Několik nocí přespali v Dunwichi, kde majitelka rodinného penzionu opakovala hostům, jaké mají štěstí, že našli ubytování. Při procházce po dunwichské pláži, zatímco své dceři dalekohledem tak těžkým, až se tomu musela smát, ukazoval přezimující husy, byl muž rád, že nejsou v Southwoldu nebo Walberswicku. Netísnili se tam mezi turisty. Každý večer si dopřávali smaženou rybu s hranolky nebo všemožnou jinou hospodskou stravu. Každý večer, když usnula, se načerno připojil k Wi-Fi ze sousedního pokoje, aby si přečetl maily a podíval se, co je nového na diskusních fórech.
Ve čtvrtek v noci ji probudil. Nebylo dlouho po půlnoci.
„Pojď, zlato,“ řekl. „A potichu. Ať nikoho nevzbudíme.“
„Nesnáším tě,“ zamručela do polštáře.
„Já vím,“ pokývl. „Ale pojď. Mobil si neber.“
Na silnicích nebyl skoro žádný provoz. Dughan přesto jel oklikou, přes Blythborough, po A145 směrem na Uggeshall, kolem nehybných rypadel, kde silničáři rozšiřovali cestu.
„Kam jedeme?“ zeptala se dívka, jenom jednou. Choulila se; nechtěla ho poprosit, aby přitopil.
Wrentham byl na západním okraji bezpečnostní zóny. Ta se táhla na sever podél silnice A12, na jih podél B1127 do Southwoldu. Za denního světla se v ní stále obdělávala pole, aby se měla čím nakrmit zvířata, a silnice byly většinou otevřené, ale z právního hlediska nešlo o nárok, spíše se přimhuřovaly oči; po setmění se za absence oficiálního doprovodu do oblasti nechodilo. V onom nevelkém trojúhelníku, kde pobřeží tvořilo skoro desetikilometrovou přeponu, se středem v Covehithe, platily zvláštní zákony.
Dughan zastavil u zahrádky jedné hospody jižně od Wrenthamu. S prstem u rtů otevřel své dceři dveře.
„Tati,“ hlesla.
„Pst.“
Bylo zataženo a foukalo. Obestíraly a propouštěly je stíny, zatímco si Dugham razil cestu podrostem k příkopu tvořícímu hranici oblasti. Mlčky ho přešli. Tajili dech. Za hranicí se ubírali na východ po okraji polí. „Tati, ty ses fakt zbláznil.“ Měl s sebou baterku, ale nerozsvítil ji. Když se měsíc dostatečně vyhoupl nad obzor, zastavil se, aby se zorientoval.
„Jsou ozbrojení,“ řekla.
„Proto mlč.“
„Co by udělali, kdyby nás chytili?“
„Předhodili by nás vlkům.“
„Cha cha.“
Zmlkli, když uslyšeli vrtulník. Kužel reflektoru klouzal o půl lánu dál, natolik jasný, že vypadal jako trojrozměrný sloup.
Vzduch čpěl. Slyšeli ozvěny. Dughan se vyhnul vísce, kde ještě donedávna bydleli místní a která byla za poměrně malého pozdvižení úředně zabrána. Viděli osvětlená okna. Namísto toho došli ze severu do Covehithe.
Zastavil ji u rozvalin kostela bez střechy, ukázal prstem, uslyšel, jak zalapala po dechu. Vyjeveně se dívala, když měsíc zpoza mraků zazářil na proděravělé a rozbité zdi a osvětlil nízký novější kostel uvnitř lodi toho původního. Usmál se. Když se dodívala, pokračovali přes hřbitov. Na hrobech nebylo vůbec nic děsivého.
Na tuto nevelkou vzdálenost od vln působil terén, jak to podala dívka, jízlomyslně. Toto výstižné slovo jí hned zlepšilo náladu. V bezlistých stromech této oblasti byly vidět chladné, nahodilé a tiché záblesky. Když se dotkli země, napřed Dughan, a na základě jeho příkladu i dívka, připadala jim mastná, těžká, jako kdyby někdo na hlínu nalil smetanu.
„Kudy půjdeme?“
„Opatrně, zlato,“ řekl. „Země je tady…“
„Jak víš, že je to dneska v noci?“
Chvíli neodpovídal. „No… z různých útržků a náznaků.“ Podíval se přes rameno na cestu, kterou ušli. „Existují různé metody a triky.“
„Co když na to přijdou?“ Ukázala na chalupy. Když neodpověděl, obrátila oči v sloup.
Pokračovali po cestě kolem cedule, podle níž se právě po tomto posledním krátkém úseku nesměl nikdo pohybovat, po asfaltu tak starém, že se stával součástí krajiny. Perspektiva působila podivně. Měli cítit šťavnatost, bahnitost a moře.
„Podívej!“ Jeho dcera se nadechla. Úsek zničehonic končil zubatou hranou a padal do nicoty. Díval se, jak se opatrně šine kupředu. „Řítí se přímo z útesu!“
„Moře si bere všechno zpátky,“ řekl. „Pobřeží tady bývalo mnohem širší. Pozor.“ V určité vzdálenosti se zodpovědně položila na břicho a přes asfaltový okraj zašátrala jen konečky prstů a pohledem, aby se po drolivém srázu podívala na pláž.
„Pořád se zmenšuje?“ zeptala se. Byla slyšet slabě, spustila ústa pod úroveň silnice. „Ujídá ho to?“ Dughan pokrčil rameny. Počkal, dokud se neodplazila dozadu a neotočila se, potom ještě jednou pokrčil rameny.
Řekl jí, že jestli se bude skutečně něco dít, zjistí to asi tak za dvě tři hodiny. Už nedodal, že se řídí jen neurčitými narážkami a šeptanými zvěstmi, zjištěními z diskusních fór. Dvě jemu známé přezdívky, někdejší kolegové, oznámily, že budou příští týden poblíž Ipswiche a jestli prý někdo ze staré party nechce zajít na sklenku. Nejnovější kódy byly nad jeho síly, ale onen dotaz a nečekaný příval šifrovaného tlachání byly dostatečnými důvody, aby se sám vydal na cestu.
Takže tak, řekl, podíval se na hodinky a zůstal s ní sedět na rozpadajícím se konci cesty. Seděl se zkříženýma nohama, ona s bradou na kolenou, ruce kolem nich. Nepřestávala se dívat na moře. Jeho hluk je ukolébával, jako by to měla být jeho role. Světlo se linulo pouze z měsíce a oněch občasných nerostných září bez zjevného zdroje. Někde zpíval nějaký nepříčetný pták, a nebyl to slavík.
Ani všechny vrstvy oblečení je nedokázaly udržet v teple. Když po necelé hodině Dughan spatřil pohyb na pláži, už se silně třásli. Pokynul své dceři, aby zůstala ležet, a zadíval se dalekohledem na světla poskakující na kamíncích. Tři sestavy světlometů se zastavily, překryly, ozářily moře a pás pobřeží.
„To jsou oni,“ řekl. „Připravují se. Museli…“ Dívka po d znala, že jeho vzrušení nepramení výlučně z nadšení. „Oni… jsme tu správně.“
Za přísvitem reflektorů nedokázal nic rozeznat a neslyšel nic kromě vlnobití. Znovu se bedlivě rozhlédl, ale nikdo je nesledoval. Na vrchol útesu byl přístup zakázán a oni, vetřelci, byli sami. Jeho dcera nespouštěla oči z vody. Dughan uvažoval, jestli si začne stěžovat nebo se ptát, jak dlouho to ještě bude trvat, ale neřekla nic. O dvacet minut později to byla ona, kdo natáhl prst, kdo konečně uviděl něco v moři.
Vrtulníky už nelétaly. Nic tak hlučného. Ze vzduchu nebodaly žádné kužely, aby osvětlily to, co se blížilo, co rozráželo vodu daleko od pobřeží. Zaléval ji jen měsíční přísvit. Věž. Hrot z traverz, z něhož se řinula voda, a který se tyčil nad hladinou.
Dívka vstala. Kov byl pokroucený. Vychýlený jako šikmo stojící jeřáb odolávající kolapsu. Věž se neblížila plynule, nýbrž trhaně, zvedala se a vynořovala směrem k souši v mohutných přískocích. Po každém kolébavém zaváhání následoval další pohyb o něco výš a blíž.
Světla na pláži pohasla. Na vrcholu věže vzplál plamen. Konstrukci ozářilo mihotání matně sépiového odstínu. Na její patě se ploše rozprostíralo moře, které se pak řítilo ze znenadání stoupajícího složitého bloku, černého, skoseného a hrbolatého. Jako by se z vody vynořil rozhlédnout odtesaný klín samotného mořského dna.
Věžní konstrukce spočívala na plošině. V záři jejího vlastního plamene zahlédli stavební stěny, jejich beton a rez, železo korýši obrostlého pylonu, chundelatý bentický porost tvořící nyní zplihlou, rosolovitou vlajkoslávu.
Blížila se k útesu Covehithe. Pod jejími skvrnami a výrůstky byly patrné pravidelnější rysy, přes šablonu nanesená varování. Zbytky barev: obkroužené písmeno H.
Další krok – blížila se nemotornými kroky – a celá hlavní masa se vynořila, crčela z ní slaná voda. Brodila se. Každá betonová válcovitá noha široká jako dům nebo komín. Obě nohy na jedné straně se posunuly kupředu společně, pak je následovaly nohy na druhém boku. Z vysoké spodní strany visely trubky, jejich kusy odpadávaly zpátky do moře. Nesla s sebou ocelové kontejnery, trosky obydlí jako z nějaké zdemolované čtvrti, staré zdviže, výtahové šachty, z nichž se vylévala černá voda.
Na vzdálenost několika vln od pláže zaváhala. Plamenem o délce domu olízla vzduch.
„P-36,“ zašeptal. „Petrobras.“
Na jednom z automobilů dole se opět zapnula světla. Ropná věž ucukla. Dughan sykl. Ale světla se rychle ztlumila, a po chvíli řekl: „Teď už je to nejspíš v pořádku.“
Plošina byla na úrovni vrcholu jejich útesu. Dívka konečně pochopila, s čím souvisí její zvláštní nemotornost. Pilíře po obou stranách se u základny spojovaly do dvou horizontálních vzpěr, takže se pohybovala jako čtyřnožec na lyžích. Přibližně třímetrová vrstva vody kolem vzpěr se rozstřikovala jako louže kolem dětských bot. Věž se beztvářně zadívala na sever a s klouzavým dusotem se vydala podél pobřeží.
„Honem,“ pobídl dívku. Vyrazili po pěšině nad útesem s živým plotem po pravé straně, nad jehož listím vrávorala ropná věž.
„Zřítila se v roce 2001,“ vysvětloval Dughan. „Roncadorské pole.“
„Kolik lidí přišlo o život?“
„Když šla ke dnu? Nikdo.“
„Už jsi… je to poprvé…?“
Na chvilku se zastavil, aby se otočil a zadíval se jí do očí. Slyšeli, jak z věže šlehají plameny. A taky skřípění jejího namáhaného kovu. „Nikdy jsem ji neviděl, zlato,“ řekl.
Pěšina se táhla dolů. Když její otec odjel, byla příliš malá, aby si dokázala představovat příběhy o jeho dobrodružstvích, aby byla hrdá, nebo aby se bála. Pamatovala si pouze jeho návraty, vyčerpaného, opatrného muže, který si ji zvedal na klín a líbal ji s obezřelou láskou, přivážel jí hračky a cizokrajné sladkosti. Když se ho později ptala, co na těch cestách dělal, odpovídal tak neurčitě, že ji umlčel pocit viny. Neptala se ho na jeho zranění.
Věž zpomalovala. Puch byl silnější a země i vzduch se otřásaly, nejen do rytmu jejích obrovitých kroků. Dughan se zastavil u posledních stromů na konci pěšiny. On i jeho dcera se přimkli ke kmenům a sledovali, jak se ropná věž kolébá jejich směrem. Chytil dceru za ruku. Dívka se dívala na věž i na něho, ale nedával na sobě znát jedinou stopu úzkosti, vzpomínek na minulost, strachu.
* * *
Jednoho podzimního večera v počátečních letech 21. století jistý rybářský člun jihovýchodně od Halifaxu vyslal nouzový signál, hlášení o napadení – přenos nebyl zřetelný. Záchranáři v nánosu trosek nalezli dva traumatizované přeživší. Ve stejnou dobu dospěla k pobřeží příčina pohromy. Úřady nedokázaly zkonfiskovat civilní nahrávky toho, co se vrátilo z moře.
Byla to věž Rowan Gorilla I. Ta byla první. Nikoliv Piper Alpha ani Deepwater Horizon; šlo o poměrně nevýznamnou katastrofu. Trojnohá čerpací konstrukce, kterou v roce 1988 zničily bouře a prasklina v hlavním tělese, na své cestě k Severnímu moři. Po převržení a třiceti letech pod hladinou bezpochyby roztříštěná, ale teď opět zpátky. Při vší své gigantičnosti jaksi stísněná, mřížované nohy zasunuté do poloviny plošiny, nad níž vyčnívaly do vzduchu a pod níž se táhly do moře. Na videozáznamech sebou všechny tři poloviny nad plošinou škubou a s vrzáním se k sobě naklánějí a opět se trhaně vzdalují jako jeřáby při trojitém pletení, kráčí bahnem na vrtných nohách. Vyklopýtala z vody jako zchromlý Marťan a zamířila do Kanady.
Svými kroky roztřásla celé pobřeží. Procházela budovami, nákladní auta a potom tanky odmetala z cesty vytrženými kabely a potrubími, které sebou smýkaly v marném, neefektivním pohybu jako špatně vycvičení hadi, jako přetěžká sací chapadla. Napínala zrezivělé řetězy, vytrhávala ze země překážky. Kanula z ní mořská voda, chemikálie průmyslové zkázy a dlouho hromaděná ropa.
Šestnáct kilometrů ve vnitrozemí věž rozstřílela dělostřelecká palba. Z místa střetu poté vznikl hřbitov. Kusy plošiny zůstaly ležet tam, kam dopadly, zakonzervované mezi květinovými záhony.
V panice a po několika hrubých chybách zůstal Dughanův oddíl uvězněn na opačné straně poškozené plošiny, mezi Rowan Gorillou I, jak ji později identifikovali, a mořem. Třetina jeho kamarádů přišla o život. Rozmačkaná a kabely roztrhaná těla, zastižená při závěrečné explozi, mu na dlouhá léta předávala odkaz v podobě snů a vzpomínek na rozšlapané druhy.
Svět byl stále v šoku, sotva se započalo s vyšetřováním, když se v relativně mělké vodě postavila Oceán Express, jež se v roce 1976 převrhla se třinácti oběťmi – které musely klidně hnít na dně Mexického zálivu a vykročila směrem k pevnině.
Narychlo přivolané stíhačky z Eglinu způsobily na věži vážné škody, zpomalily ji, a torpédoborec USS Carney zničil jeden z jejích sloupů. Věž se podlomila, naklonila, čekala v pokleku jako poražený rytíř. Carney ji pak rozstřílel na kusy.
Dughan celou akci sledoval z paluby lodi. Americké námořnictvo ho s několika kolegy dopravilo na Carney jako poradce. Sám se pak zanedlouho opět zúčastnil boje, když se nedaleko Austrálie vrátila věž Key Biscaine a když se do Nigérie pokusila dokráčet plameny zachvácená Sea Quest.
Jednotlivé národní vlády si strategii boje proti věžím nechávaly vypracovávat od UNPERU, Útvaru OSN pro odrážení ropných plošin, složeného z vědců, techniků, teologů, exorcistů a vojáků, veteránů oněch prvních střetů, mezi něž patřil i Dughan. On sám studoval jejich nový pohyb, mohutnou kolébavou podrážděnost a surovost navracejících se kolosů. Jeho kolegové z útvaru se uhlovodíkový Ragnarök pokoušeli pochopit. Dughan se dvakrát vypravil na zmítající se, páchnoucí plošiny, aby jim poslal detailní záběry, z nichž se však nic nedozvěděli. Snažili se zjistit, jaké se v nich vyvolávají obětní systémy, za co má tohle být trest. Zničené, ztracené, vypálené, úmyslně potopené ropné věže se hojily na oceánském dnu a vracely. Pevné plošiny, poloponorné plošiny, trojnožky s vysouvacími nohami: všechny ztracené konstrukce.
Poté, co poloponorná věž Sea Quest ustoupila pod mohutným útokem a stáhla se nazpět do Guinejského zálivu, soustředil UNPERU pozornost a prostředky na Oceán Ranger, kráčející po atlantickém dně. A když se vzápětí, po krátkém prvním vynoření, Sea Quest opět zjevila a pokračovala v přerušeném pochodu do ropou znečištěné delty Nigeru, útvar nebyl přítomen, aby ji zastavil. Hlášení Dughana a zastihlo jeho kolegy na cestě do Kanady. Za letu otočili letadlo a rychle se vrátili.
Do vnitrozemí je doprovázeli bývalí partyzáni z MENDu, Hnutí za osvobození delty Nigeru, kvapně omilostnění nigerijskou vládou. V patách ropné věži se ubírali pustým průsekem, sledovali její duhou hrající tekuté stopy, hluboké otisky tří kovových nohou. Při zpětném pohledu si uvědomoval, že jisté vlastnosti poničeného vnitrozemí předznamenávaly dramatičtější nestabilitu, kterou měly tyto petrospektrální přízraky teprve přivodit.
Nad prales vystřelovaly exploze plamenů z horkem pokrouceného vrcholu věže, který byl v posledním tažení plošiny sice zničen, ale který se zhojil a dorostl. Vojáci dospěli na okraj mýtiny vydupané zběsilým revenantem. Vyčkávali a jen se dívali.
Sea Quest, zapřená o vzpěry stále hustě pokryté korálovým porostem, se usazovala do bahna. Aktivovala vrták. Vtlačila ho do země a zasouvala stále hlouběji.
Dlouhou dobu zůstávala v klidu, jen občas se rozkolébala a zachvěla hmota, která z ní porůznu visela. Máme zaútočit? ptali se opakovaně důstojníci. Dughan vrtěl hlavou. Zadíval se na záběry útvaru Beta, na nichž byla zachycena plošina Oceán Ranger u pobřeží Labradoru, s vrcholkem věže připomínajícím hřbetní ploutev. Hrůzyplný záznam poskytl důkaz, na nějž čekali, aniž o tom věděli: důkaz, že plošiny kráčejí i pod vlnami.
Plamen Sea Quest vysoko nad jejich hlavami prakticky pohasl: na jeho místě se jako kohoutí hřebínek objevil oblak špinavého kouře. „Pije,“ poznamenal jeden z vojáků přes otřesy jejích čerpadel. Dughan po čtyřech hodinách vyslal k věži průzkumný tým, a když nezareagovala, připojil se k němu i on sám. Po dalších čtyřech hodinách se ještě více přiblížili. Jedenáct hodin po začátku vrtání věž opět vypustila oheň, zachvěla se a rychle vytáhla vrták z bahna.
Ptáci, kteří se na ní mezitím usadili, aby oklovali podmořské mršiny, zmizeli v jediném hejnu. Vojáci se vrátili mezi stromy. Sea Quest se postavila na kovových nohách jako nějaký neskutečný snící tlustokožec. Vydala se zpátky vydusaným koridorem a vrhala stíny na stromy.
Tým UNPERU vyrazil za ní. Pokoušel se odhánět místní. Stal se doprovodem ropné věže vracející se zpátky do moře. Plošina pomalu vstoupila do vody, na chvíli v příboji zastavila a zanořila se.
* * *
Z podrostu vykukoval shluk uschlých stromů, které připomínaly vybělené mezníky označující okraj Covehithe. Pruh vzrostlé rosičky odděloval moře a břeh od Benacre Road. Chladný mokřad, ptačí hnízdiště. Petrobras se blížila.
Dughan zaváhal a jeho dcera si toho dobře všimla. Chtěl se přiblížit, ale neměl se kam ukrýt.
Ropná věž. Kráčela k dívce a ta přestala dýchat. Přiblížila se natolik, že ucítila kapsu studeného vzduchu, který s sebou přinášela. Ucítila hlubinnou hnilobu a závan chemického krakování. Zasáhla ji sprška. Sprška z vyčerpaného průmyslového objektu. Věž mohutně prošla vedle dívčina úkrytu a odehnala veškeré suffolkské ptactvo, dovlekla se do mokřin, aby si přidřepla jako monument, který tam trůní odjakživa.
Zapřela se. Zatřásly se řetězy, zapraskaly staré schrány, a spustila vrták.
První plošiny se vracely v blízkosti míst, kde se skácely. Ale potom se Interocean II nevynořila v Severním moři, ale v přístavu chvatně evakuovaného Porta, křepce překročila příbřežní hráz, jako by překonávala ohradu. Sedco 135F se vzedmula u Galapág, daleko od zátoky Campeche. Mnohonohá konstrukce Oceán Prince se nezvedla u Dogger Banku, ale u Sardinie. Vracející se návštěvnice se mohly vynořit, pustit do vrtání a vrátit do vody úplně kdekoliv, nebo se mohly znovu objevit na stejném místě.
Dughanova dcera poodešla, přiblížila se k návštěvnici. Copak si nevšiml, že se vzdálila? Mohl říct, že než se nadál, byla pryč. Mohla to být pravda. Dívka se tiskla k jednomu z mrtvých stromů. Za ní čněla Petrobras, jako zhroucený městský blok. Dughan zašeptal dívčino jméno. Ta sledovala, jak se mrtvá a navrátivší se věž zavrtává.
Samozřejmě se k ní vydal. Bylo povznášející vystoupit z řady stromů. Stanul rychle u ní, zadíval se s ní přes kůryprosté větve. Plošina byla klidná, plameny nešlehaly vysoko. Chvěla se, osamocená, drobná, všechny ty tisíce jejích tun. Přes mokřiny se prohnaly vlnky, nikoliv směrem ven, nýbrž dovnitř, zmenšující se kruhy, stahující se do bodu, kde hrot pronikl půdou.
Dívali se. Po několika desítkách vteřin Dughan ucítil, jak mu něco zatlačilo do zad. Ani jeden z nich poměrně dlouho nepromluvil, takže ho překvapilo, že se dotyčnému podařilo dostat tak blízko, aniž by ho uslyšel. Selhání svedl na puch a podivuhodný objekt, který sledoval. Potom se ozvalo: „Jestli se, kurva, pohneš, zabiju tě.“
Když se po celém světě začaly vracet staré ropné věže, ostřílení mazáci tvrdili, že v pohybu vrtáků viděli něco obráceného. Dughan o tom pochyboval: otřesy jako otřesy. Ale na většině míst, kam se věže vydávaly, nebyla žádná ropná ložiska. Možná dokázaly vyčenichat jiný zdroj obživy než ropu, ale nebylo tomu tak.
„Otoč se,“ pravil hlas. Uniformovaný muž, který před nimi stál, byl mladý a vystrašený. Dughanovi se před namířenou zbraní vybavily staré techniky, motorická paměť mu zacukala prsty, ale zůstal stát nehnuté.
Muž si je bedlivě prohlížel. Žádné reaktivní granáty, žádné minomety ani žádné menší zbraně. Nebyli to naftofobní fanatici, odhodlaní zaútočit na Petrobras, ani Ropani, kteří by hodlali zabít jeho, jeho kolegy a všechny ty, kdo přicházeli zkoumat nebo využívat to, co ve své hantýrce označovali za božská zjevení.
„Kdo jste, do prdele?“ Strážný se přes jejich hlavy zadíval na šinoucí se věž. Už šeptal, ačkoliv Dughan věděl, že teď už na tom sotva záleží.
„Přišli jsme se jenom podívat,“ pronesla dívka vlídně. Brala si ho na starost. „Táta mě sem přivedl, abychom se na ni podívali. Jen abychom ji viděli.“
Strážný je neohrabaně prošacoval. Dughan v duchu počítal příležitosti, kdy ho mohl odzbrojit. Mladík našel jen dalekohled, baterku a fotoaparáty. Vraštil čelo nad jejich snímky Suffolku, maňáskových představení, podivností u cest. Žádná podloudná podívaná. „Panebože!“ zvolal. „Tak sebou hejbněte!“
Věž za nimi přešlápla a ucukla při hlasitém začvachtání. „O co vám vlastně jde?“ zeptal se, když se stáhli mezi živé stromy. „Tušíte vůbec, jak je tohle nebezpečný?“
„Omlouvám se, za to můžu já,“ řekla dívka. „Vážně jsem ji chtěla vidět zblízka a moc jsem ho prosila. Opravdu se omlouvám.“
Mladík si otřel čelo. „Dovolte, abych vám něco řekl,“ začal. „Když tu byla jedna z nich naposledy, u Camber Sands…“ Adriatic IV. Ale nahlas to Dughan neřekl. „Dostali se sem dva mladí kluci. Proklouzli nám. Neměl bych vám to říkat. Blbnuli tu. Fotili a tak. A víte, co se stalo? Měli s sebou psa a ten se k věži dostal moc blízko. Vylekal ji a ona se pohnula. Asi v půlce cesty sem.“ Mávl mezi stromy. „A na toho psa dupla.“
Dughan se otočil, aby se opět zadíval na tlumené vysoké plameny Petrobras.
„Raději pojďte,“ pokynul jim strážný. „Vrátíme se.“ Když vstoupili na písek pláže, dívka se ho zeptala: „Jak dlouho to bude trvat?“ V dostatečné blízkosti zátoky a brázd vyrytých procházející věží, aby se jim naskytl nerušený výhled na suffolkské mokřady, zableskla světla aut. Na okamžik bylo vidět džípy a lidi.
„Bude tam minimálně půl dne,“ odpověděl mladík. „A o několik měsíců později to všechno vypukne.“ Dokonce se usmál.
„Víš,“ řekl, „já nevím, možná jsi na to už trochu stará, ale oni tu mají i něco jako jesle. Věnují se tam všelijakým činnostem.“
„Tys už nějaké kdysi viděl, že, tati?“ Dughana její otázka nedopálila. Naopak nad svou dcerou užasl.
Bez ohledu na veškerý svůj výzkum UNPERU zareagoval se stejným šokem jako zbytek světa, když se více než rok po návštěvě věže Oceán Ranger ze stále se zotavující newfoundlandské půdy, do níž zabořila svůj vrták, vyhrabala první skupinka čerstvě vylíhnutých ropných věžiček.
Vyklouzly do noci, setřásly ze sebe hlínu. Rozechvěle stály na tuhnoucích kovových či betonových nohách. Nakláněly maličké helipady. Nakonec se vrávoravě vydaly k moři.
„Jak jsou velké, tati?“ zeptala se.
„Vidělas to na nahrávkách,“ odpověděl. „Velké jako já.“
Dughan se vrátil do Nigérie. Čekal měsíce, vystaven rozmarům gestace. Nakonec detektory v deltě zaregistrovaly doklady o podzemním pohybu. Spoustu hodin, dlouho před úsvitem, pak sledoval, jak se z lesní prsti vyhrabávají nestabilní, ani ne dvoumetrové věžičky. Bylo jich sedm, každá jiná; obytné budovy, pilíře, vzpěry, stožáry, čekaly, kolébaly se jako čerstvě narozená telata, vlhká z pobytu v dehtových vacích, komíhaly jeřáby velkými jako deštníky.
Dvě pomohl odchytit a zbytek uvést do bezpečí vod, kde byly věžičky označeny a vypuštěny pod vlny, kde je potápěči doprovázeli ještě tak daleko, kam se jen odvážili plavat. Obě zajatkyně byly dopraveny do hangárů, kde na ně čekaly velké nádrže se slanou vodou. Ale během několika málo dní zchřadly a umřely, rozpadly se na šrot a suť.
Portské úřady pumpovaly jedy do univerzitního areálu, kam se zavrtala Interocean II a kde po sobě zanechala mazlavou a kašovitou hlínu. Nikdy se nezjistilo, zda právě kvůli nim se mláďata nikdy nenarodila: z těchto vajíček nikdy nic nevzešlo.
V jiných pobřežních městech se však novorozené ropné plošiny objevily, hekticky a nervózně pobíhaly po ulicích a šířily paniku.
Přítrž těmto jevům dokázala učinit pouze ta nejsurovější ponávratová deaktivace, jen druhá zabití, z nichž se plošiny už nevzpamatovávaly, která jim bránila putovat, kam si usmyslely, a vrtat. Jakmile si vybraly nějaké místo, mohla ho navštívit kterákoliv ze zdivočelých plošin, vykročivších z mořských hlubin. Jako by se o těchto lokacích rozhodovalo kolektivně. UNPERU sledoval hnízdiště, jichž bylo v průběhu času stále víc a víc, a udržoval si co nejlepší přehled o plošinách samých, o jejich monstrózní pastvě nebo putování po dně světa.
„Jakým činnostem se v těch jeslích věnují?“ zeptala se dívka.
„No…“ Strážný pokrčil rameny. „Věci, který můžeš vidět, když vajíčka sleduješ v přímým přenosu. Prohrabávají se k nim a dávají jim tam kamery a teploměry a takový věci. Někdy je přes skořápky vidět pohyb. A mají omalovánky a různý hry a tak.“ Opět se usmál. „Jak říkám, na tebe je to příliš dětinské.“
Kladly vajíčka, takže, jak říkala spousta lidí, musely mít i sex. To postrádalo logiku. Byly to ropné plošiny. Dughan tohle přesvědčení považoval za ospravedlnění zvláštní chlípnosti, která neustále dováděla monolity k páření v hloubce několika kilometrů. Nelidskou pornografii mohutného třískání a vrzání, kdy se vyděšené velryby odvracely od míst, kde jedna plošina obskakovala druhou, obě zahřívané hydrotermálními vývěry.
„A nikdo neví, co se s těmi mláďaty stane, že, tati?“
Přišli k nim další strážní. Napůl vstřícně, napůl povýšeně, Dughan žádného nepoznával. Za bezpečnostním oddílem postávala hrstka turistů, kteří měli kliku a byli nablízku, v akreditovaných hotelích, když detektory zachytily těžké kroky Petrobras.
„To ještě nikdo neví,“ odpověděl Dughan své dceři. „Pořád jsou moc mladé. Jsou maličké a moře je obrovské. Ještě musejí hodně růst.“
„Ráno, až doklade vejce, se vrátíme,“ brebentila průvodkyně. „To už si budete moci přinést fotoaparáty – kdybyste si zapomněli vypnout blesk, už vám nebude hrozit žádné nebezpečí.“ Lidé se zasmáli.
„Co se stalo?“ zašeptal Dughan.
„Myslíš, že je pravda to, co říkal?“ zašeptala dívka. „O tom psovi? To je hrozné.“ Zkřivila se jí tvář. Dughan se nedíval na cukající se Petrobras P36 s betonem zaklesnutým v tůni ani na její kladélko v podobě vrtáku, které sázelo do Anglie kluzká černá vajíčka budoucích plošin, nýbrž na moře. „Třeba nám lhal, aby nás postrašil,“ soudila dívka.
Dughan se otočil a rozhlédl se po celé délce pláže Covehithe. Byli mimo dohled, ale upíral zrak ke hřbitovu a podsadité síni kostela sv. Ondřeje, kde se uvnitř středověkého krunýře dál sloužily mše, uvnitř pozůstatků velkolepějšího chrámu, jenž podlehl zubu času, občanské války a ekonomiky, a nakonec s dovolením padl.
Poprvé vydáno na internetových stránkách deníku The Guardian v dubnu roku 2011
Práva na české vydání poskytlo nakladatelství Laser-books
Přeložil Milan Žáček
