Křehká struktura vznášející se v kosmickém prostoru přemýšlela, vzpomínala – nejraději na dobu, kdy si tak dobře rozuměla s vypravěči ze Šaugu. Ti by její příběh zaznamenali asi takto:
„Byla rodina sedmi korábů, původem z mlhoviny v Nauoppe. Cestovaly vesmírnou pouští. Hledaly oázu. Oázu rozumu, citů, etiky, etikety, extází, her, lásky, morálky… První, Seukutzu, zakotvil poblíž roje planetek obklopujících centrální plazmové těleso – hvězdu v souhvězdí Lodní zádi. Druhý, Xusingar, našel cíl vzbuzující alespoň minimální naději na úspěch expedice ve sluneční soustavě. Zbývající pětice neměla to štěstí, a proto se vrátila domů.
Xusingar sledoval život na okolních planetách, hutněl znalostmi a – jaký paradox – kře hl jimi, protože veškerou hmotu, kterou vlastnil, přetvářel na obdobu synapsí a paměťových buněk. Žil dlouho v bezprostřední blízkosti těch nejzajímavějších: šupinatých národů, jež se úzkostlivě držely vzoru přírody té které planety, způsobu, jakým zachovává (ve svém obrovském a složitém koloběhu) všeobjímající harmonii. Pak přišlo neštěstí v podobě kometárního roje, který zničil vzkvétající celoplanetární civilizaci. Pryč byly časy rozhovorů s výjimečnými představiteli jednotlivých národů: telekinetiky ze Zuilwy a quasuánskými autory čarodějných nekromantických grimorií. Ale druhý koráb neztratil ani bit informace. Postavil majáky, aby zpravil rodinu o svém budoucím stanovišti, a pak se přesunul do blízkosti třetí planety od Slunce, kde z popela, bahna znovu povstával život (potrvá celé věky, než nepatrně zmoudří). Nořil se do atmosféry planety, sbíral perly informací, vyplouval na místě známém majákům – dolů a nahoru, po celé věky. Bouřlivý rozkvět starověkých civilizací si vynutil stavbu nových paměťových sýpek. Obětoval své plachty, jednu po druhé. Intergalaktický křižník nabyl podoby lodního deníku vetkaného do nejefektivnější formy paměťového média. Stal se šálem utkaným Z myšlenek a jediného citu, smutku: nikdy už nedosáhne povrchu planety s horami, jezery, moři, zvěří a lidmi. Pohnout se dokázal jen někdy, jen o píď.
Ve stále vzácnějších okamžicích se mu podařilo ozvat se v té části mozku obyvatel vzešlých z bahna a popela, kterou (na rozdíl od šupinatých) neuměli využít. Jednostranná komunikace. Význam toho, co jim sděloval, si vykládali tvrdošíjně špatně a navíc takovým způsobem, že si způsobovali újmu – všichni ti umučení pozdější svatí, upálené čarodějnice a Panna orleánská a také psychicky nemocní, kteří sami, aniž o tom slyšeli od jiných, celkem souhlasně říkají, že mají, hlasy. I ten nepatrný zlomek populace, který úryvky z lodního deníku reprodukoval přesně, podle svědků pouze xenoglosoval (rozprávěl v jazyce, jemuž se nikdy neučil).
Ten člověk na poušti měl toho tolik na srdci a na mysli. Přijmout to všechno, vplést to do struktury těla, znamenalo přijít o sílu hlasu. Xusingar ji obětoval, odmlčel se. Vznášel se v kraji bez jediného ano-ne – on, který znal odpovědi na všechny otázky.
Čekal, až přiletí rodina, aby jí složil k nohám ten nepředstavitelný informační poklad – sám sebe.“
I
Lalai z Angiu koupil manželku Kooru v Limoloru. Potkalo ho tohle: navštívili je lovci z Kobu; největší a nejsilnější z nich – Vanguma – se Kooře dvořil. Cizinci odešli, a Koora nebyla k nalezení. Lalai hledal a našel místo, které vyprávělo – rozervanými travinami, ulámanými větvičkami, otisky ve věčně vlhké půdě – příběh o přepadení, boji, únosu Koory, Šestiprstého a jeho ženy Wethey. Společně s příbuznými vyrazil po stopách. Vedly do daleké Kobu. Dosáhli vrcholu hory nad vesnicí. Počkali, až Slunce zapadne do Země. Sestoupili. V největším domě a v jednom o něco menším, který zdobilo pestré peří červených papoušků, hořely ohně.
Řekli si: „Ten velký bude, stejně jako v Angiu, domem mužů, a to menší stavení taky určitě slouží ke stejnému účelu jako u nás.“
Rozdělili si úlohy a vyrazili do vesnice.
Lalai zamířil k menšímu z těch velkých domů, protože tou dobou Koora zrovna menstruovala. Prosmýkl se nízkým a úzkým vchodem, narovnal se… ztuhl: kolem ohně se tísnilo plno mužů. Jeden z nich porcoval pečínku, od níž ostatní nemohli odtrhnout oči. Jako první dostal svůj díl voňavého masa vysoký, rozložitý muž sedící před Lalaiem.
Vanguma.
Čas běžel; nejvýznamnější lovec v Kobu říhl.
Lalai couvl, aby se nenápadně vytratil, a vtom Vanguma natáhl ruku za sebe, cosi pronesl… Nikdo nestál blíž než Lalai. Splašil se mu tep. Rychle uchopil podávaný pokrm, sklonil obličej, zabořil zuby do kůrky propečené kůže (kdepak, zakousl se do Vůně). Odtrhl kus horkého, mastného masa – na kostech ho zůstalo hodně k obírání –, a nezdvihal hlavu. Polkl. Přejel očima po Vangumově daru: opečená lidská paže se zbytky šlach a masa na předloktí a prstech.
Ty prsty spočítal – a počet samozřejmě souhlasil.
Zvenku se ozvalo pronikavé zaječení ženy.
Tančící stíny na stěnách, kašlavé oddychování, sykavý šepot v neznámé řeči.
Lalai osaměl. Za stěnou z pandánu slyšel pleskot bosých nohou, mokré rány dopadajících seker, sténání raněných, smrtelný chropot.
Bubny a zpěv, napadne ho nejdříve. A potom: Proto tu Koora není. Tanci nesmí přihlížet žádná žena.
Odložil krmi. Ke vchodu se dostal po čtyřech, vyřítil se z domu; utíkal a utíkal; nevnímal ostny šlahounů a strom, který v úplné tmě neviděl, ho zastavil jen na krátký okamžik.
A potom, sám, docela sám, klečel s rukama zabořenýma do vlhké, mastné půdy; dech mu s hvízdáním unikal z plic; pálilo ho na prsou.
Počkal do rána. Neusnul, i když tak hluboko v džungli ho kromě hmyzu a nočních ptáků nikdo nerušil.
Ráno vyrazil k domovu. Bez Koory; bez Wethey; bez Šestiprstého; bez otce a bratrů – navždy bez nich –; s přetěžkým, hořkým závažím v žaludku, jehož jméno není Pečínka ze Šestiprstého, ale Zbabělost.
Ani později neměl v manželství štěstí.
Jak jen střežil svoji druhou ženu Sílali, a přece se jednou – právě čekali dítě – nevrátila z pole. Její nejedlé zbytky našel rozvěšené na stromech a rozložené na mechu, který roste na vzdušných pandánových kořenech. Nebylo těžké se dovtípit, kdo je pachatelem: stromoví lidé nikdy nesní nenarozený plod, říkají, že jeho maso páchne hnilobou. Trestná výprava nebyla úspěšná. Nenašli Silaliiny vrahy: vesnice s visutými domy byla opuštěná. Tak aspoň zabili pomateného člověka, který žil samotářským životem v dutině stromu nedaleko Angiu. A Lalai ulovil veliké lesní prase. Uspořádali prasečí slavnost, na které se kromě voňavého zvířecího masa podával i ten blázen.
Třetí žena, Ianna, potratila při práci na poli. Lalai její kopací hůl rozlámal na třísky a třísky spálil, a neulevilo se mu.
Uběhlo víc než sedm období dešťů. Každý se divil, proč žije s Iannou, s ženou, která je pokažená, proč ji nevymění. Není dobré nemít děti, starali se příbuzní a nabízeli se, že s výměnou manželky pomohou: zavedou Iannu dolů k řece, do vesnice Limolor. Limolorští ji popraví a o maso se obě vesnice rozdělí – Angiu dostane horní a Limolor dolní polovinu těla pokažené ženy.
Ale Lalai nechtěl. Možná proto, že v Iannině přítomnosti jeho penis vždycky dřevnatěl: „cítil“ své „jídlo“ mezi jejími stehny.
Poohlížel se po další ženě (nebylo jich mnoho – v každé vesnici vlastní většinu z nich náčelník), a jednou mu Ianna pověděla to o krvi a o změně postavy, pověděla mu o kulatícím se bříšku.
Vybavila se mu kopací hůl. Uvažoval: políčka nemohla zůstat neobdělaná; on při práci na nich Iannu nahradit nesměl (obdělávat půdu, sklízet, sít může jen nositelka plodnosti).
Řešení?
Žádné nenašel, ale přálo mu štěstí: starého lovce Kaiana si velký krokodýl uložil do podvodní spíže. Abu Bora, čerstvá vdova, letitá, nehezká – žádný zájem o ni ze strany náčelníka silná jako pralesní vepř, kterým za ni Kaianovým pozůstalým zaplatil, a pracovitá jako mravenec, se stala Lalaiovou druhou ženou.
Když mu Ianna s pýchou vložila do rukou jejich dítě, pocítil bázeň: Dědic polí. Čekal osm období dešťů, než ke mně přišel. Takhle dlouho to netrvá nikomu, jaké mu dám jméno, je-li tak výjimečný?
Náčelníkovy ženy se nemohly novorozeněte nabažit, staraly se i o Iannu. A tak Lalai vyrazil do vesnice Anutu za moudrým šamanem Kokoko.
II
Izolace skončila tím nejpřekvapivějším způsobem: od třetí planety vyrazil objekt – lehký rám obklopující kulovitou schránu. V nitru se ukrýval živý, uvažující tvor. Dělila je jen kovová stěna. Po nekonečně dlouhé době zase Xusingar naslouchal proudům myšlenek. Ne jednomu, několika, protože schrána obsahovala také neživé, nevelké, drobně moudré objekty.
Jaké poselství od nich přijal?
Děs, hrůzu, vědomí nevyhnutelného konce.
Tohle všechno se nakonec slilo do informačního křiku, nejsilnějšího a nejhroznějšího, jaký kdy vnímal.
Vnitřek koule se stal výhní. Druhý koráb napnul všechny své síly, aby překonal – píď po pídi – vzdálenost, jež ho dělila od kovového pláště. Dříve, než jím stačil proniknout, burácení mozkových vln utichlo.
„Puch. Rozbité sklíčko přístroje. Roztavená umělá hmota. Vyteklé oko. Spečené tenounké… šupiny?“
Tak dlouho byl sám – a opět je sám.
Téměř celou cestu tam i nazpět běžel pralesními stezkami.
V mezidobí předložil svůj problém velkému kouzelníkovi společně s malým, velmi pohyblivým selátkem s pruhovaným hřbetem a svázanýma nohama.
Kokoko přijal Lalaie i sele. Žvýkal omamný betel, vzpomínal a vyprávěl. Před více než deseti obdobími dešťů pátral Kokoko v horách po kouzelných artefaktech. Mířil do míst, která mu doporučil jeho dědeček – ten, co občas stoupal ve sloupci dýmu do třetího, horního patra světa a rozmlouval tam s lidmi z nebes.
V těch horách Kokoko narazil na kolegu Sagama z vesnice Kundra-Gora. Rozuměli si, žádný div: zaprvé, Sagamova druhá žena, tehdy dvanáctiletá, se narodila v Limoloru; zadruhé, šamani umějí číst některé myšlenky; zatřetí, do šera pralesa soupeření, žárlivost nepatří. V cestě pokračovali spolu, učili se jeden od druhého, byli si vzájemně prospěšní: víc na sever se s místními dorozuměl lépe Sagama, víc na jih Kokoko.
„Jméno, Kokoko, osm… osm období, tak jaké JMÉNO?“ snažil se Lalai přivést kouzelníka k řešení v ceně celého jednoho selete.
Šaman dál nerušeně přemítal o největším dobrodružství svého života – o setkání s pestrobarevnými lidmi – a Lalai netrpělivě sykal, dokud starý muž nepronesl: „Tam u nekonečné vody…“
(špička jazyka ukazuje směr jihozápad)
„… jsem poznal klan Marind, Marind-Anim, lovce lebek. Povětšinu času mírumilovní lidé jako my. To Anim mimochodem znamená člověk, lid. Když se jim narodí dítě, musí jeho jméno ulovit – musí ulovit lebku. Otec vybere dárce jména a zabije ho.“
Lalaie zastudil zatajený dech v plicích.
„Odříznou hlavu, vyjmou mozek, smíchají se ságem, upečou, sní. Z hlavy stáhnou kůži. Odstraní maso. Lebku obalí hlínou. Zase na ni kůži napnou… Počkej… Mhm… Ne, říkám to dobře. Tak vznikne maska, maska smrti. Ta se usuší nad ohněm, pomaluje a – blížíme se k tomu nejlepšímu – předá novorozenci i se jménem. Marind-Anim pak přechovávají masku mrtvého v domě.“
Daruj jméno – ozdob chýši, pomyslel si Lalai.
„Ochraňují ji… po celý život nového majitele jména.“
Lalai si ani neuvědomoval, že pronáší myšlenky nahlas: „Tohle přece nemůže být náhoda. Dobří duchové chtěli, abych ztratil Kooru, aby mí bratři a otec byli pobiti, přáli si dlouhé čekání na příchod dědice. Mne zavedli za šamanem a jeho – dávno před tím – k lidu Marind. Proč? Protože široko daleko je jen jedno jediné jméno hodné mého syna. Pomstít se – odejmout, získat synovo jméno. Zapadá to do sebe jako kasuáří kost do díry v nosní přepážce. Dobří duchové to chtěli, takže budou se mnou.“
Kokoko právě palcem a ukazováčkem měřil seleti podkožní tuk – nevnímal vzrušení návštěvníka, ani jeho slova.
III
Propočetl tvar dráhy letu předmětu, jehož se stal součástí.
„Jaká příznivá shoda okolností.“
Jenže potom přišly pochybnosti: opouštěl místo, které sám určil pro setkání. Jak se sem vrátí?
„Někdo tu schránu přece postavil.“
Představa zázraku vstřebávání skutečně hodnotných znalostí – opět, po takové době – a touha po ušlechtilé komunikaci přinesla rozhodnutí: druhý koráb přece má co nabídnout konstruktérům žijícím tam dole a na oplátku nebude chtít víc, než dopravit včas na schůzku s rodinou.
Návrat na Zemi schrána nevydržela, shořela v hustých vrstvách atmosféry.
Ucítil vítr.
Xusingar-deník se stal plachtou, stal se křídlem. Hledajícím křídlem.
Druhý koráb se snášel k tmavomodré mořské hladině, jejíž jednotvárnost narušovala jen kadeřavá zeleň ostrovů. Zapadl do moře. Příboj ho vyvrhl na okraj deštné nížinné džungle, poblíž pahorkatiny ozdobené kuželovitými horami.
„Tolik života!“
Vyhlížel bránu do vnímavé mysli.
Našel ji.
Vstoupil.
Mořské vlny s řevem dorážejí na vyzdvižený korálový útes (připomíná rypák mořské želvy) a pěna skrápí barevnou nádheru orchidejí a lián – parazitů, kteří svou krásou zdobí nepříliš zajímavé stromové velikány spouštějící svoje větve až k mořské hladině.
Věční rivalové: prales a moře. Zde je neodděluje ani kousek písčité či kamenité pláže.
Nejen moře, i džungle má svůj hlas: měkký aplaus listů (jako tichý déšť), tleskot křídel, pronikavý křik ptačí klaky – a v pozadí neutuchající třeštění hmyzu.
Když se hejna zvednou, jako třeba právě teď, přehluší ptáci burácení moře. Co je vyrušilo? Hustou vegetací – mimo vyšlapané cestičky lidí – proniká vysoké tmavé tělo se silnýma šedýma nohama. Pohybuje se s naprostou jistotou rychlostí padesáti kilometrů za hodinu terénem, který by leckterý zkušený lovec označil za neprostupný. Když se octne před korytem se strmými břehy, nezaváhá ani na okamžik, skokem se vrhne do ledové horské řeky a zanedlouho vybíhá do příkrého svahu na druhé straně. Rohovinovou přilbou (vysokou čtvrt metru) rozráží hustý porost. Dlouhé, ostře rudé laloky vyrůstající z nádherně kobaltově modrého krku ho při běhu plácají do silné hrudi obalené pancířem tvrdého černého peří.
Najednou se před ním vztyčí plochá hlava hada. Nohou se třemi prsty (prostřední je ozbrojen deseticentimetrovým drápem-dýkou) kopne do pletence hladké kůže obalující svaly a rozsekne ji. Z mramorovaného trupu vyhřezne růžové maso; ocas, který se pokoušel spoutat pravou nohu, ochabne.
Křídlo s letkami přeměněnými v bodce udeří do trojúhelníkové hlavy. Následuje jedno jediné klovnutí – a víc už ho nikdo nezdržuje.
Přeběhne úzkou cestičku ztrácející se v džungli. Zastaví se, vrátí. Soustředěně pozoruje kus dřeva ve vysoké trávě.
Nejprve instinkt, poté sluch mu napoví, že se k němu někdo blíží.
IV
Za informace, které
vstřebával, vplétal, vetkával do svého těla, se odměnil schopnostmi a dovednostmi, jež tvoru-hostiteli byly cizí. Když hostitel zahlédl v trávě cosi tmavohnědého, členitého, pomyslel si druhý koráb: Třírozměrné písmo, stejné, jakým zaznamenávali svoji skutečnost šupinatí telekinetici ze Zuilwy ve „Zpěvech rozjímajícího“ Dokonce několik zlomků „veršů“ tohoto „zpěvu“ dokázal přeložit: „Poslední přání… loď a hvězdu (k níž mohu) zamířit.“ Jak nevzpomenout na kulovitou schránu a puch, na rozbité sklíčko přístroje, na roztavenou umělou hmotu, vyteklé oko, spečené tenounké šupiny. Ano, ŠUPINY!
Byl si jist: Vývojová spirála dospěla do stejného bodu, v jakém se nacházela před úderem kometárního roje.
„Jsem na správné cestě.“
K jeho hostiteli se někdo přibližoval.
Xusingar spatřil bránu do nezměrně probuzenějších hájemství mysli, než ve kterých se právě nacházel.
Lalai běžel džunglí domů a najednou se mu zazdálo, že vzduch před ním zhoustl, jako by na les padla mlha.
Chvilková slabost, pomyslel si.
Asi před měsícem byl nemocný – tělo mu sálalo jako oheň. Od té doby se mu svět před očima občas ukryl do mlhy. Třas v kolenou ho přinutil dřepnout. Uslyšel měkký, tlumený, přibližující se dusot. Tiše a rychle se přesunul mimo stezku do hustého porostu. Sevřel topůrko kamenné sekery. Jazykem přejel najednou suché rty.
Už je tu. Ať přeběhne. Ať pře-…
„Polez, Lalaii, nebo ti tu dobrotu sním.“
Abu Bora mu s úsměvem podávala vak z tapy. Na dně se svíjelo plno chutných, bílých, tučných ponrav dřevokazných brouků. Bylo jich tolik, že si je mohl cpát do úst oběma rukama. Až když se nasytil, vyprávěl o lovu na lebku, na jméno.
Přerušila ho jen jednou: „Fuj! Nevzala bych do úst mozek cizího člověka. U nás jíme jen svoje nejbližší.“
Lalai znovu a znovu opakoval slovo od slova rozmluvu s kouzelníkem z Anutu, protože jeho srdce si ji přálo zapamatovat.
„Neber chlapy z Angiu.“
Překvapeně vzhlédl do očí vysoké ženě se stále ještě pevnými prsy a s tetováním na lícních kostech. Po stranách a vzadu měla vlasy spletené do copánků, jejichž konce se kroutily na svalnatých ramenou, nad čelem jí visely v chomáčích důkladně napuštěných tukem smíšeným s černou hlínou.
„Víš,“ začala, „pocházím z kraje klanu Kelagana. Můj první muž, který mě unesl, byl z lidu Kamano. Byla jsem mu – alespoň myslím – dobrou ženou, dokud mě neunesl jiný, tentokrát z klanu Yate. Unášeli mě dál a já se posouvala stále víc na jih a na západ, do hor… Nestěžuji si: byl o mě zájem. Nebožtík Kaian si pro mne přišel až do Kumbugu. V té době v klanu Kamano museli už vyrůstat mí vnuci… Cože?… Bránila. To víš, že bránila, ale… jak bych ti to jen… život beze změny je jako neuvařené taro. Lalaii, nenajdeš lepšího společníka na lovu jména. Tady se v každém horském údolí mluví jinak, ale já se dorozumím – kolik manželů jsi měla, tolik řečí znáš. A mám praxi ve vyjímání mozku, v jeho přípravě. Vy dokážete jen všechno rozložit na horké kameny, upéct, zhltat… Cože?… Jasně že kromě vagíny a penisu: taky ráda cucám a žvýkám sladké, ale… Prostě: Já vím, že dobří duchové chtějí, abychom lovili jméno společně. Neber muže z Angiu: nestojí za nic.“
„Jsem přece stejný.“ Vzpomínka na pečínku od Vangumy rozpustila Lalaiovi v žaludku hořkou kůru stromu.
„Chlap je tak velký, jak velký má cíl. Muži v Angiu a Anutu a Limoloru ti nesahají ani po kotníky. Abys získal to jméno, musela by být veliká válka. Co myslíš, kdo z nich se postaví po tvém boku ve veliké válce, hm?… Pomůžu ti najít skutečné válečníky.“
„S ženskou se přece nikdo nebude bavit o válce.“
„Nejsem obyčejná ženská. Už ne. Vstoupil do mne… Počkej, povím ti to pěkně popořádku. Když jsem ti spěchala naproti, uviděla jsem kasuára. Zíral na kus ztrouchnivělé kůry prožrané červotoči… a najednou přiskočil ke mně. Lekla jsem se. On natáhl krk. Hlavu s černýma očima jsem měla jen takovýhle kousek od obličeje. Nebyla bych první, komu roztříštil jediným klovnutím lebku. A pak, najednou, kolem mě mlha, nevím, kde se vzala…“
Lalaiovi to připomnělo jeho občasné nevolnosti.
„Otřel mi zobák o nos… Nesměj se… No ták! V klanu Kelagana věří, že do ženy, která si třela nos s ka-… No tak se směj… Ne, tamto jsme spolu nedělali… Máš míň rozumu než maska smrti, manželi.“
V
Cestou zobák-nos (přesněji čichovým nervem) „přestoupil“ druhý koráb do měkkých závějí mozkové hmoty jiného hostitele. Každou myšlenku, současnou i všechny dřívější, přijal naráz, paralelně a vmžiku je seřadil do posloupnosti zvané Život. Při sledování výsledného představení zažíval nesmírnou rozkoš. Jaká harmonie s přírodou, liboval si. A také: Jaká radost z žití. Jak je jen možné nalézt tohle všechno u těch, kteří jen sbírají a sebrané – minerálního, rostlinného, zvířecího původu – upravují a vůbec nic nekonstruují? Že by se technický pokrok a intenzivní prožívání přítomnosti vzájemně vylučovaly? Kdo postavil schránu?
Uvažoval – a vplétal a vetkával myšlenky hostitele do koberce jménem Xusingar.
Nejen je…
Některé z těch myšlenek byla přání.
A ty plnil.
Před Lalaiem a Abu Borou se rozevřelo horské údolí, nad kterým se na východě vypínala vysoká hora. Tady už Lalai jednou byl, věděl, kde leží Kobu – na pravém, odvráceném úpatí té hory.
Abu Bora ukázala doleva na horský hřeben. „Kilivili.“ A potom do údolí. „Sagamova Kundra-Gora.“
Když se ukládali ke spánku, zalovil ve vaku a opatrně vytáhl doutnající poleno: vzduch se s večerem citelně ochladil. Přibližoval žhavý konec k žebrům, a když se ohřál, podal špalík Abu Boře… Nezaznamenal, kdy ho opustila.
Když se vrátila, chvěla se. Rozdmýchal plamen… Jen unaveně zavrtěla hlavou.
„Táhnou s námi lidé ž Kilivili. I jim Vanguma bere ženy.“
„Kde jsou?“
„Támhle.“
„Nevidím nikoho… Asi to bude tím, že nevidím potmě.“
„Já ano,“ pronesla s jistotou. „Po tom setkání s kasuárem, víš?“
Probudila ho před svítáním. Vstali. Kolem nich se nehlučně zhmotnily stíny mužů s kamennými sekerami v rukou. Abu Bora promluvila. Hovořila tiše, sebejistě, řečí, které Lalai nerozuměl. A muži jí odpovídali.
Vyrazili úzkou pralesní stezkou. Někdo v čele zahrál na bambusovou flétnu, ostatní se pustili do mručivého zpěvu.
„Ženy nesmějí slyšet hudbu a zpěv,“ šeptal poděšeně Lalai.
Abu Bora: „Považují mě za chlapa.“
Zadíval se na kónické prsy s výhrůžně trčícími dlouhými bradavkami.
„Za všechno může ten kasuár.“
Když se blížili ke Kundra-Gora, ozvala se najednou z džungle kaskáda vřeštivých výkřiků. Abu Bora zdvihla paži v gestu: „Stát!“ Popošla až ke kmeni jednoho z pralesních velikánů. Ještě krůček… Vstoupila za stěnu tvořenou svazky pestrých květů obklopujících přestárlé kmeny s plesnivou kůrou prorostlou houbami.
Ticho.
Ale hmyz a ptáci nedokážou mlčet dlouho.
Rozprší se.
Najednou zpoza našedlé rohože deště vystoupí neznámí bojovníci s oštěpy a sekerami. Je s nimi Lalaiova žena. Představí nejvýznamnější muže Kundra-Gora: náčelníka Watehthe, kouzelníka Sagamu a jeho syna Digua.
„Půjdou s námi do války.“
Napětí (na všech stranách) nahradila radost. V dobré náladě se přesunuli do Kundra-Gora. Jak se ukázalo, i přes Vangumovy únosy zůstalo ve vesnici hodně žen. Právě teď připravovaly lahodné pokrmy a roznášely je budoucím hrdinům. Lalai neodtrhával oči od vysoké, štíhlé dívky. Nebyl jí lhostejný: ani ona na něho nepřestávala upírat oči temnější, než má rajka. Podávala mu ty nejkřehčí kousky masa. Náčelník Watehthe ji okřikl a na Lalaie se okázale mračil. Dívka odběhla k nedalekému políčku sladkých brambor. Když se tím směrem Lalai podíval příště, uviděl ji vykukovat zpoza jednoho stromu na okraji džungle. Když si byla jistá, že se na ni dívá, rozkročila se, zhoupla v bocích a odhalila tak víc než polovinu těla. Pravá ruka hladila ňadro, levá napodobila hlavu kasuára a zobák (ukazováček s prsteníkem) se pásl v místech, v nichž ucítil jídlo i Lalaiův penis. Lalai vstal, jako by se chtěl protáhnout, projít… Už po prvním kroku směrem k políčku někdo sykl, jiný vyprskl a Watehthe se rozeřval vzteky. V obličeji, jehož spodní část zcela zakrývaly kudrnaté vousy, se zablýskly veliké zuby. V příštím okamžiku stál na nohou se sekerou napřaženou k ráně. I Lalai sáhl po topůrku.
Abu Bora cosi poznamenala. Ozval se úlevný smích. Náčelník se zatvářil zmateně, ale záhy se smál ze všech nejvíc. Rajkooká si odplivla a odběhla.
Watehthe, ve viditelně dobré náladě – co chvíli propukal v smích –, zval Lalaie a Abu Boru k ohni za jednou z chýší na opravdovou pochoutku jen pro nejlepší přátele:
„Cože tak obrátil?“
„Vysvětlila jsem mu, že se od tebe nemusí ničeho obávat, že jsem tvá žena a že tvému hladovému penisu poskytnu v noci dostatek jídla.“
„Aha,“ Lalai spokojeně přikývl, po pár krocích sebou trhl, vytřeštil oči. „Cože?“
Náčelník Watehthe je zavedl k ohni, na němž se připravovala obzvlášť chutná pečínka.
Poté, co Watethe pronesl nad rožněm pyšně: „Vypasený pes,“ Abu Bora se rozesmála. Zprvu se zdálo, že jde o docela normální smích – dokonce nakažlivý: pár mužů se přidalo –, jenže už po chvíli se jednotlivá kašlavá uchechtnutí slila ve vysoký, hrůzu nahánějící jekot.
VI
Xusingar spatřil stejný obraz jako tehdy v kulové schráně. Cítil stejný pach spáleniny, zase viděl ty ohořelé nohy, spečenou srst, horkem rozpukanou kůži, co víc: opět ho ohlušoval strašlivý informační křik.
Slunce zapadlo do Země.
Lalai si moc přál posílit se hlubokým spánkem. Nepodařilo se: celou noc se ozývalo vrzání palandy. Abu Bora se třásla. Nepomohlo, když pod štípaným bambusem, z něhož palandu postavili, rozdělal ohýnek, aby teplý kouř zahříval manželčino holé tělo. Třásla se, i když Kůži měla na omak horkou.
Probudila ho před svítáním jako vždycky.
Vypadá zdravější a odpočinutější než já.
Vesnice, tentokrát bez místních žen, se rozezněla hlasy hudebních nástrojů a bojovým zpěvem. Bojovníci, vyzdobení do války převážně peřím, lýkem, kostmi a barevnými hlinkami, křepčili.
Tanec dodává sílu k boji.
Slunce se vykulí ze Země a válečníci s ním budou stoupat až pod vrchol hory, a po poledni s ním sestoupí k úpatí. Večer je zastihne v úkrytech nad Kobu.
Vanguma – největší, nejsilnější – se nedal přehlédnout.
Sagamův syn Digu, válečník, který se k Lalaiovi a jeho ženě připojil, protože: „… i můj penis někdy cítí jídlo v zadku jiného muže,“ vysvětlil Abu Boře (a ta to pověděla Lalaiovi), že Vanguma nemusí ženy a dívky vždycky unášet, protože mnohé podlehnou samy jeho kouzlu a utečou za ním. To nenávist manželů a otců k Vangumovi nezmenšovalo, spíš naopak.
Abu Bora popsala všem, pro co si Lalai přišel do Kobu.
Bojovníci souhlasně mručeli a kývali přilbicemi z peří kasuárů, černých i bílých papoušků kakadu, rajek. Lalaie při pohledu na černomodrá těla natřená tukem a hlinkou, na oslnivě bílé ozdoby (prasečí kly, kasuáří kosti) v nosních přepážkách napadlo: Nejnebezpečnější šelma džungle, chce-li děsit, předstírá, že je tím, co loví.
Sagama naháněl hrůzu dokonce i svým spolubojovníkům: až po vršek hlavy ho zakrývala pláštěnka z lýka; temeno zdobila psí hlava na dlouhém krku. Abu Bory se zeptal: „Odkud pocházíš, bojovníku?“
„Z kraje klanu Kelagana.“
Člověk-pes se zachmuřil, kývl, v obličeji výraz: Myslel jsem si to.
Blížila se noc. Většina bojovníků v Kobu se odebrala do středně velké chýše ozdobené červeným peřím, některé ženy zamířily do největšího stavení.
Abu Bora: „Úskok – dům mužů maskují jako dům pro menstruující ženy.“
Lalai poprvé na této výpravě místo na jméno pomyslel na pomstu.
Vanguma a plnoštíhlá nevysoká dívka spolu zamíří do malé chýše (ozdobené žlutými a modrými květy) na vzdáleném konci vesnice, kousek od vyřezávaného kmene stromu – totemu. Zažehnou louč; ulehnou na palandu.
Vangumův penis se sytí…
Lalai, Digu a Abu Bora (právě v tomto pořadí) běží kolem vesnice co nejrychleji směrem k totemu.
Šlapky nohou pleskají do udusané půdy – tenhle zvuk není hlasitější než déšť.
Vojsko sestupuje v rojnici. Lako z Kundra-Gora na levém křídle a Minem z Kilivili na pravém rozdmýchají doutnající polena, zapalují louče (zhruba metr dlouhý kus bambusu na jednom konci rozštípnutý s kousky kůry upevněnými v rozštěpu) a vrhají je na skutečný dům mužů. Suché listy střechy vzplanou, bojovníci z Kundra-Gora a Kilivili obklíčí dům a spustí ohlušující křik.
Chtěli nepřítele překvapit – podařilo se: jakmile nějaký muž z Kobu opustí chýši, dočká se ostří kamenných sekyr (dvou tří úderů do hlavy a do zad).
Lalai, Digu a Abu Bora míjejí jednu ze staveb, když vtom se skrz stěnu vymrští ruka, uchopí Digua za kotník, trhnutím vtáhne spodní polovinu jeho těla dovnitř. Lalai vycítí pohyb za svými zády. Otočí se a vidí: k sobě nataženou ruku, obrovské, hrůzou rozšířené oči.
Abu Bora zarazí oštěp do stěny, do níž je Digu vtahován. Její pohyb je natolik prudký, že sama propadne propadne za oštěpem po hlavě dovnitř.
Hýkne pronikavý, nelidský skřek.
Digu vyrazí po čtyřech k Lalaiovi. Ve stěně se odhrne rohož, vystoupí Abu Bora – bez sukénky, od čela až po rozkrok zalitá krví. Usměje se.
Cizí krví! oddechne si Lalai. Hořký pach vyvržených vnitřností se vznáší ve vzduchu.
Abu Bora opatrně vyhlíží, zda hluk vyláká někoho z domku ozdobeného květy.
Na tváři Vangumy se rozšířil široký, vítězný škleb. Toho ubožáka, který vpadl do Chýše plodných spojení, srazil pěstí. Oranžová zář požárů vykreslila na stěnách dvě siluety dalších vetřelců. V příští chvíli mu malá Eua hodila dlouhý oštěp. Nikdo s ním neuměl zacházet lépe než on. Když ho třímal v ruce, cítil se neporazitelný, nesmrtelný.
Eua opustila chýši. Ať už tahle mužská záležitost dopadne jakkoliv, ona musí zůstat zdravá a silná, aby obdělávala pole, rodila děti.
Vanguma vyrazil hrotem bambusového oštěpu proti Lalaiově tváři. Ten sebou mrskl stranou. Necítil roztrženou kůži na líci.
Vanguma se napřáhl k další ráně. Nad jeho týlem se zdvihla těžká kamenná sekera. Lalaiovo srdce přestalo tlouci. Nemyslel na to, že když Diguova sekera udeří, zachrání mu život, myslel na to, že roztříštěním Vangumovy lebky jeho syn nenávratně přijde o krásné jméno.
A v téhle chvíli, v níž šlo Lalaiovi o všechno – a ať se stane, co se stane, vždycky bude tratit –, se ozval zvuk, na který novopečený otec už nikdy nezapomene: ohlušující, nelidsky vysoký, táhlý, pronikavý jekot. Připomněl mu nářek psa umírajícího v těch nejstrašnějších bolestech.
Vřískot se změnil ve staccato kašlavých skřeků. Do chýše vrazila Abu Bora a šel z ní děs: její tělo vypadalo, jako by bylo natřené jasně červenou hlinkou. Napřahovala k vrhu bambusový oštěp zakončený kasuářím drápem. Příšerný škleb zohavoval tvář – místo obličeje dvě řady zubů. Nevyhlížela jako člověk ani jako zvíře, nevyhlížela jako nic a nikdo z tohoto světa, vypadala jako duch, duch s lidským tělem a krokodýlí hlavou.
Jako Smějící se smrt, pomyslel si Digu, a v hrůze neudeřil.
I Vanguma viděl smrt – svoji smrt, vždyť mu na prsa mířil hrot oštěpu –, a tak vrhl zbraň, možná ve stejném okamžiku jako ona.
Žádný z nich neminul. Abu Bora padla na pryčnu zasypanou květy. Vanguma stál, oběma rukama svíral oštěp zaražený do hrudi.
Vztek Lalaie vynesl na roztřesené nohy. Rozmáchl se, ťal Vangumu z boku do šíje a srazil ho mimo dosah Diguova ostří. Vanguma padl na zem. Lalai s Diguem se na něho vrhli. Pracovali usilovně na jeho těle kamennými sekerami. Oddělit hlavu od krku jim trvalo asi stejně dlouho jako porazit shnilý kmen silný jeden a půl dlaně.
Lalai, zadýchaný, vstal. To, co držel v ruce, vyhlíželo jako plod chlebovníku obalený dlouhými stvoly trav.
Abu Bora něco zašeptala. Nerozuměl jí, a tak se nad ni naklonil a slyšel: „Vstoupil do mě… duch… Kelagana říkají, že když ti kasuár otře zobák o nos, vstoupí do tebe dobrý, silný duch… Proč se nesměješ?… Hlava. Jméno… Splnila… Každému manželu… dobrou…“
Později Digu a Lalai sesbírají velké listy a také liány. Lalai připraví tělo Abu Bory: bude vypadat přesně jako mrtvý bojovník (skrčená v poloze, jako by seděla, s koleny dotýkajícími se brady, obličejem skloněným dolů, rukama skrytýma mezi trupem a stehny, omotaná vlastním pásem, aby končetiny držely v potřebné poloze, a s hlavou zabalenou do lýkového vaku). Sešijí liánami rakev s dvojitým dnem a čtyřmi stěnami z listů. Společně uchopí Abu Boru, zdvihnou ji a spustí dovnitř rakve, přehnou palmové okraje přes tělo, takže vznikne pyramida.
Digu stáhne koutky úst dolů, ukáže na rakev, sáhne si pravou rukou na násadu na přirození, ukáže vysoko nad hlavu, dotkne se prsty trojhlavého svalu levé ruky, prsou, čela, což znamená: „Smutek. Smrt. Velký, silný muž. Srdce chce pamatovat – mozek zapamatuje.“
Lalai kývne a pronese jedno slovo.
Digu si je bude v duchu opakovat, aby je nezapomněl.
Omotají rakev liánami, přivážou vrškem k silnější větvi, větev si položí na rameno a vynesou rakev z chýše.
Kobu hoří, nářek utloukaných ohlušuje.
Podivní tvorové, jako z jiných, dávno zašlých časů, s rozeklaným jazykem, jenž občas vystřelí ze strašlivé tlamy plné zubů, ucítí pach krve a masa. Ucítí ho na vzdálenost jedenácti kilometrů. Dají se do pohybu za kořistí.
Nemotorní, s těma tlustýma krátkýma nohama a dlouhým ocasem?
Kdepak, jsou to rychlí a vytrvalí běžci i plavci, když jde o zabíjení a krev a syrové maso.
Všude kolem se válí kosti; ze stromů visí rozbouraná lidská těla. Hoří ohně. Bojovníci jistými seky otevírají hruď nepřítele, aby vyrvali srdce (u raněných ještě tlukoucí), které pak společně s narychlo odsekanými žebry položí do plamenů: tyhle části těla se musí sníst okamžitě – duch mrtvého by je jinak nikdy neopustil a škodil by jim.
Společně s vítězi jedí i ženy z Kobu – ženy přece nemohou žít samy.
Lalai marně hledá Kooru.
Není tu, řekne si. Ale to se mýlí. Za jedním ze stromů, za tím, z jehož větve visí „hlavou dolů“ jediné bezhlavé tělo, stojí jeho první žena. Naslouchá rozhovorům u ohňů. Pozoruje. Natáhne ruce k visícímu, otevřenému trupu. Dobře ví, že ke stehnu, až u rozkroku, je šňůrkou přivázána zbraň.
Lalai nasycený teplým masem připraveným s kapradím na horkých kamenech říhl. Zahleděl se na nedaleké políčko cukrové třtiny. Dostal chuť na tenounký kousek stonku uříznutý bambusovým nožem.
Pocucat pro změnu trochu sladké stavy.
Šoural se do tmy. Hovor, cizí a neznámý, za zády utichal. Tady byl noční vzduch chladný.
„Lalaii.“
Poznal ten hlas, i když ho neslyšel tak dlouho. Právě tak dlouho ji neviděl a pořádněji neviděl ani teď. Ale cítil její vůni.
S tvrzením: „Jsem sytý“ najednou jedna část jeho těla hluboce nesouhlasila a napínala se v násadě z tykve.
Lalai vztáhl ruce pod Koořiny boky, které spíš tušil, než viděl, nazdvihl sukénku z trávy.
Otočila se, klesla na všechny… Bylo to rychlé, tvrdé a horké milování.
Vstal. Zadýchaný si nasazoval násadu na přirození.
Koora na něj vzhlížela a myslela si: Dával mi nejvíc jídla a přednost před ostatními ženami, které pracovaly i na mne, a moje vagína voněla jeho penisu jako upečený pes hladovému poutníkovi. Byl silný, výbušný a laskavý a teď je všemu konec díky tomuhle NIC z toho nejhoršího zapadákova, kde žijí stejně, jak žili duchové, dokud ještě byli živými lidmi. Tady si kamenné nástroje vyrábějí, zatímco tam, kam si mě chce odvést, se dědí z pokolení na pokolení. To nesnesu. Vanguma byl opravdový muž. Jediný, který rozlišoval mezi milovat a dělat lásku. Dnes poznáš ten rozdíl. Spolu jsme dělali lásku. Máš břicho plné až k prasknutí mých přátel; nasytila jsem tvůj penis. Kdepak je teď tvá síla, Lalaii? Kde ostražitost?
Sevřela v dlani Vangumův nůž z ostře nabroušené lidské stehenní kosti, palec opřela o hladký, kulovitý kloub. Jedním tichým, plynulým pohybem se vztyčila, přesunula za Lalaiova záda, napřáhla se a udeřila, jak ji to Vanguma učil – zezadu, nad bok. Lalai se bez hlesu zhroutil. Nehýbal se v rychle se rozšiřující kaluži krve. Srdce mu nebušilo.
„Díky, dobří duchové.“
Rychle a jistě běžela pralesní stezkou. Už teď byla daleko od Kobu – bývalé Kobu. Po stehnech jí stékalo semeno (nedotkla bych se toho – až bude příležitost, vykoupu se – kdybych počala: zardousím to); cítila bolest ve vagíně.
Čas ji zhojí. Ten zhojí všechno… Ano, všechno. Nechám se ulovit jenom mužem silným, výbušným, laskavým a krásným, jako byl Vanguma. Ze mne pak vzejde nová Kobu. Zasadím do jejího srdce nenávist k lidem z Angiu a z Kundra-Gora a z Kili-vili. Pomstíme se, nakonec se pomstíme, tím si jsem jistá. Oplatíme všechno – vyrovnáme dluh.
A pak se přímo před ní zhmotnil (tak jí to alespoň připadalo) obrovský varan. Couvla k nejbližšímu stromku. Zvažovala: Dokážu se včas vyšvihnout do větevnaté koruny?
Měla štěstí, o kterém nevěděla: přímo za ní čekal druhý varan. I jeho přilákal pach čerstvé krve přicházející z Kobu. Kdyby se jí podařilo vyšplhat se po nízkém kmínku osamělého stromu utopeného v moři dlouhé trávy, umírala by bolestivě a dlouho v rozsoše větví, z jejichž klece by ji varan vytahoval kousek po kousku. Takhle to bude mít v mžiku odbyté: o sousto soupeřící dvojice ještěrů naloží s jejím tělem stejně jako starostliví příbuzní s pokaženou manželkou.
Slavný byl návrat vítězů do Kundra-Gora. Jediný mrtvý, jediný raněný. A ovšem, spousta práce pro Sagamu. Z travnatých nosítek, na nichž nesli zraněného Lalaie, bez přestání kapala krev. Do nohou mu totiž položili lýkový vak, jehož obsah mu propůjčoval kulovitý tvar.
Rakev s ostatky Abu Bory nese Digu se svým otcem, kouzelníkem Sagamou. Digu je smutný.
Sagamapro něj má slova útěchy: „Nežil by dlouho. Ty výbuchy smíchu, nelidské vytí a chvění. Na cestách s Kokoko jsme zavítali na severovýchod, až na území lidu Fóre, Yate a Kelagana uzavřené řekami a horami. Lidé tam umírají na podivnou nemoc, které říkají kuru. V jejich jazyce to znamená třesení. Nemocný má totiž často zimnici. Taky se zničehonic rozchechtá, a pak nemůže přestat, musí se smát, ječet a výt, až ho to úplně vysílí. On pocházel z lidu Kelagana, sám mi to řekl. My věříme, že s masem nepřátel do nás vstupuje jejich síla. Když jsem viděl, jak v klanu Kelagana pojídají mozky příbuzných, kteří na tu divnou nemoc zemřeli, napadlo mě… jestli tím nezvou kuru do svého těla.“
V Kundra-Gora bude rakev nejprve zavěšena na Sagamovu létající loď mrtvých postavenou na konci návsi. Po nějakém čase Abu Boru pohřbí se všemi poctami, jež náleží hrdinovi.
Po léta bude Digu hostům vyprávět o válečníkovi, který mu zachránil život. Zeptají-li se na jeho jméno, pronese slovo, které si srdce přálo zapamatovat, a mozek zapamatoval. V jazyce klanu z vesnic Angiu, Anutu, Limoloru to slovo znamená přítel.
Lalai strávil na lůžku mnoho a mnoho dnů i nocí. Když procitl z blouznění, ptal se na svůj vak. Dozvěděl se, že Digu už masku smrti zhotovil.
V den, kdy vstal z lůžka a vystoupil před chýši, s překvapením pohlížel na náves Kundra-Gory. Byla neobvykle dlouhá i široká, pečlivě udusaná a zametená. U stěny pralesa na ní stálo cosi podivného, velkého, s roztaženými křídly. Zeptal se svého uzdravitele, Sagamy: „Totem?… Co představuje?“
Šaman se rozpomněl na jazyk starého Kokoko, na putování s ním. Vyprávěl Lalaiovi tentýž příběh, který už Lalai slyšel od čaroděje z Anutu. A lovec jména poslouchal a trochu se bál, vždycky se trochu bál, když slyšel vyprávět o barevných lidech.
„U vesnice jménem Konosa jsme potkali bílé muže. A až úplně na jihu jsme narazili zase na jiné, ti byli pro změnu žlutí. Měl jsem raději ty žluté: nebyli tak slaní.“
Stali se průvodci, jednou těch a jindy oněch. Na vlastní oči viděli: nekonečnou vodu; plavidla větší než vesnice; koráby plující vodou i vzduchem; šípy a oštěpy, které dokážou zabít najednou třeba padesát osm lidí (Sagama mrtvoly jednou spočítal).
Kouzelníci dospěli k závěru, že lidem barvy vařeného kasuářího vejce se podařilo vetřít do přízně dobrých duchů, a ti jim za odměnu posílají zboží a jídlo v oněch velkých lodích. Podle vyprávění starých přece dobří duchové se světlou barvou kůže připlují v plavidlech mrtvých a přivezou Hojnost. Čím větší loď, tím větší náklad, více zboží a jídla.
Sagama po návratu do Kundra-Gora neuvažoval nad ničím tolik, jako nad otázkou: Jak se vetřít do přízně dobrých duchů?
A přišel na to: Bude dělat to, co barevní. Postaví přístav a vzdušnou loď mrtvých (domorodci tato plavidla nazývají duchové jestřába) a bude jim sloužit, jak to viděl u bílých a žlutých.
„Tohle je přístav…“ Ukázal v rozmáchlém gestu na náves. „… duchů jestřába. A ten totem je duch jestřába. Sám jsem ho postavil. Dobří duchové k nám brzy dopraví moc a moc jídla a zboží – kargo, jak říkají bílí.“
VII
Xusingar, poté, co válka skončila, putoval do Kundra-Gora v těle Abu Bory, v krabici z listů sešitých liánou. Už Kokoko přece vyprávěl Lalaiovi o vesnici Kundra-Gora, do níž Sagama přivolá konstruktéry korábů plujících vzduchem a tedy i konstruktéry schrány plné přístrojů. Xusingar se tolik těšil na nové básně, pohádky, strašidelné příběhy, písně, říkadla, anekdoty, cestopisy, přírodovědná a filozofická pojednání, teorie, hypotézy, algoritmy, náboženství.
Cestou do vesnice se však stalo něco strašného: při rutinní kontrole ke svému zděšení zjistil, že ztratil tři básně, jež měly původ v Šaugu, jednu pověst ze země Peronu a dva vtipy z Modrého ostrova (Lamby). Protože pro ukládání dat používal samoopravný kód, pokusil se zrekonstruovat ztracenou informaci. Snaha částečně slavila úspěch – podařilo se zachránit jednu z anekdot.
Rakev se ocitla na Sagamově artefaktu sloužícímu k přivolání Hojnosti (a konstruktérů). Xusingar se přesunul – píď po pídi – do slámové skulptury.
Obklopen pandánem čeká.
Každé jitro, hned po probuzení, se Lalai mazlil v myšlenkách s nádherným odňatým jménem, jménem svého syna. Jedno ráno jej z úvah vytrhl rychle se přibližující řev.
„Duch jestřába,“ křičeli domorodci.
Kouzelník Sagama, s půlkami kokosových ořechů na uších, ječel zaklínadla do půlky kokosového ořechu (právě takhle přece barevní přivolávali svoje létající lodě mrtvých). A podnik se zjevně dařil: hluk sílil. Nad vrcholky stromů se zjevilo břicho obrovského, nízko letícího čtyřmotorového transportního letounu Douglas DC-3, kterému za druhé světové války Angličané přezdívali Dakota.
Nepřistál, nevyložil náklad zboží a jídla, přeletěl.
Sagamova kouzla nejsou tak silná, zatím.
VIII
Tu anekdotu Xusingar nezapomněl, zato dějiny Milesmanů zmizely v nenávratnu stejně jako obsah Ménenské knihovny (nehořekoval pro Žádný z těch pokladů: už nevěděl, že je vlastnil).
Nechal se postupně připravit o většinu svého bohatství: stal se vylomenou, vyloupenou, vymetenou pokladnicí vědění – místo stěn jen síť. Čekal ho zmar. Bílkovina, která postupně přetvářela mozek Abu Bory – pojídače příbuzných nakažených nemocí kuru – v mycí houbu, devastovala i šál vědění, až se z něj stala potrhaná ševelící třírozměrná síť, v níž smysluplné myšlenky probleskly jen občas.
Při pohledu na Dakotů naposledy nepatrně zmoudřel: pochopil rozdíl mezi slaměnou atrapou létající lodi mrtvých a skutečným letounem a přiznal si, že už nedokáže opustit suché rostlinné tělo, do něhož se vetkal, natožpak vesnici Kundra-Gora. Kdysi teoreticky nekonečně obsáhlou, nekonečně přesnou a nekonečně trvalou paměť vyděsila vidina úplného zapomnění. A koráb z pandánu napnul všechny zbývající mentální síly k realizaci jediného cíle, kterého, jak se mu právě teď zdálo, ještě mělo smysl dosáhnout…
Lalai se vracel k Ianně a synovi, a Sagamova loď mrtvých dostala prvního pasažéra.
Lovec jména putoval horským údolím, tak jak je v tomto kraji obvyklé: nikdy ne přímo. Někdy ho uzoučká stezka zavedla vlevo (a občas se ztratila v porostu džungle), někdy vpravo (a občas končila strmým břehem ledové horské řeky) a několikrát se musel vracet.
Nebál se, že by zabloudil. I v té nejhlubší a nejtemnější džungli se díval za Sluncem, kam kráčí. Podle něho vedl svoje kroky. Žízní netrpěl: obratný a odvážný lovec přesně ví, kterou liánu přetrhnout, aby vyteklo dost šťávy, a je-li to zapotřebí, dá se tak lehce vyrobit i primitivní, zato však velmi účinný klystýr.
Na rameni se mu pohupoval plný vak. O krátkých přestávkách v něm zalovil, aby pojedl – malý kousek uvařeného tara, půlku banánu.
Slunce několikrát vystoupá na nebe a několikrát se vrátí zpátky do Země, než Lalai vyjme z vaku masku smrti, zavěsí ji pod strop, zdvihne synka, vezme ho do náruče, podepře dlaní křehký týl, dotkne se rty hladkého čela, pohlédne ke stropu, pomyslí na mohutného bojovníka z Kobu a pošeptá do drobného ouška to nádherné jméno, o němž by šupinatí vypravěči ze Saugu nejspíš poznamenali, že stejně jako jeho dárce pochází z mlhoviny v Nauoppe.
IX
Pětice lodí (třetí až sedmá) majestátně proplouvá sluneční soustavou.
Xusingarovy majáky objeví. Tam, kam ukazují, se však druhá loď nenalézá. Každá z nich vyšle signál, na jejich výzvy nikdo neodpoví. To může znamenat jen jediné: Xusingar uvízl příliš dlouho v místech, kde docházelo jen k nemnoha informačním změnám. Bez neustávajícího příjmu nových vjemů tkáň korábu degenerovala – až k úplnému zničení.
Pětičlenná flotila z mlhoviny v Nauoppe postupně opustila sluneční soustavu; pronikla do nitra obrovské časoprostorové bubliny, přenesla se v ní k jedné z hvězd v souhvězdí Lodní zádi s nadějí, že Seukutzu měl víc štěstí při hledání inteligentního života.
Padesát dva let poté, co 3. listopadu 1957, ve výšce 1507 kilometrů, signály přinášející informace o krevním tlaku, tepu a dechu definitivně potvrdily skon prvního kosmického cestovatele, Lajky, uveřejní agentura RIA Novosti tuto zprávu (Seznam, úterý 27. října 2009, 4:46): „… od 22. do 25. října bylo zaregistrováno pět poruch magnetosféry, které celkem trvaly přes deset hodin.“
Poznámka
Popis novoguinejských domorodých reálií se opírá především o tyto prameny: Barbora Šepetová ‚Proč je noc Černá‘, Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj ‚Deníky z ostrova lidojedů‘, Miloslav Stingl, Ostrovy lidojedů.
