyčerpal. Nevypadali, že jsou ve formě, byli vyzáblí a špinaví, otrhaní. Museli být na cestě dlouho. Znal jsem to. Musel jsem před pár… před nějakou dobou vypadat úplně stejně. Pod bundou měl bubínkový revolver zastrčený za opaskem. Udělal zásadní chybu; kdyby mi zbraň neukázal, kdyby se usmívali, kdyby byla jiná doba, kdybych byl úplný debil, tak bych možná…
Udělali ještě jednu chybu.
Přišli moc blízko.
Měl jsem je na dosah ruky.
Vysoký kostnatý maník uprostřed – vypadal jako jejich vůdce – otevřel ústa, že něco řekne. A já ani nevím, jestli stačil něco říct. Neposlouchal jsem ho. Vyskočil jsem, udělal tři rychlé kroky a zarazil mu šroubovák po rukojeť do oka. Vydalo to nechutný zvuk. Nechutný. Plast mi vyklouzl z ruky. Nestačili zareagovat. Kopl jsem blonďáka s revolverem vší silou mezi nohy, praštil třetího pěstí do obličeje, určitě jsem mu zlomil nos, a otočil se k chatě. Musím si dojít pro zabijáka. Umlátit chlapa holýma rukama dá spoustu práce. A jsou dva.
Zatím jsem měl štěstí.
Když jsem se otáčel se zabijákem v ruce, zoufale sténající blonďák se snažil vytáhnout z opasku revolver a jeho přežívající společník asi nůž nebo co hledal. Nemůžou to stihnout, nemají šanci. Byl jsem rychlejší než oni. Měsíce v horách mi neubraly nic z rychlosti při zabíjení.
To potěší.
Blonďáka jsem popravil rychlým svižným úderem zabijáku do krku. Zvadl a umřel. Dobrá smrt, netrápil se. Poslední přeživší zvedl vyděšeně ruce a snažil se vzdát, ale prostor jsem mu nedal. Něco říkal, já ho neposlouchal. Zabiják dopadl jednou, dvakrát, třikrát, praskala žebra i páteř. Hotovo. Bylo to jako povraždit novorozence v kolébce, neměli sebemenší šanci. Sejmul jsem je tak rychle, že si to možná ani neuvědomili. Všem třem jsem následně rozbil lebky. Nechtěl jsem, aby se proměnili. Jejich těla jsem odtáhl za chatu a hodil do strže, slezl jsem dolů a trochu je zaházel hlínou a loňským listím. Nechal jsem je tam se vším, s oblečením, s prázdnými batohy, s bubínkovým revolverem, nejsem přece zloděj.
***
Ten dým bylo svinstvo. Přivedl je s sebou.
Zase přišli, přiběhli. Běželi do kopce po téměř stejné trase jako ti tři v létě. Bylo jich víc. Celá parta, ženy, muži, děti. Třináct. Měli s sebou pušky a omlácený samopal. Vyklopýtali z lesa, sledoval jsem je. Byl jsem připraven. Neviděli mě. Zatím. Chatu museli vidět, já jsem se skrýval za hromadou dřeva nalevo od dveří. Vynikající postavení pro střelbu ze zálohy. Dobře. Na zádech měli batohy, nevypadali tak hrozně, necítil jsem z nich hrozbu jako z těch tří v létě. Nevadí, nemůžu riskovat. Zvedl jsem pušku k rameni a chtěl je začít střílet. Asi bych je dostal všechny do jednoho. Jediný by nedoběhl k chatě. Zamířil jsem na podsaditého maníka se samopalem. Ještě mě nevidí, je po nich. Dotkl jsem se spoušti.
Něco mě donutilo pušku zase sklonit, nepostřílel jsem je, dodnes jsem nepochopil proč. Nechal jsem je doběhnout k sobě. Podepsal jsem si rozsudek smrti. Pomalu jsem vystoupil z úkrytu, pušku jsem nechal opřenou o dřevo. Proč jsem sklonil pušku? Proč jsem ji opřel o dřevo a nestřílel? Protože jsem uviděl před čím utíkali. Z linie lesa dole, necelých sto metrů za nimi, se vynořilo pár desítek mrtváků, pak další a další. Zaklel jsem. Stovky a možná tisíce. Přivedli mi sem… smrt. Oživlou smrt, které jsem se snažil utéct a na kterou jsem se snažil zapomenout. V okolních vesnicích byl občas jeden nebo třeba pět, nikdy taková horda. Horda, to je výstižný název.
Horda.
První u mne byla drobná dívka s tmavými vlasy. Překvapeně se na mě podívala. Byla hezká. Ona si mne celou dobu co běžela do kopce nevšimla! Smutné hluboké tmavé oči. Pak tam byli všichni ostatní. Malý pohledný obličej. Namáhavě dýchali, pot z nich stříkal na všechny strany. Byl krásný den.
Mrtváci se potáceli svou vlastní rychlostí. Rychlost není tak důležitá jako vytrvalost. Jsou lepší než honící psi. Pokud dostanou stopu, nelze se jich jednoduše zbavit. Při jedné výpravě mě zombík pronásledoval dvacet kilometrů. Nebyl moc rychlý, o vytrvalosti však nebylo pochyb. Málem mě dostal, nečekal jsem to. Umlátil jsem ho zabijákem. Chybělo pár centimetrů a dostal by on mě.
Jenže tady jich je o něco víc.
Jsou tak sto padesát metrů od nás.
Nás?
Měl jsem je postřílet. Možná jenom postřelit, aby se ještě hýbali a připoutali pozornost nemrtvých pronásledovatelů. Mrtváci by se do nich pustili, sežrali by je a já bych měl pár minut náskoku. A teď? Byli okolo mě, kdybych sáhl po pistoli k opasku nebo se pokusil hmátnout po pušce, zabili by mě.
Asi bez výčitek.
Měl jsem to udělat.
Za chyby se platí.
Podsaditý maník se samopalem si mne pečlivě prohlédl. Nikdo nepromluvil ani slovo. Někteří z jeho party se dívali mým směrem, většina koukala dolů z kopce. Sotva stáli na nohou. Museli se utábořit tam, jak kde jsem viděl kouř z ohniště. A mrtváci je dohnali. Jak dlouho je za sebou museli táhnout?
Do prdele. Co budu dělat?
Pomalu jsem se natáhl pro pušku. Vůbec nevím, proč jsem tenkrát neřekl ani slovo, asi jsem si odvykl mluvit, po takové době samoty. Samopalník mě sledoval. Zvedl jsem ji k rameni a zastřelil mrtváka, který se k chatě přiblížil na sedmdesát metrů. Byl to excelentní výstřel, musím se pochválit, nikdo jiný to neudělá. Lebka pukla jako přezrálý meloun – literární klišé, ale to je stejně jedno, bůh ví, jestli tohle bude někdo někdy číst. Výstřel se rozlehl údolím.
Zajistil jsem pušku – mám opakovačku, kterou jsem našel v jednom luxusním bejváku na Hluboké – a rozběhl se do chaty. Popadl jsem batoh, který mám připravený u dveří. Trochu jídla, zdravotnické zásoby a munice. Člověk musí být neustále připraven. Když jsem se vrátil ven, zombíci byli na padesáti metrech a ta parta stála pořád bez hnutí. Čtyři chlapi, tři děti a šest ženskejch.
Nevím, proč jsem to udělal.
Pořád… no, vím to, ale nechce se mi to ani napsat. Prostě jsem se nesebral a neutekl, ale: „Tak budete tady stát, nebo mizíme?“ Zvuk vlastního hlasu mi připadal podivný. Zněl dutě.
Trhli sebou.
Mizíme?
Asi jsem se úplně zbláznil.
Stává se.
Že by za to mohla tmavovláska? Že by mi připomínala někoho ze starých dob? Že bych teď umíral kvůli ní?
To víte, že jo.
Byl to závod. Pronásledovatelé byli pomalejší, jenže s jejich vytrvalostí jsme se nemohli měřit. Každé naše zaváhání, zdržení, krátký odpočinek pomalu a jistě ukrajovaly náskok, který se podařilo během zoufalého běhu nastřádat. Bylo odpoledne. V noci budeme muset pokračovat v běhu, alespoň v pochodu, nesměli jsme se zastavit. Byli zatraceně unavení. Honička prý trvala pět dní, mysleli si několikrát (třeba včera), že hordu ztratili, jenže to bylo zbožné přání. Byli unavení. Děti sotva pletly nohama. I přesto jsem neslyšel jediné slovo protestů. Zoufalství měli všichni v očích, nikdo o něm nemluvil. Terén byl náročný, pořád nahoru a dolů. Dvakrát jsme přebrodili potok, šéf party se pokoušel vzbudit naději, že by mohli ztratit naši stopu. Blbost, blbost. Všichni jsme dělali, že věříme. Co nám zbývalo.
Nic.
Šli jsme celou noc. Běžet se nedalo, zabili bychom se. Narazili jsme na silničku, která překvapivě vedla vhodným směrem. Pohyb byl hned o něco lepší. Pořád z kopce do kopce. Silnice nám ulevila, žádné výmoly, žádné hrozivé strže, žádné vystouplé kořeny. Svítil měsíc a hvězdy. Byla tma. Nedalo se běžet ani po silnici. Stačilo by špatně došlápnout, zakopnout, uklouznout a zlomená noha by znamenala…
Nevím, co by znamenala.
Možná skupinovou sebevraždu při pokusu o záchranu zraněného jednotlivce. Ta parta na to vypadala. A já bych je neopustil.
Minuli jsme vyhlídkovou věž u silnice.
Kdo ji postavil?
Její štíhlá silueta se vypínala proti hvězdnaté obloze.
***
Přišli z levé strany.
Nečekaně.
S ranním úsvitem.
Nekonečný závod pokračoval po jakési rovině. Sotva jsme pletli nohama. Všechno nadbytečné jsme vyhodili. Zůstávaly pouze zbraně. Pochodovalo se beze slova. Potom se vyhlásila pauza. Dvě hodiny. Šéf party se samopalem – neznám jeho jméno a nemám se koho zeptat – se vrátil, aby zjistil, jak velký máme náskok. Stále nechápu, kde na to vzal sílu. Měl jsem v nohou zlomek toho, co oni, a skoro jsem nebyl schopen jít. Křeče v lýtkách byly téměř to nejlepší.
Přišel brzy.
Přiběhl.
Pronásledovatelé byli jen nějaký kilometr za námi. Ten šílenec se vrátil až k vyhlídkové věži, kterou jsme v noci minuli.
Vyšplhal nahoru. A uviděl něco, určitě vidět nechtěl.
Nejsem si jistej, jak to všechno bylo, jsem zmatenej, všechno mě bolí. Mám horečku.
V jedné vesnici nás napadli z boku, zleva. Musela to být jiná skupina mrtváků. Tamti nás nemohli dohnat a předehnat, prostě nemohli! Možná by si nás mohli nějak nadejít, zahnat nás do pasti, jenže to by svědčilo o inteligenci, a kde by ji vzali. Bylo jich deset, třicet, sedmdesát. Dav mrtváků rychle narůstal. Jedna žena byla na kusy dříve, než jsem tasil pistoli a začal střílet. Utekli jsme do velkého kamenného baráku na konci vesnice. Podařilo se nám zatarasit dveře předtím, než nás dostihli. Někdo se tu už bránil. Možná úplně na začátku. Všechna okna byla bytelně zatlučená. Jen nás trochu děsily vyvrácené dveře. Tudy se tehdy museli dostat dovnitř. Zabarikádovali jsme je. Pár jsme jich postříleli.
Potom jsme se pokusili uniknout zadem.
Byli i v sadu.
Byli všude, museli jsme se vrátit do baráku a zabarikádovat zadní dveře. Byli jsme v pasti. Jsme v pasti. A nemáme samopal. Šéfa party roztrhali jako prvního. Možná se snažil někoho zachránit.
Blbec.
Bylo by to přesně v jeho stylu.
V domě byli čtyři zatoulaní mrtváci, nebyl pro nás problém je zlikvidovat. Máme moji pušku, čtyři pistole a brokovnici. Nic moc. Munice sice na první pohled dost, jenže jak dlouho vydrží. Dům vypadá pevně. Mrtváci se sápali po dveřích i oknech. Odtud se nedostaneme.
Pokrčil jsem rameny.
Jo, a zapomněl jsem dodat, že jsem schytal jeden kousanec do předloktí. Všichni to viděli, všichni to dobře viděli. A nejsem jediný pokousaný. Když píšu, musím levou, pravá mě bolí jako čert, ještěže jsem se kdysi naučil psát oběma rukama. Je na mně řada, musím obejít přízemí domu a všechno zkontrolovat. Venku jich je okolo stovky, možná sto a padesát. A to ještě nedorazila horda, která nás pronásledovala. Jestli něco chceme udělat, budeme to muset udělat sakra rychle. Spousta dalších se jich potlouká v blízkém dosahu.
***
Dohodli jsme se.
Jasně jsme se dohodli.
Pokousaní zůstanou a pokusí se krýt záda ostatním. Jsem to já a křehká dívka s tmavými vlasy. Ji kousl jeden do nohy. Zjistili jsme, že kousnutí nekrvácejí a nebolí. Bolesti i krvácení trvaly chvilku. Oba máme dojem, že nás chytila horečka. Asi jsme oba v prděli. Necháme si pušku, pistoli a munici. Pokusíme se ostatním vyčistit cestu zadem přes sad. Budou muset riskovat. O něčem se dole v přízemí dohadují, je mi jedno o čem, v případě, že se budou dohadovat příliš dlouho, dorazí horda pronásledovatelů a každá diskuze bude zcela bezpředmětná. Já jsem v patře, sedím na vrzavé židli u poškrábaného stolu. Je tu víc světla než dole, vidím na psaní. Skoro všichni si všimli, že každou volnou chvilku něco píšu.
Nikdo se nezeptal, co píšu. Dělají dobře, stejně bych jim neodpověděl.
Nemají se o čem dohadovat, všechno je jasné. Já s dívkou – kdybych tak znal její jméno… – zůstaneme a pokusíme se jim zachránit krky. Stačí, když se podívám na obvaz na ruce a chce se mi zvracet. Zpod obvazu vylézají podivné tmavé čáry podél tepen a žil. Dělá se mi špatně.
Nikdy jsem nechtěl vědět, jak probíhá proměna.
Nikdy.
***
Třeba tyhle zmatené papíry někdo najde a bude je číst. Třeba ne. Píšu sám sobě, ne pro někoho jiného. A víte co? Od chvíle, co se všechno rozpadlo, uplynulo spoustu měsíců, aspoň myslím. A já mám dojem, že to bylo pár vteřin. Život mi proklouzal mezi prsty v touze přežít. Život? Vždyť to ani život nebyl…
***
Je konec.
Dohodli jsme se, jak to skončíme.
Nechce se mi ani věřit, že se jim to povedlo. Já a Marie – tak se dívka jmenuje, zaslechl jsem to, jméno se k ní nehodí – jsme jim prostříleli cestu. Oni sami se činili slušně. Přišli o jedno dítě.
Bylo příliš pomalé.
Sežrali ho za pár vteřin. Ječící matku odtáhli ostatní v poslední chvilce. Část mrtváků se vydala za unikající skupinou, ale ostatní se vrhli k domu, odkud jsme stříleli a křičeli. Hluk je pro ně slušná atrakce. Marie vyběhla dole ze dveří. Musel jsem ji zatáhnout zpátky do domu dveře zatarasit. O dvě či tři kousnutí méně či více. To je jedno, ne? Hází sebou v horečce na podlaze vedle mě. Občas se vykloním z okna, křičím ze všech sil a střílím z pistole. Chci jich k nám co nejvíce přilákat. Možná pomáhám ostatním uniknout, možná ne. Rozhodně je to lepší než jako pitomec čekat na konec. Marie je v posledním tažení, neodpovídá na otázky, čelo má pokryté potem, je bledá, těžce dýchá, je krásnější než předtím.
Mám plán.
Nechci se přeměnit.
Mám plán…
Marie se začíná zmítat v křečích. Poslední fáze před „smrtí“, potom trvá pár minut – přinejlepším hodin – než je proměna úplná. Nemám moc času. Musím to udělat hned.
Na nápad mě přivedly kanystry benzínu, které jsem viděl srovnané dole v přízemí. Viděl jsem je, jakmile jsme do domu vpadli a začali tarasit hlavní dveře. Potěžkal jsem je. Rozhodně nebyly plné, ale něco v nich šplouchalo, a když jsem je otevřel, cítil jsem správnou vůni. Marie je na hraně. Upadla do bezvědomí, nevím, jestli dýchá. Vrátil jsem se zdola. Cítím v sobě horečku. Kanystry jsem rozlil po přízemí. Dům je obklopen řadami mrtváků, musí jich být stovky, možná tisíce. Připojila se i původní horda.
Těší se.
Marie je mrtvá. Nehýbe se, nedýchá. Mám křeče, strašné křeče. Dům je kamenný – a cihlový – uvnitř jsou zdi obloženy dřevem, krovy jsou dřevěné, střecha bude hořet úplně perfektně. Vytáhl jsem Marii s sebou na půdu. Máme klid. Voní tu zatuchlina a prach. Rozlil jsem okolo nás zbytky benzínu. Dům pod námi se pozvolna plní mrtváky. Slyším jejich sténání, huhlání, šoupavé kroky. Odstranil jsem barikády u dveří vpředu i vzadu, netrvalo dlouho a pronikli dovnitř.
Máme klid.
Zajímalo by mě, jak daleko se dostala Mariina bývalá parta? Možná bylo všechno zbytečné. Možná jsou pár desítek metrů od domu a mrtváci je trhají na kusy. Mohlo se stát cokoliv. Nemám křeče, nic mě nebolí, všechno je v pořádku. Buší na kovové dveře půdy… Všude krásně voní benzín, rozlil jsem ho po schodech, stačí jiskra a požár se rozbalí po celém domě. Krása. Marie se začala probírat, prostřelil jsem jí hlavu, nehýbe se. Mám zapalovač a sirky. Zabalím papíry do takového pěkného koženého pouzdra a vyhodím je z vikýře. Co nejdál. Snad něco přežije. Možná je někdo najde.
Co si namlouvám?
Hodím pouzdro s vlastním životem co nejdál. Potom škrtnu zapalovačem, a budu se dívat, jak modře hoří benzín. Rozrazím dveře dolů a budu do nich střílet tak dlouho, dokud mi nedojdou náboje nebo neumřu. Tenhle život byl příliš krátkej. Možná, když sem nenapíšu, že jsem umřel, budu žít navěky. Udělal jsem spoustu hloupejch rozhodnutí, ale už je nemůžu vzít zpátky.
Omlouvám se…
