Pod hrubou podrážkou těžkých okovaných bot praskal prach a úlomky zvětralých kamenů. Ačkoliv se mu promítal obraz ze stanice, odkud ho doktor Javier vedl, přímo na sítnici a slyšel odtud čistě i zašustění papíru, v té podivně nazelenalé poušti se cítil strašlivě sám.
„… buďte připravený, že se vám udělá lehce nevolno. Nesmíte propadnout panice, dýchejte a jděte pomalu. Máte před sebou ještě čtyři sta metrů…“
Dýchal tak, jak mohl. Ačkoliv měl úzkost z takových věcí, jakými jsou ochranné obleky, kráčel kamenitým údolím v oblacích prachu a divil se, jak zvláštní hranicí mohou být těžké dveře.
„…ještě stále jste příliš daleko,“ slyšel Javiera. „Zatím vás vidíme i slyšíme dobře, údaje z vašeho obleku jsou v normě. Nechcete se vrátit?“
Bezděky se zastavil. Tím, že se rozhodl jít za ostatními, všechny šokoval. Bez výcviku i zcela pochopitelného důvodu se oblékl a doprovázen doktorem Javierem odešel k velikým dveřím na konci dlouhého tunelu. Javier byl jediný z posádky, se kterým se znal déle než pár dní. Neodpověděl mu na otázku. Jen zavrtěl hlavou a znovu vykročil.
„… blížíte se k prvnímu kontrolnímu bodu. Dotkněte se čidla na majáku. Váš oblek se bude řídit jeho vysíláním na cestě…“ Javier chtěl říct na cestě zpět, ale nesmyslnost té věty ho netaktně zarazila. Všiml Si toho a usmál se na přítele, který se mu okamžitě začal omlouvat. Aby odvedl jeho pozornost, dotkl se majáku a zamířil dál. Poušť už ho pohltila úplně. Když se ohlédl, neviděl ani obrys stanice. Maják, který minul, se ztrácel v prachu.
„… sto padesát metrů.“
Šel dál podle údajů, které dostal. Nevěděl, jestli se zadýchal proto, že byla chůze namáhavější, nebo se mu rozbušilo srdce napětím, že je téměř u cíle.
„… druhý maják je před vámi, Jeronýme…“
Dotek čidla. Zamířil dál. Chvílemi se mu zdálo, že se vítr uklidňuje. Obrysy krajiny dostávaly určitější tvář, skalní masív, který svíral údolí, odhaloval skoro hladké stěny. Na obzoru se objevil tenký proužek červeného světla. Začínalo svítat.
Vítr se utišil. Rozjasnilo se. A kdyby neslyšel svůj dech a necítil drobný štěrk pod podrážkami, měl by pocit, že se ocitl někde úplně jinde. A ve chvíli, kdy mu Javier ohlásil posledních několik metrů k údajnému zdroji vody, uviděl těla všech, kteří šli před ním. Ležela jedno vedle druhého, jako kdyby se všichni jen uložili ke spánku, ochranné obleky svlečené a úhledně složené vedle sebe. Klidné tváře pokrýval prach. Ve světle vycházející hvězdy a třetího majáku vypadali jako sousoší.
„Vidím je,“ řekl udýchaně a zrychlil krok. Ale vtom si uvědomil, že doktorův hlas se odmlčel.
Ticho pouště. Bezděky se ohlédl, ale samotu, ve které se ocitl, to nezmírnilo.
„Víte, domnívám se, že zdejší krajina je i v tuto roční dobu naprosto okouzlujíc,“ ozval se za ním neznámý hlas.
Rychle se otočil a srdce se mu rozbušilo.
Stál za ním muž v bezchybně střiženém společenském obleku. Přistoupil k mrtvým a špičkou naleštěných bot se jich opatrně dotkl. Jako kdyby zkoušel, jestli ještě nevstanou. Choval se tak přirozeně, že se Jeroným zprvu ani nepodivil, že nemá ochranný oblek a v těchto nesmyslných podmínkách dokonce kouří doutník.
„Kdo jste?“ vystřelil jedinou otázku, která ho napadla. Muž se narovnal a pokrčil rameny:
„Nemyslím, že by to bylo důležité. Dokonce se domnívám, že východ hvězdy, jaký můžeme sledovat právě teď, je o mnoho zajímavější. Všiml jste si toho zvláštního prstence, který se v téhle chvíli ukáže na druhém měsíci?“
Podíval se tím směrem.
„Ale dost o tom,“ uslyšel náhle těsně vedle sebe a s leknutím si uvědomil, že muž stojí u něj a pozoruje ho zvědavýma očima.
„Váš oblek nemá jmenovku,“ upozornil ho. „Znamená to, že nemáte jméno?“
Ta otázka ho pobavila a dokonce se i tiše zasmál.
„Jsem na stanici jen pár dní a oblek neumím nosit.“
Muž chápavě pokýval hlavou, jako kdyby to dobře znal. „Tedy vlastně něco jako učedník, že?“
„Svým způsobem. Ale mezi mé povinnosti nepatří vystupovat na nezemské povrchy ani objevovat neobvyklé a nové věci.“ Muž se na něj překvapeně podíval. Dokonce se Jeronýmovi zdálo, že zahrál i lehký úžas.
„Co tady tedy děláte?“
Měl chuť odpovědět popravdě, že sám neví. Nakonec jen pokrčil rameny:
„Přišel jsem kvůli nim.“
„Vy jste hrobník?“
V očích se objevil živý zájem. Až mu to na chvíli vzalo slova. Muž potáhl z doutníku a zadíval se znovu k obzoru.
„Víte,“ řekl pomalu tomu, koho začínal považovat za prapodivné vidění. „Chtěli je tu nechat.“
Muž odklepl popel. Otočil se k němu a znovu se mu zadíval do očí.
„Skutečně nemáte jméno?“
„Jeroným,“ odpověděl a bezděky muži podal ruku. Ten chvíli váhal, ale pak ji přijal.
Bratr Jeroným, nový staniční kaplan, člověk, který nikdy neoblékl ochranný oblek, si potřásl s mužem, který kouřil doutník uprostřed nehostinné pouště asteroidu, jehož jméno bylo jen shlukem čísel.
„A skutečně nejste hrobník?“ zeptal se znovu se stejným zájmem, ale když Jeroným zavrtěl hlavou, zklamaně se zamračil: „Škoda. Vlastně… vlastně teď zcela nechápu, co tu děláte…,“ řekl a Jeroným měl sto chutí odpovědět, že ani on. „Co je tedy vaším úkolem?“
„Starám se o duchovní útěchu.“
„Duchovní co?“ Zdálo se, že ani nechce porozumět tomu, co mu Jeroným řekl.
„Útěchu. Jsem kaplan.“
„To jste se moc nevyznamenal, Jeronýme. Ti lidé byli v příšerném stavu.“
Jeroným se na něj podíval s překvapením.
„Jsem tu jen pár dní. Ve skutečnosti znám jen doktora Javiera. S velitelem a gardisty jsem se ještě neměl čas setkat.“ Ačkoliv se v duchu pozastavil nad tím, že se obhajuje v takové situaci, neubránil se lehkému pocitu viny, když sledoval, jak se muž otočil a zamračený zamířil zpět k mrtvým tělům.
„Vidíte například tuhle ženu? Ve skutečnosti měla poměr s tímhle mužem, kterému říkali velitel. Tamta druhá byla jeho žena podle vašeho práva. Do té se zamiloval ten hromotluk, co leží vedle. Strašlivě ho přitahovaly znalosti, které měla. Víte, on vlastně v životě nedokázal víc než jen rozbít několik mimozemských hlav. Věděl jste, že ta první žena chtěla velitele pro sebe a rozhodla se i vraždit? Kdyby nebyl tenhle zvláštní svalnatý tvor zamilovaný, byla by vaše odbornice na asteroidy už dávno jinde. Vážně jste to nevěděl?“
Jeroným se díval na jejich tváře. Zdály se klidné a smířené. Potkával ty lidi na chodbách a často si ani nevyměnili pozdrav. Vždycky si říkal, že bude mít dost času se s nimi zastavit a zeptat se, jak se daří.
„Dost času…,“ uslyšel hlas muže, který ho vytrhl ze vzpomínek. „Jeronýme, také jste si všiml, že na množství času tolik hřešíme?“
Nevšímal si jeho poznámky.
„Přišel jsem pro ně,“ řekl.
„A z jakého důvodu si myslíte, že je odtud dokážete dostat?“ Rozverný mužův tón se začal vytrácet. Otázka Jeronýma zaskočila.
„Čistě teoreticky,“ pokračoval, když si odklepl doutník. „Jak chcete obnovit spojení se stanicí, když ani neumíte nosit tento oblek?“
Muž si očistil jednu klopu svého saka a ledabyle ukázal na Jeronýmovo levé rameno.
„Zapomněl jste si zapnout tepelný štít.“
Napravil svou chybu a roztržitě poděkoval. Muž jen mávl rukou.
„Dělám to jen proto, že se s vámi tak dobře povídá.“
Udělal úkrok stranou a znovu se sklonil nad mrtvými těly. Jeronýma bezděky napadlo, že připomíná tanečníka.
„Zvláštní, viďte,“ ukázal na ně. „Vypadají teď velice klidně.“
„Zabil jste je?“ zeptal se Jeroným. Jeho hlas zněl tak klidně, až ho to samotného překvapilo.
Muž se narovnal a znovu potáhl.
„Bojíte se, že skončíte jako oni?“
Kaplan zavrtěl hlavou. Díval se na těla a přistihl se, že přemýšlí, jestli je pravda, co o nich muž řekl.
„Jeronýme, vy jste neuvěřitelný,“ rozesmál se cizinec. „Víte, než zemřeli, říkali velice pikantní věci. Vlastně bych se až červenal, kdybych byl člověk. Velice rád bych vám ukázal, co si řekli.“
„Zabil jste je?“
Muž k němu s úsměvem přistoupil.
„Opravdu nejste hrobník?“
Mlčeli. Prstenec z měsíce zmizel, žhavá hvězda se zbarvila do oranžova a z jemného tetelení prachu Jeroným poznal, že se povrch asteroidu začíná zahřívat.
„Upřímně,“ navázal muž, který mezitím dokouřil doutník a teď pečlivě odstraňoval smítka ze špiček svých bot. „Ti lidé tady pro mě nebyli překvapením. Sledoval jsem je už na stanici. Trochu krátkodobě uvažující, leckdy popisní. Byli tak čitelní, až mi to přišlo líto. Kde neměli prostor popsaný a chatrně uspořádaný jakousi vědou, dávali průchod pudům a zvláštním chemickým složkám, které produkovalo jejich tělo. Zkusil jsem je pozvat do nezvyklé situace, ale podívejte, jak to dopadlo. Když jim hrozil konec, projevili tak neuvěřitelnou míru sobectví a paniky, až mi bylo smutno. Věřte, že jsem se už ani nebavil.“
„Proč jste je zabil?“
„Nechal jsem je jít, Jeronýme. Jejich osobní hranice už by se v životě nezměnily.“
„Jak to můžete vědět?“
„Vím to,“ podíval se mu cizinec do očí. Jeroným cítil, že mluví pravdu.
„Kdo jste?“
Muž mávl rukou.
„Proč je soudíte?“
„Vidím, že pocit vlastní zbytečnosti a marnosti je vám velice znám, Jeronýme. Ale přiznám se, že mě zaujala i vaše houževnatost. A také odlesk lítosti nad těmi lidmi. Co uděláte, když vám řeknu, že zemřete stejně jako oni?“
Jeroným poznal, že nežertuje. Rozbušilo se mu srdce. Cítil, jak ho začíná ovládat panika. Zavřel oči a snažil se vybavit si slova útěchy pro sebe sama. Navzdory rozpálenému povrchu se k němu náhle přiblížil chlad. Pomalu, zpoza levého ramene ho mrazivým dotekem pohladil po zádech a objal ho. V tu chvíli začal ochranný oblek hlásit nebezpečí. Údaj střídal údaj, výstražné nápisy se promítaly jeden za druhým. Jeroným cítil, jak jeho tělo sevřela veliká ruka. Svírala se pomalu v pěst, tlak mu znemožnil dýchat. Dusil se. Ztrácel vědomí. Tma se dotkla jeho srdce.
„Zajímavé,“ ozvalo se náhle.
V tom okamžiku bylo zase všechno jako předtím. Jeroným lapal po dechu. Klečel a zmateně se rozhlížel. Kdyby mu nebušilo srdce, myslel by, že to byl sen. Pomalu vstal.
„Řekl jste – odpusť nám naše viny.“
Cizinec stál opět vedle a zvědavě si ho prohlížel.
„Proč z nás děláte pokusná zvířata?“ zašeptal kaplan. „Protože jste,“ pokrčil rameny muž.
Vydýchával se a mamě v paměti hledal modlitbu, která by ho zbavila toho kousku strachu, co v něm zbyl. Už už se chtěl pustit do obhajoby samotného lidství, ale uvědomil si, že možná právě na to jeho společník čeká. A také si uvědomil, jak směšně by nejspíš zněla. Mlčel.
„Nic mi na to nepovíte? Překvapujete mne.“
„O sobě vypovídáme jen činy.“
„To je nějaká věta z vaší učebnice, Jeronýme?“ zvedl ukazováček a jemně kaplanovi pohrozil.
„Tak trochu,“ pousmál se.
„Myslíte, že na mne udělá dojem vaše bezhlavá obětavost a učebnice?“
„Jsem přesvědčen, že na vás dojem udělat nechci.“
„Mohl bych vás zabít, milý Jeronýme.“
„Ano. Zjevně jste schopen mnoha věcí.“
„Chtěl byste vědět, kdo jsem?“
Jeroným zavrtěl hlavou:
„Teď už ne.“
„Ta malá ukázka vám stačila, abyste se lekl?“
„Stačila, abych poznal, kdo nejste.“
„Opravdu nechcete říci něco na obhajobu lidstva nebo tak nějak? Ten druhý muž zleva něco takového říkal, ale myslím, že od vás by to bylo mnohem lepší.“
Druhý zleva ležel velitel stanice. Jeroným si dobře pamatoval, že byl vždycky tak trochu zaujat prázdnými a patetickými projevy. Měl rád kolem sebe zdání pochybné vznešenosti. Lidé ho brali, jaký byl. A jen jednou se to zdání podařilo rozbít jeho ženě, když mu dala políček před nastoupenou posádkou. Jeroným si na ten okamžik vzpomněl tak živě, až se pousmál. Zavrtěl hlavou: „Určitě řekl hodně zásadních věcí.“
„Ano, to máte pravdu. Mluvil opravdu hodně.“
Pokud by se to v té chvíli dalo říci, stál nový staniční kaplan bratr Jeroným nad několika mrtvými těly a zažíval zvláštní souznění s bytostí, která se ho předtím pokusila zabít. Muž si očistil sako od prachu, sáhl ledabyle do náprsní kapsy, ze zlatého pouzdra vytáhl další doutník a přivoněl k němu. Pak se znovu podíval kaplanovi do očí:
„Zavolejte si robota, Jeronýme, a odvezte je.“
V tu chvíli se obnovilo spojení se stanicí a ve změti hlasů, zvuků i otázek uslyšel bratr hlas doktora Javiera, který ho volal zpět.
„Poslyšte,“ otočil se k němu ještě ten muž, když lehce vykročil směrem k vycházející hvězdě. „Nemohl byste se zítra zase zastavit… na kus řeči?“
