Vy jste absolvoval už svůj sedmý šampionát, ani teď jste ale na vytoužené zlato nedosáhl…
Nedá se nic dělat. Snad tam někde vzadu je.
Rozhovor s Tomášem Plekancem,
Stockholm, 16. 5. 2013, www.sport.cz
ZA OKNEM
Mezinárodní kosmická stanice. Délka padesát jedna metrů, šířka sto devět metrů, výška dvacet sedm a půl metru. Křehká jepice s členitým tělem z oceli a s křídly pijícími zlatavou sluneční šťávu. Křehká? Tolik jako ona nemůže vážit stádo slonů o sto čtyřiceti kusech, i kdyby každý z nich byl třítunový samec. Tohle není stopa ve stříbřitém měsíčním písku, ale druhý (přihlédneme-li ke Skylabu) skutečně solidní schod do nebe. Uvnitř je to světle béžové království magnetů a klipsů a madel a upínacích pásků z gumy a látky, protože ve stavu beztíže může být stropem každá stěna.
Posádka? Šest osob, pracovní jazyk angličtina.
Po aktualizaci softwaru se rozeběhla animace znázorňující obnovení spojení se Zemí. Rozeběhla, nekončila. Astronaut Jurij Plant, „science officer“ této expedice, zdvihl znepokojeně oči od najednou osleplého dotykového komunikačního panelu k sousedním panelům a potom k jednomu z kolegů, který mu byl nejblíže. Pohled na kosmonauta Dmitrije Petroviče Gorského ho zarazil. Vypadal totiž, jako by se jeho obličej pokoušel nasadit výraz maskaronu zdobícího předkolumbovskou architekturu, maskaronu se spuštěnými koutky, s vyceněnými sevřenými zuby, s vyvalenýma očima.
„Nemáme kontakt…,“ začal Jurij Plant uklidňujícím, konverzačním tónem mateřštinou svého amerického otce.
„Máme kontakt…,“ vyrazil ze sebe Dmitrij rozechvěle v mateřštině Plantovy ruské matky. A potom vtáhl vzduch do plic tak prudce, až vyjekl.
Jurij se vyděsil: Co vidí?
Sledovat dráhu Dmitrijova pohledu, zjistit příčinu tak silného pohnutí, znamenalo otočit se. Za Plantovými zády zelo do vesmíru kruhové okno s víčkem okenice široko otevřeným jako Dmitrijovo modré oko.
STRACH Z TICHA
„Neserte mě!“
Reakce z davu: „V klidu, pane.“
„Neserte mě! Já už to nesnesu.“ Najednou hlas přeskočil do fistule: „Kurva, ne-tla-čte-se na mě!“
Míša Večeřová přestala strnule zírat do šedého nebe vystoupila na špičky, aby si přes hlavy okolostojících prohlédla spřízněnou duši – zuřivce pomenší postavy s nazad sčesanými vlasy, v bílé košili a kalhotách přepásaných páskem někde pod hrudníkem. Směšná figurka, ale: nikdo se ho nedotýkal. Mohl dýchat (a dýchal, rychle a přerývaně), aniž na sobě cítil něčí tělo, protože lidé se raději přitlačí ještě víc k sobě, než by setrvávali v bezprostřední blízkosti někoho, kdo nejspíš brzo přestane ohrožovat okolí jenom deštíkem slin.
Odmlčel se, sveřepě přehlížel tváře kolem. „Kdo si tohle vymyslel?“ zařval už zase v plné síle. Následoval plynulý proud nadávek prokládaný zkratkou vládnoucí politické strany.
„Nerozčilujte se, nebo dostanete infarkt,“ ozvalo se hned vedle Míši. Někdo jen promluví a už víte, kolik váží. Ve vzduchu teploty dechu vnímala semknutí davu i jinými smysly. Zleva se na ni tisklo vystouplé břicho horké jako sálající plotna; na pravém nahém rameni ucítila čísi lepkavé nahé rameno; útočil na ni pach kozla stojícího v zapařených ponožkách u hromady hnijící cibule (bylo jen málo pravděpodobné, že někdo v okolí pojídá vietnamské ovoce, jehož aroma popisovali v rádiu právě těmito slovy). Připadala si jako sardinka, která se probudila z omráčení v zaletované plechovce plné olejovek. Nedostávalo se jí dechu, hekavě po něm lapala… Zaútočila na ni vzpomínka: tunel; tma; v dálce kruhová úseč oslnivě bílé, se spodní stranou hrbolatou (hlava na hlavě).
Široce otevřela oči, aby použila techniku, kterou ji naučil terapeut, jenže to už jí vnitřní biograf promítl švestkově modrý obličej spolužačky Sandry a k tomu jako hudební doprovod pustil na plné pecky vatovité ticho smrti… Naštěstí je včas přehlušil tlumený, důvěrně známý, tepavý zvuk. Jak se ukázalo, ještě mohla dát loket od těla, sáhnout do cestovního vaku, obnažit vysoké pulzující tóny baterie xylofonů. Přehraj mi své vyzvánění, já ti povím, jaký jsi. Dokonce provedla ten pohyb celým tělem, kterým odhazuje jemné, dlouhé, rusé vlasy za ucho. Mrkla, kdo volá. „Ano?“
„Ahoj Míšo, teď hlásili ve zprávách, že na trati do Brna je výluka. Můžu tě na Hlavní hodit Ďasíkem.“
„To by bylo fajn, tati. Ještě nepřistavili náhradní autobusovou dopravu. Je tu strašně moc lidí. Počkám před hotelem Macocha.“ Spadl jí kámen ze srdce (a tunel vysublimoval z mysli), protože se přece jen dostane včas ke schodům vedoucím do haly Hlavního brněnského nádraží a nastoupí do svého prvního zaměstnání, prvního a hned nejzajímavějšího na světě.
Řekla si, že teď to bez dotyků nepůjde, ale stačilo se propasírovat k prodejně skútrů a už mohla zhluboka vydechnout a třeba i rozpažit, aniž o někoho zavadila. Po půdě rozměklé nedávnými dešti přeběhla na most. Kočičí hlavy a pak asfaltka ji přivedly na betonové kachle chodníku. Až teď našla odvahu zdvihnout oči a zadívat se na hotelovou markýzu vyvedenou v příjemné tmavě zelené. Místo ohlušujícího řevu davu slyšela jen nezřetelný, vzdálený šum.
Nahlédla do zrcátka. S bledým obličejem kontrastoval nos spálený jarním sluníčkem. Překvapila ji podoba s pilotkou a mechanickou Rychlé roty Čipa a Dejla. Jak jen se jmenovala?… Gedžitka! A byl to takový myší Edison. Hm, myší dívka… Už od dob Princezny se zlatou hvězdou na čele přídomek myší vylučuje tělesnou přitažlivost, alespoň na první pohled. Rozhlédla se po okolí. Copak tu máme zajímavějšího? U řeky za autobusovým nádražím se tyčila májka. U nás je to kmen smrku či břízy ozdobený věncem a stuhami, ale v jiných zemích personifikuje ducha jara člověk: v Anglii Královna máje, u Slovinců Zelený Jurij.
„Zapomnělas doma KYT,“ bylo první, co jí táta řekl. Cestou skoro nemluvili. To podstatné si řekli už včera. Jemu nešlo do hlavy, že by její fantasmagorie, jak tomu říkal, mohly vědecký svět zajímat natolik, aby dostala nabídku přednášet antropologickou lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ona nesměla přiznat, že to s FF UK je výmysl, protože pravdu v tomto případě zdobil červený štempl „Přísně tajné!“.
Jejich postarší Ďasík (z Ďas auto a to z das Auto) zastavil nedaleko schodů brněnského nádraží. Kluci a holky na nich buďto zaujatě potahovali z cigaret, nebo hovořili spiklenecky koutkem úst do mobilů; vpravo stál vysoký muž s rukama v kapsách maskovacích kalhot – vzor urban soldier – a v bílém tričku od Lacosteho. Než za sebou Míša zabouchla dveře, sehnula se a zamávala tátovi tou rukou, v níž nesvírala cestovní kabelu a plastikovou tašku s půlkou Zábrdovického chleba a s KVT.
Zvedl ruku a zamával prsty. A potom odjel.
S Kolumbem se loučili určitě hřejivěji, pokud tedy ten trik s vejcem neprovozoval příliš často a nekřičel před tím: „O co, že ho na tu špičku postavím!?“
Vzhlédla k vyšitému logu na bílém tričku – zelenému aligátorovi – pozdravila, dodala: „Výluka. Hlava na hlavě.“
„Všechno zlé je k něčemu dobré.“
Tím chce říct, že mi alespoň nemusí být líto opustit svět, který zanedlouho postihne rovnoměrné osídlení.
Ono přísloví od něho uslyšela poprvé (tehdy v ruské podobě, v doslovném překladu Není zla bez dobra) na chodbě psychiatrické léčebny v Černovicích. Důvod její dobrovolné hospitalizace? Stačilo, aby se jí jen letmo dotkla vlastní sestra, a tep jí vyletěl ke sto padesáti, nedostávalo se jí dechu. Mladší ségra! Tím pádem putovalo do záchodu: „A žili spolu šťastně až do smrti,“ a tak nějak všechno, kvůli čemu si zatím myslela, že stojí za to žít. Takže nestojí.
A proč tam byl on? Přišel v bílém plášti – jak se ukázalo, nebyl to prohlížeč, ale vyhledávač. Usadili se v umělohmotných křeslech (poté, co on to svoje odtáhl po masově růžových kachlíkách nejméně tři metry daleko); něco málo na sebe prozradil: Jurij Plant. Má ruskou matku a amerického otce, kteří se poznali v době svých studií na MIT. Teď je příslušníkem jednotek Záchranářů Země, ozbrojených sil OSN, které jsou nasazovány všude tam, kde dochází k ohrožení Země jako živé planety. Do jejich kompetence tím pádem spadá i veškeré využití kosmického prostoru. Zúčastnil se tolika expedicí na ISS, což je anglická zkratka Mezinárodní kosmické stanice, že se naučil i plynně česky, jen si občas vypomůže ruským nebo anglickým slovem, větou. Nabídl jí zaměstnání. Právě jí, protože napsala bakalářku o tom, jak se dorozumět s mimozemskou civilizací. Potřebovali někoho takového. Hledali odborníka v této oblasti, lingvistu a zároveň potenciálního exo-lingvistu nezdeformovaného předsudky, jak řekl. Na závěr výkladu zamumlal: „Motivovaného.“ Do jeho hlasu se vetřel úsměv, když dodal: „Na ISS je jinoplaneťan.“
Ani si neuvědomila, že už nesedí, ale stojí.
„Už to, v čem přiletěl, bere dech. Dodneška nikdo nezjistil, jak nám dokázal na celé hodiny odrovnat spojení se Zemí.“ Odmlčel se, aby pokračoval uklidňujícím, konverzačním tónem: „Tohle je samozřejmě přísně tajné. Brzy si budou lidi v Evropě i u nás šlapat po hlavách a slovo jinoplaneťan…“
V duchu ho opravila: česky správně mimozemšťan. V duchu, protože to ruské slovíčko se jí vlastně líbilo víc.
„… vyvolává představu otevřeného vesmíru…“
„Každý by chtěl tam, odkud on přiletěl,“ skočila mu do řeči. „Každý by tam chtěl být první. Tlačenice, panika. V davu, kterému vládne panika, nejde o to, kdo dřív…“ Tiše, hořce dodala: „… ale kdo vůbec.“ Posadila se. „Vážně jste nenašli nikoho vhodnějšího?“
Zmínil se o nedostatku času pro výběr, o potřebě utajení.
Jasně, pomyslela si, blázinec je jediné místo, kde můžete mluvit o mimozemšťanech, aniž vzbudíte pozornost, a ti, co se nestýkají s ostatními, obvykle netrpí chronickou žvanivostí. Počkat! Řekl motivovaného. To je klíč k mé osobě. Komu jinému záleží víc na tom, aby rozvázal jazyk zástupci E. T. inteligence, než mně? Širé a pusté mimozemské luhy a háje Míša může, ale z fronty v obchoďáku při čtvrtečních slevách má fóbii jako prase a milé rovnoměrné osídlení by bez prášků nepřežila určitě.
Tykal jí. Tak ona jemu taky.
Namítla, že čtyřicetistránková bakalářka není žádné vědecké dílo, že ji slepila z myšlenek toho či onoho.
(Oponentka: „Podle mého názoru by ten váš objev mohl být užitečný maximálně pro komunikaci s nějakým němým cizincem s IQ nad sto devadesát.“)
Když už se jí vybavil průběh obhajoby, navázala na jednu oponentčinu námitku: „Vycházela jsem z předpokladu, že se mimozemská komunikace bude podobat naší, ale co když… Nevím… Co když vypadají jako jezírka a k výměně informací používají nějaké parametry hladin…“ Ruce musely do výše úst, aby pomohly, když už se nedostávalo slov.
„Vypadá zhruba jako my. Jako ty. Jako tvůj negativ. Někdy.“
Rozloučil se, aby na druhý den vtrhl do jejího pokoje s hlasitým: „Budu na tebe čekat ve čtvrtek, půl hodiny před jedenáctou, na schodech Hlavního brněnského nádraží.“
Když na těch schodech opět uslyšela přísloví o zlu a dobru, jen kývla. Tentokrát zaznělo anglicky, v doslovném překladu: Každý mrak má stříbrný lem. Neprošli vysokými dveřmi do haly: cesta vlakem je nečekala. Na půli cesty mezi nádražím a viaduktem parkoval u chodníku mohutný vojenský pancéřovaný vůz. Uvnitř seděli vojáci. V duchu si řekla: Rychlá rota zvaná Záchranáři Země, nahlas jí uklouzlo: „Po zuby ozbrojení,“ a hned musela všechny seznámit s historií vzniku tohoto úsloví: „Jamajka, píše se rok šestnáct set, spousta pirátů v Karibiku. Z bambitky se dá vystřelit jen jednou a pak se dlouho nabíjí. Takže pro jistotu do každé ruky jednu nabitou a taky do každé kapsy a do bot a…“ Vypomohla si posunkem a potom rychle odháněla představu pirátových zubů, protože: Co vím, tak k realitě tehdejší dentální péče náležela smrt pacienta jako následek extrakce.
Našlo se pro ni místečko vzadu vlevo. Nejbližší cíl? Letiště Tuřany. A potom? Bajkonur. A potom? Přísně tajné.
Jurij: „Tady za chvíli zaprší, ale v bodě B bude jasno.“ Do jeho hlasu se vkradla samolibost, když dodal: „Na Seiferta je spolehnutí. V téhle šesté verzi je to nejlepší systém předpovídání počasí na světě.“
Záchranáři si vyměnili pohledy. Tohle neušlo ani Míše; její poznámka: „Ale je to jen demo, v placené verzi bys mohl počasí i měnit,“ vyvolala výbuch smíchu.
Vůz se rozjel.
Jeden ze záchranářů k ní promluvil: „Četl jsem na internetu tvoje vyprávění. Musela to být hrůza.“
Jurij zakašlal.
„Warholových patnáct minut slávy. Vybrala jsem si je.“
Tazatel opakovaně prudce nasál nosem vzduch, taktně změnil téma hovoru: „Co to tady tak zajímavě voní?“
„KVT,“ řekla rýhované gumové podlaze a svým růžovým keckám – té levé, která má tkaničky svítivě modré, i té pravé, která je má svítivě zelené.
„Ká vé té?“ Z jeho hlasu bylo zřejmé, že právě pomyslně listuje ve zdánlivě nekonečném seznamu zkratek používaných ZZ (Záchranáři Země).
„Naše rodinná pochoutka. Dokud žila maminka, dělala ji ona – s octem a cibulí. Tehdy to byla jednoduše výtečná tlačenka, takže VT. Dnes ji táta kupuje od pana Krabičky, proto KVT.“
U jídel je výtečné nepřímo úměrné výdržnému: tlačenku i chleba spořádali dřív, než stačili dojet do Tuřan.
POVOLÁNÍ SNŮ
Hodinu před půlnocí středoevropského času, sedm dní do zahájení rovnoměrného osídlení, se Jurij v ISS pohyboval naprosto přirozeně, zatímco Míša – „Au!“ – se ho snažila napodobit.
V každém okamžiku sé buď rukou přidržovala nějakého výstupku, nebo měla za madlo zaháknutý nárt, nebo se nekontrolovatelně řítila na některou ze stěn.
Nepřehlédla ani těsnou kabinu zásobovací lodi, která je k ISS dopravila, ani průměr chodeb ve stanici. Nevadilo jí to. Možná proto, že ji od tunelu ústícího na Velodrom, kde tehdy měla vystoupit kapela Osmnáct muzikantů, oddělovala tak velká vzdálenost. Nebo za to mohla ta přehršle nových vjemů? Napětí z blížícího se setkání?
Seznámení se členy expedice provázelo vzájemné představování. Kvůli Míše se obešlo bez podání ruky.
Datová dálnice realizovaná laserovým paprskem přinášela informace, které zaháněly úsměvy z tváří.
Honza Skála (Česká republika): „Nory potkalo rovnoměrné osídlení už dneska: otevřeli vzdušný most pro imigranty z Africké ligy.“
Ian Collier (Velká Británie), Mark Hessling (Austrálie) a Mike F. Cowlishaw (Velká Británie) sledovali zprávy na panelu. Záběry z Norska přenášel informační portál, k jehož firemní identitě patřil slogan: VŠECHNO, JASNĚ, PRAVDIVĚ. Zpravodajství využívalo kamer, které běžně zaznamenávají počasí a dopravní situaci. Komentář, vlastně zvuk vůbec, chyběl – to obraz vždycky jaksi umocní. Míša zírala na pomalu se přelévající pestrobarevné moře. Zprvu v něm dav lidí nerozpoznala, potom ano – a už cítila, jak se kůže na pažích a krku pokouší napodobit potah pingpongové rakety, ten s vroubky ven.
Bude to nejspíš legrační, omdlít v beztížném stavu.
Určitě by se jí to podařilo, kdyby přes Jurijovo rameno nezahlédla drobnou postavičku s pletí tmavě modré barvy s fialovým nádechem a s prameny černých vlasů vznášejících se kolem hlavy. Postavičku, která připomínala odkvétající smetánku lékařskou s černým pápěřím. Zatímco popis mimozemského přistávacího modulu, který Míša viděla venku, vázl především na tom, že jí bylo k ničemu slůvko ‚ jako‘, co se týkalo jeho pilota, bylo to jednodušší: lidská kontura, nevelká, štíhlá. Dívka asi jako já, když mi bylo deset. Navlékli ji do stejných tepláků a ponožek, jaké tu nosili všichni. Právě tenhle detail způsobil, že se jí celá bakalářka vykouřila z hlavy a ona se vydala vstříc neznámé – usmát se…
Mimozemšťanka prudce trhla hlavou, upřeně se na Míšu zadívala skrz závoj svíjejících se vlasových copánků. Pleť téhle Medúzy rychle světlala, avšak nerovnoměrně, takže za okamžik připomínala mozaiku tlačenky na řezu. Nečekaně se odrazila šikmo od stěny. Sotva doplula k protější stěně, odrazila se oběma nohama zase od ní… Než by lingvistka vyslovila svoje jméno, zmizela mimozemšťanka v nejbližší příčné chodbě.
„Měli jsme vzít toho profesora,“ zavyčítal Honza.
„Říkal jsem ti už kolikrát,“ oponoval vztekle Jurij, „že když doletěli sem, musí být natolik inteligentní, aby k dorozumění s nimi postačil jakýkoliv odborník. Profesor! Roztroubil by to všude, jen aby byl zase o něco slavnější. Z hlediska utajení je Michaela ideál.“
„Mám alespoň čas si všechno nachystat,“ prohlásila pevně, aby si ostatní nevšimli jejích rozpaků, které probíhající hádka ještě stupňovala.
Stáhla z internetu bakalářku i s třírozměrným vývojovým prostředím pro tvorbu příběhů. Postarala se, aby jí bylo dostupné z jakéhokoliv zařízení s procesorem a pamětí, které se na stanici nachází.
Pozemšťané ji obklopili.
„Jak to funguje?“ zeptal se Honza.
Spustila vývojové prostředí. Připadala si jako indický fakír s flétnou, košíkem a kobrou před fascinovaným publikem: zírali v údivu na odvíjející se spirálu, v jejímž středu se udržoval zrcadlový obraz její tváře.
„I když z fyziky vím, že ta osoba, kterou v zrcadle sleduji, je asi o patnáct nanosekund mladší.“
Výš než její portrét se octl produkt programu Tvář v budoucnosti, který dokáže „uměle zestárnout“ zadanou podobiznu o požadovaný počet let. Naopak níž se vznášel její snímek, když jí bylo patnáct.
„Tohle je třírozměrný diagram, příběh. Těmi snímky zavádím první a hned vůbec nejuniverzálnější termín, zájmeno já. Kauzalita se do příběhu začlení spojováním bloků do spirály, v níž co předcházelo, je uloženo níže, než co následovalo. Nenásilně tím seznamuji partnera v komunikaci s časováním slovesa být.
Jako stavební prvky příběhů slouží bloky a sémantické symboly. Bloky se dělí na jednoduché, ty zachycují elementární fakta, a strukturované. Slovníková databáze symbolů – já jí říkám Rosettská deska – je ze začátku prázdná, postupně se naplňuje vizuálními záznamy prožívaného, nejčastěji ale obrazy a zvuky staženými z internetu. Quine by tu databázi nazval překladová příručka a taky by řekl, že začínám pozorovacími větami, které označují intersubjektivně…“
„Tak bez toho Quina se obejdeme určitě,“ vpadl Honza příkře do výkladu; ostatní se zasmáli.
Trošku ji vyvedli z konceptu. „Ehm… Pro zachycení sebeprožívání vznikají speciální symboly jako důsledek shody účastníků komunikace. Nejsem tak úplně první, kdo s tímhle přišel. Můj vklad spočívá hlavně v tom, že Shih slovníkovou databázi automaticky minimalizuje, čistí.“
„Kdo?“
„Vývojové prostředí. Nazvala jsem je Shih. V běžném čínsko-českém slovníku to slovo překládají jako poezie. Číňané jím však označují něco jako vytříbené, elegantní podání vědomostí či zkušeností“ Vycítila jejich reakci. „Počkat, neříkala jsem, že jsem skromná.“
„Bílý had by byl lepší.“ To řekl lan a hned se pousmál, když uviděl, jak se zatvářila. „Myslím toho z pohádky. Stačilo slupnout kousek a hned jste rozuměli řeči zvířat a mimozemšťanů a…“
„Pohádky bratří Grimmů mám ráda. A lingvistika náramně oceňuje Jacobův přínos,“ neodpustila si osvětovou poznámku.
„A co Ježíš?“ začal Honza zamyšleně. „Uzdravil němého. Dotykem. Ale co když to byl cizinec, který nemluvil, protože nerozuměl? Ten zázrak by pak byl… transfer znalosti jazyka. Vlastně nejen jazyka, všech reálií života, pokud by ten cizinec přišel opravdu zdaleka.“
Přerušila jeho úvahu: „Odborná literatura cituje víc Skutky apoštolů. Těch apoštolů se taky něco dotklo a oni od té chvíle mluvili cizími jazyky. Ten jev je nejspíš reálný, přinejmenším má jméno: schopnosti mluvit a rozumět jazyku bez jeho učení se říká xenoglosie.“
„Nezapomínejte na Norimberský trychtýř,“ nadhodil Dmitrij.
„Lidstvo je zvláštní,“ pronesla Míša úmyslně upjatě, „před velkým neznámem se třese bázní, malému se chechtá.“
Úsměvy kolem ní se o něco rozšířily.
Kdyby jí věnovali více soustředěné pozornosti (místo pokusů o vtipkování), dokončila by přednášku, kterou si nachystala na obhajobu bakalářky, a předvedla by ještě jeden příklad použití Shih, konstrukci mnohem složitějšího příběhu popisujícího, jak se ocitla na místě, na němž se právě nachází. Výklad by zakončila slovy: „A teď přijde na řadu můj společník v komunikaci se svojí verzí téhož příběhu. Děkuji za pozornost.“
Místo toho si jen pomyslela: Něco je totálně špatně, protože černou vlasatici nezajímám; odhopká, sotva mě zahlédne.
PŘÍBĚH
Míša otevřela oči – nacházela se v tunelu. Byla částečkou, kterou unáší, postrkuje řvoucí dav ne na travnatou plochu Velodromu ozářenou sluncem, ale někam doleva, až ke studené a vlhké a svíravě páchnoucí betonové stěně, až k té štěrbině s ostrým, drolivým okrajem. Nikdy by nevěřila, že by se do ní mohla vejít. Monotónní hukot davu nečekaně vystoupá – crescendo. Je vyzouvána z kecek, tlačena na stěnu, drcena. S výbuchem bolesti něco praskne… Ticho. Mimo ni není široko daleko nikoho, kdo by se nadechl nebo vydechl, nemůže být nikoho, kdo by křičel. Ze spolužačky Sandry vidí jen obrovská ústa orámovaná rozmazanou rtěnkou. Snaží se na ně dosáhnout, přitisknout k nim rty a dýchat, dýchat za ni, jenže to nejde. Rozpláče se hrůzou a lítostí, nad ní, nad sebou. Nad sebou, protože už nikdy nesnese blízkost jiného člověka, protože je z ní duševní mrzák ztotožňující společnou jízdu výtahem, natožpak společnou cestu životem, s předčasným pohřbem aztécké princezny, kterou pochovali v umrlčí komoře společně s rituálně obětovanými.
Všichni četli na internetu o hrůze, která potkala aztéckou princeznu v dávné minulosti. Míša ji prožila, ve skutečnosti, ve snách. Stokrát. Teď.
Probudil ji vlastní hlasitý pláč. Otevřela oči. Bušilo jí srdce, až to bolelo. Tunel od ní odskočil, nacházel se v časoprostoru minimálně tři sta padesát čtyři kilometrů a dva roky daleko, stejně jako Velodrom, na kterém ten osudný den skupina Osmnáct muzikantů nakonec nezahrála jediný tón.
Mrkla, v beztížném stavu jí to slzy z očí nevyhnalo: pořád viděla mlhavě. Teď se jí zdálo, že nad okrajem spací kóje vychází oranžové slunce s černými paprsky… Sáhla po ručníku, osušila oči. Cítila na sobě cizí (mimozemský!) pohled; uvědomila si, jak asi vypadá, protože když pláče, zčervená a hrozně opuchne. A pak ji okamžitý nápad přinutil pomalu rozepnout zip, vysoukat se ze spací kóje, vydat se k nejbližší instalaci
Shih, do modulu Unity. Nějak si byla jistá, že bude následována. V té souvislosti se jí vybavilo Akinsovo tvrzení, které tak vehementně vyvracela svou bakalářkou: „Zkušenosti totálně cizího organizmu je možné obsáhnout pouze prostřednictvím empatie.“
Předvedla „fakírské číslo“ a potom zkonstruovala příběh na téma, jak se ocitla na místě, na němž se právě nachází. Obsahoval jen to nejnutnější – žádný sémantický symbol o tunelu, tichu a Sandře, vůbec nic o rovnoměrném osídlení.
Trvalo dlouho, než černá pampeliška sestavila svou vlastní story. Stálo to za to. Byl to neuvěřitelný příběh, neuvěřitelný už proto, že si při jeho stavbě vynutila zásadní změnu ve struktuře diagramu: porušila hladkost spirály; vytvořila na ní smyčku.
Míša potom řekla Jurijovi: „Připomíná to jazyk Ajmarů, národa, který žije v Bolívii, v Peru u jezera Titicaca, v Chile. Když jsem se snažila překonat svá strašidla, všechno, co souviselo s tunelem, tichem a Sandrou… Teď mě napadá, že k vám patřím a vy přece všechno zkracujete, takže jinak. Když jsem zjistila, že můj hlas zvnitra nemluví o ničem jiném než o TTS, rozhodla jsem se, že donutím svoji mysl hovořit nějakým pro mne úplně novým jazykem. Zaujala mne práce Guzmána de Rojas o ajmarštině a následně pak pevná, logická a jednoznačná struktura ajmarského jazyka. Úmyslně jsem si stáhla slovník, který sestavil nějaký španělský misionář jen pro svou potřebu, slovník o asi tisíci slovech a frázích. Povedlo se: ten hlas hluboko uvnitř mluvil pouze touhle misionářskou ajmarštinou. Říkala jsem v duchu věci jako: Strom je zelený. Květy jsou rudé. Muž je vysoký. Jídlo je dobré. Ale nedokázala jsem si pomyslet: Mám depku, a nepojmenovala jsem úzkost, strach z dotyku, neklid, únavu, nedostatek sebevědomí, agorafobii, klaustrofobii. Fungovalo to perfektně do chvíle, než jsem zjistila, že Ajmarové používají model času, v němž minulost stojí před vypravěčem a budoucnost za ním. V jejich řeči jsem se od TTS nevzdalovala – právě naopak. Nechala jsem ajmarštiny… a skončila tam, kde jsme se viděli poprvé. Teď to ale vypadá, že mi její znalost bude k užitku. Smyčka přece naznačuje, že by budoucnost, alespoň za jistých podmínek, mohla stát za zády vypravěče.“
Jenže později pochopila, že všechno je jinak: mimozemšťané si splnili jeden z odvěkých snů pozemšťanů. Byla si jistá, že právě tenhle detail posádkou ISS pořádně zacloumá. Pro ni však ten největší zázrak představovala databáze sémantických symbolů, kterou společně vytvořily. Nemohla od ní odtrhnout oči, neuvědomovala si, že okouzleně šeptá: „Rosettská deska. Ta nejpodivnější, protože jedna její polovina se nachází v mimozemské hlavě.“
Jak by ji jen mohlo napadnout, co „utkají“ s pomocí Shih švestkově zbarvené prsty v příští chvíli?
„To přejde,“ poznamenal Plant k jejím zarudlým očím. „Zvykneš si. Všichni jsme to prožili. Tohle je syndrom ISS.“
Míša začala: „Příběh popisující, jak jsem se ocitla na místě, na němž se právě nacházím, není, a ani nemůže být, jednoduchý. Ale v případě Pampelišky…“ Přerušil ji jejich slyšitelný zmatek. „Přezdívka, odvodila jsem ji…“ Prsty naznačila prameny vlasů připomínající nažky.
Netrpělivě ji vybídli k pokračování.
Netrpělivost přičítala jejich touze dozvědět se po delší době něco nového. Nemohla si nevšimnout snížení sledovanosti zpravodajských kanálů: nikdo z posádky se nedokázal dívat na důsledky rovnoměrného osídlení své domoviny. Bez dalších okolků se proto pustila do vyprávění: „Kdysi dávno obyvatelé Země objevili pohon, který je v relativně krátké době dopravil na vzdálená místa. Nomádi vesmíru hledali a našli planetární soustavu příhodnou pro kolonizaci.
Moje vsuvka: na Zemi se něco zvrtlo. Místo supercivilizace tu byl divoký rod Homo, který namáhavě vstoupil na cestu k alespoň nějaké civilizaci.
Zatím ti druzí, kolonisté, přebývali spokojeně v něčem, co považovali za Zahradu ráje, ve které jim vládla dobrotivá, moudrá a mocná panovnice. Proč se vracet na Zemi? Zkonstruovali dělníka, který nahradil člověka v boji s přírodou i v každodenní práci, a zbraň, která zničí všechno. Přicházely další a další generace kolonistů. Umění a duševní zábavy, kterým věnovali veškerou pozornost, neposilují svaly, nezpevňují šlachy a kosti. Dělníci povstali, uvěznili královnu a nikdo z kolonistů neměl tolik síly, aby v boji použil zbraň, co ničí všechno. Shodou okolností povstání proběhlo nedlouho před tím, než kolonisté dokončili svůj poslední vynález, stroj času.“
Tady vložila působivou pomlku – tohle byl šokující význam smyčky v linearitě diagramu.
„Bez kolonistů královna nepřežila. Pomstil ji až čas ruku v ruce se rzí a hnilobou a opotřebováním: dělníci se postupně rozpadli. Jak se ukázalo, ani kolonisté nemohli žít bez královny.“
Opět pomlka, tentokrát z jiného důvodu.
„Původně jsem se domnívala, že pohlavní akt opisují stydlivě slovy: Královnou za odměnu propůjčený klín. Jenže v téhle navýsost osobní záležitosti jejich vládkyně musela hrát nějakou roli, protože bez ní se Pampeliška stala posledním dítětem, posléze jediným kolonistou schopným řídit vesmírnou loď. Přicestovala k nám, k ISS, s poselstvím. Chtějí po nás nejchrabřejšího pozemského bojovníka, který ve stroji času odcestuje do minulosti, použije zbraň, co zničí všechno, osvobodí královnu a přenese ji do současnosti. A co nám za to nabízejí? Část lidstva postupně přestěhují z přelidněné Země do své planetární soustavy, na celkem deset úrodných, ale dosud neobydlených planet.“ Domluvila. Hodně dlouho se dívala do stěny, kterou si zvolila za podlahu. Dělo se tak málo, že prostě musela zdvihnout oči… Šestice otevřených úst; nijak atraktivní pohled.
Teď by se nějaká ta bambitka hodila.
Honza Skála zavřel pusu jako první, vydechl, poznamenal: „Poslouchá se to jako… kniha z bible.“
Mark: „Nejnovější zákon!?“
„Jenom jsem to převyprávěla,“ mírnila jejich nadšení.
„Tomuhle se říká předčit všechna očekávání“ zahalekal Jurij. „Měl jsem šťastnou ruku, že jsem vybral tebe.“
Neřekla jim ale všechno. Poté, co zašeptala: „Rosettská deska. Ta nejpodivnější…“ se z následujícího Pampeliščina diagramu dozvěděla svoji budoucnost: odcestuje do kolonie, bude tam žít spokojeně, bude mít děti, ne jedno dítě, děti.
Sotva pomyslela na prorocký diagram, zase se jí v očích zatřpytily slzy… Kýchla.
Gorský, Skála, Cowlishaw, Hessling, Collier, Plant si jí nevšímali, a pokud ano, nepřekvapila je: stav beztíže vyvolává u mnohých něco jako sjednocení mořské nemoci se silným nachlazením. K syndromu ISS byla imunní, k dojetí z pocitu obrovské, nekonečně obrovské úlevy a teď už i radosti nikoliv.
Našla by ke mně cestu, kdybych nekřičela ze sna?
Našla by ji, kdybych se nestala aztéckou princeznou zaživa pohřbenou i s obětovanými v tunelu, který ústí na plochu brněnského Velodromu?
Databáze sémantických symbolů utěšeně košatěla, a přece v ní scházelo něco podstatného.
Jak to zjistíš? No, jsi tam, Gedžitko?
Jo – neruš, vynalézám.
A přišla na to. Vyjádřila duševní stav předcházející ústupu, útěku – vypomohla si animací psa štěkajícího na člověka – smajlíkem strakatým jako KVT na řezu. A Rosettská deska se začala plnit symboly zachycujícími prožitky: švestkově fialová ikona obličeje označovala spokojenost; zelenožlutá veselost; červená smutek, hnědá rozpaky, oranžová úžas a bílá s hnědými puntíky? Vztek.
A je po záhadě překotných úprků s mozaikou vepsanou do tváře: když mě uviděla, vyděsila se, protože si myslela, že jsem permanentně nasraná.
DEVÁTÁ
Plant informoval velitele Generálního štábu Záchranářů Země. „Někoho pošlou,“ oznámil.
„Jak se vybírá takový nejchrabřejší bojovník?“ zeptala se Míša.
„Rozhodně to musí být nejodvážnější“ začal Mike.
Mark ho přerušil: „Potřebujeme někoho, kdo bude smrt rozsévat, ne jí pohrdat.“
Honza, zamyšleně: „Jednou jsem se vrátil z neplánovaně delší akce a z mých pěti křečků zůstal jeden jakžtakž v kondici, plus čtyři kůžičky. Kdo myslíš, že z těch pěti byl nejlepší bojovník?“
Jurij ukázal na Honzu a mlčky kývl. Kromě lingvistky se nikdo nezasmál.
Asi týden nato Míša spatřila nového člena posádky ISS. Pohled to byl impozantní: jeho rychlý a účelný pohyb jí připomenul gibbona řítícího se pralesem. Představil se: „Azték.“ Byl dokonce vyšší než Jurij, široký v ramenou. Svaly, které prostě musela předpokládat, ukrýval pod volnými tepláky. Obličej měl hladce oholený, krátké tmavé vlasy upravené a načesané na cestičku, oči zelenomodré.
Jako ze škatulky.
Vlastnil sympatický zvyk stahovat horní ret.
Protože si myslí, že ke tvrdému chlapovi, jakým nepochybně je, se úsměv nehodí. Ani jsem si neuvědomila, že se už dokážu podívat cizím na rty, do očí – věci se mění k lepšímu.
Kardinalita množiny pozemských států, jejichž příslušníci přebývali na ISS, se nezvýšila: mluvil česky.
„Proč Azték?“ zeptala se ho.
„Z A. Steklý. Říkali mi tak už ve školce.“
„A to velké A znamená?“
„Azték,“ jemný úsměv zahnal stažením rtu.
Pokus o rekurzi. Nad tím horním rtem bude mít brzo nehezké, svislé vrásky.
„Alexandr,“ dodal a odmlčel se: nemohl odtrhnout oči t od tmavé pampelišky.
Ta byla ve tváři jako zralá švestka – čili spokojenost. Nejspíš se jí líbil.
Přibližně v tom čase Mike F. Cowlishaw, který nad vším možná až zbytečně moc hloubá, někde na internetu narazil na tu Lewisovu přednášku o strojích času. Ne, že by z ní osazenstvo ISS rozumělo všemu, ale tomu hlavnímu ano: Lewis tvrdil, že minulost změnit nelze. Co bylo podezřelé? Na Internetu s ním žádný vědec zásadně nepolemizoval, a to ta přednáška byla vousatější než její autor.
Jurij Plant: „Michaelo, prozkoumej to.“
Zatajila dech. Berou mě jako někoho, kdo může dosáhnout i na nepozemské vědění. Copak by tomu asi řekla oponentka?
„Babičky? Babičky jsou zvlášť nebezpečné?“ zeptal se Azték.
„Vlastně ano,“ odpověděla Míša. „Věda má tendenci se pojišťovat. Když není babička – není matka. O stupínek větší jistota, jde-li nám o to, aby neexistovalo dítě.“
Její výklad přerušil Dmitrijův návrat z volného prostoru a jeho hlášení o splnění úkolu vyměnit jistič dodávky elektrického proudu k jednomu z gyroskopů stanice.
Začala od začátku: „Takže je osm základních variant cestování časem do minulosti. Nejprve předpokládejme, že můžeme změnit minulost. Do této kategorie patří čtyři varianty, které se liší odpovědí na otázku: Ovlivní změna minulosti naši současnost, a tím spíš pak budoucnost? V první variantě ovlivní: zabiji tvoji babičku, dokud byla malou holčičkou…“
„Zabij si vlastní,“ řekl Dmitrij, načež si všichni navzájem ukázali zuby.
Jako malé děti, pomyslela si a pokračovala: „Protože se nemohla narodit tvoje matka, nemohl ses narodit ani ty. Co to udělá se současností? Určitě v ní nebudeš, spousta věcí bude jinak…“
„Nejspíš zmizí nebo se porouchá i ten stroj času,“ ozval se Honza.
„Ne. To ne, protože ten musel vzniknout dřív, před vraždou babičky. Nemůžeš se vrátit do doby, kdy stroj času ještě neexistoval.“
Přemýšlel. „Jasně.“
„Takže aby nedošlo k destrukci současnosti, v té první variantě mohou cestovat do minulosti jen ti nejdůvěryhodnější. Druhá, třetí a čtvrtá varianta žádné podobné nároky na cestovatele neklade: změna minulosti totiž současnost neovlivní. Konkrétně, ve druhé variantě změna v minulosti způsobí přesun cestovatele časem do jiného vesmíru, kde se stane součástí změněné historie. Pak budou existovat dva paralelní vesmíry: jeden s babičkou a matkou a jeden bez nich. Ve třetí variantě nemůžeme v minulosti způsobit víc než nepodstatné změny s pomíjivým účinkem, nic takového jako zabití babičky princip bezespornosti nedovolí. Mimochodem, právě tohle tvrdí Lewis. Ve čtvrté variantě sice může cestovatel časem provést cokoliv, ale tak hluboko v čase…“
Azték: „Člověče, to se mi fakt líbí… hluboko. Potápět se do hlubin minulosti. To je mnohem výstižnější, než se v čase vracet.“
Zamyslela se nad způsobem, jakým Azték vyslovuje slovo fakt, takže jí chvíli trvalo, než navázala nit roztrženého výkladu: „Ve čtvrté variantě je dovoleno všechno, ale tak hluboko v čase, aby se inertnost historie neporušila. Podle internetu, přesněji podle vědců a autorů sci-fi příběhů, existuje ještě jedna kategorie, nazvala bych ji… žádná ruka šmátralka, jenom publikum. Tam dole v minulosti si to totiž můžeme jenom prohlížet. V páté variantě v roli neviditelných turistů, v šesté očima svého mladšího já, v sedmé očima někoho cizího. Konečně v osmé variantě nahlížíme do minulosti, jako kdybychom se dívali na zprávy, fyzicky v ní nejsme.“
Jurij: „Takže strom variant cestování časem do minulosti má dvě hlavní větve – ruka šmátralka a publikum –, v každé větvi jsou čtyři varianty… Přednášející na záchranářské akademii by se měli od tebe učit, jak se má vykládat složitá látka.“
Mike F. Cowlishaw s pohledem upřeným na temného pólypa trčícího ze stěny trávicího traktu zvaného chodba ISS se zeptal: „Jak do toho zapadá ten jejich stroj času?“
„První varianta.“
„Počkej, takže ten Lewisův článek je blbost?“ zajímalo Aztéka.
„Lewis jen teoretizoval, zatímco oni stroj času opravdu postavili, takže, na čí straně je asi pravda?“
Souhlasně mručeli a Míša byla pyšná. Dokonce víc, říkala si, že vždycky byla jen částečkou, kterou zmítá, unáší, drtí dav zvaný dějiny – dnes je sama tvoří.
V beztížném stavu antigravitační svaly atrofují, proto je na ISS posilovna. O Míšu byste tu zavadili jen v době nařízené rozvrhem stanice, o Pampelišku vůbec, zato Azték trávil v posilovně všechen volný čas. Cvičil v bílém tričku s nápisem „ABSOLUT“ vyvedeným na prsou velkými modrými tiskacími písmeny. Nezaměnitelný font písma donutil každého, kdo si to přečetl, doplnit v duchu: „VODKA“.
Před posilovací stroj nainstaloval komunikační panel. Když zrovna necvičil a nehrál jakousi vybíjecí střílečku, studoval. Co? Míša prozkoumala log proxy serveru. Dospěla k závěru, že mu na cestování časem něco nesedí a chce na to přijít sám.
Při jedné z návštěv posilovny Míša přece jen narazila na Pampelišku. Pouštěla si hudbu, při které Míša cvičí, zkoumala Aztékovy oblíbené posilovací stroje, nejvíc ji zajímala hmotnost jejich závaží. Soudě podle barvy obličeje, co zjistila, jí rozhodně náladu nepokazilo.
Azték se Míše pochlubil, jakého objevu dosáhl: „První varianta, jo? Tak poslouchej, prošel jsem si haldu keců, co o tom píšou na netu. Všechno jsem si pěkně srovnal v palici. Představ si, že v našem případě na něčem takovým, jako je důvěryhodnost cestovatele, prd záleží. Je to totiž jejich stroj času. On se bude spouštět do jejich minulosti po světočáře, která patří jen jim, chápeš? I kdyby tam došlo… Já nevím… Když to přeženu: kdyby to tam někdo úplně vybílil, našemu světu to neublíží. Devátá.“
„Co… devátá?“ zeptala se nechápavě.
„Devátá varianta, he?“ Hlas se mu chvěl vzrušením.
Nad radost z uvazování a z chápání opravdu není, A lberte Einsteine.
Míša se právě zazipovala ve spací kóji, když k ní připlula Pampeliška, dotkla se hřbetu její ruky, aby na sebe upoutala pozornost, a na nejbližším Shih jí ukázala diagram-zprávu: „Loď, která na odvrácené straně Měsíce těžila suroviny potřebné na cestu, je už sytá. Poletíme, bojovník, ty, já.“
Míše tohle sdělení nejprve zrychlilo tep, teprve následně se jí přestalo dostávat dechu. Protože srdce se jí bláznivě rozbušilo z toho: „Poletíme“ ne z toho, že se jí někdo dotkl! Vzala Pampelišku za ruku, aby si ověřila… Ano, po dvou letech nekolabovala z tělesného kontaktu s jinou osobou. Teď už si předpověděnou budoucností byla jistá. Dojalo ji to.
„Nějak se z toho vaječného stavu – tím myslím naměkko – nemůžu dostat,“ řekla Jurijovi na rozloučenou.
„Ale no tak,“ domlouval jí, „nevidíme se přece naposledy. Brzo se tam za vámi vydáme, Záchranáři Země i s rodinami… tvoje rodina.“ Zamyšleně dodal: „Jaké to tam asi bude?“
„Systém jejich dorozumívání má zřejmě nevokální podobu, vyžaduje tedy, aby při komunikaci viděli. Oči jsou pro ně natolik důležité, že si je budou určitě nějak chránit – třeba nějakým štítem. A ještě něco: v noci tam nemůže být tma. A to nemám od ní. Ledacos si dokážu domyslet, jsem přece lingvistka.“
„Spíš Sibyla,“ ozval se Azték.
Míša, Azték a Pampeliška se přemisťovali z pozemské přechodové komory do mimozemského přistávacího modulu.
Jurij jim salutoval a zpíval „Schody do nebe“.
Míšu udivilo, jak krásně zpívá.
Čekal je let na odvrácenou stranu Měsíce k lodi s neuvěřitelně malým vnitřním obyvatelným prostorem.
CIZÍ SVĚT
Z přistávacího modulu vystoupili v rozsáhlém větrném údolí, jímž protékala říčka. Po stranách svažující se doliny se zdvihaly oblé kopce, horní část uzavíral skalnatý sráz hory, spodní pak řídký les. Nejnápadnější z místních stromů tvořil jediný úzký list. Některé nepřerostly člověka, ty nejvyšší připomínaly dvaceti, třicetimetrové plápolající praporce na pružné dlouhé žerdi dřevnatého řapíku. Listy se nepřestávaly pohybovat, jak se snažily nastavit proměnlivému, silnému větru ostrou hranu čepele.
Zvláštní vzhled krajině propůjčoval už všudypřítomný zlatavý opar. Sivožluté paprsky dvou sluncí pronikaly mraky jako dva světlomety. Pohádkově působily vzdálené homole hor se špičkami zářícími jako roztavený kov a se spirálami stříbřitých vodopádů. Nažloutlou oblohou pluly temné mraky. Míša v nich viděla klobouky medúz vznášejících se v moři povětří.
Při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že všechny rostliny (včetně trav) kopírují stejný model: řapík s jedním listem tvaru nože, meče, sekery. Flóra hýřila odstíny modré. Purpurovou do místní přírody přinášely dvojité stíny.
Umělými výtvory byly zřejmě ve vichru se vzdouvající plachtoví (?), svícnovitě členité několikametrové skulptury a nevysoká dvoupatrová lešení (?).
Azték se zhluboka nadechl, vydechl. „Člověče, tohle je fakt zázrak.“
To fakt vyslovuje jako fuck, pomyslela si Míša.
„Všecko akorát: složení plynů v ovzduší, tlak, vlhkost, teplota.“
Zatímco se rozplýval nadšením nad parametry místní atmosféry, Míša rozvíjela úvahu související s jedním příslovím (co tě nezabije, to tě posílí): Kdyby mi v tom obrněnci cestou do Tuřan vykládali o bateriích a alternativním pohonu, pochutnávala bych si přitom na KVT s patkou zábrdovického, ale když mi někdo vysvětlí, že před přídí kosmické lodi prostor zaniká a za zádí se rodí, zatímco loď je uzavřený ostrůvek světa, který opouští, musí mě napadnout – co napadnout, hrubě atakovat – představa lodi uvízlé v tunelu… V tunelu? V krabičce olejovek! Tím pádem se mi vybaví pocity princezny od jezera Titicaca – samozřejmě mám na mysli tu předčasně pohřbenou. Jenže na tomhle letu jsem se naučila něco neuvěřitelného: vzít nebezpečnému a nepřátelskému vnitřnímu hlasu slovo, utnout ho. Pomohla mi ta stará finta s ajmarštinou. Vrátila jsem se k ní, protože když existuje stroj času, na směru, ve kterém se minulost nachází, jaksi nezáleží.
Pozemšťany fascinoval především pohled na rozlehlé prázdné prostranství. Podrobnější zkoumání ukázalo, že okolí nebylo úplně bez živáčka. Azték upozornil na jednoho kolonistu v dálce a Míša u plachtoví zahlédla hned dva další. Ti dva mimozemšťané došli až k nim. Jejich tváře připomínaly – nejen barvou – sušené švestky. Azték si je prohlédl a zavyčítal:
„Nenosí žádnou ochranu očí.“
Když pak slunce zapadla, na nebi se rozzářil žlutým světlem prstenec částic vznášející se nad jejich hlavami od obzoru k obzoru. V jeho jasu by si rozuměli hluchoněmí. Uznal, že alespoň v tomto ohledu se nemýlila.
„Zeptej se jí, jak dlouhý je časový interval od vynálezu stroje času do okamžiku, kdy se v minulosti vynořím. Pak mě ještě zajímá interval od ponoření do vynoření. Jaký nejkratší může být.“
Kývla, poznamenala si oba dotazy do Shih. S pohledem upřeným na stěnu plachtovitého obydlí pronesla nepřítomně: „Jako malá jsem si dělala stan z povlečení. Prosvítalo jím taky takové nažloutlé světlo.“
Mázdrou ve stěně jídelny prostoupili Pampeliščini rodiče. Přinesli jim snídani: vodu z říčky doplněnou o Vybrané druhy trav pojídané zasyrova. Když místnost stejným způsobem opustili, Azték zavrtěl hlavou. „Civilizace, která postaví stroj času, neobjeví dveře, zámky, závory.“
Míša se pochlubila národopisnými a přírodopisnými objevy: „Mají zajímavý zvyk ukládat se ke spánku na ta lešení venku. Všiml sis jejich pleti?… Jen Pampeliška ji má hladkou. Jsou staří, křehcí… a spokojení. S jinou než švestkově modrou barvou obličeje se tady nesetkáš. To zvíře, co tě včera tak vyděsilo, je neškodné.“
„Plno očí a zubů,“ zavrčel nejchrabřejší ze všech pozemšťanů.
„S Pampeliškou jsme se shodly, že je to pes. Používají ho totiž jako domácího mazlíčka a k hlídání obydlí. Podobným myšlenkovým postupem jsem to tu zabydlila brouky…“
(Výklad teď doprovázely obrázky z Rosettské desky.)
„… hady, kravami, králíky, tygry, krysami, datly, pávy. K pávům řadím všechna zvířata, létavá i nelétavá, která jsou sice většinou ozdobná, ale zřejmě úplně k ničemu. Ten místní pes je inteligentní. Naučila jsem ho rychle, aby slyšel a reagoval na jméno Bark. Kamarádka Sandra měla Barka. Touží po pohlazení, hlavu se snaží držet co nejníže, péruje na svých třech nohách, vytáčí takovou legrační nízkou piruetu. Dotyky mu dělají viditelně dobře.“
Vstoupila Pampeliška. Shih putovalo z pihovatých rukou do fialově modrých a naopak.
„Půjdeme se podívat na stroj času a zbraň, co ničí všechno,“ oznámila Míša.
Za lesem na dolním konci údolí se táhla až k horám nízká zídka, na níž stál stroj času.
Kdepak zídka, tohle je startovní rampa, dovtípila se Míša.
Byl oblý, velký asi jako autobus. Jeho křiklavě rudý povrch pokrývaly rozmazané leopardí skvrny. Vypadal značně živočišně. Vnitřní prostor měl ještě menší než loď, kterou sem přicestovali.
Jak se ukázalo, zbraň, co všechno zničí, byla ve skutečnosti zbroj a zbraň v jednom. Aby mohl Azték ničit, musel se uzavřít do kutikuly nepozemského brnění. Zbroj se pak stala jeho kůží, jak prohlásil, kůží vyzbrojenou nespočtem chrličů ničivé energie. Komplexu zbraň, co zničí všechno, říkal PLPH.
Byl často pryč. Buď se toulal někde v lesích listových čepelí a podle vlastních slov trénoval střelbu, nebo se připravoval na svoji misi z návodů, které tvořila Míša podle diagramů sestavených Pampeliškou.
Jednou večer zahlédla Míša na rukávu Aztékovy bojové uniformy rubín. Okouzleně se dotkla špičkou prstu jeho povrchu. Téměř průsvitná, lesklá hmota se vpila do látky, vytvořila nehezky vyhlížející hnědou skvrnu. Podívala se na bříško ukazováku. Promnula prsty. Byla to krev. Zeptala se sama sebe: Vybrali dobře?
Pampeliška nepokládala za nutné rozloučit se s Aztékem. Míša ano. Stáli tu jen ona a on. Svěřil se jí se staženým horním rtem: „Musím zabíjet. Potřebuju to jako jiní jebačku. Udělám se, jen když zabíjím… Fyzická záležitost.“ Zaťukal si na spánek. „Jako droga, co se ti nasere do palice. V minulosti na mě čeká obrovský hřiště na vybíjenou. Vyhladím to tam do mrtě, dělníky, všechny ty zkurvený švestkáče i s jejich královnou. A víš, co udělám potom?… Skočím strojem času o ten nejmenší možný časový interval hloub, jo? A zopakuju ten masakr. A budu skákat pořád hloub a hloub v čase a v každý úrovni vybiju všechno živý. Poznáš to, až tam dole spustí PLPH.“ S očima upřenýma na vzdouvající se plachty dodal: „Tihle všichni se z toho poserou.“
„Co znamená PLPH?“
„První lovkyně před Hospodinem – nejsilnější a nejslavnější zbraň z Nimroda.“ Jejímu zdviženému obočí přidal vysvětlení: „Z té hry, kterou jsem pařil na ISS.“
Měl přilbu, stínila obličej a jí se zdálo, že mu svítí oči jako místní slunce. Namluvil toho ještě hodně. Cítila dopady slin na svou tvář. Pomyslila si, že prská jako do nepříčetnosti rozzuřený poslední Honzův křeček. Množstvím použitých sprostých slov jí připomenul zuřivce, s nímž se setkala při čekání na náhradní dopravu. Nakonec si rozepnul blůzu bojovky, (maskovací vzor spore soldier, řekla si nejprve. Time soldier, opravila se.) aby jí ukázal to bílé tričko, ve kterém ho vídala v posilovně. Pod nápis, který už na něm byl od výrobce, čímsi připsal, podobnou barvou a podobným fontem: „GENOCIDĚ OF E. T.“.
Zmohla se na jediné: „Nedělej to.“
Beze slov se nechal uzavřít do pancíře PLPH. Prostoupil mázdrou na pravé straně stroje času a ten se vzápětí rozletěl po rampě. Stroj se jí ztratil z očí, aniž ho viděla vzlétnout. Proč by měl batyskaf nořící se do časů minulých vzlétat?
Zanechal ji v přítomnosti a ona nemohla vyhnat z hlavy jednu staročeskou pranostiku o dešti a švestkách.
Její mysl vykřikla opovržlivě: Co jiného tě může napadnout, lingvistko!
Nejsem psychiatr, odsekla sama sobě. V té školce mu měli říkat Cortés.
To už je lepší… Co s tím, co ti řekl, uděláš, Gedžitko?
Zatím nevěděla.
Rozpršelo se. Cítila bodavé drobné jehličky na tváři. Přistihla se, že musí myslet na obrněného Aztéka vstupujícího do útrob stroje. Měl přece něco říct. Něco o tom, že jeho mise přinese lidstvu zase jednou Nový svět. Ta situace přímo volala po větičce, která by se dala vytesat do kamene. Něco ve stylu: „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“
Nakonec ji místo Armstronga inspiroval Churchill: „Ještě nikdy nedlužilo tolik lidí tak mnoho jednomu jedinému pomatenci.“
A ten itinerář podpásovce od jezera Titicaca?
Rozhodla se nechat si ho pro sebe.
Sedmkrát zezlátlo nebe a Pampeliška jí prostřednictvím Shih oznámila, že poletí pro první várku pozemských imigrantů. Loď, která měla sloužit k transportu, byla nesporně největším výrobkem, jaký Míša kdy viděla.
Jurijovy organizační schopnosti a pohon lodi (Jacob Grimm by ho nejspíš pojmenoval: „Skon prostoru přede mnou – zrod prostoru za mnou.“) umožnily Míše, aby se za dobu ekvivalentní pouhým patnácti pozemským dnům přivítala s posádkou ISS a také s dalšími příslušníky ZZ v opálově zelených vycházkových uniformách a s jejich rodinami. Přiletěli i někteří pozůstalí po těch, kteří položili své životy při službě za záchranu Země. Večeřovi – táta a sestra – chyběli. Jurij Plant slíbil, že na ně přijde řada příště.
Dorazivší s sebou přinesli vůni Země a k tomu nábytek, zrcadla, jídlo, šaty a uniformy, hračky, techniku, mobilní záchody.
Žádné kozy, žádná pozemská zvířata, ani sazeničky ani semenáčky. Díky za poučení, kapitáne Cooku.
Ubytovali je v plachtoví.
Pod medúzovitými mraky a zlatavým nebem zazněl dětský smích. Byla tu spousta dětí. A s nimi František, dvanáctiletý drobný chlapec, sirotek, kterého nevyděsil Bark, tygr, žádný, ani ten nejodpornější, ozdobný páv, ale lidé – Míša. Obýval sám pokoj poblíž jejího doupátka.
Dostal koloniální nemoc, které Míša říkala krápnička. Přitížilo se mu. Proseděla celé noci u jeho lůžka. Starostlivě a opatrně mu podávala místní lék. Opatrně znamenalo bez vzájemného dotyku. Nikdy se nedotkli jeden druhého; on se jí nikdy nepodíval do očí. Samozřejmě že ne, byli přece na stejné lodi; jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
Ucukl by i Ježíšovi, přemítala, kdyby k němu vztáhl ruku, aby mu předal… vlastně cokoliv.
S nikým v této planetární soustavě nemáš tolik společného.
Noční nebe tu mělo nádhernou barvu temně hnědého jantaru. V noci vítr nevál, stromy trčely k nebi jako dlouhé dranžírovací nože.
NÁVRAT
Míša otevřela oči a viděla kolísavé oranžové světlo tančit na plachtovitých stěnách obydlí. Vyskočila, vyběhla ven se srdcem v krku. Místo noci barvy tmavého medu pozemská tma, kterou pableskují tam či onde nevelká ložiska hoření. Okolí získalo vzhled lávového pole. Vlevo v dáli zuřil veliký požár a chrlil do ovzduší filigrán jisker. Lešení mimozemšťanů zela prázdnotou. Zadívala se na stuhu rampy osvětlenou plameny hořícího Oblačného jezírka (jak může hořet?) a uviděla – stroj času! Jako hypnotizovaná k němu vykročila. Teprve teď zaznamenala mrtvé. Leželi všude kolem v tratolištích krve s vyhřezlými vnitřnostmi, odervanými údy, hlavami. Mrtví, které viděla, měli nepochybně pozemskou pleť. Zastavila se, až když se od hladké, kupolovité ulity stroje oddělila temná silueta.
Azték!
Stál tu bez PLPH, v tričku, kalhotách a záchranářských bagančatech, po zuby ozbrojený: v rukou svíral nikdy neviděnou zbraň a nad rameny mu trčely hlavně dalších zbraní sebraných kdoví kde, kdoví komu, kdoví v jaké době. Na tom tričku nebylo nic ke čtení: Azték vypadal, jako by se procházel hodiny bez deštníku v krvavém lijavci.
On sám je přece déšť – déšť svaté Žofie.
Skoro se ztrácel na pozadí rudého pancíře stroje.
Řekla mu: „Ještě je čas potopit se někam do minulosti a zůstat v učebnicích, v srdcích lidí, na památnících. Zůstat hrdinou, který přinesl lidstvu deset úrodných planet. Protože já nikomu neřekla o rozloučení s tebou. Pomoz tomuto světu, potápěči v čase, ponoř se.“
Odpověděl chraplavým šepotem, hlasem zarezlým mlčením: „Rád bych pomohl, ale tam dole už nikdo není.“
A pak si levou rukou sáhl do rozkroku, pravou nadhodil zbraň, ukázal hlavní na Míšu a stiskl spoušť.
Vykřikla – probudila se. Zpocená jako myš, pomyslela si. V jantarovém světle koloniální noci se vykoupala v Oblačném jezírku za lesem.
Od té noci ji vyděsil každý nezvyklý pohyb Barka. Nedivočí už? Protože až Azték vyvraždí ty, co se podíleli na ochočení jeho druhu…
S nejvyšší starostlivostí pohlížela na Františka. Nevrací se mu snad krápnička? Protože až Azték vyhladí ty, co vyvinuli lék na tuhle nemoc…
Ochořela a jméno té nemoci nebylo krápnička, ale protože až. Každé ráno procházela lesem k rampě pokryté stříbřitou rosou.
A nic zlého se nedělo. Říká se, že čas léčí. Trošku času pomohla: našla medicínu v té Lewisově přednášce – přesvědčila samu sebe, že je to on, kdo má pravdu.
Podle Pampelišky se obrovská loď pásla v horách. Potrvá dlouho, než se nasytí, ale až se tak stane, odletí i pro Večeřovy.
Míša potkala Kristýnu Skálovou s těhotenským bříškem, s nejmenším Skálou v náručí, doprovázenou dvojčaty Klárou a Karlou. Její poselství zasloužilé matky znělo: „Nežij sama, Míšo.“
Zapomínáš na Pampelišku, Františka, Barka, na Rosettskou desku, která se nafukuje víc a víc.
„Měla bys mít miminko. Neumíš si představit, jak roztomilý má Kájík nehty na nožičkách.“
Proč bych se taky nepochlubila? „Zrovna dneska jsem přišla na úžasnou věc, Kristýno. Začalo to tím, že jsem si procházela slovníky pozemských jazyků, kterých mám víc než šest tisíc, s dialekty deset tisíc. Tentokrát mě zaujaly názvy barev a narazila jsem na něco úžasně zajímavého. Nevím, jestli si toho povšiml ještě někdo.“
Kristýna jemně poplácávala syna po zádíčkách.
„Kolem roku sedmnáct set sedmdesát kočovali po Velkých pláních západně od řeky Missouri indiáni kmene Lakota. Červené, modré a žluté barvě říkali po řadě šá, thó a zí; oranžové pak zíša, zelené thózi a fialové thóša. Uvádí se, že Johann Wolfgang Goethe jako první – ve své knize ZurFarbenlehre, vydané v roce osmnáct set deset – rozdělil barvy na ty, které se nedají namíchat, nazval je primární, a na ty, které vzniknou smícháním dvou barev, ty nazval sekundární. Primární jsou červená, modrá a žlutá a sekundární oranžová, zelená a fialová. Primární jsou červená – šá –, modrá – thó –, žlutá – zí. Sekundární oranžová – zíša –, zelená – thózi –, fialová –’thóša. Nikdo jiný ve svém jazyce barvy goethovsky nemíchá, jen Lakotové.“
Kristýna zívla. „Aha…“ Po nějaké době oznámila zamyšleně zlatavé obloze: „Teda zní to hrozně, já vím, ale já bych se nezlobila, kdyby už nikdo další nepřiletěl.“
Asi se to tu pokouší zalidnit sama, napadlo Míšu. Zaujala ji Klára: z nevelkých uschlých listů sestavila jakousi podivnou skulpturu připomínající uháčkovaného archeopteryxe. „Co to má být?“
„Tohle předpovídá počasí,“ pronesla Klára důležitě.
„Gedžitka…“
„Gedžitka?“
„Mhm, vynálezkyně a pilotka Rychlé roty. Taková myší dívka. Taky postavila stroj na předpovídání počasí.“
„Žádná myší dívka nikdy neexistovala.“
Kristýna přerušila slibně se rozvíjející rozhovor: „Dnes večer pořádáme večírek. Přijdeš? Zvu tě.“
Za pozvání Míša poděkovala. Večírek? Plno cizích lidí kolem mne, těsně kolem mne? Ne, až takové pokroky nedělám.
Zvláště srdečně se rozloučila s personifikací systému Seifert VI.
Kristýna se po několika krocích ohlédla, aby se podělila s myšlenkou: „Máj. Nezdá se ti, že je tu pořád máj, měsíc lásky?“
Když Míša uviděla na rampě rudou skvrnku připomínající navlečený rubínový korálek, třpytící se kapku rudé rosy, hrudku srážející se krve na rukávu bojovky, zastavilo se jí úlekem srdce.
Samozřejmě že o stroji času věděla jako první: nikdo jiný jej nevyhlížel.
Azték a královna, nebo dělník?
Mohutné vojenské pancéřované vozy zdvihaly oblaka prachu; vystoupaly do svahu a po jeho hřebenu objely les, aby se spustily k rampě.
Členové výsadku v bojových uniformách nepohodlně natěsnaní na jedné lavici a ona na druhé se natřásali v rytmu, který určoval nerovný terén. Jen ona svírala mezi koleny – místo černého automatu, který ostře páchl olejem a kovem – chundelatou hlavu Barka.
Pohyb se zastavil. Motory utichly. Ozvalo se mlaskavé cvakání zbraní připravovaných ke střelbě; zazněly přidušené povely. Záchranáři se přískoky přesunovali k rudému, skvrnitému trupu. Všichni měli oči jen pro stroj. Ona ne: všimla si stop.
Písečné tornádo zahalilo scénu do nažloutlé mlhy.
Jeden ze záchranářů se protáhl mázdrou do stroje – se zorničkami i nozdrami rozšířenými, protože takhle se seznamujeme s neznámem.
Kdo je uvnitř?
Nikdo, odpověděla si Míša, když pružiny v tělech záchranářů povolily: úbytek napětí jim svěsil ramena.
Trychtýř nasávající písek se rozplynul.
Resetovalo snad tornádo všechny záznamy v písku? „Stopa, Bárku! Hledej!“
Péroval na své trojnožce, vytáčel piruetu. Za pohlazení cokoliv, jen ne pachovou práci, říkalo jí deset, možná dvacet z celkového počtu jeho osmadevadesáti očí.
Kdo se tu vynořil z Macochy zapomnění?
ZTRÁTY
A pak se to stalo: Ráno se ztratil Bark; široko daleko nebylo vidět žádné větší zvíře. K večeru se Pampeliščini rodiče (místo toho, aby ulehli ke spánku) oběsili na konstrukci spacího lešení. Nemohli vypadat spokojeněji – tak sametově tmavomodré byly jejich tváře!
Při večerním koupání čekal strašlivý nález na Míšu: mrtvá těla tří kolonistů se vznášela v Oblačném jezírku jako posádka ISS v beztížném stavu.
„Zabíjejí se… všichni!“ vykřikl ženský hlas.
Takže takhle se manifestuje smrt jejich babiček v době, kdy ještě byly malými holčičkami.
Míša pociťovala nesnesitelnou bolest u srdce. Vyběhla na kopec, aby se rozhlédla… Běhala sem a zase tam a pátrala po Pampelišce. Za lesem narazila na mnohohlavý dav zvířat natlačených bok po boku. Zvířata stála bez pohnutí, na cosi čekala. Vyděsili ji. Zahlédla mezi nimi několik psů. Ale žádný z nich k ní nepřihopsal a zavolat („Bárku!“) se neodvažovala.
Opustila to místo. Noční nebe poskytovalo dostatek světla na hledání, pokračovala v něm. A nacházela mrtvé, mimozemské mrtvé. Jeden si otevřel žíly ostřím listové čepele, jiný na břit listu nalehl a dekapitoval se.
Poslali za ní Marka Hesslinga, aby jí vyřídil, že Pampeliška je v pořádku u Plantových a: „Musíš zjistit, proč se zabíjejí.“ Spěchali k Jurijovi. Viděli mrtvá těla – v říčce, mezi řapíky listovitých stromů, v trávě. Jako zralé tmavomodré plody. Jak nevzpomenout na Aztékova slova, na nápis na tričku, na pranostiku: „Déšť svaté Žofie švestky ubije.“
Ale všichni si vzali život dobrovolně a, jak prozrazuje barva pleti, v té nejlepší náladě.
Plachtovitá obydlí tvoří dvě uskupení, pro něž se ujala jména Sídliště kosmonautů a Sídliště astronautů. Jurij Plant s rodinou bydlel v tom druhém, vzdálenějším.
Uprostřed místnosti seděla na židli Pampeliška, poslední dítě minulosti této planety a teď nejspíš i poslední žijící kolonista. Měla na sobě světle růžový oděv ne nepodobný teplákům z ISS. S rukama založenýma za opěradlem připomínala žáčka první třídy. Chvíli trvalo, než Míša pochopila, že způsobný sed dámy s koleny a kotníky u sebe zajišťují pružné upínací přezky.
„Co to má znamenat?“ vykřikla rozzlobeně – vztek ale částečně zmírňovala švestková barva Pampeliščina obličeje. Přejela zrakem přítomné muže: bratry Bon Hamovy, Hesslinga, Skálu, Jonese, Gorského, Planta.
Jurij, který stál za Pampeliškou, odpověděl: „Klid. Jestlis to ještě nepochopila, tak tomuhle se říká hromadná sebevražda. Zabila by se.“
„Rozvaž ji!“
Pokrčil rameny, sehnul se za židlí a za okamžik měla Pampeliška volné ruce. Míša do nich vložila Shih, aby se dozvěděla: „Čekám na tebe, musím ti to vysvětlit.“
„Já vysvětlím,“ skládala rychle do bloků sémantické symboly. „Může za to Azték, který ve stroji času odcestoval do minulosti a povraždil tam tvoje předky i královnu.“
Na tahu byla Pampeliška. I její prsty se při tvorbě příběhu jen míhaly.
Převyprávěn by mohl znít takto: „Pampeliška dorazila s přistávacím člunem k ISS, nejprve se připojila na internet, aby stáhla, co se dalo. Z přijatých informací se naučila pozemské jazyky; pochopila realitu přelidněné Země; našla dostatečnou protihodnotu – deset planet –, kterou pak nabídla lidstvu za osvobození panovnice.“
Význam závěrečné sekvence symbolů? Poněkud kryptický: „Azték-prám osvobodil královnu-převozníka a dopravil ji do současnosti. Kolonisté plní její přání – uvolňují místo silnějším a schopnějším.“
Míša v duchu probírala, co se dozvěděla, a vtom si uvědomila: určitě stáhla i to, co bylo napsáno o mně a o Velodromu. Lidstvo sem nalákala na deset planet a mě na všední, spokojenou budoucnost. Celou dobu si z mého Shih dělala jen legraci, i teď si ji dělá. Cítila se – zneužitá.
„Proč nepíšeš česky, když česky umíš?“ vykřikla a vyťala Pampelišce políček. V tom okamžiku se zhrozila: udeřilas ji, protože jí jediné v celém vesmíru se dokážeš dotknout.
Švestkově modré ruce klesly, vývojové prostředí Shih skončilo na podlaze.
Smutek u mimozemšťanů provází červená barva obličeje. Míša viděla, že Pampeliška zesmutněla, že zesmutněla víc; na tohle se nemohla dívat: odvrátila se.
Jurij k ní přiskočil. „Co se děje? Co ses dozvěděla?“
Řekla mu jen to nejnutnější.
„A kde je vlastně Azték? Kde je ta jejich královna? Zeptej se jí.“
Vtom někdo zaječel fistulí: „Proboha, koukejte na tu krev! Na všechnu tu… krrrev!“
V děsu pohlédla na křičícího. Byl to Honza Skála. Oči mu lezly z důlků, sledovat, kam se upírá jeho pohled, kam se upírají oči všech, co stáli před ní, znamenalo otočit se.
Pampeliška!
Z pórů jejího těla vyrážely drobné české granáty, v příští vteřině už to byly velké rubíny a zanedlouho výraz jejího obličeje pod nánosem jiskřivě červené docela zmizel. Na růžovém oděvu se tam či onde objevily mokré rozpité rudé skvrny. Vmžiku na ní stál šarlat jako na snovém Aztékovi.
Míša nejprve zablekotala: „Promiň,“ ale pak pochopila, že tohle fackou způsobit nemohla, že ta zranění si Pampeliška nějak přivozuje sama.
Vykřikla: „Přestaň! Nedělej to.“ Křičela: „Prosím!“ a: „Zastavte to někdo!“
Padla před ní na kolena, objala ji, aby ji ochránila, aby se jí připomenula – a krev z Pampelišky crčela a crčela… V bezradnosti ji Míša udeřila pěstí do spánku, aby ztratila vědomí a nemohla ovládat tu strašlivou destrukci těla.
Ta krev se nikdy nezastaví.
A přece pramen vyschl; byl konec.
Jurij se dotkl Míšina ramene, aby řekl něco chlácholivého o mysli jinoplaneťanů, kterou nepochopíme, přestože s nimi dokážeme komunikovat. V té chvíli, kdy na svém těle ucítila cizí prsty, se jí poplašilo srdce, uvědomila si: I když mě podvedla, pomáhala mi v postupném přizpůsobování se… Proč právě já se mám pořád přesvědčovat, že lítost a hrůza nejsou jako olej a voda?
Vstala. Těkala pohledem sem a tam, až jej upřela na svůj obraz v zrcadle, na dívku o patnáct nanosekund mladší, která měla valnou část Pampelišky na obličeji, na těle v podobě karmínových kapek a stružek, jež se slévaly v klíně. Tohle je abort, Gedžitko. A umřely při něm všechny ty budoucí děti. Tvoje děti.
Její rozpoložení ještě zhoršoval neodbytný pocit, že na něco důležitého zapomněla.
Ségra! Nikdo se pro ni a tátu už nevrátí. Pro nikoho se nevrátí, protože ani nevíme, kde se právě teď pase obrovská loď, natožpak jak
se uvede do pohybu, jak se naviguje.
Ulehla do měkounkého lože, v němž si připadala jako hrášek v lusku. Průsvitnými stěnami pronikal zvenčí zpěv.
Večírek!?… Jsem příliš unavená, abych usnula, pomyslela si. Ale stalo se. Zdál se jí sen. Tohle bylo zvláštní: věděla, že je to sen. V tom snu se k ní do ložnice někdo protáhl mázdrou stěny. První vjem – úlek a ošklivost – vmžiku překryl vjem druhý – touha pohlédnout někomu cizímu, ale současně jaksi nesmírně blízkému do očí. Pro jas vycházející z tváře to ale nebylo možné. Před vztaženou paží nejprve instinktivně ucukla, avšak vzpomněla na Pampelišku
(fóbii máš přece z lidí – před tímhle uhýbat nemusíš)
a podvolila se, přijala dotyk, pohlazení na duši.
NÁLEZY
Ráno vyšla před budovy práskající ve větru. Vzduchem vířily načechrané jiskřičky sněhu. Sníh je symbol čistoty. Ucítila nezřetelnou vůni, která jí připomněla dětství – pokoj po maminčině úklidu vonící leštěnkou a pastou na parkety. Viděla vycházet z lesa zvířata a děti a dospělé v jediném hustém šiku, v němž se tlačili jeden na druhého. Zahrada ráje. Další podobná formace lidských a zvířecích těl právě dorazila k jezírku a ještě jedna vstupovala do nehluboké říčky.
„Dnes nezaprší,“ uslyšela zřetelně Kláru Skálovou.
„Co ty mraky?“ pomyslela si.
„Už brzo je rozfouká vítr.“
„Kde jsi, Klárko?“
„U Oblačného jezírka.“
„Jak to, že spolu mluvíme?“
„Mluvíme spolu skrze královnu. Je to jako handsfree… Lepší! Slyšíme se všichni navzájem.“
„Kde je královna?“ zeptala se a rozhlížela se po okolí.
Klára: „Přihořívá… přihořívá…“
Na vrcholu jedné ze svícnovitě členěných skulptur spatřila Míša vysokou štíhlou postavu v bílé říze. Zář vycházející z její tváře, z šatu vnímala, i když se dívala jinam.
Klára: „Hoří!“
Ten jas… takže to nebyl sen!?
A potom uslyšela zpěv. Poznala muže ve vycházkové uniformě, který zpíval na nedalekém kopci píseň svých předků Schody do nebe. Zaposlouchala se do slov; pochopila: sníh, vůně leštěnky – tohle je přece úklid! Co víc, společný úklid, na němž se podílejí všichni, lidé i zvířata. To především znamená, že tu nežije ani jeden jediný páv, neboť účelem všech a všeho je v tom či onom smyslu prospívat ostatním.
Vrátila se myšlenkami k pěvci. Už jednou slyšela jeho píseň, tehdy ještě nebylo smyslem pěvcova bytí prospívat zpěvem ostatním, tehdy ještě nemohla rozumět správně jejím slovům,
(Tolik práce vyklidit a vyčistit říčku, jezírko, les, louku, obydlí.)
už tehdy ji udivilo, jak krásně zpívá.
Pomyslila si: opálově zelený Jurij zpívá Královně máje o jarním úklidu. Jaká spravedlnost, že zrovna on oslavuje písní existenci toho, co dříve zpochybňoval: porozumění naší a mimozemské inteligence.
Jak snadné je se vzájemně pochopit, víte-li, že to ta druhá strana s vámi myslí dobře.
Komunikace není vůbec důležitá, důležité je chápat ostatní, spolupracovat s nimi, prospívat jim.
Zhluboka se nadechla provoněného vzduchu. Máj. Pod tuhle oblohu ani jiný měsíc přijít nemůže. Věčný máj. Měsíc lásky. Nemýlila ses, Kláro: žádná myší dívka nikdy neexistovala Já jsem tvé lůno, královno. Někdy plodivé, jindy hravé a horké. Jsem tvé lůno k propůjčování, mzda činu statečným a pracovitým.
I tuto myšlenku sdílela s ostatními, věděla o nich, o každém z nich, protože všichni se nalézali v prostoru, v němž si byli navzájem prospěšní.
Její vnitřní hlas si teď vypůjčila Kristýna Skálová: „Prám, který se sytí hluboko v horách, čeká marně na svého převozníka. Už nikdo další ze Země. Je nás tu tak právě akorát, výkonnějších než umělí dělníci.“
Stejným komunikačním kanálem k ní promlouvali známí i neznámí, dospělí i děti.
František!
Tohle přišlo jako mrazivá sprcha, jako úder ledovou rukavicí do žaludku. Není tu. Samozřejmě, že ne: za vstup se platí dotykem a on tuhle cenu zaplatit nedokáže.
Její mysl zavalily konejšící hlasy.
Další větu ze sebe soukala rychlostí někoho pohybujícího se po dně hlubokého bazénu naplněného až po okraj medem. Zněla: Strom je list. A její vlastní vnitřní hlas ji pronesl ajmarsky.
Ucítila na duši chlácholivé pohlazení rozhánějící mraky všech starostí. Cítila, že ji někdo chválí, někdo, koho si ona nesmírně váží.
A pochvala dělá zázraky.
Prudce škubla hlavou. Několikrát zamrkala. Očima široce otevřenýma pohlédla nad sebe, jak ji to učil terapeut. Nebe je žluté, řekla si v duchu ajmarsky a zarputile. Od této chvíle komentovala svoji realitu v misionářské ajmarštině.
Vzala cizímu vnitřnímu hlasu slovo. Setinu vteřiny poté, co ho uťala, přestala vnímat světlo prýštící z královny. Na svícnovité skulptuře nestála žena v oslnivě bílých šatech, jen nahý muž obutý do záchranářských bagančat s jazyky vyplazenými zpod rozvázaných tkaniček.
Azték!
Nebyl jako ze škatulky: rozcuchané vlasy mu padaly do očí; vpadlé tváře zarostly narudlým strništěm; tělo pokrývaly špinavé fleky a bylo celé podrápané. V okamžiku, kdy se k ní otočil zády, uviděla, co pokrývá kůži na jeho zadku a na vnitřní straně stehen a lýtek.
Nebylo síly, která by zadržela (českou) myšlenku: Dostala se mu do hlavy jako droga, úplně ho ovládla, a on se z toho potentočkoval.
Zdvihl se silný vítr. Vzduchem nepoletoval sníh, ale popel. Místo vůně leštěnky cítila pronikavý pach spáleniny. Obracel žaludek stejně jako pohled na Aztéka. Ošklivost vzbuzovaly i detaily úklidu: semknuté davy lidí a zvířat sbíraly švestkově modré mrtvoly, kladly je na spací lešení. Pod lešením stály chrliče energie nejspíš odmontované z PLPH. Aktivací zbraně mrtvola explodovala, proměnila se v šedavý prašný obláček, který vítr rychle rozfoukal.
Míša si chránila oči dlaní před vířícími lepkavými vločkami. Běžela. Panebože, kde je František?
Konečně ho našla. Skrýval se v hustém porostu keřů, jejichž listy připomínaly řeznické sekery. Třásl se hrůzou. Upřeně zíral na něco za jejími zády.
Aniž si to uvědomila, vykřikla na něho ajmarsky; vytrhla ho z transu. Klopýtali do svahu.
Teprve až dosáhli hřbetu kopce, odvážila se podívat do údolí.
Tyhle královniny nové šaty děsily natolik, že se s cukavým pohybem hlavy zaměřila na scenerii před sebou.
Sestoupili do údolí bez svícnovitých skulptur. Žlutý proud světla jednoho ze sluncí pronikl stříbrolemými mraky a svítil jim do očí.
Ohlédla se. Zatím je ještě nikdo nepronásledoval.
I když věděla, že ztrácí čas, kterého se jim bude nedostávat, nemohla si pomoci, otočila se a ještě chvíli šla pozpátku s pohledem upřeným tam, kam ajmarština klade časy příští: sledovala, jak se na koberci z jedlých trav jejich purpurové stíny dotýkají.
