Jsou považovány za první skutečně profesionální armádu starověku, která dala vzniknout impériu. Proto si z nich brala příklad všechna pozdější vojska. Co však za úspěchem římských legií? Přečtěte si, zda byste u nich měli šanci a co by vás čekalo.
Je třeba rozlišit dobu míru, kdy se ze zástupů bojechtivých dobrovolníků vybírají jen ti nejlepší pro zaplnění prestižních míst uvolněných v už hotových legiích. A doby nepokojů a válek, kdy poptávka po živé síle ve zbrani převyšuje nabídku. Tam kvalita trochu ustupuje stranou.
Obecně však byli preferováni mladíci, iuniores, okolo osmnáctého roku života, výšky téměř 180 centimetrů, robustní tělesné konstituce. Nad jejich výšku a vzrůst je ovšem považována energičnost a odvaha. Jak píše Flavius Vegetius Renatus: „Mladý voják by měl mít živý pohled, hlavu nosit vzpřímeně, hruď mít širokou, ramena svalnatá a statná, paže silné, pas malý, nohy neklidné a zadek masitý.“ Pokud jsou u rekruta nalezeny všechny tyto žádoucí znaky, může se upustit od jeho malé výšky, protože je mnohem důležitější, aby byl voják silný a odolný.
Z popisu se může stát nejprve tiro, odvedenec-dobrovolník v zácviku, který je po nezbytném drilu v kasárnách přiřazen jako milite, řekněme s hodností vojína, ke konkrétní legii.
Výcvikem k nezdolnosti
Římané dobře věděli, že se vzrůstem nevyrovnají Germánům, divokostí Galům, úskočností africkým kmenům. Že je Řekové překonávají při zacházení se zbraněmi, že na straně obyvatel Hispánie stojí početní převaha i síla.
Proto legionáři svůj hendikep dorovnávali disciplínou a sehraností. Věřili, že hrstka dobře vycvičených mužů postupuje k jistému vítězství, zatímco početné armády syrových a nedisciplinovaných vojáků jsou jen zástupy mužů tažených na porážku. Proto se výcvikem zdokonalovali prakticky nepřetržitě.
Je to trochu paradox. K tréninku je nevedla víra ve vlastní neporazitelnost, ale vědomí vlastní nedostatečnosti. A historie jim dala za pravdu.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
I proto byl trénink jedním ze stěžejních bodů celého výcviku. Svou náročností mnohdy předčil realitu.
Běžný legionářský štít scutum vážil deset kilogramů. Dvanáct kilogramů připadalo na lorica segmentata, lamelový pancíř. A další dva až tři kilogramy je třeba připočíst za váhu pilum, kovového bodce na dlouhém dřevěném ratišti, používaném jako kopí i oštěp. Celková zátěž byla v boji enormní, legionáři ji však oceňovali jako dárek.
Během nácviku v leženích se totiž běžně používaly dvojnásobně těžké repliky. Dřevěné meče se závažím, vyplétané štíty. Bylo to zprvu devastující a neskutečně vyčerpávající, ale s postupem času si vojáci vytvořili fyzickou odolnost. Mělo to nadmíru pozitivní dopad na jejich morálku v bitevním poli. Oproti tréninkovému režimu se rázem cítili skutečně božsky silní a do skutečného boje se upřímně těšili, protože tam byla jejich výzbroj rázem lehká jako pírko.
Neustále v pohybu
Uplynula předlouhá staletí, ale některé věci se nemění. Není na světě armády, kde by si rekruti neprošli alespoň krátkou fází pořadových cvičení, pochodování. Poděkovat za to můžeme právě Římanům, kde se nejrůznější mašírování a klusání v zástupu stalo nejvšednější realitou každého dne.
Legionáři se tím učili koordinaci pohybů v rámci jednotky, a též to byla vynikající cesta, jak přidat na fyzičce vojáků a posílit jejich výdrž.
Jedna římská míle měřila 1,47 kilometru, v prvních čtyřech měsících výcviku jich rekruti museli urazit osmnáct. V čase pod pět hodin. Každý den. Další čtyři měsíce absolvovali totéž, jen s dvaceti kilogramy zátěže nad rámec své výzbroje navíc. A třetí kvartál? Povinná trať se prodloužila na 35 kilometrů, čas zůstal stejný. Po takových zkušenostech už pro ně zrychlené přesuny terénem nepředstavovaly problém. Exotické kraje při nich poznávali každým dnem.
Šermování se nekoná, na autenticitu dbáme
Výcvik s gladiem, mečem s přibližně šedesáticentimetrovou čepelí, pozbýval jemné šermířské finesy. Finty a triky, které nám dnes předkládají hollywoodské filmy z časů Říma, by se tehdejším legionářům zdály nepatřičné.
Mečem se totiž nebodalo, i když i to bylo možné, bral se za čistě sečnou zbraň. Do protivníků se jím rubalo tak dlouho, než zakolísali a padli, aby se do nich rubalo dál. Tak to cvičitelé v legionářských táborech vyhodnotili jako nejsnazší, tudíž nejefektivnější.
Vojáci se učili udržet jistotu seku při cvičném osekávání klád a stromků, později trénovali na slámových panácích a figurínách ve starých zbrojích. Říkalo se tomu armatura. Zvláštností byla stupňující se autentičnost figurín. V posledku to byly panáci vyplnění zvířecími vnitřnostmi. Vytrvale sekajícího legionáře tak nedokázaly rozhodit ani stříkance krve a vyhřezlá střeva.
Na opičí dráze
Součástí výcviku legionářů nebyly jen formální confidentia militaris, tedy jistota v zacházení se zbraněmi a osvojení si požadovaných technik, ale i velocitas, úkony, při nichž záleželo na rychlosti. Kopat příkopy na čas, stavět stany v požadovaném limitu. Znovu a znovu. Bylo to dokonalé fitko.
Odvedenci se také během tréninku naučili skákat do dálky i výšky, plavat, překonávat svahy a příkopy, brodit se řekami i bahnem, zdolávat pevné překážky.
K nácviku pohybových dovedností sloužily nejrůznější překážkové a opičí dráhy, budované přímo v leženích. Pokud zrovna legie nebyla na tažení, bylo žádoucí, aby cvičením na těchto pomůckách a hřištích trávili legionáři celý jeden měsíc v létě, v době největšího horka. V nácviku za sub sarcinis, tedy v zostřených podmínkách, si prostě libovali.
Kdo je tu nepřítelem?
Snad nepokojní kočovní pastevci Sarmati, zrádné ilyrské kmeny, zavilí Hunové nebo snad divocí Galové? Kdepak, to jsou jen protivníci, na které ukáže prst tribunů, konzulů či císaře. Tím skutečně největším nepřítelem římského legionáře je dočista obyčejný strach.
Z něj se totiž rodí panika, a ta rozvrací řád a jednotu vojska. Velitelé armád, snad s trochou namyšlenosti, chápali strach jako hlavní příčinu všech dosud utrpěných porážek. Ale jak se s ním dá bojovat?
„Dosud nikdo neztrácel hlavu z věcí, o nichž si byl dávno předem jistý, že je dobře ovládá a zvládne,“ poznamenal si k tomu řecký dějepravec Polybios. A jeho myšlenku pak legionáři rozvedli, inu, k dokonalosti. Nekonečným nacvičováním, repeticí úkonů, opakováním stále stejných postupů. Až do omrzení. Při zaujímání testudo, obranné formace ze složených štítů, si legionáři tváří v tvář protivníkovi počínali s chladnou hlavou. Protože to už dělali tisíckrát.
Nikdo nezůstane pozadu
Zní to trochu jako pohádka: všichni uměli všechno, každý se naučil plavat… Ale co ti, kteří tempu ostatních prostě nestačili?
Na ty na každém kroku dopadaly rány holemi vybavených pobízečů, dozorčích, veteránů a velitelů – centurionů. Castigatio, tedy výprasky za pomalost a flákačství, byly regulérní součástí celého výcviku. A tam, kde by neschopnost jedince mohla ohrozit celou skupinu, jednotku? Nastupovalo fustuarium.
Akt, při němž vojáci z téhož stanu, vlastní spolubojovníci, loudala na pokyn nadřízených, a často před celou nastoupenou jednotkou, zabili. Ubili ho palicemi nebo ukamenovali. V římské legii nebylo podprůměrných a pomalých. Zbavili se jich už v průběhu výcviku. Disciplína a bezvýhradná poslušnost, bleskové plnění rozkazů nadřízených byly v armádě římských legionářů i kvůli tomu totální.
Sakramenty a decimace
Bití a popravy legionáři nechápali jako akt teroru a zvůle nadřízených. Byla to naprosto přirozená věc. Vojáci v legii totiž právo ke svému životu nevlastnili. Vzdali se ho ve prospěch říše, republiky, konzulů či císaře. Složili totiž sacramentum. Posvátnou přísahu před bohy, svůj vlastní život tím vydali v prospěch Říma.
Slíbili, že neopustí službu, nikdy nezradí, nebudou se vyhýbat smrti. A učinili tak dobrovolně. Pokud svůj závazek jakkoliv poruší, jejich existence nemá cenu a nechat je naživu by jen znamenalo protivit se vůli bohů.
Proto se také mezi legionáři běžně uplatňují tresty, které by mezi civilisty vyvolávaly přinejmenším rozpaky. Sami legionáři však přijímali jak fustuarium, tak decimatio. Při zvláště hrozivých přečinech, například hromadném zběhnutí, byla celá kohorta rozpočítána a každý desátý voják popraven. Který to bude? O tom rozhodne los. Jeho katy budou vlastní spolubojovníci.
Dožít se důchodu
Voják byl spotřebním zbožím, za stravu pro něj se neutrácelo. Základem byly obilné kaše, způsobující úporné zácpy. Však se jim také, v souvislosti s jejich stravovacími preferencemi, přezdívalo hordearii – ječmenní muži. Zapíjeli je kalnými odvary ze zuhelnatělého dřeva nebo kostní moučky, což jim trávení vyladilo. A k tomu ještě zoctovatělé víno!
Po sérii císařských reforem se legii muži přislibovali na pětadvacet let. A tak se nabízí otázka, proč by se někdo do takového zásadního závazku vůbec pouštěl. Odpovědí je mnoho. Do legií vstupovali mladíci z rodin s tradicí vojenské služby, a ti z nemajetných poměrů. Lákala jistota platu, kariérního i společenského růstu, vyznamenání. Do důchodu odcházeli legionáři se ctí, slušnou výsluhou a k tomu ještě garantovaným domem, pozemkem k obdělávání. Měli snížené daně, už nikdy netrpěli bídou, všude našli dovolání. Říše se o ně postarala.
V nejistých časech byla vojenská služba Římu jistotou. A během míru? Aby nezaháleli, legionáři vypomáhali se stavebními projekty, ostrahou. Mohlo být, že se celá služba obešla bez toho, aby mimo cvičiště kdy tasili meč.
